Jsme ospravedlněni vírou nebo skutky?

Ospravedlnění víra a skutky

• Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (Římanům 3,28)
• ...víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona 'nebude nikdo ospravedlněn'. (Galatským 2,16)
• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; (Efezským 2,8-9)

Není pochyb o tom, že tato tvrzení, tak často v Bibli opakovaná, se musí týkat něčeho zásadního. Co to je? Je to skutečnost, že jsme spaseni vírou, a to bez skutků zákona, které bychom sami vykonali. Bez pochopení této základní skutečnosti nemůžeme správně pochopit biblické verše hovořící o skutcích v životě nespaseného i spaseného člověka.

Katolická církev, na rozdíl od protestantských církví (stojících na Bibli), odmítá učení, že spasení je nezasloužený Boží dar, který se přijímá jen samotnou vírou v dokončenou a úplně postačující oběť Ježíše Krista na kříži. On sám udělal všechno, co bylo potřebné pro naši záchranu. Ale velmi často lidé, kteří odmítají spasení z milosti, argumentují veršem z Jakuba 2,24:

• Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!

Podívejme se nyní na tento a několik dalších veršů podrobněji. Chceme-li správně pochopit tento verš, musíme přijmout několik základních předpokladů o Bibli. Bible je neomylným Božím Slovem jako celek, a ne jako pouhá část. Ve své úplnosti - když ji přijmeme jako celek - představuje bezchybné Boží sdělení od Boha člověku. Musíme se však vyvarovat vytrhávání izolovaných veršů z kontextu, protože právě toto je skoro vždy zdrojem falešného učení a důvodem vzniku sekt a kultů. Musíme věřit celé a jen celé Bibli; toto je biblický přístup k Bibli. Tento výše citovaný verš z Jakubovy epištoly spolu s některými dalšími verši, jako např. Ř 2,6-7, Mt 16,27 nebo Jr 17,10, jako by na první pohled vytvářely protiklad a rozpor s učením o spasení ze samotné víry. Na pochopení toho, že tento rozpor je jen zdánlivý, stačí však jen trošku hlubší studium. Apoštol Jakub v 2. ka- pitole sleduje základní cíl, kterým je demonstrovat na životě starozákonních věřících, že víra, kterou daroval Bůh, jenž oživuje mrtvé (Ř 4,17), a která je darem Ducha Svatého (Ef 2,8), projeví svůj život (Ef 2,5) tím, že přinese viditelné ovoce skutků. Toto je jasný obsah celé této 2. kapitoly v Jakubově epištole, který sám Jakub shrnuje ve verši 26:

• Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.

V Bibli je smrt definovaná jako oddělení těla a ducha člověka (2 K 5,8). Tedy ne tak, jak se to někteří snaží tvrdit, že smrt je buď úplným koncem a tedy doslovně anihilací člověka, anebo že je to přechod do stavu bezvědomého spánku v očekávání soudu. Pokud by toto byla pravda, Pavel by nikdy nemohl v listu Filipským napsat:

• ... táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší... (Filipským 1,23)

Určitě stav bezvědomí není lepší jako služba Pánu, který nás vykoupil svou vlastní krví, abychom mohli mít odpuštěny všechny hříchy a být jako On. Jediné pochopení je potom to, že křesťan se v okamžiku své smrti setkává tváří v tvář se svým Pánem. Toto je to jediné, co je lepší, vidět tváří v tvář Toho, který se za nás obětoval tím, že vzal na sebe naši smrt i hřích a tak uspokojil Boží spravedlnost, aby nás přivedl svaté a bez vady do nebe. Co o tom říkají další místa v Bibli?

To, že jedině Bůh je tím, kdo dává život, je vlastně v pořadí druhá Boží vlastnost uvedená v Bibli, po tom, co se z verše 1,1 dovídáme, že Bůh je všemohoucí. Hned potom ve zprávě o stvoření Adama čteme ve verši Genesis 2,7:

• I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Musíme si být plně vědomi toho, že je to sám Bůh, kdo je jediným zdrojem života a kdo vdechuje Adamovi život. Právě tak, jako Adam začíná existovat od okamžiku, kdy mu Bůh vdechne Ducha, stejně tak i křesťan se znovu narodí v okamžiku, kdy mu Bůh dá svého Svatého Ducha (J 3,5). Neexistuje žádné křesťanství bez toho, že by nás Bůh vzkřísil svým Duchem (Ko 2,12, Ef 2,5-6). Je to tentýž Duch, o němž čteme v Genesis 1,2, a jenž stvořil s Otcem i Synem všechno viditelné i neviditelné z ničeho. Je to týž Duch, který dal Adamovi život. Bez tohoto Ducha neexistuje žádné skutečné křesťanství. A právě z tohoto Ducha se křesťan narodí a stává se adoptovaným Božím synem. Jakákoliv snaha stát se křesťanem skrze své vlastní snažení je předem odsouzena k neúspěchu. Tak, jako Adam nemohl oživnout sám od sebe a jako ani nebesa a zem se nemohly stvořit samy, ani člověk se nemůže sám znovuzrodit ze stavu duchovní smrti, v němž se všichni nalézáme už od narození. Příčina vzniku vesmíru je mimo vesmír, právě tak, jako je příčina stvoření Adama mimo Adama. Příčina nemůže být totožná s následkem. Tento jednoduchý zákon, který zná každé dítě už na základní škole, jasně ukazuje, že odpověď na základní problém člověka tj. odstranění jeho hříchu a viny, musí být mimo něho. Jinými slovy: člověk se nemůže zachránit sám. Potřebuje Spasitele. Stav člověka odděleného od Krista je tak zoufalý, že jediné, co ho může zachránit, je celá Boží neomezená moc, kterou Bůh použije na záchranu každého člověka, který mu dobrovolně odevzdá svůj život, protože se ho Bůh již dotkl.

To je ta moc vzkříšení Ježíše, o níž hovoří Pavel ve Filipským 3,10. Nic, co by bylo méně než moc vzkříšení Ježíše, by nestačilo na naše oživení a nic víc ani neexistuje. Jediná možnost, která zůstává, je to, že sám Bůh nám ve své nekonečné lásce a milosti udělí nový život. Toto Bible označuje jako znovuzrození.

Skutečně - Bůh Bible je Bůh, který dává život. Všichni, které znovuzrodil a zachránil od jejich hříchů, to dobře vědí. Rozdíl mezi stavem člověka před a po znovuzrození není o nic menší než rozdíl mezi světlem a tmou, o nic menší než rozdíl mezi mrtvým tělem a tělem na vrcholu svých fyzických sil. Tato skutečnost, kterou tak jasně vidíme ve Starém zákoně, je jasně zopakovaná Ježíšem i apoštoly také v Novém zákoně. Nový zákon také jasně říká, že to, co dává tělu život, je Duch. Ježíš ve svém rozhovoru s učedníky po tom, co vystoupil v synagoze v Kafarnaum, řekl:

• Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6,63)

Zjevně také Pavel sleduje tento princip, když ve svém prvním listě do Korintu píše:

• ... který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,6)

Tento život, který dává Bůh, se vždy musí nějak projevit navenek. Jinými slovy - život, který Bůh vdechl přírodě, se zjevně projevuje. Všechno to nesmírné množství energie ve vesmíru. A právě na tuto nepřetržitou demonstraci nekonečné Boží síly a moudrosti v přírodě myslí Pavel v listu Římanům 1,19-20. Ne, andělé, kteří jsou neustále v Boží přítomnosti, se nemýlí, když volají:

• Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, celá zem je plná jeho slávy. (Iz 6,3)

Není pochyb - celý vesmír bez přestání zjevuje Boží slávu. A sám Hospodin je ten, který všechno udržuje svým věčným slovem. Právě tak i život každého člověka se musí projevit navenek. Každý pohyb, schopnost komunikovat, stavět domy, skládat hudbu, smát se anebo plakat, to všecko jsou projevy života. Mrtvý člověk nesportuje a ani nenamaluje obraz.

