Čtyři základní zákony věčného života

Čtyři zákony věčného života

Tento náš přirozený, viditelný svět kolem nás má svoje zákonitosti a pravidla, která důvěrně známe. Když upustím balónek, padá k zemi. Stejně tak má svá pravidla a řády i svět neviditelný, duchovní, nadpřirozený.
Čtyři nejzákladnější zákony, které se dotýkají života každého člověka, jsou tyto:

1. zákon
Existuje osobní Bůh, který stvořil svět a vše, co je v něm. Stvořil také každého člověka, každého z nás miluje a nabízí nám svůj dobrý plán pro náš život.
Proč je tedy tolik lidí, kteří o tom nic nevědí a z Boží lásky a jeho zaopatření se netěší?

2. zákon:
Bůh je svatý a člověk je hříšný, svou vzpourou a pýchou od Boha oddělený. Hřích tvoří hlubokou propast, která nás od Stvořitele odděluje. Proto lidé nemohou sami ze svých sil dosáhnout k Bohu a k plnosti života, který Bůh nabízí. Žádná lidská snaha, úsilí o dobrý život, filozofie či náboženství – nic z toho nedokáže vyřešit problém lidského hříchu a překlenout propast mezi námi a Stvořitelem.
Bůh však na tuto lidskou nouzi sám odpověděl. Jak?


3. zákon:
Bůh poslal na svět svého vlastního syna, Ježíše, aby lidem ukázal, jaký je Bůh. Ježíš zemřel na kříži místo nás a zaplatil tak za naše hříchy. Ježíš Kristus je jediným, Božím řešením problému lidského hříchu. Přišel, aby obnovil přerušené obecenství s Bohem, aby překlenul propast, která nás od něj odděluje.
Nestačí však o tom jen vědět. Nestačí ani tyto tři zákony jenom znát…

4. zákon:
Ježíše Krista musíme osobně přijmout, nechat jej vstoupit do svého života, navázat s ním osobní vztah. Jedině takto – s Ježíšem a skrze Ježíše – se nám znovu otevírá cesta k Boží lásce a k plnému, věčnému životu s ním.
  
"Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši."
Římanům 3,22-24

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího."
Jan 3,16-18

"Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" 
Jan 14,6 

"Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit" 
Efezským 2,8-9

"‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘." 
Římanům 10,8-13



"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha" 
Jan 1,12-13 

"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života." 
Jan 5,24 

"Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" 
Jan 14,23 

"Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on." 
1 Jan 2,1-6
 

Neposkvrněné početí Panny Marie - jak to skutečně je?

Neposkvrněné početí Panny Marie

Neposkvrněné početí Panny Marie je termín popisujícíc fakt, že Panna Maria byla jakožto jediný člověk počata bez poskvrny dědičného hříchu a nikdy neposkvrnila svoji duši ani osobním hříchem. Katolická církev si tuto skutečnost připomíná a oslavuje 8.prosince.
Nauka o Neposkvrněném početí je velmi stará, nicméně jako dogma ji definoval až papež Pius IX v apoštolské konstituci Ineffabilis Deus, která vyšla 8.12.1854  www.katopedia.cz

Katechismus říká:
§491 Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“
§ 492 "Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“, dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna“. Víc než kteroukoliv jinou stvořenou osobu ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás (všechny nejen Marii) v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů). V něm ji „vyvolil ještě před stvořením světa“, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce (Ef 1,4 "v něm nás (všechny nejen Marii) již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.").
§ 493"Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „celou svatou“ (Panhagia), slaví ji jako „nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření“. Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem."


 V Písmu svatém neexistuje jediný verš, který by toto dogma "o  neposkvrněném početí"  potvrdil- naopak...

BIBLE ŘÍKÁ:
Největším požehnáním milosti je Slovo, které se stalo tělem.
Jan 1:14
"A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." 
Jan 1:16
"A my všichni jsme vzali z jeho plnosti, a to milost za milost."
Jan 1:17
"..milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista."

Otcova vůle byla, aby plnost a milost přebývala v Kristu Ježíši samotném.
Efezským 1:22
"A tak poddal všechno pod jeho nohy a dal ho církvi jako hlavu nade vším. Ona je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všem."

Židům 1:3 "On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; slovem své moci udržuje všechno, co je. Když sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech
Od samého pádu Adama v zahradě Eden, celé lidstvo se rodí s dědičným hříchem a člověk
vinný hříchem je oddělen od Boha od okamžiku narození. 
"A proto, jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak také smrt přešla na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili." (Římanům 5:12)

Sama Marie si byla vědoma, že je hříšná a potřebuje svého Spasitele (spasitele potřebují jen hříšní lidé), jako každý z nás, když vyznala "Maria řekla: „Duše má velebí Pána, a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli" (Lukáš 1,46-47)
"Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ – a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata." (Lukáš 2,22-24)"

Kdyby byla skutečně bez dědičného hříchu a byla uchráněna hříchu, jak tvrdí katechismus, tak by nemusela obětovat za hříchy a tak se očistit před Bohem, jinak by udělala z Boha lháře, kdyby se očišťovala z něčeho z čeho nelze očistit, protože byla čistá:

"Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování. Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě po šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za HŘÍCH knězi ke vchodu do stanu setkávání. On je přinese jako oběť před Hospodina a vykoná za ni smírčí obřady ; tak bude očištěna od svého krvotoku. To je řád pro ženu při narození chlapce nebo děvčete. Jestliže si nemůže opatřit jehně, ať vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno k zápalné oběti a jedno k oběti ZA HŘÍCH. Kněz za ni vykoná smírčí obřady a BUDE ČISTÁ.“ 3.Mojžíšova 12,1-8



Kdyby skutečně platilo, že Bůh a Duch svatý může přebývat jen v těch, kdo jsou bez dědičného hříchu, tak by nikdy nikdo nebyl naplněn Duchem svatým a Ježíš by nám lhal, když tvrdil:

"Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" Jan 14,23
Apoštol Pavel říkal: 
"Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy" 1.Korintským 3,16-17

Podle těchto výroků a učení katechismu by jsme museli být bez dědičného hříchu, jinak by v nás nemohl přebývat Bůh. Jelikož víme na 100%, že jsme se narodili s dědičným hříchem, a Bůh přesto v nás přebývá, tak víme, že i Marie nebyla bez dědičného hříchu, jako Ježíš, který byl zplozen z Božího Ducha.
Pokud by skutečně Marie byla bez dědičného hříchu a byla zplozena "neposkvrněně" tak by byla zplozena z Ducha svatého a byla by jako Ježíš Boží Syn- bohem. Jelikož víme, že bohem není, máme jistotu v tom, že tato nauka je nejen mylná, ale od Zlého, který chce, abychom uctívali více člověka než samotného Boha.

Všechno, co bylo kdy zdokumentováno, týkající se vyučování katolické církve o Marii a jejím neposkvrněném početí je naprosté znesvěcení a rouhání před Bohem, který jediný je Svatý, a výlučným Spasitelem Pánem Ježíšem Kristem.

