Kněz Římskokatolické církve, který začal věřit, co je psáno v Bibli

Bob Bush - Obrácený kněz

Kdysi jezuitou, nyní dítětem Božím

Můj katolický život počal v rolnické vesnici na severu Kalifornie. Městečko bylo tak malé, že mše nebyla sloužena v každou neděli. Kněz totiž zde dojížděl jednou za měsíc (když vůbec mohl) a mše se konala ve velkém sále, který sloužil k veřejným účelům.

Byl jsem prostředním z bratří. Jelikož se otec učil v mládí na univerzitě svaté Kláry, rodiče se rozhodli mě zapsat do katolické internátní školy. Školu vedli jezuité a učil jsem se tam čtyři roky. Z akademického úhlu pohledu představovala docela slušný základ a jakákoliv náboženská osvěta se tam opírala výlučně o katolickou teologii a tradici bez jakéhokoliv odvolávání se k Bibli.

Ze stesku po Bohu

Když se blížil čas zakončení školy, pozastavil jsem se nad myšlenkou, co si počít se životem. Přemýšlel jsem, že kdybych zůstal jezuitou, mohl bych uctívat Boha a sloužit Mu a přitom pomáhat lidskosti. Tak jsem si to představoval. Už tehdy jsem po skončení lycea byl spalován touhou po Bohu a toužil jsem Jej poznat. Doteď si pamatuji, jak jsem v posledním ročníku odešel po vyučování ven, poklekl jsem, pozdvihl ruce k nebi a volal: „Bože, Bože, kde jsi?“ Opravdově jsem toužil po Bohu.

Po ukončení lycea v roce 1953 jsem vstoupil do řádu jezuitů. Od samého počátku jsem slyšel, že musím zachovávat všechny zásady a nařízení, protože se to líbí Bohu a toto Bůh ode mne požaduje. Stále mi bylo připomínáno: „Zachovávej zásadu a zásada zachová tebe.“ Četli jsme nepřeberné množství životopisů svatých a od počátku nám bylo předkládáno, že toto je vhodný vzor k následování. Nestaral jsem se o to, zda-li zůstali svatými, když sloužili v katolické církvi.

V semináři jsem byl 13 let. Probíhal kurz za kurzem a předmět za předmětem. V roce 1966 jsem zakončil studium teologie a přijal kněžské svěcení. Dále jsem prahnul po Bohu, se smutkem hluboko v srdci. Do té doby jsem neznal Pána a neznal jsem vnitřní pokoj. Příležitostně jsem kouřil a byl velmi nervní. Měl jsem totiž zlozvyk chodit tam a zpět po pokoji, a otráven nepokojem a nervy, jsem odpaloval jednu cigaretu od druhé.

Rozhodl jsem se pro postgraduální studium v Římě, díky kterému jsem si myslel, že se dostanu blíže k Bohu, ale touha a stesk po Bohu ze srdce stále nemizely. Hovořil jsem s jedním knězem, který byl misionářem v Africe, protože jsem tam chtěl jet taky. Věděl jsem, že jestli pojedu do Afriky, budu moci lidem povídat jen to, co jsem se naučil o doktrínách a nauce katolické církve, které ani mne nenaplňovaly. Uvažoval jsem i o tom, zda-li naplňují i jiné lidi.

Studium teologie jsem dokončil v letech II.Vatikánského koncilu (1962-1965). Rok po koncilu jsem obdržel vysvěcení na kněze. Nejvíce na mne dotíraly dokumenty koncilu, protože se zdálo, že se zcela vše mění. Byl čas k tomu, abych tyto věci poznával. Myslel jsem si, že takto se mohu prokousat až k samému základu pravdy, a že poté se změní svět. Velmi mě tato myšlenka posilovala v mém konání. Nicméně jsem po hloubkovém průzkumu doktrín zjistil, že nedošlo k žádným zásadním změnám, protože doktríny, které byly vyhlášeny Tridentským koncilem, zůstaly nedotknuty. Zatím jsem do Afriky nejel, ale vrátil se do Kalifornie, kde jak se ukázalo, Bůh pro mě připravoval překvapení.

