Charles Chiniquy
50 let v katolické církvi
Narodil jsem se a byl pokřtěn v roce
1803. V 1833 jsem přijal kněžské svěcení a po 25let jsem byl knězem a
upřímně můžu říci, že jsem ze srdce miloval římskokatolickou církev. Ona
zase milovala mne. Byl jsem ochoten vydat za církev i poslední kapku
krve. Tisíckrát bych vydal svůj život za ni, aby její moc a sláva se
šířila nejen v Americe, ale i po celém světě. Mou velkou touhou bylo
obrácení protestantů a jejich přivedení zpět do římskokatolické církve -
jak se všude vyučovalo, že mimo římskokatolickou církev není spásy.
Nemohl jsem se vyrovnat s myšlenkou, že velkou část protestantů bude
čekat zklamání.
Velmi jsem miloval Bibli
V římskokatolické církvi byla Bible
knihou, která byla uzamčena - avšak nebyla uzamčena pro mě. Její hodnotu
jsem poznal už jako malý chlapec, a když jsem se stal knězem, četl jsem
ji, abych se stal silným člověkem a uměl bránit zájmy církve. Mou
životní výzvou se stalo setkání s protestantským pastorem, když jsem byl
v Americe. Vzal jsem si k tomu výtisk spisů církevních otců a denně
jsem je studoval spolu s Písmem Svatým, abych se přichystal na velkou
vytouženou bitvu s protestanty. Začal jsem se studiem, abych upevnil
svou víru v římskokatolickou církev.
Hlas silný jako hrom
Přesto zato vše Bohu děkuji! Kolikrát se stalo,
když jsem četl Bibli, tajemný hlas mi říkal: „Cožpak nevidíš, že nauky
římskokatolické církve se neshodují s učením Božího Slova, ale pouze s
lidskou tradicí?“ Když jsem slyšel tento hlas v tichých nočních
hodinách, velmi jsem plakal, avšak hlas neustával. Chtěl jsem žít i
umřít v římské církvi. Velmi jsem prosil Boha, aby ten hlas utišil -
avšak on stále víc zesiloval. Když jsem četl Boží Slovo, Bůh se mě
snažil vést k pokání, ale nedovolil jsem mu to. Přicházel ke mně se
světlem své spásy, ale nechtěl jsem jej přijmout.
Neměl jsem nepříjemné pocity, jak
katoličtí kněží mívají, jak by někdo mohl připouštět. Kolikrát pláči nad
jejich osudem, když vím, podobně jako kdysi já, jsem válčil se samotným
Pánem. Mnozí jsou politováníhodní, stejně jako já tehdy. Když vám
popisuji takový příběh, pochopte, co to znamená být katolickým knězem a
budete se modlit za kněží taky.
Kolonie
V roce 1851 jsem se vydal do Illinois,
abych tam pomohl založit francouzskou kolonii. Společně se 75 tisíci
francouzsky mluvícími Kanaďany jsme se usadili na překrásných prériích
státu Illinois a ve jménu církve římské jsme toto místo zabrali pro
sebe. Započalo velké dílo kolonizace a stal jsem se velmi brzy zámožným
člověkem. Koupil jsem si tehdy množství biblí a rozdával jsem je všem
rodinám. Biskup mi to měl za zlé, ale nic jsem si z toho nedělal. Nikdy
mi hlavou neprocházela myšlenka o opuštění katolické církve. Namísto
toho jsem velmi toužil vést věřící cestou, kterou ukázal Ježíš Kristus.
A toho času Chicagský biskup udělal
něco, nad čím naše francouzská společnost nemohla zakrývat oči. Byla to
tak velký přečin, že jsem v té věci napsal papeži a docílil tím k
odstranění biskupa.
Nový biskup vyslal na návštěvu svého
kancléře.
Řekl mi: „Velmi nás těší, že vy jako kněz jste způsobil
odstranění jednoho z předních biskupů, protože ten člověk opravdu nebyl
hoden svého úřadu. Ale na mnoha místech si myslí, že jako kněz už nejste
v římské církvi. Podezírají vás, že se zabýváte herezemi a
protestantismem. Dal byste nám své stanovisko, kterým bychom mohli říci
lidem okolo, že jste knězem, farním knězem a zůstáváte loajálním
katolíkem?“
Poddán Božímu Slovu
A tak jsem si vzal list papíru. Zdálo
se mi, že to bude nejlepší způsob, jak utišit hlas, který ke mně
promlouval ve dne v noci a drtil mou víru. Tímto způsobem jsem chtěl
přesvědčit i sám sebe, že v římskokatolické církvi následujeme Boží
Slovo, nikoliv jen „lidské tradice“. A tak jsem sepsal tato slova:
„Eminence! My francouzští Kanaďané z kolonie v Illinois, toužíme žít ve
svaté církví, která je apoštolská a římská, mimo níž není spasení, a
abychom Vaší Eminenci ujistili, že takto vyjadřujeme poslušnost vaší
vládě podle Božího Slova, jak nacházíme v Evangeliu Krista“. Podepsal
jsem toto vyjádření a předložil je i farníkům, aby i oni se pod to
podepsali.