"On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘" 1 Petrova 2,22

Vytržení (nanebevzetí) ... jak to může vypadat -Ponecháni napospas

Křesťanský film, který ukazuje, jak to může vypadat před příchodem Ježíše, kdy praví následovníci Ježíše budou i s dětmi vytrženi k Bohu do nebe za svého života ..... jen se podívejte

Ponecháni napospas (Left behind) - První část

 

Druhá část

Katolicismus a krize víry

Svědectví římskokatolíků, kteří si prošli krizí víry

                                                       (kněží, jeptišky i řadoví věřící ....)

Očistec versus Bible

Očistec je nebo není Biblický? Učí o něm Ježíš?

Písmo praví:

 Izajáš  43:25

Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.

Skutky apoštolů  10:43

"Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“

Římanům  11:27

"to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘

Efezským  1:7

"V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost",

Židům  9:28

"tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají."

Židům  10:17 - 18

"na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti."

1 Jan 1:7

“Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.”

1. Janův  1:9

"Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti."

1. Janův  2:2

"On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa."

1. Janův  2:12

"Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno."

1. Janův  3:5

"A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není."

1. Janův  4:10

"V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy."

Katolicismus však učí, že zatímco Kristova smrt na kříži umožnila, aby hříchy byly odpuštěny, omilostněný hříšník musí trpět nedefinovanou bolest či muka neznámé intenzity a časové délky, aby se očistil a mohl do nebe.

Katechismus Paragraf 1030 (Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti..)  Milující Otec nechá své děti trpět, aby si zasloužili Jeho lásku?  ………….

BŮH JE LÁSKA, “u Něho není proměny ani střídání světla a stínu. (Jakub 1,17) přesto si o Něm myslíme, že si musíme Jeho lásku zasloužit?

- Kolik utrpení musíme snést, abychom vyšli z očistce?  ----------------------------

Zatímco katolicismus připouští, že je teoreticky možné, aby se člověk očistil skrze utrpení tohoto světa a následnou smrtí, nikdo, ani papež sám, neví, zda se tak stalo. A proto většina katolíků očekává, že stráví neznámou časovou délku v očistci. Odmítnutí přijmout tuto doktrínu, znamená být exkomunikován z římskokatolické církve! (kde je ta svoboda v Ježíšové církvi?)

Vatikán II mluví o těch, kteří - i když Kristus za jejich hříchy trpěl – „musí ještě za své hříchy trpět v ohni očistce." (Flannery) Vatikán II dále vysvětluje svou doktrínu:

„Doktrína očistce jasně demonstruje, že i když vina za hřích byla odstraněna, trest za hřích, nebo za jeho následek může zůstat, aby byl hříšník vykoupen a očištěn svým utrpením. (Ježíšovo utrpení totiž nebylo dostatečné, jinak by se člověk již nemusel podílet na odčinění si svých ODPUŠTĚNÝCH hříchů)

V očistci duše těch, kteří zemřeli v Boží lásce, a byly upřímně kajícné - které ale neuspokojily dostatečným pokáním za své hříchy, jsou očištěny tresty, které byly určeny k očistění hříchu.“

- Co znamená DOSTATEČNÁ kajícnost?

TO NIKDO NEVÍ! Katolická církev ji nikdy nedefinovala. Kde Bible tvrdí, že „trest očisťuje od hříchu“? NIKDE!

- NEMOŽNÁ DOKTRÍNA --------------------------------------------------------------------------

Doktrína očistce znásilňuje jak logiku, tak i Písmo. Římanům 6:23 píše: „Mzda za hřích je smrt," (věčné oddělení od Boha) - ne nějaká, časově omezená doba. Nebýt JEŹÍŠOVY  oběti na kříži, byli bychom ztraceni navěky. Právě tak není hřích něco, co by se dalo, ať už jakýmkoliv utrpením - vymazat z našich srdcí a duší! Hřích je součástí naší přirozenosti! Pravda, utrpení může změnit dočasně náš postoj, ale v okamžiku, kdy bolest přešla, počnou se vracet staré návyky, protože SRDCE ZŮSTALO NEZMĚNĚNÉ! POUZE BOŽÍ ZÁZRAK může očistit duši od hříchu, zázrak, který ponechá člověku svobodu volby a na druhé straně uspokojí požadavek Boží nekonečné spravedlnosti.

Bible učí, že je pouze jedna cesta pro očištění duše: skrze krev Ježíše Krista, vylitou na kříži jako výkupné za hřích, novým zrozením pomocí Ducha svatého skrze víru v Ježíše Krista, a Jeho dokončeným spásným dílem.

A tak doktrína o očisťování skrze utrpení je falešná ve dvou bodech:

1) Je nemožné, aby utrpení očistilo srdce od hříchu a

2) Není zapotřebí, aby omilostněný hříšník trpěl za svůj hřích, protože Kristus již zaplatil plnou pokutu, vyžadovanou Boží spravedlností. A pouze na tomto základě je člověk očištěný!

Bible prohlašuje, že Kristus, Když d o k o n a l  očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech  (Židům 1:3) a tím jasně říká, že očištění je skončené. A opět: „“Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.” (1 Jan 1:7)

Písmo Božího Slova je velmi jasné v tom, že to bylo prolití krve Ježíše Krista v Jeho smrti pod Božím soudem, co nás očistilo.

Kromě toho: „Bez prolití krve není odpuštění hříchů.“ Židům 9:22

- Prolévá se krev v očistci na odpuštění hříchů? --------------------------------------

O očistci se neříká, že se tam prolévá krev, ale že je tam „očistný oheň".

To jediné očištění našich duší a srdcí od hříchu bylo však vykonáno Ježíšem Kristem; lze jej přijmout pouze vírou a uskutečňuje se pouze v srdci Boží milostí.

- PROČ SE NELZE OČISTIT OD SVÝCH HŘÍCHŮ SVÝM VLASTNÍM PŘIČINĚNÍM? --------

Dalším důvodem, proč utrpení - ať už zde na zemi či v očistci - vytrpěné samotným hříšníkem, nemůže očistit od hříchu je: Ten, který přináší oběť za hřích, musí být sám bez hříchu. Šedesát dvakrát je nám řečeno ve Starém zákoně, že zvířata, která mají být obětována, musí být „bez poskvrny“. (Exodus 12:5, 29:1, Leviticus 1:3 a podobně)

A tak žádné množství hříšníkova utrpení - ať už zde či v očistci, nemůže jej, ani nikoho jiného očistit od hříchu.

Pouze oběť bez hříchu je dostačující.

O Ježíši Kristu je nám řečeno: „Hřích nikdy neučinil," (1 Petr 2:22) „toho, který nepoznal hřích," (2 Kor 5:21) a „v Něm není hříchu". (1 Jan 3:5) Absolutní bezhříšnost byla nezbytná, jinak by Ježíš Kristus za naše hříchy zemřít nemohl, protože by sám byl pod trestem smrti za hříchy vlastní! A tak Petr mohl říci, že „On, spravedlivý, trpěl za nespravedlivé, aby nás mohl přivést k Bohu,"

což znamená do nebe a ne do očistce! (1 Petr 3:18)

Dodává k tomu (2 Petr 1:9), že ti, kterým tato jistota schází, zapomněli, že „byli očištěni od svých hříchů".