Překvapení od Boha

V domě, kde jsem sloužil mše, jsem byl požádán, abych vedl domácí modlitební skupinku. Doposud jsem taková setkání nedělal a neměl jsem vůbec ponětí, jak je dělat, ale myslel jsem si, že po tolika letech studií jsem určitě na takové věci připraven. Vyhověl jsem paní, která ke mně přišla, abychom pořádali setkání v jejím domově. Začínalo se ve čtvrtek v 10.00 a trvalo to dvě hodiny. Skupinka lidí četla jen Písmo Svaté, zpívala chvály Bohu a modlili se za sebe navzájem.

V den setkání jsem od samého rána mohl pociťovat pokoj v této věci i zpětně (i když jsem nadále kouřil), kdy jsem si řekl, „Na co jsem se to jen dal!“ Netěšil jsem se moc na to setkání, ale když nastalo poledne, neměl jsem ani chuť ze setkání odejít! Moc Božího Slova počala dílo v mém srdci i v životě.

A tak došlo k velkému překvapení, které mi Pán připravil. Jednoho večera spolu se skupinkou lidí z modlitebního, jsme se setkali v našem kulturním domě. Ten, kdo kázal, řekl na konec své řeči: „Jestli je tu někdo, kdo prahne po Bohu, koho se Bůh ještě nedotkl, a chtěl by poznat Jeho dotek, nechť jde dopředu a budeme se společně modlit.“

V tom přišla ke mně paní, jménem Sonia, a prosila:

„Knězi, pojďte prosím k mému muži Joeovi a řekněte mu, ať jde dopředu k modlitbě.“

Odvětil jsem:„Nemohu, Sonia. Nebylo by to správné, protože za mě se taky tak nemodlili. Jak bych toto mohl přikázat komukoliv dalšímu?“

Mám výšku okolo 180cm. Sonia byla oproti mně maličká. Nikdy na to nezapomenu: Podívala se mi přímo do očí, prstem se mi dotkla přímo nosu a řekla: „Něco se mi nezdá, protože kněz sám potřebuje modlitbu.“

Zasmál jsem se a odpověděl: „Ovšem.“

Sonia nechápala, že v mém srdci může být velký hlad. Po tolika letech studií, jsem Boha neznal. Na modlitebních setkáních jsem četl Bibli, ale neznal jsem Nejvyššího Boha v ní představeného, nechápal jsem, že v Jeho očích jsem hříšníkem.

Ale přesto nastala chvíle, kdy jsem prosil Boha. Vyšel jsem dopředu, kde na mě vzkládali ruce a modlili se. Ne skrze úkony – ať už modlících se, nebo mé vlastní – nýbrž z velké Boží lásky a milosti jsem se znovu narodil. Ježíš se stal pro mě reálným. Velmi jsem se zaradoval v Boží milosti. Bůh změnil můj život. Chci vám proto povědět upřímně, že: On je pravdivý a On je ten, kdo mění život. JEŽÍŠ ZMĚNIL MŮJ ŽIVOT.

Boží láska se mě dotkla v srpnu roku 1970. Pracoval jsem v charismatickém hnutí, které bylo v katolickém kostele novinkou. I když z Říma plynuly nové dekrety a dogmata, hnutí na začátku mělo jen jedinou příručku: Bibli. Udělali jsme modlitební skupinku na lyceu a rozrostla se tak, že se bylo potřeba přenést do tělocvičny. Neuplynulo mnoho času a na pátečních setkáních se scházelo okolo 800-1000 lidí. Kladli jsme velký důraz k chvále a velebení Boha. Setkávali jsme se na místě, kde nebylo žádných soch, svatých obrazů, a starali jsme se o to, jak se držet Bible.

Konflikt přesvědčení

Musel jsem se mnoho naučit. Teprve po letech jsem pochopil, že zůstat v katolickém kostele bych přistupoval na kompromis. Celý čas jsem hlásal, že spasení nám zajistilo výlučně dokončené dílo Ježíše Krista na kříži – nikoliv křest, a že není žádného jiného neomylného zdroje autority, než je Bible – Boží Slovo, a že neexistuje očistec, protože po smrti půjdeme buď do nebe, nebo pekla atd.… Zde nastával rozpor. Viděl jsem, jak spousta lidí hledá spasení v těchto klamných a zavádějících myšlenkách. Myslel jsem, že si mě může Bůh použít, aby změnil různé věci v katolickém kostele. Modlil jsem se o to rovněž s lidmi, kteří to takto cítili podobně, kdy jsme prosili Boha, aby změnil katolickou církev tak, abychom v ní mohli zůstat. Dnes vidím, že zůstat katolíkem, by znamenalo kompromis.