Život křesťana je manifestován skutky víry. Nejdříve se člověk stává křesťanem tím, že ho Bůh znovuzrodí, a následkem toho přijímá to, co Bůh učinil na kříži pro jeho záchranu. Potom přináší ovoce dobrých skutků. Nikdy ne naopak. Musíme si uvědomit, že sami ze sebe nejsme schopni udělat žádný dobrý skutek. Zvrácenost našeho srdce (Jr 17,9) nakonec způsobí to, že i ta naše nejupřímnější snaha je podle Božího standardu kvality poskvrněné a špinavé roucho (Iz 64,6). Bible říká úplně jasně:

• Všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3,12, Ž 14,1)

Nemáme-li v našem životě Krále (Boha), potom zákonitě musíme dělat jen to, k čemu nás povede naše hříšné srdce (Sd 21,25). Bez toho, aby v našich srdcích vládl sám Ježíš Kristus, je naší jedinou životní aktivitou hřích. Každá snaha udělat něco dobrého jen znova a znova opakuje v našich životech zkušenost apoštola Pavla, o které hovoří v Ř 7,18-24. Zjišťujeme, že někde v nás je nepřetržitý zdroj hříchu a nepravosti (Mk 7,21-23). Jak potom může křesťan konat dobré skutky? Je jen jedna možnost. Ježíš Kristus se stane naším životem (Ko 3,4) a koná tyto skutky v nás. Žádná jiná možnost neexistuje, protože všechno, co je v nás a co je naše, je veskrze hříšné. To je téma, o němž hovoří Pavel, když píše do Efezu:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Bylo by úplně nesmyslné, aby Pavel psal v předcházejícím verši v Ef 2,9 o tom, že nejsme spaseni ze skutků, aby se nikdo nechlubil, a hned nato to popřel ve verši 10. Zjevně tedy musí být skutky z verše 10 jiné než skutky z verše 9. Jaké jsou to tedy skutky? Odpověď máme přímo ve verši 10:

• ...dobré skutky, které nám Bůh připravil.

A On je také ten, který je bude i konat. My sami toho nejsme schopni. Toto jsou ty skutky, které Bible označuje jako skutky víry (2 Te 1,11). Skutky, které jsou ovocem Ježíšovy přítomnosti v nás, a to je to, co Pavel označuje v listu Koloským jako tajemství (1,27).

Podívejme se však ještě na další neméně důležité důvody, proč Jakub ve své epištole nevytváří žádný rozpor s biblickým učením o spasení jen z pouhé víry. Stačí jen pozorněji studovat Jakubovu epištolu, aby bylo zjevné, že Jakub - právě tak jako všichni ostatní apoštolé - věří ve spasení ze samotné víry. Sám Jakub říká ve verši 2,14:

• Může ho snad ta víra spasit?

Apoštol tu neříká, že jsou to skutky, které přinášejí spasení. Kdyby tomu tak bylo, pak by on sám napsal celý verš úplně jinak. Uveďme si však celý verš dříve, než půjdeme dál a ukážeme další stejně zásadní důvody. Otázka, kterou Jakub klade ve verši 2,14, zní:

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?

Jakub adresuje tuto otázku lidem, kteří sice ústy vyznávají víru a svými slovy (Jakub doslovně uvádí "...když někdo říká...") se představují jako křesťané, ale v jejich životě není žádný vnější projev této víry. Víra těchto lidí zůstává jen v jejich intelektu, ale nepřináší žádnou změnu smýšlení, tedy pokání (řec. metanoia). Z celé kapitoly se zdá, že tito lidé věřili, že existuje jeden Bůh, ale jejich život nebyl podroben tomuto Bohu, protože Jakub argumentuje právě touto vírou v existenci jediného Boha ve verši 2,19. Vírou, kterou tito lidé sdílejí s démony. Zdá se, že celá kapitola jasně ukazuje, že tito lidé nejsou křesťané. Jakub ve 14. verši klade otázku těm, které oslovuje "moji bratří", ale hned nato říká: "...když někdo (tj. jiná skupina lidí než čtenáři jeho listu) říká..." Později v této kapitole ve verši 20 používá oslovení "ó, nechápavý člověče". Křesťan je člověk, kterého Bůh naplnil svou přítomností. V jeho životě už více není ono prázdné místo, protože ho zaplnil sám Bůh. Zachráněný člověk hned od okamžiku svého znovuzrození zakouší ve svém životě to, o čem hovoří Pavel v listu Koloským:

• ... v něm jste i vy dosáhli plnosti." (Koloským 2,10)

Není pochyb - Bůh je jediný, kdo může dokonale naplnit naše prázdné životy. Nic jiného a nikdo jiný nás nikdy nemůže skutečně a trvale uspokojit a nasytit. Toto je další důvod, proč lidé, o nichž hovoří Jakub v druhé kapitole, nejsou skuteční křesťané.

Kdyby to podle Jakuba byly skutky, které nás mají zachránit (jak se to někteří snaží tvrdit), musel by pak verš 14 končit takto: "Mohou ho snad takové skutky spasit?" Jenže v tomto verši to tak není. Jakub jednoznačně a v úplné shodě s ostatními apoštoly říká, že je to jen pouhá víra, která zaručuje spasení, a že tato skutečná víra přinese také vnější ovoce skutků. Jinými slovy - nejdříve spasení, potom skutky. Ve verších 2,10-20 apoštol Jakub říká, že ten, kdo poruší jen jedno jediné přikázání, proviní se proti všem. Toto tvrzení z nás všech dělá hříšníky, protože na světě není, nebyl a nebude ani jeden člověk (kromě Ježíše Krista), který by se nikdy v ničem neprovinil proti Bohu (1 Kr 8,46, 2 Pa 6,36). Stejně tak nestačí říci, že se tento text vztahuje pouze na Jakubův život před obrácením, tedy na dobu před tím, než mu Bůh dal přijmout Ježíše vírou, a že potom už člověk musí konat dobré skutky, aby si zachoval své spasení. Ve verši 3,2 Jakub říká: "Všichni (tedy i apoštol Jakub) přece mnoho chybujeme (přítomný čas)." Můžete přečíst celou Bibli a nikde nenajdete ani zmínku o tom, že by Bůh odpouštěl a očišťoval od hříchu skrze naše skutky. Hospodin ustanovil jen jeden jediný způsob pro očištění od hříchu:

• ... a bez vylití krve není odpuštění. (Žd 9,22)

Toto je jediný způsob v celém vesmíru, kterým se mohlo uskutečnit naše ospravedlnění a očištění. Protože však náš dluh Bohu je nekonečně velký a žádná zvířecí ani lidská oběť by nikdy nemohla stačit na jeho zaplacení ani jen za toho konkrétního člověka přinášejícího oběť, a už vůbec ne za celé lidstvo, Bůh sám ve své nekonečné lásce k nám se stal člověkem a nechal se ukřižovat hříšníky, aby nás zachránil před smrtí a peklem, které jsme si spravedlivě zasloužili. Tímto se dokázala Boží láska a zároveň zůstal Bůh naprosto spravedlivý. Tvrdit, že spasení se dosahuje skutky, anebo zčásti skutky a zčásti vírou, je popření toho, co Bůh určil jako jedinou cestu, a je to tedy jen další forma neposlušnosti a vzpoury člověka vůči jeho Stvořiteli. V celé Bibli tedy není ani jedna jediná zmínka o tom, že by se hříchy odpouštěly skrze konání dobrých skutků. Musíme mít úplně jasno v tom, že spasení přichází před dobrými skutky, a teprve skutečné spasení povede k ovoci dobrých skutků.

