Pravé evangelium? Římský-katolicismus a evangelicismus - je v evangeliu rozdíl? Ano a podstatný!!!!

Rozhovor s Dr. James E. Whitem 

Dr. James R. White* vysvětlíte nám rozdíly mezi katolicismem a evangelicismem?

To co oddělovalo katolicismus od evangelikalismu (i protestantismu) bylo zaměřeno na dva aspekty

1)    Otázka Autority

2)    Otázka Evangelia

„Sola Scriptura“ – Písma jsou jediným a neomylným zdrojem pro víru církve

„Sola Fide“ – víra samotná je mechanismem, kterým osoba přijímá Boží spravedlnost a který umožňuje člověku mít skutečný mír s Bohem

Tyto dva aspekty jsou tím nejdůležitějším, když se zaobíráme římským katolicismem, i když je mnoho dalších věcí, kterými se dá zaobírat, a jsou natolik rozdílné, jako papežství, dogma Marie a spoust dalších věcí.

Tyto dva aspekty jsou stálé a nemizí, naneštěstí hodně evangelikálů se z nějakého důvodu rozhodlo považovat tyto rozdílnosti („Sola Scriptura a „Sola Fide ) za něco méně závažného, než za ústřední a rozhodující rozdíly.

Co je hlavní autoritou pro římský katolicismus?

Tim Staples římsko-katolický apologetik v USA učinil prohlášení v jednom svém pořadu „To co si potřebujeme uvědomit, že římský katolicismus neodvozuje žádnou ze svých doktrín z textu Písma!“ A má pravdu. Zatímco se římský katolicismus bude odkazovat na Písmo a bude mluvit o Písmu jako o něčem s autoritou …. Ale opakem „Sola Scriptura“ je “Sola Ecclesia“ Řím říká, že máte Písmo a tradici, že Církev je pod autoritou Písma a tradice (Katechismus § 97)¹⁾ 

Problémem je, že Řím tvrdí, že má pravomoc definovat co tvoří Písmo, upravovat kánon Písma, a vykládat Písmo neomylně. A když už jej interpretuje její interpretace  nemůže být opravena (Katechismus §84-§88)²⁾ Definuje, co je tradice a jaký je rozsah tradice, jaké spisy církevních otců můžou být považovány za tradice, a jaké další můžou být odmítnuty. A poté i neomylně vykládat co je tradice, Jak můžeš být pod autoritou dvou věcí, které jsou pro svou definici a interpretaci závislé na tobě? Já si myslím, že je to nemožné.

Definitivní autoritou římsko-katolické církve je samotná římsko-katolická církev! (katechismus §119)³⁾ Řím je tudíž v monologu sám se sebou a není v dialogu s Písmem a tradicí, to opravu není ten případ.

Od doby reformace, když se podíváme, co Řím definoval jako dogma, nebylo tam vyjasnění ohledně doktrín spasení či něco podobného.

Co jsou 3 velká dogmata, která byla definována římsko-katolickou církví od doby reformace?

1870 – papežova neomylnost;

předtím v roce 1854 to bylo neposkvrněné početí Marie

a konečně tělesné nanebevzetí panny Marie v roce 1950.

Tyto doktríny jsou zcela totálně mimo biblické zjevení. A zejména poslední dvě, zcela mimo tradici rané církve. Takže Řím se opravdu stal autoritou sám sobě a proto ve skutečnosti není reformovatelný, protože není žádný hlad, kterému by církev naslouchala, který by mohl přinést reformaci.

Protestanti říkají „semper reformanda“ – vždy reformující.  Církev naslouchá a je podřízena hlasu svého Pána Ježíše, jejího ženicha, a tento hlas je k nalezení v Písmu. A i když je Církev popsána jako jeden z pilířů uchopujících pravdu v Pavlově listu Timoteovi (1. Tim 3,15)⁴⁾, přesněji se tam mluví o místním sboru, jako pilíř na zemi, který drží něco nahoře …  Řím často zneužívá tento text, věříme, že církev je pilířem a základem pravdy⁵⁾, ale církev podpírá ještě něco dalšího a tím je evangelium Ježíše Krista, což je Boží Pravda. A je naší slávou a povoláním toto předávat ostatním, ale my to nedefinujeme, je to církvi dáno! 

Zůstáváme pod autoritou Božího Slova a uvědomujeme si, že Písmo je jediným Bohem vdechnutým zjevením, které vlastníme a není nic jiného, (2 tim 3,16-17)⁶⁾ co by bylo vdechnuté Bohem kromě Písem.

Je to docela legrační, v debatě, kterou jsem měl s jezuitským knězem, velice laskavý muž, kterého si velice vážím. Když jsme rozebírali tuto záležitost, položil jsem mu otázku, která myslím tohle velmi dobře ilustruje.  Mluvil o potřebě tradice v církvi, a o věcech, které s tím souvisejí. Zeptal jsem se následovně:

-        „Je nějaké slovo Ježíše Krista, cokoliv co kdy Ježíš řekl, co by bylo k nalezení jako dogmaticky definované římskokatolickou církvi na základě tradice samotné, ale co není zaznamenáno v Písmu? Cokoliv, co Ježíš řekl, o čem římskokatolická církev tvrdí, že to Ježíš řekl pouze na základě tradice“

-       A On odpověděl: „Ne nic takového není.“ 

Když se podíváme, k čemu tradice Říma vedla, nikdy to nebylo k ujasnění evangelia. Vždy to evangelium jen zatemnilo, přineslo méně porozumění evangeliu, tím, že přinášela věci, které nám Duch svatý nedal. 

Je to vskutku drahocenná pravda, které se můžeme držet, „Sola Scriptura“ Slovo Boží nám bylo dáno, jak Pavel zmiňuje v Tesalonickým, popisuj, jak jej přijali opravdu slovo od slova, jako Slovo Boží. Porovnávat toto s církví a učinit církev a tradici konečnou autoritou – následky tohoto rozhodnutí jsou očividně člověkem vytvořené doktríny, dogmata a jiná učení.

Ale na druhé straně by bylo dobré, kdybys Jamesi mohl stručně odpovědět jednu z častých výčitek namířených proti evangelikálům, a tím je tzv. evangelikální chaos, lidé namítají, že protože nemáme autoritu církve, tak to je ten důvod proč  je takový zmatek mezi evangelikály, protože ve skutečnosti mezi nimi není autorita.

Je zmatek mezi evangelikály nebo si jen hrajeme s definicí termínu „evangelikální“? Římsko-katoličtí apologeti, obhájci Říma, po mnoho let argumentovali, že Sola Scriptura je důvodem pro anarchii. Nadhodnotili čísla a uvedli, že je 34.000 denominací, nebo tak nějak, což není pravda. Zajisté jsou zde členění a rozdíly, stejně tak, jako jsou i mezi římskými katolíky. Řekněme si to na rovinu, pokud půjdeme na Boston Colledge (katolická univerzita) a budeme poslouchat, co je tam vyučováno a potom půjdeme na konzervativní římsko-katolickou farnost, tak uvidíme mnoho rozdílů. Řím se prostě nezbavuje svých liberálů, kdežto většina z nás ano. Takže ve skutečnosti to, že máte neomylnou autoritu,  ještě neposkytuje takový druh doktrinální jednomyslnosti, jakou se Řím představuje a přeje. Naopak když se nad tím zamyslíme, evangelikálové, kteří skutečně praktikují Sola Scriptura, mají mezi sebou významně větší shodu, než jakou mezi sebou mají římští katolíci. 