Dlouho jsem byl usvědčován Duchem Svatým, a tak jsem pochopil, že když se Pánu Ježíši cele nevydám, tak jej zarmucuji a hřeším tím, když dělám mezi pravdou a lží kompromis. Uvědomil jsem si také, že římskokatolická církev se nemůže změnit, jak jsem velmi toužil. Kdyby se změnila, nemohl by tam být papež, růženec, očistec, kněží ani mše. Po 17-ti letech poté, co jsem prvně přemýšlel o odchodu, můj záměr mi objasnil Duch Svatý. To, co se dělo v tom čase, dobře vystihuje pasáž z listu k Římanům 12,1-2:

Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

V Indii

Znal jsem kněze (ten už opustil katolickou církev), který hlásal to samé, co já. Přes půl roku žil v Indii a druhou polovici v Americe. Poněvadž Victor Alfonso byl také jezuita, svěřil jsem se, že s radostí bych se odebral s ním do Indie a pracoval v misii. Mohli bychom také společně prozkoumávat dogmata a učení katolické církve. A tak v roce 1986 jsem jel do Indie a zasvětil jsem půlrok práci v misii. Rovněž jsme strávili nějaký čas se skupinou lidí, kteří hledali katolická dogmata ve světle Písem. Rozhodli jsme se všechny argumenty podepřít o Bibli, což znamená: jestli by jí katolické doktríny protiřečily, tak jsme je zavrhli.

Věděli jsme, že Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni“, a evangelia hovoří o tom, abychom prosili Otce v Jeho jménu (ve jménu Ježíš), a ne svaté a Marii. První věřící se nemodlili ke Štěpánovi, který byl umučen na začátku Skutků Apoštolských, ani krátce poté k zabitému Jakubovi. Proč by to ostatně měli dělat, když s nimi byl Vzkříšený? Řekl přece: „Kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu (ve Jménu ježíš), jsem uprostřed nich“ (Mt 18,20). Učedníci se modlili k Ježíši i k Otci, kdy byli vedeni Duchem Svatým a byli poslušní Božím přikázáním. Odhalili jsme, že katolický katechismus změnil biblické postavení Desatera. První přikázání zůstalo, ale druhé v katechismu zní: „Nebudeš brát jména Pána Boha svého nadarmo“. Bylo to změněno tak, že třetí přikázání bylo přesunuto na místo druhého, kde původní přikázání bylo ignorováno. V zásadě v každém katechismu je tomu tak stejně. Nový Baltimorský katechismus pod otázkou 195 podává odpověď: „Božích přikázání je deset: (1) Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, nebudeš mít jiného Boha mimo mne; (2) Nebudeš brát jména Pána Boha svého nadarmo“, atd.

Druhé přikázání Desatera v Bibli hlásá: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí , kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch , kteréž na zemi dole, ani těch , kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne.“ (Exodus 20,4) Bůh zakázal lidem klanět se bůžkům a sloužit jim – přesto na mnoha místech vidíme jak se papež jim klaní a líbá je.

Tak jsme se zamysleli nad vyřazením tohoto přikázání, že nás to vedlo k myšlence: Jak může být přesto dosaženo počtu desíti přikázání? Jednoduše. Poslední je rozděleno na dvě, a tak je dosaženo desíti přikázání. Objevoval jsem velké množství dogmatu a doktrín, které protiřečily Písmu.

Podívali jsme se také na doktrínu o Neposkvrněném Početí, kde se hovoří, že „Nejsvětější Panna Marie od první chvíle svého početí zůstala zachována a nedotknuta od jakéhokoliv dědičného hříchu“ Je to v naprostém protikladu s veršem u Římanů 3,23, kde je psáno, že „všichni zajisté zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Nejvíce práce daly doktríny, které byly postupovány skrze tradice, kde původ byl natolik lichý a nezakládal se na neotřesitelné pravdě, kterou je Bible.

