úterý 24. září 2013

Svědectví Římskokatolického kněze - 23 let ve službách církve - Znovu narozen v Ježíši



Od tradice k pravdě - Svědectví znovuzrozeného kněze Richarda Petra Bennetta

Narodil jsem se v Irsku v osmičlenné rodině a mé dětství bylo naplněno štěstím. Rádi jsme si hráli, zpívali a dělali představení na území vojenského tábora v Dublinu. Můj otec, plukovník irské armády, odešel do důchodu, když mi bylo devět let. Byli jsme typická římskokatolická rodina. Otec si čas od času slavnostně klekl k lůžku, aby se pomodlil; matka rozmlouvala s Ježíšem, když šila, myla nádobí, dokonce i při kouření cigaret. Většinou jsme každý večer poklekli v obývacím pokoji, abychom se společně pomodlili růženec. Nikdo z nás nechyběl na nedělní mši, pokud nebyl opravdu vážně nemocný. Již v přibližně pěti, šesti letech pro mě byl Kristus velmi reálnou osobou, stejně jako Marie a další svatí. Mohli jsme se tak ztotožnit spolu s dalšími tradičně katolickými národy v Evropě, Latinské Americe a na Filipínách, které házely Ježíše, Marii, Josefa a další svaté do jednoho velkého pytle víry.

Na jezuitské škole v Belvedere, kde jsem prošel jak základním, tak i středním stupněm vzdělání, jsem se naučil katechismus. Stejně jako každý kluk, který studoval pod vedením jezuitů, jsem v deseti letech uměl plynule recitovat pět důvodů, proč Bůh existuje, a vysvětlit, proč papež je hlavou jediné pravé církve. Závažnou činností bylo pomáhání trpícím duším v očistci. Často nám byla citována slova: „Je to svatá a prospěšná věc modlit se za zemřelé, aby byli uvolněni od hříchů,“ která jsme se stále učili nazpaměť, přestože nikdo z nás nevěděl, co znamenají. Říkali nám, že papež - jako hlava církve - je nejdůležitějším člověkem na zemi a to, co řekl, je zákonem a jezuité jsou jeho pravou rukou. Přestože se mše konala v latině, pokoušel jsem se jí účastnit denně, protože jsem byl fascinován hlubokým tajemstvím, které ji obklopovalo. Říkali nám, že to je nejdůležitější cesta, jak se zalíbit Bohu. Byli jsme povzbuzováni k modlitbám k svatým a každá stránka života měla svého svatého patrona. Tohle jsem nepraktikoval, až na jednu výjimku: svatého Antonína – patrona ztracených předmětů, od doby, co jsem si uvědomil, že ztrácím příliš mnoho věcí.

Když mi bylo čtrnáct let, pocítil jsem volání k misionářské službě. Nicméně toto volání nemělo vliv na cestu a způsob mého tehdejšího života. Když mi bylo mezi 16 a 18, prožíval jsem nejnaplněnější a nejradostnější dny, jaké může mladík prožít. Dobře se mi dařilo jak v učení, tak i ve sportu.
Často jsem musel vozit svou matku do nemocnice k ošetření. Když jsem na ni jednou čekal, našel jsem v jedné knize tyto verše z Markova evangelia 10:29-30: „Ježíš odpověděl: 'Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život.'“ Aniž bych měl sebemenší ponětí o pravdivém poselství evangelia vedoucího ke spasení, utvrdil jsem se v jistotě, že mám povolání k misionářské službě.

Pokusy o zasloužení si spasení

V roce 1956 jsem opustil svou rodinu a přátele a vstoupil jsem do dominikánského řádu. Strávil jsem osm let studiem mnišství, církevních tradic, filozofie a teologie Tomáše Akvinského a některých částí Bible z pohledu katolicismu. Jakákoli má osobní víra byla institucionalizována a ritualizována dominikánským náboženským systémem. Poslušnost zákonu církve i řádu mi byla předkládána jako prostředek posvěcení. Často jsem o zákonu jako prostředku posvěcení mluvil s naším duchovním otcem studentů – Ambrosem Duffym. Vedle touhy po svatosti jsem chtěl mít i jistotu věčného života. Zapamatoval jsem si střípek z učení Pia XII: „ Spasení velmi záleží na modlitbách a obětech tajemného těla Kristova nabízených s tímto záměrem.“ Tato myšlenka o získání si spasení skrze utrpení a modlitbu je také základní zprávou z Fatimy a Lourdes. Usiloval jsem získat spásu utrpením a modlitbou – jak pro sebe, tak i pro druhé. V dublinském klášteře dominikánů v Tallaght jsem pro vysvobozování duší dělal velmi mnoho zvláštních úkonů, uprostřed zimy jsem se sprchoval ledovou vodou, bičoval jsem se po zádech malým železným řetězem a podobně. Náš studentský duchovní otec o tom všem věděl a jeho vlastní asketický život byl částí příkladu, který jsem přijal z papežových slov. Odhodlaně a důsledně jsem studoval, modlil se, ukládal si pokání, snažil se dodržovat desatero přikázání i mnoho dalších pravidel a tradic dominikánského řádu.

Okázalost navenek - uvnitř prázdnota

V roce 1963 ve věku 25 let jsem byl vysvěcen na římskokatolického kněze a pokračoval jsem ve studiu Tomáše Akvinského na Andělské universitě v Římě. Nemohl jsem se však smířit s vnější okázalostí a vnitřní pustotou všude okolo. V průběhu předchozích let jsem si totiž z obrazů a knih vytvořil určitou představu Apoštolského stolce a Svatého Města. Mohl to snad být tentýž Řím? Na Andělské universitě mě velmi šokovalo, když se stovky studentů, kteří se nahrnuli ráno do učebny, nezajímaly o teologii, a na výkladech seminářů se věnovaly čtení deníků Time a Newsweek. A mnoho z těch, kdo se zajímali o učení, byly podle všeho pouze osoby se zájmem o vyšší stupeň postavení v rámci katolické církve ve svých zemích.

Jednou jsem se rozhodl jít na procházku do Kolosea, aby se má chodidla mohla dotknout země, kde byla prolévána krev tolika křesťanů. Postavil jsem se do arény, chtěje si představit muže a ženy, kteří znali Krista tak dobře, že pro Jeho přemocnou lásku chtěli s radostí položit svůj život upálením u kůlu nebo roztrháním šelmami. Radost z tak hlubokého zážitku se rozplynula na zpáteční cestě, když jsem byl urážen skupinkou mladých, kteří na mě pokřikovali slova znamenající „vyvrhel nebo špína“. Cítil jsem, že motivací pro takové urážky nebylo, že bych zastupoval Krista jako raní křesťané, ale protože ve mně viděli římskokatolický systém. Co nejdříve jsem tento rozpor vyhnal z mysli, ale navzdory tomu se mi celá nauka o chvále Říma zdála v tu chvíli bezvýznamná a prázdná.
Jeden večer brzy po této události jsem se dvě hodiny modlil před hlavním oltářem v kostele svatého Klementa. Vzpomněl jsem si na svou dávnou tužbu a volání k misionářské službě a „stonásobné“ zaslíbení z evangelia Marka 10:29-30. Rozhodl jsem se, že nebudu usilovat o doktorát, což byl, již od začátku studia teologie Tomáše Akvinského, můj cíl. Bylo to vážné rozhodnutí, ale po dlouhé modlitbě jsem nabyl jistoty, že je to rozhodnutí správné. Kněz, který vedl mou disertační práci, nechtěl toto mé rozhodnutí přijmout. Aby mi dopomohl k titulu, nabídl mi již hotovou cizí práci starou několik let. Řekl mi, že ji mohu použít za vlastní, dokáži-li ji obhájit při ústní argumentaci. Udělalo se mi špatně. Stejně tak, jako o několik týdnů dříve v parku, když jsem viděl elegantní prostitutky promenádující se v černých kožených botách. To, co mi nabízel, bylo stejně hříšné. Zůstal jsem u svého rozhodnutí ukončit univerzitu na běžné akademické úrovni bez titulu.

Po návratu do Irska jsem obdržel oficiální vyjádření, které mi přikazovalo účastnit se tříletého studia na univerzitě Cork. Úpěnlivě jsem se modlil ohledně misionářského povolání. K mému překvapení jsem koncem srpna 1964 obdržel příkaz jet do Trinidadu v Karibiku jako misionář.

Pýcha, pád a nový hlad


1. října 1964 jsem přijel do Trinidadu. Po celých sedm let jsem byl z katolického pohledu úspěšným knězem, plnil jsem všechny své povinnosti a přiváděl rostoucí zástupy lidí ke mši. V roce 1972 jsem se začal angažovat v katolickém charismatickém hnutí. 16. března toho roku jsem na jednom modlitebním setkání děkoval Bohu, že ze mne může být tak dobrý kněz, a prosil jsem, jestli to je Jeho vůlí, ať mě více vede k pokoře, abych mohl být ještě lepším. Toho večera jsem měl nešťastnou nehodu, kdy jsem utrpěl frakturu zadní části hlavy a četná poranění páteře. Pochybuji, že bych se bez tohoto setkání tváří v tvář smrti, vůbec někdy vytrhl ze stavu hluboké samolibosti. V této situaci, když jsem v bolestech volal k Bohu, se rutinní odříkávání modliteb ukázalo jako zcela prázdné.
V utrpení, kterým jsem procházel v týdnech po nehodě, jsem začal hledat úlevu v přímé osobní modlitbě. Odložil jsem breviář (oficiální modlitby pro kněží katolické církve) i růženec a začal jsem užívat v modlitbách úryvky z Písma Svatého. Byl to velmi pomalý proces. Bibli jsem moc dobře neznal a nevelké vědomosti nabyté na její téma při studiích byly směřovány spíše k její nedůvěryhodnosti, než k důvěřování. Známost filozofie a teologie Tomáše Akvinského mi nijak nepomohla, takže studium Bible a hledání Pána bylo jako vkročení do temného lesa bez mapy.
Když jsem byl koncem roku přemístěn do jiné farnosti, zjistil jsem, že mým spolupracovníkem se stal jeden dominikán, který pro mne byl jako bratr. Po více než dva roky jsme ve farnosti Ponte-Pierre spolupracovali a s velkým úsilím hledali Boha. Četli jsme, studovali, modlili se a činili to, co bylo učením církve. Založili jsme společenství v Gasparillo, Claxton Bay a Marrabela, což jsou jen hlavní z oněch vesnic. Z katolického pohledu jsme byli velmi úspěšní. Mši navštěvovalo mnoho lidí. Katechismus se učil na mnoha školách, včetně těch státních. Pokračoval jsem v osobním hledání v Bibli, ale nemělo to žádný vliv na naši práci. Spíše mi to celé ukazovalo, jak málo vím o Pánu a Jeho Slově. Toho času se verš z listu Filipským 3:10: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení“, stal voláním mého srdce.

