OČISTEC je nebo není biblický?

Očistec .

Jak už jsme uvedli, katolicismus učí, že zatímco Kristova smrt na kříži umožnila, aby hříchy byly odpuštěny, omilostněný hříšník musí trpět nedefinovanou bolest či muka neznámé intenzity a časové délky, aby se očistil a mohl do nebe. Zatímco katolicismus připouští, že je teoreticky možné, aby se člověk očistil skrze utrpení tohoto světa a následnou smrtí, nikdo, ani papež sám, neví, zda se tak stalo. A proto většina katolíků očekává, že stráví neznámou časovou délku v očistci. Odmítnutí přijmout tuto doktrínu, znamená být exkomunikován z římskokatolické církve!

Jak Trent, tak i Vatikán II mluví o těch, kteří - i když Kristus za jejich hříchy trpěl – „musí ještě za své hříchy trpět v ohni očistce." (Flannery) Vatikán II dále vysvětluje svou doktrínu:

„Doktrína očistce jasně demonstruje, že i když vina za hřích byla odstraněna, trest za hřích, nebo za jeho následek může zůstat, aby byl hříšník vykoupen a očištěn svým utrpením.

V očistci duše těch, kteří zemřeli v Boží lásce, a byly upřímně kajícné - které ale neuspokojily dostatečným pokáním za své hříchy, jsou očištěny tresty, které byly určeny k očistění hříchu.“
Co znamená DOSTATEČNÁ kajícnost? TO NIKDO NEVÍ! Katolická církev ji nikdy nedefinovala. Kde Bible tvrdí, že „trest očisťuje od hříchu“? NIKDE!

NEMOŽNÁ DOKTRÍNA
Doktrína očistce znásilňuje jak logiku, tak i Písmo. Římanům 6:23 píše: „Mzda za hřích je smrt," (věčné oddělení od Boha) - ne nějaká, časově omezená doba. Nebýt Kristovy oběti na kříži, byli bychom ztraceni navěky. Právě tak není hřích něco, co by se dalo, ať už jakýmkoliv utrpením - vymazat z našich srdcí a duší! Hřích je součástí naší přirozenosti! Pravda, utrpení může změnit dočasně náš postoj, ale v okamžiku, kdy bolest přešla, počnou se vracet staré návyky, protože SRDCE ZŮSTALO NEZMĚNĚNÉ! POUZE BOŽÍ ZÁZRAK může očistit duši od hříchu, zázrak, který ponechá člověku svobodu volby a na druhé straně uspokojí požadavek Boží nekonečné spravedlnosti.

Bible učí, že je pouze jedna cesta pro očištění duše: skrze krev Ježíše Krista, vylitou na kříži jako výkupné za hřích, novým zrozením pomocí Ducha svatého skrze víru v Ježíše Krista, a Jeho dokončeným spásným dílem. A tak doktrína o očisťování skrze utrpení je falešná ve dvou bodech: 1) Je nemožné, aby utrpení očistilo srdce od hříchu a 2) Není zapotřebí, aby omilostněný hříšník trpěl za svůj hřích, protože Kristus již zaplatil plnou pokutu, vyžadovanou Boží spravedlností. A pouze na tomto základě je člověk očištěný!
Bible prohlašuje, že Kristus, „když d o k o n a l očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech," (Židům 1:3) a tím jasně říká, že očištění je skončené. A opět: „Krev Ježíše Krista, Božího Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu." (1 Jan 1:7) Písmo je velmi jasné v tom, že to bylo prolití krve Ježíše Krista v Jeho smrti pod Božím soudem, co nás očistilo. Kromě toho: „Bez prolití krve není odpuštění hříchů.“ Židům 9:22 O očistci se neříká, že se tam prolévá krev, ale že je tam „očistný oheň". To jediné očištění našich duší a srdcí od hříchu bylo však vykonáno Kristem; lze jej přijmout pouze vírou a uskutečňuje se pouze v srdci Boží milostí.