Dostali jsme se do jednoho z nejvíce sporných bodů víry: do mše, eucharistické oběti. Vedle oficiální katolické nauky oběť mše svaté je pokračováním Kristovy oběti složené na Golgotě. Tridentský koncil toto definoval následovně:

„Poněvadž v Božské oběti, dokonávající se ve mši svaté, je v jistý způsob nekrvavě obětován ten sám Kristus, který na oltáři kříže, obětoval sám sebe“ (Žd 9,28) krvavým způsobem, proto svatý koncil vyučuje, že toto je oběť pravdivá a smírná… Tímto samým je Hostie, tak samo obětující se přes službu kněží, který se dříve obětoval na kříži ale jen způsob obětování je jiný…

Podle některých prý už to, co bylo na koncilu Tridentském vyřčeno, neplatí, a že věci došly k změně. Nicméně ve zprávě o stanovisku víry – prefekt Kongregace pro nauku víry (bývalá svatá inkvizice) kardinál Ratzinger píše: „Zaprvé – není možné, aby katolík souhlasil s Vatikánským II.koncilem a byl proti koncilu Tridentskému, nebo Vatikánskému I… Kdo zavrhuje koncil Vatikánský II., současně odporuje úřadu, který svolal a konal tyto koncily a v tomto případě pak odtrhuje tyto svaté koncily od svých základů“ V katechismech mše je ta samá oběť, co byla na kříži obětována Ježíšem. Nový Baltimórský katechismus vyučuje, že : „Mše je stejná oběť jak oběť kříže, proto ve mši svaté je tím stejným obětním knězem ten samý Ježíš Kristus“. Nicméně list k Židům 10,18 říká: „Kde je odpuštění hříchu, již není potřeba více obětí“. Písmo hovoří jasně. V pasáži 4 kapitol (od sedmé až po desátou) Listu k Židům, je sedmkráte užito slov „jedenkrát“, „jednou provždy“ co se týče složené oběti za hřích jednou provždy!!!

Kdo z vás chodil na mši, pamatuje slova kněze: „Modlete se, aby mou i vaši oběť přijal Bůh Otec Všemohoucí“, která byla říkána s velkou vážností i v prosbách věřících, aby Pán přijal jejich oběť. Nicméně toto je v rozporu s Písmem Svatým, protože oběť už byla přijata! Když Pán Ježíš tuto oběť skládal na kříži, zvolal, „Dokonáno jest!“ (Jan 19:30), a víme, že je dokonáno, protože Otec přijal dokonalou oběť Ježíše, který vstal z mrtvých a posadil se po Jeho pravici. Vedle Dobré Noviny (Evangelia) kterou hlásáme, že Ježíš vstal mrtvých, Jeho oběť je naplněna a zaplatil za každý hřích. Když z lásky Boží uznáme tuto oběť a přijmeme, že oběť za naše hříchy je plně dokonána, obdržujeme spasení a život věčný.

Památka je připomínání toho, co bylo pro nás dokonáno. Ježíš řekl, „Toto čiňte na mou památku“. Každý, kdo četl ta slova – ve chvíli, kdy kněz vykonává mši – musí zvážit blud, který je obsažen v modlitbě: „Modleme se, aby oběť přijal Bůh…“ Oběť byla přijata, byla dokonána v plnosti. V době bohoslužeb máme Večeři Páně na památku toho, co dokonal Ježíš, když chápeme, že oběť, kterou složil na kříži, byla dostatečná a konečná. Není možno k ní nic přidat, ani ubrat.

