Pravé Evangelium, které má být zvěstováno

Buďme těmi, kdo půjde zvěstovat Dobrou zprávu v moci a přítomnosti Ježíše v nás.

Co je doopravdy PÝCHA a jak se projevuje?

Pýcha a Já, Pýcha a křesťan …

Říká se, že Pyšného člověka poznáme podle jeho přehnaného sebevědomí; mívá o sobě vysoké, dokonce přemrštěné mínění. Je pyšný na určité vlastnosti, majetek, na to, co dokázal, nebo také na své postavení. 'Ten, kdo je příliš pyšný, zakouší pocit plnosti v hrudi, jako by se jeho srdce zvětšilo. Vždyť také o pyšném člověku říkáme, že "se mu prsa nadýmala pýchou".

Ale jak to s tou pýchou skutečně je? 

Pojďme se zamyslet nad tím, kde všude se skrývá pýcha.

V prvé řadě je to skutečně za arogancí a velkým sebevědomím, to je ta jasně viditelná pýcha, velké sebevědomí může navenek znamenat vnitřní nedostatek sebedůvěry.

Pak je tam, kde zní nejčastěji slovíčko „JÁ“ pýcha je totiž sobecká.

„Sobecká pýcha a nadměrná sebeláska bývají v běžné řeči spojovány s několika příbuznými vlastnostmi - obzvláště s egoismem, samolibostí, marnivostí a arogancí. Egoismus ovlivňuje myšlení, chování a také jazykové vyjadřování, egoističtí lidé jsou navíc krajně dotěrní. Všeobecně se egoista snadno pozná - ve skupině lidí se dere dopředu, nerad příliš dlouho naslouchá druhým, ustavičně se pokouší prosadit svůj komentář, výrok nebo monolog. Jeho slova oplývají samým "já", "můj", "mně". Někdy se však pýcha skrývá i za zdánlivě skromným nebo pokorným jednáním člověka, který je v základu ostýchavý, ale svým neúčastným chováním upoutává pozornost. Samolibost je přehnaná forma sebeuspokojení, která na druhé působí často nepříjemně, zatímco troufalé chování arogantního člověka vyvolává u druhých lidí hněv nebo nenávist. Marnivá nebo také ješitná osoba chce vždy ukázat svou domnělou převahu a zároveň se ustavičně domáhá přízně celého světa.

Pyšní lidé se na rozdíl od lidí marnivých izolují nebo stavějí na odiv vědomou nezávislost. Charakterizuje je svévole, a tak jsou jim názory ostatních lhostejné. Často utíkají před závazky a v protikladu k marnivým lidem se do soupeření s druhými nepouštějí. Nejpotměšilejší, druh pýchy je často zákon sám pro sebe, který žije z ohledů a pomoci druhých, svérázným způsobem však projevuje lhostejnost k výtkám a chvále. Jednou z nejopovrženíhodnějších vlastností pýchy je lhostejnost vůči utrpení druhých lidí.“

A jak se projevuje pýcha v našem křesťanském životě?

Židé byli pyšní, a proto nemohli přijmout Ježíše za svého Mesiáše a nechali Ho ukřižovat, to způsobila pýcha.

Pak pýcha křesťanů, kteří zavrhli židy a postavili se na jejich místo, že oni jsou tím duchovním Izraelem, tak touto pýchou byli zabíjeni židé a gradovalo to až k HOLOCAUSTU.  Holocaust zavinila pýcha křesťanů, těch, kteří měli zvěstovat židům, že Ježíš je jejich Mesiáš, tak je jménem Ježíše zabíjeli. Přitom apoštol Pavel říkal jak to je s námi pohany „křesťany ne z židů“

 

„A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti.  Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ‚Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘   A David praví: ‚Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.‘ Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých! Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří! Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘  Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce.  Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.  Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Římanům 11,5-36

Kdyby si křesťané uvědomili, kdo jsou skutečně židé, nebyli by na sebe pyšní a nemohli by nenávidět židy, či se nad ně povyšovat, toto je pýcha v lidských srdcích. My křesťané z pohanů jsme naroubovaní na Izraelský národ.