I když nám rozsah tohoto článku neumožňuje uvést všechny důvody a biblické argumenty, podívejme se ještě alespoň na dva. I člověk, který teprve jen krátkou dobu studuje Boží Slovo, už ví, že jeden a týž verš nemůže být v Bibli použit na obhajobu dvou rozporuplných tvrzení. Samozřejmě, konkrétní verš může mít svou hlavní a potom ještě vedlejší aplikaci, ale ani ony si nesmějí navzájem protiřečit. Pokud však z jednoho verše vyvodíme dvě úplně rozporná tvrzení, která navíc mají být stejně důležitá, znamená to, že aspoň jedno z nich musí být nepravdivé. Víme, že Bible je zcela konzistentní a nikdy si neprotiřečí. Bible je Boží Slovo a Boží Slovo je pravda. Apoštol Pavel používá v Ř 4,3 a v Ga 3,6 citát z Genesis 15,6 - "Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost" - k tomu, aby ve svých listech určených sborům v Římě a v Galácii obhájil to, že člověk se ospravedlňuje před Bohem jen samotnou vírou. Toto je nepochybně jasné poselství celého listu Římanům a také listu Galatským. Kdyby Jakub použil tentýž citát z knihy Genesis ve svém listu ve verši 2,23 k tomu, aby ukázal, že člověk se ospravedlňuje skrze skutky, potom by to byl zásadní rozpor v Bibli. Navíc, když čteme tento verš tak, jak je obsažen ve svém kontextu v knize Genesis, jediný závěr, který z něho můžeme vyvodit, je ten, že Abraham byl spasen z víry, a to je právě to jediné, o čem tento verš z knihy Genesis hovoří. Je úplně nelogické tvrdit, že člověk je ospravedlněn ze skutků, na základě verše, který říká:

• Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Jediný biblicky konzistentní závěr, který pak z toho musíme vyvodit, je ten, že Jakub ve druhé kapitole své epištoly hovoří o tom, že víra v životě ospravedlněného člověka povede ke konání skutků. To je přesně to, co vyplývá z kontextu celé kapitoly, a co jsme i výše ukázali na základě množství už uvedených důvodů.

Je tu však ještě jeden důvod, který vyplývá z toho, co se v Novém Zákoně dovídáme o vztazích mezi apoštoly v rané církvi. Otázka spasení, a tedy toho, jak Bůh ospravedlňuje člověka, jak může být člověk spasen, je nejdůležitější ze všech otázek. Jednotná odpověď na ni je absolutní podmínkou jednoty mezi křesťany. Kde není shoda v této otázce, tam není žádný základ pro jednotu. Na této odpovědi totiž závisí věčný život člověka. Omyl v této odpovědi znamená věčnou smrt pro ty, kteří se nechají svést učením lidí nebo tradicí.

Z listu Galatským se dovídáme, že Pavel by nikdy neustoupil od přesvědčení, že člověk se ospravedlňuje samotnou vírou, i kdyby to mělo znamenat jeho odtržení od ostatních apoštolů (Ga 2,5). Bylo to něco, kvůli čemu byl ochoten kdykoli třeba i zemřít, kdyby to bylo zapotřebí. Ano, Pavel dobře věděl, kým a jak byl zachráněn, a tato zkušenost a toto poznání úplně změnily jeho život. To, že Pavel věří ve spasení z pouhé milosti, musí být po přečtení jeho epištol zjevné. Právě proto i lidé, kteří toto popírají, používají na svou obhajobu obyčejně jen uvedený citát z epištoly Jakubovy. Neexistuje žádný způsob, jak zpochybnit to, že Pavel věřil ve spasení a ospravedlnění člověka jen ze samotné víry. Z knihy Skutků, 15. kapitoly, kde nacházíme záznam o tom, jak apoštolé vyřešili konflikt okolo obřízky, se dovídáme, že po svém příchodu do Jeruzaléma se Pavel nejdříve soukromě setkal s ostatními apoštoly, a tedy i s Jakubem, který vedl sbor v Jeruzalémě. O stejné události se z listu Galatským dovídáme toto:

• Když poznali milost, která mi byla dána - Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve - podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy (tj. "lid obřízky"). (Galatským 2,9)

Nepochybně tedy musela mezi apoštoly panovat v otázce spasení absolutní jednota. Bez ní by tento verš z epištoly Galatským nedával smysl. Navíc je to právě Jakub, který na závěr setkání v Jeruzalémě říká za všechny apoštoly, že pro spasení není nutné, aby se pohané dávali obřezat. První věc, kterou Bůh přikázal Abrahamovi udělat (a která měla být znamením smlouvy mezi ním a Hospodinem v předobrazu novozákonního křtu křesťana), bylo obřezat sebe a celý svůj dům (Gn 17,10-13). Všimněme si, že Jakub doslova říká:

• ... a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou." (Sk 15,9)

Bylo by to velmi divné a rozporuplné tvrzení ze strany Jakuba, pokud by on sám věřil, že člověk je ospravedlněn skrze skutky. Stejně tak v listu Galatským nacházíme ještě další zmínky o setkání s jinými apoštoly (Ga 1,18- 19). Nikde však nečteme, že by Jakub nebo ostatní kárali Pavla kvůli jeho víře ve spasení z milosti. Právě naopak - je to sám Pavel, který kárá Petra za to, že jeho chování bylo v rozporu s touto základní biblickou pravdou (Ga 2,11- 20). Nedá se pochybovat: Pavel, Jan, Jakub, Petr, Juda a všichni ostatní apoštolé úplně jednotně věřili, že člověk je ospravedlněn jen samotnou vírou.

Znamená tedy toto všechno, že Bible podporuje to, aby křesťané byli pasivní a nevšímaví a nekonali žádné dobré skutky? Spolu s Pavlem voláme: "Vůbec ne!" Ve verši 2,16 sám Jakub toto všechno aplikuje na křesťany, když říká: "A kdyby jim někdo z vás (křesťanů, kterým píše tento list) řekl..." Je to vůle Boží pro naše životy, abychom konali dobré skutky. Pavel ve svém druhém listě do Korintu říká, abychom sami sebe zkoušeli, zda stojíme ve víře (2 K 13,5). Křesťan má každý den zkoumat ovoce své víry a posuzovat, zda skutečně je zakotven v tom, k čemu ho povolal jeho Pán. Ať jsou naše životy naplněním těchto slov a ať můžeme z Boží milosti každý den růst v každém dobrém skutku, aby tím byl náš Pán - který se kvůli nám vzdal všeho - oslaven v našich životech i mezi lidmi okolo nás.

• ... a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. (1 P 2,12)

Ať nás Pán při svém příchodu najde jako poslušné a věrné služebníky.

- Ján Šichula - http://zod.reformace.cz/ospravedlneni-vira-skutky-cislo-61

Debóřina píseň - jak to s námi skutečně je?