Co tím myslím? Například, mám spoustu konzervativních presbyteriánských přátel, nesouhlasili bychom spolu v otázce vedení církve, nebo v otázce křtu novorozenců, ale stojíme bok po boku v otázce evangelia. Můžeš jít na Boston Colledge (katolická univerzita), jak jsem už zmínil, nebo spoustu jiných míst, kde budeš mít zduchovňované dogma Marie, zduchovňované učení o mši, budeš mít daleko širší prostor pro vyjádření názoru u lidí, kteří jsou stále považováni za věrné členy římsko-katolické církve, a tato církev je nepotrestá. Zatímco já a můj presbyteriánský bratr stojíme bok po boku v otázce ospravedlnění, posvěcování, evangelia a všech těchto věcí. Když spolu nesouhlasíme ohledně křtu novorozenců, můžeme jít do Písma a diskutovat o tom. 

Pozice Říma, jakožto údajně neomylné autority nevyprodukovala takový druh jednomyslnosti, kterou by ráda předstírala, ale ve skutečnosti má. To bylo vidět např. zejména v nedávných volbách v mé  zemi (USA), kde většina římských katolíků hlasovala pro kandidáty, kteří podporovali věci, o kterých římsko-katolická církev učí, jsou smrtelnými hříchy. Jako je např. potrat.

Takže myšlenka, že toto vede k chaosu, je jednoduše chybná, protože většina rozdílů, existují mezi nekatolíky, nejsou kvůli Sola Scriptura, jsou kvůli nepraktikování Sola Scriptura. Existují, protože dovolujeme externím autoritám „přepisovat“ Písmo, následovat tradice a podobně. Není to kvůli Sola Scriptura, že vidíme tyto rozdíly, ale kvůli ignorování tohoto principu a jeho neaplikování. Tohle je častý argument, ale je opravdu bezduchý.

Pojďme se trochu soustředit na evangelium, protože jsme ho již několikrát zmínili. 

Můžeš nám definovat biblické evangelium?

Co o něm Bible v 66-ti knihách (nového i Starého zákona) učí o tom, co je opravdové biblické evangelium, způsob kterým byl hříšník smířen s Bohem, jenž je spravedlivý a svatý? To by byla první část otázky. A potom … jak popíšeš a definuješ biblický pohled na evangelium. Můžeš trochu popsat jakým způsobem je rozdílné od římsko-katolického evangelia?

Ve stručném shrnutí bych řekl, že evangelium je především o tom, co dělá Bůh, není o tom, co dělá člověk. Evangelium má svůj počátek v trojjediném Bohu, ve věčné minulosti, v tom, jak Bůh oslavuje sebe záchranou některých lidí, pouze na základě milosti. Tato milost musí být bez podmínek. Bůh nemá povinnost někoho zachránit. Zachraňuje, protože ho to oslavuje. Činí tak, protože chce sjednotit lidi se sebou samým, lidi, kteří budou jeho zvláštním pokladem na věčnosti.  

Evangelium je trojiční a je o Otci, který vytvořil a přivedl svůj lid k existenci. 

Je o Synu, který úžasně vstoupil do svého vlastního stvoření, jako Ježíš Nazaretský. Činí tak, protože je potřeba být tou jedinečnou osobou, která může být na jedinečném místě zvaném kříž, kde se Boží hněv vůči hříchu střetává s Boží láskou a milostí. A to vše v jedné osobě a na jednom místě. Zde se spojují a zde je zjeven plný Boží charakter a Jeho atributy. Jeho svatost je nekompromisní, Jeho hněv je plně viditelný. Pouze v tomto kontextu je vidět úplná hloubka Boží lásky a milosti. Je vidět právě ve vtělení Ježíše Krista. 

Evangelium je trojiční, protože poté přichází Boží Duch a otvírá srdce i mysl, bere kamenné srdce a dává nám srdce z masa, bere mrtvé kosti a vytváří z nich živé lidi. To je práce Božího Ducha, který přináší tyto věci. Jedná se tedy o trojiční zprávu, která komukoliv, kdo zažívá usvědčování z hříchu, kdo rozpoznává, že je Božím stvořením, jenž porušilo Boží zákon, že bude stát před živým Bohem, aby byl souzen. 

Jakákoliv osoba, která touží po tom, být usmířena s Bohem, může vyznat Ježíše Krista v pokání a víře, a nikdy nebyl nikdo, kdo by vyznal Ježíše Krista v opravdovém pokání a víře, který by ho nepovažoval za dokonalého Zachránce. Ale osoba, která je schopná, je pouze ta, které Duch Boží přinesl do života toto usvědčení, skrze které jim přináší poznání, toho, kým Ježíš Kristus je. 

Myšlenka, že k tomuto trojičnímu evangeliu může já jako člověk něco přidat, že by tam bez mého přispění mohlo být něco nedokonalého, je ve skutečnosti rouhavým popřením dostatečnosti Ježíše Krista. Opravdu si nemyslím, že lidé, kteří se snaží přidat dokonce jen malou věc k evangeliu, si vůbec uvědomují, jak odporný je takový čin svatému Bohu! Jaká je to urážka dokončené práce Ježíše Krista.  

Jak řekl Pavel, je to pouze vírou, víra zapadá do milosti, pokud přijdeme s něčím v naší ruce, abychom si něco od Boha zasloužili, říkajíce „ty uděláš 99% práce, já potom udělám zbývající 1%“, tohle je urážka svatého Boha. Je to pouze podaná ruka, která se ve víře natahuje po Boží milosti, a pouze taková ruka nalezne Boží milost a bude ji schopná pojmout. Pokud stále něco v té ruce je … Pavel používá teriologii v Římanům 3,19⁷⁾ a sice, že Bůh zavírá každá ústa. Osoba, která je připravena slyšet evangelium, je taková osoba, která má každý kousek sebe ospravedlnění odhalen a stojí před Bohem, namísto toho, aby se vymlouvala, říkajíce „nejsem tak špatný, jako tenhle člověk“, ustoupí, namísto sebeospravedlňujících výmluv, které vychází z našich úst. Obraz, který Pavel maluje, je o osobě stojící před Soudcem, se skloněnou hlavou a zavřenou pusou. Rozpoznal spravedlnost soudce a autoritu soudce vyhlásit rozsudek a plně se odevzdat do milosti soudu. Takhle vypadá člověk, který je připraven slyšet evangelium Ježíše Krista a toto může způsobit pouze Duch Svatý.

