Pravé Evangelium, které má být zvěstováno

Buďme těmi, kdo půjde zvěstovat Dobrou zprávu v moci a přítomnosti Ježíše v nás.

Co je doopravdy PÝCHA a jak se projevuje?

Pýcha a Já, Pýcha a křesťan …

Říká se, že Pyšného člověka poznáme podle jeho přehnaného sebevědomí; mívá o sobě vysoké, dokonce přemrštěné mínění. Je pyšný na určité vlastnosti, majetek, na to, co dokázal, nebo také na své postavení. 'Ten, kdo je příliš pyšný, zakouší pocit plnosti v hrudi, jako by se jeho srdce zvětšilo. Vždyť také o pyšném člověku říkáme, že "se mu prsa nadýmala pýchou".

Ale jak to s tou pýchou skutečně je? 

Pojďme se zamyslet nad tím, kde všude se skrývá pýcha.

V prvé řadě je to skutečně za arogancí a velkým sebevědomím, to je ta jasně viditelná pýcha, velké sebevědomí může navenek znamenat vnitřní nedostatek sebedůvěry.

Pak je tam, kde zní nejčastěji slovíčko „JÁ“ pýcha je totiž sobecká.

„Sobecká pýcha a nadměrná sebeláska bývají v běžné řeči spojovány s několika příbuznými vlastnostmi - obzvláště s egoismem, samolibostí, marnivostí a arogancí. Egoismus ovlivňuje myšlení, chování a také jazykové vyjadřování, egoističtí lidé jsou navíc krajně dotěrní. Všeobecně se egoista snadno pozná - ve skupině lidí se dere dopředu, nerad příliš dlouho naslouchá druhým, ustavičně se pokouší prosadit svůj komentář, výrok nebo monolog. Jeho slova oplývají samým "já", "můj", "mně". Někdy se však pýcha skrývá i za zdánlivě skromným nebo pokorným jednáním člověka, který je v základu ostýchavý, ale svým neúčastným chováním upoutává pozornost. Samolibost je přehnaná forma sebeuspokojení, která na druhé působí často nepříjemně, zatímco troufalé chování arogantního člověka vyvolává u druhých lidí hněv nebo nenávist. Marnivá nebo také ješitná osoba chce vždy ukázat svou domnělou převahu a zároveň se ustavičně domáhá přízně celého světa.

Pyšní lidé se na rozdíl od lidí marnivých izolují nebo stavějí na odiv vědomou nezávislost. Charakterizuje je svévole, a tak jsou jim názory ostatních lhostejné. Často utíkají před závazky a v protikladu k marnivým lidem se do soupeření s druhými nepouštějí. Nejpotměšilejší, druh pýchy je často zákon sám pro sebe, který žije z ohledů a pomoci druhých, svérázným způsobem však projevuje lhostejnost k výtkám a chvále. Jednou z nejopovrženíhodnějších vlastností pýchy je lhostejnost vůči utrpení druhých lidí.“

A jak se projevuje pýcha v našem křesťanském životě?

Židé byli pyšní, a proto nemohli přijmout Ježíše za svého Mesiáše a nechali Ho ukřižovat, to způsobila pýcha.

Pak pýcha křesťanů, kteří zavrhli židy a postavili se na jejich místo, že oni jsou tím duchovním Izraelem, tak touto pýchou byli zabíjeni židé a gradovalo to až k HOLOCAUSTU.  Holocaust zavinila pýcha křesťanů, těch, kteří měli zvěstovat židům, že Ježíš je jejich Mesiáš, tak je jménem Ježíše zabíjeli. Přitom apoštol Pavel říkal jak to je s námi pohany „křesťany ne z židů“

 

„A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti.  Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ‚Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘   A David praví: ‚Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.‘ Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých! Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří! Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘  Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce.  Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.  Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Římanům 11,5-36

Kdyby si křesťané uvědomili, kdo jsou skutečně židé, nebyli by na sebe pyšní a nemohli by nenávidět židy, či se nad ně povyšovat, toto je pýcha v lidských srdcích. My křesťané z pohanů jsme naroubovaní na Izraelský národ.

Pýcha nás obírá o vše co Bůh má pro nás ve své milosti připravené

Pýcha je prapůvod každého pádu. Je prapůvodem každého hříchu.

Pýcha způsobí, že se vymlouváme.

Pýcha je zbabělá.

Pýcha působí, že toužíme po věcech, po kterých nám nic není.

Pýcha působí, že jsme na místě, na kterém nemáme co dělat.

Pýcha způsobuje, že se Boží vůle nemůže naplnit v našich životech.

Pýcha způsobuje nezávislost na Bohu.

Pýcha způsobuje neschopnost přijímat Boží milost.

Pýcha způsobuje nevděčnost, neuvědomění si toho, že vše co máme od Boha. Nevděční lidé jsou pyšní.

Pýcha způsobuje netoleranci

Pýcha nám brání, abychom přijali dobré věci od Boha.

Pýcha je jedním z hlavních problémů lidstva (i duchovního světa). Jsme pyšní na své schopnosti, inteligenci, sílu, vzhled apod., ale to hlavní je, že většina lidstva chce být sama sobě Bohem. Nechceme se nikomu podřizovat, nechceme se nikomu zodpovídat, nechceme se nijak držet na uzdě. My sami víme, co je pro nás nejlepší...

Pokud budeme pyšní, Bůh nám dá nějaký čas na to, abychom se změnili, a pokud jej nevyužijeme, nějakým způsobem nás nejspíše poníží (protože nás miluje - aby nás zachránil od Geheny).

“Neboť zevnitř ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky, smilstva, krádeže, vraždy, cizoložství, hrabivost, špatnosti, lest, bezuzdnost, závist, urážky, pýcha, pošetilost. Všechny tyto špatnosti vycházejí zevnitř a znečišťují člověka.“

Marek 7, 21-23

   I Ježíš na tomto místě potvrzuje, že pýcha se týká našeho srdce.

„Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.“

Římanům 1, 21

„Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší: Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, chamtivostí, špatností, jsou plni závisti, vraždy, sváru, lsti, zlomyslnosti, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, domýšliví, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní. Ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdo dělají takové věci, jsou hodni smrti, nejenže je sami činí, ale dokonce to schvalují i jiným, kteří je dělají.“

Římanům 1, 28-32

Jedině závislost na Bohu, poslušnost jeho slovu a nepředstíraná vděčnost nás mohou ochránit. Jestliže je pro nás možnost poznávat Boha „nezajímavá“, Bůh nás nechá, ať tedy děláme to, k čemu nás táhne naše srdce. A to opravdu není nic pěkného...

„Vždyť kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?“

1. Korintským 4, 7

   Pavel upozorňuje, že se nemáme chlubit ničím z toho, co umíme, co známe, co jsme dokázali, jak vypadáme apod. , protože nemáme nic, co bychom nedostali od Boha.

„Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání činí člověka domýšlivým, ale láska buduje. Jestliže se někdo domnívá, že něco poznal, nepoznal ještě tak, jak je třeba poznat.“

1.    Korintským 8, 1-2

    

Poznání je nejčastější příčina Pýchy. V dnešní době se to projevuje jak snahou oslňovat znalostmi, tak zejména ohánění se tituly z vysokých škol.

„Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“

Efezským 2, 8-9

Protože Bůh zná naši neschopnost naplnit Jeho přikázání, i náš sklon k pýše, vymyslel řešení naší záchrany takovým způsobem, který jakoukoli pýchu vylučuje.

 „Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku;“

1. Timoteovi 6, 17

   Znovu zde vidíme Pavlovo varování před pýchou a spoléháním na cokoli jiného než Boha.

„Neboť biskup musí být bez úhony jako Boží správce; ne samolibý, ne popudlivý, ne pijan, ne rváč, ne zištný“

Titovi 1, 7

 Jak vidíte, jeden z požadavků na správce Božího lidu je absence samolibosti (zalíbení v sobě), což je pýcha.

„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ -- nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.“ Vy se však chlubíte ve své chvástavosti. Každé takové chlubení je zlé.“

Jakubův 4, 13-16

  

Pýcha je i v tom rozhodovat si o svém životě, a nečekat na Boha.

„Stejně se vy mladší podřiďte starším. A všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘ Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas. Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.“

1. Petrův 5, 5-7

   Petr nám připomíná Boží princip, že kdo se povyšuje, bude ponížen. Nevím, jak vy, ale já opravdu nechci mít Boha jako svého protivníka...

Žijme v plnosti Ducha svatého, plnost znamená vztah s naším nebeským Tatínkem, vztah s Ježíšem.

Každý z nás má v sobě pýchu, ať se skrývá nebo je viditelná, přesto jde o pýchu, nejhorší je pýcha převlečená za pokoru.

Prosme Boha ať nám dá nahlédnout do našich myslí, do našich postojů, do našeho srdce a zbavme se pýchy, vyznejme Mu své postoje, své smýšlen, ať nám odpustí a obnoví nás v Ježíši, ať máme mysl našeho Pána Ježíše.

Pýcha nám brání poznat Boha takového jaký skutečně je, místo toho si dělá své vlastní obrázky o Bohu, překrucuje pravdu, které tak jednoduše věříme.

Pokořme své srdce před Bohem a On se k nám přiblíží.

„Mocnější však je milost, kterou (Bůh) dává. Proto je řečeno: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘“

List Jakubův  4,6  

Čerpáno z následujících webů

http://psychologie.doktorka.cz/projevy-pychy/

http://www.kctesin.cz/download/kazani/06-12-25_Druha_otazka.mp3

http://www.obohu.cz/biblicke-rozbory/pycha

Jak evangelizoval Ježíš? Co znamená narodit se z vody a Ducha?

Jak evangelizoval Ježíš?

Ne každý, kdo si říká křesťan, je křesťanem. I nevěřící se často klamně hlásí k víře v Boha a jméno Ježíš Kristus patří do jejich slovníku. Lidé, kteří ve skutečnosti nejsou křesťané, mohou sejít snadno na scestí, domnívaje se, že věřícími skutečně jsou.

Levná milost a snadná víra překrouceného evangelia rozvrací čistotu biblické noviny. Rozmělnění a zmírnění novozákonního poselství přineslo do církve hnilobné zevšeobecnění, že v podstatě každý, kdo nějakým způsobem přátelsky reaguje na Ježíše, je spasen. Téměř vše, snad kromě zlobného a výslovného odmítnutí Ježíše, se dnes počítá za křesťanskou spásonosnou víru. Avšak evangelium, které hlásal sám Ježíš, tuto možnost vůbec nepřipouští. Naším zdrojem pravdy bude pouze biblický záznam. Podle bible je spaseno jenom malé stádečko, mikrostádečko, protože originální řečtina zde používá slovo mikron.

Od samého počátku své služby se Ježíš vystříhal tomu, aby nevzbudil v lidech falešné naděje skrze povrchní a snadnou víru. Ježíš propustil více nespasených uchazečů o víru než těch, které vyhrál na svou stranu. Ježíš nechtěl a nemohl dát uchazečům o spásu falešnou naději! Ježíšova slova byla vždy šita na míru tak, aby se dotkla duchovní potřeby, tedy duchovní slabosti jednotlivců. Ježíš nikdy neopominul obnažit uchazečovo sebeospravedlňování nebo zvrácené motivace či lehkověrné sklony. Podívejme se na jeden klasický příklad v Janově evangeliu, kde se dočteme o první Ježíšově evangelizaci z očí do očí. Jeden z předních židovských náboženských vůdců, farizej Nikodém, přišel v noci za Ježíšem a řekl: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. (J 3,2)

Takové ujištění by snad v každém z nás vyvolalo smělou jistotu, že Nikodém je věřící. Nikodém věřil, že Ježíš přišel od Boha. Vidíte, a přesto ironií zůstává, že Ježíš Nikodéma neuvítal jako svého, ale naopak s ním od prvního slova jednal jako s nevěřícím. Ježíš věděl o Nikodémově sebespravedlnosti, o jeho pseudovíře. Ježíš Nikodéma nepovzbudil k lehkověrnosti, naopak zpochybnil vše, za čím Nikodém stál. Ježíš se postavil tváří v tvář jeho kvazidobrotě, skutkařskému náboženství, jeho farizejské spravedlnosti a  nepochopení biblického písma.

Uvědomme si, že Ježíš evangelizoval předního náboženského v Boha věřícího vůdce Izraele. Spasitel, Ježíš Kristus, nepožadoval od Nikodéma nic méně než totální regeneraci, obrození, znovuzrození. Bez duchovní obrody, řekl Ježíš Nikodémovi, nemá nikdo naději na věčný život s Bohem. Nikodém byl zdrcen Ježíšovými slovy a Bible nepodává žádný důkaz, že by Nikodémova reakce byla kladná a směřující ke spáse.

Je zajímavé, že Nikodémův příklad je v Janově evangeliu, které začíná a končí Kristovým Božstvím. Téměř všechno v Janově evangeliu je rozpracováno na základě Božství Ježíše. Setkání Ježíše Krista s Nikodémem není výjimkou. Ze širší souvislosti textu vyplývá, že Ježíš:

• ... nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2,25)

Nikodémův příběh jen potvrzuje Kristovo Božství, protože Ježíš Kristus dobře věděl, co je v hlubinách Nikodémova srdce. Nikodém byl jeden z těch, kdo věřili, protože viděli Ježíšovy zázraky. Kolik lidí dnes věří v Boha stejným způsobem jako Nikodém?