Dalším důvodem, proč utrpení - ať už zde na zemi či v očistci - vytrpěné samotným hříšníkem, nemůže očistit od hříchu je: Ten, který přináší oběť za hřích, musí být sám bez hříchu. Šedesát dvakrát je nám řečeno ve Starém zákoně, že zvířata, která mají být obětována, musí být „bez poskvrny“. (Exodus 12:5, 29:1, Leviticus 1:3 a podobně) A tak žádné množství hříšníkova utrpení - ať už zde či v očistci, nemůže jej, ani nikoho jiného očistit od hříchu. Pouze oběť bez hříchu je dostačující.
O Ježíši Kristu je nám řečeno: „Hřích nikdy neučinil," (1 Petr 2:22) „toho, který nepoznal hřích," (2 Kor 5:21) a „v Něm není hříchu". (1 Jan 3:5) Absolutní bezhříšnost byla nezbytná, jinak by Kristus za naše hříchy zemřít nemohl, protože by sám byl pod trestem smrti za hříchy vlastní! A tak Petr mohl říci, že „On, spravedlivý, trpěl za nespravedlivé, aby nás mohl přivést k Bohu," což znamená do nebe a ne do očistce! (1 Petr 3:18) Dodává k tomu (2 Petr 1:9), že ti, kterým tato jistota schází, zapomněli, že „byli očištěni od svých hříchů".

Jestliže jsme uvěřili v Krista jako svého Spasitele, máme také vírou přijmout skutečnost, že Bůh nás očistil skrze Kristovo dokonané dílo.

PŮVOD, VÝVOJ A ÚČEL TÉTO DOKTRÍNY

Idea očistce, smyšleného místa konečného očištění, byla „objevena" papežem Řehořem Velikým v roce 593. Odpor proti přijetí této doktríny (jelikož šla přímo proti Písmu!) byl takový, že to trvalo téměř 850 let, než se stala katolickou doktrínou! Přijal ji teprve Florentinský sněm v r. 1439. Žádná jiná doktrína nezvětšila tolik moc církve a také žádná ji nepřidala tolik příjmu! Do dnešního dne visí hrozba očistce nad katolíky, kteří proto dávají a dávají dary církvi, aby jim pomohla co nerychleji opustit toto místo utrpení.
Řím slibuje, že člověk eventuálně bude z očistce propuštěn a vejde do nebe, pokud všechna nařízení církve budou dodržená. Přesto však církev nebyla nikdy schopná definovat, kolik času ten či ta musí v očistci strávit a o kolik se doba muk zkracuje tím či oním darem, mší či modlitbou za duši v očistci.
Je totální pošetilostí uvěřit v nějaké propuštění z utrpení církvi, která není ani schopná definovat, jak dlouho tam musí člověk být za každý hřích, nebo o kolik se pobyt zkracuje tím či oním rituálem nebo sumou peněz darovanou církvi. Přesto všechno jsou církvi nabízeny dary a lidé v posledních vůlích odkazují velké částky (vzpomeňte si na Jindřicha VIII.) na mše, sloužené v jejich prospěch. Tento proces se nikdy nezastaví - stále nové a nové mše je zapotřebí odsloužit.
Sněm Trentský, Vatikán II a následný „Kód kanonického zákona“ obsahují mnoho složitých předpisů, jak uplatnit zásluhy živých - a hlavně mše - na mrtvé k očistě jejich hříchů a ke zkrácení jejich doby pobytu v očistci:
„Církev nabídne Nejsvětější svátost (oběť) za mrtvé tak, aby mrtví dostali pomoc modlitbami, a živí útěchu v naději. Mezi mšemi za mrtvé je pohřební mše ta nejdůležitější. Mše za mrtvé může být sloužena v té chvíli, kdy je zpráva o smrti přijata.“ (Flannery)
Hlavním architektem této hrůzně falešné - ale nesmírně ziskové doktríny, byl augustiánský mnich jménem Augostino Trionfo. V době jeho života (14. století) papežové vládli jako absolutní vládci nad nebem i zemí. Svou mocí odmítnout či přijmout (Matouš 18:18) nejenom že dosazovali a sesazovali krále, ale lidé věřili, že mohou - z vlastní vůle - otevřít či zavřít vstup do nebe. Genius Trionfův tuto autoritu ještě zvětšil o další, třetí oblast, na příkaz papeže Jana XXII. Von Dolliger vysvětluje:

