pondělí 27. května 2013

Proč všechno to utrpení?

R I C H A R D  W U R M B R A N D  N A P S A L
Proč všechno to utrpení?
„..abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“.(Římanům 12,2)

Drazí bratři a sestry,
Ve vězení na samotce jsem mohl číst Bibli jen tak, že jsem se usilovně snažil vybavit si její slova ze své paměti. Při tomto přemítání jsem si uvědomil, kolik v Písmu nacházíme výpovědí o lidském utrpení. Začíná to katastrofou, které pro lidstvo znamenalo vyhnání z ráje, a končí to,
když většina lidstva vstupuje do pekla.


Proč ale musejí trpět i svatí? Proč utrpení existuje i mezi zvířaty? Proč se již dítě rodí s utrpením? Je utrpení jedinou Boží výchovnou metodou? Proč existuje zlo? Proč křesťané již celá desetiletí trpí v komunistickýchvězeních?

Jistý pastor, který zasvětil čtyřicet let svého života misii mezi australskými domorodci, znenadání vážně onemocněl. Jeho rodina se ho snažila dopravit po prašných cestách do města. Pastor při tomto transportu trpěl silnými bolestmi a sotva popadal dech. Požádal tedy svoji rodinu, aby mu zpívali a četli Bibli. Nakonec ale prohlásil: „Přestaňte s tím. Sloužil jsem Bohu celý život, ale on se o mě vůbec nestará.“ Pak vzal manželce Bibli z rukou a hodil ji do buše. Nedokázal na problém utrpení najít odpověď.

Domnívám se, že jedinou odpovědí, kterou lze dát, je to, že na tuto otázku nemáme žádat odpověď. Ježíš, když visel na kříži, ptal se Boha, proč ho opustil, když je jeho jednorozeným Synem. Jeho otázka je ale následována pouze znaménkem otazníku. Je nám tím naznačeno, že tato otázka skutečně existuje a že my s ní můžeme žít.

Jistý člověk procházející utrpením přišel za farářem a položil mu řadu otázek. Farář mu odpověděl: „Poklekni zde v kostele a zeptej se Ježíše na vysvětlení toho, co tě trápí.“ Muž namítl: „A ty opravdu věříš, že uslyším hlas z nebe?“ „Ne“, řekl farář, „ale když se na několik hodin ztišíš k modlitbě,
pochopíš, že můžeš jít životem dál, aniž bys dostal odpovědi na všechny svoje otázky. Taková zpravidla bývá Ježíšova odpověď a ta tě i naplní pokojem.“ Nepotřebujete nic víc než jeho pokoj, který převyšuje každé porozumění. Nepotřebujete současně pokoj i porozumění, protože porozumění předpokládá jistou kvalifi kaci, kterou většina z nás ovšem nedisponuje.

2 Talmud uvádí, že byli čtyři muži, kteří vystoupili do nejvyššího nebe. Ben Azai, Ben Zoma, Elisha ben Abuya a rabín Akiba. Ben Azai uviděl slávu Boží a zemřel. Ben Zoma ji uviděl a přišel o rozum.
Elisha ben Abuya se stal nábožensky lhostejným. Jediný rabín Akiba se vrátil bez újmy. Pavel píše o člověku, který byl vytržen do ráje, ale nedokáže o tom, co viděl, podat zprávu, protože tam slyšel nevypravitelná slova (2. Korintským 12,2–4).

Legenda říká, že Mojžíš jednou rozjímal poblíž nějaké studny. Stalo se, že pocestnému, který se přišel ze studny napít, se z opasku odvázal měšec s penězi a upadl do písku. Aniž to muž zpozoroval, šel dál svoji cestou. Krátce na to šel kolem studny jiný muž, všiml si ležícího měšce, sebral ho. Později se u studně zastavil ještě třetí muž, a když uhasil žízeň, lehl si do stínu a usnul. Mezitím první muž zjistil, že ztratil měšec a došel k přesvědčení, že musí být někde u studně. Vrátil se tedy ke studni, kde nalezl onoho spícího muže, který pochopitelně nic o měšci nevěděl. Ale muž, který postrádal měšec, spáče probudil a neléhal na něho, aby mu peníze vrátil. Došlo k ostré potyčce, která vyústila v to, že první muž zabil muže třetího. Po tom všem řekl Mojžíš Bohu: „Vidíš, a právě z tohoto důvodu v tebe lidé nevěří. Na světě je příliš mnoho zla a nespravedlnosti. Proč musel první muž ztratit svůj měšec a stát se vrahem? Jak je možné, že druhý muž přišel bez práce k hromadě peněz? A proč třetí muž, úplně nevinný, byl zabit?“ Bůh Mojžíšovi odpověděl: „Pro tentokrát a pouze pro tentokrát ti odpovím, pokaždé to dělat ale nemohu. Ten první muž byl synem jistého zloděje.Peníze, které byly v měšci, ukradl jeho otec otci druhého muže. Ten, když nalezl měšec, poznal, že jde o peníze, které byly ukradeny jeho otci. Třetí muž byl vrah, jehož zločin však nikdy nevyšel najevo, a tak dostal jen po zásluze, co mu patřilo. A proto do budoucna již věř, že ve všem, co se děje, existuje smysl a spravedlnost, a to i tehdy, když tomu vůbec nerozumíš.“

