Debóřina píseň - jak to s námi skutečně je?

Debóřina píseň V době Soudců nezažíval Izrael právě dobré časy. Zemi v té době často atakovali cizí nájezdníci. Bůh ale ve své milosti neustále pozvedal obdarované vůdce, kteří pomáhali sjednocovat lid a bránit se před útoky nepřátel. Jedním z těchto vůdců, kterým se říkalo „soudci“, byla i prorokyně Debóra. Za doby jejího soudcování poslal kenaanský král Jabín své vojsko vedené velitelem Síserou, aby Izrael krutě utlačoval a pobíjel jeho vojáky. Bůh svým Duchem pomazal Debóru a zmocnil jí k tomu, aby se Síserovi postavila na odpor. Debóra ale nebyla žádná „Johanka z Arku“, aby si na sebe dokázala obléknout vojenskou zbroj a bojovat ve válce po boku mužů. Namísto toho použila své vyjednávací schopnosti, aby izraelské muže zburcovala k tomu, aby se lidé všech izraelských kmenů spojili a společně vytáhli do boje pod Bárakovým vedením. Débora povolala každý izraelský kmen jednotlivě. Vyzývala jednotlivé kmeny k jednotě a k tomu, aby společně dosáhli toho, čeho by každý sám nikdy nedocílil – aby totiž společnými silami odrazili Síserův nápor. Některé kmeny ale její povolání k boji odmítly. Je zajímavé sledovat, jak izraelské kmeny na její volání k jednotné akci reagovaly. Tento starý příběh je ve skutečnosti dobrým zrcadlem pro současnou církev. Dan a jeho námořní obchody Když Debóra hodnotila Izrael po svém slavném vítězství, položila si radikální řečnickou otázku: „Proč Dan zůstal na svých lodích?“ (Soudců 5:17). Příslušníci Danova kmene byli obchodníci, kteří pro Izrael zajišťovali veškeré námořní obchody. Přiváželi do země zboží ze všech vzdálených koutů země. Když jejich lodě právě kotvily v přístavu, proměnily se v obchody a lidé přicházeli a nakupovali přímo na palubách. Když se Debóra chystala do boje, možná se to eběhlo nějak takto: Dan si právě na palubě u pokladny spokojeně přepočítával svou denní tržbu – jeho obchod měl za sebou úspěšný den – když vtom ho někdo vyrušil. Podíval se, co se děje, a spatřil, jak k němu chvatně přibíhá posel, unavený po dlouhé cestě, a přináší mu následující zprávu: Drahý Dane, Jabín, král kenaanský, poslal velitele Síseru, aby zničil Izrael. Bojujeme proti němu ze všech sil, ale potřebujeme pomoc. Všechny izraelské kmeny se teď musí spojit, aby odrazily nápor nepřítele. Přijď a pomoz nám – HNED TEĎ. Mnozí Izraelci, Tví bratři, krvácejí a umírají v bojích. Neváhej prosím a přijď nám urychleně pomoci! S pozdravem, Debóra (soudkyně Izraele) Obchodníka Dana tato zpráva hluboce zasáhla v srdci. Okamžitě vyskočil, aby se podíval směrem k pevnině, jestli nespatří probíhající bitvu na vlastní oči. Možná dokonce zaslechl řinčení zbroje a pláč jeho umírajících bratří. Stejně rychle jej ale přepadly i jiné myšlenky. Začaly se mu rojit hlavou znepokojující pochybnosti: Může si dovolit odejít do bitvy a nechat na lodi ležet své peníze – aniž by je dopočítal? Kdyby náhle odešel do boje, co se stane s jeho loděmi a s jeho obchodem? Neriskoval by tím celý příští osud svého vzkvétajícího podnikání? Vzpomněl si ale ještě na jednu věc: Kenaanci patřili mezi jeho zákazníky! Pomyslel si: ‚Neměl bych si to u nich rozházet. Zachovám si neutrální pozici.‘ Navíc ho napadlo: ‚Co když někdo potopí mé lodě, zatímco budu bojovat v armádě?‘ Když dobře zvážil všechna pro a proti, rozhodl se, jak se zachová. V rychlosti nacpal poslíčkovi do kapes pytlík s penězi a odpověděl mu: „Velmi rád bych pomohl. Bohužel nemůžu přijít osobně, ale posílám namísto toho finanční příspěvek. Řekni Debóře, že jsem v duchu s ní.“ Jak gentlemanské – nechat bojovat ženu, ale sám zůstat doma! Dan pokračoval v počítání svých peněz, zatímco jeho bratři pozvedali korouhev v boji po boku Debóry a Baráka. ‚Ať za Izrael zemřou jiní‘, pomyslel si, ‚já se přece musím věnovat svým obchodům.‘ Dan zůstal ve své lodi soběstřednosti, sebelásky a chamtivosti. Koho reprezentuje Dan v dnešní době? To je otázka, na kterou si musí každý z nás zodpovědět sám. Dan je jistě křesťanem, který patří do Boží rodiny, zná Boží zaslíbení a slyší Boží povolání do služby, které je na jeho životě. Na toto povolání ale neodpovídá a raději se dál věnuje svým obchodům, i když Bůh chce, aby „nejprve hledal Boží království“. Zvuk cinkajících mincí v jeho pokladně, názory nevěřících lidí a mínění jeho příbuzných a přátel jej natolik ohlušují, že neslyší volání živého Boha. Vydělávat peníze nebo změnit historii? Rychlý posel doufal, že od Zabulóna a Neftalího obdrží lepší odpověď na Debóřin dopis než od Dana. Když k nim dorazil, právě společně pracovali na poli. Oba už se těšili na konec pracovního dne, kdy se vrátí do svých rodin k jejich manželkám a dětem. Náhle je ale vyrušil rychlý posel a museli zvážit, jak zareagují na Debóřino povolání do služby. Co teď mají dělat? Ti dva ani na chvilku nezaváhali. Neměli na výběr a věděli, že mohou udělat jen jedinou věc! „Chvála Pánu“, zvolali, „že Bůh povolal Debóru, aby nás vedla. Konečně budeme moci ukončit Jabínův útlak. Díky Bohu za Debóru! Budeme bojovat v její armádě. Vyřiď jí, že právě vyrážíme a že s námi může jistě počítat.“ Zabulón a Neftalí opustili své srpy a vyměnili je za meče. Ještě doma objali své děti, políbili své plačící manželky a rychle se vrhli do víru bitvy. „Zabulón je lid, který dokázal nasadit svůj život, rovněž Neftalí na výšinách pole“ (Soudců 5:18). Izrael v této válce rychle zvítězil. Toto vítězství ale Danovi přineslo zahanbení namísto slávy. Izrael bojoval pod vedením Debóry a i známý poslední úder celé této války zasadila nepříteli žena. Byla to Jáel, Cheberova žena, která spícímu Síserovi vrazila do spánku stanový kolík a ukončila tím útlak kenaanské armády. Když později soudkyně Debóra projížděla celou zemi, dorazila i do přístavu, aby navštívila Dana. Položila mu otázku na tělo: „Proč jsi zůstal na svých lodích?“ Dan jí na to ale nedokázal odpovědět. Jen tak seděl, hleděl tupě k zemi a nervózně si mezi prsty pohrával s jednou ze svých mincí. Nedokázal se této Boží ženě, pomazané Duchem Svatým, ani podívat do očí. Její otázka ho pronásledovala po zbytek života. Stejná otázka jednou zazní i před Božím trůnem, až se tam všichni shromáždíme spolu s Danem, abychom vydali počet ze svých životů. Zabulón a Neftalí neměli stejný talent na obchodování jako Dan. Dan vydělával peníze, ale Zabolón s Neftalím přepisovali historii! Odvážně bojovali za Izrael a zvítězili v úchvatné bitvě, o které se i po třech tisíciletích dodnes mluví. Riskovali přitom úplně všechno, včetně svých životů. Neváhali vstoupit do války a s nasazením bojovat v předních liniích. I v dnešní době Bůh povolává lidi do služby. Někteří Boží povolání slyší, stejně jako ho slyšeli Zabulón a Neftalí. Jiní se ale podobají Danovi. Do církví chodí oba typy lidí. „Danovci“ považují své obchody za důležitější než práci na Božím díle a své zahrádky za důležitější než bělající se pole sklizně. Svou vlastní domácnost mají na přednějším místě než zaplňování nebe ztracenými a namísto toho, aby investovali do záchrany duší, si raději hromadí peníze sami pro sebe. „Oženil jsem se, a proto nemohu přijít“ (Lukáš 14:20). Zebulón na čas odešel od své rodiny, aby zachránil království. Ježíš prohlásil: „Kdo ztratí svůj život kvůli mně, nalezne jej“ (Matouš 10:39). Na jiném místě nás vyzývá: „Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života“ (Zjevení 2:10). Taková vytrvalost je ušlechtilá před Bohem. Bůh oceňuje, když jsme ochotni vzdát se kvůli Němu všeho, čeho si na zemi ceníme. Pán nás za to jednou osobně ocení a nasadí nám na hlavu třpytící se korunu života. K „Danovcům“ se Pán vyjádřil stroze: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej“ (Matouš 10:39). Vždyť je to žena! Po bitvě se začalo oslavovat. Prorokyně Debóra s generálem Bárakem zpívali vítěznou píseň, ve které postupně vyjmenovávali všechny izraelské kmeny a jejich postoje. Jejich píseň je plná ironických veršů. Po Danovi, Zabulónovi a Neftalím se píseň zmiňuje o kmeni Rúben: „Rúbenovy oddíly měly velká zpytování mínění“ (Soudců 5:16). Rúbenovci byli přemýšliví lidé. Zakládali si na tom, jak jsou rozumní a rozvážní. Byli to vzdělaní učenci a schopní řečníci. Jednoho dne k nim přiběhl zpocený a zaprášený posel a zalykavě na ně vykřikl: „Honem! Přináším naléhavý vzkaz od soudkyně Debóry!