„Bylo již řečeno dříve, že moc „náměstka Božího“ se vztahuje na dvě říše, pozemskou a nebeskou. Od konce třináctého století byla přidána říše třetí, která byla přiřknuta papežovi teology kurie: Očistec.“

PROBLÉM S PODPOROU Z 2 MAKABEJSKÝCH

Gavin píše, jak se v jeho dnech (počátek 18. století) všeobecně učilo, že očistec má sedm podlaží. Chudí byli v tom nejnižším, kde byl oheň nejchladnější, králové v nejvyšším, kde oheň pálil nejvíce. Prý Bůh ve své dobrotě to tak naplánoval, protože králové a vladaři měli prostředky platit církvi více, aby dostali své duše ven, kdežto chudí méně. Gavin píše o tom, jak chudí lidé, když slyšeli, že jejich příbuzný, který právě zemřel, je mezi žebráky v očistci, sebrali dostatek peněz na mše, aby svého příbuzného dostali o něco výše, na hořejší poschodí. Pravda, utrpení tam bude větší, ale také bude mít lepší společnost! A tak kněží vybírali peníze, aby na jedné straně zvýšili utrpení, a na straně druhé, aby dostali chudé příbuzné z očistce ven!
Slovo „očistec", ani jakákoliv podobná myšlenka, se v Bibli nevyskytuje! Ani Ježíš Kristus neučinil jednu jedinou narážku v tomto směru! Katolický obhájce Keating přiznává, že tato doktrína „není výslovně v Písmu vyjádřena". (Karl Keating, „Catholicism and Fundamentalism: The Attack on „Romanism" by „Bible Christians," 1988) Jediný verš, který je na obranu očistce vždy citovaný, je z

apokryfní literatury: „Je svatá a záslužná myšlenka modlit se za mrtvé, aby mohli být uvolněni ze svých hříchů.“ (2 Makabejští 12:46)
Máme tři základní problémy s tímto veršem. Za prvé, v Bibli není ani jeden příklad modlitby za mrtvé! Písmo jasně říká, že „je souzeno člověku jednou zemřít a potom bude soud." (Židům 9:27) Po smrti je na modlitbu pozdě - vše co následuje, je soud. Proto tento verš je v rozporu s Biblí.
Za druhé: Ti, o kterých je zde řeč, byli modloslužebníci: "U každého z padlých našli pod šatem amulety bůžků z Jabny, které Zákon židům zakazuje. Všem bylo zřejmé, že to byla příčina, proč padli. (2 Makabejští 12:40) Modlářství bylo smrtelným hříchem a tak - podle katolické doktríny by skončili ne v očistci, ale v pekle, ze kterého není propuštění. Tím celý návrh se za ně modlit byl rouháním a ztrátou času - těžko nějaký základ pro založení doktríny.

Konečný argument: Sama kniha Makabejští prohlašuje, že v tom čase nebylo proroků a tak Boží inspirace skončila: „Nastalo veliké soužení v Izraeli, nejhorší ode dne, kdy se objevil poslední prorok." (1. Makabejská 9,27)  A opět: „a že se židé a jejich kněží usnesli, aby byl Šimeón natrvalo jejich vládcem a veleknězem, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok. "(2.Makabejská 14,17) Proto obě knihy „Makabejští" mohou být považovány v nejlepším za historický záznam - v žádném případě ne za Písmo! A tak nemůže nikdo podporovat žádnou doktrínu z takového zdroje. Není divu, že je v rozporu s Biblí!

A CO PAVLOVO UTRPENÍ?