Víra v Boha je sama odpovědí na mystérium zla. Nemůžeme Boha žádat, aby během našeho pozemského života prokazoval jen průhledně a očividně milosrdenství. On tak činí podle svého uvážení. Naší nejvyšší odezvou na otázku „proč všechno to utrpení“, je vzdát se našeho práva na odpověď. Pro křesťana je Boží milosrdenství nevyhnutelné. Je nám milosrdně darováno vejít do věčné slávy, kterou jsme si nikterak nezasloužili.
V Kristu Ježíši váš

Richard Wurmbrand
[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn čtrnáct
let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil se svou manželkou Sabinou v roce
1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento
článek pochází z amerického zpravodaje z října 1999.]
http://www.hlas-mucedniku.cz/pdf/hm_2013_1.pdf

pátek 24. května 2013

Široká a úzká cesta uchem jehly

Široká a úzká cesta uchem jehly (napsal franciscus)

Kázání o široké a úzké cestě, které jsem nedávno vyslechl, mě zaujalo tím, že mi „nějak nesedlo“. A tak jsem začal meditovat o výrocích Ježíše Krista: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,9); Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13-14) Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království (Mt 19,24; Mk 10,25; Lk 18,25)

V jeruzalémských hradbách měla být nízká a úzká branka nazývaná Ucho jehly. Podobná branka měla být i v jiných městech regionu, neboť Uchy jehly procházeli velbloudi s nákladem. Co z nákladu brankou neprošlo a spadlo na zem, propadlo městu jako mýtné. Jiné vysvětlení uvádí, že při psaní řecké bible prý došlo písařskou chybou k záměně slova kamilos (lano) za kamelos (velbloud).

Výklad o brance v hradbách Jeruzaléma uvádí jako první francký benediktinský mnich Paschásius Radbert (785-865) ve svém výkladu na Matoušovo evangelium. Asi mu sám moc nevěřil, protože ho uvádí slovy: „Kvůli obtížnosti této věci někteří říkají ...“. Velbloudem jsou podle něj bohatí pohané, kteří ale snáze vstoupí do nebeského království než bohatý mladík představující židy pyšné na Zákon, proroky, patriarchy a jiné hodnoty. Znovu se tento výklad objevuje u Anselma z Laonu, francouzského jáhna a magistra teologie, který zemřel roku 1117. Zatímco ve svém alegorickém výkladu připouští, že bohatý člověk tu neoznačuje toho, kdo vlastní bohatství, ale toho, kdo touží po penězích, tak výklad o velbloudovi v brance chápe tak, že bohatý sice do království může, ale jen když se bohatství zřekne.

Výklad o brance nazývané Ucho jehly se tedy zrodil někdy v 9. století ve Francii a je doložen daleko od Jeruzaléma. Kromě toho neodpovídá ani smyslu textu. Po těchto Ježíšových slovech se totiž učedníci zděsí nad tím, že tedy nikdo nemůže být spasen, vždyť bohatství je dle starozákonního mudrosloví dar od Boha pro dobré lidi. Ježíš jim ale odpovídá: „U lidí je to nemožné, u Boha je však možné všechno“ (Mt 19,26; Mk 10,27; Lk 1,37; 19,27). Vysvětlení tedy asi nebude v nějaké pokoutné cestičce hradební brankou. Anselmus Laudinensis píše, že chtiví a pyšní nemohou vejít do nebeského království se svou chtivostí a pýchou, ale u Boha je možné, aby se obrátili od chtivosti po věcech časných k slávě věčné a od zhoubné pýchy k uzdravující pokoře.

