Sola scriptura (pouze Písmo)?

   V tomto námětu k zamyšlení bychom se rádi nejprve zběžně podívali na jeden z hlavních postojů "protestantismu (lidí pro testament)", totiž (zjednodušeně řečeno) že měřítkem pravdivosti je to, co stojí v Božím slově - Bibli. Tímto přístupem mají být prověřovány myšlenky, jednání, učení i tradice. Od tohoto přístupu se poněkud vzdaluje postoj katolické církve, která tvrdí, že zdrojem poznání je kromě bible i církevní tradice, a která této tradici přisuzuje velkou váhu.

   Nechceme zde rozpoutat válku mezi katolíky a protestanty. Chtěli bych zde nastínit problém týkající se nejen přístupu k přijímání nějakého učení, ale jakéhokoli učení (rozuměj "výkladu bible") obecně.

   Bible sama nám dává odpovědi na otázku, jak máme zacházet s jakýmkoli učením či zjevením. Jsme upozorněni na to, že celé Písmo má "Boží pečeť" (2Tm 3,16-17 "Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti,aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.), že lidé psali a prorokovali pod inspirací Ducha svatého (2P 1,20-21 "Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha) a že k tomu, co je v bibli napsáno, nemáme nic přidávat ani z toho nic neubírat (Zj 22,18-19 "Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.") Jsme důrazně varováni, abychom vše rozsuzovali, abychom kontrolovali, zda je dané slovo, zjevení či učení v souladu s tím, co stojí v Bibli (Ga 1,8-9 "Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!
⁹Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! "; 1J 4,1-3 "Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě."). Z uvedených veršů je myslím zcela zřejmé, že máme odmítnout vše, co je ve zřejmém rozporu s tím, co stojí v Bibli.

   Problém samozřejmě nastává ve chvíli, kdy je výklad daného místa bible sporný. V tom případě se však obvykle nejedná o ta nejzávažnější témata, týkající se záchrany (spasení) člověka.

   Každá církev (myšleno církevní denominace) má "své učení". Je to soubor (ať již oficiální nebo neoficiální) postojů a výkladů jednotlivých témat bible. Toto učení přitom může být "biblické" (v souladu s biblí) nebo i (v některých bodech) "nebiblické". Ať už bude toto učení jakékoli, když začneme navštěvovat nějaký sbor, budeme tímto výkladem bible "syceni". Toto učení na nás bude mít opravdu velký vliv, protože pro nás bude fungovat jako filtr, určující, v jakých mantinelech se máme pohybovat, jednoduše řečeno "co máme v bibli očekávat". Pokud toto učení bude správné, bude pro nás samozřejmě přínosem. V případě, že toto učení bude nesprávné, bude pro nás velkou překážkou, která nás bude doslova svazovat a bránit nám v možnosti nezaujatého pochopení bible.

  
   Je mi jasné, že kdybychom se dostali do jiné církve, přečetli si jiné výklady bible, náš pohled na věci by to ovlivnilo stejně zásadním způsobem. Kdybychom se dostali k metodistům, měli bychom v hlavě hlavně to, jak důležitá je znalost bible. Kdybychom se dostali ke katolíkům, modlili bychom se k Marii, Boží Trojici a celému zástupu svatých, a poslouchali bychom všechno, co nám nějaký představený řekne. Kdybychom se dostali ke Svědkům Jehovovým, věděli bychom, jak důležité je Boží jméno, že Ježíš je jen archanděl a že nemáme přijímat krev ani ve formě transfuze. Kdybychom se dostali k adventistům, věděli bych, že dodržování soboty je odpovědí téměř na vše. V tradičních církvích bychom věděli, že duchovní dary skončily s prvními učedníky. V protestantských církvích bychom naopak dary Ducha svatého vyhlíželi, a očekávali bychom, že Bůh bude vyslýchat modlitby a jednat podobně jako v době první církve.