Tehdy se rozrůstalo katolické charismatické hnutí a my jsme ho zaváděli i do většiny našich vesnic. V rámci hnutí přiletěla do Trinidadu skupina kanadských křesťanů, aby se s námi sdíleli. Z jejich poselství jsem se hodně naučil, zvláště o modlitbě za uzdravení. Důraz všeho, co říkali, spočíval v orientaci na zkušenost, ale bylo to pro mě vskutku požehnání, protože mě to vedlo hlouběji do Bible jako zdroje autority. Začal jsem úryvky z Písma srovnávat se sebou navzájem a dokonce jsem je citoval s odkazem na kapitolu a verš! Jedním z textů, kteří Kanaďané užívali byl Izajáš 53:5: „..a jeho ranami jsme uzdraveni“ Při prostudování Izajáše 53 jsem objevil, že Bible řeší problematiku hříchu skrze zástupnou oběť. Ježíš zemřel místo mne. Bylo chybou, že jsem se pokoušel zaplatit nebo spolupracovat na placení ceny za můj hřích: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost..“ „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“
Jedním z mých hříchů byly sklony ke zlosti a hněvu. Přestože jsem prosil Boha o odpuštění, stále jsem si nebyl vědom své hříšné přirozenosti, kterou jsme všichni zdědili po Adamovi. Bible říká: „Jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.‘‘ (Řím 3,10) .. .„Neboť všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (řím 3,23) Nicméně mě katolická církev učila, že zkaženost člověka, která je nazývána „dědičný hřích“ byla smyta křtem, když jsem byl nemluvně. Rozumem jsem stále této nauce věřil, ale ve svém srdci jsem věděl, že má přirozená hříšnost stále ještě nebyla Ježíšem poražena. A tak mé srdce stále volalo: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení.“ Věděl jsem, že křesťanský život budu moci žít pouze skrze Jeho moc. Přilepil jsem si tento verš na palubní desku svého auta i na jiných místech. Stal se mottem mého života a Pán, který je věrný, začal odpovídat.


Klíčová otázka


Za prvé jsem při návštěvě Seattlu a Vancouveru v Britské Kolumbii zjistil, že Boží Slovo v Bibli je zcela bez chyb a omylů. Předtím jsem byl vyučován, že Slovo je relativní a že jeho důvěryhodnost je na mnoha místech pochybná. Teď jsem ale porozuměl, že Bible je doopravdy možno věřit. Začal jsem studium Písma pomocí Strongovy konkordance, abych tak zjistil, co říká samo o sobě. Odhalil jsem, že Bible jasně učí, že pochází od Boha a v tom, co hlásá, je stoprocentně pravdivá. Je pravdivá v historických zmínkách, v zaslíbeních, která Bůh dal, v proroctvích, příkazech morálky a křesťanského života. „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu.“ 2.Tom 3,16

V průběhu této návštěvy jsem byl vyzván, abych promluvil k modlitební skupině v katolické farnosti sv. Štěpána. Vybral jsem si téma - absolutní autorita Božího Slova. Bylo to poprvé, co jsem této pravdě rozuměl, a poprvé jsem o ní mluvil. Po návratu ze Seattle do Vancouveru jsem kázal před čtyřmi sty lidmi na totéž téma. S Biblí v ruce jsem hlásal, že „Bible, jako Slovo samotného Boha, je absolutní a konečnou autoritou ve všech věcech víry a morálky.“ Po třech dnech si mě arcibiskup Vancouveru James Carney pozval do své kanceláře. Oficiálně mě umlčel a zabránil mi kázat na své arcidiecézi. Bylo mi také oznámeno, že mé potrestání by bylo značně ostřejší, kdyby nebylo písemného doporučení od mého vlastního arcibiskupa Antonyho Pantina. Brzy poté jsem se navrátil do Trinidadu.

Církev nebo Bible?


Zatímco jsem byl farním knězem Point-a-Pierre, přišel mi vypomáhat Ambrose Duffy, přísný duchovní otec z mého semináře. Karty se obrátily. Po několika úvodních problémech jsme se nakonec stali blízkými přáteli. Sdílel jsem se s ním o to, co jsem objevoval. Naslouchal a komentoval to s velkým zaujetím a chtěl zjistit, co mě tolik motivuje. Viděl jsem v něm most k mým bratrům dominikánům a dokonce k lidem v blízkosti arcibiskupa. Když náhle zemřel na zástavu srdce, zachvátil mne hluboký žal. V Ambrosovi jsem viděl někoho, kdo by mohl dát odpověď na mé tíživé dilema Bible versus církev, se kterým jsem tak bojoval. Doufal jsem, že by mně a poté i mým bratrům dominikánům mohl vysvětlit pravdy, s kterými jsem zápasil. Když jsem na jeho pohřbu kázal, byla má beznaděj nekonečná.
Stále jsem se modlil veršem z Filipským 3:10: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení..“ Abych se však mohl učit o Kristu, musel jsem nejprve v sobě poznat hříšníka. Z Písma Svatého (1Tim 2,5) mi bylo zcela zřejmé, že role kněžského prostředníka, kterou jsem zastával – tedy to, co učila římskokatolická církev a co zcela odporovalo učení Bible –, nebyla správná. Opravdu jsem měl rád, když ke mně lidé vzhlíželi a svým způsobem mě činili svým idolem. Tento hřích jsem ospravedlňoval argumentem, že přece pokud to hlásá největší církev světa, kým jsem já, abych pochyboval? Má vnitřní válka ale neustávala. Začal jsem vidět hříšnost kultu Marie, svatých a kněžství. Přestože jsem měl vůli ke zřeknutí se Marie a svatých, jako prostředníků, nebyl jsem schopen se zříci svého kněžství, protože to byla má životní investice.

Léta kolísání

Marie, svatí a kněžství představovaly jen malou část války, která se ve mně odehrávala. Kdo byl Pánem mého života? Ježíš Kristus ve svém Slově anebo Řím? Tato podstatná otázka mi bez přestání nedávala spát, zvláště v posledních šesti letech, co jsem byl farním knězem v Sangre Grande (1979-1985). Již od dětství mi bylo vrýváno do mysli, že katolická církev je nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů. Vyřešení dilematu se zdálo nemožné. Řím nebyl jen nejvyšší autoritou, ale i „svatou Matkou“. Jak bych mohl kdy jít proti „svaté Matce“, o to více, když jsem byl po celou dobu její oficiální součástí při udělování svátostí a přivádění věřících do jejího lůna?

V roce 1981 v New Orleans na farním semináři jsem se sice opět oddal službě římskokatolické církvi, ale po návratu do Trinidadu a v konfrontaci s každodenními problémy jsem se znovu obrátil k autoritě Slova Božího. Vnitřní napětí bylo jako přetahování lanem. Někdy jsem se díval na autoritu Říma, někdy na autoritu Bible. Během těchto roků můj žaludek hodně utrpěl a city byly rozervané. Měl jsem poznat jednoduchou pravdu, že člověk nemůže sloužit dvěma pánům. Má pracovní pozice vyžadovala umístění absolutní autority Božího Slova pod nadřazenou autoritu církve římskokatolické.
Tento rozpor znázorňuje mé počínání se čtyřmi sochami v kostele Sangre Grande. Odstranil a rozbil jsem sochy sv. Františka a sv. Martina, protože druhé přikázání Božího zákona v Exodu 20:4 prohlašuje: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Když někteří farníci protestovali proti odstranění obrazu Nejsvětějšího Srdce a sochy Marie, ustoupil jsem, protože „vyšší moc“,čili církev římská, ve svém kánonu č.1188 prohlašuje: „Praxe zobrazování a zpodobnění svatých v církvi k uctívání věřícím zůstává v platnosti“. Ani jsem si nevšiml, že jsem se pokoušel podřídit Boží Slovo slovu člověka.

Mé vlastní pochybení

Přestože jsem již dříve poznal nadřazenost Božího Slova, má agonie stále pokračovala, snažil jsem se pracovat, jakoby měla římskokatolická církev vyšší autoritu, než Boží Slovo, a to i ve věcech, kde katolická církev říkala přesný opak, než Písmo. Jak to je možné? Za prvé, nejvíce to byla má vlastní chyba. Kdybych přijal autoritu Bible – jak v teorii, tak praxi – jako nejvyšší, byl bych usvědčen Božím Slovem, abych se vzdal role kněze jako prostředníka. Tato pozice mi však byla příliš vzácná, než abych vůbec přemýšlel nad jejím ukončením, jelikož byla hlavní součástí mé identity a jediným zdrojem příjmů. Za druhé, nikdo se mě nikdy neptal, co jsem dělal jako kněz. Křesťané přicházející na mše z různých krajů viděli naše svaté oleje, svěcenou vodu, medaliony, sochy, liturgické oblečení, rituály a nikdy nezareagovali ani slovem! Nezvyklý přepych, symbolika, hudba a umění Římské církve byly velmi uchvacující. Tajemná vůně kadidla působila mocně nejen na čich, ale i na mysl.

Bod zvratu


Jednoho dne mě jedna žena konfrontovala (byla to za celých 22 let mého kněžství jediná křesťanka, která mě takto vyzvala): „Vy katolíci máte jen formu pobožnosti, ale popíráte její moc“. Tato slova mne nějaký čas trápila, protože jsem miloval tu krásu okolo - světla, nápisy, veselou lidovou hudbu, kytary a bubínky. Na celém Trinidadu nebylo jiného kněze, který by měl tak barevné ornáty roucha a prapory, jako já. Jednoduše jsem nebyl schopný aplikovat Písmo na svůj život v oblastech, na kterých nejvíc záleželo.
V říjnu 1985 se Boží milost ukázala být silnější než lež, se kterou jsem se pokoušel žít. Jel jsem na Barbados, abych se modlil znepokojen kompromisem, do kterého jsem se hnal. Cítil jsem se jako v pasti. Boží Slovo pro mne bylo skutečně nadřazené. Měl jsem být poslušný jen jemu samotnému. Ale témuž Bohu jsem přece také slíbil poslušnost vůči nejvyšší autoritě katolické církve. Na Barbadosu jsem četl knihu, která vysvětlovala biblický význam církve jako „společenství věřících“. V Novém Zákoně není ani náznak nějaké hierarchie – klérus panující nad laiky je zcela neznámý. Samotný Pán spíše prohlásil: „Máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři“ . Poznání a porozumění významu církve jako „společenství“ mne osvobodilo, mohl jsem tedy opustit římskokatolickou církev jako nejvyšší autoritu a spoléhat na Ježíše Krista jako Pána. Na základě Písma jsem objevil, že biskupové, které jsem znal, nejsou věřícími v biblickém slova smyslu. Většinou to byli pobožní muži, oddaní kultu Marie, věrní růženci, cele loajální Římu, ale neměli nejmenší tušení o dokončeném díle spasení – dokonalé práci Ježíše Krista a o tom, že spasení je osobní a kompletní. Všichni kázali pokání za hříchy, lidské utrpení, skutky zbožnosti – „cestu člověka“, nikoliv cestu Boží. Díky Boží milosti jsem poznal, že člověk nemůže být spasen ani skrze církev, ani díky skutkům. „Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.“ Efezským 2,8-9

Znovuzrození ve 48 letech

Když jsem viděl, že život v Kristu Ježíši nelze skloubit s věrností katolickým naukám, opustil jsem katolickou církev. Když jsem opustil v listopadu 1985 Trinidad, zůstal jsem na nedalekém Barbadosu. Pobýval jsem u staršího manželského páru a prosil Pána, aby mě zaopatřil základním oblečením a potřebnými penězi, abych mohl odjet do Kanady. Měl jsem totiž jen letní oblečení a pár set dolarů. Obě modlitby byly vyslyšeny, aniž bych komukoliv kromě Pána dával vědět.
Z 35stupňových tropických teplot jsem přistál v Kanadském sněhu a ledu. Po měsíci ve Vancouveru jsem přijel do Spojených Států. Plně jsem důvěřoval, že se Pán postará o všechny mé potřeby. Ve 48 letech mi začal nový život. Neměl jsem peníze, kartu trvalého pobytu, řidičský průkaz, nebo jakékoli doporučení. Měl jsem jen Pána a Jeho Slovo.