Bůh ale respektuje svobodu každého člověka, ovšem každý si musí nést důsledky svých rozhodnutí. Adventisté říkají, že na cestě, která vede k smrti, se lidé setkávají s bolestmi, utrpením, starostmi a zklamáními. Bůh je tím varuje, aby po ní nešli dál. Ve své lásce tak brání lhostejným a svéhlavým lidem, aby nepokračovali na cestě k sebezničení. "Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni." (Lk 13,24) „Běžím k cíli,“ píše apoštol Pavel, „abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fil 3,14) V komentáři k tomuto textu Ellen Whiteová poznamenává, že jen malý počet z těch, kteří nyní prohlašují, že věří pravdě, budou nakonec spaseni; ne proto, že by nemohli být spaseni, ale protože nežijí tak, jak si Pán přeje. Cesta, kterou jim božský Pán ukazuje, je příliš úzká a brána příliš těsná na to, aby se svým světským životem, sobectvím a hříchem do ní mohli vejít.

Na webu Křesťanské společnosti Nový Život se říká, že široká i úzká cesta mohou mít téměř stejný počátek: „Přijmi Ježíše Krista a budeš spasen.“ (Sk 16,31; Řm 10,9) Jen se sluší dodat, že to je jen začátek cesty, zisk jisté a bezpečné naděje věčného života, která se naplní, když dojdeme do cíle. O tom svědčí řada míst Písma (Mt 10:22; Mt 24:13; Mk 13:13), ale hlavně to vidíme v knize Zjevení v dopisech sedmi sborům. Prakticky ve všech čteme slova: „Kdo zvítězí...“. A zvítězit jaksi nelze jinak než podle pravidel, o to už se Bůh postará. A jestliže by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval. (2Tm 2,5)

Na jiném webu se říká, že po té úzké cestě je lépe jít pospolu. Jedinci se jde hůře a stěží se sám udrží. Máte to jako cyklistický peloton. Ovšem na té cestě je dobré mít nejen společenství celého sboru, ale také nějakého jednotlivce, kterému se mohu svěřit. Který se mnou sdílí mé problémy, umí mě pochopit, podepřít, modlit se za mě, modlit se mnou za mé problémy. Mít takového zpovědníka, který mne drží i v problémech, které bych veřejně nehlásal a přece v nich potřebuji pomoci, protože sám si nepomůžu. Někdo možná sice řekne, mám Krista, On zná má tajemství a nikomu jinému to nesvěřím, jenže jsou někdy věci, se kterými si nepomůžu sám a je potřeba, aby se za to modlili dva. Shodnou-li se dva v prosbě o jakoukoliv věc, můj Otec jim to učiní, praví Pán Ježíš (Mt 18,19).

Když Kristus mluví o úzké stezce a mizerné brance – nezdůrazňuje pouze její obtížnost, nebo nutné odříkání – i když se v řeckém slově ozývají i asociace tísně a soužení. Jde především o to, že úzká cesta vypadá ve srovnání se širokou nedůvěryhodně. Je špatné, když se o víře jenom mluví a člověk se vnitřně a viditelně nezmění. To svědčí o povrchnosti víry a jeho proradné srdce, které je nám všem vlastní, nebylo zasaženo Duchem svatým. Pokud se nestaneme učedníky a dál jednáme a smýšlíme jako okolní svět, patříme světu. Všechny náboženské úkony se dají totiž provozovat jako určitá rutina, bez vnitřní a vnější změny. Je mnoho těch, kdo se hlásí ke křesťanství – přesněji lidí, kteří nazývají Ježíše Krista Pánem –, přesto jdou širokou cestou do záhuby. Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)

Hlavní tah mezi nebem a zemí není až tak frekventovaný a co hůř, nejen že je značení nepřehledné, ale zdá se, že někdo záměrně cestu mate. Ďábel dobře ví, že když nepochodí s pronásledováním, útlakem a nepřízní světa, s velkou pravděpodobností bude mít úspěch, použije-li opačnou strategii: Materiální blahobyt, možnosti, o kterých se dříve ani nesnilo, přízeň světa. S pohodlím pak přichází i ochabnutí, se svobodou i nová nebezpečí, nové nástrahy.