   Toto nemá být kritika jednotlivých denominací, pouze pokus o vysvětlení závažného principu. Ať už nám bude předloženo jakékoli učení, toto učení velice zásadním způsobem ovlivní to, co budeme v bibli vidět. Pokud se nám učení nějaké církve dostane do rukou dříve než bible, nebudeme již schopni bibli číst bez předsudků, bez mantinelů vytýčených právě tím učením. A to je skutečně problém.

   Např. ve starém katechismu Řimsko-katolické církve můžeme  číst, že nově uvěřivší lidé mají nejprve číst katechismus, a teprve po dlouhé době mohou číst i bibli. Problém je právě v tom, že pokud je nějaká část učení nebiblická, bude takový člověk později číst bibli s "filtrem" odpovídajícím učení, kterým prošel, a prakticky již nebude schopen případné rozpory vidět. To samozřejmě platí pro jakékoli učení a jakoukoli denominaci, nejen pro ŘKC.

   Poprosme Boha, aby nám pomohl, aby nás zbavil každého toho "filtru", každého učení, které jsem si kdy přečetli nebo slyšeli, abychom mohli číst Bibli úplně nově, nezaujatě a bez předsudků a očekávání. Prosím Boha o pomoc, aby mi pomohl všem těm obtížným místům porozumět, protože toužím znát pravdu. A to trvá až do dnešního dne....

   Potřebujeme dobře znát Boží slovo, abychom - jak říká apoštol Pavel - již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti... (Ef 4,14).překlad KMS

   Pokud nebudete rozumět nějakému místu Písma, můžete se podívat do jiných překladů, nebo přímo i do originálních textů bible. www.obohu.cz/bible. Zde máte na výběr momentálně cca 140 překladů bible a zdrojových textů, možnost vyhledávání, porovnávání libovolných překladů, poslech namluvených biblí, všechny hlavní řecké zdroje NZ i Septuagintu včetně řecko-českého slovníku a české morfologie, slovníky, konkordance apod.

   Přeji si, aby tento článek byl pro čtenáře impulzem k zamyšlení a k návratu k Božímu slovu (Bibli), nikoli k hněvu způsobeného tím, že je zde snad zmíněna křesťanská denominace, která je jejich duchovním domovem.

