Jak evangelizoval Ježíš? Co znamená narodit se z vody a Ducha?

Jak evangelizoval Ježíš?

Ne každý, kdo si říká křesťan, je křesťanem. I nevěřící se často klamně hlásí k víře v Boha a jméno Ježíš Kristus patří do jejich slovníku. Lidé, kteří ve skutečnosti nejsou křesťané, mohou sejít snadno na scestí, domnívaje se, že věřícími skutečně jsou.

Levná milost a snadná víra překrouceného evangelia rozvrací čistotu biblické noviny. Rozmělnění a zmírnění novozákonního poselství přineslo do církve hnilobné zevšeobecnění, že v podstatě každý, kdo nějakým způsobem přátelsky reaguje na Ježíše, je spasen. Téměř vše, snad kromě zlobného a výslovného odmítnutí Ježíše, se dnes počítá za křesťanskou spásonosnou víru. Avšak evangelium, které hlásal sám Ježíš, tuto možnost vůbec nepřipouští. Naším zdrojem pravdy bude pouze biblický záznam. Podle bible je spaseno jenom malé stádečko, mikrostádečko, protože originální řečtina zde používá slovo mikron.

Od samého počátku své služby se Ježíš vystříhal tomu, aby nevzbudil v lidech falešné naděje skrze povrchní a snadnou víru. Ježíš propustil více nespasených uchazečů o víru než těch, které vyhrál na svou stranu. Ježíš nechtěl a nemohl dát uchazečům o spásu falešnou naději! Ježíšova slova byla vždy šita na míru tak, aby se dotkla duchovní potřeby, tedy duchovní slabosti jednotlivců. Ježíš nikdy neopominul obnažit uchazečovo sebeospravedlňování nebo zvrácené motivace či lehkověrné sklony. Podívejme se na jeden klasický příklad v Janově evangeliu, kde se dočteme o první Ježíšově evangelizaci z očí do očí. Jeden z předních židovských náboženských vůdců, farizej Nikodém, přišel v noci za Ježíšem a řekl: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. (J 3,2)

Takové ujištění by snad v každém z nás vyvolalo smělou jistotu, že Nikodém je věřící. Nikodém věřil, že Ježíš přišel od Boha. Vidíte, a přesto ironií zůstává, že Ježíš Nikodéma neuvítal jako svého, ale naopak s ním od prvního slova jednal jako s nevěřícím. Ježíš věděl o Nikodémově sebespravedlnosti, o jeho pseudovíře. Ježíš Nikodéma nepovzbudil k lehkověrnosti, naopak zpochybnil vše, za čím Nikodém stál. Ježíš se postavil tváří v tvář jeho kvazidobrotě, skutkařskému náboženství, jeho farizejské spravedlnosti a  nepochopení biblického písma.

Uvědomme si, že Ježíš evangelizoval předního náboženského v Boha věřícího vůdce Izraele. Spasitel, Ježíš Kristus, nepožadoval od Nikodéma nic méně než totální regeneraci, obrození, znovuzrození. Bez duchovní obrody, řekl Ježíš Nikodémovi, nemá nikdo naději na věčný život s Bohem. Nikodém byl zdrcen Ježíšovými slovy a Bible nepodává žádný důkaz, že by Nikodémova reakce byla kladná a směřující ke spáse.

Je zajímavé, že Nikodémův příklad je v Janově evangeliu, které začíná a končí Kristovým Božstvím. Téměř všechno v Janově evangeliu je rozpracováno na základě Božství Ježíše. Setkání Ježíše Krista s Nikodémem není výjimkou. Ze širší souvislosti textu vyplývá, že Ježíš:

• ... nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2,25)

Nikodémův příběh jen potvrzuje Kristovo Božství, protože Ježíš Kristus dobře věděl, co je v hlubinách Nikodémova srdce. Nikodém byl jeden z těch, kdo věřili, protože viděli Ježíšovy zázraky. Kolik lidí dnes věří v Boha stejným způsobem jako Nikodém?

• ...mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení (tj. zázraky), které činil. (J 2,24)

Znepokojující pravdou však zůstává, že pouhá víra v Ježíšovo jméno, přestože činil viditelné zázraky, nemá nic společného se spásnou vírou. Verš totiž pokračuje:

• Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)

Žádný zázrak totiž nezaručuje, že by jako svědek měl okamžitou víru, která spasí. Tato pravda se objevuje od začátku Starého až do konce Nového zákona na důkaz naší hříšné lidské zdegenerovanosti. Nikodém je obraz nepravé víry. Jeho mysl přijala pravdu o Kristu jen do určité míry, ale jeho srdce zůstalo netknuté. Neprošlo obrodou, regenerací, znovuzrozením.

Nikodém byl Ježíšem znepokojen. Jeho srdce nebylo obřezané, jak to krásně vystihuje Starý zákon. Jako náboženský vůdce měl vážný zájem o každého, kdo by přišel od Boha. Po čtyři sta let nebylo v Izraeli proroka a Nikodém věřil, že právě teď jednoho nalezl. Proto řekl:

• Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. (J 3,2)

Nikodém snad i věřil, že Ježíš je prorok nebo i Mesiáš, který přišel osvobodit židovský národ. Avšak v těchto verších ještě nepřijal Krista jako vtěleného Boha. Ježíš přešel Nikodémovo vyznání a odpověděl otázku, na kterou se Nikodém ani neptal. Ježíš Nikodémovi potvrdil, že je od Boha, ale svou vševědoucností Nikodémovi odhalil jeho srdce a krutou skutečnost, že je daleko od spásy. Nikodém nejednal s učitelem, jak Ježíše nazval, ale stál před Bohem v těle. Slova našeho Spasitele a Boha Nikodéma šokovala. Nezmenšujme Ježíšovy odpovědi. Strategie Ježíšovy evangelizace se nevyznačovala sladkými řečmi o  lásce, míru, štěstí a všeobecné sociální spravedlnosti. Jeho strategií bylo přímé svědectví, svědectví bez okolků, svědectví, že běží o hrdlo. Ježíš předložil Nikodémovi čtyři rozhodující pravdy. Přečtěte si první polovinu třetí kapitoly Janova evangelia, jak se rozhovor rozvíjel dál.

Jak vidíme, Nikodém byl celou rozmluvou s Ježíšem šokován. Ježíš mu mimo jiné oznámil, že náboženství je marnost. Osobně jsem byl také překvapen, když jsem poprvé zjistil, že "náboženství" se v Bibli rovná marné víře. Farizejové byli zákonem úplně spoutáni. Udělali z víry vnější náboženský rituál. Dodržování pravidel a symbolická prostná bylo to, co je prý "dělalo svatějšími". Kolik světových náboženství se dodnes utápí v duchovně symbolické gymnastice, ať si říkají, jak si říkají. Příslušnost k denominaci ještě nikoho nespasila. Druhý list Timoteovi říká:

• Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 Tm 3,5)

Farizejové, a že jich dnes po světě chodí v každém náboženském systému, jsou nábožně horliví, ale v žádném případě nejsou blíž Božímu království než kterákoliv nevěstka. Farizejové přilnuli ke stovkám zákonů, z nichž mnohé byly jejich vlastními výmysly. Věřili, že spolknout v sobotu ocet je v pořádku, ale kloktat ocet v sobotu bylo zakázáno, protože to byla práce. Proto, když Ježíš navracel zrak slepému, plivl do hlíny a udělal blátíčko, kterým potřel nevidomému oči. Ježíš farizeje vyprovokoval, protože podle jejich zákona Ježíš v sobotu pracoval. Ježíš nepotřeboval potírat slepci oči blátem, aby mu vrátil zrak. Ježíš je mocnější než bláto. Ježíš ukázal farizejům marnost jejich náboženské gymnastiky.

Náboženství je totiž lidské úsilí dosáhnout Boha. Biblická víra, Ježíšovo evangelium jsou přesný opak. Biblická víra je Boží úsilí dosáhnout člověka. Spásná víra je oddání se Božím námluvám a spojení do nejintimnějšího duchovního, manželského svazku s Bohem.

Nikodém byl jedním z předních vůdců židovského "náboženství." Proč přišel za Ježíšem v noci? Snad aby se vyhnul nepříjemnostem, protože farizejové vylučovali ze synagog lidi, kteří věřili v Ježíše. Jedno je jisté, Nikodém měl upřímnou touhu, aby se dozvěděl od Ježíše něco bližšího.

Nikodém byl uvězněn v tomto strojeném náboženství, vždyť jej sám šířil. Nemysleme si, že dnešní náboženský svět je jiný než svět farizejů. Když jsem byl malý kluk, tak mi náš soused řekl: "Když budeš hodný, půjdeš do nebe, a když budeš zlobit, půjdeš do pekla." To je vnější náboženství, předpis, seznam k "odfajfkování", co se smí a co se nesmí. Tím vůbec nesnižuji přikázání, ta platí!