Pastor Jerry se při kázání modlil: „Nebeský Otče, mám sklon vybírat si snadnou cestu životem a mnohokrát mě vede od Tebe a do ještě většího sobectví. Modlím se, abys mi dal odvahu a sílu jít těžší cestou s Tebou. Radši projít údolím stínu smrti, než ho obejít, protože právě tam budeš se mnou. Chci se víc líbit Bohu, než davu, chci být raději pracovník, než spáč; Chci s Tebou projít tou úzkou branou. Ve jménu Ježíše. AMEN.

V závěru tohoto zamyšlení dávám (jako přílohu) kázání Církve bratrské, které mne plně oslovilo:

Když jsem před asi rokem byl ve stavu, když jsem na jedné straně hledal Boha, na druhé stráně Bohu stále vzdoroval, pokládal jsem si stále dokola jednu otázku: Jak jednou poznám že jsem skutečně uvěřil v Boha. Jak si budu moci být stoprocentně jistý, že jsem uvěřil v Ježíše Krista a že obdržím ten obrovský dar spasení, dar milosti. Možná si říkáte, proč to říkám zrovna vám, kteří chodíte do kostela tolik desítek let. Jak čteme ale v Písmu: Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského … (Mt 7,21-23)

Vidíme, že i lidé, kteří „sloužili“ ve jménu Božím, že lidé, kteří veřejně „vyznávali“, že věří v Boha, že věří v Ježíše Krista nedojdou spasení. Jak tedy skutečně poznám, že jsem Boží dítě? Jak poznám, že jsem uvěřil ve skutečného Boha a že jsem se jen nenechal ovlivnit příjemnou křesťanskou muzikou a že jsem jen nepodlehl příjemné – ale lidmi vytvořené atmosféře.

Pán Ježíš nám jasně říká jak to poznáme. Poznáme to podle cesty, po které dnes jdeme. Poznáte to podle toho, že jdeme po úzké cestě, která vede k životu. Že nejen brána je úzká a těsná, ale i cesta, která je důkazem, že jsem skutečně spasen. Teď je ale namístě otázka, jak poznám, že jdu po úzké cestě? Jaká je evidence? Jaké jsou důkazy?

Poznáme to podle toho, že věříme v jediného Boha a věříme že Ježíš Kristus je Boží Syn a jediný prostředník mezi člověkem a Bohem? Ne panenka Marie, ne Mohamed, ne tělesné a duševní cvičení, ne jóga, ale že Ježíš Kristus je Boží syn a jediná cesta k Bohu Otci?

NE! Proč? Podívejme se do Jakuba 2, 19 verš: Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Myslí si někdo z vás, že démon jde úzké cestě a vejde do Božího království? Podívejme se ještě do Lukáše (Lk 4,41): Z mnohých vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.
Není trošku paradoxní, že my „jen“ věříme a přitom čteme, že démoni VĚDÍ! A bojí se! Kde je naše bázeň? Pokud „jen“ věříme, ale naše srdce je stejné, naše srdce touží po tom všem co nemůže mít, naše srdce touží po věcech tohoto světa, naše srdce dodržuje Boží příkazy jen proto, že tak by to mělo být a správný křesťan by to měl tak dělat, že naše srdce není nově stvořeno Kristem, můžeme věřit jak chceme, ale nejdeme po úzké cestě. Pokud náš životní styl je tak moc podobný s životním stylem nevěřících lidí – nejdeme po úzké cestě a nikdy jsme skutečně nevstoupili těsnou branou, kterou je Ježíš Kristus.

Tak jdeme po úzké cestě proto, že víme, že jsme hříšníci? NE. Proč ne? Protože každý ví, že je hříšník! Nenajdete člověka, který by o sobě tvrdil, že je naprosto dokonalý a bez hříchu. Možná byste mu museli vysvětlit, co se myslí tím, že jste hříšník, ale pokud mu to vysvětlíte, nikdo vám neřekne, že je ze hříchu. Každý vám řekne, OK, jsem hříšník. Jako všichni ostatní. Někdy jsem zalhal, někdy jsem záviděl. To přece všichni!Naše víra není o tom, že víme že jsme hříšnici a víme, že nejsme dokonalý. Naše víra je o tom, že pokud jsme nové stvoření v Kristu, pokud vzhlížíme ke Kristu, tak nemůžeme žít v neustálém a stejném hříchu. Prostě nemůžeme. Protože když zhřešíme, nenávidíme svůj hřích, nenávidíme sami sebe za to, že jsme opět udělali krok zpět, že jsme zase zakopli, že jsme opět zklamali našeho Pána.