 http://www.obohu.cz/uvahy/sola-scriptura-pouze-pismo

Jak Jana Husa vnímá katolická církev

Historici zkoumající Husa říkají: Budete překvapeni

Po pěti letech studia děl mistra Jana Husa vydají ještě letos historici, teologové a filozofové dokument, o němž už nyní tvrdí, že pro laiky i odborníky přinese překvapující poznatky. Podle prvního dílu této studie dovedly obavy z blížícího se konce světa Jana Husa k postojům a činům, za něž byl v roce 1415 upálen. "Ukazuje se, že Jan Hus očekával konec světa, a z toho vyplynulo i jeho jednání," řekl kněz František J. Holeček, sekretář ekumenické komise, která vznikla na popud papeže Jana Pavla II. Papež chystá ještě do konce tisíciletí omluvu za upalování, do níž má být zahrnut i mistr Jan Hus. Katolická církev se zároveň omluví za křižácké výpravy do Čech v době husitství. Nekatolické křesťanské církve dosavadní výsledky bádání i chystané omluvy papeže vítají. Přesto upozorňují, že projevy lítosti nad Husovým skonem měly přijít mnohem dříve. Na Jana Husa a jeho spolupracovníky silně zapůsobilo zejména spálení spisů anglického církevního reformátora Johna Viklefa v létě roku 1410. Tento čin podle Holečka považovali za znamení blížícího se skonání věků a očekávali zásah Antikrista. "Jan Hus v té době definitivně opouští roli biskupů v církvi jako nástupců apoštolů. Vyděluje se tak z tradiční římskokatolické nauky a směřuje k reformačnímu vývoji," vysvětlil Holeček, který se osobností Husa zabývá sedmadvacet let. Vedle vyjádření lítosti nad upálením Jana Husa však nelze podle mínění Holečka uvažovat o jeho dogmatické rehabilitaci. "Vyslovovat soudy o mysliteli 15. století není jednoduché. Když čteme jeho spisy, nejsme si někdy jisti, co tím vlastně míní," poznamenal Holeček k otázce, zda byl Hus kacíř či nikoli. O tom, že katolická církev vyjádří lítost nad Husovou smrtí, je přesvědčen také mluvčí České biskupské konference Daniel Herman. Jan Hus by podle něho měl přestat být kamenem rozdělení, ale měl by být inspiračním zdrojem. "Úkolem komise je demytizovat osobnost mistra Jana Husa. Měl by v našich dějinách dostat místo, které mu náleží, očištětné od mytologizovaných, sociálních a nacionálních nánosů. Má to souvislost s rokem 2000 a se snahou katolické církve vyrovnat se se svou minulostí, především s minulostí tohoto druhého tisíciletí," dodal Herman. Dosavadní práci komise hodnotí jak katolíci, tak zástupci dalších církví velmi dobře. "Myslím, že její členové odvádějí velmi poctivou práci. Jejím výsledkem musí být objektivní posouzení a prozkoumání celého díla, jaké bude defintivní stanovsko nedovedu odhadnout," řekl předseda Ekumenické rady církví a evangelický církevní synod Pavel Smetana. Zároveň upozornil, že pro evangelíky nebyla Husova osobnost nikdy problém. "Byl to velký reformátor, který začal refromační dílo uprostřed českých zemí. Vznik komise jsme ale přivítali, je třeba, aby se prokázalo, že Hus je skutečně velkým svědkem pro všechny křesťany v této zemi. Omluva měla přijít už dávno. Hus je jedním z tisíců, kteří zemřeli na hranicích," dodal Smetana. První závěr komise o Husově očekávání konce světa však Smetana nepovažuje za tak veliké převapení. "Konec světa se v té době očekával všeobecně. Karel IV., jak ukázaly poslední výzkumy, také předpokládal příchod Kristova království a zjevit se mělo právě v Praze. Mistr Jan nebyl výjimkou, pro něho mnozí tehdejší představitelé katolíků byli mravně zkažení, a to bylo výmluvným znamením, že nastává konec věků," poznamenal Smetana.
JOHANNA GROHOVÁ
zde odkaz na článek

Paulánský řeholník, P. PhDr. ThLic. František J. Holeček, O.M. (1954) vystudoval obor archivnictví-historie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (1973-78) a filozofii a teologii se specializací na eklesiologii na Papežské Lateránské univerzitě v Římě (1982-1988), kde působil jako asistent katedry církevních dějin. Roku 1992 obnovil po 208 létech od josefínských rušení klášterů řádovou komunitu na Vranově u Brna. V letech 1993-2000 působil jako vědecký sekretář práci Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci, v jejímž rámci spolupořádal mezinárodního sympozium „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi“ v Bayreuthu (22.-26. 9. 1993) a řídil mezinárodní sympozium o M. Janu Husovi na Papežské Lateránské univerzitě v Římě (15.-18.12. 1999). Akademie věd České republiky ocenila tuto práci udělením pamětní medaile Jana Patočky (11.4. 2000). V letech 1993-97 vyučoval církevní dějiny na Biskupském gymnáziu v Brně, v letech 1995-98 přednášel religionistiku na katedře filozofie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, od roku 1997 přednášel jako externista Historického ústavu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (dvousemestrální výběrové přednášky: Sacco di Roma 1527, Pád svatého města - pád "Babylonu"; Soukolí revolučního Teroru 1792-1794; Fra Girolamo Savonarola, O.P. - Kulturní, náboženský a politický život Florencie v 15. století; Pád Neapolské republiky 1799; Proces Ludvíka XVI.). Od roku 1997 působí jako odborný asistent na katedře církevních dějin a křesťanského umění Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a řídí Centrum pro církevní dějiny České biskupské konference ve Vranově u Brna (2000). V současnosti pracuje v historickém týmu Projektu Austerlitz 2005.