Ježíš Nikodémovi odpověděl, aniž by jej pochválil za jeho náboženskou horlivost:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." (J 3,34)

Nikodém pochopil Ježíše velmi dobře. Vždyť rabíni většinou učili duchovní zásady obrazným jazykem. Nikodém nebyl prosťáček, který by s Ježíšem vážně diskutoval o tom, jak se stát znovu novorozencem. Nikodém ve skutečnosti řekl:

"Nemohu začít úplně znovu, na to jsem příliš starý. Už jsem příliš hluboko v náboženském systému, abych se z něj vyprostil. Nemám naději, abych se stal znovu nemluvnětem."

Ježíš po Nikodémovi žádal, aby se zřekl celého svého dosavadního náboženského života. A Nikodém to věděl. Ježíš jej vyzval k nejtěžšímu rozhodnutí, jaké mohl Nikodém učinit. Nikodém by zajisté rád zaplatil, postil se nebo s radostí zacvičil rituál předepsaný Ježíšem, ale Ježíš mu předepsal duchovní obrodu, znovuzrození. To potvrzovalo, že všechno je jinak. I to, čemu Nikodém věřil doposud, je marné. Přesně tak! Ježíš to myslel vážně, a proto Nikodémovi opakoval:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího." (J 3,6)

Narodit se z vody neznamená vodu H2O. Narodit se z vody neznamená křest. Dokažme si to biblicky. Spásu nemůžeme obdržet ani koupelí ani pokropením. V Janově evangeliu ve 4. kapitole jasně stojí, že Ježíš sám nekřtil. Kdyby byl křest podmínkou spásy, Ježíš by určitě křtil. Křest vodou je závazek, tedy účinek spásy, nikdy ne příčina spásy. Voda, o které se Ježíš zmínil Nikodémovi, byla symbolická, jak stojí ve Starém zákoně, a znamenala očistu. Nikodém rozhodně rozuměl Ježíšovi lépe než mnoho křesťanů, protože znal Starý zákon. V Ezechielovi se dočteme o slibu nové smlouvy.

• Pokropím vás čistou vodou (zde je narození z vody) a budete očištěni, očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha (a zde je narození z Ducha). Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)

Narození z vody a Ducha bylo prorokováno Ezechielem proto, aby je mohl Ježíš předložit Nikodémovi, který velmi dobře pochopil, o čem Ježíš hovořil. Okolnosti ukazují, že byl Nikodém přece jenom spasen. Ježíš hovořil s Nikodémem o křtu Duchem svatým, ne o křtu vodou.

• Neboť my všichni ... byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo (tj. Ježíšovo tělo, neboli církev). (1 K 12,13)

A tento křest Duchem svatým, ne vodou, je absolutní nutnost ke spáse. Křest Duchem svatým je nutný, protože to je vnitřní záležitost. Křest vodou, kterému se má podrobit každý spasený křesťan, symbolizuje ztotožnění se s Ježíšem a je vnější záležitostí, která sama o sobě spasit nemůže.

Jak je to tedy s narozením z vody? Ježíš očišťuje spasené vodou Božího slova, omývá spasené vodopádem biblických slov.

• A sám se za ni (tj. církev) obětoval (Ježíš), aby ji posvětil a očistil křtem vody skrze slovo. (Kral., Ef 5,25)

Tak tedy:

1. narození nového člověka z vody, očištění vodou od našich hnusných model, ať jsou to sochy, obrazy, peníze, holky nebo vdolky, může být vykonáno jenom Ježíšem, který nás omývá biblickým slovem. Jenom to nám zvěstuje čistou pravdu. Tohle omytí, očištění, zrození z vody je nutné a Nikodém je chápal.

2. narození nového člověka z Ducha může přijít jenom tehdy, když nám Ježíš vymění naše kamenné srdce za srdce z masa, když nás dosáhne skrze slovo Duchem svatým a umístí, pokřtí, potopí do svého těla. Tohle je absolutní nutnost spásy.

Očištění vodou, slovem a obnova srdce Duchovním křtem v Krista jdou ruku v ruce a jsou vzájemně nevyloučitelné.

• "Amen, Amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže spatřit království Boží." (J 3:34)

Narození z vody (tj. porozumění slovu) a Ducha (tj. uvěření slovu) je vnitřní, ne vnější záležitost. Vnější náboženství je způsobeno člověkem, vnitřní víra Bohem. Nikodém byl překvapen, když mu Ježíš řekl, že se musí zbavit všeho, na čem zakládá svou spásu, a být znovuzrozen z vody a Ducha. Ježíš odpověděl:

• Nediv se, že jsem ti řekl: "Musíte se narodit znovu." (J 3,7)

Nikodém nemohl uvěřit, co slyší a zvolal:

• "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?" (J 3,9-10)

To Nikodémovi vyrazilo dech úplně. Dál už neodporoval. Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Jen si představme, že by tohle dnes řekl nějaký tesař teologovi nebo světoznámému kazateli.

Co však zaráží nejvíc, je, že Nikodém měl znát učení o spáse. Starý zákon jasně učil způsob spasení. Nový zákon nic na učení spásy nezměnil! Lidé byli, jsou a budou spaseni stejným způsobem od Adama až po nový vesmír a Zemi. Písmo je jednotné. Spása je stejná v každé době.

Nikodém byl vedle. Spása nikdy nebyla odměnou za lidské snažení. Spása byla vždy, před i po Kristu, dar milosti pro kající se hříšníky. Ježíšova smrt na kříži nás zastoupila v potrestání. Kříž byl pro lidi před Kristem budoucností, pro nás je minulostí. Pro všechny má však stejný význam. Ve starozákonné době, před Kristem, spása nebyla mzdou za dodržování zákona, nýbrž dar pro každého, kdo v pokoře a vírou toužil po vysvobození z osobního otroctví hříchu. Spása vždy znamená nový začátek, obnovu, obrodu, znovuzrození, odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu. Nikodém to musel vědět a přesto nechápal:

• Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro a hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz,16-18)                                                                                                                                                                           převzato z zápas o duši - odkaz zde

Kdo přijde do nebe?

Kdo se vlastně dostane do nebe?

 

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ 

Janovo evangelium 3 kapitola 16-21 verš 

"Milostí tedy jste spaseni (zachráněni) skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit."

Efezským 2,8-9

"‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (zachráněn). Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘." 

Římanům 10,8-13

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha."

Jan 1,12-13

"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života."

 Jan 5,23-24

Ježíše můžeš přijmout vírou v modlitbě, třeba hned teď. (Modlitba je rozhovor s Bohem). Bůh tě zná. Není důležité, jak krásná volíš slova, ale záleží na jejich upřímnosti. Zde je příklad, jak se můžeš modlit:

„Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy. Odpusť mi prosím, že jsem Tě celý život ignoroval/a, a že jsem učinil/a mnoho špatných věcí. Nejsem dokonalý člověk a upřímně lituji svých vin. Otvírám ti proto dveře svého života a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána. Já už nemůžu - ty však můžeš...Prosím pomoz mi a veď me na cestě životem - dej mi sílu jít naplno za Tebou. Děkuji ti, že mi odpouštíš všechny mé hříchy. Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl takovým, jakým mě chceš mít.“

 

Vyjadřuje tato modlitba to, co by sis přál? Jestli ano, můžeš se tak teď modlit a Ježíš, jak zaslíbil, vstoupí do tvého života.

 

 Jak navázat vztah s Bohem

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Osobně se domnívám, že neexistuje vakuovaná víra, víra, která se vznáší někde na obláčku, čímž  je izolovaná od našeho dennodenního světa. Naopak, naše víra se v dennodenním světě nějak projevuje, projevuje se skutky. Každý náš skutek, vše co kdy vykonáme, totiž pramení v tom, komu či čemu v té dané chvíli věříme. Zhřešíme - li, pak zhřešíme proto, že něčemu či někomu důvěřujeme více, než Ježíši Kristu, protože kdybychom věřili a důvěřovali Ježíši více než tomu něčemu či někomu, pak bychom nezhřešili. V okamžiku hříchu tedy není naším pánem, králem, vlastníkem a panovníkem Ježíš Kristus, ale někdo zcela jiný. Pak ovšem Ježíš není naším spasitelem, protože mzdou hříchu je smrt - a když jsme ve smrti, pak nemůžeme říkat, že jsme v Ježíši Kristu, neboť Ježíš Kristus je Život a Život je protiklad smrti. Pak se musíme ke Ježíši Kristu vrátit  - a proces návratu nazýváme pokání. Čímž se dostáváme k postoji celníka - Pane, slituj se nade mnou, hříšným.
Neboť jsme - li ve smrti, protože jsme zhřešili, pak se musíme k Ježíši Kristu vrátit. Pak se musíme ze smrti opět vrátit do života. A proces návratu nazýváme pokáním - čímž se opět dostáváme k postoji celníka: Smiluj se nade mnou, hříšným. Neboť pokání, to není jenom jakási změna smýšlení. To učí učitelé pozitivního myšlení - negativní myšlení ti komplikuje život, míjíš se  se svým cílem, a tak své negativní smýšlení změň na pozitivní a od té chvíli bude všechno OK. Nikoliv. Pokání sice je také změnou smýšlení, změnou postoje k hříchu, ale né pouze to. Změna postoje znamená, že zvracíme z hříchu, který nám před obrácením chutnal. Je nám odporný, nepříjemný, smrdí nám jako pozvracené a pokaděné šaty, které toužíme ze sebe svléci. Když už si nelibujeme ve všelikém smilstvu sexu, alkoholu, okultismu, adrenalinu, násilí, peněz, sobectví, ale naopak, je nám toto vše odporné. Jsme jako neplavci ve vodě - voda (hřích)je pro nás nepřátelský živel a my toužíme dostat se na břeh.  Tento postoj Bible podle mého názoru nazývá: vyznáním hříchu. Vyznávat hřích znamená pojmenovávat tento hřích stejně jako Bůh. Mít k němu stejný postoj, být stejně zhnusený, šokovaný, znechucený, jako má postoj Bůh. Vidět hřích stejně jako jej vidí Bůh. Vyznávat hřích, to neznamená zajistit si alibi, jak si to představují ateisté, nebo třeba i onen "dobrý křesťan" MUDR Barták, že si budu žít jak chci a jednou za určitou dobu se z toho vyzpovídám knězi a všechno bude OK.  Ale vyznávat hříchy v pokání znamená změnit postoj k tomu, to, v čem jsme si před obrácením libovali, dnes abychom z toho zvraceli.