Pýcha nás obírá o vše co Bůh má pro nás ve své milosti připravené

Pýcha je prapůvod každého pádu. Je prapůvodem každého hříchu.

Pýcha způsobí, že se vymlouváme.

Pýcha je zbabělá.

Pýcha působí, že toužíme po věcech, po kterých nám nic není.

Pýcha působí, že jsme na místě, na kterém nemáme co dělat.

Pýcha způsobuje, že se Boží vůle nemůže naplnit v našich životech.

Pýcha způsobuje nezávislost na Bohu.

Pýcha způsobuje neschopnost přijímat Boží milost.

Pýcha způsobuje nevděčnost, neuvědomění si toho, že vše co máme od Boha. Nevděční lidé jsou pyšní.

Pýcha způsobuje netoleranci

Pýcha nám brání, abychom přijali dobré věci od Boha.

Pýcha je jedním z hlavních problémů lidstva (i duchovního světa). Jsme pyšní na své schopnosti, inteligenci, sílu, vzhled apod., ale to hlavní je, že většina lidstva chce být sama sobě Bohem. Nechceme se nikomu podřizovat, nechceme se nikomu zodpovídat, nechceme se nijak držet na uzdě. My sami víme, co je pro nás nejlepší...

Pokud budeme pyšní, Bůh nám dá nějaký čas na to, abychom se změnili, a pokud jej nevyužijeme, nějakým způsobem nás nejspíše poníží (protože nás miluje - aby nás zachránil od Geheny).

“Neboť zevnitř ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky, smilstva, krádeže, vraždy, cizoložství, hrabivost, špatnosti, lest, bezuzdnost, závist, urážky, pýcha, pošetilost. Všechny tyto špatnosti vycházejí zevnitř a znečišťují člověka.“

Marek 7, 21-23

   I Ježíš na tomto místě potvrzuje, že pýcha se týká našeho srdce.

„Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.“

Římanům 1, 21

„Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší: Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, chamtivostí, špatností, jsou plni závisti, vraždy, sváru, lsti, zlomyslnosti, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, domýšliví, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní. Ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdo dělají takové věci, jsou hodni smrti, nejenže je sami činí, ale dokonce to schvalují i jiným, kteří je dělají.“

Římanům 1, 28-32

Jedině závislost na Bohu, poslušnost jeho slovu a nepředstíraná vděčnost nás mohou ochránit. Jestliže je pro nás možnost poznávat Boha „nezajímavá“, Bůh nás nechá, ať tedy děláme to, k čemu nás táhne naše srdce. A to opravdu není nic pěkného...

„Vždyť kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?“

1. Korintským 4, 7

   Pavel upozorňuje, že se nemáme chlubit ničím z toho, co umíme, co známe, co jsme dokázali, jak vypadáme apod. , protože nemáme nic, co bychom nedostali od Boha.

„Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání činí člověka domýšlivým, ale láska buduje. Jestliže se někdo domnívá, že něco poznal, nepoznal ještě tak, jak je třeba poznat.“

1.    Korintským 8, 1-2

    

Poznání je nejčastější příčina Pýchy. V dnešní době se to projevuje jak snahou oslňovat znalostmi, tak zejména ohánění se tituly z vysokých škol.

„Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“

Efezským 2, 8-9

Protože Bůh zná naši neschopnost naplnit Jeho přikázání, i náš sklon k pýše, vymyslel řešení naší záchrany takovým způsobem, který jakoukoli pýchu vylučuje.

 „Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku;“

1. Timoteovi 6, 17

   Znovu zde vidíme Pavlovo varování před pýchou a spoléháním na cokoli jiného než Boha.

„Neboť biskup musí být bez úhony jako Boží správce; ne samolibý, ne popudlivý, ne pijan, ne rváč, ne zištný“

Titovi 1, 7

 Jak vidíte, jeden z požadavků na správce Božího lidu je absence samolibosti (zalíbení v sobě), což je pýcha.