Hus - chybující zastánce pravdy a lásky
Katolický týdeník 28/2004

---

Rozhovor s P. Františkem J. Holečkem OM
Když se řekne Jan Hus, většině křesťanů se vybaví kněz, kazatel v Betlémské kapli, upálení v Kostnici. Málokdo však ví, že Hus svým učením v podstatě navazoval na předchozí generaci českých reformátorů církve. V jeho pojetí však toto učení nabylo revolučního charakteru a složitá společenská situace následně umožnila, aby sociální krize explodovala.

Jaká byla vlastně doba, do které vstupujeme při hledání tváře Mistra Jana Husa?
Pro středověkého křesťana nemohlo být nic strašlivějšího než porušení základních, jasných a přesných orientačních souřadnic jeho civilního i náboženského života. Středověké kroniky jsou plné zlověstných mimořádných jevů (krvavý déšť, padající žáby a podobně). Ty středověkého křesťana velmi znepokojí jako znamení, že se blíží nějaká hrozná eschatologická katastrofa, která uvrhne celou společnost do zkázy. A když k tomu ještě vypukne těžký konflikt na úrovni špiček pyramidy církevní hierarchie a vládní moci, je vědomí těchto lidí otřeseno. Západní společnost už navíc prošla celou sérií těchto otřesů, a to od sklonku jedenáctého století až po děsivou pandemii dýmějového moru. Obrovská vlna této nemoci v polovině čtrnáctého století prakticky vylidnila nejbohatší a nejslavnější obchodní města západní Evropy. To všechno vede člověka konce 14. století k přesvědčení, že nastala „novisima tempora“, poslední věk (tento pojem užívá i Hus) - blížící se zápas s Antikristem před druhým příchodem Páně.

Křesťané proto začínají hledat ve svém středu rozkladné živly, které skrytě a zákeřně podrývají církev a společnost přemírou svých hříchů. Ty, kteří přivolávají Boží hněv a trest, je třeba v očích křesťanů za každou cenu odstranit.

Dá se tedy říci, že to bylo vypjaté kazatelství té doby, které v sobě neslo náboj možného revolučního výbuchu?
Je až šokujícím zjištěním, že tento typ kritického kazatelství se nevyskytuje v méně rozvinutých společnostech, ale je typický pro nejvyspělejší obce Západu. Právě tam, kde bylo nasazeno největší úsilí o dokonalost, vypuknou velké krize.

Vypjaté eschatologické kazatelství bylo charakteristické pro žebravé řády uvnitř měst. Tyto řády byly většinou velkými soupeři diecézních kněží. Šlo tedy o obecný problém. Teprve Tridentský koncil začal klérus výrazněji regulovat: jak z hlediska kvality, formace, přezkušování kandidátů, tak především z hlediska kazatelství.

Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi první a druhou generací českých reformátorů?
Jádro modelu obnovy se v českém prostředí ve svých hlavních složkách zformovalo už do sklonku osmdesátých let čtrnáctého století. Dělo se tak i díky Matěji z Janova, který kromě podpory častého svatého přijímání laiků vyslovil i názor, že Antikrist nepřijde odjinud než ze samotného středu křesťanů a takovýmito antikristy jsou především ti, kdo se svým životem staví proti Kristovu zákonu.

Druhá reformní generace, včetně Husa, na tento základ navázala přijetím podnětů anglického teologa Viklefa, od nějž převzala teorii predestinace (předurčení ke spáse) i ideu apoštolsky chudé církve. Tato generace dotvořila vlastní ucelený program reformy a získala pro něj přední muže české stavovské obce i králova dvora.