Jenomže my nejsme schopni vyznat všechny naše hříchy. Jednoduše proto, že je  ani neznáme. Třeba proto, že ze špatného pochopení Bible činíme něco, co Bůh odsuzuje. Nejsme - li schopni vyznávat hříchy, pak máme velký problém. Ono je sice pravda, že nám Bůh odpouští všechny hříchy, ale Bible sama toto podmiňuje právě vyznáním hříchů. Jestliže nejsme schopni vyznat všechny hříchy, pak nevyznané hříchy by zůstali na nás a my bychom byli stále pod smrti. Říká se, že když osvěcuje Duch Svatý, že ukazuje jednotlivé hříchy, když však nás obviňuje satan, že prý nám říká obecné věci . jsi hříšník, nic nedokážeš, nestojíš za nic. Já osobně nevím, kde to ten dotyčný vzal, osobně jsem to v Bibli nenašel. Naopak, celník v podobenství o farizeovi a celníkovi mluví obecně. Tvoří kontrast k farizeovi, který hovoří konkrétně - udělal jsem to, to, to, to a nejsem  takový a onaký. Celník mluví obecně: Odpusť mi Pane, slituj se nade mnou, hříšným. Přesto, nebo právě proto, je celník přijímán, je celník veden Duchem Svatým. Ano, ono je důležité vyznávat své hříchy konkrétně, ale je smrtelně, smrtelně důležité vyznávat i svou obecnou hříšnost.
Pokání znamená plný prožitek hrůzy smrti a ztracení i zatracení - když si člověk uvědomí hloubku svého pádu, lituje svých hříchů, přijímá za nich plnou zodpovědnost (t.j. nevymlouvá se na osud, nebo na druhého, který za to či ono podle nás může). Pokání znamená poznání, že v okamžiku hříchu nejsme spasení, že v okamžiku hříchu Ježíš Kristus není náš Pán, Vlastník a Spasitel a uvědomění si celé strašlivé závažnosti této skutečnosti. Pane, slituj se nade mnou, hříšným, a to ne proto, že mám na to nějaký smluvní nárok, ale pouze pro Své Milosrdenství. A máme zaslíbení, že přes takovýto postoj se navracíme zpět k Bohu. Pokání znamená lítost nad svými hříchy,   ale také odhodlání se svou hříšnosti bojovat, nespokojovat se svou situací, byť tento boj může připomínat útok dona Quichota proti větrným mlýnům.

Když píšu či mluvím o pokání, nemohu nezmínit slavnou hru od Shakespeara - Hamlet. Připomínám scénu, kde se král marně snaží činit pokání. Říká tam: Copak mohu říkat - pane odpusť mi mou sprostou vraždu, když si držím stále to, pro co jsem vraždil? Svou korunu, svou ženu? Tady na světě snad mohu lidi oklamat, ale toho nahoře, toho nahoře neoklamu...

 http://bohu-a.svetu.cz/993-pokani-proces-denodenniho-navratu-k-bohu.html

Náboženství, nebo Ježíš? Jaký je zde rozdíl?

Náboženství, nebo Ježíš? Je mezi tím nějaký rozdíl? Proč Ježíš ve své době představoval pro náboženství hrozbu? Na co si dát pozor při uplatňování Písma? Náboženství je něco, čemu věříme a co vykonáváme. Ale Ježíš je někdo, koho známe a komu věříme.

Náboženství, nebo Ježíš? Jaký je zde rozdíl?

Náboženství, nebo Ježíš? Je mezi tím nějaký rozdíl? Nebo se jedná jen o hru se slovy? Měli bychom kvitovat s povděkem, že 85 procent Američanů se podle jednoho průzkumu veřejného mínění považuje za lidi, kteří inklinují k náboženství? A jak se pak máme dívat na skutečnost, že přední náboženští činitelé měli Ježíše v jeho době v nenávisti?

Tato publikace vychází z přesvědčení, že je naprosto zásadní rozdíl mezi Ježíšem a náboženstvím. Tento rozdíl snad bude zřetelnější, když se budeme snažit vysledovat, jak v Ježíšově době jednali farizeové (náboženští vůdci) a jak jednal sám Ježíš. Zároveň by nás to mohlo vést i k určitému osobnímu zamyšlení.  Martin R. De Haan II

V čem je náboženství ošidné

Náboženství je ošidné. Dlouho předtím, než japonská sekta Aum Šinrikjó zaútočila na lidi v metru nervovým plynem, se věřící lidé navzájem zabíjeli ve jménu Boha. Náboženská horlivost vedla během historie k bitvám, v nichž přišlo o život opravdu mnoho lidí.

Ošidnost náboženství vidíme již u prvního lidského páru. Adama a Eva se dopustili své fatální chyby, když se snažili být jako Bůh. Jejich chyba nespočívala v tom, že by přestali věřit v Boha, ale začali svou víru projevovat způsobem, který jim byl předtím zakázán.

Jejich první syn se také snažil věřit v Boha svým vlastním způsobem. Hospodin odmítl Kainovu nekrvavou oběť, zatímco přijal beránka, jehož mu obětoval jeho mladší bratr. Kain plný hněvu a žárlivosti Ábela zabil, čímž si zároveň zhatil svůj vlastní život.

Největších chyb se dopouštíme v oblasti náboženství.

Izraelité si také přivodili těžkosti, když se pokoušeli Boha uctívat svým vlastním způsobem. Když již byli na prahu zaslíbené země, někteří z Izraelitů přijali pozvání od místních žen na pohanskou náboženskou slavnost. Vedlo to k tomu, že nakonec zemřelo několik tisíc lidí (Nu 25).

Jiné to nebylo ani v případě Saula, prvního izraelského krále. O trůn přišel právě následkem svých chyb v oblasti náboženství. Když se kněz Samuel nedostavil v době, kdy měl podle Saula předložit oběť Bohu před určitou bitvou, Saul se rozhodl tuto oběť předložit sám - což mu nepříslušelo a musel za to nést následky (1S 13,8-14; viz též 15. kapitolu).

Prohřešků v oblasti náboženství se dopustil i král David. Když se stal králem Izraele, chtěl nechat do Jeruzaléma převézt posvátnou truhlu, v níž bylo Desatero přikázání. S nadšením vedl celé procesí. Když se ale vůz s truhlou tažený volským spřežením nebezpečně naklonil, kněz Uza vztáhl ruku, aby truhlu přidržel. Hospodin ale vzplanul proti Uzovi hněvem, protože vztáhl ruku na truhlu, a zasáhl ho tak, že na místě zemřel. David se kvůli tomu na Boha rozhněval. Jak by mohl žít s takovým Bohem? Když si David posléze přečetl, co ohledně truhly stálo v Božím zákoně (truhla se nesměla převážet, ale pouze přenášet), uvědomil si, že usiloval o dobrou věc, ale nesprávným způsobem (1Pa 13; 15,12-15).

Ošidné je náboženství těch, kteří věří v Boha svým vlastním způsobem.

Proč je pro Boha tak zásadní, jakým způsobem mu sloužíme a jakým způsobem jej uctíváme? Protože Bůh hledá ty, kteří jej chtějí uctívat v duchu a pravdě (J 4,23-24), nikoli bez poznání a jen prostřednictvím nějakých obřadů či rituálů. Bůh si přeje, abychom jej uctívali celým svým srdcem, kdy reagujeme na pravdu, pokud jde o Boží lásku a milost.

Může to vypadat složitě, ale vůbec tomu tak není. Bůh vlastně chce, abychom znali jeho Syna Jažíše  a milovali jej. Správné náboženství je pak prostě výsledkem toho, že Božího Syna známe a že jej milujeme (Jk 1,26-27).

V čem je ten skutečný rozdíl?