Nejde o to vědět, že jsem hříšník, ale jde o to nenávidět svůj hřích. Jde o to milovat co Bůh miluje a nenávidět co Bůh nenávidí. Jde o to milovat, v čem má Bůh zalíbení a nenávidět to, na čem spočívá Boží hněv. Nedávno tu bylo v kázání řečeno, že Duch svatý je svědkem naší víry. Proč? Protože nás usvědčuje z hříchu. Protože když zhřešíme, Duch Svatý nás usvědčí z hříchu – litujeme ho, činíme pokání, zvedneme se ze země a snažíme se ten hřích s Boží pomocí překonat. Zbavit se ho. Ano – obecně se hříchu nezbavíme, ale pokud po několika letech stále bojujete s jedním a tím samých hříchem, někde je asi problém. A ještě větší problém je pokud si myslíme, že už vlastně ani nehřešíme. Ano,vím, nejsem dokonalý, ale nevím, z čeho bych měl činit pokání. Však znám Krista už tolik let. Nečiním ve svém životě už žádný velký hřích.

To je lež. Není větší a menší hřích, není málo nebo hodně hříchu. Pro Adama a Evu bylo osudné jen jediné neuposlechnutí a ovlivnilo to celé lidstvo. Pokud ale po letech už nevidíme svůj hřích, co to znamená? Že jsme dokonalé stvoření? Ne! Pokud to někdo tvrdí, tak je lhář a chodí ve tmě. Znamená to že v našem životě není Duch Svatý. A to je docela velký problém protože Písmo nám říká: Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. (Řm 8,9)

Duch Svatý je svědkem naší skutečné víry. Že jsme skutečně uvěřili a jsme spaseni poznáme nejen podle nového vztahu, který máme s Bohem, ale podle nového vztahu, který máme s hříchem. Nové stvoření nemůže žít v permanentním hříchu. Nové stvoření nemůže permanentně ignorovat Boží slovo či určité povinnosti, které od něj Bůh vyžaduje. Vždyť když křesťan zhřeší, cítí to obrovské napětí uvnitř svého těla, ví, že se opět provinil vůči Bohu a nemůže jinak než padnout na kolena a prosit o odpuštění! Ale pozor, ne jen v té době, kdy uvěří, ne jen v prvních letech svého křesťanství, ale dnes! Nikdy nebudeme dokonalý, nikdy nebudeme bez hříchu – to nám praví Písmo. Proto důkazem cesty po úzké cestě, je přítomnost Ducha Svatého, který nás mimo jiné ze hříchu usvědčuje!

Že jdeme po úzké cestě nepoznáme ani podle množství naší služby. To, že bych byl evangelistou, který obrátí celý svět k Ježíši Kristu mi nezaručí spasení. Pokud bych to totiž dělal také pro svojí slávu, pro svůj respekt, pro svoje uznání – takovým pak Pán řekne: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,23) Služba Bohu musí vycházet jen a pouze z toho, že já, nejmenší z nejmenších, poslední z posledních, prach, pleva ve větru, člověk, který zhřešil vůči Bohu ve všech směrech, mu nyní mohu sloužit. Jedinému, Svatému, Spravedlivému a Dokonalému Bohu. Je to čest, je to privilegium!A je to jen a jen k oslavě Boha! Vždyť Bůh si může stvořit misionáře, kazatele, evangelisty z kamení! Vždyť Bůh si může stvořit andělský chór, který bude chválit Jeho jméno z uschlého listí! Sloužit Bohu je ta největší čest, co se člověku na zemi může dostat. Být nástrojem Boží moci a posloužit k oslavě Božího jména! A nic nečekat zpět! Podle toho poznáme, že jdeme po úzké cestě!

Je to vše realita v našem životě? A ne jen tehdy co jsme uvěřili, ale i dnes! Že nás Duch Svatý usvědčuje z našeho hříchu, že rosteme k Božímu obrazu, že milujeme to, co miluje Bůh a nenávidíme to, co nenávidí Bůh. Že v našem srdci je vášeň a touha poznávat stále Boha více a stále více ho milovat. Že odpočíváme v Jeho náručí a ne před televizí nebo počítačem. Že toužíme být v Jeho přítomnosti kdykoliv to jde. Že trávíme čas s Bohem každičký den, protože po tom prostě toužíme a chceme být v Jeho přítomnosti.

neděle 19. května 2013

Rozhovor Ježíše se Satanem

Rozhovor Ježíše ze Satanem (jak to asi mohlo být :o)

Jednou se tak potkal Satan s Ježíšem. Satan se chvástavě chlubí Ježíši.
"Obešel jsem celou Zemi a nachystal jsem na lidi skvělou past, aby se do ni všichni chytili a oni se chytí, protože je úžasná."