“ Rúben od něj ihned převzal dopis a přečetl si jej. Rozhodl se, že svolá mimořádnou poradu „Rady moudrých“. Společně se pak Debóřiným dopisem zabývali a neopomněli mu věnovat stejnou vážnost, jakou věnovali každé jiné otázce, kterou se kdy zabývali. Setkání rady bylo zahájeno četbou zápisu z jejího předchozího setkání. Po nějaké době se výbor moudrých myslitelů dostal k otázce Debóřina dopisu. Když si jej společně přečetli, poznali, že na něj nemohou odpovědět rychle. Věděli, že se jedná o příliš zásadní rozhodnutí, které nemohou učinit v časovém presu. Nemohli si dovolit přijmout nějaké neuvážené rozhodnutí, kterého by později litovali. Proto se se svou obvyklou opatrností rozhodli, že se na to raději vyspí a sejdou se znovu příští den, kdy vše znovu proberou, až budou svěží a odpočatí. Dalšího dne prozkoumali Debóřinu žádost ze všech možných úhlů. Nakonec došli k jednomyslnému závěru (který se také objevil v zápisu z rady): „V této záležitosti se musí něco podniknout!“ Nemohli ale zbrkle vstoupit do bitvy, aniž by nejprve dali hlavy dohromady a připravili dobrý bojový plán. Jeho přípravě obětavě zasvětili celý příští den. Rada chtěla mít dostatečnou záruku toho, že bitva, do které bude investovat, skončí vítězstvím. Věděli, že příprava jejich prvotřídní armády sice zabere určitý čas, ale chtěli jít do boje co nejlépe připraveni. V průběhu svého zasedání si dali přestávku na kávu a šli si trochu protáhnout záda. Ve svých srdcích cítili silný pocit uspokojení z dosavadní dobře vykonané práce na tomto projektu. Během přestávky zaslechli Rúbenovci vzdálený hluk bojů a zahlédli na nebi kouř vycházející z hořících vesnic. Uviděli dokonce i jednoho krvácejícího raněného Izraelce. To jim jen potvrdilo, že je moudré, že už na tomto projektu tak intenzivně pracují a že již brzy budou připraveni svému lidu pomoci. Vrátili se k přípravám bitvy a k promýšlení bojových strategií. Mezitím válka běžela na plné obrátky. Radu moudrých však znepokojovala jedna záležitost. Zařadili jí proto na program svého pravidelného zasedání hned příštího dne. Museli prodiskutovat jedno ožehavé téma: Debóru! Vždyť to byla žena! Jak se mají postavit k problematice toho, zda si Bůh může k vedení povolat ženu? Dalo se takové povolání nějak podložit Písmem? Vedla do té doby žena někdy muže – tedy s výjimkou Evy, která vedla Adama do hříchu? Skutečnost, že Izraelskému vojsku velela Debóra, byla pro tento koncil překážkou k tomu, aby mohli do bitvy aktivně vstoupit. Jejich poznání jim nedovolovalo uznat Boží povolání na jejím životě. Neexistoval totiž žádný precedent, který by opodstatňoval skutečnost, že by žena směla stát v autoritě a vést lid jako soudkyně. Rada neměla jistotu, zda Bůh může požehnat mužům, kteří se v bitvě řídí pokyny ženy. Nakonec dospěli k jasnému závěru: Jejich povinností je odmítnout se podobné bitvy zúčastnit. Šlo o princip. Nezní nám něco z toho povědomě? Lidem se v dnešní době často nelíbí, jak jsou některé věci nastaveny. Nelíbí se jim vedoucí a metody jejich práce, načasování evangelizací nebo konkrétní osobnosti. Objevují se i intelektuální námitky: „Kázat evangelium? Musíme přece uplatnit naše vzdělání! Nežijeme již v době Pavla a Petra. Zachraňovat duše? Probuzenecké hnutí? Tyto věci fungovaly za starých časů, ale dnes potřebujeme změnit přístup.“ Lidé, kteří takto uvažují, ale ve skutečnosti nikdy žádný „jiný přístup“ nenajdou. Někteří na nic nečekají a jdou kázat evangelium „tady a teď“. Ježíš řekl: „Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému, který vám dá Syn člověka“ (Jan 6:27). Jiní se více zajímají o svou vlastní svatost a o kvalitu svých duchovních životů než o to, aby zachraňovali lidi z věčné záhuby. Připravují si teologicky propracovaná kázání a s elegancí pózují na pódiích, ale v předních liních skutečné bitvy spočívající v záchraně duší pro věčnost nejsou nikdy k vidění. Někteří lidé sami sebe považují za „cele vydané“ a hluboce se zabývají působením Ducha v nich samých nebo uvnitř jejich církví. Přesto věří tomu, že kdyby k nim do církve přijel evangelista, vyrušil by tím Boží dílo z posledních let. Proto raději evangelisty nepodporují s odůvodněním, že strhávají pozornost jen sami na sebe. Namísto toho si dál užívají svá propracovaná kázání plná vzletných slovíček a nedochází jim, že kolem nich lidé každý den umírají ve svých hříších. Evangelizace – záchrana duší – je ale záchrannou operací, během které jsou z vod hříchu vytahováni tonoucí lidé. Je přitom docela jedno, jestli jim záchranný kruh hodí muž nebo žena! Na dovolené Jak na povolání do boje reagoval Ašer? Nervózní a vyčerpaný posel dorazil až na místo, kde bydlí Ašerovci. Co zjistil? „Ašer se usadil na pobřeží moře.“ Ašer byl na dovolené! „Je mi líto“, řekl kolabujícímu poslovi, „tuhle dovolenou už opravdu potřebuji. Za celý rok jsem si neodpočinul a už mám vše zařízené, takže to nejde zrušit.“ Ašer byl tvrdě pracující zaměstnaný člověk. Myslel si, že služba v církvi je dobrá jen pro lidi, kteří nemají nic jiného na práci. On často pracoval přesčas a do noci zpracovával účetní uzávěrky a již nějakou dobu věděl, že sám sobě dluží trochu oddechu. Potřeboval odjet od všeho pryč, aby ho nějakou dobu nikdo s ničím nezatěžoval. „Jít do bitvy? Teď se to skutečně nehodí!“ „Nicméně“, dodal Ašer, „jsem si jistý tím, že Debóra sežene dostatek jiných dobrovolníků. Vím, že bojování některé lidi baví. Nebojte se, určitě to všechno dobře dopadne.“ Ašer se narovnal na své plážové sedačce a dlouze usrkl ze svého chlazeného nápoje. „Vyřiďte jí, že si jí hluboce vážím a obdivuju jí za její odvahu a statečnost. Je to úžasná žena a my všichni tady jí věříme a jsme rádi, že můžeme tuto složitou záležitost přenechat v jejích schopných rukou. Bůh při ní jistě bude stát. Budeme se za ní modlit a věřit ve vítězství našeho lidu. Popište jí prosím mou situaci a vysvětlete jí, že teď budu muset strávit nějaký čas tady na pláži, abych načerpal nové síly a mohl potom pokračovat ve svém obchodování.“ Jaká byla Ašerova životní filozofie? Spoléhal na to, že za něj jeho práci udělá někdo jiný. „Ašerovci“ říkají: „Jistě se najde někdo, kdo tu práci udělá. My si o víkendu potřebujeme odpočinout daleko od všeho a ode všech. Musíme si užívat naši chatku uprostřed lesa. Byli bychom blázni, kdybychom jí nepoužívali.“ Někteří lidé jsou natolik zaměstnaní, že jakýkoliv požadavek navíc, včetně Božího povolání do služby, považují za zátěž, kterou nedokážou unést. Tvrdí, že nemůžou dělat všechnu svou práci a navíc ještě zachraňovat duše. Potřebují při veškeré své práci také nějaký čas na relaxaci. Občas samozřejmě mohou s něčím vypomoci, ale jen pokud budou mít právě „volno“ a nebudou mít zrovna na práci něco jiného. To byl příběh Debóry. Jsem přesvědčen o tom, že je pro nás silnou výzvou k zamyšlení právě teď, v konzumní době, ve které nyní žijeme. Buďme jako Zabulón a Neftalí a přidejme se k těm, kteří neváhají odpovědět na Boží povolání a vyrazit do boje! Vždyť Pán je s námi. Náš velitel nikdy neprohrál jedinou bitvu. Je čas opustit své sobecké zájmy a přestat se zabývat materiálními statky a vlastním pohodlím. Pracujme na věcech, které nepomíjejí. Budovat Boží věčné království znamená, že naše smrtelné ruce pracují na věcech, které přetrvávají na věčnost. Cokoliv je z víry v Boha, nikdy nezemře. Výběrčí daní Levi okamžitě opustil svou celnici, rybář z Bethesdy ihned následoval Ježíše. Na tyto lidi dodnes nezapomínáme. Teď ale Bůh volá nás. Ježíš říká: „Následuj Mě!“ Reinhard Bonnke http://www.bonnke.net/cfan/cs/debora