„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ -- nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.“ Vy se však chlubíte ve své chvástavosti. Každé takové chlubení je zlé.“

Jakubův 4, 13-16

  

Pýcha je i v tom rozhodovat si o svém životě, a nečekat na Boha.

„Stejně se vy mladší podřiďte starším. A všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘ Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas. Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.“

1. Petrův 5, 5-7

   Petr nám připomíná Boží princip, že kdo se povyšuje, bude ponížen. Nevím, jak vy, ale já opravdu nechci mít Boha jako svého protivníka...

Žijme v plnosti Ducha svatého, plnost znamená vztah s naším nebeským Tatínkem, vztah s Ježíšem.

Každý z nás má v sobě pýchu, ať se skrývá nebo je viditelná, přesto jde o pýchu, nejhorší je pýcha převlečená za pokoru.

Prosme Boha ať nám dá nahlédnout do našich myslí, do našich postojů, do našeho srdce a zbavme se pýchy, vyznejme Mu své postoje, své smýšlen, ať nám odpustí a obnoví nás v Ježíši, ať máme mysl našeho Pána Ježíše.

Pýcha nám brání poznat Boha takového jaký skutečně je, místo toho si dělá své vlastní obrázky o Bohu, překrucuje pravdu, které tak jednoduše věříme.

Pokořme své srdce před Bohem a On se k nám přiblíží.

„Mocnější však je milost, kterou (Bůh) dává. Proto je řečeno: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘“

List Jakubův  4,6  

Čerpáno z následujících webů

http://psychologie.doktorka.cz/projevy-pychy/

http://www.kctesin.cz/download/kazani/06-12-25_Druha_otazka.mp3

http://www.obohu.cz/biblicke-rozbory/pycha

Jak evangelizoval Ježíš? Co znamená narodit se z vody a Ducha?

Jak evangelizoval Ježíš?

Ne každý, kdo si říká křesťan, je křesťanem. I nevěřící se často klamně hlásí k víře v Boha a jméno Ježíš Kristus patří do jejich slovníku. Lidé, kteří ve skutečnosti nejsou křesťané, mohou sejít snadno na scestí, domnívaje se, že věřícími skutečně jsou.

Levná milost a snadná víra překrouceného evangelia rozvrací čistotu biblické noviny. Rozmělnění a zmírnění novozákonního poselství přineslo do církve hnilobné zevšeobecnění, že v podstatě každý, kdo nějakým způsobem přátelsky reaguje na Ježíše, je spasen. Téměř vše, snad kromě zlobného a výslovného odmítnutí Ježíše, se dnes počítá za křesťanskou spásonosnou víru. Avšak evangelium, které hlásal sám Ježíš, tuto možnost vůbec nepřipouští. Naším zdrojem pravdy bude pouze biblický záznam. Podle bible je spaseno jenom malé stádečko, mikrostádečko, protože originální řečtina zde používá slovo mikron.

Od samého počátku své služby se Ježíš vystříhal tomu, aby nevzbudil v lidech falešné naděje skrze povrchní a snadnou víru. Ježíš propustil více nespasených uchazečů o víru než těch, které vyhrál na svou stranu. Ježíš nechtěl a nemohl dát uchazečům o spásu falešnou naději! Ježíšova slova byla vždy šita na míru tak, aby se dotkla duchovní potřeby, tedy duchovní slabosti jednotlivců. Ježíš nikdy neopominul obnažit uchazečovo sebeospravedlňování nebo zvrácené motivace či lehkověrné sklony. Podívejme se na jeden klasický příklad v Janově evangeliu, kde se dočteme o první Ježíšově evangelizaci z očí do očí. Jeden z předních židovských náboženských vůdců, farizej Nikodém, přišel v noci za Ježíšem a řekl: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. (J 3,2)

Takové ujištění by snad v každém z nás vyvolalo smělou jistotu, že Nikodém je věřící. Nikodém věřil, že Ježíš přišel od Boha. Vidíte, a přesto ironií zůstává, že Ježíš Nikodéma neuvítal jako svého, ale naopak s ním od prvního slova jednal jako s nevěřícím. Ježíš věděl o Nikodémově sebespravedlnosti, o jeho pseudovíře. Ježíš Nikodéma nepovzbudil k lehkověrnosti, naopak zpochybnil vše, za čím Nikodém stál. Ježíš se postavil tváří v tvář jeho kvazidobrotě, skutkařskému náboženství, jeho farizejské spravedlnosti a  nepochopení biblického písma.