Debóřina píseň V době Soudců nezažíval Izrael právě dobré časy. Zemi v té době často atakovali cizí nájezdníci. Bůh ale ve své milosti neustále pozvedal obdarované vůdce, kteří pomáhali sjednocovat lid a bránit se před útoky nepřátel. Jedním z těchto vůdců, kterým se říkalo „soudci“, byla i prorokyně Debóra. Za doby jejího soudcování poslal kenaanský král Jabín své vojsko vedené velitelem Síserou, aby Izrael krutě utlačoval a pobíjel jeho vojáky. Bůh svým Duchem pomazal Debóru a zmocnil jí k tomu, aby se Síserovi postavila na odpor. Debóra ale nebyla žádná „Johanka z Arku“, aby si na sebe dokázala obléknout vojenskou zbroj a bojovat ve válce po boku mužů. Namísto toho použila své vyjednávací schopnosti, aby izraelské muže zburcovala k tomu, aby se lidé všech izraelských kmenů spojili a společně vytáhli do boje pod Bárakovým vedením. Débora povolala každý izraelský kmen jednotlivě. Vyzývala jednotlivé kmeny k jednotě a k tomu, aby společně dosáhli toho, čeho by každý sám nikdy nedocílil – aby totiž společnými silami odrazili Síserův nápor. Některé kmeny ale její povolání k boji odmítly. Je zajímavé sledovat, jak izraelské kmeny na její volání k jednotné akci reagovaly. Tento starý příběh je ve skutečnosti dobrým zrcadlem pro současnou církev. Dan a jeho námořní obchody Když Debóra hodnotila Izrael po svém slavném vítězství, položila si radikální řečnickou otázku: „Proč Dan zůstal na svých lodích?“ (Soudců 5:17). Příslušníci Danova kmene byli obchodníci, kteří pro Izrael zajišťovali veškeré námořní obchody. Přiváželi do země zboží ze všech vzdálených koutů země. Když jejich lodě právě kotvily v přístavu, proměnily se v obchody a lidé přicházeli a nakupovali přímo na palubách. Když se Debóra chystala do boje, možná se to eběhlo nějak takto: Dan si právě na palubě u pokladny spokojeně přepočítával svou denní tržbu – jeho obchod měl za sebou úspěšný den – když vtom ho někdo vyrušil. Podíval se, co se děje, a spatřil, jak k němu chvatně přibíhá posel, unavený po dlouhé cestě, a přináší mu následující zprávu: Drahý Dane, Jabín, král kenaanský, poslal velitele Síseru, aby zničil Izrael. Bojujeme proti němu ze všech sil, ale potřebujeme pomoc. Všechny izraelské kmeny se teď musí spojit, aby odrazily nápor nepřítele. Přijď a pomoz nám – HNED TEĎ. Mnozí Izraelci, Tví bratři, krvácejí a umírají v bojích. Neváhej prosím a přijď nám urychleně pomoci! S pozdravem, Debóra (soudkyně Izraele) Obchodníka Dana tato zpráva hluboce zasáhla v srdci. Okamžitě vyskočil, aby se podíval směrem k pevnině, jestli nespatří probíhající bitvu na vlastní oči. Možná dokonce zaslechl řinčení zbroje a pláč jeho umírajících bratří. Stejně rychle jej ale přepadly i jiné myšlenky. Začaly se mu rojit hlavou znepokojující pochybnosti: Může si dovolit odejít do bitvy a nechat na lodi ležet své peníze – aniž by je dopočítal? Kdyby náhle odešel do boje, co se stane s jeho loděmi a s jeho obchodem? Neriskoval by tím celý příští osud svého vzkvétajícího podnikání? Vzpomněl si ale ještě na jednu věc: Kenaanci patřili mezi jeho zákazníky! Pomyslel si: ‚Neměl bych si to u nich rozházet. Zachovám si neutrální pozici.‘ Navíc ho napadlo: ‚Co když někdo potopí mé lodě, zatímco budu bojovat v armádě?‘ Když dobře zvážil všechna pro a proti, rozhodl se, jak se zachová. V rychlosti nacpal poslíčkovi do kapes pytlík s penězi a odpověděl mu: „Velmi rád bych pomohl. Bohužel nemůžu přijít osobně, ale posílám namísto toho finanční příspěvek. Řekni Debóře, že jsem v duchu s ní.“ Jak gentlemanské – nechat bojovat ženu, ale sám zůstat doma! Dan pokračoval v počítání svých peněz, zatímco jeho bratři pozvedali korouhev v boji po boku Debóry a Baráka. ‚Ať za Izrael zemřou jiní‘, pomyslel si, ‚já se přece musím věnovat svým obchodům.‘ Dan zůstal ve své lodi soběstřednosti, sebelásky a chamtivosti. Koho reprezentuje Dan v dnešní době? To je otázka, na kterou si musí každý z nás zodpovědět sám. Dan je jistě křesťanem, který patří do Boží rodiny, zná Boží zaslíbení a slyší Boží povolání do služby, které je na jeho životě. Na toto povolání ale neodpovídá a raději se dál věnuje svým obchodům, i když Bůh chce, aby „nejprve hledal Boží království“. Zvuk cinkajících mincí v jeho pokladně, názory nevěřících lidí a mínění jeho příbuzných a přátel jej natolik ohlušují, že neslyší volání živého Boha. Vydělávat peníze nebo změnit historii? Rychlý posel doufal, že od Zabulóna a Neftalího obdrží lepší odpověď na Debóřin dopis než od Dana. Když k nim dorazil, právě společně pracovali na poli. Oba už se těšili na konec pracovního dne, kdy se vrátí do svých rodin k jejich manželkám a dětem. Náhle je ale vyrušil rychlý posel a museli zvážit, jak zareagují na Debóřino povolání do služby. Co teď mají dělat? Ti dva ani na chvilku nezaváhali. Neměli na výběr a věděli, že mohou udělat jen jedinou věc! „Chvála Pánu“, zvolali, „že Bůh povolal Debóru, aby nás vedla. Konečně budeme moci ukončit Jabínův útlak. Díky Bohu za Debóru! Budeme bojovat v její armádě. Vyřiď jí, že právě vyrážíme a že s námi může jistě počítat.“ Zabulón a Neftalí opustili své srpy a vyměnili je za meče. Ještě doma objali své děti, políbili své plačící manželky a rychle se vrhli do víru bitvy. „Zabulón je lid, který dokázal nasadit svůj život, rovněž Neftalí na výšinách pole“ (Soudců 5:18). Izrael v této válce rychle zvítězil. Toto vítězství ale Danovi přineslo zahanbení namísto slávy. Izrael bojoval pod vedením Debóry a i známý poslední úder celé této války zasadila nepříteli žena. Byla to Jáel, Cheberova žena, která spícímu Síserovi vrazila do spánku stanový kolík a ukončila tím útlak kenaanské armády. Když později soudkyně Debóra projížděla celou zemi, dorazila i do přístavu, aby navštívila Dana. Položila mu otázku na tělo: „Proč jsi zůstal na svých lodích?“ Dan jí na to ale nedokázal odpovědět. Jen tak seděl, hleděl tupě k zemi a nervózně si mezi prsty pohrával s jednou ze svých mincí. Nedokázal se této Boží ženě, pomazané Duchem Svatým, ani podívat do očí. Její otázka ho pronásledovala po zbytek života. Stejná otázka jednou zazní i před Božím trůnem, až se tam všichni shromáždíme spolu s Danem, abychom vydali počet ze svých životů. Zabulón a Neftalí neměli stejný talent na obchodování jako Dan. Dan vydělával peníze, ale Zabolón s Neftalím přepisovali historii! Odvážně bojovali za Izrael a zvítězili v úchvatné bitvě, o které se i po třech tisíciletích dodnes mluví. Riskovali přitom úplně všechno, včetně svých životů. Neváhali vstoupit do války a s nasazením bojovat v předních liniích. I v dnešní době Bůh povolává lidi do služby. Někteří Boží povolání slyší, stejně jako ho slyšeli Zabulón a Neftalí. Jiní se ale podobají Danovi. Do církví chodí oba typy lidí. „Danovci“ považují své obchody za důležitější než práci na Božím díle a své zahrádky za důležitější než bělající se pole sklizně. Svou vlastní domácnost mají na přednějším místě než zaplňování nebe ztracenými a namísto toho, aby investovali do záchrany duší, si raději hromadí peníze sami pro sebe. „Oženil jsem se, a proto nemohu přijít“ (Lukáš 14:20). Zebulón na čas odešel od své rodiny, aby zachránil království. Ježíš prohlásil: „Kdo ztratí svůj život kvůli mně, nalezne jej“ (Matouš 10:39). Na jiném místě nás vyzývá: „Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života“ (Zjevení 2:10). Taková vytrvalost je ušlechtilá před Bohem. Bůh oceňuje, když jsme ochotni vzdát se kvůli Němu všeho, čeho si na zemi ceníme. Pán nás za to jednou osobně ocení a nasadí nám na hlavu třpytící se korunu života. K „Danovcům“ se Pán vyjádřil stroze: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej“ (Matouš 10:39). Vždyť je to žena! Po bitvě se začalo oslavovat. Prorokyně Debóra s generálem Bárakem zpívali vítěznou píseň, ve které postupně vyjmenovávali všechny izraelské kmeny a jejich postoje. Jejich píseň je plná ironických veršů. Po Danovi, Zabulónovi a Neftalím se píseň zmiňuje o kmeni Rúben: „Rúbenovy oddíly měly velká zpytování mínění“ (Soudců 5:16). Rúbenovci byli přemýšliví lidé. Zakládali si na tom, jak jsou rozumní a rozvážní. Byli to vzdělaní učenci a schopní řečníci. Jednoho dne k nim přiběhl zpocený a zaprášený posel a zalykavě na ně vykřikl: „Honem! Přináším naléhavý vzkaz od soudkyně Debóry!