Křest v Duchu Svatém

Křest v Duchu Svatém

Napsal uživatel Reinhard Bonnke

Křest v Duchu Svatém nám ukazuje na Ježíše. Bůh poslal Jana Křtitele, aby ohlásil Přicházejícího. Nikdo ale netušil, o kom to Jan mluví. Jan ho tedy musel popsat – jinak by ho lidé nepoznali. Řekl: To je ten, který křtí v Duchu Svatém (Jan 1:33). Jeho poznávacím znamením mělo být to, že bude křtít v Duchu Svatém. To neměl činit nikdo jiný. Jen Ježíš měl křtít Duchem Svatým a ohněm. Nikdo jiný nemůže nikomu předat plnost Ducha Svatého. Je to výsadní právo samotného Boha. Je tomu tak z toho důvodu, že křest není pouze přicházející moc, ale je to sám Bůh, Duch Svatý. Nikdo nemůže dát Boha, jako by to byl nějaký předmět. Křtitelem v Duchu je Ježíš. Pokud církev káže Ježíše, musí až do skonání věků kázat i to, že Ježíš Kristus lidi křtí v Duchu. Ježíš, který nekřtí Duchem Svatým a ohněm, není biblický. Nikdo nemá právo kázat jiného Ježíše. Biblický Ježíš, který křtí v Duchu Svatém, je tentýž, včera, dnes i na věky (Židům 13:8). Je to věrný Bůh – věrný sám sobě, věrný nám i svým zaslíbením. Když apoštoly vlekli před shromáždění nadutých náboženských představitelů, bylo na apoštolech znát, že na nich spočinul Duch Svatý. Jejich neochvějné svědectví i jejich důvěra vyvolávaly údiv. Duch je víc než jakési vzedmutí věřících duší. Projeví se i řečí našeho těla – poznamená naši osobnost, naše způsoby, hlas, oči. Projeví se ovocem Ducha a postoji, které by lidé sami od sebe nečekali. Na druhé straně nic neodpuzuje tolik jako předstírání svatouškovství. Ježíš od svých učedníků očekává, že budou svědky - ne to, že povedou spory. Mají být svědky Jeho vzkříšení. Jejich životodárné poselství skutečně proměňuje lidské životy. Pokud bychom ovšem svou zvěst předkládali k věření s chladným a lhostejným srdcem, ničeho bychom nedosáhli. Učedníci hlásali své poselství jako důležitou a slavnou skutečnost. Byli to lidé vášniví, nikoli lhostejní. Byli to svědkové, plni nadšení z toho, co hlásali; sami byli příkladem své zvěsti – plní nového života. Ježíš jim řekl, aby neodcházeli z Jeruzaléma: Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem Svatým, až uplyne těchto několik dní. Dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky (Skutky 1,4.5.8). Ježíši na tom, který měl přijít – na Duchu Svatém – velmi záleželo. Co Duch Páně s učedníky udělal? Zapálil je, aby hořeli jako pochodně. Duch byl – a dosud je – klíčem k účinnému svědectví. Ježíš řekl: Beze mě nemůžete učinit nic (Jan 15,5). Potřebujeme být spojeni s vinným kmenem,z nějž čerpáme život. Život z Ducha je tajemstvím nových učedníků. Bez Ducha Svatého můžeme učinit ledacos; nic z toho ale nebude mít trvalý účinek. Proto je příchod Ducha Svatého tak důležitý. Neodcházejte z Jeruzaléma, ale čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení (Skutky 1:4). Kristus vystou- pil na nebesa a požádal Otce, aby splnil své zaslíbení a poslal Ducha Svatého. Ten skutečně do deseti dnů přišel. A nepřišel nijak potichu. Svůj příchod oznámil skrze 120 učedníků. Projevil se skrze shromážděné věřící, kteří mluvili v jazycích a prorokovali. Pro učedníky a apoštoly to byl úžasný den. Duch Svatý je Duch lásky Otcovy i Synovy: Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (Římanům 5:5). Tato láska naplnila věřící a začala skrze ně působit. Stali se tím, co z nich učinil Duch. Tento křest byl pro ně jako pro jednotlivce, ne „pro celou církev“. I jiní – jako třeba dům Kornéliův – přijali Ducha sami za sebe. V Novém zákoně nenajdeme nic, co by naznačovalo, že nepotřebujeme totéž, co měli apoštolové. Oni nikdy neříkali, že to, co mají, je jen pro ně. Naopak, Petr říká zcela jasně: Dostanete dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh (Skutky 2:38-39). Učedníci potřebovali, aby je Duch Svatý zmocnil. Bylo nutné, aby kázali evangelium v Duchu Svatém a aby Nejvyšší jejich kázání potvrzoval. Jsme snad lepší než oni? Můžeme konat Boží dílo bez zmocnění, kterého se dostalo jim? Nepochybně potřebujeme vše, co nám Bůh může dát – a svět potřebuje lidi, kteří budou takto Bohem vystrojeni. Více než půl miliardy lidí na světě dnes toto vystrojení zná a raduje se z něj. Snad nás překvapí, uvědomíme-li si, že Ježíš opustil tento svět, aby mohl přijít Duch Svatý. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde (Jan 16,7). Duch Svatý k nám přichází tajemně, ale přesto přirozeně. Po vzkříšení se otřesení a vystrašení učedníci skrývali, neboť se báli, co by se jim mohlo stát. Rozhodně potřebovali křest a vystrojení mocí z výsosti – a my jsme na tom stejně. A Bůh nám dá, co potřebujeme: Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši (Filipským 4:19). Svět se nezměnil – není tomu tak, že bychom dnes už Ducha Svatého nepotřebovali. Nemáme nic, co by mohlo moc Ducha nahradit – žádnou metodu, žádný plán, žádný jiný přístup. Je to Duch, který vykoná Boží dílo. Svět stále potřebuje záchranu, potřebuje být přesvědčen - a to je bez Ducha nemožné! Duch Svatý není pocit bázně, vznášející se kolem starých náboženských nemovitostí. Duch Svatý se může projevit pouze skrze Duchem naplněné lidi. Věřícím je řečeno: Naplňujte se Duchem (Efezským 5:18). Bůh by nám to neřekl, kdybychom se mohli bez Ducha obejít. Ježíš nás vyzval, abychom prosili o Ducha; abychom hledali a tloukli – a slíbil, že Otec dá Ducha těm, kteří ho prosí (Lukáš 11:9-13). To neznamená, že jen tak mezi řečí poprosíme. Potřebujeme být vůči Bohu neustále otevření – musíme prosit, hledat, tlouct! Bůh odmění ty, kdo jsou připraveni přijmout Jeho požehnání. Dal nám své Slovo – a my musíme uchopit Jeho zaslíbení. Máme-li být naplněni, musíme učinit to, k čemu nás vyzývá Ježíš: Prosit! To neznamená, že jen tak ledabyle poprosíme. Prosby, tlučení a hledání se musí stát naším životním stylem. Duch Svatý přichází, kdy se mu zlíbí – přichází ovšem k těm, kdo jsou připraveni. Ducha Svatého nedostaneme jako kávu z automatu – zmáčkneš tlačítko a už ji máš. Na druhé straně Bůh neočekává, že budeme neustále prosit a prosit a nikdy nic nedostaneme. Kdo hledá, nalézá (Lukáš 11:10). Lidé poznají, když přijde to, co hledali. Křest v Duchu Svatém přijímáme vírou, jeho dokladem jsou ale znamení, která ho doprovázejí. Mluví v jazycích všichni ti, kteří přijímají Ducha Svatého? Obecnou odpovědí je jednoznačné „ano“ – či spíše bylo by, kdyby všechno na světě bylo dokonalé. Bůh není svázán pravidly. Dělá to, co může udělat – podle naší víry. Říci, že lidé mohou být pokřtěni v Duchu bez jazyků, příliš neodpovídá Novému zákonu. Ve všech případech je totiž zřejmé, že pokřtění v Duchu jazyky mluvili. Pokud se lidé ovšem jazyků bojí, pokud přijali učení, jež je zmátlo, či existují-li jiné – pravděpodobně podvědomé – příčiny, může být Duch Svatý uhašován. Pak nedělá to, co by normálně dělal – mám na mysli znamení. Někteří věří, že přijmou Ducha Svatého; nevěří však, že přijmou i znamení. Dostane se jim tedy podle jejich víry. Klíčovou otázkou pro tyto lidi pak je, podle čeho si mohou být jisti, že byli naplněni Duchem, není-li zde znamení, totiž nemluví-li v jazycích? Je velmi důležité, abychom měli jistotu, že jsme byli naplněni Duchem – vždyť máme vyjít a čelit bezbožnému světu. V jistotě, že jsme naplněni, můžeme vykročit: Víme, že Duch je s námi. Učedníci tuto jistotu měli. Obejdeme se bez ní? Oni věděli, že Duch je s nimi, a proto vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními (Marek 16,20). Službu Ducha Svatého doprovázejí znamení – pokud věříme. Mluvit jazyky nezačneme, pokud to nezkusíme. Mluvit v jazycích se ovšem nemůžete „naučit“. Není na to nějaká technika nebo metoda. Duch Svatý nepřichází z vůle člověka; přijde-li, jde o svrchované Boží jednání. Dar Ducha není nějaké přirozené obdarování – je to Bůh sám, je to Duch. Není to moc či oheň – je to osoba. Je příliš úžasný na to, abychom si mysleli, že ho můžeme rozdávat v jakési namyšlené sebejistotě. Můžeme si ovšem navzájem pomáhat modlitbou a vzkládáním rukou, stejně jako to činili apoštolové v Samaří či Pavel v Efezu. Musíme být pokorní a otevření. Tak se to naučil Petr v Kornéliově domě – zatímco ještě mluvil, Duch padl na všechny přítomné. Nezapomínejte, že do našich životů nevstupuje pouze moc, ale sám Všemohoucí Bůh v osobě Ducha Svatého. Nově se mu v modlitbě vydejte a očekávejte, že Bůh naplní svá zaslíbení. Dnes padá oheň podobně, jako padl na věřící v 2. kapitole Skutků. I dnes je vůlí Otcovou, aby ohnivé jazyky spočinuly na hlavách všech znovuzrozených křesťanů. Reinhard Bonnke Chcete-li být pokřtěni v Duchu Svatém, můžete o to Ježíše poprosit v následující modlitbě. Nejprve si pečlivě přečtěte níže uvedené verše a rozjímejte nad nimi, aby ve Vás povstala pevná víra a očekávání na křest v Duchu Svatém. Potom se modlete následující modlitbu a až jí dokončíte, začněte ve víře promlouvat slova, která Vám budou přicházet - Duch Svatý Vám pomůže promlouvat v jiných jazycích. Drahý Pane Ježíši, ty jsi ten, který křtí v Duchu Svatém. Prosím Tě, abys mě teď naplnil svým Svatým Duchem - pokřti mě v Duchu - jak jsi zaslíbil v Janovi 14:16-19 a ve Skutcích 1:4-8. Ať prožiju to, co prožili první učedníci na den Letnic a milióny křesťanů v dnešní době. Právě teď se otevírám Duchu Svatému, aby mohl skrze mě proudit tak jak je to zaslíbeno v Písmu. Prosím, použij si můj hlas. Pane Ježíši, ať ve mě roste ovoce Ducha a ať je můj život svědectvím o Tobě. Ať jsi oslaven skrze každé slovo, které vyjde z mých úst. Vezmi si celý můj život. Plně se Ti odevzdávám. Amen. http://www.bonnke.net/cfan/cs/taufehg

Jaké je tajemství přístupu k zázrakům?