Náboženství a Ježíš se navzájem nevylučují, ale je mezi nimi rozdíl. Jakub, novozákonní pisatel a Kristův bratr, napsal: "Zbožnost [náboženství] čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa" (Jk 1,27). Náboženství může přinášet mnoho dobrého a může mít mnoho různých a dobrých podob, ale nemůže být náhradou za Ježíše.

Náboženství je něco, čemu věříme a co vykonáváme

·         Chodíme na bohoslužby.

·         Dáváme děti do církevních škol.

·         Snažíme se jednat laskavě.

·         Vyhýbáme se nemravnosti.

·         Věříme v Boha.

·         Patříme do nějaké církve.

·         Jsme pokřtěni.

·         Chodíme na večeři Páně či ke svatému přijímání.

·         Studujeme doktríny.

·         Čteme Písmo.

·         Modlíme se.

·         Slavíme náboženské svátky.

·         Vyučujeme náboženství.

·         Pomáháme chudým.

·         Zpíváme chvalozpěvy.

·         Máme pověst zbožného člověka.

·         Jsou nám příkladem lidé.

 

Ježíš je někdo, koho známe a komu věříme

·         Ježíš je někdo, kdo je nám velmi blízko.

·         Někdo, kdo má moc nám pomáhat.

·         Někdo, kdo nám může odpouštět.

·         Někdo, kdo nás může prohlásit za spravedlivé.

·         Někdo, kdo nás může oddělit pro Boha.

·         Někdo, kdo nás může přivádět k Bohu.

·         Někdo, kdo nás může zahrnout do své vůle.

·         Někdo, kdo nás může vést a vyučovat.

·         Někdo, kdo nám může být příkladem.

·         Někdo, kdo nás nikdy neponechá osamocené.

·         Někdo, komu můžeme věřit a důvěřovat.

·         Někdo, kdo nás může chránit.

·         Někdo, kdo se za nás může přimlouvat.

·         Někdo, kdo nás může uschopňovat.

·         Někdo, kdo může reagovat na naše emoce.

·         Někdo, kdo může cítit naši bolest.

·         Někdo, kdo nám může dávat radost.

·         Někdo, kdo nám může dávat pokoj.

·         Někdo, kdo nám může dávat naději.

·         Někdo, kdo nám může dávat lásku.

·         Někdo, kdo prokázal svou lásku vůči nám.

·         Někdo, kdo za nás zemřel.

·         Někdo, kdo kvůli nám vstal z mrtvých.

·         Někdo, kdo může žít svým životem skrze nás.

·         Někdo, kdo nás může vzít k sobě.

·         Někdo, kdo nás může ujistit, že budeme v nebi.

Jaké bylo náboženství v Ježíšově době?

Ježíš dobře věděl, jak ošidné může být náboženství. Vždyť jej nenáviděli někteří z těch nejzbožnějších lidí v Jeruzalémě. Hříšnici a vyděděnci společnosti byli k Ježíšovi přitahováni, ale náboženští předáci - farizeové, zákoníci, saduceové a kněží - byli až na pár výjimek jeho zavilými nepřáteli.

Ježíš těmto náboženským vůdcům rozhodně nijak nenadbíhal a nelichotil. Ani si nemyslel, že to byli skutečně zbožní lidé, kteří se pouze ohledně jeho osoby mýlili. Ježíš jasně řekl, že kdyby znali jeho Otce, museli by znát i jeho. Tváří v tvář je označil za pokrytce a slepé vůdce.

Jedná se tedy o dosti překvapivý příběh. Asi bychom totiž spíše očekávali, že Ježíšovi nepřátelé budou pocházet z řad ateistů, světských filozofů nebo společenské spodiny. Ale tak tomu právě nebylo. Ti největší hříšníci k němu byli přitahováni a patřili mezi jeho přátele. Dokonce i Pilát, pohanský římský místodržitel v Judeji, byl zpočátku spíše na straně Ježíše. Zbožní saduceové a farizeové v Jeruzalémě se však neustále snažili Ježíše nějak zdiskreditovat a znevážit. Překážel jim a byli přesvědčeni, že bez něj by na světě bylo lépe.

Kdo byli farizeové, zákoníci, saduceové a kněží

Farizeové: Židovská náboženská skupina, která se snažila zachovat Izrael čistý od pohanství tím, že usilovně prosazovali Písmo a zároveň obsáhlou ústní tradici, která se zaměřovala na to, jak Boží zákon uplatňovat v každodenních životních situacích.

Zákoníci: Odborníci na biblický zákon, kteří se často nacházeli mezi farizei. Farizeové byli na zákonících závislí ohledně správného výkladu Písma.

Saduceové: Židovská náboženská skupina z horní vrstvy. Odmítali ústní tradici farizeů a trvali na přísném výkladu Mojžíšova zákona a na jeho uplatňování.

Kněží: Potomci kněze Árona, který zdědil odpovědnost za obřadní službu v chrámu v Jeruzalémě. Kněží často pocházeli z třídy saduceů.

Farizeové z blízka

Všichni farizeové rozhodně nebyli špatní. Byli uznáváni jako velice zbožní, duchovně zaměření Židé. Farizeové byli:

• Teisté. Věřili v Boha a prosazovali v Izraeli život zaměřený na Boha.
• Separatisté. Byli rozhodnuti chránit Izrael před kompromisy - aby se tento národ nenechal pohltit pohanstvím.
• Biblisté. Věřili, že budoucnost Izraele je závislá na tom, jak budou ctít a uplatňovat Boží zákon.
• Populisté. Mnozí z nich byli řemeslníci a obchodníci, takže se velmi dobře dokázali přiblížit běžným lidem.
• Pragmatici. Potýkali se nejen s ustanoveními Zákona, ale také se v životě snažili vše uplatňovat až do nejmenších detailů.
• Tradicionalisté. Byli pevně zakořeněni v tradici a způsobech svých předků; vše se učili nazpaměť a pečlivě se tím řídili.

Ale ve snaze ukázat Izraeli, jak je Boží zákon stále aktuální a praktický, se farizeové vydali špatným směrem. Snažili se ukazovat, jak to má podle Božího slova "vypadat" v každodenním životě, ale cílem se nakonec stala jejich vlastní nařízení. Netrvalo dlouho, než se úplně ztratili v přehršli svých vlastních ustanovení, kdy vyučovali "nauky, jež jsou jen lidskými příkazy" (Mt 15,9). Natolik se zaměřovali na jednotlivé detaily, že již ztratili ze zřetele samotnou podstatu Zákona a lásku k lidem.

Proč Ježíš představoval pro náboženství hrozbu?

Náboženští fanatikové spatřovali v Ježíšovi nebezpečí. Ježíš totiž působil rozruch, který následně mohl být hrozbou pro křehkou náboženskou a politickou rovnováhu v Izraeli. Ježíš měl pověst, že dělá nevysvětlitelné věci. Vyučoval s autoritou a přesouval pozornost od vnějších záležitostí náboženství k tomu, co má člověk v srdci. Učil, že Bůh nehledá lidi, kteří jsou dobří ve svém náboženství, ale hledá:

• Chudé v duchu, kteří si uvědomují, jak jsou v každé oblasti svého života závislí na Bohu.
• Ty, kdo lkají a pláčí kvůli své hříšnosti i kvůli hříšnosti jiných.
• Mírné lidi, kteří jsou ochotni žít pod Boží autoritou.
• Ty, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti a kteří přijímají, co je správné z Božího hlediska.
• Milosrdné lidi, kteří poskytují nezaslouženou úlevu těm, již nějak strádají.
• Lidi čistého srdce, kteří jsou čistí uvnitř.
• Činitele pokoje, kteří se snaží lidem pomoci žít spolu v pokoji a k tomu, aby žili ve smíru s Bohem (Mt 5,1-9).

Ježíš spíše přijímal zdrcené srdce než hrdé náboženství

Ježíš byl pro náboženské fanatiky nebezpečný - jakmile totiž lidé přijali Ježíše, už nepotřebovali náboženství farizeů. Farizeové byli odborníky na to, jak vymezovat poslušnost vůči Božímu zákonu až do těch nejmenších detailů. Ale Ježíš učil, že Bůh odpustí i tomu nejhoršímu hříšníkovi. Apoštol Pavel, následovník Ježíše, ale někdejší farizeus, ukazoval, že náboženský zákon nikdy nikoho nezachránil od hříchu a ani to nemělo být jeho účelem. Pavel v několika svých novozákonních spisech vysvětluje, že účelem zákona bylo ukázat nám, jak potřebujeme Spasitele, který v každém možném ohledu převyšuje jakékoli náboženství.