Půl roku jsem strávil na farmě křesťanského páru ve státě Washington. Svým hostitelům jsem vysvětlil, že jsem opustil římskokatolickou církev a přijal Ježíše Krista a Jeho Slovo v Bibli jako plně dostačující. Oznámil jsem, že je to krok „bezpodmínečný, konečný, definitivní a rozhodný“. Moji hostitelé nebyli těmito čtyřmi příslovci nijak udivení, jen chtěli vědět, zda nemám v sobě hořkost nebo zranění. Sloužili mi, jak modlitbou, tak i moudrostí, protože sami takovouto změnou prošli a moc dobře věděli, jak jednoduché je zahořknout. Po čtyřech dnech, co jsem byl v jejich domě, jsem v pokání začal pozorovat ovoce spasení. Nejen, že jsem mohl prosit Pána o odpuštění dlouhodobého života v kompromisu, ale mohl jsem také přijmout Jeho uzdravení tam, kde jsem byl hluboce raněn. Nakonec jsem ve věku 48 let na základě jediné autority Slova Božího a ze samotné Boží milosti přijal Ježíšovou zástupnou oběť na kříži. Jen Jemu patří chvála.

Díky péči této rodiny jsem se mohl zotavit jak fyzicky tak i duchovně. Pán mi dal znovuzrozenou, milou a inteligentní ženu – Lynn. Odebrali jsme se společně do Atlanty v Georgii, kde jsme oba nalezli zaměstnání.


Pravý misionář a pravé poselství


V září 1988 jsme opustili Atlantu, abychom jeli do Asie jako misionáři. Ten rok byl, díky Pánu, tak plodný, že se mi o tom nikdy ani nesnilo. Mnoho mužů a žen poznalo autoritu Bible a sílu Kristovy smrti a vzkříšení. Byl jsem v úžasu, s jakou jednoduchostí pracovala v jejich srdcích Boží milost, když jsme prezentovali Ježíše Krista jen z Božího Slova. Jak moc se to lišilo od pavučiny církevní tradice, která 21 let zatemňovala mou misionářskou službu v Trinidadu – 21 let bez pravdivého poselství.
Požehnaný život, o kterém mluvil Ježíš a z kterého se dnes raduji, nejlépe vystihují slova z listu k Římanům 8:1-2: „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ Nejen, že jsem byl uvolněn z římskokatolického systému, ale také jsem se v Kristu Ježíši stal novým stvořením. Jen díky milosti Boží a ničemu jinému, než Jeho milosti, jsem přešel od mrtvých skutků k novému životu.


Evangelium milosti


Když mne v roce 1972 nějaký křesťan učil o Pánu, který uzdravuje tělo, měl mi před tím vším vysvětlit, co se stane s odpuštěným hříchem a jak mohu se svou hříšnou přirozeností dojít spravedlnosti před Bohem. Bible ukazuje, že Ježíš nás na kříži zastoupil. Nemohu to vysvětlit lépe, než je napsáno u Izajáše 53:5: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Ježíš Kristus za mě nesl trest, který jsem měl sám vytrpět. Před tváří Boha Otce věřím v Ježíše, který trpěl místo mě - zástupně za mě.) Tato slova byla napsána 750 let před Ježíšovým ukřižováním a zanedlouho po Jeho smrti a zmrtvýchvstání apoštol Petr prohlásil: On sám na svém těle vnesl naše hříchy na dřevo, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti - "jeho ranami jste byli uzdraveni." (1.Petrova 2:24)

Jako dědici Adamovy přirozené hříšnosti, jsme všichni zajisté zhřešili a nemáme slávy Boží. Jak tedy můžeme stanout před obličejem Svatého Boha, aniž bychom uznali, že záchrana je v Ježíši Kristu a že umřel zástupně za nás? Jenom skrze víru, kterou dává Bůh, můžeme být znovuzrozeni a přijmout skutečnost, že Ježíš Kristus je naší zástupnou obětí. Protože On tu cenu za naše hříchy zaplatil – i když sám byl bez hříchu, byl ukřižován. Toto je pravé poselství evangelia. Stačí k tomu jedině víra? Ano, víra člověka, který je znovu narozen, plně stačí. Tato pravá víra pochází od Boha a nevyhnutelně plodí dobré ovoce, z kterého první je znovuzrození. Jak se píše v Efezským 2:10: „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.“
Obracejíce se, odhazujeme díky Boží moci náš starý život a bývalé hříchy. To neznamená, že od té doby nehřešíme a naše postavení před Boží tváří se změní. Jsme nyní nazýváni dětmi Božími a opravdu jimi jsme. Jestliže hřešíme, máme problém ve vztahu s Bohem Otcem, který může být hned napraven. Nehrozí nám ztráta naší pozice Božího dítěte v Ježíši Kristu, protože naše postavení je neodvolatelné. V listě Židům 10:10 je psána úžasná pravda: „... jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni.“ Dokončené dílo Ježíše Krista na kříži je dostatečné a kompletní. Vírou v toto dokonalé dílo se stáváme účastníky nového života pocházejícího z Ducha - znovu se narodíme.

A dnes...

Mým současným úkolem a dobrým dílem, které mi Pán již dříve přichystal, je hlásání evangelia v místech nedaleko Austinu ve státě Texas v U.S.A. Všem milovaným katolíkům mohu povědět slova, která o židech v listu Římanům 10:1 napsal apoštol Pavel: „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ Z celého srdce toužím a také se modlím k Bohu za katolíky, aby mohli být spaseni. Mohu jím vydat svědectví o tom, že jsou zapáleni pro Boha, ale jejich horlivost není založena na Božím Slově, ale na jejich církevní tradici. Kdybyste jen věděli, s jakou oddanosti a trýzni praktikují své náboženství někteří bratři a sestry na Filipínách a v Jižní Americe, možná byste porozuměli, proč tak z hloubky srdce volám: „ Pane, dej nám soucit, abychom mohli porozumět bolesti a utrpení, se kterou se naši bratři a sestry k Tobě obracejí. S porozuměním bolesti uvnitř jejich srdcí, jim toužíme zvěstovat dobrou zprávu o Kristově dokončeném díle na kříži.“
Moje svědectví ukazuje, jak pro mě, jako katolíka, bylo těžké odhodit církevní tradici, ale když to Pán ve svém Slově vyžaduje, musíme to udělat. „Způsob zbožnosti“ v Římské církvi katolíkovi brání, aby viděl, kde leží skutečný problém. Každý se musí rozhodnout a vybrat si, skrze kterou autoritou bude poznávat pravdu. Podle papežského Říma leží konečná autorita v rozhodnutích a nařízeních vládnoucího papeže. Kodex kanonického práva (vyhlášeno v r.1983 Janem Pavlem II) říká: „Nejvyšší velekněz je na základě svého úřadu neomylný v učení, když jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících ... vyhlašuje učení víry nebo morálky za závazné.“ Ale podle Bible je autoritou samotné Boží Slovo a na jeho základě je možno rozpoznat pravdu. Byly to lidské tradice, které způsobily, že reformátoři požadovali: „Jedině Písmo, jedině víra, jedině milost, jedině Kristus a jedině Bůh, jemuž náleží chvála!“


Proč vám to říkám?

Sdílím se o tom, abys i Ty mohl poznat Boží cestu spasení. Naším základním problémem, jako katolíků, je přesvědčení, že jsme schopni samostatně zareagovat na pomoc, kterou nám Bůh dává, a chceme tím před ním dojít spravedlnosti. Katechismus tento předpoklad, který si mnoho z nás po celá léta nese, trefně popisuje: „Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se jeho adoptivními dětmi“
S tímto způsobem myšlení jsme se nevědomě drželi učení, které Bible nepřetržitě zavrhuje. Takováto definice milosti je důmyslným dílem člověka, protože Bible jednotně deklaruje, že věřící má právo stát před Bohem „bez skutků,“ „bez skutků Zákona,“ „ne na základě skutků,“ „je to dar Boží.“ Připisování podílu na zásluze o spasení věřícímu a pohled na milost jako na „pomoc“ zcela popírají biblickou pravdu: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost. Jestliže však na základě skutků, již to není milost…“ Efezkým 2,8-9
Prosté poselství Bible hlásá, že „dar spravedlnosti“ v Ježíši je dar, vyplývající z Jeho dokonalé oběti na kříži: „Jestliže totiž kvůli provinění jednoho člověka kralovala skrze toho jednoho smrt, mnohem spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a daru spravedlnosti, budou kralovat v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista!“ Je to tak, jak řekl sám Pán Ježíš Kristus, zemřel na místě věřícího, Jediný za mnohé, dal svůj život jako výkupné pro mnohé. Stejně jako oznámil: „...neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ Totéž zvěstoval i apoštol Petr: „Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ Pavlovo kázání je shrnuto na konci 2. Korintským 5:21: „Vždyť Toho, který nepoznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ Tento fakt, drahý čtenáři, je i pro Tebe napsán v Písmu Svatém. Jeho přijetí je Božím příkazem: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“
Pro nás, skalní katolíky, je na pokání nejobtížnější změna způsobu smýšlení: přechod od „zásluh“, „dopracovávání se k něčemu“ a „bytí dostatečně dobrým“ k pokornému přijetí daru spravedlnosti v Kristu Ježíši s prázdnýma rukama. Když někdo odmítá přijmout to, co Bůh nařizuje, činí stejný hřích, jako pobožní židé v časech apoštola Pavla: „Nepoddali se totiž Boží spravedlnosti, protože Boží spravedlnost neznají a snaží se ustanovit svou vlastní spravedlnost.“
Obraťte se a uvěřte dobré zprávě!
Richard Bennett (obrácený kněz)
Na fotce je Richard, kdy ještě jako
kněz sloužil v poslední farnosti 

pátek 20. září 2013

Z kláštera k volnosti v Ježíši Kristu - aneb můj život za klášterní zdí

Z kláštera k volnosti v Ježíši Kristu
„A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši - pro ty,
kdo nežijí podle těla, ale podle Ducha.“
(Římanům 8:1)

Zbožné touhy

Poté, co jsem velmi toužil žít s Kristem, rozhodl jsem se, že se stanu knězem. Jako dítě katolických rodičů jsem věřil, že má církev je jediná pravá a mimo ni není žádná šance na spasení. Dogma o jedinečnosti spásy v katolické církvi hlásali papežové: Inoncent III., Bonifác VIII. v bule 'Unam Sanctam', Klement VI., Benedikt XIV., Leo XIII., Pius XII. a taky Pius IX: „…existuje jenom jediná, katolická a apoštolská církev, mimo níž není spása ani odpuštění hříchů.“ A tak mi nepřišlo, že bych mohl hledat spásu mimo ni.

Od mladých let jsem se chtěl stát knězem. Narodil jsem se 2. května 1911 v Denveru (Colorado, USA). V naší obci bydlely rodiny z Irska, skotové i slované, většinou katolíci. V takovémto místě bylo mnoho místních kněžími a bylo jim dáno patřičné úcty a respektu. Avšak nejen důstojnost a úcta byly důvodem pro mé rozhodnutí. O povolání ke kněžské službě mě především vedly myšlenky, o kterých se kázalo římskokatolickou církví.

Nadto kněz církve Římské - kdy modlící se modlitbu posvěcení během Eucharistie - má moc proměnit chléb a víno v pravé tělo a krev, duši a božství Ježíše Krista. A poněvadž není možné oddělit lidskou přirozenost Ježíše od Jeho božství, tak chléb i víno po proměnění v tělo a krev Ježíše Krista mají být objektém božského uctívání.