Uvědomme si, že Ježíš evangelizoval předního náboženského v Boha věřícího vůdce Izraele. Spasitel, Ježíš Kristus, nepožadoval od Nikodéma nic méně než totální regeneraci, obrození, znovuzrození. Bez duchovní obrody, řekl Ježíš Nikodémovi, nemá nikdo naději na věčný život s Bohem. Nikodém byl zdrcen Ježíšovými slovy a Bible nepodává žádný důkaz, že by Nikodémova reakce byla kladná a směřující ke spáse.

Je zajímavé, že Nikodémův příklad je v Janově evangeliu, které začíná a končí Kristovým Božstvím. Téměř všechno v Janově evangeliu je rozpracováno na základě Božství Ježíše. Setkání Ježíše Krista s Nikodémem není výjimkou. Ze širší souvislosti textu vyplývá, že Ježíš:

• ... nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2,25)

Nikodémův příběh jen potvrzuje Kristovo Božství, protože Ježíš Kristus dobře věděl, co je v hlubinách Nikodémova srdce. Nikodém byl jeden z těch, kdo věřili, protože viděli Ježíšovy zázraky. Kolik lidí dnes věří v Boha stejným způsobem jako Nikodém?

• ...mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení (tj. zázraky), které činil. (J 2,24)

Znepokojující pravdou však zůstává, že pouhá víra v Ježíšovo jméno, přestože činil viditelné zázraky, nemá nic společného se spásnou vírou. Verš totiž pokračuje:

• Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)

Žádný zázrak totiž nezaručuje, že by jako svědek měl okamžitou víru, která spasí. Tato pravda se objevuje od začátku Starého až do konce Nového zákona na důkaz naší hříšné lidské zdegenerovanosti. Nikodém je obraz nepravé víry. Jeho mysl přijala pravdu o Kristu jen do určité míry, ale jeho srdce zůstalo netknuté. Neprošlo obrodou, regenerací, znovuzrozením.

Nikodém byl Ježíšem znepokojen. Jeho srdce nebylo obřezané, jak to krásně vystihuje Starý zákon. Jako náboženský vůdce měl vážný zájem o každého, kdo by přišel od Boha. Po čtyři sta let nebylo v Izraeli proroka a Nikodém věřil, že právě teď jednoho nalezl. Proto řekl:

• Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. (J 3,2)

Nikodém snad i věřil, že Ježíš je prorok nebo i Mesiáš, který přišel osvobodit židovský národ. Avšak v těchto verších ještě nepřijal Krista jako vtěleného Boha. Ježíš přešel Nikodémovo vyznání a odpověděl otázku, na kterou se Nikodém ani neptal. Ježíš Nikodémovi potvrdil, že je od Boha, ale svou vševědoucností Nikodémovi odhalil jeho srdce a krutou skutečnost, že je daleko od spásy. Nikodém nejednal s učitelem, jak Ježíše nazval, ale stál před Bohem v těle. Slova našeho Spasitele a Boha Nikodéma šokovala. Nezmenšujme Ježíšovy odpovědi. Strategie Ježíšovy evangelizace se nevyznačovala sladkými řečmi o  lásce, míru, štěstí a všeobecné sociální spravedlnosti. Jeho strategií bylo přímé svědectví, svědectví bez okolků, svědectví, že běží o hrdlo. Ježíš předložil Nikodémovi čtyři rozhodující pravdy. Přečtěte si první polovinu třetí kapitoly Janova evangelia, jak se rozhovor rozvíjel dál.