Problém je, když se podíváme na to, co udělal římský katolicismus s evangeliem. Řím bude často mluvit o evangeliu ve stejných slovech, která jsem právě použil. Budou mluvit o hněvu Boha, budou mluvit o kříži. Ale kvůli dodatkům, které přidali, o kterých jsme právě mluvili, lidským dodatkům. Hlavním bodem uctívání a hlavním bodem evangelia uvnitř římského katolicismu a řekl bych, že většina římských katolíků, kteří jsou ortodoxními katolíky, kteří čtou univerzální katechismus, pokoušejí se následovat, co učí církev, rozpoznali, že hlavním uctíváním v katolicismu je eucharistická oběť mše. Od toho se potom odvíjí všechno další v římsko-katolickém systému. A tuto teriologii jsem použil záměrně, je velice přesný, ortodoxní římsko-katolický termín – eucharistická oběť.  V římské katolicismu je tato oběť vázána obětí smiřování, protože zázrak transsubstanstanciace⁸⁾ skrze obětní autoritu svěřenou knězi – za slov zasvěcení, probíhá transsubstanstanciace, takže Ježíš je přítomen v těle, duši, krvi a božství na oltáři římsko-katolického kostela v nekrvavé oběti v opětovné prezentaci této oběti při mši (katechismus § 1367)⁸⁾ Jako důsledek je zde usmiřující akce, nicméně kvůli opakující se  podstatě mše – na mši můžeš deset tisíckrát, dvacet tisíckrát ve svém životě. Dovedu si představit, že v České Republice jsou lidé, kteří chodí na mši denně, pokud žijí velice kultivovaně, mohli mši navštívit 20-25 až 30 tisíckrát.   

Věří tomu, že přistupují ke stejné oběti, jako je oběť na kříži⁸⁾ Ale už jen ten fakt, že se stále vrací zpátky, demonstruje, že tato oběť je nikdy neochrání, je tam totiž omezení usmiřujícího efektu.  

A Řím učí, že můžeš jít na mši stále znova a znova, ale když spácháš smrtelný hřích, tak ztratíš milost ospravedlnění, a staneš se Božím nepřítelem. Potom můžeš spáchat všední hříchy a když umřeš, tak musíš do očistce, projít si „Sola spacio“, být očištěn dočasným trestem za tyto hříchy. 

A mým argumentem od samého počátku je prostě jen tohle – tohle není efektem jediné pravé oběti Ježíše Krista. Když se podíváme na list Židům 10, tak ta zpráva je následující – opakující se oběti Staré smlouvy ukazovaly na nedokonalost těchto obětí. Pod Starou smlouvou jste museli přicházet každý rok, znovu a znovu. Velekněz musel jít do nejsvětější svatyně a krví musel pokropit oltář. Přemýšleli jste někdy, jak ten oltář musel vypadat po pár letech? Přemýšleli jste někdy o zaschlé krvi, kterou velekněz viděl, když vešel dovnitř? Vešel s novou krví a říká si: „Támhle je ta krev, kterou jsem to pokropil minulý rok a tam je místo, kde jsem to pokropil ještě předtím.“  Neukazovalo to na něco většího než jen na tyto oběti? Tohle přece nemůže být ta konečná věc. Ta opakující se podstata obětí podle listu Židům⁹⁾ ukazovala na nedokonalost, naznačovala, že má přijít něco víc.

Termín, který je použitý a omlouvám se, že začínám být emotivní, ale tohle he podstata evangelia, termín, který je použitý v Židům 10,1-4⁹⁾ naznačuje, že opakující se oběti bylo „anamnesin“¹⁰⁾ (připomenutí).

Máme připomínku čeho? Hříchů! V opakující se oběti je připomínka hříchů, protože pokud musíte oběť opakovat, znamená to, že jsme se s hříchem nevypořádali. A to je, proč opakující se oběti ukazovaly na něco většího. 

Ale ten termín „anamnesin“ (připomenutí)¹⁰⁾ je tak nádherný, je použitý jen na jednom dalším místě v Novém Zákoně. Je to při Večeři Páně. Ježíš řekl: „Když toto děláte, dělejte to jako „anamnesin“ čeho? Mě (Ježíše)! Ne hříchu, ale toho, který nesl náš hřích. 

Večeře Páně byla změněna v římské katolicismu v opakující se oběť. Ve skutečnosti nám ale Bible zjevuje, nám má připomínat dokončenou oběť, jednu oběť, která činí dokonalými jednou provždy ty, pro které je určena. ¹¹⁾ V římské katolicismu není žádná dokončená oběť a bez dokončené oběti všechny ostatní debaty o ospravedlnění a opakujícím se ospravedlnění, očistec a jiné ustoupí do pozadí. V Římě není dokončená oběť!⁸⁾ To je důvod, proč v římském katolicismu není k nalezení mír. 

Jednou jsem měl debatu se stejným jezuitským knězem, o kterém jsem již hovořil a zeptal jsem se ho, je odborníkem na více jazyků, zná hebrejštinu opravdu velice dobře. Řekl jsem: „Největším přikázáním je miluj  Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou¹²⁾  Pokud není překročení největšího přikázání smrtelným hříchem potom nevím, co dalšího by to mohlo být? Pokud uznáš, že bys mohl spáchat smrtelný hřích před tím, než dnes usneš a věříš, že když se tak stane, tak v ten moment jsi nepřítelem Božím a nadále už nemáš s Bohem pokoj, nemám mír s Bohem. Potom víš, obzvláště, když znáš hebrejštinu … a slovo šalom, mír, by neodpovídalo popisu tvého vztahu s Bohem, protože mít skutečný mír, znamená, že máte zdravý vztah. Pokud má právě vypuknout válka, pak se nejedná o šalom. Jak můžeš říci spolu s Pavlem v Římanům 5,1 Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Jak to můžeš říct, pokud víš, že bys mohl být nepřítelem Boží právě tento večer?“ A to je hlavní tvrzení, které prezentuji již několik let. Hlavním důvodem, proč potřebujeme evangelizovat římské-katolíky je, protože římsko-katolická církev, všimněte si prosím, že rozlišuji, evangelizuji římské-katolíky, protože římsko-katolická církev jim vzala jedinou věc, která jim mohla, zajisti mír s Bohem, což je dokončená oběť Ježíše Krista. On řekl: „Je dokonáno“ (Jan 19,30)¹³⁾  Je hotovo! Nemusí to být činěno znovu a znovu!!!!

Jsem rád, že to rozlišuje, protože jsme všichni hříšníci, kteří jsou daleko od Boží slávy¹⁴⁾ a ať tento rozhovor bude číst (poslouchat)** kdokoliv, doufám, že bude jasné, máme rádi římské-katolíky, kteří jsou v církvi. A jak jsi řekl, chceme je evangelizovat a prezentovat jim opravdové evangelium, které je nalezení v Písmu samotném. A jak tady o těchto věcech mluvíme, vybíráme věci z učení římsko-katolické církve, doktríny, které nesouhlasí s učením Bible

A obírají je o mír, které skutečné evangelium nabízí. Naneštěstí, když řekneš, římský katolicismus učí toto, lidmi je to často chápáno jako útok na konkrétní osobu, ale to tak není!!!! Mluvíme o to, že … Pro římsko-katolické čtenáře, vy sami víte jak nestálý ten mír je, víte, že váš mír vydrží jen chvilku, ale my tu mluvíme o evangeliu, které vám dává mír nastálo, protože je založené na dokončené práci dokonalého Záchrance. Když se v upřímné víře skláníš před monstrancí¹⁵⁾ před oltářem a zasvěcenou hostií¹⁶⁾ když tohle uděláš, dáváš důvěryhodnost víře, která není biblická, která přímo protiřečí tomu, co list Židům učí o oběti Ježíše Krista.^{9) 11)} Takováto oběť tě neochrání a ty to moc dobře víš. List Židům říká, že opakující se oběť je připomínkou hříchů. Jedna oběť na kříži nám nepřipomíná hříchy, připomíná nám toho, který nesl náš hřích – Ježíše, Božího Syna. Je to ten nedůležitější základ našeho vztahu s Bohem a velice dobrým základem pro mír, který s Bohem máme a tom se vyplatí diskutovat. 