• ...mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení (tj. zázraky), které činil. (J 2,24)

Znepokojující pravdou však zůstává, že pouhá víra v Ježíšovo jméno, přestože činil viditelné zázraky, nemá nic společného se spásnou vírou. Verš totiž pokračuje:

• Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)

Žádný zázrak totiž nezaručuje, že by jako svědek měl okamžitou víru, která spasí. Tato pravda se objevuje od začátku Starého až do konce Nového zákona na důkaz naší hříšné lidské zdegenerovanosti. Nikodém je obraz nepravé víry. Jeho mysl přijala pravdu o Kristu jen do určité míry, ale jeho srdce zůstalo netknuté. Neprošlo obrodou, regenerací, znovuzrozením.

Nikodém byl Ježíšem znepokojen. Jeho srdce nebylo obřezané, jak to krásně vystihuje Starý zákon. Jako náboženský vůdce měl vážný zájem o každého, kdo by přišel od Boha. Po čtyři sta let nebylo v Izraeli proroka a Nikodém věřil, že právě teď jednoho nalezl. Proto řekl:

• Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. (J 3,2)

Nikodém snad i věřil, že Ježíš je prorok nebo i Mesiáš, který přišel osvobodit židovský národ. Avšak v těchto verších ještě nepřijal Krista jako vtěleného Boha. Ježíš přešel Nikodémovo vyznání a odpověděl otázku, na kterou se Nikodém ani neptal. Ježíš Nikodémovi potvrdil, že je od Boha, ale svou vševědoucností Nikodémovi odhalil jeho srdce a krutou skutečnost, že je daleko od spásy. Nikodém nejednal s učitelem, jak Ježíše nazval, ale stál před Bohem v těle. Slova našeho Spasitele a Boha Nikodéma šokovala. Nezmenšujme Ježíšovy odpovědi. Strategie Ježíšovy evangelizace se nevyznačovala sladkými řečmi o  lásce, míru, štěstí a všeobecné sociální spravedlnosti. Jeho strategií bylo přímé svědectví, svědectví bez okolků, svědectví, že běží o hrdlo. Ježíš předložil Nikodémovi čtyři rozhodující pravdy. Přečtěte si první polovinu třetí kapitoly Janova evangelia, jak se rozhovor rozvíjel dál.

Jak vidíme, Nikodém byl celou rozmluvou s Ježíšem šokován. Ježíš mu mimo jiné oznámil, že náboženství je marnost. Osobně jsem byl také překvapen, když jsem poprvé zjistil, že "náboženství" se v Bibli rovná marné víře. Farizejové byli zákonem úplně spoutáni. Udělali z víry vnější náboženský rituál. Dodržování pravidel a symbolická prostná bylo to, co je prý "dělalo svatějšími". Kolik světových náboženství se dodnes utápí v duchovně symbolické gymnastice, ať si říkají, jak si říkají. Příslušnost k denominaci ještě nikoho nespasila. Druhý list Timoteovi říká:

• Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 Tm 3,5)

Farizejové, a že jich dnes po světě chodí v každém náboženském systému, jsou nábožně horliví, ale v žádném případě nejsou blíž Božímu království než kterákoliv nevěstka. Farizejové přilnuli ke stovkám zákonů, z nichž mnohé byly jejich vlastními výmysly. Věřili, že spolknout v sobotu ocet je v pořádku, ale kloktat ocet v sobotu bylo zakázáno, protože to byla práce. Proto, když Ježíš navracel zrak slepému, plivl do hlíny a udělal blátíčko, kterým potřel nevidomému oči. Ježíš farizeje vyprovokoval, protože podle jejich zákona Ježíš v sobotu pracoval. Ježíš nepotřeboval potírat slepci oči blátem, aby mu vrátil zrak. Ježíš je mocnější než bláto. Ježíš ukázal farizejům marnost jejich náboženské gymnastiky.

Náboženství je totiž lidské úsilí dosáhnout Boha. Biblická víra, Ježíšovo evangelium jsou přesný opak. Biblická víra je Boží úsilí dosáhnout člověka. Spásná víra je oddání se Božím námluvám a spojení do nejintimnějšího duchovního, manželského svazku s Bohem.

Nikodém byl jedním z předních vůdců židovského "náboženství." Proč přišel za Ježíšem v noci? Snad aby se vyhnul nepříjemnostem, protože farizejové vylučovali ze synagog lidi, kteří věřili v Ježíše. Jedno je jisté, Nikodém měl upřímnou touhu, aby se dozvěděl od Ježíše něco bližšího.

Nikodém byl uvězněn v tomto strojeném náboženství, vždyť jej sám šířil. Nemysleme si, že dnešní náboženský svět je jiný než svět farizejů. Když jsem byl malý kluk, tak mi náš soused řekl: "Když budeš hodný, půjdeš do nebe, a když budeš zlobit, půjdeš do pekla." To je vnější náboženství, předpis, seznam k "odfajfkování", co se smí a co se nesmí. Tím vůbec nesnižuji přikázání, ta platí!

Ježíš Nikodémovi odpověděl, aniž by jej pochválil za jeho náboženskou horlivost:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." (J 3,34)

Nikodém pochopil Ježíše velmi dobře. Vždyť rabíni většinou učili duchovní zásady obrazným jazykem. Nikodém nebyl prosťáček, který by s Ježíšem vážně diskutoval o tom, jak se stát znovu novorozencem. Nikodém ve skutečnosti řekl:

"Nemohu začít úplně znovu, na to jsem příliš starý. Už jsem příliš hluboko v náboženském systému, abych se z něj vyprostil. Nemám naději, abych se stal znovu nemluvnětem."

Ježíš po Nikodémovi žádal, aby se zřekl celého svého dosavadního náboženského života. A Nikodém to věděl. Ježíš jej vyzval k nejtěžšímu rozhodnutí, jaké mohl Nikodém učinit. Nikodém by zajisté rád zaplatil, postil se nebo s radostí zacvičil rituál předepsaný Ježíšem, ale Ježíš mu předepsal duchovní obrodu, znovuzrození. To potvrzovalo, že všechno je jinak. I to, čemu Nikodém věřil doposud, je marné. Přesně tak! Ježíš to myslel vážně, a proto Nikodémovi opakoval:

• "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího." (J 3,6)

Narodit se z vody neznamená vodu H2O. Narodit se z vody neznamená křest. Dokažme si to biblicky. Spásu nemůžeme obdržet ani koupelí ani pokropením. V Janově evangeliu ve 4. kapitole jasně stojí, že Ježíš sám nekřtil. Kdyby byl křest podmínkou spásy, Ježíš by určitě křtil. Křest vodou je závazek, tedy účinek spásy, nikdy ne příčina spásy. Voda, o které se Ježíš zmínil Nikodémovi, byla symbolická, jak stojí ve Starém zákoně, a znamenala očistu. Nikodém rozhodně rozuměl Ježíšovi lépe než mnoho křesťanů, protože znal Starý zákon. V Ezechielovi se dočteme o slibu nové smlouvy.