Katoličtí obránci této doktríny, ve snaze držet se Bible, poukazují na dopis Koloským 1:24, kde Pavel říká: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za Jeho tělo, což je církev." Že Pavlovo utrpení nemělo nic společného s očištěním od hříchů, je jasné z faktu, že Kristovo utrpení vykonalo celou tu práci. Pouze dokonale čistá, neposkvrněná oběť a vylitá krev mohla toto vykonat. Tak co tím Pavel myslí?
Spíše než aby trpěl za očištění své duše, či kohokoliv jiného, Pavel trpěl, aby mohl přinést evangelium k druhým. Poukazoval na pronásledování a utrpení „všech, kteří žijí zbožně v Ježíši Kristu." (2 Timoteovi 3:12) Ježíš řekl svým učedníkům, že budou nenáviděni a pronásledováni světem (Jan 15:18-19) V tom kříži je pohoršení, (Galatským 5:11) a Pavel říká, že musíme být ochotni trpět pronásledování pro kříž Ježíše Krista. (Galatským 6:12)
Není to tak, že by Pavel, jako Kristus, trpěl za hříchy, aby dokončil to, co Kristus neudělal - protože On udělal vše, co bylo zapotřebí. Pavel procházel utrpením právě tak, jako jím procházejí všichni ostatní křesťané věrní Kristu. Je to proto, že se ztotožňujeme s Kristem a žijeme životy, které odsuzují svět a jeho zlo. A proto nás svět nenávidí, jako nenáviděl Krista. Kristus přece řekl, že Pavel musí velmi trpět pro Jeho jméno. (Skutky 9:16) Ve Skutcích 5:41 se učedníci radovali, že mohou v Jeho jménu trpět. Utrpení, které praví křesťané mají, je z rukou těch, kteří nenávidí Krista a jsou Jeho křížem uraženi.
Filipským 1:29 říká, že trpět je výsadou, kvůli nenávisti, kterou svět pro Krista má. „Neboť vám je z milosti dáno nejenom v Krista věřit, ale také pro Něj trpět." 1 Timoteovi 4:10 říká, že „pracujeme a trpíme, protože věříme v živého Boha". Petr také poukázal na utrpení, které přichází na každého křesťana, který je věrný Kristu. (1 Petr 3:14, 4:13)
Ve Filipským 3:10 Pavel vyjadřuje přání „znát Krista a účast na Jeho utrpení". Je jasné, že Pavel má na mysli utrpení zde na zemi z rukou hříšníků, ne utrpení v budoucím očistci, aby se očistil od hříchu. Pavel píše v Římanům 8:18, že „utrpení v tomto nynějším čase se nedá srovnat se slávou, která na nás bude zjevena." V žádném případě zde není myšlenka na očistec. My jdeme z útrap tohoto světa do přítomnosti a slávy Krista a Boha.

DALŠÍ VÁŽNÝ PROBLÉM S OČISTCEM

Doktrína očistce chybuje i v dalších směrech. Zapomíná, že jsme urazili nekonečnou Boží spravedlnost. Jakub říká, že i ten nejmenší hřích dělá hříšníka. Proč? Protože každý hřích je vzpourou proti Bohu, která odděluje člověka od Boha na věčnost. My jsme konečné bytosti, které nemohou zaplatit nekonečnou pokutu, kterou Boží spravedlnost vyžaduje. A proto není únik před peklem, kde hříšník musí navěky trpět. Vykoupit se z hříchů vlastním utrpením není tudíž možné.

Jistě, Bůh by mohl pokutu zaplatit - ale to by nebylo správné, protože není jedním z nás... A tak se Bůh stal člověkem. Tím že byl a) člověkem bez hříchu a b) Bohem v jedné osobě,  Ježíš Kristus byl schopný uspokojit požadavky své vlastní spravedlnosti tak, „aby kdokoliv v Něho uvěří, nezahynul, ale měl věčný život." (Jan 3:16) Jediné očištění od hříchu přichází jako dar z Boží milosti - každý pokus si je zasloužit či odpracovat znamená odmítnutí Boží nabídky milosti nehodným hříšníkům. Kromě toho myšlenka, že ještě nějaké utrpení zůstalo potom, co Kristus zvolal na kříži „dokonáno jest," je rouhavým popřením vykoupení, které On dokonal a spásy, kterou nabízí.