Jaké je tajemství přístupu k zázrakům?

Napsal uživatel Daniel Kolenda

Během interview v jednom známém televizním pořadu jsem dostal otázku: „Jaké je tajemství přístupu k zázrakům?“ V tu chvíli mě napadlo: „Kéž bych měl na odpověď třicet minut namísto třiceti vteřin.“ Uvědomil jsem si, že mnozí lidé budou zřejmě mou jednoduchou krátkou odpověď považovat za laciné duchovní klišé. „Tím tajemstvím je“, odpověděl jsem, „že žádné tajemství neexistuje.“ Zázraky by pro křesťany neměly být tajemstvím! Klíč k přístupu k zázračné Boží moci spočívá v tom nejjednodušším a základním bodě křesťanské víry, díky kterému jsme vstoupili do Božího království, přijali ospravedlnění před Bohem a díky němuž se líbíme Bohu. Tím klíčem není nic jiného než víra v dokončené dílo kříže. Neznám žádné další tajemství přístupu k zázrakům! Vyzývám každého, ať zkusí v Písmu najít jakýkoliv jiný klíč k přístupu k zázračné Boží moci kromě víry. Vzpomeňme na uzdravení chromého muže u Krásné brány. Petr řekl shromážděnému zástupu přihlížejících lidí, kterých se zmocnil úžas: „Proč se na nás tak upřeně díváte, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? A tohoto muže, kterého vidíte a znáte, na základě víry v Ježíšovo jméno toto jméno upevnilo a víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech“ (Skutky 3:12 a 16). Ty nejúžasnější duchovní objevy jsou ve skutečnosti jednoduchými a základními pravdami. Zdá se, že všichni chtějí, aby jim někdo dal nějaký tip, ukázal speciální trik nebo přinesl nové zjevení. V knihovnách se hromadí stohy nových knih. Všude povstávají biblické školy a tréninková centra. Učitelů je víc než dost. Přesto se zdá, že čím více se o zázracích vyučuje, tím méně jich zažíváme. Možná, že se ve skutečnosti potřebujeme odnaučit většinu toho, co jsme se dosud naučili, odložit veškerá svá vyučování a vrátit se k jednoduchosti Božího Slova. Mluvím o jednoduchosti, která je založena na tak základních a jednoduchých pravdách, že je až urážlivá, protože napadá naší inteligenci. Nevyčíslitelná hodnota vzácného originálu V dávných časech existoval velký nedostatek pergamenů, na které se tehdy psalo. Z toho důvodu bývaly pergameny často pro různé účely „recyklovány“ a používány opakovaně. Písař nebo autor nějaké písemnosti jednoduše seškrabal původní text, odstranil ho z pergamenu a napsal přes něj něco jiného. Je až k neuvěření, že celá řada vzácných novozákonních rukopisů nevyčíslitelné hodnoty byla tímto způsobem recyklována – k velkému rozčarování odborníků, kteří znají jejich skutečnou hodnotu. Těmto rukopisům se začalo říkat rukopisy „palimpset“ (podle řeckého slova, které znamená „znovu seškrábané“). Bibličtí učenci procházeli při čtení původního, později přepsaného, textu řadou obtíží a museli k jejich čtení používat špičkový zrak, chemické přípravky a v současné době i počítačové technologie. Zřejmě nejznámějším palimpsetovým rukopisem je rukopis známý jako Efraimův kodex. Jeho název je odvozen z toho, že zhruba kolem roku 1200 po Kristu někdo přepsal většinu biblického textu třiceti osmi kázáními teologa ze 4. století Efraima ze Sýrie! Díky německému biblickému učenci Tischendorfovi, který jako první tento rukopis dešifroval, dnes patří Efraimský kodex k nejvýznamějším existujícím biblickým rukopisům. Jsem přesvědčen o tom, že se písař, který kázáními Efraima ze Sýrie přepsal vzácný biblický text, domníval, že dělá něco důležitého. Kdyby jen rozuměl tomu, že skutečný poklad se ve skutečnosti skrývá v původním textu, který přepsal souborem teologických kázání! Bylo nesmírně pracné odstranit tuto vrstvu komentářů a výkladů, kterými bylo přepsáno jednoduché Boží Slovo nabité Boží mocí. Jestliže se z přístupu k zázračné Boží moci stalo tajemství, je tajemstvím jen proto, že bylo zahaleno komentáři tisíců učitelů. Každý z nich přidal další a další pravidla, omezení, předpoklady a procedury, které mnozí přijali a vyučují je jako nezbytné kroky umožňující přístup k zázrakům. Tuto vrstvu komentářů a výkladů bychom však měli odstranit a vrátit se k základům. Když to uděláme, objevíme tajemství známé už od počátku: „Jen věř!“ Přátelé, jestliže hledáte tajemství přístupu k zázrakům, již teď Vám mohu říct, že až ho objevíte, zjistíte, že tím tajemstvím je, že žádné takové tajemství neexistuje. Tvrdá lekce víry Před několika lety jsem sloužil na jednom úžasném shromáždění. Právě jsem dokončil kázání, které jsem prožíval celým svým srdcem, a přišel čas modlit se za nemocné. Netušil jsem, že to pro mě bude chvíle, kdy dostanu novou tvrdou lekci týkající se víry, o které jsem právě kázal. Rozdmýchán svým vlastním kázáním jsem sebejistě sestoupil z podia a začal klást ruce na nemocné, kteří seděli v první řadě. Přistoupil jsem k vážně nemocnému chromému člověku sedícímu na motorizovaném invalidním vozíku. Měl pokroucené ruce i nohy, byl celý svraštělý a úplně chromý. Otočil jsem se na uvaděče, kteří mě doprovázeli, a řekl jsem jim: „Zvedněte ho z vozíku!