Jak vidíme, Nikodém byl celou rozmluvou s Ježíšem šokován. Ježíš mu mimo jiné oznámil, že náboženství je marnost. Osobně jsem byl také překvapen, když jsem poprvé zjistil, že "náboženství" se v Bibli rovná marné víře. Farizejové byli zákonem úplně spoutáni. Udělali z víry vnější náboženský rituál. Dodržování pravidel a symbolická prostná bylo to, co je prý "dělalo svatějšími". Kolik světových náboženství se dodnes utápí v duchovně symbolické gymnastice, ať si říkají, jak si říkají. Příslušnost k denominaci ještě nikoho nespasila. Druhý list Timoteovi říká:

• Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 Tm 3,5)

Farizejové, a že jich dnes po světě chodí v každém náboženském systému, jsou nábožně horliví, ale v žádném případě nejsou blíž Božímu království než kterákoliv nevěstka. Farizejové přilnuli ke stovkám zákonů, z nichž mnohé byly jejich vlastními výmysly. Věřili, že spolknout v sobotu ocet je v pořádku, ale kloktat ocet v sobotu bylo zakázáno, protože to byla práce. Proto, když Ježíš navracel zrak slepému, plivl do hlíny a udělal blátíčko, kterým potřel nevidomému oči. Ježíš farizeje vyprovokoval, protože podle jejich zákona Ježíš v sobotu pracoval. Ježíš nepotřeboval potírat slepci oči blátem, aby mu vrátil zrak. Ježíš je mocnější než bláto. Ježíš ukázal farizejům marnost jejich náboženské gymnastiky.

Náboženství je totiž lidské úsilí dosáhnout Boha. Biblická víra, Ježíšovo evangelium jsou přesný opak. Biblická víra je Boží úsilí dosáhnout člověka. Spásná víra je oddání se Božím námluvám a spojení do nejintimnějšího duchovního, manželského svazku s Bohem.

Nikodém byl jedním z předních vůdců židovského "náboženství." Proč přišel za Ježíšem v noci? Snad aby se vyhnul nepříjemnostem, protože farizejové vylučovali ze synagog lidi, kteří věřili v Ježíše. Jedno je jisté, Nikodém měl upřímnou touhu, aby se dozvěděl od Ježíše něco bližšího.

Nikodém byl uvězněn v tomto strojeném náboženství, vždyť jej sám šířil. Nemysleme si, že dnešní náboženský svět je jiný než svět farizejů. Když jsem byl malý kluk, tak mi náš soused řekl: "Když budeš hodný, půjdeš do nebe, a když budeš zlobit, půjdeš do pekla." To je vnější náboženství, předpis, seznam k "odfajfkování", co se smí a co se nesmí. Tím vůbec nesnižuji přikázání, ta platí!

Ježíš Nikodémovi odpověděl, aniž by jej pochválil za jeho náboženskou horlivost:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." (J 3,34)

Nikodém pochopil Ježíše velmi dobře. Vždyť rabíni většinou učili duchovní zásady obrazným jazykem. Nikodém nebyl prosťáček, který by s Ježíšem vážně diskutoval o tom, jak se stát znovu novorozencem. Nikodém ve skutečnosti řekl:

"Nemohu začít úplně znovu, na to jsem příliš starý. Už jsem příliš hluboko v náboženském systému, abych se z něj vyprostil. Nemám naději, abych se stal znovu nemluvnětem."

Ježíš po Nikodémovi žádal, aby se zřekl celého svého dosavadního náboženského života. A Nikodém to věděl. Ježíš jej vyzval k nejtěžšímu rozhodnutí, jaké mohl Nikodém učinit. Nikodém by zajisté rád zaplatil, postil se nebo s radostí zacvičil rituál předepsaný Ježíšem, ale Ježíš mu předepsal duchovní obrodu, znovuzrození. To potvrzovalo, že všechno je jinak. I to, čemu Nikodém věřil doposud, je marné. Přesně tak! Ježíš to myslel vážně, a proto Nikodémovi opakoval:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího." (J 3,6)

Narodit se z vody neznamená vodu H2O. Narodit se z vody neznamená křest. Dokažme si to biblicky. Spásu nemůžeme obdržet ani koupelí ani pokropením. V Janově evangeliu ve 4. kapitole jasně stojí, že Ježíš sám nekřtil. Kdyby byl křest podmínkou spásy, Ježíš by určitě křtil. Křest vodou je závazek, tedy účinek spásy, nikdy ne příčina spásy. Voda, o které se Ježíš zmínil Nikodémovi, byla symbolická, jak stojí ve Starém zákoně, a znamenala očistu. Nikodém rozhodně rozuměl Ježíšovi lépe než mnoho křesťanů, protože znal Starý zákon. V Ezechielovi se dočteme o slibu nové smlouvy.