Jestliže jsme uvěřili v Ježíše Nazaretského jako svého Spasitele, máme také vírou přijmout skutečnost, že Bůh nás očistil skrze Kristovo dokonané dílo.

- PŮVOD, VÝVOJ A ÚČEL TÉTO DOKTRÍNY (platná od roku 1439, ne od učení Ježíše) -----------------------

Idea očistce, smyšleného místa konečného očištění, byla „objevena" papežem Řehořem Velikým v roce 593. Odpor proti přijetí této doktríny (jelikož šla přímo proti Písmu!) byl takový, že to trvalo téměř 850 let, než se stala katolickou doktrínou! Přijal ji teprve Florentinský sněm v r. 1439. 

Žádná jiná doktrína nezvětšila tolik moc církve a také žádná ji nepřidala tolik příjmu! Do dnešního dne visí hrozba očistce nad katolíky, kteří proto dávají a dávají dary církvi, aby jim pomohla co nerychleji opustit toto místo utrpení.

Řím slibuje, že člověk eventuálně bude z očistce propuštěn a vejde do nebe, pokud všechna nařízení církve budou dodržená. 

Přesto však církev nebyla nikdy schopná definovat, kolik času ten či ta musí v očistci strávit a o kolik se doba muk zkracuje tím či oním darem, mší či modlitbou za duši v očistci.

Je totální pošetilostí uvěřit v nějaké propuštění z utrpení církvi, která není ani schopná definovat, jak dlouho tam musí člověk být za každý hřích, nebo o kolik se pobyt zkracuje tím či oním rituálem nebo sumou peněz darovanou církvi.

Přesto všechno jsou církvi nabízeny dary a lidé v posledních vůlích odkazují velké částky (vzpomeňte si na Jindřicha VIII.) na mše, sloužené v jejich prospěch. Tento proces se nikdy nezastaví - stále nové a nové mše je zapotřebí odsloužit.

Sněm Trentský, Vatikán II a následný „Kód kanonického zákona“ obsahují mnoho složitých předpisů, jak uplatnit zásluhy živých - a hlavně mše - na mrtvé k očistě jejich hříchů a ke zkrácení jejich doby pobytu v očistci:

„Církev nabídne Nejsvětější svátost (oběť) za mrtvé tak, aby mrtví dostali pomoc modlitbami, a živí útěchu v naději. Mezi mšemi za mrtvé je pohřební mše ta nejdůležitější. Mše za mrtvé může být sloužena v té chvíli, kdy je zpráva o smrti přijata.“ (Flannery)

Hlavním architektem této hrůzně falešné - ale nesmírně ziskové doktríny, byl augustiánský mnich jménem Augostino Trionfo. V době jeho života (14. století) papežové vládli jako absolutní vládci nad nebem i zemí. Svou mocí odmítnout či přijmout (Matouš 18:18)

nejenom že dosazovali a sesazovali krále, ale lidé věřili, že mohou - z vlastní vůle - otevřít či zavřít vstup do nebe.

Genius Trionfův tuto autoritu ještě zvětšil o další, třetí oblast, na příkaz papeže Jana XXII. Von Dolliger vysvětluje:

„Bylo již řečeno dříve, že moc „náměstka Božího“ se vztahuje na dvě říše, pozemskou a nebeskou. Od konce třináctého století byla přidána říše třetí, která byla přiřknuta papežovi teology kurie: Očistec.“

- PROBLÉM S PODPOROU Z 2 MAKABEJSKÝCH -----------------------------------------------

Gavin píše, jak se v jeho dnech (počátek 18. století) všeobecně učilo, že očistec má sedm podlaží. Chudí byli v tom nejnižším, kde byl oheň nejchladnější, králové v nejvyšším, kde oheň pálil nejvíce. Prý Bůh ve své dobrotě to tak naplánoval, protože králové a vladaři měli prostředky platit církvi více, aby dostali své duše ven, kdežto chudí méně. Gavin píše o tom, jak chudí lidé, když slyšeli, že jejich příbuzný, který právě zemřel, je mezi žebráky v očistci, sebrali dostatek peněz na mše, aby svého příbuzného dostali o něco výše, na hořejší poschodí. Pravda, utrpení tam bude větší, ale také bude mít lepší společnost! A tak kněží vybírali peníze, aby na jedné straně zvýšili utrpení, a na straně druhé, aby dostali chudé příbuzné z očistce ven!

Slovo „očistec", ani jakákoliv podobná myšlenka, se v Bibli nevyskytuje! Ani Ježíš Kristus neučinil jednu jedinou narážku v tomto směru! Katolický obhájce Keating přiznává, že tato doktrína „není výslovně v Písmu vyjádřena".

 (Karl Keating, „Catholicism and Fundamentalism: The Attack on „Romanism" by „Bible Christians," 1988) Jediný verš, který je na obranu očistce vždy citovaný, je z apokryfní literatury: „Je svatá a záslužná myšlenka modlit se za mrtvé, aby mohli být uvolněni ze svých hříchů.“ (2 Makabejští 12:46)

Máme tři základní problémy s tímto veršem.

1) v Bibli není ani jeden příklad modlitby za mrtvé! Písmo jasně říká, že „je souzeno člověku jednou zemřít a potom bude soud." (Židům 9:27) Po smrti je na modlitbu pozdě - vše co následuje, je soud. Proto tento verš je v rozporu s Biblí.

2) Ti, o kterých je zde řeč, byli modloslužebníci:

"U každého z padlých našli pod šatem amulety bůžků z Jabny, které Zákon židům zakazuje. Všem bylo zřejmé, že to byla příčina, proč padli. (2 Makabejští 12:40)

 Modlářství bylo smrtelným hříchem a tak - podle katolické doktríny by skončili ne v očistci, ale v pekle, ze kterého není propuštění.

Tím celý návrh se za ně modlit byl rouháním a ztrátou času - těžko nějaký základ pro založení doktríny.

3) Sama kniha Makabejští prohlašuje, že v tom čase nebylo proroků a tak Boží inspirace skončila: „Nastalo veliké soužení v Izraeli, nejhorší ode dne, kdy se objevil poslední prorok." (1. Makabejská 9,27)  A opět: „a že se židé a jejich kněží usnesli, aby byl Šimeón natrvalo jejich vládcem a veleknězem, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok."(2.Makabejská 14,17)

Proto obě knihy „Makabejští" mohou být považovány v nejlepším za historický záznam - v žádném případě ne za Písmo! A tak nemůže nikdo podporovat žádnou doktrínu z takového zdroje. Není divu, že je v rozporu s Biblí!

- A CO PAVLOVO UTRPENÍ? -------------------------------------------------------------------------

Katoličtí obránci této doktríny, ve snaze držet se Bible, poukazují na dopis Koloským 1:24, kde Pavel říká: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za Jeho tělo, což je církev."