“ Potom jsem pokračoval v modlitbách za lidi, kteří stáli v modlitební řadě. Nevím přesně, jak došlo k tomu nedorozumění. Možná bylo zapříčiněno jazykovou bariérou – shromáždění se konalo v Hong Kongu. Nebo bylo způsobeno hlukem – bylo to velice hlasité shromáždění na velké ploše. Nejsem si jistý. Vím jen, že když jsem položil ruce na posledního člověka v modlitební řadě a otočil jsem se zpátky směrem k podiu, uviděl jsem toho chromého muže, jak sedí na svém invalidním vozíku uprostřed podia před zraky přítomných více než 5 000 lidí! Zjevně došlo k tomu, že když jsem řekl uvaděčům, aby ho zvedli z vozíku, mysleli si, že po nich chci, aby ho i s vozíkem zvedli na podium. Jedna věc je modlit se za někoho v modlitební řadě, ale něco úplně jiného je modlit se za někoho před zraky 5 000 lidí, kteří sledují každý váš pohyb. Trochu mi ztěžkly nohy, začaly se mi potit dlaně a zrychlil se mi srdeční tep. Co když se pomodlím a nic se nestane? Veškerá moje víra byla v tu chvíli pryč. Určitě Vás zajímá, co se stalo potom. Musím Vás ale zklamat: nestalo se to, v co doufáte. Modlil jsem se za toho muže a vůbec nic se nestalo. Neproběhlo uzdravení, nedostavil se zázrak a dokonce nedošlo ani k žádnému projevu. Nestalo se vůbec nic. Vyprávím to proto, že k Vám chci být úplně upřímný. Někdy získáme ty nejzásadnější lekce v údolích a ne na vrcholech. Rád bych Vám dnes předal jeden zásadní poznatek o víře. Pokud jej přijmete, může Vás to osvobodit. Když jsem se modlil za tohoto chromého bratra a on nebyl uzdraven, přiznám se, že jsem se cítil pokořen, ztrapněn, zahanben a deprimován. Myslím si, že jsem se ve skutečnosti cítil špatně především kvůli sobě, ani ne tak kvůli tomu chromému muži! V tu chvíli však Duch Svatý osvítil mé srdce a já jsem uviděl něco, co jsem si dříve neuvědomoval. Došlo mi, že jsem za vlak Boží slávy připojil vagón své vlastní pověsti a svého ega. Kdyby Bůh učinil zázrak, cítil bych uspokojení, a kdyby jej neučinil, cítil bych pokoření – jako kdybych měl nějaký podíl na Jeho zázracích. Jsem přesvědčen o tom, že to, co jsem právě popsal, je tou největší chybou, kterou lidé mohou udělat, když očekávají na zázrak. Zázraky totiž vůbec nejsou o nás. Zázraky jsou jen a jedině o Ježíši! Lidé často žasnou nad zázraky, které se dějí na našich evangelizačních taženích. Jsem ale naprosto přesvědčen o tom, že kdybych na podium postavil namísto sebe svého sedmiletého syna a on by se modlil ve víře ve jméno Ježíš, byli bychom svědky stejně mocných zázraků. Zázraky jsou na tom, co dělám, tou nejjednodušší věcí, protože je nedělám já! Většina z Vás, kteří čtete tento text, se nikdy nebude muset za někoho modlit na podiu s tím, že tomu bude přihlížet 5 000 lidí. Možná však čelíte stejnému strachu, který vám často bránil v tom, abyste ve víře vykročili do toho, co Vám Bůh ukázal. Stále si říkáte: „Co když se za někoho pomodlím a nic se nestane?“ Před lety jsem tuto otázku položil evangelistovi Bonnkemu. Zeptal jsem se ho: „Co mám dělat, když se za někoho pomodlím a nic se nestane?“ Odpověděl mi takto: „Kdyby ses musel modlit za 100 lidí s tím, že prvních 99 nebude uzdraveno, modli se za toho stého úplně stejně, jako kdyby byli všichni před ním uzdraveni!“ Přátelé – to je víra! Víra není pohnuta tím, co vidí oči. Víra spočívá na Božích zaslíbeních a na Boží moci. Někdo mi kdysi řekl. „Víra se hláskuje R-I-S-K.“ Chápu, jak to myslel, a jistě je na tom něco pravdy. Rád bych to ale vyjádřil trochu jinak. Řekl bych, že víra se hláskuje O-D-P-O-Č-I-N-E-K. Nebo ještě lépe: D-Ů-V-Ě-R-A. Kdybychom se neustále obávali toho, co se stane, jestliže se za někoho pomodlíme a on nebude uzdraven, brzy bychom se za lidi úplně přestali modlit. Víra a strach jdou proti sobě a strach ve skutečnosti působí svázanost a nesvobodu (Židům 2:15). Strach přichází tehdy, když máme pocit osobního ohrožení. Jestliže se obáváme toho, co by se stalo, kdybychom se za někoho modlili a on by nebyl uzdraven, znamená to, že jsme si ve skutečnosti přivlastnili něco, co nám vůbec nenáleží – Boží slávu. Dokud se nenaučíme odpočívat v dokončeném dílu kříže, neporozumíme víře. Dokud se nenaučíme nebýt vůbec pohnuti tím, co vidíme, neporozumíme víře. Dokud neodpojíme z vlaku Boží slávy svou vlastní pověst, neporozumíme víře. Dokud nám nedojde, že to není o nás, neporozumíme víře. Neříkám, že vím o víře všechno. Ve skutečnosti se mi zdá, že čím déle studuji Školu Ducha Svatého, tím méně toho vím. Jedno však vím jistě: ve chvíli, kdy jsem z vlaku Boží slávy odpojil vagón svého ega, jsem začal prožívat úžasnou svobodu, kterou jsem předtím neznal. Nyní se modlím za nemocné, aniž bych přitom zažíval pocity tlaku nebo napětí. Vím, že když budou uzdraveni, nebude to moje zásluha, a když nebudou uzdraveni, nebude to moje vina. Úplně jsem se odpoutal od toho, abych si přivlastňoval nějaké zásluhy nebo naopak prožíval pocit viny. Nyní je pro mě důležité poslouchat Boha a věřit Mu – zbytek už je na Něm! Přišel jsem na to, že víra odpočívá! Jaká osvobozující pravda! Čím více se snažíme činit zázraky, tím méně jich vidíme. Čím více se bojíme toho, co by se nemuselo stát, tím méně se modlíme, posloucháme a věříme. Čím více odpočíváme ve víře a jednoduše jdeme poslušně vpřed, tím více zázraků zažíváme. Naším úkolem není být spasitely, uzdravitely, činitely zázraků a osvoboditely. Naším úkolem je klást ruce na nemocné, modlit se za ně ve jménu Ježíše a věřit za všech okolností Božímu Slovu. Zbytek už je na Bohu. Abych tedy odpověděl na otázku: „Co mám dělat, když se pomodlím a nic se nestane?“ Moje rada zní: Modli se dál! Daniel Kolenda http://www.bonnke.net/cfan/cs/accessingthemiraculous