Katolíci rovněž vědí, že když vyznávají své hříchy před knězem, má moc jejich odpouštění. Trentský koncil, který byl reakcí na období reformace, vyhlásil roku 1545 následující: „Jestliže někdo tvrdí že kněží nejsou správci rozhřešení,…“ A když jsem od sedmi let začal chodit do zpovědnice, záhy jsem zjistil, že tato duchovní moc dává kněžím ohromnou nadvládu nad životem věřících. Tato duchovní moc je pro ně mnohem důležitější, než světská moc na této zemi.

Řídila mě nejen touha po moci a váženosti kněze, ale upřímné touhy za spásu duší. Z učení kněží a řeholních sester vyplývalo, že jestliže nenám šanci dojít do nebe po smrti, katechismem vysvětlovali, že je zapotřebí odčinit časný trest za hříchy. Řím káže, aby věřící věřili, že jestliže duše „upřímně litujících, kteří zemřeli v Boží milosti, ještě před vykonáním skutků pokání za všední hříchy, budou po smrti očišťováni trestem v očistci.“ Pochopil jsem, že když konám každodenní hříchy a nezřídka hřích smrtelný, budu muset v očistci strávit hodně dlouho.

V oficiálním učení církve katolické je mnoho o utrpení v očistci. Avšak bujá fantazie irských kněží a řeholníků vyobrazovali takové mučení a bolesti, kterých jsme se jako děti velmi bály a byli rozhodnuti, že jsme schopni podstoupit vše, jen ne očistec. V mládí jsem pochopil, že má-li kněz duchovní moc skrze eucharistickou oběť k vysvobozování duší trpících v očistci, tak chci být knězem, abych taky mohl pomoci vlastní duši - protože po smrtí duše smířené mšemi budou mít malý závazek postavit se za mě před trůnem Královny nebes - Nejsvětější Marie Panny, a ona se bude přimlouvat za mne u svého Syna. Bylo to v souladu s učením církve: „K zmírnění trestů (duším v očistci) pomáhá oběť Mše svaté“. A tak jsem se rozhodl, že se stanu knězem, a o tomto rozhodnutí dám na vědomí představeným.

Bible v církvi římskokatolické

Trvalo by mnoho času, než bych zde vypověděl o všem, co se dělo za čas mých příprav ke kněžství, avšak zmíním zde body zvratu v mém životě. Cesta k jistotě spásy byla dlouhá, plná protivenství a pokušení. Mnoho lidí se ptá, jestli jsem znal Bibli, anebo ta kniha byla pro mne zakázanou. V nižším duchovním semináři mě provázely tři knížky: O pravém náboženství Nejsvětější Panny Marie od Alfonse Liguori, O následování Krista od Tomáše Kempisa a k tomu Nový Zákon v římskokatolickém vydání. Na něm byl napsán nápis: „Tříletý odpustek se uděluje všem věrným, kteří čtou Písmo Svaté, nejméně čtvrt hodiny a věnují tak náležitou úctu Božímu Slovu.“ Proč si tedy katolíci více nevšímají Bible, zvláště když jim záleží na odpustcích (čili mimosvátostnímu odpuštění časného trestu, který zbývá po odpuštění daného hříchu)? Uvažujme nad tím, že odpustek se uděluje jen tehdy, když je Bible čtena jako duchovní čtení, čili ne za cílem zkoumání a interpretace. A jelikož věřící vědí, že odpustky lze získat jinými, jednoduššími prostředky, například pokřižováním se (sedm let odpustku v případě přežehnání se posvěcenou vodou) atd., málokdo čerpá z čtení Písma, zvláště je-li v obavách, že by správně neporozuměli textu v souladu interpretace církve.

Když jsem po letech opouštěl klášter, měl jsem sebou jen tři vspomínané knížky. Ta knížka o pravdivém náboženství neměla už desky – tak často byla používána. Desky z knížky o následování Krista se držely na posledních nitkách. Nový Zákon byl přesto jako nový. Podíval jsem se do něj jen tehdy, když jsem chtěl porovnávat latinský překlad s anglickým.

Indoktrinace

Časová náplň v semináři byla uzpůsobena tak, aby bylo co nejméně na upřímnou reflexi. Ovšem, každé ráno je čas vyhrazen na meditace, ale body k rozjímání jsou předem hlasitě stanoveny a jejich vypouštěním by se člověk dostal do hříchu.

Každodenní program je vymyšlen tak mistrně, že vlastní myšlenky pod tíhou vytíženosti unikají, a osobnost je směřována tak, aby plně zapadala do vzoru, který byl nalinkován církví. Cílem tak bylo: naprosté oproštění od vlastního uvažování. Kromě laiků je v církevní moci kněz takovým pěšákem v strategii dobývání světa. Jestliže má být součástí této strategie a významně pomáhat, musí projít naprostou změnou smýšlení. Těchto cílů se dosahuje podobnými metodami, jako mají komunisté: málo spánku, častý půst a indoktrinace.

Bylo nám vtloukáno, že ve chvíli kdy se v myšlenkách rodí pochybnosti vůči kterékoliv ze závažnějších římských doktrín, okamžitě se musí odhodit a zapomenout na ně. Vědomé zahrávání si s takovouto pochybností je příznakem toho, že Bůh dotyčného k povolání kněze nevede a to má i konečný dopad na spásu.

Volba řádu

Na konci nižšího duchovního semináře jsem si měl vybrat, zda-li budu knězem diecézním (podléhajícím biskupu, jako pracovník ve farnosti, nebo jako kaplan nějaké instituce), anebo řádovým knězem (který skládá tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti, který žije v klášteře či v domě řádu). Chápal jsem, že jako diecézní kněz, můžu být často pokoušen, což je pak těžší si vysloužit spasení. Rovněž jsem věděl, jak doposud církev kanonizovala za svatého (oficiálně prohlásila, že něčí duše je v nebi) jen jediného diecézního kněze: Probošta z Ars Jana Maria Vianney. V podstatě jsem si myslel, že je těžké získat spasení diecéznímu knězi – bezpečnější tedy bude stát se mnichem nebo řádovým knězem.

Poslední rok nižšího semináře jsem přemýšlel nad nejvhodnějším řádem. Dobře jsem znal známé řády: Benediktíni, Dominikáni, Bernardini, Františkáni, Trapisté, Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuité). Žáden mě z nich však nepřitahoval. Hledal jsem řád o velmi přísných pravidlech, kde bych mohl získat plnou záruku spasení. Zdálo se mi, že to vše, co hledám, najdu v řádu Matky Boží z hory Karmel, čili obecně známém řádu bosých karmelitánů.

Řád založili křižáci a jiní poutníci do Svaté Země. Po odjezdu křižáků, mniši zůstali a obývali jeskyně Synů proroků na hoře Karmel. Jeruzálemský patriarcha jim dal velmi jednoduché pravidlo, které zachovávali do poloviny 18. století, kdy je muslimové vyháněli z jejich Svaté Země. Část vyhnanců se usídlila v italské Mantui, část v anglické vesnici u Cambridge. Prvním představeným generálním v Anglii byl Simon Stock. Jemu se měla zjevit Marie a předat zaslíbení Škapulíře.

Hnědý škapulíř

V knížce Irského Společenství Katolické Pravdy, s titulem „Hnědý škapulíř“, napsal kněz E.R.Elliot (OCD) „vize tohoto zaslíbení je na straně 5: (Marie) ukázala se s ohromujícím průvodem, a držela v dlaních hábit (škapulíř). Řádu pověděla: Bude to pro Tebe i všechny karmelitány zvláštní milost. Kdokoliv bude nosit tento hábit (škapulíř), nebude trpět věčným ohněm.“ Škapulíř může vyrobit kdokoliv, ale je zapotřebí mít kousek tmavohnědé tkaniny z vlny ve tvaru dvou čtverců a spojit je šňůrkami. První náš škapulíř musí požehnat kněz, který je oprávněn k udělování takového požehnání.
S nošením karmelitánského škapulíře se váže i další zaslíbení: privilej škapulíře. Obdržet ji měl papež Jan XXII, když se mu zjevila Marie. Cituji ze vzpomínané knížky: „Svatý Jan od Kříže (um.1591), důležitý svatý karmelitánů a učitel církve, horlivě věřil v privilej škapulíře. Na krátký čas před smrtí pro své dobro i svých přátel, si připomněl, že Matka Boží Karmelská sestupuje v sobotu do očistce s milostí a pomocí a vysvobozuje z něj duše zbožných, kteří nosili její Svatý Škapulíř.“

Katolíci, kteří mívají škapulíř, často jej nahrazují medailonkou. Medailonka musí mít z jedné strany obrázek Krista a z druhé strany Marii. Musí být rovněž posvěcen knězem.

Každodenní život v klášteře

První rok jsem strávil v noviciátu u bosých Karmelitánů, kde jsem se připravoval na první sliby. Oddával jsem se především modlitbě a meditaci. K běžnému dennímu programu jako novici jsme měli vyhrazený čas navíc k modlitbě s důrazem k pokání a sebeumrtvování. Důrazně se kontrolovala tichost. Denně to vycházelo na přibližně 30 minut času, kdy novicové si mohou spolu povídat. Během Velkého půstu a adventu jsme měli zcela zákaz komunikace – tj. ve chvílích odpočinku novici musí mezi sebou mlčet a tiše recitovat růženec, modlitby pokání atd. V noviciátu začíná den o půlnoci. Celé společenství, svolané zvonkem, shromažďuje se v kapli. Poslední cinknutí hodin znamená začátek Liturgie hodin: Zpívá se, nebo recituje jitřní liturgie, která je složena z devíti žalmů a devíti pasáží ze Starého i Nového zákona, spolu s komentářem někoho z raných otců církve. Poté následují zpěvy chvalozpěvů a žalmů, stejně jako Benedictus – tato část bohoslužby se nazývá Hymnami. Nakonec lidé v řádu se vracejí do svých lůžek, kde čekají na podobné svolávání zvonem, které je za rozbřesku o třičtvrtě na pět.

Postel by neměla být spojována s luxusem s peřinami z prachového peří, ale vhodným místem k odpočinku. Lůžko karmelitána se skládá ze tří desek, které jsou položeny na dvou podstavcích a potaženy tenkým suknem. Zbývající zařízení mnišské cely tvoří malý stolek.

Hodiny modliteb

Po ranním budíčku skupinka noviciátů se odebírá k zpěvu, kdy se recituje se prima a tercie, které jsou složeny z třech žalmů nebo krátké modlitby. Nakonec této části liturgie, skupina tráví čas při tiché modlitbě na kolenou. Po tiché modlitbě se začíná den mší. Jestliže řeholník je knězem, vysluhuje soukromou mši při jednom z klášterních oltářů obvykle za asistence spolubratra jako ministranta. Jestliže se teprve chystá ke kněžství, jde na mši společnou, kterou vysluhuje kněz určený k službě na daný týden. Na mši chodí i další bratří, kteří jsou zaměstnáni v klášteře. Ti, kdo se účastní mše, musí přicházet k přijímání. Jelikož liturgie hodin, tichá modlitba a mše trvají celkem přibližně tři hodiny, řeholníci chodí na snídani teprve okolo osmé hodiny. Je to chléb a káva, která se jí ve stoje, protože v celých pravidlech řádu není žádného pravidla o snídani. (Možnosti snídaně byly nedávno umožněny vzhledem k slabosti současného člověka)

Dopoledne se většinou tráví samostudiem a individuálními modlitbami. V noviciátu je možno studovat pouze ty duchovní předměty, které odpovídají pravidlům řádu karmelitánů. Po absolvování slibů řeholník pak studuje teologii a další předměty, které jsou nezbytné k získání kněžského svěcení.
A tak před polednem noviciáti jdou zpívat se sborem, kde mají poslední dvě hodiny ranního náboženství: sextu a nonu, které jsou složeny podobně jako prima a tercie z třech žalmů, krátkého zamyšlení se nad Písmem a kolektů na daný den. Od konce náboženství až do Anděla Páně, následuje zpytování svědomí: Je zapotřebí si připomenout hříchy, které jsme udělali od posledního večera a prosit Boha o jejich odpuštění. Jesltiže by se spáchal hřích smrtelný, při nejbližší příležitosti je nutno jít ke zpovědi. V případě hříchů všedních, vystačí si řeholník skutky lítosti a pokání. Po modlitbě ‚Anděl Páně‘ řeholníci jdou do jídelny na hlavní jídlo dne.

