Celá římskokatolická struktura – je založena na třech předpokladech

       1.) Že text u Matouše 16:16-20 znamená, že Petr byl základem církve

            a že církev je postavena na něm.

       2.) Že Petr šel do Říma a byl prvním biskupem v Římě.

       3.) Že Petrovi následníci jsou biskupy Říma pod prvenstvím papeže. 

Úvodem-vše co je podtrženo jsou citace z Božího Slova - ekumenický překlad.

Předpoklad č. 1: Pán učinil Šimona samotného – kterého nazval Petrem – „skálou“ jeho církve; tj. založení Jeho církve.

Katoličtí apologetové tvrdí, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v aramejštině. Tvrdí, že originální text Matouše 16:18 užívá slova „Ke'pha“ pro obojí – jak pro jméno Šimona, tak slovo znamenající „skálu“ na které Kristus slíbil vybudovat svou církev. Klamný závěr tohoto tvrzení je vyvrácen faktem, že Nový Zákon byl inspirován v řeckém textu a proto neexistuje žádný Aramejský originální text, ze kterého by toto pojetí údajně mohlo přijít. Jsou však aramejské a syrské překlady originálního řeckého textu, které ale nemohou být považovány za originál. Aramejské texty nejsou původně inspirovány, jako text v řečtině. 

Dokonce i bez vytvoření originálního textu v aramejštině, Římská církev si vzala jako výhodu fakt, že slova „Petr“ a "skála" jsou si podobné. Výsledkem bylo, že Řím obratně nahradil jedno za druhé, a tak zařídil, že tato pasáž má toto znění: „Ty jsi Petr a na tobě, Petře, vybuduji svou církev.“ Nicméně, Pán řekl: „na této skále,“ nikoliv „na tobě“. „Tato skála“ znázorňuje pravdu, která byla vyjádřena slovy: „Kristus, Syn Boha živého“. Tato pravda zaujímá pro církev tak základní a podstatné místo, že může být skutečně nazývána „skálou“.

Nesmyslné tvrzení, že existuje Velekněz, který zastupuje Krista

Ježíš má jako Mesiáš (Kristus) plnou, nejvyšší a všeobecnou moc. Toto privilegium náleží jen Jemu samotnému a nárok kohokoli jin ého na držení této moci je ohavný a opovrženíhodný. Ale ani zde se církev Říma nečervená, když tvrdí, že její papež má moc jako Kristus. Oficiálně tedy vyučuje:„Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících‘. ‚Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.‘“ 

Jedině Pán Ježíš svým bytím – jako Syn Boží – může tvrdit, že každé lidské stvoření je zcela poddáno jen Jemu. Římská církev připisuje svému Veleknězi pozici, která přirozeně patří samotnému Kristu. „plná, nejvyšší a všeobecná pravomoc“ náleží výhradně „Synu Boha živého“.
Otce potěšilo, že v samotném Ježíši Kristu jako Spasiteli, má přebývat všechna plnost: „plností Toho, který naplňuje všechno ve všech“ (Efezským 1,23) . On sám hojně rozdává všem, kdo jsou Jeho vlastním lidem „milost za milost“ (Jan1,16). 

Touha římské církve po moci není nasycena pokusy o uchvácení svrchované a úplné nadvlády nad celou církví, spíše nadále tvrdí, že jí byla udělena naprostá plnost milosti a pravdy: „plnost milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ . Tak Římskokatolická církev učinila sama sebe náhražkou Krista. Proto vyhlašuje: „Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit.“ V pobuřujících a domýšlivých prohlášeních, jako jsou ta výše uvedená, papež zachází stále dále: „Pouze sám Římský velekněz má právo soudit… ty, kteří zastávají nejvyšší státní úřad.“ Římský biskup je představován jako svrchovaný, výhradní soudce nad tím, co je dobré a co zlé, který se nikomu nezodpovídá.