"Jakou past si nachystal?" ptá se Ježíš.

"Připravil jsem pro ně žádostivost, aby chtěli vstupovat do manželství, ale ta díky žádostivosti ničili a rozváděli se. 
- Nachystal jsem pro ně touhu po štěstí a radosti, a díky tomu se tak oddají alkoholu a drogám, kde pro pozlátko skvělého pocitu, budou ničit sebe i lidi kolem sebe, kteří je mají rádi. 
- Nachystal jsem na ně touhu po bohatství, aby ti co mají hodně, chtěli ještě více a tak prohlubovali chudobu těch ostatních. Přestože však budou bohatí, ve svých duších budou velmi chudí a nenaplní je  to. 
- Nachystal jsem pro ně lásku, která jen bere a nechce dávat, a tak se děti obrátí proti svým rodičům, budou je mít v neúctě a budou je nenávidět, i když oni je milovali.
- Nachystal sjem si pro ně důležitost a schopnost být nejlepší, aby se drali za kariérou, trávili v práci tolik času, aby neměli čas na své blízké, na děti, které budou strádat po lásce a přijetí.
- Nachystal jsem pro ně touhu po dokonalosti, aby se jim jídlo znechutilo, aby se neradovali z darů které jim Bůh dává, a tak pohrdali svými těly, až je utrýzní hlady, díky touze po štíhlosti a dokonalosti. 
- Nachystal jsem si pro ně náboženství, které uspokojí jejich svědomí, kde svými skutky budou vykupovat své svědomí na krátkou chvíli, přesto Boha znát nebudou, bude jim vzdálen. 
- Nachystal jsem si pro ně internet, touhu být někdo, že budou žít jen pro virtuální svět a od toho reálného se budou vzdalovat, až budou osamoceni se spoustou virtuálních přátel. 
- Nachystal jsem si na ně touhu po vládnutí, až hrstka bude vládnout všem, aby je mohla ničit." Satan s velkým pyšným úsměvem se dívá do očí Ježíšovi, ví, že udělal to nejlepší co mohl. Ježíš se ho zeptá:

"A co z toho budeš mít?"

"Získám tak všechny lidi pro sebe." odpoví Satan

"A co budeš s nimi dělat?" na to Ježíš.

"Zničím je, zabiji" odvětí Satan

"Co za ty lidi chceš?" na to Ježíš

"Prosím Tě, nestojí Ti za to, vždyť Tě jen poplivou, pošlapou Tvé jméno, budou Tě nenávidět a pohrdat Tebou. Nestojí Ti za to." na to Satan

"Ptám se jakou cenu chceš, abych ti zaplatil za tyto lidi?" stál na svém Ježíš

"Nestojí za to,aby jsi cokoliv platil." odvětí Satan

"Řekni mi cenu, co za ně chceš?" odpověděl znova Ježíš

"Dobře, všechny Tvé slzy, všechnu Tvou krev, Tvůj vlastní život a mohou být Tví, když budou chtít." na to Satan

"Ujednáno" odpověděl Ježíš a zaplatil cenu za lidský život.

 "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího" Jan 3,16-18 

Ježíše a jeho zaplacený dluh za Tebe můžeš přijmout vírou v modlitbě, třeba hned teď. (Modlitba je rozhovor s Bohem). Bůh tě zná. Není důležité, jak krásná volíš slova, ale záleží na jejich upřímnosti. Zde je příklad, jak se můžeš modlit:
„Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy. Odpusť mi prosím, že jsem Tě celý život ignoroval/a, a že jsem učinil/a mnoho špatných věcí. Nejsem dokonalý člověk a upřímně lituji svých vin. Otvírám ti proto dveře svého života a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána. Já už nemůžu - ty však můžeš...Prosím pomoz mi a veď me na cestě životem - dej mi sílu jít naplno za Tebou. Děkuji ti, že mi odpouštíš všechny mé hříchy. Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl takovým, jakým mě chceš mít.“
Vyjadřuje tato modlitba to, co by sis přál? Jestli ano, můžeš se tak teď modlit a Ježíš, jak zaslíbil, vstoupí do tvého života.