Jan Hus se zprvu těšil králově přízni, ale později mezi nimi došlo kvůli prodeji odpustků k roztržce...
V Husově díle opravdu chybí kritické výtky vůči selháním Václava IV. Například o násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se dokonce Hus přezíravě vyjádřil, že nechápe, proč by pro smrt jednoho „popa“ měly být interdiktem zastaveny bohoslužby v celé zemi. To mu ještě protivníci neopomenuli vytknout po letech v Kostnici. Václavův vztah k Husovi byl ovšem kontroverzní, Mistr neměl záštitu v dostatečně silném panovníkovi a sám nebyl dobrým politickým stratégem. Václav zase velmi těžce nesl sílící obviňování českých mistrů z kacířství, stejně jako Husovu neústupnost v následné bouři odporu proti prodeji odpustků. Ještě v roce 1413 chtěl král dosáhnout smíru na českobrodské generální synodě kléru, ale poté, co Mistr Jan tuto možnost počátkem června rázně odmítl, ztratil definitivně jeho podporu.

Byl Hus teolog, či spíše kazatel? Nakolik svá slova pronášel s rozmyslem, a nakolik byl ve víru doby?
Pro Husa je charakteristické, že musel teologicky pracovat pod obrovským tlakem jak ze strany svých odpůrců, tak ze strany stoupenců. Betlémská kaple byla halovým prostorem pro velký počet lidí, tedy prvořadě pro slyšení slova. A mnoho klíčových kroků, které pak přispěly k jeho odsouzení, učinil Hus pod tlakem publika, na které živě reagoval. Je to situace, kdy se mezi kazatelem a posluchačem vytvoří citový vztah, z něhož není možné ustoupit. Kazatel pociťuje duchovní zodpovědnost za ty, které získal na svou stranu.

Při obtížném pokusu charakterizovat Husa jednou větou bych řekl, že pro něj je klíčová živá víra formovaná láskou k Bohu, ke Kristu a k církvi. Ve své poslední Řeči o míru, kterou si přivezl do Kostnice, ale už mu nebylo dáno ji pronést, je jeho hlavní starostí, co dělat pro to, aby lidé začali opět žít intenzivním náboženským životem.

Pro Jana Husa stojí vlastní institucionální struktura církve až na druhém místě. To, co ji musí dotvořit, je zažitá láska. Hus je jedním z lidí, kteří trpí rozkolem, ale také zanedbáním hlásání Božího slova. Kněz, který nekáže, je pro něho pes, který neštěká. Hus se však dopouští jistě chyby, nebere-li ohled na kanonickou misi a nerespektuje arcibiskupův zákaz kázání, motivovaný potřebou zabránit dalším rozbrojům.

Husovi je ale hlavně vyčítáno, že přebíral některé názory od anglického reformátora Johna Viklefa, zejména jeho predestinační teorii...
Hus rozhodně není radikální stoupenec předurčenosti ke spáse jako Viklef. Na mnoha místech zastává jen takovou předurčenost, jež nijak nepopírá lidskou svobodu.

S jakými představami jel vůbec Hus na Kostnický koncil?
Do Kostnice odjíždí se smíšenými pocity úzkosti i naděje. Na jedné straně si nečiní iluze o charakteru koncilu, který má ve skrytu duše za antikristovský; na druhé straně vkládá velkou naději do veřejného slyšení, v němž chce obhájit svou vizi. Po velkém vnitřním zápase nakonec odmítne odvolat své učení a přijímá martyrium.

Na koncilu šlo vlastně oběma stranám o stejnou věc, o obnovu církve, a přitom obě už neočekávaly řešení od papežské moci...
Prioritní otázkou koncilu bylo ukončení papežského rozkolu a obnovení církevní jednoty. Tento úkol dokázal na politické úrovni dovést k cíli římský král Zikmund Lucemburský. Konciliaristé současně podrobili instituci papežství stálé kontrole koncilu dvěma zásadními dekrety Haec Sancta a Frequens. Husova představa reformy církve mířila přes jisté shody s konciliaristy ke zcela jiným výhledům - k výrazně duchovní církvi. Podceňoval nutnost a význam obnovy církevních institucí. Koncil poskytl Husovi plná tři veřejná slyšení – pro zajímavost je třeba uvést, že sesazenému papeži Janu XXIII. se nedostalo ani jednoho.

V jistém slova smyslu lze říci, že koncilním prelátům došla s Husem trpělivost. Nemohli totiž věnovat tak velký prostor diskusi o otázkách, jež pro ně byly v oné chvíli odtažité. Koncilní Otcové vzali za svůj náhled, že Husovo učení má škodlivý vliv na lid, stát i zachování společenského řádu.