Dal jsem ten dokument kancléři a zeptal
se jej, co si o tom myslí. A ten odpověděl: „Vlastně nám na tom velmi
záleželo“. Ujistil mě, že biskup vyjádření přijme a že vše bude dobré.
Vyjádření poslušnosti se líbilo taktéž
biskupovi, a tak mi se slzami v očích radostně pověděl: „Raduji se, že
jste vyjádřili svou poslušnost, i když jsme se trošku báli, že vy jako
kněz a vaši farníci budete konvertovat k protestantismu.“
Drazí přátelé, abych Vám ukázal
velikost mé slepoty, musím se stydlivostí vyznat, že i mě velmi potěšila
biskupova slova - člověka - a bylo mi úplně jedno, jak se na to dívá
Bůh. Biskup mi poslal dopis, v kterém napsal, že jsem jedním z jeho
nejlepších kněží. Vrátil jsem se ke svým s velkým rozhodnutím, že tam
zůstanu. Přesto Bůh ve svém milosrdenství na mě shlížel s jiným záměrem.
Měl jsem pokoj s lidmi, ale stále jsem neměl pokoj s Bohem.
Po mém odchodu šel biskup do své
kanceláře, kde telegraficky vzkázal dalším biskupům informace o mém
prohlášení poslušnosti a požádal je o jejich názor. Jednomyslně mu
odpověděli ještě téhož dne: „Cožpak vaše Eminence nevidí, že Chiniquy je
maskující se protestant a že z vaší eminence dělá protestanta? Neboť
nikoliv vaší Eminenci slibuje poslušnost, ale Božímu Slovu. Jestli Vaše
Eminence uzná takový akt poslušnosti, znamená to, že vaše Eminence je
sama protestantem“.
Biblická poslušnost - ano, uctívání - ne
Po deseti dnech jsem obdržel pozvánku
od biskupa. Když jsem k němu přišel, ptal se mě, jestli mám u sebe
dopis, který mi nedávno doručil. Když jsem mu ukázal ten list a on
ověřil jeho autentičnost, odešel s ním ke kamnům a hodil jej dovnitř.
Byl jsem zaražen tím, co udělal. Běžel jsem ke kamnům, abych zachránil
dopis, ale bylo už pozdě: shořel.
Zeptal jsem se biskupa: „Jak je možné
mi vytrhnout dopis z ruky, který mi patřil, a zničit jej bez mého
souhlasu?“ Na to mi odpověděl: „Jsem zde představeným a nemám povinnost
se k tomu vyjadřovat.“
„ To je pravda, že vaše Eminence je mým
představeným a já jsem jen obyčejným knězem. Ale za tím vším je ještě
velký Bůh, který stojí jak nad vaší Eminencí i nade mnou. Ten Bůh mi dal
zákony, z kterých nikdy neslevím, jen proto, abych se zalíbil člověku.
Před Boží tváří, nelíbí se mi váš postoj, Eminence.“
„No, no… Přišel jste si tu ze mě střílet?“, řekl biskup.
„Ne, vaše Eminence“, odpověděl jsem. „Chtěl bych ale vědět, proč jste mě tu pozval. Proto, abyste mě tu urážel?“
„Ale prosím vás,“ odpověděl, „Pozval jsem vás, protože jste mi dal dokument, který jak dobře víte, není prohlášením o poslušnosti.“
„Ale prosím vás,“ odpověděl, „Pozval jsem vás, protože jste mi dal dokument, který jak dobře víte, není prohlášením o poslušnosti.“
Zeptal jsem se: „A jak by takové prohlášení mělo vypadat?“
Na to mi bylo řečeno: „Především je
zapotřebí vynechat některá slova: ‚podle Božího Slova, jak nacházíme v
Evangeliu Krista‘. Kněz musí slíbit bezpodmínečnou poslušnost mému
vedení. Znamená to, že kněz udělá vše, co řeknu.“
Zavčas jsem se vzpamatoval a řekl jsem:
„Vaše Eminence, to, co ode mě očekáváte, to není akt poslušnosti, ale
uctívání, a toto nemohu vaší Eminenci slíbit.“
„V tomto případě,“ odpověděl, „pokud mi
nemůže kněz poskytnout prohlášení o poslušnosti, nemůžete zůstat knězem
římskokatolické církve.“
Pozvedl jsem ruce k Bohu a řekl: „Nechť
Bůh všemohoucí je oslaven na věky věků.“ Vzal jsem si klobouk a rychle
odešel od biskupa.