• Pokropím vás čistou vodou (zde je narození z vody) a budete očištěni, očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha (a zde je narození z Ducha). Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)

Narození z vody a Ducha bylo prorokováno Ezechielem proto, aby je mohl Ježíš předložit Nikodémovi, který velmi dobře pochopil, o čem Ježíš hovořil. Okolnosti ukazují, že byl Nikodém přece jenom spasen. Ježíš hovořil s Nikodémem o křtu Duchem svatým, ne o křtu vodou.

• Neboť my všichni ... byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo (tj. Ježíšovo tělo, neboli církev). (1 K 12,13)

A tento křest Duchem svatým, ne vodou, je absolutní nutnost ke spáse. Křest Duchem svatým je nutný, protože to je vnitřní záležitost. Křest vodou, kterému se má podrobit každý spasený křesťan, symbolizuje ztotožnění se s Ježíšem a je vnější záležitostí, která sama o sobě spasit nemůže.

Jak je to tedy s narozením z vody? Ježíš očišťuje spasené vodou Božího slova, omývá spasené vodopádem biblických slov.

• A sám se za ni (tj. církev) obětoval (Ježíš), aby ji posvětil a očistil křtem vody skrze slovo. (Kral., Ef 5,25)

Tak tedy:

1. narození nového člověka z vody, očištění vodou od našich hnusných model, ať jsou to sochy, obrazy, peníze, holky nebo vdolky, může být vykonáno jenom Ježíšem, který nás omývá biblickým slovem. Jenom to nám zvěstuje čistou pravdu. Tohle omytí, očištění, zrození z vody je nutné a Nikodém je chápal.

2. narození nového člověka z Ducha může přijít jenom tehdy, když nám Ježíš vymění naše kamenné srdce za srdce z masa, když nás dosáhne skrze slovo Duchem svatým a umístí, pokřtí, potopí do svého těla. Tohle je absolutní nutnost spásy.

Očištění vodou, slovem a obnova srdce Duchovním křtem v Krista jdou ruku v ruce a jsou vzájemně nevyloučitelné.

• "Amen, Amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže spatřit království Boží." (J 3:34)

Narození z vody (tj. porozumění slovu) a Ducha (tj. uvěření slovu) je vnitřní, ne vnější záležitost. Vnější náboženství je způsobeno člověkem, vnitřní víra Bohem. Nikodém byl překvapen, když mu Ježíš řekl, že se musí zbavit všeho, na čem zakládá svou spásu, a být znovuzrozen z vody a Ducha. Ježíš odpověděl:

• Nediv se, že jsem ti řekl: "Musíte se narodit znovu." (J 3,7)

Nikodém nemohl uvěřit, co slyší a zvolal:

• "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?" (J 3,9-10)

To Nikodémovi vyrazilo dech úplně. Dál už neodporoval. Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Jen si představme, že by tohle dnes řekl nějaký tesař teologovi nebo světoznámému kazateli.

Co však zaráží nejvíc, je, že Nikodém měl znát učení o spáse. Starý zákon jasně učil způsob spasení. Nový zákon nic na učení spásy nezměnil! Lidé byli, jsou a budou spaseni stejným způsobem od Adama až po nový vesmír a Zemi. Písmo je jednotné. Spása je stejná v každé době.