Že Pavlovo utrpení nemělo nic společného s očištěním od hříchů, je jasné z faktu, že Kristovo utrpení vykonalo celou tu práci. Pouze dokonale čistá, neposkvrněná oběť a vylitá krev mohla toto vykonat. Tak co tím Pavel myslí?

Spíše než aby trpěl za očištění své duše, či kohokoliv jiného, Pavel trpěl, aby mohl přinést evangelium k druhým. Poukazoval na pronásledování a utrpení „všech, kteří žijí zbožně v Ježíši Kristu." (2 Timoteovi 3:12) Ježíš řekl svým učedníkům, že budou nenáviděni a pronásledováni světem (Jan 15:18-19) V tom kříži je pohoršení, (Galatským 5:11) a Pavel říká, že musíme být ochotni trpět pronásledování pro kříž Ježíše Krista. (Galatským 6:12)

Není to tak, že by Pavel, jako Ježíš Kristus, trpěl za hříchy, aby dokončil to, co Ježíš Nazaretský neudělal - protože On udělal vše, co bylo zapotřebí.

Pavel procházel utrpením právě tak, jako jím procházejí všichni ostatní křesťané věrní Ježíši Kristu. Je to proto, že se ztotožňujeme s Ježíšem Kristem a žijeme životy, které odsuzují svět a jeho zlo. A proto nás svět nenávidí, jako nenáviděl Ježíše Krista.

Ježíš přece řekl, že Pavel musí velmi trpět pro Jeho jméno. (Skutky 9:16 „Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno.”) Ve Skutcích 5:40-41 se učedníci radovali, že mohou v Jeho jménu trpět. Utrpení, které praví křesťané mají, je z rukou těch, kteří nenávidí Krista a jsou Jeho křížem uraženi (zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno).

Filipským 1:29 říká, že trpět je výsadou, kvůli nenávisti, kterou svět pro Krista má. „Neboť vám je z milosti dáno nejenom v Krista věřit, ale také pro Něj trpět." 1 Timoteovi 4:10 říká, že „pracujeme a trpíme, protože věříme v živého Boha". Petr také poukázal na utrpení, které přichází na každého křesťana, který je věrný Kristu. (1 Petr 3:14, 4:13-14 „Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá” “·  ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě vice radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“)

Ve Filipským 3:10 Pavel vyjadřuje přání „znát Ježíše Krista a účast na Jeho utrpení".

Je jasné, že Pavel má na mysli utrpení zde na zemi z rukou hříšníků, ne utrpení v budoucím očistci, aby se očistil od hříchu.

Pavel píše v Římanům 8:18, že „utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena."

V žádném případě zde není myšlenka na očistec. My jdeme z útrap tohoto světa do přítomnosti a slávy Krista a Boha.

- DALŠÍ VÁŽNÝ PROBLÉM S OČISTCEM ------------------------------------------------------------

Doktrína očistce chybuje i v dalších směrech.

Zapomíná, že jsme urazili nekonečnou Boží spravedlnost.

Jakub říká, že i ten nejmenší hřích dělá hříšníka. Proč? Protože každý hřích je vzpourou proti Bohu, která odděluje člověka od Boha na věčnost.

My jsme konečné bytosti, které nemohou zaplatit nekonečnou pokutu, kterou Boží spravedlnost vyžaduje.

A proto není únik před peklem, kde hříšník musí navěky trpět. Vykoupit se z hříchů vlastním utrpením není tudíž možné.

Jistě, Bůh by mohl pokutu zaplatit - ale to by nebylo správné, protože není jedním z nás... A tak se Bůh stal člověkem.

Tím že byl a) člověkem bez hříchu a b) Bohem v jedné osobě,  Ježíš Kristus byl schopný uspokojit požadavky své vlastní spravedlnosti tak, „aby kdokoliv v Něho uvěří, nezahynul, ale měl věčný život." (Jan 3:16)

Jediné očištění od hříchu přichází jako dar z Boží milosti

- každý pokus si je zasloužit či odpracovat znamená odmítnutí Boží nabídky milosti nehodným hříšníkům.

Kromě toho myšlenka, že ještě nějaké utrpení zůstalo potom, co JEŽÍŠ zvolal na kříži „dokonáno jest,"

je rouhavým popřením vykoupení, které On dokonal a spásy, kterou nabízí.

V učení o očistci opět vidíme římský katolicismus. Nepřijímá Boží nabídku spásy, ale trvá na tom, že musí přidat lidskou snahu k tomu, co udělal Ježíš Kristus. Přestože katolicismus potvrzuje, že spása je finálně skrze víru, přitom učí, že dobré skutky (které řídí v člověku Bůh) jsou nezbytné pro spásu. Znovu citujeme Vatikán II:

„Od nejdávnějších časů církve, byly dobré skutky nabízeny Bohu za spásu hříšníků, modlitbami a dobrými činy svatého lidu byl kajícný hříšník omyt, očištěn a vykoupen. Následujíce v Kristových šlépějích, ti, kteří v Něj vždy věřili - nesli své kříže, aby zaplatili za své vlastní hříchy a za hříchy jiných, aby pomohli svým bratrům získat Boží spásu.“ (Flannery)

- SMRTELNÝ ROZPOR --------------------------------------------------------------------------------

Jenom slepá poslušnost vůči jejich církvi, zabraňuje římským katolíkům, aby viděli, že doktrína očistce obsahuje zřejmé a smrtelné rozpory!

Na jedné straně je řečeno, že Ježíšova oběť není dostatečná, aby dostala kohokoliv do nebe, ale jako dodatek k Jeho utrpení na kříži musí hříšník, kterému bylo odpuštěno, sám projít utrpením, aby se od svého hříchu očistil.

Na druhé straně v jasném rozporu je řečeno, že mše, která je opakovanou reprezentací Ježíšovy oběti, krátí - jakousi neznámou mocí - bolest a utrpení očistce. To znamená, že kdyby byl odsloužen dostatečný počet mší, hříšník by byl očištěn ode všech hříchů - bez jakékoliv bolesti a utrpení!

To znamená, že vlastně nemusíme vůbec trpět, aby naše hříchy byly odpuštěny!

Kdyby skutečně člověk musel trpět, než se mu otevře brána nebes - potom by církev neměla co nabídnout a ztratila by hlavní zdroj svých příjmů. To stejné by bylo pravdou, kdyby  Ježíšova oběť za hřích, jak učí Bible, postačila k očištění hříchů člověka, církev by opět byla bez příjmů.

A tak proto, aby církevní truhlice zůstaly stále plné, Řím učí, že hříšník musí být očištěn od hříchu pomocí určitých prostředků, které může zajistit pouze církev.

Ježíšova oběť na kříži musela být nepostačující pro očištění hříchů, aby mše, za kterou církev dostává peníze, mohla být označena jako prostředek, který krátí dobu v očistci a otevírá dveře do nebe.

Jak neuvěřitelné:

To, co nemohlo uskutečnit Ježíšovo utrpení na kříži, má dokončit údajné opakování tohoto utrpení na katolických oltářích!

Kromě toho je nám řečeno, že i utrpení jiných snižuje čas, potřebný k očištění. A tak stigmata Padre Pia a utrpení „svatých" může dokončit to, co  Ježíš Kristus na kříži dokončit nemohl!