Řím hlásá, že mše je smírná oběť schopna smazat hříchy živých i mrtvých. Proto dnes – i když se zdá, že na některých místech se už v očistec nevěří – zásadně se každá mše slouží k dobru někoho zemřelého, doufaje, že se tímto zkrátí jeho utrpení v očistci. I přestože je Bibli jasně napsáno, že jednou je dáno člověku umřít, a potom přijde soud…(Žd 9,27). Jestli je člověk spasen, jde rovnou do nebe, jestli do poslední chvíle byl v hříších, jde do pekla. Není žádné možnosti změnit peklo na nebe. Katolík věří, že smírná oběť mše zkrátí pobyt hříšníka v očistci i přesto, že veškeré konečné utrpení a smíření za hříchy se dokonalo v Ježíši Kristu na kříži. Uznejme tuto pravdu. Přijměte věčný život a znovuzroďte se, dokud je ještě čas a žijete. Zvěst Písma Svatého nepotvrzuje, že po smrti máme šanci na změnu.  

V Indii jsme začali zkoumat katolické učení na téma získávání spasení. Jak z ní je jasné, možnost je být spasen skrze křest v období nemluvněte. Právo kanonické říká: „Křest, brána svátostí, je nevyhnutelná k spáse, skutečně anebo v tužbě, kterým se lidé osvobozují od hříchů, rodí se znovu na Boží děti a nesmazatelným znakem připodobnění se Kristu, včleňují se do Církve, se platně uděluje jen pokřtěním pravou vodou s náležitou slovní formou. (Kánon 849) Podle Římu přichází spasení skrze křest a mocí tohoto obřadu člověk získává život věčný. Není to pravda. Ježíš to neřekl a ani není pro takový názor v Božím Slově podpory. Neexistuje místo, kde přebývají duše nepokřtěných! Ježíš řekl: „Nechte děti přijít ke mně.“ Podle Písma jsme spaseni ve chvíli, kdy uznáme, že Ježíš Kristus v plnosti zaplatil cenu za náš hřích, takže máme plný podíl na Jeho spravedlnosti před Bohem. “Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor.5:21).

Katolická církev vyučuje, že abychom byli spaseni, musíme dodržovat její zákony, zásady a předpisy. Jejich porušení (např. práva manželského, půstů, závazku účastnit se každou neděli mše) je hříchem. Podle kanonického práva může být těžký hřích odpuštěn pouze skrze zpověď knězi: „Individuální a úplné vyznání a rozhřešení, je jediným řádným způsobem, kterým se věřící, vědom si těžkého hříchu, smiřuje s Bohem a s Církví.“ (kánon 960). Podle Římu je to vlastně standardní způsob, získání odpuštění hříchů. I přesto, že Bible jasně hovoří, že jsme spaseni, jestliže v srdci litujeme hříchu a věříme v dokonalé dílo Ježíše. Jsme spaseni skrze milost, nikoliv skrze vlastní skutky. Řím vidí za tím vším skutky – konkrétní věci, které je potřeba splnit, abychom byli spaseni. Bible ale učí, že milostí jsme spaseni, že to není ze skutků. Je to snadné k porozumění. Je to dar, který pochází dobrovolně od Boha, ne ze zásluhy našich skutků. „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8-9) „Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí.“ (Římanům 11,6).

V Indii jsme srovnávali toto i spoustu jiných učení, a když jsme měli odjíždět, věděl jsem, že již déle nemohu reprezentovat katolickou církev. Postupně mi docházelo, že římská dogmata, která protiřečí Písmu Svatému, jsou hluboko zakořeněny, než aby je bylo možno změnit. Charismatické hnutí se vrátilo k fundamentálním dogmatům a naukám Římu, kde je následuje a drží se jich. Tomuto hnutí byla odňata jeho stabilita – přestal být svěžím vánkem, sklánějícím katolickou církev k Písmu. Ve všem se nemůže k Bibli vrátit, protože to Řím nedovolí. Neupustí od mše a nedovolí, aby byla jen – jak Ježíš přikázal – na památku, ale stále bude hlásat, že je pokračováním Jeho oběti. Neupustí od učení, podle kterého malé děti, jsou skrze křest znovuzrozeny a obdržují věčný život – i přesto, že myšlenka křtu dětí byla do 5. století zcela neznámá. Řím neupustí od tohoto, ani od jiných věcí, kterými svazuje své věřící.