Mistr Jan odmítal jakoukoli legitimní autoritu mimo té, jež svůj obsah bezprostředně odvozuje z pravdy, a která navíc předpokládá mravní obrat (stav milosti a absenci smrtelného hříchu). Církev by tedy měla spočívat výlučně na pravdě, její autoritě a mravně čistém životě. Toto pojetí církve pak přenášel i na ostatní lidské autoritativní struktury, například na stát.

Čím byl tedy Hus pro koncilní Otce nejvíc nepřijatelný?
Koncil bezesporu potřeboval i svůj věroučný odsudek (causa fidei), aby zdůvodnil svou oprávněnost. Vzhledem k tlaku britských prelátů na odsouzení Viklefa bylo nasnadě, že se Hus ocitne ve velmi obtížné situaci. Mistr Jan se bezesporu dostával do tíživého postavení i kvůli neúnavné aktivitě svých protivníků, kterým na jeho odsouzení záleželo. Především mu však přitížila celá řada dřívějších dostatečně neuvážených kroků.

Přesně myslící právníky též pobuřovalo, že si kánony církevního práva posluhoval velmi volně s odvoláním na jedinou a nejvyšší normu Božího zákona. Navíc tato právní ustanovení vykládal na základě morálky, nikoli práva. Tato jeho jakási „teologie práva“ však nemohla řeč zákona a jeho obecnou závaznost nahradit.

Nakolik je dnes legitimní hovořit o Husovi jako o heretikovi?
Některé z jeho tezí zjevně překročily hranice pravověrnosti a jeho představa církve postrádala dostatečně realistický ohled k její institucionální struktuře a funkci. Neopomínejme rovněž, že už od Jana XXII. byla sama neposlušnost vůči papežské autoritě nahlížena jako heretická. Bylo by však bezesporu chybou nahlížet na Husa jen jako na rozvratníka.

Spíše bychom tomuto prvnímu vzepětí českého ducha mezinárodního dosahu měli dát přesné místo v tradici našeho teologického myšlení.

zde odkaz na článek 

Úzká cesta ke spáse očima Liturgických otázek

Předem upozorňuji, že nezasahuji do článku (je zde uveden tak jak byl vystaven na blogu Liturgické otázky), ani ho komerčně nevyužívám, mohu ho však kopírovat a přenášet (to Share — to copy, distribute and transmit the work http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/)
Protože mi není dána možnost komentovat přímo na blogu Liturgické otázky (nemohu se zeptat, proč uvedené verše z Bible nesedí s tím, co v Bibli skutečně je), tak si dovolím svůj komentář učinit zde na svém blogu, aby se zde mohl každy svobodně vyjádřit, jak to vidí z Božího Slova a zda souhlasí s tím, co autor P.Jaroslav Jan zvěřejnil na svém blogu: Liturgické otázky - úzká cesta ke spáse
O úzké cestě ke spáse je psáno na tomto blogu zde: Úzká cesta ke spáse i zločinec může být spasen

Lukáš 13,23-24  "Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim odpověděl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni."

Mnozí se budou snažit (svými skutky, svým zbožným životem, svoji vlastní zásluhou), ale nebudou schopni.

Citace verše z Matouše 7,23 není jak uvádí P.Jaroslav Jan, kněz, který by měl znát Písmo, "Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí" Ale v Písmu tento odkaz má následující znění: "A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘" 
Jak je možné, že kněz uvede špatný odkaz? Tento verš se totiž nachází v Matouši 7,13-15 "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci. Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.  Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá."  





Zde je vynecháno jedno velice důležité a zásadní přikázání jak je uvedeno v Písmu: 2.Moj 20,1-17 nebo 5. Moj 5,6-21
 "Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:  

1) Přikázání: 

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne".  

2) Přikázání

"Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají."

3) Přikázání:

"Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval"

4) Přikázání:

"Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý"

5) Přikázání: 

"Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh."