Zamyslete se opět nad tímto:

 „Následují v Kristových šlépějích ti, kteří v Něj věřili. Oni vždy nesli své kříže, aby odčinili své hříchy i hříchy druhých."

Závěr:

Ježíšův kříž mohl pouze odpustit - ne očistit, ale kříže jiných mohou hříchy očistit a tak vykonat víc než kříž Ježíše Krista! Toť učení katechismu ŘK

A tak doktrína očistce má v sobě osudný rozpor: Prohlašuje, že jeden musí trpět, aby mohl být očištěn od svých hříchů, a v tom stejném čase tvrdí, že hříšník trpět nemusí, jestliže jsou prováděna určitá nařízení. Hlavním prostředkem ke snížení utrpení je opakování mše, ale je mnoho jiných. Snížení, nebo dokonce vyloučení utrpení, jsou také ovlivněny „odpustky".                                              Dave Hunt "Žena jedoucí na šelmě

Jan  5:24   “Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.”

Přísloví  13:13   “Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby, kdežto kdo se bojí přikázání, dochází odplaty.”

Izajáš  55:11   “Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“

Jeremjáš  1:12   “Hospodin mi řekl: „Viděl jsi dobře. Bdím nad svým slovem, aby se uskutečnilo.“

Matouš  4:4   “On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“

2. Korintským  2:17   “My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu”

Židům  16,8-9

“Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost,”

Žalmy  86:5   “ neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.”

Žalmy  130:4   “Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.”

Matouš  26:28   “Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.”

Marek  3:29   “Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“

Skutky apoštolů  2:38   “ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého”

Skutky apoštolů  13:38   “Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon.”

Skutky apoštolů  26:18   “abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.‘

Koloským  1:14   “V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů:”

Židům  9:22   “Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.”

·  1. Janův  1:7   Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

·  1. Janův  1:9   Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Žalmy  103:3   “On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje”

Dobrometr

Jak moc musíte být dobří, aby jste se dostali do nebe?

Být jako Ježíš

(biblický rozbor, úvaha)

   Co byste řekli tomu být jako Ježíš? Obvykle můžete z kazatelen slyšet, že jako Ježíš nemůže být nikdo, ale co na to říká Boží slovo? Samozřejmě nikdo nemůže přinést spasení lidem - o to už se postaral právě Ježíš. Ale co zbytek? Abychom mohli být podobni Ježíši, musíme nejprve vědět, jaký byl (a je), musíme poznat jeho charakter, jeho postoje k různým oblastem života. Pojďme tedy postupně projít všechna evangelia, včetně některých starozákonních proroctví vztahujících se k Ježíši, a několika míst z dopisů nové smlouvy. Věřím, že na konci tohoto rozboru uvidíme poměrně přesný obraz Ježíše, a budeme moci odpovědět i na otázku, zda můžeme být jako on, a případně i jak toho dosáhnout.

   Nejprve se pojďme podívat na to, jestli se můžeme nebo máme snažit podobat Ježíši! Odpověď je v každém ohledu ANO. Ježíš přišel na tuto zem cca. před 2000 roky jako ten, kdo zjevoval Boží charakter a přirozenost. Protože mezi Bohem Otcem, Ježíšem a Duchem svatým panuje soulad, je jedno, jestli Písmo říká, že se máme podobat Ježíši, našemu nebeskému Otci, nebo zda svých chováním a myšlením nemáme zarmucovat Ducha svatého. Jak můžeme vědět, že panuje soulad mezi Bohem Otcem, Ježíšem a Duchem svatým? Podívejte se např. na následující verš!

   Jan 14, 26: Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

   Jestliže jsme přijali Ježíše jako svého Pána a spasitele, Bůh nás přijal za své syny a dcery. Ano, Bůh nám dal obrovskou milost. Nejen že nám díky Ježíšově oběti odpustil každý hřích, ale stali jsme se syny a dcerami stvořitele celého vesmíru.

   Jan 1, 12: Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.

   A tento náš nebeský Otec touží spolu se svým synem Ježíšem a Duchem svatým po tom, abychom lidem na něj ukazovali stejně jako kdysi Ježíš, abychom odráželi jeho charakter, abychom mu prostě byli podobni. Každou úvahu budu dokládat nějakým veršem, případně několika verši z Písma:

   Matouš 5, 48: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

   Na místě překládaném jako „dokonalý“ je řecké slovo „teleios“ znamenající „dospělý (zejména ve smyslu morálního a charakterového vývoje), kompletní, nic nepostrádající, perfektní, dokonalý. Když si znovu přečtete výše uvedený verš z evangelia podle Matouš 5, 48, zjistíte, že se nejedná o nějaký návrh, nebo teoretickou možnost, ale o Ježíšův příkaz!

   Pojďme se podívat ještě alespoň na jedno místo, kde velice zřetelně stojí, že máme svých chováním a charakterem napodobovat charakter našeho nebeského Tatínka:

   Matouš 5, 44-45: Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

   Ježíš nám dal dokonalý příklad toho, jak se máme jako Boží děti chovat, a jaké postoje máme mít. Celý tento článek je vlastně „objevováním“ Ježíšova charakteru, postojů a priorit. Ježíš proměňování do jeho podoby nedal za úkol pouze nějaké vybrané skupině obzvláště „pomazaných“ služebníků, ale každému jeho učedníkovi (následovníkovi). Ježíš je ve svém postoji docela nenáročný .Říká, že stačí, když budeme jako on :

   Matouš 10, 24-25: Učedník není nad učitele ani otrok nad svého pána. Stačí, aby učedník byl jako jeho učitel a otrok jako jeho pán.

   1. Janův 2, 3-6: A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on.

   Na to, abychom pochopili hlavní principy, nepotřebujeme ani studovat Pavlovy dopisy, s jejichž výkladem mají problém i nynější „experti teologie“. To nejdůležitější myslím můžete najít v Ježíšově „kázání na hoře“ (5. - 7. kapitola evangelia Matouše (KMS) (ekumenický překlad). Jedná se o celé 3 kapitoly, nebudu je sem proto kopírovat. Přečtěte si to sami ve svých biblích, nebo klikněte na odkaz a můžete si jej přečíst v okně!

   Takže pojďme se vrátit k Ježíšově charakteru a postojům, a pokusme se je alespoň trochu seřadit podle jejich důležitosti. Vlastně se mi nyní zdá, že vše by se opravdu nechalo shrnout do jediného postoje, a to: „Na prvním místě v každém okamžiku života je láska k Bohu, poznávání a plnění Jeho vůle.“ Pojďme se však na Ježíšovy postoje, charakter a praktické ukázky jeho chování podívat poněkud podrobněji!

  

1) Bůh a Jeho vůle je na prvním místě

   Matouš 4, 8-11: Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: „Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.