Chci poznamenat, že z celého srdce miluji katolíky a toužím jim pomoci. Aby našli volnost spasení, život a požehnání plynoucí z poslušnosti Božímu Slovu – Písmu Svatému! Nemám proti katolíkům, ani ke kněžím žádné osobní zášti – ale poukazuji na jejich dogmata a doktríny. Bůh je však chce osvobodit. „Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete“ (Mk 7,13) – před tímto problémem stojíme. Tradice ruší Slovo samotného Boha, protože protiřečí pravdě, která tam je zapsána.

Rozhodnutí

Když jsem se vrátil z Indie, čekala mě největší změna v mém životě. Bylo to období zklamání a duchovního utrpení, protože jsem tolik ze srdce věřil v učení katolické církve a sloužil ji věrně až doposud. Věděl jsem, že po návratu domů ji budu muset opustit.

Jsem svobodným člověkem, protože jsem vysvobozen Boží pravdou. Už více nemusím kulhat na obě nohy – jednou k Bibli a druhou k tradici. Kráčím po základech absolutní autority Božího Slova. Jsem poslušný Písmu Svatému jako jedinému zdroji rozsuzování zjevené pravdy. Ježíš se modlil:

Posvěť je svou pravdou. Tvé slovo je pravda. (Jan 17,17).

Když jsem se vrátil k rodičům domů (oběma bylo už po osmdesátce), měl jsem s nimi rozhovor. Svěřil jsem se jim se svými záměry a vysvětlil, že díky Boží lásce jsem obdržel spasení a že zamýšlím opustit katolickou církev z doktrinálních důvodů. Nastalo dlouhé ticho. Nakonec otec řekl zlehka: „Víš, Bobe? Matka a já to vidíme podobně.“ Šli ještě na jednu mši a po návratu zpět se otec zeptal: „Jestlipak víš, že uprostřed kostela je oltář? Přece oltář slouží k tomu, aby na něm se konaly oběti!“ Potom ještě dodal: „Vidím zcela jasně, že již není potřeba více obětí“. A tak rodiče začali číst Bibli a žít podle ní. V roce 1989 máma umřela během čtení Božího Slova v pokoji a v jistotě věčného života, že navždy bude s Pánem. 6.června 1992 mi Bůh dal největší dar, jaký může člověk obdržet kromě spasení – dal mi ženu Joan. Táta umřel v roce 1993 a modlil se za ty, které opouští. Napsal svědectví o konání Boží lásky ve svém životě a ještě v tak pozdním věku zvěstoval o Pánu Ježíši Kristu po domovech důchodců ostatním.

V roce 1987 (po 20ti letech kdy jsme byl knězem) jsem formálně opustil katolickou církev a předložil rezignaci spolu se všemi odůvodněními – chtěl jsem každému vydat svědectví. Napsal jsem také do Říma spolu se svědectvím, ve kterém jsem objasnil, proč odcházím. Chtěl jsem být poslušný Božímu Slovu, neboť papež, který se vydává za vůdce křesťanů, setrvává v učeních, které jsou v protikladu s Biblí. Jde to jasně vidět, když kánon 333 kanonického práva říká: „Proti výroku či dekretu Římského Biskupa, není odvolání možné“ (§3). Znamená to, že papež má plnou vládu a autoritu. Kánon 749 objasňuje: „Nejvyšší velekněz na základě svého úřadu vlastní neomylnou vyučující autoritu, kdy jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících, který má za úkol posilovat své bratry ve víře, definitivním úkonem vyhlašuje nauky ve věcech víry a mravů za závazné.“ (§1).

Nicméně papež je odpovědný za učení protivící se Bibli, a ostatně to byl on, který ostře vystoupil proti evangelikálním křesťanům v Jižní Americe, že jsou nepřáteli Bible. Tvrdí, že podrývají církevní autoritu, ale příčinou jeho zloby je jejich neotřesitelná věrnost a schopnost se držet konečné autority Písma Svatého, spolu s odmítnutím podřídit se papežově duchovní nadvládě.