V tomhle stojí za to jít proti kultuře, která prohlašuje za nevhodné mluvit o těchto věcech. Nemějte mezi sebou nejednotnost, buďte spolu a nestarejte se o tyhle věci. Je mi líto, ale věřící římský katolík ví, že moje evangelium a jeho evangelium jsou rozdílné. A i když bychom rádi šli ruku v ruce, spojili se a postavili se proti úpadku naší společnosti a morálnímu šílenství, které nás obklopuje, skutečnost je taková, že když k nám někdo přijde a zeptá se nás: „Jak můžu být usmířen s Bohem?“ římský katolík odpoví, ortodoxní římský katolík odpoví zásadně odlišným způsobem než ty a já. Tohle způsobuje nejednotnost. Pokud milujeme pravdu, pokud milujeme Boha, milujeme svého bližního, nebudeme tohle ohrožovat, budeme argumentovat a když nebudeme moci argumentovat, potom to jediné co nám zbude je bojovat. Děláme to s respektem a láskou, ale když máš lásku k Pravdě, tak nezůstaneš zticha. Nečiníš ústupky. Naneštěstí se spousta evangelikálů rozhodla, že na těchto otázkách už více nezáleží, náš počet se snižuje, a proto potřebujeme dostat tolik čísel, jak jen to je možné – sjednotíme se, takže odložíme evangelium stranou. To je zásadní aktivní nerespektování Boha, evangelia a kříže Ježíše Krista. O tom není pochyb.

Přesně. To co jsi řekl, je realitou, protože když milujeme Boha záleží nám na tom, co řekl, co udělal. A protože milujeme lidi, záleží nám na tom, jaké mají postavení před Bohem a co se s ním stane na věčnosti. Tohle je podstatná záležitost.

Můj život byl o hodně jednodušší, kdybych mohl být za dobře s římským katolicismem. V v mé zemi (USA) by pro mě bylo daleko více otevřených dveří, kdybych neříkal. Co říkám a nedělal, co dělám ohledně římského katolicismu, ale je tam jeden problém – kniha Galatským je stále v Novém Zákoně. Kdyby kniha Galatským nebyla v Novém zákoně, možná bych se s tím dokázal vypořádat. Ale ve skutečnosti je, že když se podíváte na knihu Galatským, Pavel používá ta nejsilnější slova z celého Nového Zákona, a k čemu tato slova směřuje? Směrem k lidem, kteří přidali byť jen malou věc k evangeliu. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom popírali božství Ježíše Krista, Jeho vzkříšení, nic nenasvědčuje tomu, že by byli v něčem neortodoxní, ale přidali jednu věc k evangeliu. Říkali: „Ano víra v Ježíše Krista je zásadní, ale není dostatečná, je potřeba ještě něco dalšího, něco jako podmínka, kterou musíš splnit, aby tvá víra byla platná.“ Přidali jednu věc k evangeliu a Pavel řekl: „Jste prokleti!“¹⁷⁾ 

V páté kapitole jde tak daleko, a celou tuto záležitost popisuje velice jasně. Tito lidé se prohlašovali za křesťany, přivlastňují si Ježíše Krista, prohlašují se za bratry, a důvěřují tomu, že je Ježíš Kristus zachrání.¹⁸⁾ A Pavel říká: „Pokud máte obřízku, to je jediná věc, kterou přidali, musíš vstoupit do Mojžíšova zákona, jestli máš obřízku. A tak Ti říká, že Ježíš Kristus ti nebude žádnou výhodou. Tohle nám také říká, že Pavel věděl, jak budou reagovat: „Nakonec je to Ježíš, kdo mě zachraňuje ….“ A Pavel říká ne, buď je to celé z milosti anebo celé o poslušnosti. Buď budeš bezvýhradně důvěřovat Ježíši Kristu, anebo budeš bezvýhradně důvěřovat ve své vlastní skutky. Tenhle nápad spojit tyhle dvě věci dohromady, tvoje skutky, tvoje spravedlnost, tohle ne. JE TO BUĎ CELÉ O JEŽÍŠI KRISTU ANEBO CELÉ BEZ NĚJ, V TAKOVÉM PŘÍPADĚ TI BUDE KRISTUS NA NIC!

Když se podívám, co Řím přidal k evangeliu a teď nemluvím jen o mši, ale i o očistci, odpustcích, o římsko-katolických kněží, kteří jsou vysvěcováni, jsou nazýváni „ALTER CHRISTUS“ další Kristus¹⁹⁾. A jejich autorita svátosti, odpouštět hříchy a svátost smíření (svatá zpověď) a kontrola kanálů milosti při svátostech a všechny ostatní věci. Když se na to podívám lidé v Galácii nikdy nesnili o tom, přidat tolik nových věcí k evangeliu, jako to učinili v Římě. A pokud přidání jedné věci znamenalo prokletí od Boha co potom může přinést přidání 24 dalších věcí? To znamená, že pokud nám záleží na Pravdě, musíme se vždy ozvat a mluvit o tom. 

Myslíš si, že by bylo dobré jít do římsko-katolického kostela v mém městě a mluvit osobně s římsko-katolickými kněžími? Řekněme, že v mém městě žije římsko-katolický kněz, který věří Bibli, pokud to chceme takto definovat, může se stát, že římsko-katolický kněz odmítne římský katolicismus, uzná Bibli, ale přitom pokračuje v liturgii, pokračuje se mší,a se všemi dalšími věcmi, které se dějí v neděli, je na to jednoduchá odpověď?

Ne. S knězem je potíž, protože pokud ten kněz nebyl během svého vysvěcení v bezvědomí, což je neobvyklé, ví přesně, co nad ním bylo řečeno, ví přesně, jak byl nazván. Jak už jsem řekl, při vysvěcení římsko-katolického kněze je tento římský katolík nazván „Alter Christus“ další Kristus^{19)  20)} Je  pro mě těžko uvěřitelné, že kdokoliv, kdo opravdu poklekl před Ježíšem Kristem, by si dovolil ztotožňovat sám sebe s Kristem a dovolil to samé i ostatním – být jiným Kristem. Ale je možné, aby laik, který nezná učení Magistéria ²¹⁾ ale čte Bibli, a to co vidí v římsko-katolickém kostele interpretuje ve světle Bible, spíše než interpretovat Bibli ve světle učení římsko-katolické církve a proto má jednoduše   pouze víru v Ježíše Krista samotného a důvěřuje Mu, avšak zůstává součástí této komunity, ze své ignorace a přitom bude mít věčný život? Ano, věřím, že je tu ta možnost. Ale k tomu, co jsem právě řekl je mnoho výjimek, je jich opravdu hodně 

…“kdyby“, „ale“ a tak podobně.Moje tvrzení by bylo, ano mohou být spaseni – navzdory církvi, ale ne kvůli církvi. Nicméně bych řekl, že dokonce i ortodoxní římský-katolík by prohlásil, že takováto osoba ve skutečnosti není římským katolíkem, z důvodu její nevědomosti, protože v takovém případě ani nerozumí významu mše atd… Je taková osoba skutečně římský katolíkem? To by byla jedna z věcí, které bychom museli rozebrat.  