   Ježíš při testu své věrnosti a připravenosti mimo jiné odmítl přijmout slávu všech království světa za cenu, že by se poklonil před Satanem (a tak jej uctíval), a vyznal, že jedině Bohu patří klanění a uctívání. Ježíš mohl mít cca. ve 30 letech všechna království světa, ale věřím, že nezaváhal ani na jedinou sekundu. Je mi do pláče, když si uvědomím, kolikrát my lidé přistupujeme na nesrovnatelně menší nabídky „světa“, a kvůli nějakému chvilkovému požitku, uznání od lidí apod. odmítáme a urážíme Boha – náš skutečný zdroj života.

   Matouš 16, 22-23: Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“ Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“

   Ježíš nikdy nedělal kompromisy. V každém okamžiku byl zaměřený na hledání a plnění Boží vůle. Petrovi, kterému řekl, že je blahoslavený, protože mu pravdu o tom, že je Mesiáš, zjevil Bůh sám, nyní „o pouhých 6 veršů dál“ říká: „odejdi ode mě, Satane...!“, protože Petr pro tu chvíli dal přednost té „přirozené, duševní“ lidské moudrosti. Ani přátelství s Petrem Ježíšovi nemohlo zabránit v hledání a naplňování Boží vůle pro jeho život. Boží vůle zůstala vždy na prvním místě v jeho životě.

  Matouš 22, 36-40: „Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého.‘ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“

   Láska k Bohu - Otci - byla vlastně hlavním motorem celé Ježíšovy služby na zemi. Bláhová lidská představa si plete lásku se zamilovaností, z Písma však můžeme poznat, jaká (nikoli co) je láska. Nejpodrobnější popis lásky najdete v 13. kapitole 1. dopisu do Korintu. Velmi zajímavým místem však je i 14. a 15. kapitola Janova evangelia. Ježíš nemluví o lásce k Němu nebo ke svému Otci jako o nějakém pocitu, ale vysvětluje jednoduše, že kdo Boha miluje, bude zachovávat Jeho přikázání.

   Matouš 6, 24: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

   Ano, tak prosté to je. Na prvním místě v našem životě může být pouze jedna „věc“. Může to být téměř cokoli. A to, co dáme na první místo v našem životě, to se stává naším Bohem. Nemůže tam být zároveň získávání a hromadění majetku (mamon), hledání slávy a uznání od lidí, manželský partner, děti, drogy, sex, jídlo, sport, televize apod., a zároveň pravý Bůh. To není možné. O výsledku takového „pokusu“ mluví velice jasně i výše uvedený verš. Je jedno, co říkáme. Pokud ve skutečnosti bude na prvním místě v našem životě něco jiného než pravý Bůh, bude se v našem nitru odehrávat souboj. Bez ohledu na to, jak se budeme snažit, vždy tam bude nevyslovená „nenávist“ vůči Bohu, který nás chce „okrádat o požitky“, kterých bychom si mohli užívat, kdybychom jej neznali. Ježíš jednoznačně odmítl prosazování svých chutí a plánů ve prospěch Otcovy vůle.

   Lukáš 12, 29-31: Ani vy nehledejte, co byste jedli a co byste pili, a nezneklidňujte se tím. Toto všechno horlivě hledají národy tohoto světa. Váš Otec ví, že to potřebujete. Hledejte však jeho království, a toto vám bude přidáno.

   Bůh zná každou naši potřebu, a Ježíš nám dává úžasné zaslíbení. Můžeme (a máme) pustit z hlavy všechny své běžné starosti, máme hledat na prvním místě Boží vůli, a Bůh sám se postará o naplnění našich potřeb. Buď můžeme veškeré své síly vynakládat na zabezpečení svých potřeb, a na nic jiného už nám nezbydou síly a ani čas, nebo můžeme hledat a naplňovat Boží záměry s naším životem, a Bůh nám daruje zabezpečení jeho způsobem – jako bonus :-).


 

2) Proto jsem přišel (plnění Boží vůle)

   Ježíš věděl, k čemu byl povolán, a jaký je jeho úkol, a splnění tohoto povolání se naplno věnoval. Věřím, že když Bůh někoho povolá do služby, pak ten člověk skutečně ví, k čemu byl povolán. Ježíšova služba byla se službou ostatních lidí v některých bodech nesrovnatelná (takže si mohl přečíst proroctví o své osobě i službě přečíst v Tóře (část starého zákona)), nicméně naprostá většina znaků a principů se nikterak neliší od služby a postojů všech Božích služebníků.

   Jan 6, 38: Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.

   Ježíš nepřišel, aby se předváděl co dokáže, ale v lidském těle se všemi jeho omezeními, připravený neprosazovat sebe, ale naplnit plán (úkol od) svého Otce.

   Matouš 4, 17: Od té chvíle začal Ježíš hlásat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“

   Marek 1, 14-15: Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“

   Marek 1, 35-39: Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven; odešel na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon a ti, kteří byli s ním, se pustili spěšně za ním. Když ho našli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ Říká jim: „Pojďme jinam, do sousedních městeček, abych i tam hlásal evangelium, neboť kvůli tomu jsem vyšel.“ A hlásal evangelium v jejich synagogách po celé Galileji a vyháněl démony.

   Do doby, než byl Ježíš povolán do služby (než úspěšně složil „zkoušku dospělosti“ a věrnosti na poušti), žil Ježíš celkem běžným způsobem. Stloukal stoly a židle, a pravděpodobně byl pouze poněkud hodnější dítě, než je obvyklé. Jakmile však byl povolán do služby, začal ji naplňovat. V jeho případě to znamenalo kázání radostné zprávy o nebeském království, o nutnosti činit pokání (obrátit se od svých zlých skutků), povolávání učedníků, uzdravování nemocných, kříšení mrtvých, vymítání démonů, prorokování a vlastně vše, co bylo v danou chvíli potřeba.

   Všimněte si, že Ježíš skutečně nejednal podle sebe. Nedělal zázraky od malička, nekázal od malička, začal s tím teprve tehdy, když byl povolán, a dělal pouze to, o čem od svého Otce věděl, že to má dělat. My máme často velký problém s trpělivostí, obvykle mnohem větší než s neochotou něco udělat. Říkáme: „Bože, tak už nás konečně někam pošli! Dej nám úkol, dej nám práci, dej nám službu, dej nám zázračnou moc, dej nám v plnosti svého Ducha svatého, dej nám všechny dary Ducha svatého!“ A Bůh zatím pracuje na našem charakteru, učí nás trpělivosti, dává nám zahlédnout naše skutečné motivy, které nás ženou dopředu, …

   Jan 5, 19: Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí on, to činí stejně i Syn.

   Jan 5, 30: „Já sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli toho, kdo mne poslal.“

   Ježíš tady po zemi chodil jako plnohodnotný člověk, se všemi lidskými omezeními. Nepoužíval svou „Božskou moc“, ale plně se vydal plnění Boží vůle.

   Matouš 12, 47-50: Kdosi mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však tomu, kdo mu to říkal, odpověděl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratři. Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“

   Jak vidíte, nejen že Ježíš sám hledal a naplňoval Boží plán pro jeho život, ale také si velmi vážil těch, kteří jednali podobně.