Nikodém byl vedle. Spása nikdy nebyla odměnou za lidské snažení. Spása byla vždy, před i po Kristu, dar milosti pro kající se hříšníky. Ježíšova smrt na kříži nás zastoupila v potrestání. Kříž byl pro lidi před Kristem budoucností, pro nás je minulostí. Pro všechny má však stejný význam. Ve starozákonné době, před Kristem, spása nebyla mzdou za dodržování zákona, nýbrž dar pro každého, kdo v pokoře a vírou toužil po vysvobození z osobního otroctví hříchu. Spása vždy znamená nový začátek, obnovu, obrodu, znovuzrození, odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu. Nikodém to musel vědět a přesto nechápal:

• Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro a hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz,16-18)                                                                                                                                                                           převzato z zápas o duši - odkaz zde

Kdo přijde do nebe?

Kdo se vlastně dostane do nebe?

 

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ 

Janovo evangelium 3 kapitola 16-21 verš 

"Milostí tedy jste spaseni (zachráněni) skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit."

Efezským 2,8-9

"‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (zachráněn). Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘." 

Římanům 10,8-13

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha."

Jan 1,12-13

"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života."

 Jan 5,23-24

Ježíše můžeš přijmout vírou v modlitbě, třeba hned teď. (Modlitba je rozhovor s Bohem). Bůh tě zná. Není důležité, jak krásná volíš slova, ale záleží na jejich upřímnosti. Zde je příklad, jak se můžeš modlit:

„Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy. Odpusť mi prosím, že jsem Tě celý život ignoroval/a, a že jsem učinil/a mnoho špatných věcí. Nejsem dokonalý člověk a upřímně lituji svých vin. Otvírám ti proto dveře svého života a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána. Já už nemůžu - ty však můžeš...Prosím pomoz mi a veď me na cestě životem - dej mi sílu jít naplno za Tebou. Děkuji ti, že mi odpouštíš všechny mé hříchy. Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl takovým, jakým mě chceš mít.“

 

Vyjadřuje tato modlitba to, co by sis přál? Jestli ano, můžeš se tak teď modlit a Ježíš, jak zaslíbil, vstoupí do tvého života.

 

 Jak navázat vztah s Bohem

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Osobně se domnívám, že neexistuje vakuovaná víra, víra, která se vznáší někde na obláčku, čímž  je izolovaná od našeho dennodenního světa. Naopak, naše víra se v dennodenním světě nějak projevuje, projevuje se skutky. Každý náš skutek, vše co kdy vykonáme, totiž pramení v tom, komu či čemu v té dané chvíli věříme. Zhřešíme - li, pak zhřešíme proto, že něčemu či někomu důvěřujeme více, než Ježíši Kristu, protože kdybychom věřili a důvěřovali Ježíši více než tomu něčemu či někomu, pak bychom nezhřešili. V okamžiku hříchu tedy není naším pánem, králem, vlastníkem a panovníkem Ježíš Kristus, ale někdo zcela jiný. Pak ovšem Ježíš není naším spasitelem, protože mzdou hříchu je smrt - a když jsme ve smrti, pak nemůžeme říkat, že jsme v Ježíši Kristu, neboť Ježíš Kristus je Život a Život je protiklad smrti. Pak se musíme ke Ježíši Kristu vrátit  - a proces návratu nazýváme pokání. Čímž se dostáváme k postoji celníka - Pane, slituj se nade mnou, hříšným.
Neboť jsme - li ve smrti, protože jsme zhřešili, pak se musíme k Ježíši Kristu vrátit. Pak se musíme ze smrti opět vrátit do života. A proces návratu nazýváme pokáním - čímž se opět dostáváme k postoji celníka: Smiluj se nade mnou, hříšným. Neboť pokání, to není jenom jakási změna smýšlení. To učí učitelé pozitivního myšlení - negativní myšlení ti komplikuje život, míjíš se  se svým cílem, a tak své negativní smýšlení změň na pozitivní a od té chvíli bude všechno OK. Nikoliv. Pokání sice je také změnou smýšlení, změnou postoje k hříchu, ale né pouze to. Změna postoje znamená, že zvracíme z hříchu, který nám před obrácením chutnal. Je nám odporný, nepříjemný, smrdí nám jako pozvracené a pokaděné šaty, které toužíme ze sebe svléci. Když už si nelibujeme ve všelikém smilstvu sexu, alkoholu, okultismu, adrenalinu, násilí, peněz, sobectví, ale naopak, je nám toto vše odporné. Jsme jako neplavci ve vodě - voda (hřích)je pro nás nepřátelský živel a my toužíme dostat se na břeh.  Tento postoj Bible podle mého názoru nazývá: vyznáním hříchu. Vyznávat hřích znamená pojmenovávat tento hřích stejně jako Bůh. Mít k němu stejný postoj, být stejně zhnusený, šokovaný, znechucený, jako má postoj Bůh. Vidět hřích stejně jako jej vidí Bůh. Vyznávat hřích, to neznamená zajistit si alibi, jak si to představují ateisté, nebo třeba i onen "dobrý křesťan" MUDR Barták, že si budu žít jak chci a jednou za určitou dobu se z toho vyzpovídám knězi a všechno bude OK.  Ale vyznávat hříchy v pokání znamená změnit postoj k tomu, to, v čem jsme si před obrácením libovali, dnes abychom z toho zvraceli.