    Jak navázat ztracený vztah s Bohem (klikni zde)


pondělí 13. května 2013

Porovnání učení Církve adventistů sedmého dne a křesťanské víry doložené historií



Adventismus
Ježíšovi následovníci
SPISY
Bible; její parafráze nazvaná The Clear Word Bible; přes 600 titulů obsahujících zjevení a rady od prorokyně E. G. Whiteové (1827 - 1915) - nejznámější: Touha věků a Vítězství lásky Boží.
Bible (Starý a Nový zákon)
BŮH
Bůh je jednota tří koexistujících osob - Otce, Syna a Ducha Svatého - které jsou zajedno ve svých motivech a účelu, ale ne podstatě. Bůh Otec je (v prorockých spisech EGW) obvykle chápán jako bytost mající fyzické tělo. EGW popisuje Boha jako „nebeské trio“.
Trojjediný Bůh: jeden Bůh ve třech osobách - Otec, Syn a Duch Svatý. Bůh je Duch.
JEŽÍŠ
Není všudypřítomný. EGW říká, že Bůh Otec vyvýšil Ježíše, aby se stal jeho Synem, a tak vzbudil žárlivost Lucifera a vznikl konflikt v nebesích. Ježíš je náš příklad, který slouží jako důkaz, že lze žít bezhříšným životem. Jeho oběť na kříži nepřinesla plné smíření; od r. 1844 nabízí svoji krev v nebi ve stále probíhajícím „vyšetřovacím soudu“ po jehož skončení se vrátí. Je také identifikován jako archanděl Michael (podovné učení mají Jehovisté); většina zakladatelů adventismu popírala jeho božství.
Druhá osoba Trojice. Jako Bůh Syn nemá počátek a nebyl stvořen. Je roven Bohu Otci i Duchu Svatému a je plně Bůh i plně člověk. Zemřel na kříži jako oběť a plně tak smířil naše hříchy. Vstal z mrtvých třetího dne. Je naším zástupcem - přebírá naši vinu, trest a smrt za náš hřích.
DUCH SVATÝ
Ačkoli je nazýván třetí Boží osobou, v církvi není obvykle vnímán jako osoba, ale jako „to“. Mnozí o něm smýšlí jako o síle či moci (podobnost zase s Jehovisty).
Třetí osoba Trojice.
SPASENÍ
Spasení milostí skrze víru, avšak udržované zachováváním přikázání a pokáním. Zachovávání sedmého dne (soboty) je znamením Boží pečeti; bohoslužba v neděli je znamením šelmy.
Spasení je z Boží milosti, nezávisí na dobrých skutcích člověka. Spasení je udržované Boží milostí a Jeho životem, pokud jsou věřící znovuzrozeni jeho Duchem.
SOUD
Učení o „vyšetřovací soudu“ nacházíme pouze v adventismu. Nazývá se také „předadventní soud“ či „učení o svatyni“. Je odvozeno z detailů dne smíření, který je popsán v knize Leviticus. Začal v r. 1844, kdy Kristus vešel do svatyně svatých v nebeské svatyni. Zde nyní prošetřuje záznamy všech věřících lidí. Všechny hříchy, které člověk vyznal, mu budou nakonec odpuštěny; ty které byly opomenuty či jinak nevyznány jsou přeneseny zpět na člověka, který je spáchal.
Ježíšova krev vnáší tyto hříchy zachráněných lidí do svatyně svatých, kde jsou umístěny až do konce vyšetřovacího soudu. Všechny vyznané hříchy budou z nebes odstraněny až Kristus dokončí svoje vyšetřování a vloží je na satana, který je zde místo obětního zvířete.
Doba mezi r. 1844 a závěrem soudu, která bude kulminovat v čase soužení, je „antitypickým dnem smíření“ - v této době nyní žijeme. Spasení není potvrzeno, dokud neskončí vyšetřovací soud.
Ti, kteří věří v Ježíšovu smrt za naše hříchy a v jeho zmrtvýchvstání, nepřijdou na žádný soud, ale již přešli ze smrti do života (J 5,24). Ti, kteří věří v Ježíše nejsou souzeni, protože On vzal Boží soud nad hříchy na sebe. Ti, kteří nevěří jsou již odsouzeni (J 3,18).
PODSTATA ČLOVĚKA