Klášterní výživa

Jídlo se jí za přísného mlčení. Vyjímkou jsou dny jako Velikonoce, Letnice, nebo den Svaté Matky Boží Karmelské, svaté Terezy z Avily, sv. Jana od kříže, všech svatých, Neposkvrněného početí, Boží narození apod… Během jídla není zas tak úplně ticho, protože v dané chvíli řeholník určen na daný týden čte nějaký úryvek duchovní literatury podle pravidel řádu.

Jídlo není nijak extra. Skládá se obvykle z polévky, na druhé jídlo jsou většinou ryby nebo vejce, nějaké přílohy a ovoce. Řád bosých karmelitánů zakazuje maso. Maso mohou jíst jen ti, kteří to mají jen na doporučení lékaře. Podle znalců medicíny ryby a vejce jsou naprosto dostatečné. Jestliže některý z bratří má jíst maso, musí si sednout do jiného oddělení jídelny. Dotyčná část jídelny se nazývá ‚peklem‘.

Po jídelně se každý pak rozhlíží, zdali v jídelně není zapotřebí s něčím pomoci. Časem může řeholník tak zastoupit čtoucího bratra, nebo toho, který roznáší jídlo, aby i oni se mohli najíst. Další konají veřejné pokání: „Leží s rozloženými rameny ve znamení kříže, líbají v sandály nohy druhých, leží na prahu jídelny, aby všichni chodili nad nimi. Tyto i jiné praktiky pokání mají za účel zlepšení našeho stavu duchovního konta.“ Po odpoledním jídle ve většině karmelitánských klášterů přichází čas pro odpočinek, který má sloužit k sdílení se s bratry o duchovních věcech a povzbuzování k zásadám duchovního života. V praxi tento čas není příliš příjemným, a během tohoto času se dějí ty nejhnusnější věci. Je složité zamknout v nepřirozeném prostředí kláštera dvěstě či více mladých kluků, zdravých mužů, a nepočítat s psychologickými dopady. Proto řeholníci obvykle s úlevou vnímají konec odpočinku a vracejí se pak do cel.

Neustálé čtení žalmů

Při setkání je čas na nešpory a kompletář. Nešpory obsahují pět žalmů, Magnificat a kolektu na daný den. Kompleta obsahuje tři žalmy, odpolední žalm a závěrečnou modlitbu (kolektu). Zakončuje se každodenní Liturgií hodin, tak jak je v žalmu napsáno: „Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“

Je velkou otázkou, proč jsme při každodenním čtení a zpěvů okolo 30ti žalmů (týdne všechny žalmy) při modlitbách a náboženstvích nepoznali Božího plánu spasení, které je ukázáno v Slově Božím. Pro katolíka je odpověď následující: Když jsme četli pasáže z Písma, které jsou v protikladu s učením církve, museli jsme jej interpretovat jinak. Když jsme slyšeli žalm 18:3 „Bože můj, má skálo…“ museli jsme ignorovat jasný výklad toho, že když je skálou Bůh, tak skálou není Petr, nebo jsme mohli říci, že naše znalost Písma není dostatečná k tomu, abychom této pasáži rozuměli. Stejně tomu bylo s úryvky Písma Starého i Nového Zákona, které jsme četli při Liturgii hodin. A tak verš Pavlova listu k Římanům 5:1 „Když jsme tedy ospravedlněni z víry…“ jsme chápali jako: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry v církev římskokatolickou…

Zbytek večera po nešporách jsme obvykle trávili v celách, kde jsme o samotě měli dospívat k ‚jednotě‘ s Bohem skrze duchovní čtení, meditaci a modlitby. Pravidla karmelitánů kladou důraz na uvažování řeholníka: „Vytrvej v celi den a noc, rozvažujíc o Božích nařízeních“. Ve skutečnosti velké množství času protéká mezi prsty v nečinnosti a nudě.

A pak v obvyklou hodinu tichá meditace. Klášterní den se zakončuje večeři: chleb s čajem. Poté mohou následovat případně večerní modlitby a bičování.

Umrtvování těla

Když po návratu mniši stáli před dveřmi své cely, přicházel čas bičování. Na signál představeného zhaslo světlo a řeholníci sundávali část svého oblečení a bičovali se po nahém těle a zpívali u toho v latině žalm 51. Bič je tvořen z trojitého provazu a je protáhnut přes tkané držadlo, které mělo šest koncovek, z kterých každá byla dlouhá 40 centimetrů. Koncovky byly polévány včelím voskem, aby byly tvrdší. Intenzita ran se odvíjela od horlivosti řeholníka. Bylo normálním, když u toho tekla krev. Po konci žalmu otec představený odrecitoval několik modliteb a řeholníci se oblékli. Když se opět rozsvítilo, klečeli při celách. Otec představený pak procházel chodbou a žehnal každému. Oni líbali jeho škapulíř (dva kousky kůže okolo krku – na prsou a na zádech), po čemž se pak vraceli do cel. Tak se končil klášterní den.

Kdyby skutky mohly člověka spasit, karmelitán by mohl mít jistotu spasení, protože jeho život je plný umrtvování. Avšak Pavlův list k Římanům 3:20 říká, že „ze skutků zákona `nebude před ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ Velmi mě rmoutí vědomí, že každý den tisíce řeholníků, řeholnic a miliónů katolíků po světě koná nespočet skutků ve víře, že jim to bude počítáno za zásluhu. Nevědí, „že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Římanům 3:28). Bez poznání Slova Božího jsem také věřil, že si spasení musím zasloužit. Setrvával jsem v temnotě.

Sliby

Před koncem noviciátu (1935) jsem složil první sliby a v roce 1938 na svátek Nanebevstoupení jsem složil věčné sliby. Hovořím o nich, abych ukázal, jak závazný charakter mají pro katolíka.

Ego, Fr. Hugo a Sancta Teresa Margarita, facio meam Professionem votorum solemnium, et promitto obedientiam, castitatem, et paupertatem Deo, ac beatissimae Virgini Mariae de Monte Carmelo, et Reverendo patri Nostro, Fratri Petro Thomas a Virgine Carmeli, Praeposito Generali Ordinis Fratrum Carmelitarum primitivam praedicti Ordinis usque ad mortem.

Což se překládá: ‚Já, bratr Hugo od svaté Terezy Markéty, vyznávám smluvená ustanovení, a slibuji poslušnost, čistotu a chudobu Bohu, Nejsvětější Marii Panně Karmelské, i našemu ctihodnému otci Petrovi Tomáši od Panny Karmelské, generálnímu představenému řádu bratří blahoslavené Panny na hoře Karmel, stejně jeho nástupcům vzpomínaného řádu až do smrti.‘

V roce 1938 jsem skládal časné sliby a připravoval se ke kněžskému svěcení. Přijal jsem svěcení nižší svěcení a svěcení subdiakonátu z rukou biskupa Francise Clementa Kellyho z Oklahoma City. Nepamatuji si, že by mě jakkoliv trápily větší pochybnosti ohledně oficiální nauky církve. Vypadalo to, že pohled na tyto věci mám ustálený. Avšak Bůh měl jiné plány. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna…“ (Římanům 8:28-29)

Zapochybování během kněžství

Nacvičoval jsem tehdy vysluhování mše – pravidla obřadu. Kolikrát jsem se ptal sám sebe, jestli skutečně věřím, že můžu po vysvěcení přikázat Bohu, aby sestoupil na oltář. Věděl jsem, že podle nauky Římu kněz, i když nehodný (byť by zaprodal svou duši ďáblu), může proměnit substanci chleba a vína ve skutečné tělo a krev, duši a božství Ježíše Krista. Ve chvíli, co jsou vyřčena slova posvěcení a obřad je dokonán, Bůh musí sestoupit na oltář a v substancích chleba a vína setrvat. Čím déle jsem přemýšlel o moci kněze v katolickém pojetí, tím méně jsem v ni věřil. A tak jsem vyznával zpovědníkovi své pochybnosti a on měl se mnou trpělivost. Řekl mi, že i kdybych nevěřil v ani jednu věc hlásanou církí, přesto mohu být knězem, ovšem pod podmínkou, že budu kázat to, co se ode mě vyžaduje. Vysvětlil mi to takto: ‚Tvá osobní víra s tím nemá co do činění. Jsi nástrojem v rukou Matky církve, služebníkem v šíření víry. Buď loajální k víře římskokatolické a vše bude dobré.‘

Nakonec tomu tak být nemělo. Pochybnosti narůstaly ze dne na den. Představení zpozorovali mé postoje a řekli, že mám problémy. Nicméně nijak mi v té záležitosti nepomohli. Upřímně řečeno, můj nejvyšší představený, otec provinciál, mě skutečně nenáviděl. Dával mi stále na vědomí, že není nevzdělaným člověkem. Stále mluvil o velké moudrosti a svatosti a snažil se mě za každou cenu znejistit. Naštěstí mi byl nablízku můj místní představený, otec Edward, oddaný přítel, na kterém rovněž spočíval hněv provinciála. Nakonec jsem zcela ztratil víru v církev Římskou a její dogmata. Bylo mi úplně jedno, jak budou reagovat představení, až se to dozví.

V následujících měsících mnohokráte jsem přemýšlel nad tím, že odejdu z řádu, přestože věděl jsem, že pokud chci setrvat ve shodě se svým svědomím, budu muset také opustit celou římskokatolickou církev. Téměř vůbec jsem neznal protestanty, dovoleno mi bylo pouze číst katolické autory, a tito překroutili a znehodnotili Boží nauku. O učení protestantů bylo vyučováno jako o díle samotného satana. Nevěděl jsem, co si počít, ale důvěřoval jsem Bohu. Věděl jsem, že On mě neopustí v čase zkoušky.

Útěk

2.srpna 1940 jsem pochopil, že už vůbec nevěřím v některá podivná učení církve římskokatolické: Přepodstatnění, zpověď (před knězem udělujícím odpuštění hříchů) a neomylnost papeže (který se nemůže mýlit v oficiální nauce víry a mravů). Nemohl jsem setrvat v klášteře: Jestliže řeholník věří ve všechny nauky církve, jeho život je dost těžký, avšak když v ty nauky věřit přestane, jeho život na tom místě není možný. Poté, co jsem dokončil studium teologie, věděl jsem, že se nebudu moci vrátit k víře katolické. A tak jsem nikomu nic neřekl a rozhodl se opustit klášter ještě toho dne.

Postupoval jsem ostražitě. V klášteře byl právě provinciál, můj osobní nepřítel. Věděl jsem, že když bude vědět o mých záměrech, přinutí katolického lékaře k podepsání určitých papírů a vsadí mě do blázince. V uších těch, kdo se setkali pouze s dobročinnými katolíky, toto zní jako science-fiction. Avšak znovu podotýkám, že v mnoha psychiatrických léčebnách Ameriky, Irska a jiných zemí je mnoho kněží a řeholníků, kteří jsou tam uzavřeni z důvodu, že ztratili svou víru v papeže a církev římskokatolickou a toužili ji opustit.