Toto tvrzení mluví proti Duchu Svatému, pravému náměstku Krista

V prohlášení: „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat,“ (Katechismus §882) Římská církev hovoří proti Duchu Svatému. Pán Ježíš Kristus svěřil všeobecnou péči o duše do ochrany Božské osoby Ducha Svatého. Co se týče třetí osoby Trojice, která Ho měla zastupovat, Pán prohlásil: „Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“(Jan 16,8) Duch Svatý usvědčuje z hříchu, když dává hříšníkovi uvědomit si jeho ztracený stav a potřebu Kristovy spravedlnosti. On jen ten, kdo duši mrtvou v hříchu přivádí k životu. Tento zázrak milosti je zmíněn v Písmu: „nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých.“ (Efezským 1,20)

Vznešenost, velikost a nepopsatelná moc úřadu náměstka (vikáře) Krista jsou takové, že věřící musí jen stát v úžasu nad Jeho Božskou osobou. A tak, když by si měl kdokoli z lidí činit nárok na úřad náměstka Krista, jde o něco naprosto absurdního a rouhavého. Jelikož mezi Kristovým spasením a úřadem Ducha Svatého je přímé spojení, záměna práce Ducha Svatého jako Kristova náměstka za lidský úřad a dílo je duši odsuzující chybou. Třebaže byl Ježíš Kristus Učitelem, Přímluvcem a Rádcem pro věřící, přislíbil, že pošle Ducha Svatého jako svého zástupce, takže s nimi zůstane navěky. Jak Písma úžasně vyučují, Duch Svatý má v životech věřících plný, okamžitý a všestranný vliv: „Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ (2.Korintským 3,17) Práce Ducha přetváří jedince; věřící jsou proměňováni od jednoho stupně slavné milosti k dalšímu až do toho dne, kdy budou dokonalí toutéž milostí navěky s Ním ve slávě. Jak moc by si tedy měli křesťané cenit plné a dokonalé práce Ducha Svatého!

Tváří v tvář těmto úžasným pravdám ohledně role a úřadu Ježíšova Svatého Ducha, je strašlivé zjistit, že Vatikán prohlašuje: „Papež ‚má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oboru duchovní správy‘.“ Přesvědčují muže a ženy, že Kristus jako svého náměstka zanechal smrtelného člověka, čímž usilují o popření samotného Kristova záměru.

Předpoklad č. 2: Petr šel do Říma a byl tam prvním biskupem Říma.

Písma zcela mlčí o tom, že by šel apoštol Petr do Říma. Jeho návštěvy do Samaří, Lyddy, Joppy, Caesareje a Antiochie byly pečlivě zaznamenány. Nikde však není ani zmínky o tom, že by kdykoliv podnikl cestu do Říma, což je základem pro římskokatolickou pozici. Jistě by Duch Svatý neopominul tak důležitou a zásadní událost. V dopise Římanům, apoštol Pavel pozdravuje mnohé z církve v Římě, ale nejsou tam žádné pozdravy Petrovi. Když byl tentýž apoštol Pavel za vlády císaře Nera v Římě, nikdy Petra ani v jediném svém dopise z Říma ostatním církvím nebo Timoteovi nezmínil, přestože zmínil mnoho dalších, kdo s ním byli ve městě. Zjevně tedy tento předpoklad, že Petr byl prvním římským biskupem, je prostě a jednoduše jen dohadem a smyšlenkou. Toto nemůže být tím základem pevným jako skála, na kterém má víra stát.

Předpoklad č. 3: Petrovi nástupci jsou římští biskupové pod primátem papeže.

Tento předpoklad je oficiálně shrnut v následujících slovech: „Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé církve...“ 

V Písmech není žádné zmínky o nástupcích Petra nebo apoštolů. Kritéria pro apoštolství jsou dána ve Skutcích Apoštolských 1:21-22. Pozice apoštolů byla unikátní pro ně a pro Pavla – všichni byli přímo vybráni Ježíšem Kristem, nebyl zde ani náznak nástupnictví. V Novém Zákoně apoštolové nejmenují další apoštoly, nýbrž starší a diakony. Mylný předpoklad nástupnictví je základem papežství. Je to obrovský systém založený na konceptu apoštolského nástupnictví. Ale apoštolská posloupnost bez apoštolské nauky je podvodem. Pán Bůh nikdy nesvěřil svou Pravdu osobnímu nástupnictví jakýchkoli lidí. Takovýto základ je ve své podstatě chybný. Viditelná apoštolská posloupnost napříč historií je nesmysl. Jestliže jeden jediný článek selže, celý řetězec je porušen. Přesto katolicismus svázal svůj osud s myšlenkou apoštolské posloupnosti.