“ Rúben od něj ihned převzal dopis a přečetl si jej. Rozhodl se, že svolá mimořádnou poradu „Rady moudrých“. Společně se pak Debóřiným dopisem zabývali a neopomněli mu věnovat stejnou vážnost, jakou věnovali každé jiné otázce, kterou se kdy zabývali. Setkání rady bylo zahájeno četbou zápisu z jejího předchozího setkání. Po nějaké době se výbor moudrých myslitelů dostal k otázce Debóřina dopisu. Když si jej společně přečetli, poznali, že na něj nemohou odpovědět rychle. Věděli, že se jedná o příliš zásadní rozhodnutí, které nemohou učinit v časovém presu. Nemohli si dovolit přijmout nějaké neuvážené rozhodnutí, kterého by později litovali. Proto se se svou obvyklou opatrností rozhodli, že se na to raději vyspí a sejdou se znovu příští den, kdy vše znovu proberou, až budou svěží a odpočatí. Dalšího dne prozkoumali Debóřinu žádost ze všech možných úhlů. Nakonec došli k jednomyslnému závěru (který se také objevil v zápisu z rady): „V této záležitosti se musí něco podniknout!“ Nemohli ale zbrkle vstoupit do bitvy, aniž by nejprve dali hlavy dohromady a připravili dobrý bojový plán. Jeho přípravě obětavě zasvětili celý příští den. Rada chtěla mít dostatečnou záruku toho, že bitva, do které bude investovat, skončí vítězstvím. Věděli, že příprava jejich prvotřídní armády sice zabere určitý čas, ale chtěli jít do boje co nejlépe připraveni. V průběhu svého zasedání si dali přestávku na kávu a šli si trochu protáhnout záda. Ve svých srdcích cítili silný pocit uspokojení z dosavadní dobře vykonané práce na tomto projektu. Během přestávky zaslechli Rúbenovci vzdálený hluk bojů a zahlédli na nebi kouř vycházející z hořících vesnic. Uviděli dokonce i jednoho krvácejícího raněného Izraelce. To jim jen potvrdilo, že je moudré, že už na tomto projektu tak intenzivně pracují a že již brzy budou připraveni svému lidu pomoci. Vrátili se k přípravám bitvy a k promýšlení bojových strategií. Mezitím válka běžela na plné obrátky. Radu moudrých však znepokojovala jedna záležitost. Zařadili jí proto na program svého pravidelného zasedání hned příštího dne. Museli prodiskutovat jedno ožehavé téma: Debóru! Vždyť to byla žena! Jak se mají postavit k problematice toho, zda si Bůh může k vedení povolat ženu? Dalo se takové povolání nějak podložit Písmem? Vedla do té doby žena někdy muže – tedy s výjimkou Evy, která vedla Adama do hříchu? Skutečnost, že Izraelskému vojsku velela Debóra, byla pro tento koncil překážkou k tomu, aby mohli do bitvy aktivně vstoupit. Jejich poznání jim nedovolovalo uznat Boží povolání na jejím životě. Neexistoval totiž žádný precedent, který by opodstatňoval skutečnost, že by žena směla stát v autoritě a vést lid jako soudkyně. Rada neměla jistotu, zda Bůh může požehnat mužům, kteří se v bitvě řídí pokyny ženy. Nakonec dospěli k jasnému závěru: Jejich povinností je odmítnout se podobné bitvy zúčastnit. Šlo o princip. Nezní nám něco z toho povědomě? Lidem se v dnešní době často nelíbí, jak jsou některé věci nastaveny. Nelíbí se jim vedoucí a metody jejich práce, načasování evangelizací nebo konkrétní osobnosti. Objevují se i intelektuální námitky: „Kázat evangelium? Musíme přece uplatnit naše vzdělání! Nežijeme již v době Pavla a Petra. Zachraňovat duše? Probuzenecké hnutí? Tyto věci fungovaly za starých časů, ale dnes potřebujeme změnit přístup.“ Lidé, kteří takto uvažují, ale ve skutečnosti nikdy žádný „jiný přístup“ nenajdou. Někteří na nic nečekají a jdou kázat evangelium „tady a teď“. Ježíš řekl: „Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému, který vám dá Syn člověka“ (Jan 6:27). Jiní se více zajímají o svou vlastní svatost a o kvalitu svých duchovních životů než o to, aby zachraňovali lidi z věčné záhuby. Připravují si teologicky propracovaná kázání a s elegancí pózují na pódiích, ale v předních liních skutečné bitvy spočívající v záchraně duší pro věčnost nejsou nikdy k vidění. Někteří lidé sami sebe považují za „cele vydané“ a hluboce se zabývají působením Ducha v nich samých nebo uvnitř jejich církví. Přesto věří tomu, že kdyby k nim do církve přijel evangelista, vyrušil by tím Boží dílo z posledních let. Proto raději evangelisty nepodporují s odůvodněním, že strhávají pozornost jen sami na sebe. Namísto toho si dál užívají svá propracovaná kázání plná vzletných slovíček a nedochází jim, že kolem nich lidé každý den umírají ve svých hříších. Evangelizace – záchrana duší – je ale záchrannou operací, během které jsou z vod hříchu vytahováni tonoucí lidé. Je přitom docela jedno, jestli jim záchranný kruh hodí muž nebo žena! Na dovolené Jak na povolání do boje reagoval Ašer? Nervózní a vyčerpaný posel dorazil až na místo, kde bydlí Ašerovci. Co zjistil? „Ašer se usadil na pobřeží moře.“ Ašer byl na dovolené! „Je mi líto“, řekl kolabujícímu poslovi, „tuhle dovolenou už opravdu potřebuji. Za celý rok jsem si neodpočinul a už mám vše zařízené, takže to nejde zrušit.“ Ašer byl tvrdě pracující zaměstnaný člověk. Myslel si, že služba v církvi je dobrá jen pro lidi, kteří nemají nic jiného na práci. On často pracoval přesčas a do noci zpracovával účetní uzávěrky a již nějakou dobu věděl, že sám sobě dluží trochu oddechu. Potřeboval odjet od všeho pryč, aby ho nějakou dobu nikdo s ničím nezatěžoval. „Jít do bitvy? Teď se to skutečně nehodí!“ „Nicméně“, dodal Ašer, „jsem si jistý tím, že Debóra sežene dostatek jiných dobrovolníků. Vím, že bojování některé lidi baví. Nebojte se, určitě to všechno dobře dopadne.“ Ašer se narovnal na své plážové sedačce a dlouze usrkl ze svého chlazeného nápoje. „Vyřiďte jí, že si jí hluboce vážím a obdivuju jí za její odvahu a statečnost. Je to úžasná žena a my všichni tady jí věříme a jsme rádi, že můžeme tuto složitou záležitost přenechat v jejích schopných rukou. Bůh při ní jistě bude stát. Budeme se za ní modlit a věřit ve vítězství našeho lidu. Popište jí prosím mou situaci a vysvětlete jí, že teď budu muset strávit nějaký čas tady na pláži, abych načerpal nové síly a mohl potom pokračovat ve svém obchodování.“ Jaká byla Ašerova životní filozofie? Spoléhal na to, že za něj jeho práci udělá někdo jiný. „Ašerovci“ říkají: „Jistě se najde někdo, kdo tu práci udělá. My si o víkendu potřebujeme odpočinout daleko od všeho a ode všech. Musíme si užívat naši chatku uprostřed lesa. Byli bychom blázni, kdybychom jí nepoužívali.“ Někteří lidé jsou natolik zaměstnaní, že jakýkoliv požadavek navíc, včetně Božího povolání do služby, považují za zátěž, kterou nedokážou unést. Tvrdí, že nemůžou dělat všechnu svou práci a navíc ještě zachraňovat duše. Potřebují při veškeré své práci také nějaký čas na relaxaci. Občas samozřejmě mohou s něčím vypomoci, ale jen pokud budou mít právě „volno“ a nebudou mít zrovna na práci něco jiného. To byl příběh Debóry. Jsem přesvědčen o tom, že je pro nás silnou výzvou k zamyšlení právě teď, v konzumní době, ve které nyní žijeme. Buďme jako Zabulón a Neftalí a přidejme se k těm, kteří neváhají odpovědět na Boží povolání a vyrazit do boje! Vždyť Pán je s námi. Náš velitel nikdy neprohrál jedinou bitvu. Je čas opustit své sobecké zájmy a přestat se zabývat materiálními statky a vlastním pohodlím. Pracujme na věcech, které nepomíjejí. Budovat Boží věčné království znamená, že naše smrtelné ruce pracují na věcech, které přetrvávají na věčnost. Cokoliv je z víry v Boha, nikdy nezemře. Výběrčí daní Levi okamžitě opustil svou celnici, rybář z Bethesdy ihned následoval Ježíše. Na tyto lidi dodnes nezapomínáme. Teď ale Bůh volá nás. Ježíš říká: „Následuj Mě!“ Reinhard Bonnke http://www.bonnke.net/cfan/cs/debora