• Pokropím vás čistou vodou (zde je narození z vody) a budete očištěni, očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha (a zde je narození z Ducha). Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)

Narození z vody a Ducha bylo prorokováno Ezechielem proto, aby je mohl Ježíš předložit Nikodémovi, který velmi dobře pochopil, o čem Ježíš hovořil. Okolnosti ukazují, že byl Nikodém přece jenom spasen. Ježíš hovořil s Nikodémem o křtu Duchem svatým, ne o křtu vodou.

• Neboť my všichni ... byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo (tj. Ježíšovo tělo, neboli církev). (1 K 12,13)

A tento křest Duchem svatým, ne vodou, je absolutní nutnost ke spáse. Křest Duchem svatým je nutný, protože to je vnitřní záležitost. Křest vodou, kterému se má podrobit každý spasený křesťan, symbolizuje ztotožnění se s Ježíšem a je vnější záležitostí, která sama o sobě spasit nemůže.

Jak je to tedy s narozením z vody? Ježíš očišťuje spasené vodou Božího slova, omývá spasené vodopádem biblických slov.

• A sám se za ni (tj. církev) obětoval (Ježíš), aby ji posvětil a očistil křtem vody skrze slovo. (Kral., Ef 5,25)

Tak tedy:

1. narození nového člověka z vody, očištění vodou od našich hnusných model, ať jsou to sochy, obrazy, peníze, holky nebo vdolky, může být vykonáno jenom Ježíšem, který nás omývá biblickým slovem. Jenom to nám zvěstuje čistou pravdu. Tohle omytí, očištění, zrození z vody je nutné a Nikodém je chápal.

2. narození nového člověka z Ducha může přijít jenom tehdy, když nám Ježíš vymění naše kamenné srdce za srdce z masa, když nás dosáhne skrze slovo Duchem svatým a umístí, pokřtí, potopí do svého těla. Tohle je absolutní nutnost spásy.

Očištění vodou, slovem a obnova srdce Duchovním křtem v Krista jdou ruku v ruce a jsou vzájemně nevyloučitelné.

• "Amen, Amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže spatřit království Boží." (J 3:34)

Narození z vody (tj. porozumění slovu) a Ducha (tj. uvěření slovu) je vnitřní, ne vnější záležitost. Vnější náboženství je způsobeno člověkem, vnitřní víra Bohem. Nikodém byl překvapen, když mu Ježíš řekl, že se musí zbavit všeho, na čem zakládá svou spásu, a být znovuzrozen z vody a Ducha. Ježíš odpověděl:

• Nediv se, že jsem ti řekl: "Musíte se narodit znovu." (J 3,7)

Nikodém nemohl uvěřit, co slyší a zvolal:

• "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?" (J 3,9-10)

To Nikodémovi vyrazilo dech úplně. Dál už neodporoval. Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Jen si představme, že by tohle dnes řekl nějaký tesař teologovi nebo světoznámému kazateli.

Co však zaráží nejvíc, je, že Nikodém měl znát učení o spáse. Starý zákon jasně učil způsob spasení. Nový zákon nic na učení spásy nezměnil! Lidé byli, jsou a budou spaseni stejným způsobem od Adama až po nový vesmír a Zemi. Písmo je jednotné. Spása je stejná v každé době.

Nikodém byl vedle. Spása nikdy nebyla odměnou za lidské snažení. Spása byla vždy, před i po Kristu, dar milosti pro kající se hříšníky. Ježíšova smrt na kříži nás zastoupila v potrestání. Kříž byl pro lidi před Kristem budoucností, pro nás je minulostí. Pro všechny má však stejný význam. Ve starozákonné době, před Kristem, spása nebyla mzdou za dodržování zákona, nýbrž dar pro každého, kdo v pokoře a vírou toužil po vysvobození z osobního otroctví hříchu. Spása vždy znamená nový začátek, obnovu, obrodu, znovuzrození, odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu. Nikodém to musel vědět a přesto nechápal:

• Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro a hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz,16-18)                                                                                                                                                                           převzato z zápas o duši - odkaz zde

Římskokatolická církev proklíná ty, kdo věří Bibli 100% (Písmu svatému), říká budiž proklet - Anathema sit.!

Nebezpečná učení: ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV OPUSTILA EVANGELIUM; TRIDENTSKÝ KONCIL V ČEŠTINĚ

Římský katolicismus se zrodil počátkem čtvrtého století, když císař Konstantin zasnoubil křesťanství s pohanstvím. Tak se otevřela široká cesta pro invazi pohanských praktik a pověr. Abychom však byli fér, musíme přiznat, že k fatálnímu zpohanštění římskokatolického učení nedošlo najednou, ale jednalo se spíše o postupný proces hromadění bludů. Zajímavou vlastností římského katolicismu je totiž princip kumulace bludů v čase. Tento princip spočívá ve skutečnosti, že Římskokatolická církev nikdy neruší bludy, které se již jednou staly součástí jejího oficiálního učení, ale naopak další bludy přijímá. Z tohoto principu kumulace bludů vyplývá, že stav učení dnešní Římskokatolické církve je mnohem horší, než jaký byl například v době Karla IV.

Otázkou ovšem je, kdy se vlastně učení Římskokatolické církve dostalo do zásadního konfliktu s pravdou Božího Slova - Bible. Věřím, že se milníkem, kdy se oficiální učení Římskokatolické církve dostalo do zásadního rozporu se samotným jádrem křesťanství - tedy Evangeliem, stal Tridentský koncil, který se konal v letech 1545-1563. Tridentský koncil totiž, ve svých článcích o ospravedlnění, přijal falešné evangelium a křesťany věřící pravému Evangeliu proklel.

Níže je jako příklad uvedeno několik kánonů (článků) Tridentského koncilu, které se týkají ospravedlnění. Kurzívou jsou pod každým článkem uvedeny verše z Bible, které kánonům Tridentského koncilu odporují. Takových veršů lze nalézt mnohem více než je zde uvedeno. Proto bych rád čtenáře povzbudil k samostatnému studiu Bible.

Tridentský koncil; Kánon 9:
Jestliže kdokoliv říká, že hříšník je ospravedlněn pouhou vírou v tom smyslu, že nic dalšího není požadováno ke spolupráci, aby se získala ospravedlňující milost a že není žádným způsobem třeba, aby byl nakloněn aktivitou své vůle; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Ř 3,20
Vždyť ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn', neboť ze zákona pochází poznání hříchu.
Ř 3,24
jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Ř 3,28
Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,
Ef 2,8
Milostí tedy jste spaseni skrze víru.
Tt 3,5
On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.

Tridentský koncil; Kánon 12:
Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra je pouhou důvěrou v Boží milost odpouštějící hříchy pro Kristovu zásluhu, nebo že jsme ospravedlněni pouze vírou. AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
J 1,12
Těm pak kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
J 3,36
Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.
1 J 5,13
Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.
Ř 3,28
Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.
Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'
Žd 7,25-27
Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.
2 Tm 1,12
Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.