Praktická implikace toho, co jsi řekl, je nějaká oblast v životě a službě, kde můžeme stát s římskými katolíky bok po boku? Dokážu si představit lidi, jak říkají, dobrá, christologie, v tom jsme za jedno, Kristus je součást Trojice, je Boží Syn, na něčem se tedy shodneme, jak daleko můžeme zajít? 

Musím učinit dvě rozlišení. Za prvé, můžeme stát bok po boku proti zneuctění manželství, které probíhá v naší kultuře, protože si lidé myslí, že můžeme předefinovat to, co nám dal Bůh. Úplně první institucí, kterou nám Bůh dal je domov, je rodiny. A všichni souhlasíme, že se jedná o podstatné porušení naší stvořené přirozenosti atd. Ve společnosti tedy existují problémy, na kterých se shodneme. Potíž je následující: Evangelikálové jsou často natolik pohlceni prací na tomto problému s římskými katolíky, že evangelium, které musí být na jejich seznamu prioritou, se postupně posouvá se seznamu dolů a ostatní věci jsou posouvány nad něj, co se důležitosti týká. To je ot, co mě velmi zneklidňuje. 

Před mnoha lety jsem v USA pracoval v organizaci „Oparation Rescue“, která uzavřela za pomoci stovek lidí kliniku na potraty jen tím, že se ukázalo spoustu lidí, kteří zablokovali vchod. Prostě se tam sedli a nikoho nepustli dovnitř ani ven. Nakonec jsme byli odvlečeni a zatčeni. Nicméně jsme měli příležitost mluvit o tom, co se tam děje. Dokonce jsem byl na chvíli mluvčí, protože jsem debatér. Řeknu vám jednu věc, existuje jedna debata, při které budu naprosto nemilosrdný, při které v momentě zatočím s jakoukoliv osobou a to je, když někdo obhajuje vraždu nenarozeného dítěte. Udělám to, a udělal jsem to, a budu v tom pokračovat. Tuhle pozici jsem ale v „Operation Rescue“ nadále nemohl zastávat, protože jsem velice brzy dospěl k závěru, že jsem se dostal pod tlak. Chtěli, abych neříkal nic o římské katolicismu římským katolíků, kteří v tom byli zapojeni. Byl jsem tedy dotlačen, do situace, kdy jsem nemohl sdílet evangelium. To je pro mě hranice, pomyslná dělící čára, kdy jsem si řekl, to nemůžu udělat. Nechci se dostat do pozice, kdy nebudu moci člověku říci: věříš lži, dovol mi promluvit si s tebou o tom, co je v evangeliu. Zatímco stále stojím proti potratům každičkým vláknem své bytosti, nechci sám sebe dodat do pozice, kde budu muset kompromitovat jedinou moc, která byla církvi dána a může změnit názor lidí na potrat a tím je evangelium Ježíše Krista. 

Vidíš nějaký druh, tady v Evropě, nejsem si jistý, jak je to v Americe, máme tu ekumenické hnutí a římsko-katolická církve není vždy její součástí, ale myslím, že v Polsku je to stejné jako v Česku, jsou něco jako návštěvníci, pozorovatelé ekumenického hnutí. Myslíš, že je nějaká výhoda pro nás být v takovém sdružení? Nedívejme se na to jen z dnešního pohledu, ale i do budoucna. Vidíš před námi nějaké výhody vyplývající z této jednoty, nebo nějaká nebezpečí vyplývající z takové jednoty jako je nepostavit se a říct, věříme v jiné evangelium? Je hodně projektů, na kterých můžeme pracovat společně, jako je ten, který jsi zmínil. Ale když přijde na evangelium a kázání evangelia, informovat nebo zvěstovat evangelium nespaseným lidem, což by mělo největší prioritou, je zde nějaká výhoda, nebo nevýhoda?

Ekumenické hnutí ve vašich zemích vypadá pravděpodobně jinak, než to v Americe, protože Řím není úplně oficiálním představitelem, ale skrze svého představitele je součástí těchto rozhovorů a diskuzí v USA. Když debatuji s římsko-katolickými apologetiky – tohle je jediný opravdový ekumenismus. Jsme tady, neohrožujeme naše postavení, nehrajeme hry, ty říkáš, že se mýlím, já říkám, že se mýlíš ty, a zabýváme se věcmi způsobem, který ctí pravdu. Tenhle styl ekumenistického dialogu má z mého pohledu jako jediný význam. Sedět kolem a minimalizovat pravdu, minimalizovat rozdíly mezi námi a kompromitovat pravdu … Tohle možná rádi dělají liberálové, ale ne já. Nemyslím si, že to ctí Boha, dokonce se myslím, že je to neuctivé k tradicím římských katolíků a i nekatolické církvi. Zatímco zajisté můžeme mít dialog o situaci ve společnosti, jak můžeme čelit kultuře smrti atd. Opravdu si myslím, že dojde na teologické záležitosti, a o tom je vlastně celé ekumenické hnutí. Z pohledu Říma je to celé o tom nás vábit do její pravé církve, nikdy neuznají naše sbory a církve jako rovnocenné před Bohem. To je součástí dogmatického učení římsko-katolické církve.²²⁾ Snaží se nás získat do církve z jejich vlastního pohledu. V Americe hodně poslouchám římsko-katolické rádio,  a příběhy nejsou o obrácení se k Ježíši Kristu, ale k církvi. Takže nemám nic co dočinění s „ekumenickými dialogy“ v této podobě. Jak už jsem řekl, myslím si, že pravý ekumenický dialog je něco co jsem podstoupil asi 40x ve veřejných debatách, kde prezentuji, tady je co učí Řím, tady je to, co učí Bible, pojďme tom diskutovat. Není to pouze biblické, protože přesně tohle Pavel dělá v Efezu a jinde, ale myslím, že to dává daleko více smyslu. Myslím, že lidé ve svém nitru rozpoznávají, že spousta ekumenismu jen kompromituje evangelium. Debaty mohou být dělány se špatnými motivy, nechutným způsobem. Nesnažím se je vést tímto způsobem. Ale mohou být zorganizovány způsobem, který je tím jediným opravdovým ekumenickým dialogem.

Nejsi pouze diskutér, ale taky sloužíš v církvi, ve sboru řešíš s lidmi problémy skutečného života. Měl bych otázku tady na tenhle aspekt tvé služby, protože věřím tomu, že se na tohle video budou dívat lidé** (číst si tento článek), kteří mají upřímné otázky o své víře v Ježíše Krista, Bibli a roli v jejich životech a pravděpodobně přemýšlí, jestli musí opustit římsko-katolickou církve. Co bys řekl osobě, která se ptá: „Můžu věřit tomu, co jsi řekl a zároveň zůstat v Římskokatolické církvi?“