Ježíš je nadřazen náboženství v každém ohledu

• Při pohledu zpět: Ježíš je Stvořitel a věčné Slovo, jež nejen bylo s Bohem od počátku, ale jež je skutečným Bohem (J 1,1-3).
• Při pohledu dopředu: Ježíš je naším Králem a bude naším Soudcem. Jednoho dne bude vládnout nad zemí a soudit každého jednotlivce (Sk 1,6-11; Ř 14,7-12).
• Při pohledu vzhůru: Ježíš je náš Spasitel a Pán; jedině on nás může spasit a zároveň být naším milujícím a moudrým Pánem (J 3,13-16; Fp 2,9-11).
• Při pohledu dolů: Ježíš nás drží ve svých rukou, pečuje o nás a dává nám podporu (Ko 1,16).
• Při pohledu do prava: Ježíš je naším Učitelem a Příkladem, když se podíváme do prava - na to, co je mravně správné (1Pt 2,21; 1J 2,6).
• Při pohledu do leva: Ježíš je naším Přímluvcem a Zastáncem, když se odvracíme od toho, co je pravé, správné, a jdeme za něčím nesprávným (1J 2,1-2).
• Při pohledu dovnitř: Ježíš je naším Životem, Pokojem a naší Silou (Ga 2,20; Ko 1,27).
• Při pohledu ven: Ježíš nám dává to pravé nasměrování; je "Cesta, Pravda i Život" (J 14,6).

Takového Ježíše si tedy farizeové nechali ujít. Jak je to možné? Jak mohli s celým Izraelem očekávat zaslíbeného Mesiáše, a když konečně přišel, jak jej mohli zabít? Podívejme se nyní blíže na to, co řekl sám Pán Ježíš.

V čem se farizeové dopustili chyb?

V 11. kapitole Lukášova evangelia Ježíš poukazuje farizeům na několik zásadních problémů jejich náboženství. Pokusme se v následujícím rozboru vidět nejen chyby na straně farizeů, ale zkusme zároveň přemýšlet sami o sobě.

Farizeové chtěli hlavně dobře vypadat

Jedna firma vyrábějící chemikálie nedávno používala určitou reklamu s cílem přesvědčit veřejnost, že firmě záleží na životním prostředí. V televizi však byly brzy nato zprávy o skupině, která proti této firmě vyvolala protesty. Jeden z protestujících držel plakát se jménem této firmy a s nápisem: Neoklamete nás. Je třeba čisté jednání. Image nestačí.

U této protestní akce se nám může připomenout výrok, který řekl Ježíš farizeům. U Lukáše 11,39  jsou farizeové připodobňováni k lidem, kteří umývají nádoby jen zevně, ale uvnitř je ponechají špinavé. Ježíš jim řekl:

Nyní vy, farizeové, očišťujete povrch číše a mísy, ale váš vnitřek je plný chamtivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který učinil zevnějšek, neučinil také vnitřek? Raději dejte to, co je uvnitř, jako almužnu, a hle, všechno vám bude čisté. (Lk 11,39-41)

Ježíš zde má na mysli obřad rituálního umývání rukou, který farizeové praktikovali před každým jídlem. Ruce si pečlivě umývali před jídlem i mezi jednotlivými chody nikoli kvůli čistotě, ale aby se mohli pyšnit tím, jak důkladně naplňují svůj obřadní zákon. Ježíš ale dobře věděl, jak povrchní vlastně bylo ono "rituálně čisté" náboženství farizeů. Působili dobrým dojmem, měli "dobrou image", ale jejich jednání bylo špatné.

Náboženstvím se nikdy nezmění jádro problému. Náboženství se věcmi zabývá jen z vnějšku. Proto Ježíš při jiné příležitosti řekl jednomu farizeovi a židovskému předákovi, že se musí znovu narodit (že tedy musí zakusit vnitřní duchovní přerod), má-li někdy vidět Boží království (J 3) 

Náboženstvím se může změnit zevnějšek, ale jen Ježíš může změnit naše srdce.

Modlitby, večeře Páně, svaté přijímání, biřmování, křest či dobrovolná služba v církvi - to vše může vypadat dobře. Budeme-li ale klást důraz na formu, určitě tím Boha neobelstíme. Ježíš řekl: "Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch" (J 3,6). Ježíš dokáže v našem životě více než všechna náboženství na celém světě (J 3,16). Ježíš může měnit naše srdce, samotný Zdroj lásky může být přímo v nás. Jedná se o proces, který nás vede k pokoře. Je totiž třeba si přiznat, jak bezcenné jsou naše snahy o nepatrné vnější úpravy naší osobnosti, a dát se cele do rukou Boha, jeho milosrdenství, důvěřovat mu, že skrze Ducha Ježíše vykoná to, co my bychom sami nikdy vykonat nedokázali.

Farizeové dělali z komára velblouda

Závidím lidem, kteří jsou dobří ve vědomostních soutěžích. Pamatují si mnoho podrobností, což je v životě určitě výhodou. Osobně si někdy nemohu ani vybavit, kam jsem si dal brýle nebo klíče.

Schopnost pojmout hodně vědomostí se ale může stát osidlem, pokud si nedáme pozor. Ježíš na takové nebezpečí upozorňoval farizee, kteří měli sklon dělat i z nepatrných záležitostí velký problém.

Běda vám farizeům, protože odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních bylin, ale nedbáte na právo a lásku Boží. Toto jste měli činit a ono neopomíjet. (Lk 11,42)

Jinými slovy, i na malých detailech může záležet, pokud jimi ovšem nejsou zastíněny věci skutečně důležité. Farizeové šli na své náboženství s logikou. Zákon pojímali jako vědu, která musí mít své logické důsledky. Pyšnili se, že jsou schopni věci promýšlet až do toho nejmenšího detailu. Když například dávali desátky, dávali desetinu ze všeho. Pokud měli Bohu dát desetinu ze své úrody, pak dávali deset procent ze všeho, tedy ze všech bylin a rostlin, které sklidili, přestože v zákoně bylo uvedeno, že to není nutné takto dělat.

Na samotné ochotě farizeů dělat více, než bylo požadováno, jistě nebylo nic špatného. Zádrhel byl v tom, že se na jednotlivé detaily zaměřovali natolik, až zcela zapomněli na lásku. A podle Ježíše tím opomíjeli to naprosto nejdůležitější z celého zákona (Mt 22,37-40).

Farizeové byli jako onen muž, který si šel koupit nové auto. V autoprodejně mu ihned padlo do oka nějaké zajímavé příslušenství, kterým by svůj budoucí nový vůz mohl patřičně vyšperkovat. A tak si nakonec s velkým úsměvem na rtech odnáší držák na kávu, držák na mapu, držák a nabíječku na mobilní telefon, kompas na přístrojovou desku, speciální širokoúhlé zrcátko, přívěšek na klíče a ozdobné kryty na disky kol. Podobně jako farizeové si odnáší více jednotlivostí, než pro kolik původně šel - ale vlastně si odnáší méně. S rukama plnýma zbytečných drobností totiž nasedá do svého starého vozu a odjíždí zpátky tam, odkud přijel.

Náboženství sice může být dobré a potřebné, ale může nás zaměstnat méně důležitými malichernostmi, které však snadno spotřebují téměř všechnu naši pozornost. Problémem je toto vše vůbec odhalit. Když se totiž snažíme zlepšovat ve studiu Bible, modlitbě a dávání, můžeme mít pocit, že děláme to skutečně zásadní. Nic však nemůže být náhradou za srdce plné lásky a spravedlnosti, za srdce žijící z plného vztahu se samotným Bohem.

Náboženství nás může zaměstnat malichernostmi, které však snadno spotřebují téměř všechnu naši pozornost. Problémem je toto vše vůbec odhalit.

Několik let po Ježíšově smrti a vzkříšení opakoval apoštol Pavel Ježíšovo učení křesťanům v Korintu. Jasně jim uvedl, že veškeré duchovní dary, poznání, víra a sebeobětavost jsou bez lásky naprosto ničím (1K 13).

Farizeové prahli po schválení od druhých lidí

Náboženství se může stát usilovnou cestou za svým vlastním egem. Kdy se vám dostane většího uznání, než když se o vás mluví jako o zbožném člověku? Jak to lahodí našemu pocitu vlastní důležitosti a pýchy, když se o nás mluví jako o člověku, který má jistě Boží schválení!

Je jistě lepší, když se o nás mluví jako o zbožných než o bezbožných lidech. A není snad lepší být znám jako kněz či pastor než jako producent či prodejce pornografie? Možná ne. Ježíš farizeům řekl, že pokud se nezmění, přijdou nakonec do téhož pekla jako bezbožníci. Určitý rozdíl zde ale přece je. Ježíš si totiž vyhradil tu nejtvrdší kritiku právě pro náboženské vůdce, kteří využívali svého duchovního postavení k tomu, aby si získávali kýženou pozornost a úctu. Ježíš jim řekl:

Běda vám farizeům, protože milujete přední sedadla v synagogách a pozdravy na tržištích. (Lk 11,43)

Každý z nás je rád, když cítí ze strany druhých ocenění. Jsme rádi, když na nás lidé vidí něco chvályhodného. Na tom není nic špatného. Špatné ovšem je, jakmile se pro nás názory druhých stanou důležitějšími než to, co říká Bůh. Opravdovým osidlem pak je, když se nám lichotky a pozornost druhých stanou jakousi drogou, která otupuje naši schopnost projevovat lidem skutečnou lásku, jež otupuje naši schopnost vnímat Boha, která otupuje naši schopnost přiznat si, že máme u lidí mnohem lepší pověst, než jací jsme ve skutečnosti.