3) Dát své tělo k dispozici

   Je hezké, že často říkáme: „Bože, vydávám se Ti, použij si mne k čemukoli. Ne má, ale Tvoje vůle se staň!“ Ale poté to ve skutečnosti často vypadá tak, že pokud bude Bůh chtít, aby se stala Jeho vůle, bude si to nejspíš muset udělat sám, nebo nás k tomu bude muset „dokopat“ podobně jako kdysi např. Jonáše. Dokud Bůh nezasahuje do našeho pohodlí, dokud nám žehná v oblasti financí, rodiny, zdraví, práce apod., pak je vše v klidu. Ale co se stane, když se objeví problémy, nebo když nás Bůh pošle dělat něco, co se nám nelíbí? Něco, co nás bude stát skutečně nějaké úsilí, něco, co nás skutečně omezí, pokoří, „okrade“ o spánek a naše pohodlí? Ještě budeme říkat: „Halelujah, ne má, Bože, ale Tvoje vůle se staň! Tady jsem, pošli mne!“? Jak to bylo v případě Ježíše?

   Žalmy 40, 7-9: Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru.

   Žalmista na tomto místě píše proroctví o Ježíši. A Ježíš toto proroctví později naplňuje. Není toho mnoho, co můžeme Bohu dát nebo nabídnout. Bůh nemá zalíbení v nějakých našich rádoby zbožných obětech, půstech konaných z nesprávných důvodů a s nesprávnými postoji apod. Víte, co Božím srdcem dokáže skutečně pohnout? Bezpodmínečná láska k němu samému i k lidem okolo nás, která se projevuje tím, že Bohu vydáme k dispozici své životy, svá těla i s jejich sílou, a když odmítneme hledat a naplňovat svou vůli, ve prospěch Boží vůle.

   Hebrejům 10, 5-9: Když tedy vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi nechtěl, připravil jsi mi však tělo; nelíbily se ti celopaly a oběti za hřích. Tehdy jsem řekl: Hle, tu jsem -- v svitku knihy je napsáno o mně --, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘ Když napřed říká: ‚Oběti a obětní dary‘ a ‚celopaly a oběti za hřích jsi nechtěl ani se ti nelíbily‘ -- tedy ty, které se obětují podle Zákona --, potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal , Bože, tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé.

   Totéž potvrzoval později Pavel, když psal dopis do Říma:

   Římanům 12, 1-2: Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.

   Římanům 6, 12-13: Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti; ani hříchu nepropůjčujte své údy za nástroje nepravosti, ale vydejte sami sebe Bohu jako ti, kteří byli mrtví, a ožili, a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti.

4) Sloužit, ne si nechat sloužit

   Jednou z věcí, která Ježíše oddělovala od ostatních učitelů, bylo i to, že on si coby skutečný Mistr nenechával běžně sloužit, ale naopak sloužil všem kolem. Jak to vypadá dnes u „velkých Božích služebníků“? Nedovedu si na místě některých z nich představit Ježíše, jak požaduje ubytování v mnohahvězdičkovém hotelu, a letenky první třídy (Ani si nedovedu představit Ježíše s mnohamilionovým dolarovým kontem, jak káže hladovějícím o milosrdném a láskyplném Bohu). Spíše bych od Ježíše (i od jeho služebníků) očekával něco takového, co udělal např. v případě „Zachea“ (Lukáš 19, 5: Když Ježíš přišel na to místo, vzhlédl a řekl mu: „Zachee, slez rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“). Počítal bych, že Ježíš spíše přijme pohostinství v nějaké rodině, kde bude moci např. někomu přinést poučení, povzbuzení, vysvobození, uzdravení či spasení. Ano, pravidla Božího království jsou poněkud jiná, než jaká platí ve světě. Ježíš nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil on.

   Matouš 20, 25-28: Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládci národů panují nad nimi a velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Mezi vámi tomu tak nebude; ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem. Stejně jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

   Matouš 23, 11-12: Ale největší z vás bude vaším služebníkem. Kdo se bude povyšovat, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.

5) Hledat uznání od Boha, ne od lidí

   Tak tohle je skutečně častý problém u současných „Božích služebníků“. Touha po přijetí a uznání od lidí je doslova nutí vyřizovat jen příjemná poselství od Boha, a ta negativní nevyřizují. Tato touha jim zabraňuje říkat jasné a celé Boží slovo – jak nabídku odpuštění hříchů a záchrany, tak varování před nadcházejícím soudem. Jak tomu bylo s Ježíšem? Ježíš přišel hledat a plnit vůli svého nebeského Otce, a hledat tak uznání od Něho, nikoli od lidí. Ježíš přímo hořel pro Boží věci.

   Matouš 21, 12-13: Ježíš vstoupil do Božího chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků i sedadla prodavačů holubů a řekl jim: „Je napsáno: ‚Můj dům bude nazván domem modlitby‘, ale vy z něj děláte jeskyni lupičů.“

   Jan 2, 13-17: Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš vystoupil do Jeruzaléma. V chrámě našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce sedící za stoly. I udělal z provazů bič a všechny je z chrámu i s ovcemi a dobytkem vyhnal, mince penězoměnců vysypal a stoly převrátil. A prodavačům holubů řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je napsáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘

   Ano, Ježíš byl tak zaměřen na věci svého nebeského Otce, že nemohl snést „znesvěcování“ Jeho chrámu. Dnes by jej nejspíš mnoho lidí nazvalo fanatikem. A nebyli by daleko od pravdy. Jeho vášeň pro Boží věci nešla přehlédnout, vyzařovala z něho kamkoli šel. Nemusel to před sebou nikterak „vytrubovat“, nedalo se to nevidět. Pro něho bylo podstatné dělat radost jeho nebeskému Otci.

   Římanům 15, 1-3: My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro jeho budování. Vždyť i Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž jak je napsáno: ‚Urážky těch, kdo tebe tupili, padly na mne.‘

   Pokud vám skutečně o něco jde, bude se vás dotýkat cokoliv, co je „proti“. Když někdo jakýmkoli způsobem hanobil Jeho nebeského Otce, jako by ubližoval přímo jemu (Ježíši).

   Velmi mne pobavilo, když jsem se někde dočetl, že by Ježíš naprosto propadnul v testu asertivity .

   Matouš 22, 16: A poslali k němu své učedníky spolu s herodiány, kteří řekli: „Učiteli, víme, že jsi pravdivý a Boží cestě učíš podle pravdy. A nedbáš na nikoho , neboť nebereš ohled na postavení člověka.

   Jak to mohli všichni vědět? Jednoduše. Bylo mu jedno, co o něm řeknou zákoníci a farizeové. Říkal jim natvrdo pravdu. Šlo mu o uznání od svého Otce. V každé situaci vyřizoval pravdivé slovo od Boha, bez ohledu na postavení těchto lidí.

   Jan 5, 41: Slávu od lidí nepřijímám.

   Jan 5, 44: Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte?

   Jan 7, 18: Kdo mluví ze sebe, hledá vlastní slávu. Ten však, kdo hledá slávu toho, který ho poslal, je pravdivý a není v něm nepravosti.

   Stejná pravidla jako pro Ježíše platí samozřejmě i pro všechny jeho učedníky a následovníky:

   Galatským 1, 10: Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok.