Tridentský koncil; Kánon 14:Jestliže kdokoliv říká, že člověk je opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn, protože pevně věří, že jich je zproštěn a je ospravedlněn nebo, že nikdo není opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn nežli ten, který věří, že je ospravedlněn; a že ospravedlnění je provedeno pouhou důvěrou; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Sk 16,31a
Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen"
Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,

Tridentský koncil; Kánon 24: Jestliže kdokoliv říká, že obdržená spravedlnost není chráněna a zvyšována před Bohem skrze dobré skutky, ale říká, že dobré skutky jsou pouze ovocem a znamením, že bylo získáno ospravedlnění, ale nikoliv příčinou jeho zvýšení; AŤ JE PROKLET

Slova Bible:
Ga 3,1-3
Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?
Ga 5,1-4
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Tridentský koncil; Kánon 30:
Jestliže kdokoliv říká, že po té, co byla obdržena ospravedlňující milost je každému kajícímu se hříšníku odpuštěna vina a dluh věčného trestu je vymazán v tom smyslu, že nezůstává žádný dluh časného trestu ani na tomto světě ani potom v Očistci, předtím než se otevře (pro něj) vstup do nebeského království; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,
Ko 2,13
Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.
Ko 2,14
Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Tridentský koncil; Kánon 33:
Jestliže kdokoliv hovoří v tom smyslu, že katolické učení o ospravedlnění přijaté tímto svatým koncilem v tomto výnosu, sláva Boží, nebo zásluhy Pána Ježíše Krista jsou jakýmkoliv způsobem zlehčovány a nikoliv tak, že pravda naší víry a sláva Boží a Ježíše Krista jsou slavně ukázány; AŤ JE PROKLET.

Zde Tridentský koncil proklíná všechny, kteří s ním vyjadřují nesouhlas. Zajímavé je ovšem použití slova pro prokletí "anathema"(v latinském textu). Stejným slovem totiž Boží Slovo (v řečtině) proklíná hlasatele falešného evangelia, takového, jaké hlásá Tridentský koncil!

Slova Bible:
Ga 1,6-9
Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

To ovšem znamená, že zde neexistuje žádná střední cesta! Každý si musí vybrat, zda bude věřit falešnému evangeliu, které oficiálně učí Římskokatolická církev, nebo zda bude věřit pravému Evangeliu Bible, které zaslibuje záchranu od věčného zavržení!

Na tomto místě se hodí připomenout, že křesťanské/reformované učení v žádném případě neodtrhává spasitelnou víru od skutků. Existují totiž římští katolíci, kteří se snaží vytrhnout z kontextu Bible několik veršů z Jakubova listu a postavit je jakoby proti celé Bibli. Takto manipulovat s Božím Slovem nelze. Jakubova epištola samozřejmě nepopírá ospravedlnění z pouhého rozhodnutí Boží milosti. Naopak nás učí, že spasitelná víra se projevuje dříve či později skutky a ve skutcích dochází dokonalosti.

Jk 2,18:
Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.

Učí nás tedy, že skutky jsou projevem živé, tedy spasitelné víry. To je v souladu s ostatním biblickým učením podle kterého je spasitelná víra projevující se skutky pouhým důsledkem Boží spasitelné milosti. Je to v souladu i s obyčejnou lidskou zkušeností. Pokud uvěříte informaci, že vaše banka zítra zkrachuje, tak to vyvolá skutek - poběžíte si rychle vyzvednout své úspory. Pokud nic neuděláte, tak jste informaci o krachu banky neuvěřili. Vlastností spasitelné víry tedy je, že se projevuje skutky. Naopak nikde v Bibli nenajdeme tvrzení, že bychom si spasení, byť jen z nepatrné části, mohli svými skutky odpracovat nebo odspolupracovat. To by pak totiž spása již nebyla pouhou Boží milostí, ale byla by mzdou. Spásu by bylo možné si zčásti koupit, ať už za peníze nebo za skutky, v duchu hesla: "Když zazvoní pokladnička, letí duše do nebíčka." Ježíšův kříž by tak pozbyl významu!

Krásně nám vztah spasitelné milosti, víry a skutků osvětluje následující biblická pasáž:

Ef 2,8-10
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Závěr

Dnešní oficiální učení Římskokatolické církve nám předkládá jiné evangelium, než Boží Slovo. Stojíme před volbou, zda věřit evangeliu podle Říma nebo Evangeliu podle Bible.

Spolehněme se tedy raději na Boží Slovo, které na otázku: "Co mám dělat abych byl spasen?", odpovídá (viz Sk 16,31a) slovy:

Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen

Spoléhejme se tedy v otázce naší spásy pouze a jedině na dílo Pána Ježíše Krista, buďme poslušni Božího Slova a s vděčností za své spasení čiňme dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Boží milost přeje čtenářům

reformovaný
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6147&mode=thread&order=0&thold=0

Jsme ospravedlněni vírou nebo skutky?

Ospravedlnění víra a skutky

• Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (Římanům 3,28)
• ...víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona 'nebude nikdo ospravedlněn'. (Galatským 2,16)
• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; (Efezským 2,8-9)

Není pochyb o tom, že tato tvrzení, tak často v Bibli opakovaná, se musí týkat něčeho zásadního. Co to je? Je to skutečnost, že jsme spaseni vírou, a to bez skutků zákona, které bychom sami vykonali. Bez pochopení této základní skutečnosti nemůžeme správně pochopit biblické verše hovořící o skutcích v životě nespaseného i spaseného člověka.

Katolická církev, na rozdíl od protestantských církví (stojících na Bibli), odmítá učení, že spasení je nezasloužený Boží dar, který se přijímá jen samotnou vírou v dokončenou a úplně postačující oběť Ježíše Krista na kříži. On sám udělal všechno, co bylo potřebné pro naši záchranu. Ale velmi často lidé, kteří odmítají spasení z milosti, argumentují veršem z Jakuba 2,24:

• Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!

Podívejme se nyní na tento a několik dalších veršů podrobněji. Chceme-li správně pochopit tento verš, musíme přijmout několik základních předpokladů o Bibli. Bible je neomylným Božím Slovem jako celek, a ne jako pouhá část. Ve své úplnosti - když ji přijmeme jako celek - představuje bezchybné Boží sdělení od Boha člověku. Musíme se však vyvarovat vytrhávání izolovaných veršů z kontextu, protože právě toto je skoro vždy zdrojem falešného učení a důvodem vzniku sekt a kultů. Musíme věřit celé a jen celé Bibli; toto je biblický přístup k Bibli. Tento výše citovaný verš z Jakubovy epištoly spolu s některými dalšími verši, jako např. Ř 2,6-7, Mt 16,27 nebo Jr 17,10, jako by na první pohled vytvářely protiklad a rozpor s učením o spasení ze samotné víry. Na pochopení toho, že tento rozpor je jen zdánlivý, stačí však jen trošku hlubší studium. Apoštol Jakub v 2. ka- pitole sleduje základní cíl, kterým je demonstrovat na životě starozákonních věřících, že víra, kterou daroval Bůh, jenž oživuje mrtvé (Ř 4,17), a která je darem Ducha Svatého (Ef 2,8), projeví svůj život (Ef 2,5) tím, že přinese viditelné ovoce skutků. Toto je jasný obsah celé této 2. kapitoly v Jakubově epištole, který sám Jakub shrnuje ve verši 26:

• Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.