Když dobře uplatňujeme náboženská pravidla, dává nám to možnost získat si chválu od lidí. Jedinou možností, jak ale získat Boží přízeň, je podřizovat se Ježíši. A platí to i poté, co člověk přijme Ježíše a vstoupí do určité církve. Celý život si musíme klást otázku, zda nám jde o publikum, anebo o Boha.

Apoštol Pavel velmi dobře věděl, co znamená potýkat se s kritikou a s nepřijetím ze strany členů vlastní duchovní rodiny. Proto určitým kritikům v Korintu napsal:

Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Ničeho, co by svědčilo proti mně, si sice nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán. (1K 4,3-4)

Později Pavel napsal:

Netroufáme se totiž zařadit mezi ty, kteří doporučují sami sebe, nebo se k některým z nich přirovnat; vždyť oni se měří sami sebou a přirovnávají se k sobě samým, a nechápou, oč jde. (2K 10,12)

Pavel se naučil nahlížet na kritiku z pohledu Boží milosti. Ne, že by ho to nebolelo, ale zjistil, že lidské uznání nemá žádnou trvalou hodnotu (Fp 3,1-10). Zásadní je, aby nám Ježíš nakonec řekl: "Výborně, dobrý a věrný služebníku!" Pavel byl kdysi farizeus. Velmi dobře tedy věděl, jaký velký rozdíl je, když je člověk uznáván na základě svého náboženství, anebo když má Ježíšovo schválení.

Farizeové - raději s maskou než bez masky

"Jmenuji se Marek a jsem alkoholik." To je naprostý základ na cestě k uzdravení v rámci organizace Anonymní alkoholici. Člověk musí jednat na rovinu, musí se pokořit, ale pokora bohužel v náboženství často schází. Návštěvníci, kteří si zajdou na bohoslužbu, mají velmi často pocit, že jsou mezi lidmi, kteří jsou naprosto nereální. Ramenem se téměř dotýkají člověka vedle sebe, ale přitom necítí vůbec žádnou blízkost. Vidí jen někoho, kdo je úhledně oblečen, má na tváři oduševnělý výraz a bez zaujetí se zcela mechanicky účastní právě probíhající bohoslužby. Některým to tak vyhovuje, ale jiným z toho krvácí srdce. "Počkat, takhle to přece nejde. Takhle to v životě není. Vždyť všichni máme nějaké problémy. Proč si to nepřiznat? Náš hněv, obavy, závist, zahořklost, chtíč a pocit studu? Pak bychom se mohli navzájem povzbuzovat, být si navzájem útěchou a mohli bychom se sobě i navzájem zodpovídat."

Ježíš by s tím jen souhlasil. Farizeům a zákoníkům totiž řekl:

Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o nich. (Lk 11,44)

Ve druhém díle publikace The People's Almanac je doložen podobný problém nečestného jednání:

Když pruský král Fridrich II. navštívil věznici v Potsdamu, každý odsouzený, s nímž zde mluvil, mu tvrdil, že je nevinný. Nakonec přišel k jednomu muži, který čekal na popravu za velkou krádež. Onen muž mu zkroušeně řekl: "Vaše Výsosti, jsem vinen a oprávněně si zasluhuji svůj trest." Král Fridrich se obrátil na správce věznice a řekl mu: "Okamžitě toho ničemu propusťte z vězení, než se mu podaří zkazit všechny ty ostatní charakterní a nevinné lidi."

Z Božího hlediska na tom mohou být nábožní lidé podobně jako ti lidé ve vězení. Náboženská víra, obřady a společenství často lidem skýtají možnost, jak zlehčovat či úplně popírat svou vinu a hanebné chování a jak nesmírně potřebují Spasitele. Místo aby nás náboženství povzbuzovalo, abychom se hlásili k tomu, jak jsme neschopni sami sebe zachránit, sami sebe spasit, nám dává možnost nosit jakousi fasádu a masku, kterou zakrýváme své nevyřešené problémy.

Snaha vytěsňovat skutečné problémy nějakou horlivou náboženskou činností je ochrannou reakcí, jejíž počátek můžeme vysledovat až k prvnímu lidskému páru. Když Adam s Evou zhřešili, byli zděšeni tím, že přišli o svou nevinnost. Zakryli se pomocí fíkových listů a schovali se před Hospodinem mezi stromy. Když Hospodin přišel do zahrady Eden, Adam připustil, že se schoval, protože se bál.

Od té doby se lidé i nadále schovávají mezi stromy horečnaté náboženské činnosti a svou hanebnost zakrývají pomocí fíkových listů klopotného lidského úsilí. Místo abychom se pokořili a přiznali si, jak nesmírně potřebujeme Ježíšovu pomoc a spásu, snažíme se co nejvíce nasazovat ve svém náboženství, což má být odpovídající kompenzací za naše hříchy. Přitom se ale schováváme před Ježíšem, který nabízí své milosrdenství pouze těm, kteří se před ním upřímně pokoří.

Farizeové jen lidem nakládali další břemena

Představte si, že by na světě byli jen dva druhy lidí - jedni by vám při každém setkání naložili na vaše bedra cihlu a druzí by vám cihlu odebrali. Podle toho, s kým z nich byste se potkali, by vám náklad cihel buď přibýval, nebo ubýval. Ježíš by byl mezi těmi, kteří by vám cihly odebírali. Farizeové by vám je nakládali. Tento rys náboženství se jasně projevil, když Ježíš odpovídal na otázku, kterou mu položil jeden farizeus a zákoník. Ježíš mu řekl:

I vám zákoníkům běda, neboť zatěžujete lidi neúnosnými břemeny a sami se těch břemen ani jedním svým prstem nedotýkáte. (Lk 11,46)

Ježíš lidi velmi dobře znal. Tito náboženští odborníci přidávali k Božímu zákonu stovky dalších závazků. A přitom sami byli hotovými odborníky na to, jak zákon šikovně obcházet. Dokonce přišli i na způsob, jak obejít zákon, kterým byl stanoven zákaz nosit o sobotě jakékoli břemeno.

William Barclay cituje následující farizejskou tradici, v níž se uvádí:

Kdo nese cokoli, ať ve své pravé či levé ruce, na hrudi či na rameni, je vinen; ale kdo nese cokoli na hřbetu ruky nebo na své noze nebo v ústech nebo na loktu či na vlasech anebo ve svém váčku na peníze obráceném naruby anebo mezi váčkem a košilí anebo v záhybu košile či ve své botě nebo sandálu je nevinen, protože věc nenese žádným obvyklým způsobem.

Mnozí kazatelé a církevní představitelé i dnes nakládají lidem břemena, ale přitom si sami nacházejí "pádné" důvody, proč to v jejich případě neplatí. Například vyučují, že v každé rodině musí denně probíhat nějaké společné duchovní ztišení či zamyšlení, ale protože oni sami pracují v duchovní oblasti celý den, údajně se to na ně nevztahuje. Nebo učí, že křesťané jsou nyní pod Boží milostí, nikoli pod zákonem, a přesto požadují desátky. Jiní trvají na tom, že Bůh nenávidí rozvod a zakazuje jej naprosto za všech okolností, přestože vědí, že sám Bůh se vlastně rozvedl s Izraelem kvůli jeho soustavnému duchovnímu cizoložství, a přestože vědí, že Mojžíš v zákoně kvůli tvrdosti lidského srdce rozvod dovoluje (Dt 24,1-4; Mt 19,1-9).

Naproti tomu Ježíš soustavně prosazoval vysoké ideály Zákona, ale zároveň bral milosrdně ohled na hříšníky, kteří činili pokání. Ježíš chápal, že mezi Boží svatostí a láskou existuje určité zdravé pnutí, a proto řekl:

Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké. (Mt 11,28-30)

Farizeové klamali sami sebe

Rádoby vtipem se říká: "Všechny miluji, jen lidi nemohu vystát." Farizeové jednali podobně, aniž by se ovšem snažili být vtipní. Ježíš řekl, že farizeové si dávali záležet na tom, jak ctili proroky a stavěli jim pomníky. Ironií je, že stávající proroky pronásledovali a zabíjeli je. William Barclay k tomu uvádí:

Obdivovali jen zesnulé proroky; živým prorokům usilovali o smrt. Zesnulým prorokům prokazovali čest, stavěli jim náhrobky a pomníky, ale stávající proroky znevažovali tím, že je pronásledovali a usilovali o jejich smrt.

Právě o tom mluví Ježíš u Lukáše 11,37-51 a v paralelní pasáži u Matouše 23, kde říká:

Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: 'Kdybychom žili ve dnech svých otců, neměli bychom s nimi na prolévání krve proroků podíl.' Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří proroky zavraždili. I vy naplňte míru svých otců! (Mt 23,29-32)

Farizeové vlastně klamali sami sebe. Rozhodně na sebe nepohlíželi jak na vrahy proroků a Mesiáše. Neuvědomovali si, že se svým prázdným náboženstvím vlastně stali Božími nepřáteli. Tělo vždy bojuje proti Duchu. Náboženství je bezmocné, protože nedokáže zabránit našim padlým tělesným sklonům. Lidské srdce totiž může změnit jedině živý Ježíš. 