Když otcové odpočívali během siesty po obědě, potichu jsem vyklouzul zadními vrátky. Útočiště jsem našel v YMCA nedaleko San Antonio. Věděl jsem, že provinciál a jeho pomocníci nebudou chtít řešit věci před texasanskými protestantskými pastory, a tak se přestanou o mně zajímat. Zkontaktoval jsem se s několika pastory a představil jim svou situaci. Později jsem jel do Houstonu, místa více protestantského než San Antonio – bydlelo tam jen okolo 60 procent latinskoamerických katolíků.

Kněz – bez Ježíše!

Nebyl jsem obrácen. Dosud jsem srdcem nepatřil Ježíši Kristu a myslel si, že abych zůstal duchovně zdravý, vystačím si s rozumovým uznáním teologie mé nové církve. Započal jsem práci jako protestantský kazatel a více jak 15 let jsem sloužil Bohu různými způsoby – a stále neměl jistoty spasení!

Není ani dostatek místa ani času, abych popsal vše, co mě za těch 15 let potkalo. Vedl jsem světský život a žil přesně tak jako lidé nevěřící. Jednoho dne, jestli Pán dovolí, chtěl bych napsat knížku o Jeho převelikém milosrdenství a trpělivosti během té doby ‚vyhnanství‘.

A tak dokonalá Láska konala své dílo v mém životě. „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. (…)Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (Jan 6:63,65). Nejprve mě čekala velká zkouška: Uznal jsem, že opuštění církve římskokatolické bylo chybou, a v roce 1955 jsem se vrátil do jejího lůna. Na pokání jsem byl vyslán do klášteru Trapistů. Jel jsem s chutí, připraven na všechno, ale jen abych měl zabezpečenou věčnost. Dosud jsem se ničeho, co mi bylo vštěpováno. Avšak vše se zdálo být zbytečným. Opětovně jsem viděl, že nevěřím v učení Římu. Pochopil jsem, že Řím nemůže učit pravdu, protože značná část tohoto učení je výmyslem člověka. Opět jsem opustil katolickou církev – opět jsem nedal nikomu vědět o svých záměrech. Odcestoval jsem na východní pobřeží Spojených států a prosil Boha, aby mi ukázal svou vůli. Modlitby byly vyslyšeny a to takovým způsobem, že jsem nemohl mít pochybnosti o Boží vůli.

K obrácení - k znovuzrození

Po přednášce skupině podnikatelů o politických činech katolíků, přišel ke mně jeden muž a gratuloval mi k dokonalé znalosti církve římskokatolické a jejího učení. Začal jsem přemýšlet nad odpovědí, ale on pokračoval: „Musím ti jednak, příteli, povědět, že máš nejnižší duchovní teplotu, s jakou jsem se kdy setkal“. Ťal do živého. Odvrátil jsem se od něj arogantním způsobem, a v myšlenkách jsem se na něj hněval. Avšak on, rybář duší z povolání, mě nespouštěl z hned z háčku. Náležel ke skupině zapálených lidí, kteří si říkali „Kristovi rybáři“, kteří vytrvale hledají ztracené duše, které potkají na ulici, bez ohledu na to, jaké nepříjemnosti je budou čekat. Ten člověk mi neustále šlapal na paty a to, co říkal, mi nedávalo klid, dokud jsem se neobrátil.

Z počátku jsem nechápal, co po mě chce. Oznámil mi novinku, že musím přijmout Ježíše Krista a v plnosti Mu důvěřovat, ‚uvěřit v Něj‘, a budu mít život věčný. Opětovně mi připomínal Pánova slova: „Amen, amen, pravím vám, kdo (ve Mně) věří, má život věčný.“ (Jan 6:47). Připadalo mi to tak prosté, ale mohlo by to být pravdivé. A co potom – zeptal jsem se sám sebe – tolik různých náboženství říká tolik učení, cožpak pravda může být tak jednoduchá?

Ale záhy jsem zjistil, že tento krok není tak jednoduchý. Je zapotřebí pokorně uznat, že jsem hříšníkem: „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23) a že spaseni můžeme být jen skrze krev Ježíše Krista, která byla prolita na Golgotě: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal“ (Římanům 8:32). Vyznal jsem, že jsem hříšný a spolu s žalmistou jsem připomněl: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Žalm 51:7). Přijal jsem Ježíše Krista jako svého Spasitele, nehleděl jsem na nikoho jiného, ani na Nejsvětější Marii Pannu.
Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Římanům 4:5)
Po obrácení - po znovuzrození
Neměl jsem už žádné pochybnosti o spasení. „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi“ (Matouš 10:32).
Od doby, co jsem skrze Boží milost byl spasen, pracuji v organizaci pomáhající kněžím poznat Evangelium. Velmi rychle jsem si uvědomil, jak Bůh mě pozývá do této služby: vyučování křesťanů, jak získávat pro Pána duše katolíků. Proto v roce 1959 jsem se plně spolehnul na Pána ve víře, že On se postará o všechny mé potřeby. On také tak činí. Vyhrazený prostor v tomto svědectví mi nedovoluje vyprávět o veškeré dobrotě a milosrdenství, které jsem od Pána přijal. Mnohokráte jsem procestoval Spojené státy i Kanadu, několikrát jsem kázal evangelium i v Evropě. Všude, kde v lásce a moci jsem zvěstoval Evangelium, přijímáno bylo s radostí.

Není mým záměrem rozsévat nenávist a rozhořčení, ale s pomocí Evangelií ukázat, jak získávat katolíky pro Ježíše  Krista. Vždy připomínám svým posluchačům o úžasných slovech z první kapitoly Janova evangelia, které se čte na konci každé příležitostní mše: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1:11-12) Nechť je Jeho jméno pochváleno na věky věků. Amen.

Hugh Farrell,
obrácený kněz
Po svém obrácení američan Hugh Farrell s oddaností učil a kázal Evangelium v Evropě, Spojených státech a Kanadě. Nedávno odešel k Pánu.

čtvrtek 19. září 2013

Zprávy z Nebes, kdo k nám skutečně hovoří? Ať nám odpoví Bůh ve svém Písmu

V posledních desetiletí se objevuje mnoho zjevení, které hlásají mír a pokoj, jak to skutečně vidí Bible? Kdo je skutečná "Královna z Nebes"?

"Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa" J. Jan 4,1



"Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Ježíši Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil." Koloským 2,6-10

"Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování. Takový člověk se nedrží hlavy, Ježíše Krista, z níž celé tělo, pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem." Koloským 2,18-19

"Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat." Židům 4,12-13

středa 18. září 2013

Kněz Římskokatolické církve, který začal věřit, co je psáno v Bibli

Bob Bush - Obrácený kněz


Kdysi jezuitou, nyní dítětem Božím

Můj katolický život počal v rolnické vesnici na severu Kalifornie. Městečko bylo tak malé, že mše nebyla sloužena v každou neděli. Kněz totiž zde dojížděl jednou za měsíc (když vůbec mohl) a mše se konala ve velkém sále, který sloužil k veřejným účelům.
Byl jsem prostředním z bratří. Jelikož se otec učil v mládí na univerzitě svaté Kláry, rodiče se rozhodli mě zapsat do katolické internátní školy. Školu vedli jezuité a učil jsem se tam čtyři roky. Z akademického úhlu pohledu představovala docela slušný základ a jakákoliv náboženská osvěta se tam opírala výlučně o katolickou teologii a tradici bez jakéhokoliv odvolávání se k Bibli.

Ze stesku po Bohu

Když se blížil čas zakončení školy, pozastavil jsem se nad myšlenkou, co si počít se životem. Přemýšlel jsem, že kdybych zůstal jezuitou, mohl bych uctívat Boha a sloužit Mu a přitom pomáhat lidskosti. Tak jsem si to představoval. Už tehdy jsem po skončení lycea byl spalován touhou po Bohu a toužil jsem Jej poznat. Doteď si pamatuji, jak jsem v posledním ročníku odešel po vyučování ven, poklekl jsem, pozdvihl ruce k nebi a volal: „Bože, Bože, kde jsi?“ Opravdově jsem toužil po Bohu.
Po ukončení lycea v roce 1953 jsem vstoupil do řádu jezuitů. Od samého počátku jsem slyšel, že musím zachovávat všechny zásady a nařízení, protože se to líbí Bohu a toto Bůh ode mne požaduje. Stále mi bylo připomínáno: „Zachovávej zásadu a zásada zachová tebe.“ Četli jsme nepřeberné množství životopisů svatých a od počátku nám bylo předkládáno, že toto je vhodný vzor k následování. Nestaral jsem se o to, zda-li zůstali svatými, když sloužili v katolické církvi.

V semináři jsem byl 13 let. Probíhal kurz za kurzem a předmět za předmětem. V roce 1966 jsem zakončil studium teologie a přijal kněžské svěcení. Dále jsem prahnul po Bohu, se smutkem hluboko v srdci. Do té doby jsem neznal Pána a neznal jsem vnitřní pokoj. Příležitostně jsem kouřil a byl velmi nervní. Měl jsem totiž zlozvyk chodit tam a zpět po pokoji, a otráven nepokojem a nervy, jsem odpaloval jednu cigaretu od druhé.

Rozhodl jsem se pro postgraduální studium v Římě, díky kterému jsem si myslel, že se dostanu blíže k Bohu, ale touha a stesk po Bohu ze srdce stále nemizely. Hovořil jsem s jedním knězem, který byl misionářem v Africe, protože jsem tam chtěl jet taky. Věděl jsem, že jestli pojedu do Afriky, budu moci lidem povídat jen to, co jsem se naučil o doktrínách a nauce katolické církve, které ani mne nenaplňovaly. Uvažoval jsem i o tom, zda-li naplňují i jiné lidi.

Studium teologie jsem dokončil v letech II.Vatikánského koncilu (1962-1965). Rok po koncilu jsem obdržel vysvěcení na kněze. Nejvíce na mne dotíraly dokumenty koncilu, protože se zdálo, že se zcela vše mění. Byl čas k tomu, abych tyto věci poznával. Myslel jsem si, že takto se mohu prokousat až k samému základu pravdy, a že poté se změní svět. Velmi mě tato myšlenka posilovala v mém konání. Nicméně jsem po hloubkovém průzkumu doktrín zjistil, že nedošlo k žádným zásadním změnám, protože doktríny, které byly vyhlášeny Tridentským koncilem, zůstaly nedotknuty. Zatím jsem do Afriky nejel, ale vrátil se do Kalifornie, kde jak se ukázalo, Bůh pro mě připravoval překvapení.