V Bibli je smrt definovaná jako oddělení těla a ducha člověka (2 K 5,8). Tedy ne tak, jak se to někteří snaží tvrdit, že smrt je buď úplným koncem a tedy doslovně anihilací člověka, anebo že je to přechod do stavu bezvědomého spánku v očekávání soudu. Pokud by toto byla pravda, Pavel by nikdy nemohl v listu Filipským napsat:

• ... táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší... (Filipským 1,23)

Určitě stav bezvědomí není lepší jako služba Pánu, který nás vykoupil svou vlastní krví, abychom mohli mít odpuštěny všechny hříchy a být jako On. Jediné pochopení je potom to, že křesťan se v okamžiku své smrti setkává tváří v tvář se svým Pánem. Toto je to jediné, co je lepší, vidět tváří v tvář Toho, který se za nás obětoval tím, že vzal na sebe naši smrt i hřích a tak uspokojil Boží spravedlnost, aby nás přivedl svaté a bez vady do nebe. Co o tom říkají další místa v Bibli?

To, že jedině Bůh je tím, kdo dává život, je vlastně v pořadí druhá Boží vlastnost uvedená v Bibli, po tom, co se z verše 1,1 dovídáme, že Bůh je všemohoucí. Hned potom ve zprávě o stvoření Adama čteme ve verši Genesis 2,7:

• I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Musíme si být plně vědomi toho, že je to sám Bůh, kdo je jediným zdrojem života a kdo vdechuje Adamovi život. Právě tak, jako Adam začíná existovat od okamžiku, kdy mu Bůh vdechne Ducha, stejně tak i křesťan se znovu narodí v okamžiku, kdy mu Bůh dá svého Svatého Ducha (J 3,5). Neexistuje žádné křesťanství bez toho, že by nás Bůh vzkřísil svým Duchem (Ko 2,12, Ef 2,5-6). Je to tentýž Duch, o němž čteme v Genesis 1,2, a jenž stvořil s Otcem i Synem všechno viditelné i neviditelné z ničeho. Je to týž Duch, který dal Adamovi život. Bez tohoto Ducha neexistuje žádné skutečné křesťanství. A právě z tohoto Ducha se křesťan narodí a stává se adoptovaným Božím synem. Jakákoliv snaha stát se křesťanem skrze své vlastní snažení je předem odsouzena k neúspěchu. Tak, jako Adam nemohl oživnout sám od sebe a jako ani nebesa a zem se nemohly stvořit samy, ani člověk se nemůže sám znovuzrodit ze stavu duchovní smrti, v němž se všichni nalézáme už od narození. Příčina vzniku vesmíru je mimo vesmír, právě tak, jako je příčina stvoření Adama mimo Adama. Příčina nemůže být totožná s následkem. Tento jednoduchý zákon, který zná každé dítě už na základní škole, jasně ukazuje, že odpověď na základní problém člověka tj. odstranění jeho hříchu a viny, musí být mimo něho. Jinými slovy: člověk se nemůže zachránit sám. Potřebuje Spasitele. Stav člověka odděleného od Krista je tak zoufalý, že jediné, co ho může zachránit, je celá Boží neomezená moc, kterou Bůh použije na záchranu každého člověka, který mu dobrovolně odevzdá svůj život, protože se ho Bůh již dotkl.

To je ta moc vzkříšení Ježíše, o níž hovoří Pavel ve Filipským 3,10. Nic, co by bylo méně než moc vzkříšení Ježíše, by nestačilo na naše oživení a nic víc ani neexistuje. Jediná možnost, která zůstává, je to, že sám Bůh nám ve své nekonečné lásce a milosti udělí nový život. Toto Bible označuje jako znovuzrození.

Skutečně - Bůh Bible je Bůh, který dává život. Všichni, které znovuzrodil a zachránil od jejich hříchů, to dobře vědí. Rozdíl mezi stavem člověka před a po znovuzrození není o nic menší než rozdíl mezi světlem a tmou, o nic menší než rozdíl mezi mrtvým tělem a tělem na vrcholu svých fyzických sil. Tato skutečnost, kterou tak jasně vidíme ve Starém zákoně, je jasně zopakovaná Ježíšem i apoštoly také v Novém zákoně. Nový zákon také jasně říká, že to, co dává tělu život, je Duch. Ježíš ve svém rozhovoru s učedníky po tom, co vystoupil v synagoze v Kafarnaum, řekl:

• Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6,63)

Zjevně také Pavel sleduje tento princip, když ve svém prvním listě do Korintu píše:

• ... který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,6)

Tento život, který dává Bůh, se vždy musí nějak projevit navenek. Jinými slovy - život, který Bůh vdechl přírodě, se zjevně projevuje. Všechno to nesmírné množství energie ve vesmíru. A právě na tuto nepřetržitou demonstraci nekonečné Boží síly a moudrosti v přírodě myslí Pavel v listu Římanům 1,19-20. Ne, andělé, kteří jsou neustále v Boží přítomnosti, se nemýlí, když volají:

• Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, celá zem je plná jeho slávy. (Iz 6,3)

Není pochyb - celý vesmír bez přestání zjevuje Boží slávu. A sám Hospodin je ten, který všechno udržuje svým věčným slovem. Právě tak i život každého člověka se musí projevit navenek. Každý pohyb, schopnost komunikovat, stavět domy, skládat hudbu, smát se anebo plakat, to všecko jsou projevy života. Mrtvý člověk nesportuje a ani nenamaluje obraz.