Je to ta samá Marie z Bible, co nám ukazuje Římskokatolická církev?

Biblická panna Marie versus panna Marie dle dogmat římskokatolické církve.

Mnozí nevěřící, nebo i křesťané mají problém pochopit různorodost pohledů na pannu Marii a její uctívání římskokatolickou církví. Proto jsem se rozhodla podívat se na tuto postavu ze dvou hledisek a to z pohledu jak Marii líčí Bible a co o ní z  Božího Slova známe a z pohledu katechismu. Tento článek bude asi provokovat, ale je nutné to vidět z obou stran v jednom čase.

Vysvětlení pro ty, kteří by chtěli hledat uvedené biblické odkazy přímo v Bibli a zjistit, že je to skutečně tak a neví jak je vyhledat, tak je vždy uvedeno první jméno knihy z které se čerpá např. Jan (Janovo evangelium), poté číslo kapitoly např. 1 a pak verše buď jeden např. 12 nebo více veršů 1-12 (takže všechny verše od 1 do 12) pak takový zápis vypadá následovně Jan 1,12 nebo Jan 1,1-12.

CO JE TO KATECHISMUS římskokatolické církve: je oficiální systematicky uspořádaný souhrn římskokatolické nauky o víře i mravech, samotný text je bohatě opoznámkován a propojen s prameny, z nichž byl katechismus sestaven, tj. s Biblí, církevními Otci a ekumenickými koncily. 1)

CO O SOBĚ ŘÍKÁ PÍSMO:
Nejdříve si ujasněme, co je to Bible a co sama o sobě říká. „Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.” (1 Petrova 1,20-21) Ježíš říká: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.” (Jan 17,17) “Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12)
A co říká o sobě Ježíš “Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte“. (Jan 8,42-45)

1) JE MARIE BEZ DĚDIČNÉHO HŘÍCHU?

BIBLE Marie byla židovka a jako každý z nás vyrůstala s dědičným hříchem. Písmo nám praví „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Římanům 3,23). „Zhřeší-li proti tobě, neboť není člověka, který by nehřešil, a ty se na ně rozhněváš a vydáš je nepříteli, aby je zajali a jaté vedli do země vzdálené nebo blízké“ (2 Paralipenon 6,36). Jak již víme, Bůh je pravda a není v Něm žádné tmy, pokud říká všichni, tak myslí všichni nevyjímaje naši biblickou Marii, a ona si toho byla velmi dobře vědoma, protože po narození Ježíše šla do chrámu dát oběť jak je psáno v Mojžíšově zákoně. „ A když se naplnily dny jejich očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili před Pána, ….. a aby dali oběť podle toho, co bylo řečeno v Pánově zákoně, „párek hrdliček nebo holoubata“ (Lukáš 2,22 a 24)a co se vlastně o tomto mluví v Mojžíšově zákoně? „Jestliže její prostředky nestačí na ovci, vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno jako zápalnou oběť a druhé jako oběť za hřích. Kněz za ni vykoná obřad smíření a bude čistá.“ (3.Mojžíšova 12,8) Maria řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení” (Lukáš 1, 46-48). Je-li bez hříchu již nepotřebuje Spasitele, když by si byla vědomá toho, že byla bez dědičného hříchu. Spasitele potřebují jen hříšní lidé

KATECHISMUS o tom však praví, že Marie byla bez dědičného hříchu a nedopustila se žádného hříchu za celý svůj život. „Paragraf 508: Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším plodem vykoupení“: od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního hříchu” Co tím tedy Katechismus říká? BŮH JE LHÁŘ. Proč?Protože On tvrdí, že „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“  (Římanům 3,23)” neřekl zde mimo Marie, dokonce i Marie popírá svoji bezhříšnost tím, že jde za Bohem do chrámu, aby ji očistil od hříchu. Bůh i biblická Marie dogma o její bezhříšností od jejího početí popírá.

Podíváme-li se do historie této církve, zjistíme, že jako dogma byla tato idea vyhlášena „ex cathedra“ papežem Piem IX. dne 8. prosince 1854 bulou Ineffabilis Deus, do té doby byly brána jako biblická Marie i se svými hříchy.2)
Dále toto dogma říká „Mariino uchránění od prvotního hříchu jistě nebylo nutnou podmínkou vtělení Božího Syna. Podle katolické nauky nicméně bylo vhodné, aby Bůh přišel na svět do čistého, svatého příbytku, protože vedle jeho svatosti neobstojí nic poskvrněného.”2)

Ježíš mluvil o těch, co Ho přijmou, že  „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.”( Jan 14,23) takže v každém člověku se usídlí Bůh Otec a Ježíš, jsou snad naše těla také bez poskvrny, aby Bůh vešel do čistého? My svůj dědičný hřích máme, a za svůj život před přijetím Ježíše za svého Pána a Spasitele 3) jsme jistě zhřešili, což je lidská přirozenost, tak v takovémto těle si Bůh jistě nemohl udělat příbytek. Ale my jsme se omyli krví Ježíše, který zemřel za naše hříchy 4)  a v tu chvíli jsme se stali svatými,5) aby Bůh v nás mohl přebývat.

Podíváme-li se do Písma kde apoštol Pavel praví:  „A proto, jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak také smrt přešla na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.“ (Římanům 5:12).

ZÁVĚR

Co nám znova katechismus tímto říká? BŮH JE LHÁŘ. Proč?Protože On tvrdí pravý opak.
Budeme-li věřit Bohu, tak vidíme, že biblická matka Ježíše byla stejná jako my, narodila se s dědičným hříchem, nebyla ji učiněna žádná výjimka a ona si toho byla velice dobře vědoma.

Nesnižujeme tímto její podíl na Božím díle, kdy si ji Bůh vyvolil, aby mohla porodit Ježíše Krista, naopak jsme si toho vědomi a ctíme si ji za to.

2) JE MARIE CELÁ SVATÁ?

KATECHISMUS Paragraf 2677: Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá. Paragraf 2030:...Církev mu (křesťanovi) dává příklad svatosti,její vzor a pramen poznává v nejsvětější Panně Marii..

BIBLE říká jednoznačně: Zjevení 15,4: Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval tvé jméno? Vždyť ty jediný jsi svatý! Všechny národy přijdou a budou se klanět před tebou,.. Izajáš 6,3: " Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." 1 Samuelova 2,2: Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh. Izajáš 42,8: Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.

ZÁVĚR:
Katolické vyučování dle Katechismu, že Marie je "celá svatá" je velmi závažné tvrzení. Boží Slovo, Bible
prohlašuje, "Svatý, Svatý, Svatý, je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." (Izajáš 6:3). Proto nazývat Marii jako celou svatou a jako zdroj svatosti, je rouhání a zcela proti Písmům. Toto neuctivé vyučování je pokusem o krádež základní božské slávy. Důvod, proč potřebujeme být spaseni před Bohem, který je Svatý, je v slovech Písma, " Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh." (1 Samuelova 2:2)
NEBO je tu jiné vysvětlení a to, že BŮH JE LHÁŘ.

3) MĚLA MARIE VÍCE DĚTÍ?

KATECHISMUS říká Paragraf 499: Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem. Vždyť Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“. Liturgie církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu. Paragraf 500: Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55), jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně označena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé. Paragraf 501: Ježíš je jediným Mariiným synem. Avšak Mariino duchovní mateřství se vztahuje na všechny lidi, které on přišel spasit: „Zrodila syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“

Shrnutí: Marie zůstala pannou, neměla děti, a jmenovaní bratři a sestry v Písmu jsou vlastně příbuzní, jak se občas ve starém zákoně označovalo. A my věřící jsme bratry a sestry v Kristu.