Skutečné kořeny papežství jsou v Římském imperiálním císařství, nikoliv v Pánu Ježíši Kristu. Pán přikázal: „Králové národů nad nimi panují a ti, kdo nad nimi užívají moci, jsou nazýváni dobrodinci. Ale vy to tak nedělejte. Naopak, kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je vůdce, jako ten, který slouží.“(Lukáš 22,25-26) Kristus absolutně zavrhl všechny nadvlády ve svém království. Stejné odsouzení světských cest zopakoval i apoštol Petr: „Ne jako byste panovali nad tím, co vám bylo svěřeno, ale buďte stádu příkladem.“ (1.Petrova 5,3) Římskokatolická církev tedy není nástupcem apoštola Petra, jako spíše římského císařského impéria, jak už to její hierarchická a totalitní kontrola tak neotřesitelně demonstruje.

Význam Matouše 16 podle vedoucích rané církve

Teologové a vedoucí rané církve podávali v rukopisech jednotný postoj ohledně pravého významu textu u Matouše 16. Byly dochovány rukopisy všech 48 církevních vůdců společně s „apoštolskou konstitucí“ z období 3. – 8. století. William Webster sestavil tyto rukopisy do odborného článku s názvem „Patristická exegeze skály u Matouše 16:18“ . Z tohoto článku budeme citovat svědectví kyperského biskupa Theodoreta (393-457).

„Ať se nikdo mylně nedomnívá, že Kristus je kdokoliv jiný než Syn Boží. Nepředstavujme si sebe za moudřejších, než je dar Ducha. Slyšme slova velkého Petra: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha Živého.‘ Poslyšme, jak Pán Ježíš Kristus potvrzuje toto vyznání, proto ‚na této skále,‘ říká: ‚vybuduji svou církev a ani brány pekel ji nepřemohou‘. Načež také moudrý Pavel, nejlepší budovatel církví nepoložil jiný základ, než je tento. Říká: ‚Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví…Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.‘ (1.Korintským 3,10-11) Jak tedy si mohou myslet, že je jiného základu, když jim je nařízeno, aby nepokládali základ, ale stavěli na tom, který je již položen?

Tento teolog rozeznává Krista jako základní kámen naší víry a jásá nad tímto jeho titulem. Jiného základu žádný muž nemůže položit, než ten, kterým je Ježíš Kristus. (1 Korintským 3,11) Je důležité dále stavět, nikoliv pokládat základy. Proto to je nemožné pro toho, kdo chce moudře stavět, aby pokládal jiné základy. Tento základ položil požehnaný Petr, nebo spíše sám Pán. Protože řekl: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,‘… Pán prohlásil: ‚na této skále vybuduji svou církev.‘ Tedy nezvěte se podle lidských jmen, neboť Kristus je tím základem...

Beze vší pochybnosti ‚skálou‘ nazývá oddanou víru a pravé vyznání. Protože když se Pán zeptal svých učedníků, kým si lidé myslí, že On je, apoštol Petr směle prohlásil: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.‘ Na to Pán odpověděl: ‚Amen, amen, pravím Tobě, Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.‘

‚Její základy jsou na svatých horách‘ Tyto ‚základy‘ zbožnosti a božská nařízení, zatímco ‚svatými horami‘, na které jsou tyto základy položeny, jsou apoštolové našeho Spasitele. Požehnaný apoštol Pavel ohledně těchto základů prohlašuje: ‚Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus.‘ (Efezským 2,20) A poté, co Petr učinil toto pravdivé a božské vyznání, Kristus mu řekl: ‚Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.‘ (Matouš16,18) a na jiném místě Kristus říká: ‚Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.‘(Matouš 5,14) Na této svaté hoře Pán Ježíš Kristus položil základy zbožnosti… 