Oheň našeho Pána Ježíše - 2

Pánův oheň - 2

Napsal uživatel Reinhard Bonnke

... , sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. ... 2. Paralipomenon 7:1 Boží oheň nikdy nevyhasíná. To bylo to první, čeho si Mojžíš všiml při setkání s hořícím keřem - keř nikdy neshořel a plameny neslábly. Starozákonní zápalné oběti přinášené na chrámový oltář a kadidelnici také nikdy nepohasínaly. Byl to svatý oheň. Letnice nebyly zážitkem z mládí, na který by učedníci celý život nostalgicky vzpomínali. Oheň, který o Letnicích přijali, jim vydržel po celé jejich životy. Kniha Skutků píše o Letnicích a o tom, jak je učedníci prožili, jen krátce. Celý zbytek knihy Skutků ale popisuje jeho důsledky. Mocné Boží dílo, které začalo Letnicemi, trvá dodnes! Boží oheň neztrácí po čase svůj lesk. Jeho zdroj je věčný a nevyčerpatelný. V Zacharjáši čteme o sedmi světlech na zlatém svícnu, které měly k dispozici nevyčerpatelný přísun oleje z olivovníků (Zacharjáš 4). Ve stejné době, kdy lidé v Jezuzalému slavili biblické Letnice, byla do Říma přiváděna voda z hor pomocí soustavy ohromných akvaduktů. Dnes zbyly z těchto architektonických skvostů jen trosky. Klenby se propadly a akvadukty vyschly. Platí to i o letniční zkušenosti? Je naplnění Duchem záležitostí dávno minulých dob, dvacet století starou zkušeností, která je dnes pouhou historií? Je pryč čas „horních místností“ ani „prudkého ohnivého větru“? Zbyla z původní vitality církve jen vzpomínka a historie zavřená do skleněné vitríny? Neuhasitelný oheň Všimněte si, co řekl sám Ježíš: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí“ ( Lukáš 11:11-13 ,Matouš 7:9,). Je zajímavé všimnout si příměru, který Ježíš používá. Syn v něm žádá otce o chléb, rybu a vejce - tedy o základní životní potřeby. Není řeč o kaviáru, drahých vínech, hedvábných šatech, zlatu, diamantech a dalších luxusních předmětech, ale o věcech každodenního života. Tím Ježíš jasně ukazuje, že dar Ducha Svatého patří do seznamu základních životních potřeb! Bůh nám neustále dává chléb, ryby a vejce a dělá to již tisíce let. Dává nám ale i svého Svatého Ducha. Nějakou dobu se dá bez chleba, ryby a vejce přežít. Není to ale Božím plánem a nerad bych to zkoušel. Proč bychom tedy měli žít bez Ducha Svatého? Naše osobní Letnice, během nichž každý z nás přijal plnost Ducha, nemají pro nás být vzpomínkou na hezký zážitek z minulosti. Není to vzpomínka, ze které žijeme, ale trvalá každodenní neuhasitelná zkušenost. To, že žijeme a dýcháme, si nemusíme pamatovat. Není to vzpomínka, ale fakt. Každý den se nemusíme „snažit“ žít nebo „pokoušet“ dýchat. To nás ani nenapadne. Jednoduše každý den žijeme a dýcháme! Podobně žijeme z trvale se obnovující moci Ducha Svatého. Naše fyzická těla se „obnovují“, když je používáme a napínáme svaly. Naše tělesná teplota má stále stejnou hodnotu, ať už se subjektivně cítíme tak, že je nám teplo nebo zima. Změna tělesné teploty je známkou nemoci. V Kristu Ježíši teplota nekolísá. Jeho oheň hoří a hoří! Minuly Letnice... Pavel řekl, že se Ježíš zjevil „více než pěti stům bratří najednou“ (1. Korintským 15:6). To bylo ještě před dnem Letnic. Říkám si: kde byli na den Letnic? Minuli je! Letnice - Festival týdnů - byl putovním festivalem, kterého se museli účastnit všichni Židé. Zřejmě na tento svátek tedy přišli. Lidé i v dnešní době míjejí své osobní Letnice - snad proto, že jsou příliš zaneprázdněni jinými záležitostmi. Někteří lidé mají rádi mluvení v jazycích asi tak, jako rybí tuk. Nemyslím si, že by měl někdo právo na to nemít rád jeden z darů Ducha Svatého. Bůh nám své dary dává podle své vůle a ne podle našich preferencí. Bratři, kteří žili v samých počátcích církve možná pojali podezření, že horní místnost bude místem ohnivých jazyků, a proto se raději rozhodli zůstat v pohodlí chrámu a rituálů, které dobře znali. Bůh ohně zřejmě každému nesedí. Ať už se to ale lidem líbí nebo ne, Bůh je takový a žádný jiný Bůh není. Před určitou dobou byl jeden můj přítel z Anglie na návštěvě New Yorku. Jeho společník se ho otázal, jestli by si dal něco k pití a odvedl ho k pultu s občerstvením a objednal čaj. V té době v Anglii neznali „ledový čaj“ a i v současnosti je „pravými angličany“ tento nápoj považován téměř za svatokrádež! Můj přítel George dostal šálek ledového čaje. Jemně uskrl a s rozhořčením vrátil svůj šálek zpět na pult. „Tahle věc je studená jako led!“, řekl. Jeho společník se neudržel a rozesmál se nad tím, jak se angličan seznámil s ledovým čajem. Stejně reaguji na křesťanství bez ohně. Chladné rituální náboženství je pro mě stejně nepřitažlivé jako chladná planeta. Studené církevní shromáždění chutná stejně, jako včerejší studené brambory. Pravý oheň zapaluje Pán, stejně jako jej zapaloval na izrealských oltářích. Leviticus 9:24 popisuje Mojžíšův původní oltář. Oheň na něm nebyl zapalován třením dřeva, jak se to tehdy obvykle dělávalo. V tomto verši stojí: „Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář.“ Když před mnoha staletími Šalamoun zasvěcoval v Jeruzalémě první chrám, modlil se za to, aby sestoupil oheň. „Když Šalomoun dokončil svou modlitbu, sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. Kněží nemohli do Hospodinova domu vstoupit, neboť Hospodinova sláva naplnila Hospodinův dům. A všichni Izraelci viděli sestupující oheň i Hospodinovu slávu nad domem, klesli na dlažbu tváří k zemi, klaněli se a vzdávali chválu Hospodinu, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věční” (2. Paralipomenon 7:1-3). Zbožnost Izraele byla prodchnuta ohněm a slávou. Kněží museli původní oheň udržovat a nesměl nikdy vyhasnout. Oheň byl v samém srdci chrámového uctívání. Když se Šalamoun modlil a sestoupil Boží oheň, nikdo proti tomu nic nenamítal. Shromážděné zástupy reagovaly tak, že silným hlasem chválily a oslavovaly Boha. Nikdo nenamítl: „Na těchto shromážděních je nějak příliš moc nadšení. Půjdu raději někam, kde je to tišší a důstojnější.“ Ideálním místem pro ty, kdo takto mluví, je hřbitov. Faktem je, že víra bez ohně je falešná víra. Neodpovídá totiž skutečnému Božímu charakteru. Bůh je stravující oheň! Nedokážu se smířit s vírou, která se nevztahuje k takovému Bohu, jakým skutečně je. Nedokážu si představit Boha o teplotě 0° C. Bůh se vždy podobá polednímu slunci v plné záři. Kdyby byla naše zbožnost zbavena citů, vášně, vnitřního zápalu a energie, která nás žene vpřed, podobala by se temnotě hrobu. Jen při myšlence na to mám zimnici! Když někdo uhasí oheň, uhasí Boha a zarmucuje Ducha. Někteří lidé tvrdí, že Bůh je plný soucitu, ale ne vášně. S tím nesouhlasím. Je věčnou fontánou vášně. Je pravdou, že své vášně nevyjadřuje stejně, jako to občas děláme my. Je stálý a neměnný. Malachiáš řekl, že nás oheň jeho vášně stráví: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno ." (Malachiáš 3:1-2) Reinhard Bonnke (http://www.bonnke.net/cfan/cs/resourcen/bibelstudien)