Vydal jsem se do hotelu, kde jsem si
pronajal pokoj. Vstoupil jsem dovnitř a zamknul dveře na klíč. Padl jsem
na kolena, abych před Boží tváří uvažoval nad tím, co jsem vlastně
udělal. Poprvé jsem poznal, že římskokatolická církev není církví
Krista. Pochopil jsem tu hrozivou pravdu. Nebylo to z úst protestantů,
ani jejich církví - ale z úst samotné církve římské! Viděl jsem, že už v
té církvi nemůžu déle zůstat, protože nemohu se písemně zřeknout Božího
Slova. Pochopil jsem, že jsem udělal správně. Přesto, přátelé, jakou
temnotou jsem byl tehdy zahalen - a z této temnoty jsem volal: "Bože
můj, Bože, proč mou duši zahalila taková temnota?"
Plačíc jsem volal k Bohu, aby mi ukázal
cestu, přesto jsem nějaký čas neslyšel odpověď. Odešel jsem z církve
římské, byl připraven opustit všech poct a váženosti, své bratří a
sestry, vše, co mi bylo vzácné. Musel jsem se na vlastní oči přesvědčit,
jak papež, biskupové i kněží z kazatelen vůči mé osobě vystupují. Měl
jsem se přesvědčit, že mi budou chtít odebrat i lidskou počestnost a i
dobré jméno - možná i život. Mezi mnou a katolickou církvi začala válka
na život a na smrt. Rozhlížel jsem se okolo, jestli nenajdu nějakou
duši, která by mě podepřela, avšak nezůstal mi ani jeden přítel. Viděl
jsem, že mí nejbližší mě budou muset proklít a považovat za ubohého
zrádce. Musel jsem se přesvědčit, že zavrhnou mě i ti, o které jsem se
tolik strachoval a staral. Musel jsem rovněž odejít milovaného kraje,
kde žilo mnoho mých přátel.
Velmi jsem toužil si připomenout,
jestli nemám nějaké známé mezi protestanty, ale většinu svého života
jsem zasvětil kázáním a psaním kritiky na jejich adresu a nemohl jsem
tak počítat s jejich přátelstvím. Pochopil jsem, že do bitvy musím jít
sám. Bylo to příliš hodně na mou loďku, a kdyby Bůh nezasáhnul a
neučinil zázrak v té černé chvíli, jistojistě bych to nezvládnul. Neměl
jsem už žádnou sílu, abych odešel z toho hotelového pokoje, kde mi nikdo
nepodá ani ruku, nikdo se neusměje, kde uvidím jen ty, kdo mě považují
za zrádce.
Radost ze spasení
Chvílemi se zdálo, že Bůh je velmi
daleko. Náhle mi v mysli přišla myšlenka: „Máš přece Evangelium: čti a
najdeš světlo“. Padl jsem na kolena a v slzách jsem otevřel Bibli.
Vlastně jsem ji já neotevřel, ale Bůh, když můj pohled padl na list
Korintským 7:23: „Byli jste draze vykoupeni; nestávejte se lidskými
otroky.“ S těmito slovy přišlo ke mně světlo a pochopil jsem to velké
tajemství spasení, jak jen je člověk schopen jej pochopit. Pověděl jsem
si: „Jestliže mě Ježíš získal, tak poté, co mě získal, to mě i spasil.
Tak jsem tedy spasen. Ježíš je mým Bohem. Všechno Boží dílo je dokonalé.
Jsem tedy spasen dokonalým způsobem - Ježíš by nezachraňoval
polovičatě. Jsem spasen krví Beránka, jsem spasen skrze smrt Ježíše“.
Slova mi zněly v uších jako nejsladší hudba. Pociťoval jsem tak
nevýslovnou radost, jakoby ve mně vytryskl pramen života, jak by na mou
duši padly paprsky nového světla. Řekl jsem si: „Nejsem už více spasen
podle toho, jak jsem si myslel, skrze přímluvu Marie. Nejsem spasen
skrze očistec, odpustky, zpovědi, pokání. Jsem spasen jedině skrze
Ježíše“. Všechny falešné nauky Římu odešly z mé mysli tak, jak mizí věž
po zničení jejích základů.
Pocítil jsem takovou radost a pokoj,
jakou se nemohli radovat ani Boží andělé. Má bídná hříšná duše byla
obmyta krví Beránka. Radostně jsem zvolal: „Drahý Ježíši, cítím to a já
vím: Ty jsi mě zachránil! Ty jsi Darem Božím, přijímám Tě. Vezmi mé
srdce, nechť navždy zůstane Tvým. Zůstaň se mnou, abys mě očistil a
upevnil, zůstaň se mnou a buď mou cestou, světlem a mým životem. Dovol,
abych směl v Tobě zůstávat na věky. Drahý Ježíši, nezachraň jenom mě,
ale zachraň i další, které jsi mi svěřil. Dovol, abych jim směl poukázat
na Dar, který jsi mi dal. Aby mohli přijmout Tebe a pocítili to stejné
naplnění Tebou a radost, kterou smím cítit já“.