Když se lidé oddají náboženství spíše než Ježíši, jen se historie opakuje stále dokola, takže dochází k podobným projevům jako u náboženských předáků za dnů Ježíše. Svými rty ctí Boha a Písmo, ale jakmile někdo vyzná Ježíše jako svého Spasitele, jsou najednou vztekem celí bez sebe.

Rodiče, kterým vadí skutečnost, že jejich děti chtějí následovat Ježíše, by se měli velmi vážně zamyslet.

Rodičům, kteří si velmi dávají záležet na svém náboženství, často vadí skutečnost, když jejich dospívající děti najednou začnou na takovém náboženství vidět i různé negativní stránky. Takoví rodiče třeba celý svůj život chodili pravidelně na bohoslužby a najednou mají poslouchat, jak syn nebo dcera říkají, že jsou "znovuzrození". Přičemž totéž ale říkal Ježíš farizeovi jménem Nikodém (J 3,1-16). Rodiče, kterým vadí skutečnost, že jejich děti chtějí následovat Ježíše, by se ale měli velmi vážně zamyslet. Negativní reakce vůči tomu, že jejich dítě přijalo Ježíše, je poměrně silným indikátorem, že rodiče žijí v podobném sebeklamu jako farizeové, proti nimž se stavěl sám Pán Ježíš.

Farizeové lidem vzali "klíč k poznání"

Náboženství je ošidné také v tom, že na jeho základě můžeme ohrožovat nejen sebe ale i další. Ježíš náboženským předákům své doby řekl:

Běda vám znalcům Zákona, že jste vzali klíč k poznání! Sami jste nevešli a těm, kdo vcházeli, jste zabránili. Když pak odešel, začali ho znalci Písma a farizeové zle napadat. Stále znovu se vraceli k jeho výrokům a snažili se vymyslet, jak by ho chytili za slovo. (Lk 11,52-54 B21)

Náboženští vůdci vzali lidem "klíč k poznání". Jaký klíč měl zde Ježíš na mysli? Vysvětlení může být hned několik. Farizeové například mohli běžným lidem vzít klíč k poznání tím, že 

1) na místo Božího slova dali svou tradici a svá ustanovení,

2) pokoušeli se znevážit Ježíše (J 14,6) a 3) odváděli druhé od "správného postoje srdce" (srov. Lk 11,33-35).

Klíčem k poznání je jistě Písmo a Ježíš, proto se domnívám, že Ježíš měl patrně na mysli postoj, kdy je člověk zaměřen na Písmo a na Ježíše. Naší pasáži z 11. kapitoly Lukáše předchází verše 33-35, kde Ježíš řekl:

Nikdo, když rozsvítí lampu, ji nestaví do skrýše ani pod nádobu, ale na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. Lampou těla je tvé oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo je plné světla. Je-li však špatné, i tvé tělo je temné. Hleď tedy, ať světlo, které je v tobě, není tmou.

Jinými slovy, jestliže je vaše "lampa" (tedy oko nebo postoj srdce) čistá, budete plní poznání Boha. Je-li ale tato "lampa" nějak zastřená či zakrytá, bude takový člověk plný temnoty (nebude v něm světlo a poznání Boha).

Když Ježíš vyučoval o klíči k poznání, a jak je naše tělo jako lampa, byl pozván k jednomu farizeovi domů na hostinu. Ježíš své vyučování ukončil u stolu, kde poukázal na to, že farizeům cosi brání ve světle. Ve svém náboženství kladli velký důraz na vnější věci, na mnohé maličkosti, usilovali o schválení ze strany druhých, sobecky se přetvařovali, žili v sebeklamu a nakládali druhým břemena, která ani sami nebyli ochotni nosit. Tak vzali lidem klíč k poznání.

Farizeové činili z lidí syny pekla

Představte si, že vám nějaký důvěryhodný náboženský vůdce dá klíč. Vložíte je do zámku u dveří s nápisem "věčný úděl", a jakmile dveře otevřete, ocitnete se tváří v tvář pekelným plamenům. Farizeové získávali lidi, které vlastně čekalo právě takové hrozné překvapení. Ježíš v pasáži podobné jako u Lukáše 11 řekl:

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. (Mt 23,15 ČEP)

Podle Ježíše byl takový novověrec 'synem pekla, dvakrát horším' možná proto, že konvertité jsou často ve své nové víře ještě horlivější než ti, kteří v takové víře vyrůstali. Konvertité museli ve svém životě udělat zásadní změnu, kterou byli připraveni obhajovat a prosazovat s tím největším zanícením. Nemají sice na všechny své otázky ještě odpovědi, ale důvěřují svým vůdcům, kteří údajně vědí mnohem více než oni sami.

Konvertité tedy byli následkem své nemístné důvěry ve skutečném nebezpečí. Podle Ježíše byli farizeové slepými "vůdci slepých" (Mt 15,14). Nejen že tedy nový konvertita byl dosud duchovně slepý, ale ještě se ve své nevědomosti svěřil do vedení slepému náboženskému učiteli, který oba mohl dovést jen ke klopýtnutí.

U náboženství je problém v tom, že nabízí naději, i když naděje v samotném náboženství žádná není. Z tohoto hlediska je na tom patrně lépe ateista či agnostik než člověk, který se obrátil k určitému náboženství. Ateista či agnostik totiž alespoň nebude mít sklon si myslet, že dosáhl pokoje s Bohem. Konvertita se však mylně domnívá, že už v podstatě ví, co je třeba dělat, aby se dostal do nebe nebo aby chodil s Bohem.

Vyplývá z toho něco opravdu závažného. Zastánce určitého náboženství, podobně jako farizee a jejich konvertity, nakonec čeká děsivé procitnutí. Ježíš nás o tom ujišťuje v následujících slovech:

Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte. (Mt 5,20)

Pokuste se nyní představit si, jak byste se jako nový konvertita asi cítil: Rozhodl jste se být dobrým člověkem. Uvědomujete si, jak se mýlí všichni ti, kteří ve svém srdci nemají místo pro Boha. Soucítíte s těmi, kteří svým chováním dávají najevo, že jsou ochotni vzdát se věčnosti jen pro pár chvil prchavého potěšení. Domníváte se, že jste si zvolili lepší cestu. Našli jste si nějakého vychvalovaného pastora, kněze, teologa či rabína. Věříte, že je to dobrý člověk, který by nemohl být Božím nepřítelem. Líbí se vám, jak vede určitý náboženský obřad, protože máte pocit, že právě takto se cítíte Bohu blíže. Ale pak nadejde chvíle, kdy ony dveře s nápisem "věčný úděl" otevíráte klíčem, který vám takový náboženský vůdce dal - ale to už může být pozdě.

Poučení od Saula

Uvádí se, že v Ježíšově době bylo přibližně 6000 farizeů. Jak jsme již viděli, farizeové měli pověst, že sáhodlouze rozebírali i ty nejmenší detaily, například zda bylo zákonné jíst vejce snesené v sobotu.

Saul z Tarsu (který byl později znám jako apoštol Pavel) svou náboženskou tradici dostal jako dědictví. Říká o sobě: "Jsem farizeus, syn farizeů" (Sk 23,6). Než se jeho život změnil po setkání s Ježíšem (Sk 9), pevně věřil, že jeho postavení před Bohem záleží na tom, jak bude plnit Zákon.

Pavel úplně změnil svůj náhled: od Zákona k Ježíši, od podružných detailů k samotným základům, od toho, jak člověk působí zevně, k tomu, jaký je uvnitř.

Ale po svém setkání s Ježíšem mluví Pavel o postavení před Bohem zcela jinak. Nyní vše záleží na jen vztahu s Ježíšem. Pavlovi jde o víru v Ježíše, o to, abychom Ježíšovu lásku projevovali druhým a abychom spoluvěřícím připomínali, že jednoho dne se každý z nás budeme osobně odpovídat Pánu Ježíši.

Když došlo na nějaké sporné otázky ohledně uplatnění Písma, Pavel už se nezaměstnával závěry a ustanoveními zákoníků. Místo toho další členy Boží rodiny vybízel k tomu, aby se v diskutabilních záležitostech navzájem nijak neposuzovali. V dopise Římanům napsal:

Kdo jsi ty, že soudíš cizího sluhu? ... Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak si počínat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu nebo svod. (Ř 14,4.12-13)

Mnozí z nás se potřebujeme naučit smýšlet podobně jako Pavel - tedy smýšlet vždy s ohledem na Ježíše. Ve snaze vyvarovat se kompromisu se nám ale může stát, že na Ježíše nakonec nějak pozapomeneme. Jako farizeové si pak můžeme vytvořit svůj vlastní soupis toho, co Kristův následovník má a nemá dělat. Potíž je ale v tom, že někdo pak může dodržet třeba každý bod z našeho soupisu, a přesto Bohu nijak blíže nebude. Člověk se může "zbožně" zdržovat alkoholu, tabáku, hazardu, vyhýbat se určité hudbě a filmům, a přesto může být bezbožný. Člověk může chodit na bohoslužby, dávat finanční dary, modlit se, číst Bibli, a přesto může být i nadále plný hněvu, kritičnosti a ničemnosti.