   Apoštol Pavel si byl velice jasně vědom toho, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – snažit se zalíbit lidem i Bohu. Správně poznamenává, že ten, komu jde o přijetí a uznání od lidí, nemůže být skutečným Ježíšovým služebníkem.

   1. Tesalonickým 2, 3-6: Vždyť naše povzbuzování není z poblouzení ani z nečistoty ani ve lsti; ale Bůh nás vyzkoušel, aby nám svěřil evangelium, proto mluvíme ne tak, jako bychom se chtěli zalíbit lidem, ale tak, abychom se zalíbili Bohu, který zkouší naše srdce. Jak víte, nikdy jsme nepoužili lichocení ani jsme nebyli chtiví zisku -- Bůh je svědek! Nehledáme ani slávu od lidí, od vás ani od jiných.

6) Zapřít sám sebe

   Tak tohle je opravdu „oříšek“ pro většinu Ježíšových učedníků. Ještě tak říci: „Bože, dej mi všechny dary Ducha svatého, a já půjdu kázat a modlit se za nemocné.“ Ale zapřít sám sebe? Co to má znamenat? Bože, co to po nás chceš?

   Ano, přesně to, co čtete. Zapřít sami sebe, přestat být zaměřeni na svoje věci, přestat se starat o uspokojování svých choutek. Přestat dělat věci pro svůj užitek, pro svou slávu a prospěch. Zapomenout a vymazat ze svého slovníku slovo „JÁ“, místo toho hledat a plnit Boží vůli. Považovat druhé za přednější sebe. Chtít svým životem oslavit Boha, ne sebe.

   Filipským 2, 3-11: nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých.  Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.

   Tento svět uznává jiné hodnoty a jiná pravidla, než platí v Božím království. Tento svět říká: „Urvi, co můžeš! Užij si! Zasloužíš si mít lepší auto, dům, ženu, práci ….. než Tvůj soused. Ukaž všem, co dovedeš! Ukaž, jak dokážeš být tvrdý! Měj tvrdší lokty, a získáš úspěch! Řekni lidem, co chtějí slyšet, a máš je v hrsti! Vykašli se na nějakou slušnost, nebo se nikam nedostaneš!“

   Bůh nás však učí pokoře, lásce, závislosti pouze na Něm samotném, učí nás považovat druhé za důležitější, než jsme my sami, …. Bůh chce, abychom mu byli podobni, abychom přestali myslet jen sami na sebe, svou slávu, své pohodlí apod., abychom sloužili lidem namísto toho, abychom ostatní nutili sloužit nám. Máme odrážet charakter našeho nebeského Tatínka - držet se příkladu jeho syna a našeho Pána – Ježíše. Jedním z hlavních postojů je přitom zapření sebe sama....

   Matouš 16, 24-25: Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji.

7) Následování Ježíše (aneb co tedy dělat?)

   Lukáš 14, 33: Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem.

   Marek 8, 33-38: Když se však Ježíš otočil a uviděl své učedníky, pokáral Petra a řekl: „Jdi ode mne, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“ A zavolal si zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Neboť co může dát člověk výměnou za svou duši? Kdo by se styděl za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, když přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“

   Lukáš 14, 26-27: Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem.

   Matouš 10, 37-39: Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.

   1. Petrův 4, 1-3: Když tedy Kristus za nás trpěl v těle, i vy se vyzbrojte týmž smýšlením, totiž že ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem, abyste po zbývající čas života v těle již nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle Boží vůle. Dost již zajisté na tom, že jste v uplynulém čase života vykonávali vůli pohanů, když jste žili v bezuzdnostech, v žádostech, v opilství,v hýření, v pitkách a v nedovoleném uctívání model.

   Lukáš 6, 35-38: Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ „Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“

   2. Korintským 6, 4-10: Ve všem se představujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v tlacích, v úzkostech, v ranách, ve vězeních, ve zmatcích, v těžkých pracích, ve bděních, v postech, v čistotě, v poznání, v trpělivosti, v dobrotě, v Duchu svatém, v lásce bez přetvářky, ve slovu pravdy, v moci Boží; skrze zbroj spravedlnosti v pravici i v levici,  skrze slávu i potupu, skrze pomluvu i pochvalu, jako svůdcové, a přece pravdiví, jako neznámí i uznávaní, jako umírající-- a hle, jsme naživu, jako trestaní, ale ne usmrcovaní, jako zarmucovaní, avšak stále se radující, jako chudí, avšak mnohé zbohacující, jako nic nemající, a přece všechno vlastnící.

   Koloským 3, 1-17: Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu. A když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte tedy své údy, které jsou na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost a lakomství, které je modloslužbou. Pro tyto věci přichází Boží hněv na syny neposlušnosti. I vy jste tak kdysi jednali, když jste v nich žili. Ale nyní odložte to všechno: hněv, vztek, špatnost, rouhání a nemístné řeči ze svých úst. Nelžete jedni druhým, když jste svlékli toho starého člověka s jeho skutky a oblékli toho nového, který se obnovuje k pravému poznání podle obrazu toho, který ho stvořil. Potom tu už není Řek a Žid, obřízka a neobřízka, barbar, Skytha, otrok a svobodný, ale všechno a ve všem Kristus. Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci.

   Abychom mohli obstát v následování Ježíše, musíme se obrnit vytrvalostí a trpělivostí! Potřebujeme se naučit poslušnosti, a to je možné pouze skrze zkoušky a utrpení, kterými procházíme. Nebylo tomu jinak ani u Ježíše, a nebude tomu jinak ani u nás!

   Hebrejům 5, 7-8: On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost. Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl.

   Hebrejům 10, 35-38: Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení. ‚Neboť ještě velmi, velmi krátký čas, a ten, který má přijít, přijde a nebude otálet; můj spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby ustoupil, nebude v něm mít moje duše zalíbení.‘

   Hebrejům 12, 1-3: Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, přeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu. Pomyslete na toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších.

   Závěr:
   Je nemožné napsat několika větami shrnutí, protože celý tento článek je sám o sobě stručným shrnutím, jehož cílem je ukázat na biblický obraz Ježíše (a tím pádem i jeho služebníků). Celé poselství se odlišuje od učení posledních dnů, např. učení tzv. hnutí víry, resp. supervíry. Namísto učení o prosperitě nám Písmo předkládá učení o pokoře a skromnosti, namísto učení vyvyšujícího člověka do úrovně „malého Boha“ nám bible předkládá učení o službě druhým a zapření sebe sama, atd. Zamyslete se prosím nad tím, zda je vám ve vašich církvích předkládán skutečně biblický pohled na život a následování Ježíše! Být učedníkem Ježíše z Nazaretu znamená být mu podobný. To je něco jiného, než pohodlné „nedělní křesťanství“ - zajít jednou týdně do shromáždění, vyslechnout si pozitivně laděné kázání, zazpívat si HALELUJAH, a zpět do víru běžného života, nijak se neodlišujícího od života těch, kteří Boha neznají.

Pozn: zde je použit Studijní překlad Bible KMS




 

originál článek