6) Přikázání:

"Nezabiješ."

7) Přikázání:

"Nesesmilníš".

8) Přikázání:

"Nepokradeš.

9) Přikázání:

"Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví."

10) Přikázání:

 "Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

"Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme (všechna) jeho přikázání."

 1 Jan 5,2
"Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem."  
 Jakub 2,10
 
Co praví Písmo ohledně svátků?
"Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování. Takový člověk se nedrží hlavy, Krista, z níž celé tělo, pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem. Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se – jako byste stále ještě byli v moci světa? Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní." Koloským 2,16-23

Co praví o mši svaté, nebo-li o společných shromážděních Božího lidu?
 "Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy," Židům 10,23-26

Co říká Ježíš o postech?
Půst nemá být zjevný a je to mezi tebou a Bohem: 
"A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." Matouš 6,16-18

Zpovídat se alespoň jednou za rok? NEMOHU SOUHLASIT
Hřích přináší smrt, máme žít rok jako mrtvoly, když nebudeme Bohu vyznávat své hříchy denně?:

"Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti život je věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu" Římanům 6,23 "a dokonaný hřích plodí smrt" Jakub 1,15 "Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole." 1Jan 3,4

Bůh nám naše hříchy odpouští hned jak je vyznáme:

"Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti" 1 Jan 1,9 

TEN KDO ŽIJE V NEVYZNANÉM HŘÍCHU, TEN ŽIJE VE TMĚ

"A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu." 1 Jan 1,5-7


Přijmi svátost oltářní alespoň jednou za rok
"Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde." 1 Korintským 11,23-26 

Marek 16,16 "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen"

"je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib."

Ježíš řekl jasně, prvně musíme uvěřit, a pak se dát pokřít, spása je jen pro toho, kdo uvěří a nechá se pokřít, ne pro pokřtěného aniž by nejdříve uvěřil.

Učil to apoštol Petr: " 
"Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“


Ten kdo nečiní Boží vůli a nemá Božího Syna ve svém srdci, je ten, kdo zbytečně říká Bohu Pane, Pane (více v připravovaném článku "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane...) a jaká je Boží vůle?
"Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda. Tři jsou, kteří vydávají svědectví – Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno.Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží; Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho. Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti. Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili. Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti. Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne.Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. Děti, varujte se modlářství.1 Jan 5,1-21

NESOUHLASÍM S PROHLÁŠENÍM sv. Alfonse z L. který učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“   
Písmo nás učí: JAN 3,16-20
" Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu,"

Modlitba je rozhovor s Bohem, kdo věří s Bohem si normálně povídá. Bůh je naším Otcem a my jsem Boží děti, a proto k Němu přicházíme v modlitbách, abychom s Ním měli společenství

  
Souhlasím, proto není možné vynechat druhé přikázání:  "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají." 
Nic ho neomlouvá před Bohem 

 
Citace z Písma je trochu jiná než uvádí kněz: 1 Pt 3,20-21
"kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista"

KŘEST NEPŘINÁŠÍ SPÁSU, ALE OČIŠTĚNÍ NAŠICH HŘÍCHŮ NÁS ZACHRAŇUJE OD SMRTI.

 
Citace z Písma je trochu jiná než uvádí kněz: 1. Kor 10,1-5

"Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly "
A Přece a Ale přesto je velký rozdíl. Nelíbili se Bohu, protože žili špatně, i když prošli křtem v oblaku  a moři!
Neznamená to, že se Bohu nelíbili i když udělali vše co měli. Ten rozdíl je v našich postojích a skutcích víry a ne na tom, koho si Bůh oblíbil.

Očistec neexistuje, ale to si můžete přečíst zde, co o tom praví Písmo svaté: Největší satanova lež

Proč to tu vše uvádím? Nemohu souhlasit s prohlášení, které Písmo ukazuje jinak a jsem proti překrucování Božího Slova, jak jsme si všimli, kněz Jaroslav Jan neuvádí citace z Písma svatého, ale své vlastní upravené.