Život křesťana je manifestován skutky víry. Nejdříve se člověk stává křesťanem tím, že ho Bůh znovuzrodí, a následkem toho přijímá to, co Bůh učinil na kříži pro jeho záchranu. Potom přináší ovoce dobrých skutků. Nikdy ne naopak. Musíme si uvědomit, že sami ze sebe nejsme schopni udělat žádný dobrý skutek. Zvrácenost našeho srdce (Jr 17,9) nakonec způsobí to, že i ta naše nejupřímnější snaha je podle Božího standardu kvality poskvrněné a špinavé roucho (Iz 64,6). Bible říká úplně jasně:

• Všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3,12, Ž 14,1)

Nemáme-li v našem životě Krále (Boha), potom zákonitě musíme dělat jen to, k čemu nás povede naše hříšné srdce (Sd 21,25). Bez toho, aby v našich srdcích vládl sám Ježíš Kristus, je naší jedinou životní aktivitou hřích. Každá snaha udělat něco dobrého jen znova a znova opakuje v našich životech zkušenost apoštola Pavla, o které hovoří v Ř 7,18-24. Zjišťujeme, že někde v nás je nepřetržitý zdroj hříchu a nepravosti (Mk 7,21-23). Jak potom může křesťan konat dobré skutky? Je jen jedna možnost. Ježíš Kristus se stane naším životem (Ko 3,4) a koná tyto skutky v nás. Žádná jiná možnost neexistuje, protože všechno, co je v nás a co je naše, je veskrze hříšné. To je téma, o němž hovoří Pavel, když píše do Efezu:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Bylo by úplně nesmyslné, aby Pavel psal v předcházejícím verši v Ef 2,9 o tom, že nejsme spaseni ze skutků, aby se nikdo nechlubil, a hned nato to popřel ve verši 10. Zjevně tedy musí být skutky z verše 10 jiné než skutky z verše 9. Jaké jsou to tedy skutky? Odpověď máme přímo ve verši 10:

• ...dobré skutky, které nám Bůh připravil.

A On je také ten, který je bude i konat. My sami toho nejsme schopni. Toto jsou ty skutky, které Bible označuje jako skutky víry (2 Te 1,11). Skutky, které jsou ovocem Ježíšovy přítomnosti v nás, a to je to, co Pavel označuje v listu Koloským jako tajemství (1,27).

Podívejme se však ještě na další neméně důležité důvody, proč Jakub ve své epištole nevytváří žádný rozpor s biblickým učením o spasení jen z pouhé víry. Stačí jen pozorněji studovat Jakubovu epištolu, aby bylo zjevné, že Jakub - právě tak jako všichni ostatní apoštolé - věří ve spasení ze samotné víry. Sám Jakub říká ve verši 2,14:

• Může ho snad ta víra spasit?

Apoštol tu neříká, že jsou to skutky, které přinášejí spasení. Kdyby tomu tak bylo, pak by on sám napsal celý verš úplně jinak. Uveďme si však celý verš dříve, než půjdeme dál a ukážeme další stejně zásadní důvody. Otázka, kterou Jakub klade ve verši 2,14, zní:

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?

Jakub adresuje tuto otázku lidem, kteří sice ústy vyznávají víru a svými slovy (Jakub doslovně uvádí "...když někdo říká...") se představují jako křesťané, ale v jejich životě není žádný vnější projev této víry. Víra těchto lidí zůstává jen v jejich intelektu, ale nepřináší žádnou změnu smýšlení, tedy pokání (řec. metanoia). Z celé kapitoly se zdá, že tito lidé věřili, že existuje jeden Bůh, ale jejich život nebyl podroben tomuto Bohu, protože Jakub argumentuje právě touto vírou v existenci jediného Boha ve verši 2,19. Vírou, kterou tito lidé sdílejí s démony. Zdá se, že celá kapitola jasně ukazuje, že tito lidé nejsou křesťané. Jakub ve 14. verši klade otázku těm, které oslovuje "moji bratří", ale hned nato říká: "...když někdo (tj. jiná skupina lidí než čtenáři jeho listu) říká..." Později v této kapitole ve verši 20 používá oslovení "ó, nechápavý člověče". Křesťan je člověk, kterého Bůh naplnil svou přítomností. V jeho životě už více není ono prázdné místo, protože ho zaplnil sám Bůh. Zachráněný člověk hned od okamžiku svého znovuzrození zakouší ve svém životě to, o čem hovoří Pavel v listu Koloským:

• ... v něm jste i vy dosáhli plnosti." (Koloským 2,10)

Není pochyb - Bůh je jediný, kdo může dokonale naplnit naše prázdné životy. Nic jiného a nikdo jiný nás nikdy nemůže skutečně a trvale uspokojit a nasytit. Toto je další důvod, proč lidé, o nichž hovoří Jakub v druhé kapitole, nejsou skuteční křesťané.

Kdyby to podle Jakuba byly skutky, které nás mají zachránit (jak se to někteří snaží tvrdit), musel by pak verš 14 končit takto: "Mohou ho snad takové skutky spasit?" Jenže v tomto verši to tak není. Jakub jednoznačně a v úplné shodě s ostatními apoštoly říká, že je to jen pouhá víra, která zaručuje spasení, a že tato skutečná víra přinese také vnější ovoce skutků. Jinými slovy - nejdříve spasení, potom skutky. Ve verších 2,10-20 apoštol Jakub říká, že ten, kdo poruší jen jedno jediné přikázání, proviní se proti všem. Toto tvrzení z nás všech dělá hříšníky, protože na světě není, nebyl a nebude ani jeden člověk (kromě Ježíše Krista), který by se nikdy v ničem neprovinil proti Bohu (1 Kr 8,46, 2 Pa 6,36). Stejně tak nestačí říci, že se tento text vztahuje pouze na Jakubův život před obrácením, tedy na dobu před tím, než mu Bůh dal přijmout Ježíše vírou, a že potom už člověk musí konat dobré skutky, aby si zachoval své spasení. Ve verši 3,2 Jakub říká: "Všichni (tedy i apoštol Jakub) přece mnoho chybujeme (přítomný čas)." Můžete přečíst celou Bibli a nikde nenajdete ani zmínku o tom, že by Bůh odpouštěl a očišťoval od hříchu skrze naše skutky. Hospodin ustanovil jen jeden jediný způsob pro očištění od hříchu:

• ... a bez vylití krve není odpuštění. (Žd 9,22)

Toto je jediný způsob v celém vesmíru, kterým se mohlo uskutečnit naše ospravedlnění a očištění. Protože však náš dluh Bohu je nekonečně velký a žádná zvířecí ani lidská oběť by nikdy nemohla stačit na jeho zaplacení ani jen za toho konkrétního člověka přinášejícího oběť, a už vůbec ne za celé lidstvo, Bůh sám ve své nekonečné lásce k nám se stal člověkem a nechal se ukřižovat hříšníky, aby nás zachránil před smrtí a peklem, které jsme si spravedlivě zasloužili. Tímto se dokázala Boží láska a zároveň zůstal Bůh naprosto spravedlivý. Tvrdit, že spasení se dosahuje skutky, anebo zčásti skutky a zčásti vírou, je popření toho, co Bůh určil jako jedinou cestu, a je to tedy jen další forma neposlušnosti a vzpoury člověka vůči jeho Stvořiteli. V celé Bibli tedy není ani jedna jediná zmínka o tom, že by se hříchy odpouštěly skrze konání dobrých skutků. Musíme mít úplně jasno v tom, že spasení přichází před dobrými skutky, a teprve skutečné spasení povede k ovoci dobrých skutků.