Ustanovení papeže vzniklo z mylného porozumění verše 16,18 v evangeliu podle Matouše: „A ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev“. Přemýšlejme o těchto slovech důkladně: O jaké skále hovoří Pán? Před chvíli se ptal učedníků: „Za koho lidé považují Syna Člověka?“ Petr řekl za všechny: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Ježíš mu odpověděl: „Tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, který je v nebesích“, a dodal: „Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev“. Církev Ježíše Krista se nachází na skále, kterou je sám Kristus! Petrovi toto zjevení dal Bůh stejně jako každému pravdivě věřícímu, který se znovu narodil, dostává zjevení, kým je Pán Ježíš Kristus. Jeho krev prolita smazala naše hříchy. Když se obrátíme a složíme veškerou důvěru jen v Něj, získáváme život věčný. Budeme na věky žít a kralovat s Ježíšem. Protože On je tou Skálou. Skálou není Petr, ale Kristus.

Sám Petr zapsal tato Boží slova: „Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.“ (1 Pt 2,6) Ze své milosti mi Bůh zjevil totéž a vírou svou jsem se opřel na této Skále, na Ježíši, na základě, že umřel, aby smazal moje hříchy a daroval mi věčný život.

Jako duchovní pastýř dnes žiji v jednotě s těmi, kteří se rovněž opírají o Boží Slovo. Nechoďte širokou cestou, vcházejte úzkou branou. Nechť vás nepohoršuje zvěstování evangelia Boží lásky. Neexistuje jiný způsob spasení. Bez Boží lásky je každý v záhubě, zcela bez naděje. Nemáme u sebe nic, co bychom mohli Bohu dát, abychom si zasloužili Jeho přízeň, tak jak zní jedna píseň: „V dlaních nemám nic cenného, jen spoléhám na to, co jsi pro mne učinil na kříži“.

V pokoře jdi a přestaň se namáhat vlastním úsilím, kterým si chceš zasloužit nebe – uvěř Pánu Ježíši Kristu, který za Tebe prolil krev. Důvěřuj jen Jemu. Milost je Boží dar, kterým nám Bůh dává něco, co jsme si vůbec nezasloužili. A tak Bůh nás ospravedlňuje spravedlností Krista, proto výdejnému chválu a dělejme všechno, „k slávě jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ (Ef 1,6).

S touto dobrou zprávou jsem se, drahý čtenáři, chtěl sdílet i s Tebou. Když se obrátíš a uznáš, že na kříži umřel Ježíš za Tvůj hřích, Jeho život se stane Tvým skrze víru. Před Boží tváří pros, abys nikdy nepřistupoval na kompromis, a aby Tě Pán posvětil ve své pravdě, protože Jeho Slovo, Bible, je pravda. Modli se, abys mohl směle stát v pravdě Jeho slova – jen Jeho – a hlásal to, co kdysi mohl napsat žalmista: „Světlem pro mé nohy je Tvé Slovo, osvěcuje mou stezku.“ (Ž 119,105). V době kompromisů se modli tak, jak se modlil Pán a Jeho apoštolé, aby Tvou nejvyšší autoritou bylo Slovo Boží. Překonávej každý pokus o kompromis, jak to činil Pán, když na poušti říkal: „Je psáno….“

Bob Bush

Obrácený kněz

Poznámky:

- Pius IX, Bulla ,Ineffabilis Deus", 89, [w:] Breviarium Fidei, 1964, s. 329.
- Tridentský koncil, Učení o nejvyšší oběti mši svaté., XX, kap. II: Denz. 321 (1743), [w:] Breviarium Fidei, 1964, s. 499.
- Prohlášení o stavu víry, Kraków 1986, s. 24.

Poté, co Bob Bush opustil katolickou církev, započal práci evangelizace ve Spoj.Státech a latinské Americe. V roce 1992 po operaci páteře má rozsáhlou paralýzu. Radostné snášení tohoto těžkého břemena, je samo o sobě úžasným svědectvím Boží lásky. Dnes jako evangelista a redaktor živého rádia, Bob Bush nadále hlásá evangelium.

Adresa: Bob Bush, 10935 Eaton Road, Oakdale, CA 95361, USA. Tel. (0-01)(209)847 7123.

* Stejně jako kontext Starého (např.Žalmy), tak i Nového Zákona (např.1 Kor 10,4) nedovoluje v symbol skály vidět cokoliv jiného, než samotného Boha. (pozn.red)

http://www.prokrestany.cz/svedectvi/3.htm