Kdybych měl osobu …. Dokážu porozumět nejrůznějším možným okolnostem, které vyprovokují tuto otázku. Například žena, která se vdá za římského katolíka, která ví, že její vážení si Krista způsobí nekonečné potíže uvnitř rodiny, tomu rozumím. Nová zákon tomu rozumí, Ježíš řekl, že přinesl na zem meč rozdělení (Mt 10,34-39)²³⁾ Manželka proti manželovi a manžel proti manželce. Ale tady musí být položena zásadní otázka, která musí být zodpovězena: Pokud skutečně jako věřící milujeme Ježíše Krista a to co pro nás udělal, vzdáváme mu úctu a jediným důvodem, proč chceme mít účast na Pánově večeři je pamatovat si tu obrovskou cenu, která byla zaplacena pro naše vykoupení. Jediným důvodem, proč chceme slyšet evangelium znovu a znovu, je protože víme, že tohle je jediný důvod, proč máme mír s Bohem. Vzbudíme se, naše oči se otevřou a my vidíme ranní slunce, jak je možné, že ten svatý Bůh, mě nezasáhne svým hněvem? Nemá to nic společného se mnou, je to o Něm. Pokud tohle vyjadřuje postoj našeho srdce, pokud opravdu milujeme Ježíše Krista, a uctíváme Ho jako Pána, jak potom můžeme toužit nebo jenom přežívat na místě, o kterém víme, že pokaždé když tam jdeme, je tam ta požehnaná pravda, která nám poskytuje mír s Bohem zásadně popřena, pomocí opakující se oběti mše. Musíme … ať už je to pro lidi jakkoliv těžké slyšet, a uvědomuji si, že je to pouze Duch Boží, který v tomto může lidem dát porozumění, ale musíme si uvědomit, že mše je zásadním rouháním vůči práci Ježíše Krista. Řekneš, jak tohle můžeš říci? Na základě toho, co už jsem řekl. Protože to říká inspirované Písmo Židům v 10 kapitola. Není to o tom, že nemám rád římské katolíky, jsem prostě jen upřímný k učení Říma a k učení Bible. Když znova a znova obětuješ Ježíše Krista, tak tím popíráš dokonalost Jeho kříže. Zásadně se rouháš tomu, co vykonal.  

Jak může jakákoliv osoba, která věří v Ježíše Krista, chtít vystavit sebe sama téhle zkušenosti a činit tak znova a znova? To je to co musíš dělat a jestli nechodíš na mši, tak nejsi římský katolík. Buďme upřímní, katolíci by se cítili minimálně poctěni skutečností, že osoba, která nechodí na mše, a která nevěří na skutečný význam, který Řím o mši vyučuje ….že takoví lidé nejsou římskými katolíky a možná by měli jít někam jinam, kde by to bylo bližší jejich víře. Ale rozumím tomu, proč si někteří lidé přejí zůstat, slyším to a rozumím tomu. Tou zásadní věcí, ale je, co je prioritou? Prioritou musí být cenění si Pána Ježíše Krista a ukázat lásku pro Něj a to je důvod, proč tam nemůžeme zůstat. 

Dobře, měl bych poslední otázku. Jsi také církevním historikem, je to tak?

Vyučoval jsem církevní historii, ale sám sebe bych za historika neoznačoval.

Jedna z otázek, která často přichází od římských katolíků, nebo alespoň od těch, kteří nejsou dostatečně informováni o historii církve, je tvrzení, že římsko-katolická církev je původní církví, která vzešla z apoštolů a tohle je právě častým argumentem, proti evangelikálnímu hnutí, tvrzení, že jsme velice mladým hnutím a že nemáme nic společného s biblickým hnutím. Můžeš stručně odpovědět, co nás o tomhle učí církevní historie? 

Začneme na teologické rovině. Pokud jsi následovníkem apoštolů Ježíš Krista, je nejlepším způsobem, jak je následovat prohlásit jisté historické linie apoštolské posloupnosti, která musí jít zpátky v čase, do doby, kdy papežství ani nebylo v Římě, bylo v Avignonu ve Francii²⁴⁾, byli tam 3 různí papežové²⁵⁾, kteří se exkomunikovali navzájem. Papežství bylo kupováno a lidé, kteří obývali tenhle úřad byli strašní, chcete opravdu tvrdit, že jsem v apoštolské posloupnosti, protože mám tuhle úžasně křivolakou linii, která jde nazpět historií? Není o dost lepší definicí apoštolské posloupnosti, že učím a věřím tomu, čemu věřili a učili apoštolové v jediném zdroji informací, na který spoléhali ohledně své víry, a tím je inspirované Písmo? 

Myslím, že apoštolská posloupnost je nádherná věc, ale jediný způsob, jak zůstat v této posloupnosti je učit, čemu oni sami vyučovali a věřili a Řím tohle nedělá a odstřihne tě od jediného způsobu, jak to můžeš zjistit a tím je Sola Scriptura (Pouze Písmo)¹⁾ 

Tohle je první věc, na kterou bychom měli pamatovat. Skutečná apoštolská posloupnost následuje učení apoštolů, pokud věříš v dogma Marie a zbytek dalších věcí, tohle apoštolové neučili ani při nejvyšší možné představivosti a církevní historie to potvrzuje.

Moje další odpověď je, že moderní římsko-katolická církev opravdu není církví, která začala v antice. Řekneš, „ale vypadá stejně!“ Ne nevypadá! Dovolte mi jednu dobrou výzvu, kterou shledalo hodně lidí, jako velice užitečnou. První ekumenický koncil, ekumenický znamená celosvětový koncil, je to anachronický termín … První velký koncil v církevní historii, mimo Skutky 15 kapitoly, je Nikájský koncil roku 325.

Jakéhokoliv římského katolíka bych vyzval, ať mi ukáže jediného biskupa, na Nikájském koncilu:

1)    který věřil stejným věcem, jako oni v dnešní době, které definují římského katolíka. Na Nikajském koncilu nebyl žádný biskup, který by věřil, že biskup Říma byl neomylným nástupcem Krista (dogma z roku 1870)^{26) 27)}

2)    Na Nikájském koncilu nebyl žádný biskup, který by věřil v transsubstanciaci, totiž, že mše je usmiřující oběť (dogma z roku 1625)²⁸⁾ jak to učí římsko-katolická církev dnes.

3)    Žádný biskup něvěřil v očistec (dogma od roku 1274)²⁹⁾, ani odpustky (dogma od roku 1343)³⁰⁾

4)    Žádný biskup nevěřil, že Marie byla tělesně vzata do nebe (dogma z roku 1950)³¹⁾, nebo byla ona počata neposkvrněným způsobem (dogma z roku 1854)³²⁾ Všechna dogmata o Marii. 

Žádný z těchto mužů tomuto nevěřil, jak potom můžeš říct, že tohle je římsko-katolická církev, když byl koncil tvořen těmito biskupy, kteří by dnes vůbec nebyli považováni za římské katolíky? 

Jediná odpověď, kterou Řím má, je, že jde o vývoj doktríny. Stejný vývoj, kterým prochází žalud než se z něj stane dub.

Dobře, chceš-li tohle říct, tak do toho klidně pokračuj, ale je to zásadní opuštění vlastního tvrzení, že tohle je ta stejná církev po celou dobu historie. Pokud tihle biskupové nevěřili tomu, co bys vyžadoval po biskupech v dnešní době, neříkej mi, že to je stejná církev, protože to prostě stejná církev není. Pokud rozumíš tomu, co je skutečná apoštolská posloupnost a podíváš se na fakta o dogmatech Říma a zjistíš čemu věřila prvotní církev, tyhle tvrzení neobstojí.