Soupis úkonů místo Ježíšovy lásky je jistou cestou k farizejství.

Záleží tedy na tom, co je z Ducha, nikoli na tom, co je z těla. Ježíšův postoj lásky je natolik odlišný od našich vlastních přirozených sklonů, že pro tu pravou moudrost a sílu musíme jít právě a jedině k Ježíši. Je lepší, když ve svém boji se zásadami, jež se nám nedaří dodržovat, jdeme k Ježíši, než když se snažíme zaměstnat se náboženstvím natolik, že nám pro Ježíše nakonec nezbude žádné místo.

Na co si dát pozor při uplatňování Písma?

Mnozí z nás jsme byli vedeni k tomu, že při studiu Bible si musíme klást otázky typu, "Co to má konkrétně znamenat?" a "Jak to mám uplatnit ve svém životě?" Možná jsme si jako děti všimly, jak se třeba naši věřící rodiče zaměstnávali studiem knihy Zjevení, Daniel či Malých proroků, aniž by se ale třeba jakkoli posunuli kupředu v otázkách své úzkostlivosti, soutěživosti, kritičnosti, netolerance, nebo aby třeba uvažovali o tom, jak slevit ze svých malicherných požadavků nebo jak ubrat ze svých projevů nadřazenosti.

Určitě je dobré si klást otázku, "Jak se má tato pravda projevovat v mém životě?" Ale zároveň je dobré mít na mysli, že právě s tímto přístupem předchozí generace docházely ke svému soupisu toho, jak má "vypadat" život křesťana: Křesťan nemá užívat tabák (cigarety v podobě žvýkaček ale nevadí), nemá pít (nalévat se kávou nevadí) a má se vyvarovat pochybné zábavy (tlachání se považuje za povolenou výjimku).

Jakmile se nám z pravidel stanou zásady a místo postojů v srdci nám začne jít o vnější projevy, možná náboženství v našem životě již zaujalo místo, které má patřit pouze Ježíši.

Proč je zásadní zaměřovat se na Ježíše?

Ježíš pro nás dělá to, co žádné náboženství nikdy dokázat nemůže. Níže uvedený výčet rozhodně není vyčerpávající:

• Ježíš nás miluje (J 15,13; Ř 8,35).
• Přivádí nás k Bohu (1Tm 2,5).
• Přivádí Boha k nám (Ko 1,15).
• Vykoupil nás Bohu (Ef 1,7).
• Je naším Zastáncem před Bohem (1J 2,1).
• Prohlašuje nás za nevinné (Ř 3,24; 5,1).
• Usmiřuje nás s Bohem (2K 5,19).
• Vyčleňuje nás pro Boha (1K 1,30).
• Dává nám pokoj s Bohem (Ř 5,1).
• Díky Ježíši jsme Bohu přijatelní (Ef 1,6).
• Odpouští nám (Ef 1,7).
• Osvobozuje nás z otroctví (Ř 8,2).
• Uzpůsobuje nás k přijetí za Boží děti (Ef 1,5).
• Díky Ježíši jsme dědici Boží (Ef 1,11).
• Dávám nám svého Ducha (J 14,16-17).
• Dává našemu životu nový směr (Ko 3,1-2).
• Žije v nás (Ko 1,27, J 14,23).
• Přivádí nás do Boží rodiny, jako Boží děti. (J 1,12).
• Přimlouvá se za nás (Ř 8,34).
• Vysvobozuje nás se Satanovy moci (Ko 1,13).
• Díky Ježíši jsme přeneseni do Božího království (Ko 1,13).
• Dává nám věčný život (Ř 6,23).
• Ukazuje nám, jak žít (1J 2,6).

Studie zaměřená na protiklady

Mnohé záležitosti uváděné v Písmu mají dvě stránky. A totéž platí i ohledně náboženství. V zájmu vyváženosti je důležité mít na mysli, že v životě se budeme muset neustále vypořádávat s následujícími dvěma náhledy, které si zdánlivě odporují.

Náboženství je důležité

Bible je plná náboženských postupů, které

1) nám poukazují na Boha anebo

2) jsou jakýmsi prostředkem, kdy můžeme nějak vyjádřit svůj vztah k Bohu. Starý i Nový zákon je plný náboženských zákonů, zásad, doktrín a obřadů.

Pakliže náboženství bereme jako jednání či chování, jímž dáváme najevo svou víru v Boha, úctu k němu a touhu působit Bohu radost, je zřejmé, že takové náboženství poskytuje:

• určitý model, systém či vzorec zdravého učení (Tt 2,1),
• možnost, jak s druhými sdílet své zkušenosti (Sk 2,37-47; Žd 10,25),
• možnost navenek projevovat víru, kterou chováme uvnitř (1J 3,17-18).

Náboženství je bezcenné

Náboženství je bezcenné, pokud se domníváme, že správné postavení před Bohem získáme prostřednictvím nějakého jednání. Poznání ani jednání nám nemůže zajistit ani dát spásu. Poznání je jen prostředkem a jednáním pak můžeme dávat najevo svou osobní víru v Ježíše. Z tohoto hlediska se tedy musíme vyhýbat:

• všem snahám a pokusům zasloužit si spásu (Ef 2,8-10),
• jakékoli myšlence na sebezdokonalování (Ga 3,1-3),
• čemukoli, co zaujme místo Ježíše (Ko 2,6-8).

Náboženství je velice ošidné nikoli v tom, že by bylo samo o sobě špatné, ale protože si s ním člověk může natolik vystačit, že naději a spásu pak už nehledá u Ježíše. Máme totiž sklon spoléhat sami na sebe a zapomínat na to, co může vykonat jedině a pouze Ježíš.

Test náboženství

Představte si, že máte vyplnit přihlášku před vstupem do nebe. Jaké skutečnosti zde uvedete?

• Vždy jsem věřil v Boha.
• Jsem považován za zbožného člověka.
• Snažil jsem se žít dobrým životem.
• Jsem pokřtěn.
• Jsem členem církve.
• Pravidelně jsem chodil na bohoslužby.
• Nedopustil jsem se ničeho opravdu špatného.
• To vše mi mohou dosvědčit lidé z mého okolí.

Pokud jste dočetli až sem, patrně si nyní uvědomujete, že takovými výroky byste na své přihlášce jen potvrdili smutnou skutečnost, že jste dosud nepochopili, jak bezcenné je náboženství.

V nebi by byla přijata jedině taková přihláška, kde by byly uvedeny následující skutečnosti:

• Nemohu uvést žádnou svou zásluhu.
• Od chvíle svého narození jsem hříšníkem.
• Přicházím nikoli ve svém jménu, ale ve jménu Ježíše Krista.
• Věřím, že Ježíš je Syn Boží a že je mým Spasitelem.
• Přijal jsem Ježíšovu oběť za své hříchy.
• Věřím, že Ježíš vstal z mrtvých.
• Věřím, že Ježíš a jen Ježíš mi může dát spásu.

Právě v tomto duchu se vyjadřoval apoštol Pavel, když poukazoval na rozdíl mezi náboženstvím a Ježíšem:

Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. (Ef 2,8-10)

Slovníček použitých termínů

Hřích: Jakékoli porušení Božích mravních zákonů. Důsledkem hříchu je trest věčné smrti.

Ježíš: Druhá osoba trojjediného Boha. Stal se člověkem, žil bezhříšným životem, byl ukřižován a vstal z mrtvých, aby dal spásu všem, kteří v něj věří.

Křest: Obřad – ponořením do vody – pohřeb starého člověka, jímž pokřtěný člověk veřejně vyznává svou osobní víru v Ježíše.

Kříž: Způsob popravy; Ježíš takto trpěl a zemřel místo nás, aby zaplatil za naše hříchy.

Náboženský fanatik: Člověk, který věří, že náboženství pro něj může vykonat to, co však může vykonat jedině Ježíš.

Náboženství: Systém myšlení a chování, jímž se vyjadřuje víra v Boha.

Ospravedlnění: Prohlášení za "spravedlivé". Bůh prohlašuje z právního hlediska za spravedlivé ty, kteří věří v Ježíše.

Pokání: Změna myšlení, která se projevuje změnou chování.

Spása: Boží láskyplná nabídka spasit (zachránit) od minulých, přítomných a budoucích účinků hříchu každého, kdo věří v Ježíše.

Večeře Páně: Obřad, při němž se používá chléb a víno (označuje se též jako "přijímání" či "svaté přijímání"). Tyto symboly věřícím připomínají Ježíšovu smrt v jejich prospěch.

Vzkříšení: Skutečnost, že Ježíš vstal v těle z mrtvých, čímž ukázal hodnotu své oběti a svou schopnost žít svým životem v těch, kteří v Něj věří.

Víra: Osobní důvěra. Jedná-li se o víru v osobu Ježíše, je taková víra základem pravého náboženství.

 http://www.biblickaknihovna.cz/knihy/nabozenstvi-nebo-kristus-jaky-je-v-tom-rozdil