I když nám rozsah tohoto článku neumožňuje uvést všechny důvody a biblické argumenty, podívejme se ještě alespoň na dva. I člověk, který teprve jen krátkou dobu studuje Boží Slovo, už ví, že jeden a týž verš nemůže být v Bibli použit na obhajobu dvou rozporuplných tvrzení. Samozřejmě, konkrétní verš může mít svou hlavní a potom ještě vedlejší aplikaci, ale ani ony si nesmějí navzájem protiřečit. Pokud však z jednoho verše vyvodíme dvě úplně rozporná tvrzení, která navíc mají být stejně důležitá, znamená to, že aspoň jedno z nich musí být nepravdivé. Víme, že Bible je zcela konzistentní a nikdy si neprotiřečí. Bible je Boží Slovo a Boží Slovo je pravda. Apoštol Pavel používá v Ř 4,3 a v Ga 3,6 citát z Genesis 15,6 - "Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost" - k tomu, aby ve svých listech určených sborům v Římě a v Galácii obhájil to, že člověk se ospravedlňuje před Bohem jen samotnou vírou. Toto je nepochybně jasné poselství celého listu Římanům a také listu Galatským. Kdyby Jakub použil tentýž citát z knihy Genesis ve svém listu ve verši 2,23 k tomu, aby ukázal, že člověk se ospravedlňuje skrze skutky, potom by to byl zásadní rozpor v Bibli. Navíc, když čteme tento verš tak, jak je obsažen ve svém kontextu v knize Genesis, jediný závěr, který z něho můžeme vyvodit, je ten, že Abraham byl spasen z víry, a to je právě to jediné, o čem tento verš z knihy Genesis hovoří. Je úplně nelogické tvrdit, že člověk je ospravedlněn ze skutků, na základě verše, který říká:

• Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Jediný biblicky konzistentní závěr, který pak z toho musíme vyvodit, je ten, že Jakub ve druhé kapitole své epištoly hovoří o tom, že víra v životě ospravedlněného člověka povede ke konání skutků. To je přesně to, co vyplývá z kontextu celé kapitoly, a co jsme i výše ukázali na základě množství už uvedených důvodů.

Je tu však ještě jeden důvod, který vyplývá z toho, co se v Novém Zákoně dovídáme o vztazích mezi apoštoly v rané církvi. Otázka spasení, a tedy toho, jak Bůh ospravedlňuje člověka, jak může být člověk spasen, je nejdůležitější ze všech otázek. Jednotná odpověď na ni je absolutní podmínkou jednoty mezi křesťany. Kde není shoda v této otázce, tam není žádný základ pro jednotu. Na této odpovědi totiž závisí věčný život člověka. Omyl v této odpovědi znamená věčnou smrt pro ty, kteří se nechají svést učením lidí nebo tradicí.

Z listu Galatským se dovídáme, že Pavel by nikdy neustoupil od přesvědčení, že člověk se ospravedlňuje samotnou vírou, i kdyby to mělo znamenat jeho odtržení od ostatních apoštolů (Ga 2,5). Bylo to něco, kvůli čemu byl ochoten kdykoli třeba i zemřít, kdyby to bylo zapotřebí. Ano, Pavel dobře věděl, kým a jak byl zachráněn, a tato zkušenost a toto poznání úplně změnily jeho život. To, že Pavel věří ve spasení z pouhé milosti, musí být po přečtení jeho epištol zjevné. Právě proto i lidé, kteří toto popírají, používají na svou obhajobu obyčejně jen uvedený citát z epištoly Jakubovy. Neexistuje žádný způsob, jak zpochybnit to, že Pavel věřil ve spasení a ospravedlnění člověka jen ze samotné víry. Z knihy Skutků, 15. kapitoly, kde nacházíme záznam o tom, jak apoštolé vyřešili konflikt okolo obřízky, se dovídáme, že po svém příchodu do Jeruzaléma se Pavel nejdříve soukromě setkal s ostatními apoštoly, a tedy i s Jakubem, který vedl sbor v Jeruzalémě. O stejné události se z listu Galatským dovídáme toto:

• Když poznali milost, která mi byla dána - Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve - podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy (tj. "lid obřízky"). (Galatským 2,9)

Nepochybně tedy musela mezi apoštoly panovat v otázce spasení absolutní jednota. Bez ní by tento verš z epištoly Galatským nedával smysl. Navíc je to právě Jakub, který na závěr setkání v Jeruzalémě říká za všechny apoštoly, že pro spasení není nutné, aby se pohané dávali obřezat. První věc, kterou Bůh přikázal Abrahamovi udělat (a která měla být znamením smlouvy mezi ním a Hospodinem v předobrazu novozákonního křtu křesťana), bylo obřezat sebe a celý svůj dům (Gn 17,10-13). Všimněme si, že Jakub doslova říká:

• ... a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou." (Sk 15,9)

Bylo by to velmi divné a rozporuplné tvrzení ze strany Jakuba, pokud by on sám věřil, že člověk je ospravedlněn skrze skutky. Stejně tak v listu Galatským nacházíme ještě další zmínky o setkání s jinými apoštoly (Ga 1,18- 19). Nikde však nečteme, že by Jakub nebo ostatní kárali Pavla kvůli jeho víře ve spasení z milosti. Právě naopak - je to sám Pavel, který kárá Petra za to, že jeho chování bylo v rozporu s touto základní biblickou pravdou (Ga 2,11- 20). Nedá se pochybovat: Pavel, Jan, Jakub, Petr, Juda a všichni ostatní apoštolé úplně jednotně věřili, že člověk je ospravedlněn jen samotnou vírou.

Znamená tedy toto všechno, že Bible podporuje to, aby křesťané byli pasivní a nevšímaví a nekonali žádné dobré skutky? Spolu s Pavlem voláme: "Vůbec ne!" Ve verši 2,16 sám Jakub toto všechno aplikuje na křesťany, když říká: "A kdyby jim někdo z vás (křesťanů, kterým píše tento list) řekl..." Je to vůle Boží pro naše životy, abychom konali dobré skutky. Pavel ve svém druhém listě do Korintu říká, abychom sami sebe zkoušeli, zda stojíme ve víře (2 K 13,5). Křesťan má každý den zkoumat ovoce své víry a posuzovat, zda skutečně je zakotven v tom, k čemu ho povolal jeho Pán. Ať jsou naše životy naplněním těchto slov a ať můžeme z Boží milosti každý den růst v každém dobrém skutku, aby tím byl náš Pán - který se kvůli nám vzdal všeho - oslaven v našich životech i mezi lidmi okolo nás.

• ... a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. (1 P 2,12)

Ať nás Pán při svém příchodu najde jako poslušné a věrné služebníky.

- Ján Šichula - http://zod.reformace.cz/ospravedlneni-vira-skutky-cislo-61