Podívejme se na to z pohledu Písma:

BIBLE říká (Matouš 1,25) "Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.” Co znamená nepoznal ji? Podívejme se opět do Písma “I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (1 Mojžíšova 4,1) POZNAT = MÍT SEXUÁLNÍ STYK. Je-li tedy uvedeno, že Josef Marii nepoznal dokud neporodila, tak s ní do té doby nespal, ale poté již ano. Jinak by bylo uvedeno, že ji Josef nikdy nepoznal, aby mohla být pravda, že Marie zůstala do smrti pannou. Pokud tedy je v Bibli uvedeno, že Josef s Marií měl pak normální manželský život, tak nám znova katechismus tvrdí, že v Písmu BŮH JE LHÁŘ, když tvrdí něco jiného.

Pakliže Bible mluví pravdu, protože jak již víme Bůh je Pravda a není v Něm žádné lži, tak když je uvedeno dále v Písmu, že Ježíš měl bratry a sestry, bude pravdivé i to: (Lukáš  2:7)  “I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.” Prvorozený  znamená, že byl první a byli i další. Bůh svého Syna Ježíše nazval jednorozeným (Jan 1,18) “Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.” a toto jasně vysvětluje ve verši (Jan 1,16) kdy říká “Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.” I Písmo vysvětluje slovo prvorozený následovně (1. Samuelova  8:2) “Jméno jeho prvorozeného syna bylo Jóel a jméno druhého Abijáš; byli soudci v Beer-šebě.”
Nyní přicházíme k Ježíšovým sourozencům: (Matouš 13,55-56) „Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?“  Pokud by to byli jen příbuzní jak tvrdí katechismus, tak by následující verše asi zněly: (Matouš 12,48-50) “On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji příbuzní (bratři)?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji příbuzní (bratři). Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj příbuzný (bratr), má příbuzná (sestra) i matka.“
Nerozlišuje Nový zákon tato dvě slova – příbuzný a bratr, sestra? Podívejme se znovu do Písma: (Lukáš  1:36) “Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.” (Jan  18:26) “Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ Je zvláštní, že není použit stejný výraz, místo “tvá příbuzná”, ale tvá sestra, či “příbuzný toho”, ale bratr toho. Je to tím, že to byli skutečně jen příbuzní. Apoštol Pavel zmínil, že se setkal s apoštolem Petrem a bratrem Pána Ježíše Jakubem (Galatským 1,18-19) “Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny, jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, Pánova bratra.” Proč by tvrdil, že jde o bratra Ježíše, pokud by to tak nebylo? Stačilo napsat a příbuzným Pána …. To proto, že velice dobře věděl, že se jedná o bratra Ježíše.

ZÁVĚR:
Máme zde zase dvě vysvětlení, a to buď se katechismus mýlí a staví na lidských rozhodnutích, že něco tak je nebo není. Nebo Bible lže a proto BŮH JE LHÁŘ. Biblická Marie měla děti a byly to její vlastní děti a to také znamená, že nezůstala pannou.

4) JE MARIE PROSTŘEDNÍKEM MEZI NÁMI A BOHEM?

KATECHISMUS: tvrdí v Paragrafu 969: …Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. A v Paragrafu 2674: Ježíš, jediný prostředník, je cesta naší modlitby; Maria, jeho Matka i naše Matka, zcela průzračná je jeho obrazem: " ona ukazuje cestu" a je "znamením" a Paragraf 2675 “Vzhledem k této mimořádné Mariině spolupráci na působení Ducha svatého církve rozvíjely modlitbu k svaté Matce Boží tím, že ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevuje ve svých tajemstvích…….”..
Z toho pochopení je jasné, že Marie je také prostřednicí mezi člověkem a Bohem. Ježíš není ten jediný, ale jeden z mnoha, když tam budeme počítat i ostatní svaté….

BIBLE říká: (1 Timoteovi 2,5)”Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (1 Janův 2,1) ”A kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého. (Římanům  8:34) „Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!” (Židům 7,24-25) “Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“  (Židům 13,6) "Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?" (Jan 14,6) "Ježíš mu odpověděl: “Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.” 

Kdo se tedy přimlouvá? Je to Marie? Pokud věříme, že je jen jediný Bůh, tak platí i že je jen jediný prostředník. Písmo nás nabádá, co dělat, když nevíme, jak se modlit, na koho se obrátit: (Římanům  8:26) „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ (Římanům  8:27) „Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“

Nikde v celém Novém zákoně nenajdeme zmínku, že by se apoštolové modlili k Marii, či nás nabádali takto se modlit, ani  neučili, že oni až budou v nebi u Boha se budou za nás přimlouvat, ať směřujeme modlitby k nim. Vždy poukazovali, že se máme modlit, jak nás učil Ježíš a to ve jménu Jeho. (Jan 16,23) „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.” Ježíš jasně říkal, modlit se v Jeho jménu, ale nebude to On kdo bude prosit za nás, protože nás Otec miluje, tak proto máme my prosit ve jménu Ježíše Krista. (Jan 16,26-27) “V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.”

ZÁVĚR
Máme zde zase dvě možnosti, buď uvěříme, že Bible mluví jasně a pravdivě a katechismus se mýlí, nebo je tu druhá možnost, že BŮH JE LHÁŘ, když tvrdí ve svém Slovu něco jiného, než učení římskokatolické církve.

5) BYLA MARIE BOHORODIČKOU?

KATECHISMUS říká v paragrafu 495: „Maria, nazývaná v evangeliích „Ježíšovou matkou“ (Jan 2,1; 19,25), ještě před narozením svého Syna je z vnuknutí Ducha svatého pozdravena jako „matka mého Pána“ (Lk 1,43). Vždyť ten, kterého počala z Ducha svatého a který se stal skutečně jejím synem, není nikdo jiný než věčný Syn Otce, druhá osoba Nejsvětější Trojice. Církev vyznává, že Maria je skutečně Bohorodička („Theotokos“).” A v paragrafu 466 říká: “Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efesu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se ve své osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“. Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Proto efezský koncil prohlásil v roce 431, že Maria se opravdu stala Boží matkou pro lidské početí Božího Syna ve svém lůně; „Matka Boží ? ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla.“

BIBLE říká o Ježíši následující: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.  To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.” (Jan 1,1-3) “A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” (Jan 1,14) Ježíš o sobě říká, že je Syn člověka, to přesně znamená, že je celý člověk, jako je celý Bůh. “Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.” (Jan 5,26-27) toto označení najdeme i v dalších verších např. (Matouš 9,6) “Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Ve všech evangeliích o sobě říká, že je Syn člověka a to 55x6)


On nepopírá svojí lidskost, musel se stát jedním z nás, být zcela člověk a to splnil tím, že byl narozen z ženy, tedy z Marie. Kdyby tu byl jen jako Bůh, tak nebylo potřeba, aby se rodil z ženy, Bůh se mohl zhmotnit, ale bylo potřeba, aby byl člověkem a za nás lidi nesl naše hříchy na kříž. „Proto musel být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě, a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.” (Židům 2,17-18) Bez Jeho lidství by se to nepovedlo, musel zemřít za náš hřích zástupně člověk, avšak bez hříchu a to dokázal jen tím, že byl počat z Ducha svatého a neulpěl na něm dědičný hřích „To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.” (Židům 7,26-27) “Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu” (Židům 4,14-15) Pokud by byl jen Bůh a ne zcela take člověkem, nemohl by být pokoušen, protože je psáno: "Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší." (Jakub 1,13)

No a co by znamenalo, kdyby Marie byla Bohorodičkou, tedy, že by porodila Boha?

Musela by být dříve než Bůh před stvořením světa, pokud věříme v trojjedinost Boha, tzn. Bůh Otec=Boží Syn Ježíš=Duch svatý=Bůh Otec, pak by Marie porodila samotného Boha, protože je v Bibli řečeno:"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.  To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.” (Jan 1,1-3) “A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” Slovo je Bůh, Slovo se stalo tělem, Bůh se stal tělem. Kdyby Marie skutečně porodila Boha ,to by musela být dřív než On a musela by být sama  bohem. Což jak víme nebyla a není. Ona porodila Mesiáše, spasitele, ale jako člověka, jak o sobě Ježíš sám říkal, Syna člověka.