Překvapení od Boha

V domě, kde jsem sloužil mše, jsem byl požádán, abych vedl domácí modlitební skupinku. Doposud jsem taková setkání nedělal a neměl jsem vůbec ponětí, jak je dělat, ale myslel jsem si, že po tolika letech studií jsem určitě na takové věci připraven. Vyhověl jsem paní, která ke mně přišla, abychom pořádali setkání v jejím domově. Začínalo se ve čtvrtek v 10.00 a trvalo to dvě hodiny. Skupinka lidí četla jen Písmo Svaté, zpívala chvály Bohu a modlili se za sebe navzájem.
V den setkání jsem od samého rána mohl pociťovat pokoj v této věci i zpětně (i když jsem nadále kouřil), kdy jsem si řekl, „Na co jsem se to jen dal!“ Netěšil jsem se moc na to setkání, ale když nastalo poledne, neměl jsem ani chuť ze setkání odejít! Moc Božího Slova počala dílo v mém srdci i v životě.
A tak došlo k velkému překvapení, které mi Pán připravil. Jednoho večera spolu se skupinkou lidí z modlitebního, jsme se setkali v našem kulturním domě. Ten, kdo kázal, řekl na konec své řeči: „Jestli je tu někdo, kdo prahne po Bohu, koho se Bůh ještě nedotkl, a chtěl by poznat Jeho dotek, nechť jde dopředu a budeme se společně modlit.“
V tom přišla ke mně paní, jménem Sonia, a prosila:
„Knězi, pojďte prosím k mému muži Joeovi a řekněte mu, ať jde dopředu k modlitbě.“
Odvětil jsem:„Nemohu, Sonia. Nebylo by to správné, protože za mě se taky tak nemodlili. Jak bych toto mohl přikázat komukoliv dalšímu?“
Mám výšku okolo 180cm. Sonia byla oproti mně maličká. Nikdy na to nezapomenu: Podívala se mi přímo do očí, prstem se mi dotkla přímo nosu a řekla: „Něco se mi nezdá, protože kněz sám potřebuje modlitbu.“
Zasmál jsem se a odpověděl: „Ovšem.“
Sonia nechápala, že v mém srdci může být velký hlad. Po tolika letech studií, jsem Boha neznal. Na modlitebních setkáních jsem četl Bibli, ale neznal jsem Nejvyššího Boha v ní představeného, nechápal jsem, že v Jeho očích jsem hříšníkem.

Ale přesto nastala chvíle, kdy jsem prosil Boha. Vyšel jsem dopředu, kde na mě vzkládali ruce a modlili se. Ne skrze úkony – ať už modlících se, nebo mé vlastní – nýbrž z velké Boží lásky a milosti jsem se znovu narodil. Ježíš se stal pro mě reálným. Velmi jsem se zaradoval v Boží milosti. Bůh změnil můj život. Chci vám proto povědět upřímně, že: On je pravdivý a On je ten, kdo mění život. JEŽÍŠ ZMĚNIL MŮJ ŽIVOT.

Boží láska se mě dotkla v srpnu roku 1970. Pracoval jsem v charismatickém hnutí, které bylo v katolickém kostele novinkou. I když z Říma plynuly nové dekrety a dogmata, hnutí na začátku mělo jen jedinou příručku: Bibli. Udělali jsme modlitební skupinku na lyceu a rozrostla se tak, že se bylo potřeba přenést do tělocvičny. Neuplynulo mnoho času a na pátečních setkáních se scházelo okolo 800-1000 lidí. Kladli jsme velký důraz k chvále a velebení Boha. Setkávali jsme se na místě, kde nebylo žádných soch, svatých obrazů, a starali jsme se o to, jak se držet Bible.

Konflikt přesvědčení

Musel jsem se mnoho naučit. Teprve po letech jsem pochopil, že zůstat v katolickém kostele bych přistupoval na kompromis. Celý čas jsem hlásal, že spasení nám zajistilo výlučně dokončené dílo Ježíše Krista na kříži – nikoliv křest, a že není žádného jiného neomylného zdroje autority, než je Bible – Boží Slovo, a že neexistuje očistec, protože po smrti půjdeme buď do nebe, nebo pekla atd.… Zde nastával rozpor. Viděl jsem, jak spousta lidí hledá spasení v těchto klamných a zavádějících myšlenkách. Myslel jsem, že si mě může Bůh použít, aby změnil různé věci v katolickém kostele. Modlil jsem se o to rovněž s lidmi, kteří to takto cítili podobně, kdy jsme prosili Boha, aby změnil katolickou církev tak, abychom v ní mohli zůstat. Dnes vidím, že zůstat katolíkem, by znamenalo kompromis.

Dlouho jsem byl usvědčován Duchem Svatým, a tak jsem pochopil, že když se Pánu Ježíši cele nevydám, tak jej zarmucuji a hřeším tím, když dělám mezi pravdou a lží kompromis. Uvědomil jsem si také, že římskokatolická církev se nemůže změnit, jak jsem velmi toužil. Kdyby se změnila, nemohl by tam být papež, růženec, očistec, kněží ani mše. Po 17-ti letech poté, co jsem prvně přemýšlel o odchodu, můj záměr mi objasnil Duch Svatý. To, co se dělo v tom čase, dobře vystihuje pasáž z listu k Římanům 12,1-2:
Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

V Indii

Znal jsem kněze (ten už opustil katolickou církev), který hlásal to samé, co já. Přes půl roku žil v Indii a druhou polovici v Americe. Poněvadž Victor Alfonso byl také jezuita, svěřil jsem se, že s radostí bych se odebral s ním do Indie a pracoval v misii. Mohli bychom také společně prozkoumávat dogmata a učení katolické církve. A tak v roce 1986 jsem jel do Indie a zasvětil jsem půlrok práci v misii. Rovněž jsme strávili nějaký čas se skupinou lidí, kteří hledali katolická dogmata ve světle Písem. Rozhodli jsme se všechny argumenty podepřít o Bibli, což znamená: jestli by jí katolické doktríny protiřečily, tak jsme je zavrhli.

Věděli jsme, že Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni“, a evangelia hovoří o tom, abychom prosili Otce v Jeho jménu (ve jménu Ježíš), a ne svaté a Marii. První věřící se nemodlili ke Štěpánovi, který byl umučen na začátku Skutků Apoštolských, ani krátce poté k zabitému Jakubovi. Proč by to ostatně měli dělat, když s nimi byl Vzkříšený? Řekl přece: „Kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu (ve Jménu ježíš), jsem uprostřed nich“ (Mt 18,20). Učedníci se modlili k Ježíši i k Otci, kdy byli vedeni Duchem Svatým a byli poslušní Božím přikázáním. Odhalili jsme, že katolický katechismus změnil biblické postavení Desatera. První přikázání zůstalo, ale druhé v katechismu zní: „Nebudeš brát jména Pána Boha svého nadarmo“. Bylo to změněno tak, že třetí přikázání bylo přesunuto na místo druhého, kde původní přikázání bylo ignorováno. V zásadě v každém katechismu je tomu tak stejně. Nový Baltimorský katechismus pod otázkou 195 podává odpověď: „Božích přikázání je deset: (1) Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, nebudeš mít jiného Boha mimo mne; (2) Nebudeš brát jména Pána Boha svého nadarmo“, atd.
Druhé přikázání Desatera v Bibli hlásá: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí , kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch , kteréž na zemi dole, ani těch , kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne.“ (Exodus 20,4) Bůh zakázal lidem klanět se bůžkům a sloužit jim – přesto na mnoha místech vidíme jak se papež jim klaní a líbá je.

Tak jsme se zamysleli nad vyřazením tohoto přikázání, že nás to vedlo k myšlence: Jak může být přesto dosaženo počtu desíti přikázání? Jednoduše. Poslední je rozděleno na dvě, a tak je dosaženo desíti přikázání. Objevoval jsem velké množství dogmatu a doktrín, které protiřečily Písmu.

Podívali jsme se také na doktrínu o Neposkvrněném Početí, kde se hovoří, že „Nejsvětější Panna Marie od první chvíle svého početí zůstala zachována a nedotknuta od jakéhokoliv dědičného hříchu“ Je to v naprostém protikladu s veršem u Římanů 3,23, kde je psáno, že „všichni zajisté zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Nejvíce práce daly doktríny, které byly postupovány skrze tradice, kde původ byl natolik lichý a nezakládal se na neotřesitelné pravdě, kterou je Bible.

Dostali jsme se do jednoho z nejvíce sporných bodů víry: do mše, eucharistické oběti. Vedle oficiální katolické nauky oběť mše svaté je pokračováním Kristovy oběti složené na Golgotě. Tridentský koncil toto definoval následovně:
„Poněvadž v Božské oběti, dokonávající se ve mši svaté, je v jistý způsob nekrvavě obětován ten sám Kristus, který na oltáři kříže, obětoval sám sebe“ (Žd 9,28) krvavým způsobem, proto svatý koncil vyučuje, že toto je oběť pravdivá a smírná… Tímto samým je Hostie, tak samo obětující se přes službu kněží, který se dříve obětoval na kříži ale jen způsob obětování je jiný…

Podle některých prý už to, co bylo na koncilu Tridentském vyřčeno, neplatí, a že věci došly k změně. Nicméně ve zprávě o stanovisku víry – prefekt Kongregace pro nauku víry (bývalá svatá inkvizice) kardinál Ratzinger píše: „Zaprvé – není možné, aby katolík souhlasil s Vatikánským II.koncilem a byl proti koncilu Tridentskému, nebo Vatikánskému I… Kdo zavrhuje koncil Vatikánský II., současně odporuje úřadu, který svolal a konal tyto koncily a v tomto případě pak odtrhuje tyto svaté koncily od svých základů“ V katechismech mše je ta samá oběť, co byla na kříži obětována Ježíšem. Nový Baltimórský katechismus vyučuje, že : „Mše je stejná oběť jak oběť kříže, proto ve mši svaté je tím stejným obětním knězem ten samý Ježíš Kristus“. Nicméně list k Židům 10,18 říká: „Kde je odpuštění hříchu, již není potřeba více obětí“. Písmo hovoří jasně. V pasáži 4 kapitol (od sedmé až po desátou) Listu k Židům, je sedmkráte užito slov „jedenkrát“, „jednou provždy“ co se týče složené oběti za hřích jednou provždy!!!

Kdo z vás chodil na mši, pamatuje slova kněze: „Modlete se, aby mou i vaši oběť přijal Bůh Otec Všemohoucí“, která byla říkána s velkou vážností i v prosbách věřících, aby Pán přijal jejich oběť. Nicméně toto je v rozporu s Písmem Svatým, protože oběť už byla přijata! Když Pán Ježíš tuto oběť skládal na kříži, zvolal, „Dokonáno jest!“ (Jan 19:30), a víme, že je dokonáno, protože Otec přijal dokonalou oběť Ježíše, který vstal z mrtvých a posadil se po Jeho pravici. Vedle Dobré Noviny (Evangelia) kterou hlásáme, že Ježíš vstal mrtvých, Jeho oběť je naplněna a zaplatil za každý hřích. Když z lásky Boží uznáme tuto oběť a přijmeme, že oběť za naše hříchy je plně dokonána, obdržujeme spasení a život věčný.

Památka je připomínání toho, co bylo pro nás dokonáno. Ježíš řekl, „Toto čiňte na mou památku“. Každý, kdo četl ta slova – ve chvíli, kdy kněz vykonává mši – musí zvážit blud, který je obsažen v modlitbě: „Modleme se, aby oběť přijal Bůh…“ Oběť byla přijata, byla dokonána v plnosti. V době bohoslužeb máme Večeři Páně na památku toho, co dokonal Ježíš, když chápeme, že oběť, kterou složil na kříži, byla dostatečná a konečná. Není možno k ní nic přidat, ani ubrat.

Řím hlásá, že mše je smírná oběť schopna smazat hříchy živých i mrtvých. Proto dnes – i když se zdá, že na některých místech se už v očistec nevěří – zásadně se každá mše slouží k dobru někoho zemřelého, doufaje, že se tímto zkrátí jeho utrpení v očistci. I přestože je Bibli jasně napsáno, že jednou je dáno člověku umřít, a potom přijde soud…(Žd 9,27). Jestli je člověk spasen, jde rovnou do nebe, jestli do poslední chvíle byl v hříších, jde do pekla. Není žádné možnosti změnit peklo na nebe. Katolík věří, že smírná oběť mše zkrátí pobyt hříšníka v očistci i přesto, že veškeré konečné utrpení a smíření za hříchy se dokonalo v Ježíši Kristu na kříži. Uznejme tuto pravdu. Přijměte věčný život a znovuzroďte se, dokud je ještě čas a žijete. Zvěst Písma Svatého nepotvrzuje, že po smrti máme šanci na změnu.  