V učení o očistci opět vidíme římský katolicismus. Nepřijímá Boží nabídku spásy, ale trvá na tom, že musí přidat lidskou snahu k tomu, co udělal Kristus. Přestože katolicismus potvrzuje, že spása je finálně skrze víru, přitom učí, že dobré skutky (které řídí v člověku Bůh) jsou nezbytné pro spásu. Znovu citujeme Vatikán II:
„Od nejdávnějších časů církve, byly dobré skutky nabízeny Bohu za spásu hříšníků, modlitbami a dobrými činy svatého lidu byl kajícný hříšník omyt, očištěn a vykoupen. Následujíce v Kristových šlépějích, ti, kteří v Něj vždy věřili - nesli své kříže, aby zaplatili za své vlastní hříchy a za hříchy jiných, aby pomohli svým bratrům získat Boží spásu.“ (Flannery)

SMRTELNÝ ROZPOR

Jenom slepá poslušnost vůči jejich církvi, zabraňuje římským katolíkům, aby viděli, že doktrína očistce obsahuje zřejmé a smrtelné rozpory! Na jedné straně je řečeno, že Kristova oběť není dostatečná, aby dostala kohokoliv do nebe, ale jako dodatek k Jeho utrpení na kříži musí hříšník, kterému bylo odpuštěno, sám projít utrpením, aby se od svého hříchu očistil. Na druhé straně v jasném rozporu je řečeno, že mše, která je opakovanou reprezentací Kristovy oběti, krátí - jakousi neznámou mocí - bolest a utrpení očistce. To znamená, že kdyby byl odsloužen dostatečný počet mší, hříšník by byl očištěn ode všech hříchů - bez jakékoliv bolesti a utrpení! To znamená, že vlastně nemusíme vůbec trpět, aby naše hříchy byly odpuštěny!

Kdyby skutečně člověk musel trpět, než se mu otevře brána nebes - potom by církev neměla co nabídnout a ztratila by hlavní zdroj svých příjmů. To stejné by bylo pravdou, kdyby Kristova oběť za hřích, jak učí Bible, postačila k očištění hříchů člověka, církev by opět byla bez příjmů. A tak proto, aby církevní truhlice zůstaly stále plné, Řím učí, že hříšník musí být očištěn od hříchu pomocí určitých prostředků, které může zajistit pouze církev. Kristova oběť na kříži musela být nepostačující pro očištění hříchů, aby mše, za kterou církev dostává peníze, mohla být označena jako prostředek, který krátí dobu v očistci a otevírá dveře do nebe. Jak neuvěřitelné: To, co nemohlo uskutečnit Kristovo utrpení na kříži, má dokončit údajné opakování tohoto utrpení na katolických oltářích!
Kromě toho je nám řečeno, že i utrpení jiných snižuje čas, potřebný k očištění. A tak stigmata Padre Pia a utrpení „svatých" může dokončit to, co Kristus na kříži dokončit nemohl! Zamyslete se opět nad tímto: „Následují v Kristových šlépějích ti, kteří v Něj věřili. Oni vždy nesli své kříže, aby odčinili své hříchy i hříchy druhých." Závěr: Kristův kříž mohl pouze odpustit - ne očistit, ale kříže jiných mohou hříchy očistit a tak vykonat víc než kříž Ježíše Krista!

A tak doktrína očistce má v sobě osudný rozpor: Prohlašuje, že jeden musí trpět, aby mohl být očištěn od svých hříchů, a v tom stejném čase tvrdí, že hříšník trpět nemusí, jestliže jsou prováděna určitá nařízení. Hlavním prostředkem ke snížení utrpení je opakování mše, ale je mnoho jiných. Snížení, nebo dokonce vyloučení utrpení, jsou také ovlivněny „odpustky". Tato doktrína bude vysvětlena v dalším článku.

 Dave Hunt "Žena jedoucí na šelmě"

Skutky apoštolů  10:43   

"Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“  

Římanům  11:27    

"to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘ 

Efezským  1:7    

"V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost", 

Židům  9:28    

"tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají."

Židům  10:17 - 18  

 "na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti."

1. Janův  1:9    

"Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti."

1. Janův  2:2    

"On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa."

1. Janův  2:12    

"Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno."

1. Janův  3:5    

"A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není."

1. Janův  4:10    

"V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy."