Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Osobně se domnívám, že neexistuje vakuovaná víra, víra, která se vznáší někde na obláčku, čímž  je izolovaná od našeho dennodenního světa. Naopak, naše víra se v dennodenním světě nějak projevuje, projevuje se skutky. Každý náš skutek, vše co kdy vykonáme, totiž pramení v tom, komu či čemu v té dané chvíli věříme. Zhřešíme - li, pak zhřešíme proto, že něčemu či někomu důvěřujeme více, než Ježíši Kristu, protože kdybychom věřili a důvěřovali Ježíši více než tomu něčemu či někomu, pak bychom nezhřešili. V okamžiku hříchu tedy není naším pánem, králem, vlastníkem a panovníkem Ježíš Kristus, ale někdo zcela jiný. Pak ovšem Ježíš není naším spasitelem, protože mzdou hříchu je smrt - a když jsme ve smrti, pak nemůžeme říkat, že jsme v Ježíši Kristu, neboť Ježíš Kristus je Život a Život je protiklad smrti. Pak se musíme ke Ježíši Kristu vrátit  - a proces návratu nazýváme pokání. Čímž se dostáváme k postoji celníka - Pane, slituj se nade mnou, hříšným.
Neboť jsme - li ve smrti, protože jsme zhřešili, pak se musíme k Ježíši Kristu vrátit. Pak se musíme ze smrti opět vrátit do života. A proces návratu nazýváme pokáním - čímž se opět dostáváme k postoji celníka: Smiluj se nade mnou, hříšným. Neboť pokání, to není jenom jakási změna smýšlení. To učí učitelé pozitivního myšlení - negativní myšlení ti komplikuje život, míjíš se  se svým cílem, a tak své negativní smýšlení změň na pozitivní a od té chvíli bude všechno OK. Nikoliv. Pokání sice je také změnou smýšlení, změnou postoje k hříchu, ale né pouze to. Změna postoje znamená, že zvracíme z hříchu, který nám před obrácením chutnal. Je nám odporný, nepříjemný, smrdí nám jako pozvracené a pokaděné šaty, které toužíme ze sebe svléci. Když už si nelibujeme ve všelikém smilstvu sexu, alkoholu, okultismu, adrenalinu, násilí, peněz, sobectví, ale naopak, je nám toto vše odporné. Jsme jako neplavci ve vodě - voda (hřích)je pro nás nepřátelský živel a my toužíme dostat se na břeh.  Tento postoj Bible podle mého názoru nazývá: vyznáním hříchu. Vyznávat hřích znamená pojmenovávat tento hřích stejně jako Bůh. Mít k němu stejný postoj, být stejně zhnusený, šokovaný, znechucený, jako má postoj Bůh. Vidět hřích stejně jako jej vidí Bůh. Vyznávat hřích, to neznamená zajistit si alibi, jak si to představují ateisté, nebo třeba i onen "dobrý křesťan" MUDR Barták, že si budu žít jak chci a jednou za určitou dobu se z toho vyzpovídám knězi a všechno bude OK.  Ale vyznávat hříchy v pokání znamená změnit postoj k tomu, to, v čem jsme si před obrácením libovali, dnes abychom z toho zvraceli.

Jenomže my nejsme schopni vyznat všechny naše hříchy. Jednoduše proto, že je  ani neznáme. Třeba proto, že ze špatného pochopení Bible činíme něco, co Bůh odsuzuje. Nejsme - li schopni vyznávat hříchy, pak máme velký problém. Ono je sice pravda, že nám Bůh odpouští všechny hříchy, ale Bible sama toto podmiňuje právě vyznáním hříchů. Jestliže nejsme schopni vyznat všechny hříchy, pak nevyznané hříchy by zůstali na nás a my bychom byli stále pod smrti. Říká se, že když osvěcuje Duch Svatý, že ukazuje jednotlivé hříchy, když však nás obviňuje satan, že prý nám říká obecné věci . jsi hříšník, nic nedokážeš, nestojíš za nic. Já osobně nevím, kde to ten dotyčný vzal, osobně jsem to v Bibli nenašel. Naopak, celník v podobenství o farizeovi a celníkovi mluví obecně. Tvoří kontrast k farizeovi, který hovoří konkrétně - udělal jsem to, to, to, to a nejsem  takový a onaký. Celník mluví obecně: Odpusť mi Pane, slituj se nade mnou, hříšným. Přesto, nebo právě proto, je celník přijímán, je celník veden Duchem Svatým. Ano, ono je důležité vyznávat své hříchy konkrétně, ale je smrtelně, smrtelně důležité vyznávat i svou obecnou hříšnost.
Pokání znamená plný prožitek hrůzy smrti a ztracení i zatracení - když si člověk uvědomí hloubku svého pádu, lituje svých hříchů, přijímá za nich plnou zodpovědnost (t.j. nevymlouvá se na osud, nebo na druhého, který za to či ono podle nás může). Pokání znamená poznání, že v okamžiku hříchu nejsme spasení, že v okamžiku hříchu Ježíš Kristus není náš Pán, Vlastník a Spasitel a uvědomění si celé strašlivé závažnosti této skutečnosti. Pane, slituj se nade mnou, hříšným, a to ne proto, že mám na to nějaký smluvní nárok, ale pouze pro Své Milosrdenství. A máme zaslíbení, že přes takovýto postoj se navracíme zpět k Bohu. Pokání znamená lítost nad svými hříchy,   ale také odhodlání se svou hříšnosti bojovat, nespokojovat se svou situací, byť tento boj může připomínat útok dona Quichota proti větrným mlýnům.

Když píšu či mluvím o pokání, nemohu nezmínit slavnou hru od Shakespeara - Hamlet. Připomínám scénu, kde se král marně snaží činit pokání. Říká tam: Copak mohu říkat - pane odpusť mi mou sprostou vraždu, když si držím stále to, pro co jsem vraždil? Svou korunu, svou ženu? Tady na světě snad mohu lidi oklamat, ale toho nahoře, toho nahoře neoklamu...

 http://bohu-a.svetu.cz/993-pokani-proces-denodenniho-navratu-k-bohu.html