Prozkoumejme, kdo je nazýván kamenem, v němž to, co se jevilo malé, se později stalo velikým a naplnilo zemi. Naslouchejme tedy samotnému Bohu mluvícímu skrze proroka Izajáše: ‚Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.‘ (Izajáš 28:16) Poslyšme i slova Davidova, kdy prorokoval volaje: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích.‘ (Matouš 21:42) A požehnaný apoštol Petr vyučující mezi Židy jim přednáší proroctví o Pánu: ‚Ježíš je ten, kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným.‘ (Skutky 4:11) Apoštol Pavel řekl: ‚Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.‘ (Efezským 2:20) A jinde ještě řekl, že ‚nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.‘(1.Korintským 3,11) A znovu: ‚a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.‘ (1.Korintským 10,4). Pročež jsme Starým i Novým Zákonem vyučováni, že náš Pán Ježíš Kristus je nazýván ‚kámen‘. 

Proto jestliže někdo řekne, že se tyto věci staly před křtem, poučme jej, že úžasné základy církve byly otřeseny a Boží milostí upevněny. Navzdory tomu, že Petr třikrát zapřel, zůstal prvním – vyléčený vlastními slzami. A Pán mu přikázal užít i vůči svým bratřím stejné nápravy: ‚..a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím‘ (Lukáš 22:32).“

Slovo závěrem

Důvěra Kristu a důvěra papeži jsou dvě vzájemně si odporující stanoviska. Jako i jiní v minulosti zaznamenáváme, že s veleknězem (papežem) byl založen i „oltář“ namísto společného stolu a „kněz“ namísto kazatele, obřady namísto zdravého učení, svátosti namísto spasitelné milosti a tradice namísto psaného Božího Slova. Toto se neděje v církvi založené na Božím zjevení o Ježíši jako „Kristu, Synu Boha živého,“ ale spíše v instituci založené na vládě papeže. Proto opakujeme i zde Pánovo napomenutí: „Nyní tedy, synové, slyšte mě, věnujte pozornost výrokům mých úst. Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nedej zavést. Mnohé už sklála, přivedla k pádu, všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. Její dům – toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti.“(Přísloví 7,24-27) Osoby či národy, které se jí a jejímu veleknězi podrobují, neznají život ani svobodu. Jedině v Pánu Ježíši Kristu, Synu Boha živého lze nalézt svobodu a věčný život! Důvěřuj jen a jen Jemu samotnému „ Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem." (Efezským 5,11)

Písma prohlašují, že jedinou svrchovanou hlavou církve, je svatý, neměnný, všemocný, vševědoucí, nejmoudřejší Pán Ježíš Kristus. Římskokatolická církev prohlašuje „svrchovaného velekněze papeže“ , neboli vládnoucího velekněze, jako hlavu církve Ježíše Krista. Člověk nemůže sloužit dvěma svrchovaným, neboť Pánova nařízení odporují přikázáním papeže. Člověk nemůže být nestranný ke dvěma pánům, kteří jsou neslučitelní. Když vyvstane nutnost si vybrat, ochotně pohrdne tím, kterého nemiluje naprosto prvořadě. A tak když Pán Ježíš Kristus řekl: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí,“ (Marek 12,30) a takzvaný Svrchovaný velekněz vyžaduje: „I když je to v rozporu s vírou, je nutno náboženskou poslušnost rozumu a vůle projevit vůči nauce, kterou Nejvyšší velekněz nebo kolegium biskupů hlásá,“ člověk se musí rozhodnout, koho bude nejvíce milovat a před kým bude mít bázeň.

Pán Ježíš Kristus zemřel zástupně za pravého věřícího. Jeho život a Jeho ukončená oběť samy o sobě jsou výkupným za věřícího. „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Marek 10:45) To byla cena vyžadovaná nejsvětějším Bohem Otcem, aby mohla být Jeho spravedlnost pro odpuštění hříchů naplněna. Výsledkem tohoto zaplacení je pro pravého věřícího, který věří v Ježíše Krista samotného, naprostá svoboda od hříchu a satana. „Odplatou za hřích je smrt, ale darem Božím je věčný život skrze Ježíše Krista našeho Pána.“(Římanům 6,23) Text u Matouše 16:16-20 opodstatňuje věčný život, protože úloha i božství „Syna Boha živého“ je skálou, na které je Jeho církev postavena!