** (50min,19s)

Poznámky

*)  Autor několika uznávaných knih, včetně „God Who Justifies“ a Forgotten Trinity“ Je ředitelem Alpha a Omega Ministries, což je křesťanská apologetická organizace. Dr. White je staršém v Phoenix Reformed Babtist Church, je také uznávaný  debatér, účastnil se více jak stovky moderovaných debat o tématech jako je: kalvinismus, římský katolicismus, islám, mormonismus, debatoval se Svědky Jehovovými a také s ateisty. Dr. White učí řečtinu, hebrejštinu, systematickou teologii a různá témata z apologetiky.

¹⁾         §97 „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova“, v němž putující církev jako v zrcadle nazírá na Boha, zdroj všeho svého bohatství.

²⁾         § 84-§ 88 „Poklad“ víry (depositum fidei), obsažený v posvátné tradici a v Písmu svatém, apoštolové svěřili celé církvi. „Všechen svatý lid, sjednocený se svými pastýři, lne pevně k tomuto pokladu a setrvává ustavičně v apoštolském učení a společenství, v lámání chleba a v modlitbě; tak se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících.“ „Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.  „Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevené od Boha.“  Věřící, kteří si připomínají Kristova slova apoštolům „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16), ochotně přijímají učení a pokyny, které jim pastýři různými způsoby předkládají. Učitelský úřad církve používá plnosti své moci, kterou obdržel od Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá závazným způsobem, který vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas víry, pravdy obsažené v Božím zjevení, nebo když jako definitivní předkládá ty pravdy, které jsou s nimi nutně spojeny.

³⁾         § 119 „Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo.“ „Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické církve.“

⁴⁾         1. Tim 3,15 pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

⁵⁾         § 2032 Církev „sloup a opora pravdy“ (1 Tim 3,15), „převzala od apoštolů Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse“. Je úkolem církve „vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší“.

⁶⁾         2.Tim 3,16-17  „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“

⁷⁾         Řím 3,19 Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.

⁸⁾         § 1367 Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „A protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže …, [je] tato oběť vpravdě smírnou obětí.“

⁹⁾         Židům 10,1-4 „V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit.“

¹⁰⁾       Židům 10,3 v řeckém originále „ἀλλ᾿ ἐν αὐταῖς ἀνάμνησις ἁμαρτιῶν κατ᾿ ἐνιαυτόν·“ výklad: remembrance, reminder, a remembering

¹¹⁾       Židům 10,10-18 „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.“

¹²⁾       Matouš 22,36-38 „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání.

¹³⁾       Jan 19,30 „Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.“

¹⁴⁾       Římanům  3:23   „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;“

¹⁵⁾       Monstrance (z lat. "monstrare" předvádět, volněji demonstrovat), jiným termínem "custodia" je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k nářadí katolických chrámů. V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků, byla tedy původně relikviářem ("monstrantia pro reliquiis"). Monstrance od vrcholného středověku slouží k vystavování a uctívání svěcené (tzv.konsekrované) hostie v katolickém kostele. Používá se mimo mši, při tzv. (eucharistickém) výstavu, kdy jsou věřící vyzváni k její adoraci (klanění). Obřad se nazývá adorace Nejsvětější svátosti oltářní, kromě klanění při něm znějí sborové modlitby. Během adorace se připomíná symbolika proměnění hostie v Tělo Kristovo. Monstrance se pro hostie používají od 13. století, označovaly se termínem "monstrantia pro corpore Christi". Tehdy tuto formu uctívání vyvolala svým zjevením řeholnice sv. Juliána z Lutychu (+1258), která rovněž předložila návrh uctívání ke schválení papeži. Brzy byla monstrance uvedena do praxe církevními představiteli některých regionů, a prosazována také řeholníky a řeholnicemi (s monstrancí bývá vyobrazena sv. Klára). http://cs.wikipedia.org/wiki/Monstrance

¹⁶⁾       Hostie (z lat. hostia oběť, obětní zvíře) označuje v křesťanské tradici chléb připravený ke slavení eucharistie. Většina liturgií pak označuje hostii po proměnění jako „tělo Kristovo“, mezi jednotlivými křesťanskými církvemi nepanuje shoda ohledně způsobu přítomnosti Krista při slavení eucharistie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hostie

¹⁷⁾       Galatským 1,6-9 „Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“

¹⁸⁾       Galatským 5,1-4 „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“

¹⁹⁾       Svátost kněžství - Kněz jako alter Christus - druhý Kristus. http://www.nove-straseci.eu/duchovni/cerven-je-mesicem-knezskych-sveceni.html  …. Každý kněz má jednat, jako by jednal Kristus, "in persona Christi".

²⁰⁾       § 1563 Katechismus „Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha svatého označení zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy.“       § 1554 „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“ Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi církve, uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ — kněz — označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství) se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordiantio“, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis): „Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není církev.“

²¹⁾       Privilegované postavení normy normans dává Písmu svatému přesvědčení protestantů, že jediným východiskem teologického poznání je Boží zjevení v Písmu svatém a Písmo dokonale, plně a dostatečně obsahuje vše, co je potřebné k víře a životu křesťanskému a v důsledku toho k věčné spáse duší. Tím se liší od římských katolíků, kteří považují tradici církve za rovnocenný zdroj poznání Božího zjevení a oboje smí autenticky vykládat pouze učitelský úřad církve (Magisterium). Protestantští teologové v této souvislosti upozorňují, že římští katolíci mají rovněž pouze jednu normu normans, kterou je římský papež - ten s konečnou platností rozhoduje o závaznosti rozhodnutí církevních sněmů a tím zprostředkovaně o kanonicitě a výkladu Písma, které je tím degradováno na pouhou normu normatu. http://cs.wikipedia.org/wiki/Sola_scriptura

²²⁾       Katechismus § 846“ Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní otcové? Je–li formulováno kladně, znamená, že veškerá spása pochází od Krista–hlavy skrze církev, která je jeho tělem: „Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“

²³⁾       Matouš 10,34-39  „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“

²⁴⁾       Avignonské papežství Roku 1303 spolu s pontifikátem Bonifácem VIII. končí éra v dějinách papežství, kdy papežové prosazují svou nadřazenost nad světskými vládami. Zejména francouzský král Filip IV. Sličný se snažil zasahovat do vnitrocírkevních záležitostí. Naopak se mu podařilo prosadit, že roku 1305 byl zvolen papežem Francouz – arcibiskup z Bordeaux Bertrand de Got, který přijal jméno Klement V. Papež byl oddán králi tak hluboce, že přeložil sídlo papeže z Říma do francouzského Avignonu. V tomto městě pobývalo ještě dalších šest papežů. Řím během této doby pustl a lid trpěl neustálými boji mezi šlechtickými rody. Římskému notáři Colovi di Rienzo se podařilo získat vládu nad městem jako tribun lidu. Uznal ho i papež, ale při novém povstání lidu byl zabit. Papežský legát kardinál Albornoz udělal v Římě pořádek, pro svou spravedlnost si získal římský lid. Události v Římě obrátily pozornost zpátky k „Věčnému městu“, které chátralo čím dál víc. K návratu do Říma se odhodlal Urban V. Řím 63 let neměl žádného papeže. Urban V. zde nalezl jen zchátralé budovy, kde nemohly sídlit úřady, proto se zase vrátil do Avignonu. Nový papež Řehoř XI. se do Říma vrátit nechtěl. Učinil tak na naléhání sv. Kateřiny Sienské. Ta papeže roku 1376 osobně navštívila a přemluvila ho, aby se vrátil do Říma a tentokrát už definitivně. Nebylo to pouze přáním této svaté panny, ale hrál zde roli i nátlak císaře Karla IV. Tímto doba papežů v Avignonu definitivně končí. http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_pape%C5%BEstv%C3%AD