V Indii jsme začali zkoumat katolické učení na téma získávání spasení. Jak z ní je jasné, možnost je být spasen skrze křest v období nemluvněte. Právo kanonické říká: „Křest, brána svátostí, je nevyhnutelná k spáse, skutečně anebo v tužbě, kterým se lidé osvobozují od hříchů, rodí se znovu na Boží děti a nesmazatelným znakem připodobnění se Kristu, včleňují se do Církve, se platně uděluje jen pokřtěním pravou vodou s náležitou slovní formou. (Kánon 849) Podle Římu přichází spasení skrze křest a mocí tohoto obřadu člověk získává život věčný. Není to pravda. Ježíš to neřekl a ani není pro takový názor v Božím Slově podpory. Neexistuje místo, kde přebývají duše nepokřtěných! Ježíš řekl: „Nechte děti přijít ke mně.“ Podle Písma jsme spaseni ve chvíli, kdy uznáme, že Ježíš Kristus v plnosti zaplatil cenu za náš hřích, takže máme plný podíl na Jeho spravedlnosti před Bohem. “Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor.5:21).

Katolická církev vyučuje, že abychom byli spaseni, musíme dodržovat její zákony, zásady a předpisy. Jejich porušení (např. práva manželského, půstů, závazku účastnit se každou neděli mše) je hříchem. Podle kanonického práva může být těžký hřích odpuštěn pouze skrze zpověď knězi: „Individuální a úplné vyznání a rozhřešení, je jediným řádným způsobem, kterým se věřící, vědom si těžkého hříchu, smiřuje s Bohem a s Církví.“ (kánon 960). Podle Římu je to vlastně standardní způsob, získání odpuštění hříchů. I přesto, že Bible jasně hovoří, že jsme spaseni, jestliže v srdci litujeme hříchu a věříme v dokonalé dílo Ježíše. Jsme spaseni skrze milost, nikoliv skrze vlastní skutky. Řím vidí za tím vším skutky – konkrétní věci, které je potřeba splnit, abychom byli spaseni. Bible ale učí, že milostí jsme spaseni, že to není ze skutků. Je to snadné k porozumění. Je to dar, který pochází dobrovolně od Boha, ne ze zásluhy našich skutků. „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8-9) „Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí.“ (Římanům 11,6).

V Indii jsme srovnávali toto i spoustu jiných učení, a když jsme měli odjíždět, věděl jsem, že již déle nemohu reprezentovat katolickou církev. Postupně mi docházelo, že římská dogmata, která protiřečí Písmu Svatému, jsou hluboko zakořeněny, než aby je bylo možno změnit. Charismatické hnutí se vrátilo k fundamentálním dogmatům a naukám Římu, kde je následuje a drží se jich. Tomuto hnutí byla odňata jeho stabilita – přestal být svěžím vánkem, sklánějícím katolickou církev k Písmu. Ve všem se nemůže k Bibli vrátit, protože to Řím nedovolí. Neupustí od mše a nedovolí, aby byla jen – jak Ježíš přikázal – na památku, ale stále bude hlásat, že je pokračováním Jeho oběti. Neupustí od učení, podle kterého malé děti, jsou skrze křest znovuzrozeny a obdržují věčný život – i přesto, že myšlenka křtu dětí byla do 5. století zcela neznámá. Řím neupustí od tohoto, ani od jiných věcí, kterými svazuje své věřící.

Chci poznamenat, že z celého srdce miluji katolíky a toužím jim pomoci. Aby našli volnost spasení, život a požehnání plynoucí z poslušnosti Božímu Slovu – Písmu Svatému! Nemám proti katolíkům, ani ke kněžím žádné osobní zášti – ale poukazuji na jejich dogmata a doktríny. Bůh je však chce osvobodit. „Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete“ (Mk 7,13) – před tímto problémem stojíme. Tradice ruší Slovo samotného Boha, protože protiřečí pravdě, která tam je zapsána.

Rozhodnutí

Když jsem se vrátil z Indie, čekala mě největší změna v mém životě. Bylo to období zklamání a duchovního utrpení, protože jsem tolik ze srdce věřil v učení katolické církve a sloužil ji věrně až doposud. Věděl jsem, že po návratu domů ji budu muset opustit.

Jsem svobodným člověkem, protože jsem vysvobozen Boží pravdou. Už více nemusím kulhat na obě nohy – jednou k Bibli a druhou k tradici. Kráčím po základech absolutní autority Božího Slova. Jsem poslušný Písmu Svatému jako jedinému zdroji rozsuzování zjevené pravdy. Ježíš se modlil:
Posvěť je svou pravdou. Tvé slovo je pravda. (Jan 17,17).
Když jsem se vrátil k rodičům domů (oběma bylo už po osmdesátce), měl jsem s nimi rozhovor. Svěřil jsem se jim se svými záměry a vysvětlil, že díky Boží lásce jsem obdržel spasení a že zamýšlím opustit katolickou církev z doktrinálních důvodů. Nastalo dlouhé ticho. Nakonec otec řekl zlehka: „Víš, Bobe? Matka a já to vidíme podobně.“ Šli ještě na jednu mši a po návratu zpět se otec zeptal: „Jestlipak víš, že uprostřed kostela je oltář? Přece oltář slouží k tomu, aby na něm se konaly oběti!“ Potom ještě dodal: „Vidím zcela jasně, že již není potřeba více obětí“. A tak rodiče začali číst Bibli a žít podle ní. V roce 1989 máma umřela během čtení Božího Slova v pokoji a v jistotě věčného života, že navždy bude s Pánem. 6.června 1992 mi Bůh dal největší dar, jaký může člověk obdržet kromě spasení – dal mi ženu Joan. Táta umřel v roce 1993 a modlil se za ty, které opouští. Napsal svědectví o konání Boží lásky ve svém životě a ještě v tak pozdním věku zvěstoval o Pánu Ježíši Kristu po domovech důchodců ostatním.

V roce 1987 (po 20ti letech kdy jsme byl knězem) jsem formálně opustil katolickou církev a předložil rezignaci spolu se všemi odůvodněními – chtěl jsem každému vydat svědectví. Napsal jsem také do Říma spolu se svědectvím, ve kterém jsem objasnil, proč odcházím. Chtěl jsem být poslušný Božímu Slovu, neboť papež, který se vydává za vůdce křesťanů, setrvává v učeních, které jsou v protikladu s Biblí. Jde to jasně vidět, když kánon 333 kanonického práva říká: „Proti výroku či dekretu Římského Biskupa, není odvolání možné“ (§3). Znamená to, že papež má plnou vládu a autoritu. Kánon 749 objasňuje: „Nejvyšší velekněz na základě svého úřadu vlastní neomylnou vyučující autoritu, kdy jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících, který má za úkol posilovat své bratry ve víře, definitivním úkonem vyhlašuje nauky ve věcech víry a mravů za závazné.“ (§1).

Nicméně papež je odpovědný za učení protivící se Bibli, a ostatně to byl on, který ostře vystoupil proti evangelikálním křesťanům v Jižní Americe, že jsou nepřáteli Bible. Tvrdí, že podrývají církevní autoritu, ale příčinou jeho zloby je jejich neotřesitelná věrnost a schopnost se držet konečné autority Písma Svatého, spolu s odmítnutím podřídit se papežově duchovní nadvládě.

Ustanovení papeže vzniklo z mylného porozumění verše 16,18 v evangeliu podle Matouše: „A ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev“. Přemýšlejme o těchto slovech důkladně: O jaké skále hovoří Pán? Před chvíli se ptal učedníků: „Za koho lidé považují Syna Člověka?“ Petr řekl za všechny: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Ježíš mu odpověděl: „Tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, který je v nebesích“, a dodal: „Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev“. Církev Ježíše Krista se nachází na skále, kterou je sám Kristus! Petrovi toto zjevení dal Bůh stejně jako každému pravdivě věřícímu, který se znovu narodil, dostává zjevení, kým je Pán Ježíš Kristus. Jeho krev prolita smazala naše hříchy. Když se obrátíme a složíme veškerou důvěru jen v Něj, získáváme život věčný. Budeme na věky žít a kralovat s Ježíšem. Protože On je tou Skálou. Skálou není Petr, ale Kristus.

Sám Petr zapsal tato Boží slova: „Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.“ (1 Pt 2,6) Ze své milosti mi Bůh zjevil totéž a vírou svou jsem se opřel na této Skále, na Ježíši, na základě, že umřel, aby smazal moje hříchy a daroval mi věčný život.
Jako duchovní pastýř dnes žiji v jednotě s těmi, kteří se rovněž opírají o Boží Slovo. Nechoďte širokou cestou, vcházejte úzkou branou. Nechť vás nepohoršuje zvěstování evangelia Boží lásky. Neexistuje jiný způsob spasení. Bez Boží lásky je každý v záhubě, zcela bez naděje. Nemáme u sebe nic, co bychom mohli Bohu dát, abychom si zasloužili Jeho přízeň, tak jak zní jedna píseň: „V dlaních nemám nic cenného, jen spoléhám na to, co jsi pro mne učinil na kříži“.

V pokoře jdi a přestaň se namáhat vlastním úsilím, kterým si chceš zasloužit nebe – uvěř Pánu Ježíši Kristu, který za Tebe prolil krev. Důvěřuj jen Jemu. Milost je Boží dar, kterým nám Bůh dává něco, co jsme si vůbec nezasloužili. A tak Bůh nás ospravedlňuje spravedlností Krista, proto výdejnému chválu a dělejme všechno, „k slávě jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ (Ef 1,6).
S touto dobrou zprávou jsem se, drahý čtenáři, chtěl sdílet i s Tebou. Když se obrátíš a uznáš, že na kříži umřel Ježíš za Tvůj hřích, Jeho život se stane Tvým skrze víru. Před Boží tváří pros, abys nikdy nepřistupoval na kompromis, a aby Tě Pán posvětil ve své pravdě, protože Jeho Slovo, Bible, je pravda. Modli se, abys mohl směle stát v pravdě Jeho slova – jen Jeho – a hlásal to, co kdysi mohl napsat žalmista: „Světlem pro mé nohy je Tvé Slovo, osvěcuje mou stezku.“ (Ž 119,105). V době kompromisů se modli tak, jak se modlil Pán a Jeho apoštolé, aby Tvou nejvyšší autoritou bylo Slovo Boží. Překonávej každý pokus o kompromis, jak to činil Pán, když na poušti říkal: „Je psáno….“
Bob Bush
Obrácený kněz

Poznámky:
- Pius IX, Bulla ,Ineffabilis Deus", 89, [w:] Breviarium Fidei, 1964, s. 329.
- Tridentský koncil, Učení o nejvyšší oběti mši svaté., XX, kap. II: Denz. 321 (1743), [w:] Breviarium Fidei, 1964, s. 499.
- Prohlášení o stavu víry, Kraków 1986, s. 24.
Poté, co Bob Bush opustil katolickou církev, započal práci evangelizace ve Spoj.Státech a latinské Americe. V roce 1992 po operaci páteře má rozsáhlou paralýzu. Radostné snášení tohoto těžkého břemena, je samo o sobě úžasným svědectvím Boží lásky. Dnes jako evangelista a redaktor živého rádia, Bob Bush nadále hlásá evangelium.
Adresa: Bob Bush, 10935 Eaton Road, Oakdale, CA 95361, USA. Tel. (0-01)(209)847 7123.
* Stejně jako kontext Starého (např.Žalmy), tak i Nového Zákona (např.1 Kor 10,4) nedovoluje v symbol skály vidět cokoliv jiného, než samotného Boha. (pozn.red)