Lidé jsou neviditelnou jednotou těla a dechu života (či životního principu). „Duší“ se rozumí žijící tělo, které celé přestává existovat, když dech tělo opouští. Hřích je fyzický problém přenášený geneticky na další generace. Duchovní věci jsou rozpoznávány kognitivně a Duch Svatý dává člověku sílu potřebnou k poslušnosti.
Lidé jsou tvořeni fyzickým tělem a nemateriální duchovní složkou, která je stvořena k obrazu Božímu (Bůh je Duch). Duše(duch) člověka přežívá smrt fyzického těla: ty, kteří nebyli znovuzrozeni z Božího Ducha, čeká věčnost v pekle; znovuzrozené čeká věčnost s Pánem.
OBĚTNÍ BERÁNEK
Satan, který vynese hříchy zachráněných z nebe ven a tak bude očištěna svatyně. Bude potrestán za to, že byl odpovědný za hříchy zachráněných.
Pán Ježíš Nazaretský, Boží Syn, Mesiáš
SMRT
Stejně jako Kristus ani lidé nemají nehmotnou složku, proto jde po smrti tělo do hrobu a dech odchází k Bohu. Z člověka nic nezůstává, existuje pouze v Boží paměti. Po soudu dojde ke zničení (anihilaci) bezbožných v ohnivém jezeře. Vzkříšení je v podstatě znovu-vytvoření člověka na základě záznamu v Boží paměti.
Nemateriální složka člověka odchází po smrti do přítomnosti Ježíše. Jak zachránění tak ztracení lidé budou vzkříšeni. Ti, kteří jsou zachráněni, budou žít s Ježíšem v nebi. Ti, kteří jsou ztraceni, budou trpět věčným oddělením od Boha (peklo). Ježíšovo vzkříšení je slibem pro věřící, že i oni obdrží oslavená vzkříšená těla.
Eschatologie
V závěru vyšetřovacího soudu nastane doba soužení. Boží Duch bude odebrán ze země a Boží lid bude muset v této době dosáhnout dokonalosti, jinak nebude schopen v tomto čase obstát bez prostředníka a přímluvce. Ti, kteří zachovávají neděli, budou pronásledovat a zabíjet ty, kteří světí sobotu, tj. pravé věřící. Tisíciletí se bude odehrávat v nebi a satan v té době bude „svázán řetězem okolností“ na neobydlené zemi. Během tisíciletí Bůh vysvětlí všem lidem svoji spravedlnost a odpoví na všechny otázky. Zachránění obhájí Boží charakter před jinými bezhříšnými bytostmi, kteří žijí ve vesmíru a pozorují toto naše kosmické drama.
I když ve specifických detailech týkajících se načasování druhého příchodu a vytržení věřících se názory liší, je křesťanství jednotné ve víře, že finálním testem mezi zachráněnými a ztracenými bude víra v Ježíše Krista. Bůh je svrchovaný a nedluží nikomu žádné vysvětlení ohledně své spravedlnosti či svého milosrdenství. Kristus žije nyní navěky jako prostředník pro věřící, kteří již nikdy nebudou muset žít bez něho pouze na základě své vlastní dokonalosti. Lidé nikdy nebudou obhajovat před vesmírem Boží spravedlnost; Boží spravedlnost pro celou věčnost plně demonstroval kříž (Ř 3,26).
OSTATNÍ
Církev Adventistů (CASD) se pokládá za Boží jedinou, zvláštní církev ostatků vyvolenou pro poslední dobu. Zachovává starozákonní dělení masa na čisté a nečisté. „Zdravotní reforma“, kterou CASD propaguje, zahrnuje abstinenci od alkoholu, tabákových výrobků, kofeinu a podporuje vegetariánství. Tradiční adventisté také věří, že nošení šperků je hříšné jednání. Pořádají masivní misijní programy zaměřené jak na nevěřící, tak na věřící z jiných křesťanských denominací, např. semináře na téma výkladu knihy Zjevení či zdravotní přednášky. E. G. Whiteové bylo dokázáno značné neautorizované opisování v jejích prorockých spisech z cizích literárních děl.
Existuje pouze jediná církev, která je tvořena znovuzrozenými křesťany ode dne letnic (k 2. kap) až do současnosti. Stravovací návyky a zdravotní principy nehrají v otázce spasení a svatosti žádnou roli. Ježíš je Božím konečným slovem lidstvu (žd 1,1-3).Zdroj