²⁵⁾       Papež Řehoř XI. po návratu do Říma roku 1378 umírá. Obyvatelé se obávali že bude opět zvolen francouzský papež, který odjede do Avignonu, proto vtrhli do Vatikánu. Zvolen byl Bartolomeo Prigano a přijal jméno Urban VI. Byl to muž bezúhonný a zapálený pro reformu církve. Chyběla mu však schopnost kompromisu a také neuměl jednat s lidmi. Kardinálům, kteří se nechtěli vrátil z Avignonu, hrozil exkomunikací. Kardinálové se sešli již po několika měsících v italském městě Fondi a prohlásili volbu Urbana VI. za neplatnou. Zvolili si nového papeže, který přijal jméno Klement VII. Ten se přestěhoval znovu do Avignonu. Urban se ale svého úřadu nevzdal. Tak začalo v církvi 39leté období papežského schizmatu.Jak římský, tak avignonský papež proti sobě vyhlašovali klatby a dokonce svolávali proti sobě vojska, což vedlo k zvyšování finančního břemene věřících. To znamenalo zvýšení daní, což vedlo také k zneužívání prodeje odpustků. Otázka, který z papežů je ten pravý, vyvolávala nervozitu a napětí. Vzdělanci poukazovali na osvědčenou praxi, že když zachvátilo církev nějaké vnitřní napětí, řešení nalezl všeobecný koncil. V roce 1409 se sešli kardinálové z Říma a z Avignonu v italském městě Pisa. Vyzvali oba papeže k abdikaci, ti to odmítli. Oba byli prohlášeni za „rušitele míru“ a sesazeni. Přistoupilo se k volbě nového papeže a tím se stal Alexandr V. Ten se usadil v Bologni a byl uznán Francií, Anglií a většinou německých biskupů. Římský a avignonský papež se však nevzdali, takže církev měla tři papeže. Dle pařížské univerzity byl konečně čas ke svolání koncilu. Toho se ujal Zikmund Lucemburský koncem roku 1414. Sněm si vytkl za cíl provést reformu „v hlavě i v údech“. Koncil došel k názoru že stojí nad papežem, tudíž mohl schválit cokoliv bez souhlasu papeže. Na koncilu došlo k odstranění papežského schizmatu a ke slovu se dostal konciliarismus, podle kterého je všeobecný koncil nadřazen i papeži. http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_pape%C5%BEstv%C3%AD

²⁶⁾       Katechismus § 891 „„Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.

²⁷⁾       …Neomylnost papežského úřadu definoval 1. vatikánský koncil v konstituci Pastor aeternus (Věčný pastýř) z 18. 7. 1870  http://www.iencyklopedie.cz/neomylnost-papeze/

²⁸⁾       Teologický pojem vzniklý ve středověku z lat. trans, »přes«, a substantia, »podstata«, přijatý i - tridentským koncilem (DS 1625). Označuje se jím nauka, podle níž při - mši svaté dochází k přeměně podstaty chleba a vína v Kristovo tělo a krev, jež jsou přítomny pod patrným vzhledem chleba a vína (pod tzv. - eucharistickými způsobami). - Posvěcení. http://www.iencyklopedie.cz/transsubstanciace/  I po formální dogmatizaci pokračovala kritika transsubstanciačního chápání Kristovy přítomnosti; k nejvýznamnějším kritikům patřil John Wycliffe (Viklef) a v 16. století ji odmítly všechny reformační směry. Římskokatolická církev ji proto znovu potvrdila na Tridentském koncilu, v 2. kánonu 13. Sezení. Jestliže někdo řekne, že v posvátné a svaté svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína sjednoceně s tělem a krví Krista a odmítá zázračnou a prostou změnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kdy zůstávají pouze podoby chleba a vína, kteroužto změnu Církev katolická příhodně nazývá transsubstanciací, budiž proklet!  … http://cs.wikipedia.org/wiki/Transsubstanciace

²⁹⁾       Církevní učení o očistci bylo vyhlášeno na koncilech v Lyonu (1274), ve Florencii (1439) a v Tridentu (1563). Pravoslaví učení o očistci neuznává, protestantizmus ho odmítá jako nebiblické. http://www.iencyklopedie.cz/ocistec/

³⁰⁾       Počínaje 11. stoletím v katolické církvi dochází pod vlivem právnického vnímání k posunu ve vnímání smíření. Podle tohoto pojetí zásluhy Ježíše Krista a svatých vytvářejí nepředstavitelný poklad milosti, z něhož církev jakožto ta, které náleží Petrova „moc klíčů“ a tento poklad víry spravuje, může rozdělovat. V odpuštění (či odpustku) tedy církev dává hříšníkovi z tohoto pokladu milosti, co mu schází, aby byl u Boha hned ospravedlněn. Odpustkem tak byl hříšník zproštěn tzv. časného trestu za hřích a v případě úmrtí nemusel za své provinění pykat v očistci. http://cs.wikipedia.org/wiki/Odpustky Doktrína o odpustcích byla konečně prohlášená za oficiální dogma církve, papežem Klementem VI. v r. 1343. Klement uvažoval: "jedna krůpěj Kristovy krve by stačila na spásu celého lidstva!" Zbytek prolité krve plus jeho moc "zvýšena zásluhami Požehnané Panny a přebytky dobrých skutků svatých" tvoří výše zmíněný "poklad církve. Papežskou bulou v 1476 papež Sixtus IV. rozšířil tato privilegia na duše v očistci (zkrácení času mrtvých v očistci) za podmínky, že jejich příbuzní zakoupí od církve odpustky. (Earle E. Cairnes: "Christianity Through the Centuries: A History of the Christian Church" 1981)

³¹⁾       Dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo vyhlášeno papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950 apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus. http://cs.wikipedia.org/wiki/Dogma_o_nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie

³²⁾       Neposkvrněné početí Panny Marie je dogma katolické církve, které tvrdí, že Marie jako jediný člověk počata bez dědičné nedokonalosti všeho lidstva - prvotního hříchu. Dogma se tedy týká pouze narození Marie, Mariina těhotenství se týká učení o panenském početí Ježíše Krista.  První úvahy o vyhlášení dogmatu o bezhříšném narození Marie se objevily už v 9. století pod vlivem syrské tradice. Jako dogma byla tato idea vyhlášena „ex cathedra“ papežem Piem IX. dne 8. prosince 1854 bulou Ineffabilis Deus: Nauka, podle níž blažená Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s hledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto jí musí všichni věřící pevně a trvale věřit. Jestliže by si tedy někdo (Bůh ať tomu zabrání!) svobodně osoboval smýšlet odlišně od toho, co jsme My definovali, ať ví a sezná, že svým vlastním úsudkem sebe sama zavrhuje; že ztroskotal ve víře; že se oddělil od církve a není s ní v jednotě; že kromě toho sám tímtéž upadl do trestů, které jsou stanoveny pro toho, kdo by si dovolil projevit ústně, písemně nebo nějakým jiným způsobem navenek bludy, které chová ve svém srdci. http://cs.wikipedia.org/wiki/Dogma_o_neposkvrn%C4%9Bn%C3%A9m_po%C4%8Det%C3%AD_Panny_Marie