Povědět druhým o radosti ze spásy
Poté, co jsem nalezl světlo a velké
tajemství naší spásy, tak jednoduchým, pěkným a delikátním způsobem,
otevřel jsem svou duši a přijal tuto spásu jako dar. S tímto darem jsem
byl bohatým. Spasení, příteli, je dar. Můžeme jej pouze přijmout,
zamilovat si a milovat jeho Dárce. Přitiskl jsem Evangelium ke svým
ústům a slíbil, že nikdy nebudu nic jiného kázat, než Ježíše.
Chcete jít za mnou přes Rudé moře?
V sobotu ráno jsem přijel do kolonie.
Všichni velmi zvědaví, ptali se, co se stalo. Když se shromáždili v
kostele, pověděl jsem jim o Daru. Ukázal jsem jim to, co Bůh ukázal mě:
dar v osobě Jeho Syna Ježíše, a skrze Něj odpuštění hříchů a dar života
věčného. I tehdy, když jsem neviděl, jestli chtějí tento dar přijmout,
pověděl jsem:
„Nyní vás musím, přátelé, opustit.
Navždy opouštím římskokatolickou církev. Přijal jsem Ježíšův dar, ale
velmi moc si vás vážím, než bych vám nutil své přesvědčení. Jestliže
považujete, že uděláte lépe, když půjdete za papežem, než za Ježíšem Kristem, a
kvůli spáse raději budete volat o přímluvu jméno Marie, než přímo
Ježíše, dejte mi o tom vědět tím, že se postavíte.“
K mému největšímu překvapení všichni
přítomni zůstali sedět na místech, a celý kostel zaplnily zvuky pláče a
vzlykání. Velmi jsem se divil, že mě někdo nevyzval, abych odešel, ale
nikdo tak neučinil. Když jsem se tak na ně díval, zpozoroval jsem v nich
změnu, zázračnou změnu, kterou nejde normálně vysvětlit. S radostí jsem
zvolal: „Ten stejný Bůh, který včera zachránil mě, může dnes zachránit i
vás. I vy můžete projít skrze Rudé moře a vejít Zaslíbené země. Můžete
stejně jako já přijmout ten velký dar, a díky němu můžete být šťastní a
naplnění. Zeptám se vás jinak: Jestliže si myslíte, že je lepší jít za
Ježíšem Kristem, než za papežem, a vzývat jméno samotného Ježíše, a ne Marie, a
doufat v krev Ježíše, která byla prolita na Kříži za vaše hříchy, a
netrváte na mytickém římském očistci, kde je řečeno, že můžeme být
spaseni i po smrti, jestli uvažujete o tom, že je lepší, abych vám kázal
to čisté Kristovo evangelium, než jak by vám kázal jiný kněz učení
Říma, dejte mi prosím vědět, že mě považujete za svého tím, když
povstanete ze svého místa.“
Všichni bez výjimky, povstali z místa se slzami v očích a požádali mě, abych zůstal s nimi.
Dar, velký, nevýslovný Dar, se ukázal
jejich očím v celé své kráse - a uznali jej za bezplatný. Přijali jej - a
žádná slova nedokážou popsat radost, která zavládla celým shromážděním.
Podobně jako já, v tomto Daru nalezli naplnění a štěstí. Po půl roce
bylo obrácených dvakrát tolik a v dalším roce nás bylo okolo čtyř
tisíců. Nyní je nás už dvacet tisíc - těch, kdo vyprali svůj šat a měli
jej vybělený skrze krev Beránka.
Mám naději, že i vy společně se mnou
budete blahořečit milosrdného a chvály hodného Spasitele, když slyšíte o
věcech, které On mé duši učinil.
Charles Chiniquy,
obrácený kněz
obrácený kněz
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tato událost se roznesla velmi rychle po celé
Americe, i do Francie i Anglie se lidé mohli doslechnout o tom, jak
Chiniquy, kanadský katolický kněz, opustil římskokatolickou církev.
Kdekoliv, kde toto svědectví bylo vydáváno, jméno Ježíše bylo oslaveno.
Charles Chiniquy je jednou z
nejbarvitějších postav mezi bývalými kněžími, kteří došli k biblické
víře. Kromě toho, že už dávno odešel k Pánu, spisy a svědectví tohoto
současného Mojžíše dodnes neztratily na své síle.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o respektování názorů ostatních diskutujících a dodržování pravidel slušného chování.
(Upozorňuji: tento blog neprezentuje učení žádné křesťanské denominace, ale Boží Slovo.)