Jenomže my nejsme schopni vyznat všechny naše hříchy. Jednoduše proto, že je  ani neznáme. Třeba proto, že ze špatného pochopení Bible činíme něco, co Bůh odsuzuje. Nejsme - li schopni vyznávat hříchy, pak máme velký problém. Ono je sice pravda, že nám Bůh odpouští všechny hříchy, ale Bible sama toto podmiňuje právě vyznáním hříchů. Jestliže nejsme schopni vyznat všechny hříchy, pak nevyznané hříchy by zůstali na nás a my bychom byli stále pod smrti. Říká se, že když osvěcuje Duch Svatý, že ukazuje jednotlivé hříchy, když však nás obviňuje satan, že prý nám říká obecné věci . jsi hříšník, nic nedokážeš, nestojíš za nic. Já osobně nevím, kde to ten dotyčný vzal, osobně jsem to v Bibli nenašel. Naopak, celník v podobenství o farizeovi a celníkovi mluví obecně. Tvoří kontrast k farizeovi, který hovoří konkrétně - udělal jsem to, to, to, to a nejsem  takový a onaký. Celník mluví obecně: Odpusť mi Pane, slituj se nade mnou, hříšným. Přesto, nebo právě proto, je celník přijímán, je celník veden Duchem Svatým. Ano, ono je důležité vyznávat své hříchy konkrétně, ale je smrtelně, smrtelně důležité vyznávat i svou obecnou hříšnost.
Pokání znamená plný prožitek hrůzy smrti a ztracení i zatracení - když si člověk uvědomí hloubku svého pádu, lituje svých hříchů, přijímá za nich plnou zodpovědnost (t.j. nevymlouvá se na osud, nebo na druhého, který za to či ono podle nás může). Pokání znamená poznání, že v okamžiku hříchu nejsme spasení, že v okamžiku hříchu Ježíš Kristus není náš Pán, Vlastník a Spasitel a uvědomění si celé strašlivé závažnosti této skutečnosti. Pane, slituj se nade mnou, hříšným, a to ne proto, že mám na to nějaký smluvní nárok, ale pouze pro Své Milosrdenství. A máme zaslíbení, že přes takovýto postoj se navracíme zpět k Bohu. Pokání znamená lítost nad svými hříchy,   ale také odhodlání se svou hříšnosti bojovat, nespokojovat se svou situací, byť tento boj může připomínat útok dona Quichota proti větrným mlýnům.

Když píšu či mluvím o pokání, nemohu nezmínit slavnou hru od Shakespeara - Hamlet. Připomínám scénu, kde se král marně snaží činit pokání. Říká tam: Copak mohu říkat - pane odpusť mi mou sprostou vraždu, když si držím stále to, pro co jsem vraždil? Svou korunu, svou ženu? Tady na světě snad mohu lidi oklamat, ale toho nahoře, toho nahoře neoklamu...

 http://bohu-a.svetu.cz/993-pokani-proces-denodenniho-navratu-k-bohu.html