Protiřečí si samí římskokatolíci v tom, že prohlašují „Katolíci a pravoslavní Marii též označují podle formulace Efezského koncilu (431) Bohorodičkou ( Theotokos). To, že Maria je bohorodičkou je jedním ze 4 mariánských dogmat v katolické církvi. Sv. Cyril Alexandrijský, patriarcha Alexandrie, protestoval proti takovému chápání Ježíše, protože popíralo jednotu Boha a člověka v osobě Krista. Učil, že Maria neporodila stejného člověka jako jiní lidé, ale Syna Božího, který se stal člověkem: „Máme ji nazývat Bohorodičkou? Nepochybně, protože počala a porodila Boha-Slovo, které se stalo člověkem. ……………Toto pojmenování Marie nemělo nikdy označovat, že by byla souvěčná s Bohem, že by existovala dříve než Bůh a nebo že by byla zdrojem Ježíšova božství.”7)

V BIBLI je psáno, že porodí syna.Kdyby měla porodit Boha, Písmo by nelhalo, bylo by to tam napsáno.Písmo ale říká: “ Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.” (Lukáš 1,31), “Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. (Matouš 1,21-23) Ježíš byl plně jako Bůh až po naplnění Duchem svatým, do té doby byl jen člověkem “Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.” (Lukáš 2,40) a Bůh při křtu Duchem svatým se k němu"a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, já jsem tě dnes zplodil.”přiznal slovy “8) (Lukáš 3,22) DNES, ZNAMENALO PŘESNĚ TEN OKAMŽIK, KDY NA NĚJ SESTOUPIL DUCH SVATÝ.

ZÁVĚR:
Máme tu zase dvě možnosti, buď uvěříme Písmu, tedy Bohu, který tvrdí, že Ježíš Byl cele člověk = Syn člověka a po naplnění Duchem svatým cele Bůh. Proto není možné, aby Marie byla Bohorodičkou, byla tou, kdo porodila Krista neboli Mesiáše, porodila člověka.
Nebo musíme říci, že učení katolické církve je pravé a tedy BŮH JE LHÁŘ. Pak tedy neplatí ani to, co Ježíš říká: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.” (Jan 17,17) 

Ježíš však tvrdí, že lhářem není Bůh, ale ďábel: "On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte“. (Jan 8,44-45)

Je teď na každém z nás, zda budeme my věřící věřit Božímu Slovu, nebo lidským naukám. Každý je zodpovědný sám za sebe.
„Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!” (Marek 7,6-9)
„Každý bude odpovídat sám za sebe.” (Galatským 6,5)

Na portálu www.vira.cz , který je katolický je psáno: První otázka je, proč se vlastně ve vyznání víry mluví o tom, že je Ježíš z Marie narozen, když například všechny další události jeho života v Credu nejsou zmiňovány. Tam je ohromný skok; následuje: "trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován ..." a tak dále. Proč je tu tedy právě toto jmenováno? Není to pro ukojení naší zvědavosti nebo proto, že u každého člověka se uvádí místo a datum narození. Ježíšovo narození z Marie stojí jako určitý protipól k výrazu Ježíš - Syn Boží. Ježíš Syn Boží nám fixuje božský původ Ježíšův, narození z Marie nám fixuje Ježíšovo lidství. Pohled na Ježíšovo božství a lidství musí být jednotný, oboje musíme vidět současně.

Hned tu ale máme obtíž, když je tu dále zdůrazněno Mariino panenství, které nám při propagaci křesťanství vlastně dělá potíže, když musíme vysvětlovat "nevysvětlitelné". Z hlediska biologického (i když to není biologická otázka!) se dnes ví, že za určitých okolností může dojít k rýhování vajíčka, i když není spojeno se samčí buňkou, což je známo v říši zvířecí. Z toho plyne, že pravda víry nás nenutí k tomu, abychom zavřeli oči, uši a říkali "nevidím, neslyším". Je nutné si uvědomit, že v přírodě je možné mnohem více, než s čím se běžně setkáváme a nemusí jít vždy jen o zázraky!

Proč tedy narození z panny? Za prvé: Je nutné si uvědomit, že Ježíš není kombinace Boha a člověka tak, že by to byla polovina jednoho a polovina druhého. Narození z panny tu není proto, aby bylo umožněno Ježíšovo božství. Bůh není omezen ve svém činu na jednu jedinou alternativu. Sice nám to usnadňuje pochopení, ale nesmíme se dostat do situace, kdy bychom řekli: "Na rovině biologické chybí mužský prvek, tak ho tam dodáme tím, že Bůh je otec." Kdybychom to takto udělali, mohlo by to vést k výše zmíněnému chybnému chápání Ježíše jako kombinace Boha a člověka. Jestliže Bůh chtěl, aby nový počátek v lidstvu byl člověk, pak to musel být člověk plně, a jestliže ten počátek měl být dobrý a bez hříchu, pak to musel být někdo, kdo vychází z Boha. Tedy člověk, který se narodí ze ženy, ale má svůj původ v Bohu.

Přivedení takového člověka na svět je mimo lidské možnosti. Jako nelze z radioaktivního materiálu vytvořit něco nekontaminovaného. A my všichni lidé jsme "kontaminováni" hříchem. Je tedy třeba vytvořit nový počátek. První způsob je uveden v Genezi: potopa, ale zde nedošlo k úplnému vykořenění hříchu. Tudy tedy Bůh nechce jít, musel by vyhubit všechny. Postupné zlepšování lidí je také ztracená záležitost, pořád jsme nějak zasaženi hříchem. Boží nový počátek je proto zasazen uprostřed lidstva Boží intervencí. Duch Boží je ten, který tvoří všechno nové. Ježíš je z Marie, tedy jedním z nás, ale zároveň z nového počátku.

Za druhé: Farizeové měli představu, že kdyby všichni členové Izraele zachovali předpisy Zákona, zvláště o sabbatu, do puntíku, pak by musel přijít Mesiáš. To je do krajnosti dovedená snaha vyrobit si záchranu, byť s Boží pomocí, vlastními silami. Na druhé straně stojí Maria, která "nemá muže", je tedy naprosto bezmocná. Maria tedy nemá vůbec nic, co by ji opravňovalo myslet, že bude matkou Mesiáše. Nemá skutečně nic a do tohoto lidského "nic" je darován Mesiáš. K tomu je třeba doplnit obraz Izraele, jako snoubenky Hospodinovy. Sem patří Maria jako matka. K plnému porozumění postavě Panny Marie je nutná znalost Starého zákona.

Shrnutí: Je třeba vědět, že Ježíšovo narození z Panny je sice biologicky popsatelná skutečnost, ale na druhé straně je to záležitost především teologická. Ježíš - zachránce, plně Boží Syn a plně člověk, je darovaný Otcem, nikoliv produkt lidského konání. Mariino panenství zdůrazňuje lidskou bezmocnost, záchrana lidstva je Boží dar.

Každý si tedy udělejme svůj úsudek o tom zda věřit či nevěřit Božímu Slovu.

Odkazy
1) http://cs.wikipedia.org/wiki/Katechismus_katolick%C3%A9_c%C3%ADrkve
2) http://cs.wikipedia.org/wiki/Dogma_o_neposkvrn%C4%9Bn%C3%A9m_po%C4%8Det%C3%AD_Panny_Marie (Pospíšil Ctirad)
3)  (Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.  Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Římanům 10,9-11 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.  Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.” Jan 1,12-13)
4) „On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů” Koloským 1,13-14
5)  “Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.” Koloským 3,12
6) V Matoušovi 8:20; 9:6; 10:23; 11:19; 12:8; 12:40; 13:37; 13:41; 16:27; 17:9; 17:12; 17:22; 18:11; 19:28; 20:19; 20:28; 24:37; 24:44; 25:31; 26:24 a 26:45; v Markovi 2:28; 8:31; 8:38; 9:9; 9:31; 10:33; 10:45; 14:21 a 14:41; v Lukášovi 5:24; 6:5; 7:34; 9:22; 9:26; 9:44; 9:56; 9:58; 11:30; 12:8; 12:40; 17:24; 18:8; 19:10; 22:22; 22:69 a 24:7; v Janovi 3:13; 3:14; 5:27; 6:27; 12:23; 12:34 a 13:31.
7)  http://cs.wikipedia.org/wiki/Panna_Maria#Bohorodi.C4.8Dka a http://cs.wikipedia.org/wiki/Theotokos
8) poznámka v Bibli pod čarou