Bůh v ohni 1

Bůh v ohni 1

Napsal uživatel Reinhard Bonnke

V Bibli se slovo „oheň“ vyskytuje více než 500 krát, z toho 90 krát v přímé souvislosti s Bohem. Bible říká, že se Boží jednání podobá žhnoucímu ohni. Oheň je jedním z příměrů, které Boha vystihují: „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň“ (Deuteronomium 4:24). Když Ezechiel mluvil o Bohu, často používal slova související s ohněm. „Vylili jsem tedy na ně své rozhořčení, skoncoval jsem s nimi ohněm své zuřivosti, uvalil jsem jejich cestu na jejich hlavu, je výrok Panovníka Hospodina“ (Ezechiel 22:31). Izajáš prorokoval: „Národy budou jako vypalování vápna, vzplanou ohněm jako posekané trní“ (Izajáš 33:12). Vápno hoří pomalu, ale trní rychle. Představujete si Boha jako Boha ohně? Náš Bůh se nepodobá ledovci, ale lesnímu požáru. Bible jej nepřipodobňuje k chladnému svitu měsíce, ale k slunečnímu žáru. Bůh přebývá ve světle vycházejícího slunce. Jeho dílo se podobá ostrému svitu slunce. Bůh svůj plán naplňuje se žhavou vášní a zacílením. Nesnese vlažnost. Takový je náš Bůh! Izajáš se dotazuje: „Kdo z nás bude pobývat u stravujícího ohně?Kdo z nás bude pobývat u věčných plamenů?“ (Izajáš 33:14). Kdo to udělá? Elijáš dal Bohu odvážnou výzvu: „Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bohem“ (1. Královská 18:24). Jestliže se chcete podobat Elijáši, musíte počítat s Bohem, který odpovídá ohněm. Chcete žít ohnivé křesťanství založené na plamenném poselství evangelia a na víře, která vám rozpálí „oheň v kostech“? Nebo raději zvolíte Boha, který po vás nic nechce a neočekává od vás vydanost a oběti? Bůh Elijášův a Izajášův není polovičatý. Je Bohem neúnavného nasazení a absolutní vydanosti. Je Bohem nadšení! Vše, co dělá, dělá s nadšením a zápalem: „Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (2. Královská 19:31). Izajáš 33 mluví o Božím stravujícím hněvu vůči špatnostem. Bůh je jako stravující oheň, který sežehne nepřátele Izraele. Tento oheň se zároveň rozšíří jako lesní požár, který zasáhne Sijón, Boží lid: „Hříšníci na Sijónu se strachují, bezbožné zachvátil třes: Kdo z nás bude pobývat u stravujícího ohně? Kdo z nás bude pobývat u věčných plamenů?“ (Izajáš 33:14). Bůh je stravující oheň na Sijónu i mimo Sijón. Bůh se nemění Bůh je stejným Bohem pro každého: pro lidi z církve i ze světa. Náš Bůh se hněvá na hřích lidí a nemění se. Jsme-li s Bohem spjati, musíme být v ohni. Bůh ohně se totiž nespojuje s těmi, kdo se podobají ledovým krám. Nespolupracuje s vlažnými lidmi, kteří jsou chladní a studení, skáčou na dvě strany a sedí na dvou židlích. Ať už jsme kdokoliv, Bůh se nám nepřizpůsobuje – musíme se přizpůsobovat my Jemu! Je pro vás takový „druh Boha“ příliš velkým soustem? Je na váš vkus až příliš horlivý a představuje pro vás příliš velkou výzvu? Církevní vedoucí a pastoři by měli reprezentovat Boha ohně. Je naší povinností přinášet lidem Boha ohně, aby se usídlil v jejich srdcích a životech. Lidé Ho moc potřebují! Ježíš křtí ohněm. Jan Křtitel řekl: „Já vás křtím ve vodě k pokání, ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani nést sandály. On vás bude křtít v Duchu Svatém a ohni. V jeho ruce je lopata; i pročistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici do sýpky, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným“ (Matouš 3:11-12; dále viz. Lukáš 3:16-17). Někteří teologové zpochybňují, zda vůbec Jan Křtitel tato slova řekl … a když připustí, že je řekl, zpochybňují jejich pravý význam. Někteří tvrdí, že se tato slova o Ježíšově křtu v Duchu Svatém a ohni vztahují na soud s Izraelem a jeho očištění. Jsem si jistý tím, že se mýlí. Když Jan mluvil o křtu v Duchu a ohni, hovořil o zaslíbení a ne o hrozbě přicházejícího soudu. Ačkoliv skutečně šlo o předpověď něčeho, co mělo teprve přijít a o určité varování. V Písmu Boží oheň přichází vždy pročišťovat i žehnat současně. Boží oheň nepřichází proto, aby z nás udělal důstojné lidi, ale aby nás rozdmýchal. Když Mojžíš spatřil hořící keř, Bůh ho nejprve varoval a řekl mu, že stojí na svaté půdě. Potom mu oznámil úžasné věci, které se skrze něj chystal činit, a řekl mu o plánu vyvedení Izraele z otroctví (Exodus 3). Když Izajáš přijal vidění chrámu naplněného dýmem a plamenné Boží svatosti, uvědomil si, že je nečistý. Až potom ho mohl Bůh vyzbrojit a vyslat k dílu služby. Když věci do svých rukou uchopí Bůh ohně, nebude to právě pohodlná zkušenost, pro ty, kdo jsou zvyklí vysedávat na Sijónu. Naplnění Duchem nebylo dáno, aby nám přivodilo příjemné pocity a krásná církevní shromáždění. Duch nás vyzbrojil, abychom vyšli! Ježíš svůj záměr vyjádřil jasně: „Budete mi svědky“ (Skutky 1:8). Být pomazán je slavná zkušenost. Je ale určena ke službě a ne k tomu, abychom si užívali krásná církevní shromáždění. Život bez ohně Je možné žít bez ohně? Na zemi, na níž žijeme, bychom se bez ohně neobešli. Primitivní kmeny věřily, že je oheň darem bohů a i my si ohně vážíme. Bůh stvořil tento svět tak, abychom na něm mohli žít a oheň k životu potřebujeme právě tak jako vodu nebo vzduch. Bez tepla by polovina populace umrzla. Bez ohně by neexistoval sluneční svit, nemohli bychom vařit, neexistovaly by kovy a nebylo by možné nic vyrábět. Nikdy bychom nezažili objev parního vlaku nebo parní lodi. Svět by byl chudší než jaký jej známe. Nikdo by v takovém světě nechtěl žít – a ve skutečnosti by v něm nikdo ani nemohl žít. Život by bez ohně neexistoval. Vesmír je plný ohně. Slunce je velká ohnivá koule, všechny hvězdy září díky vlastnímu ohni a oheň je dokonce i v jádru naší planety. Každá sopka je mocnou ilustrací Božího charakteru. Bůh je Vesuvem dobroty, života a síly. Občas není vidět na hvězdy a na jejich svit. To je způsobeno znečištěním atmosféry moderní společností. Je to cena za výdobytky moderní společnosti, kterou platíme ve velkoměstech, kde je všude spousta pouličního osvětlení, ale žádné hvězdy. V naší době by bylo pro mudrce možná obtížné cestovat do Betléma a nechat se přitom vést hvězdou. To je podobenství naší doby. Lidé nenacházejí cestu k Ježíši kvůli znečištění. Jsme příliš chytří sami od sebe. Nikdo nevidí na Boha v důsledku oblaku znečištění – oblaku pochyb a hříchu. Přestože Boha mnozí nevidí, existuje, a je neměnný a plný záře na věky. O dni Letnic nepřišel jen oheň, ale i vítr. Vítr rozfoukává mlhu a čistí ovzduší. Učedníci zápasili s pochybnostmi dokonce i poté, co se vzkříšeným Ježíšem osobně mluvili. Ježíš se zjevil jedenácti učedníkům a povečeřel s nimi. Někteří lidé zprávám o jeho vzkříšení věřili, jiní pochybovali. Ježíš napomíná tvrdost jejich srdce. Když Boží vítr protrhl nebesa a naplnil horní místnost, pochybnosti zmizely. Boží tornádo a ohnivé jazyky, které spočinuly na každém z nich, nebyly halucinací. Ježíš přišel s nejvyšší mocí v celém vesmíru – tak, jak to předtím předpověděl. Dodržel svůj slib a poslal Utěšitele, Ducha Svatého. Reinhard Bonnke http://www.bonnke.net/cfan/cs/godonfire1