Proč máme věřit, že existuje očíistec? Co o něm učí Bůh ve svém Slově, Bibli?

Očistec je nebo není Biblický? Učí o něm Ježíš?

Písmo praví:

 Izajáš  43:25

Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.

Skutky apoštolů  10:43

"Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“

Římanům  11:27

"to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘

Efezským  1:7

"V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost",

Židům  9:28

"tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají."

Židům  10:17 - 18

"na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti."

1 Jan 1:7

“Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.”

1. Janův  1:9

"Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti."

1. Janův  2:2

"On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa."

1. Janův  2:12

"Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno."

1. Janův  3:5

"A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není."

1. Janův  4:10

"V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy."

Katolicismus však učí, že zatímco Kristova smrt na kříži umožnila, aby hříchy byly odpuštěny, omilostněný hříšník musí trpět nedefinovanou bolest či muka neznámé intenzity a časové délky, aby se očistil a mohl do nebe.

Katechismus Paragraf 1030 (Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti..)  Milující Otec nechá své děti trpět, aby si zasloužili Jeho lásku?  ………….

BŮH JE LÁSKA, “u Něho není proměny ani střídání světla a stínu. (Jakub 1,17) přesto si o Něm myslíme, že si musíme Jeho lásku zasloužit?

- Kolik utrpení musíme snést, abychom vyšli z očistce?  ----------------------------

Zatímco katolicismus připouští, že je teoreticky možné, aby se člověk očistil skrze utrpení tohoto světa a následnou smrtí, nikdo, ani papež sám, neví, zda se tak stalo. A proto většina katolíků očekává, že stráví neznámou časovou délku v očistci. Odmítnutí přijmout tuto doktrínu, znamená být exkomunikován z římskokatolické církve! (kde je ta svoboda v Ježíšové církvi?)

Vatikán II mluví o těch, kteří - i když Kristus za jejich hříchy trpěl – „musí ještě za své hříchy trpět v ohni očistce." (Flannery) Vatikán II dále vysvětluje svou doktrínu:

„Doktrína očistce jasně demonstruje, že i když vina za hřích byla odstraněna, trest za hřích, nebo za jeho následek může zůstat, aby byl hříšník vykoupen a očištěn svým utrpením. (Ježíšovo utrpení totiž nebylo dostatečné, jinak by se člověk již nemusel podílet na odčinění si svých ODPUŠTĚNÝCH hříchů)

V očistci duše těch, kteří zemřeli v Boží lásce, a byly upřímně kajícné - které ale neuspokojily dostatečným pokáním za své hříchy, jsou očištěny tresty, které byly určeny k očistění hříchu.“

- Co znamená DOSTATEČNÁ kajícnost?

TO NIKDO NEVÍ! Katolická církev ji nikdy nedefinovala. Kde Bible tvrdí, že „trest očisťuje od hříchu“? NIKDE!

- NEMOŽNÁ DOKTRÍNA --------------------------------------------------------------------------

Doktrína očistce znásilňuje jak logiku, tak i Písmo. Římanům 6:23 píše: „Mzda za hřích je smrt," (věčné oddělení od Boha) - ne nějaká, časově omezená doba. Nebýt JEŹÍŠOVY  oběti na kříži, byli bychom ztraceni navěky. Právě tak není hřích něco, co by se dalo, ať už jakýmkoliv utrpením - vymazat z našich srdcí a duší! Hřích je součástí naší přirozenosti! Pravda, utrpení může změnit dočasně náš postoj, ale v okamžiku, kdy bolest přešla, počnou se vracet staré návyky, protože SRDCE ZŮSTALO NEZMĚNĚNÉ! POUZE BOŽÍ ZÁZRAK může očistit duši od hříchu, zázrak, který ponechá člověku svobodu volby a na druhé straně uspokojí požadavek Boží nekonečné spravedlnosti.

Bible učí, že je pouze jedna cesta pro očištění duše: skrze krev Ježíše Krista, vylitou na kříži jako výkupné za hřích, novým zrozením pomocí Ducha svatého skrze víru v Ježíše Krista, a Jeho dokončeným spásným dílem.

A tak doktrína o očisťování skrze utrpení je falešná ve dvou bodech:

1) Je nemožné, aby utrpení očistilo srdce od hříchu a

2) Není zapotřebí, aby omilostněný hříšník trpěl za svůj hřích, protože Kristus již zaplatil plnou pokutu, vyžadovanou Boží spravedlností. A pouze na tomto základě je člověk očištěný!

Bible prohlašuje, že Kristus, Když d o k o n a l  očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech  (Židům 1:3) a tím jasně říká, že očištění je skončené. A opět: „“Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.” (1 Jan 1:7)

Písmo Božího Slova je velmi jasné v tom, že to bylo prolití krve Ježíše Krista v Jeho smrti pod Božím soudem, co nás očistilo.

Kromě toho: „Bez prolití krve není odpuštění hříchů.“ Židům 9:22

- Prolévá se krev v očistci na odpuštění hříchů? --------------------------------------

O očistci se neříká, že se tam prolévá krev, ale že je tam „očistný oheň".

To jediné očištění našich duší a srdcí od hříchu bylo však vykonáno Ježíšem Kristem; lze jej přijmout pouze vírou a uskutečňuje se pouze v srdci Boží milostí.

- PROČ SE NELZE OČISTIT OD SVÝCH HŘÍCHŮ SVÝM VLASTNÍM PŘIČINĚNÍM? --------

Dalším důvodem, proč utrpení - ať už zde na zemi či v očistci - vytrpěné samotným hříšníkem, nemůže očistit od hříchu je: Ten, který přináší oběť za hřích, musí být sám bez hříchu. Šedesát dvakrát je nám řečeno ve Starém zákoně, že zvířata, která mají být obětována, musí být „bez poskvrny“. (Exodus 12:5, 29:1, Leviticus 1:3 a podobně)

A tak žádné množství hříšníkova utrpení - ať už zde či v očistci, nemůže jej, ani nikoho jiného očistit od hříchu.

Pouze oběť bez hříchu je dostačující.

O Ježíši Kristu je nám řečeno: „Hřích nikdy neučinil," (1 Petr 2:22) „toho, který nepoznal hřích," (2 Kor 5:21) a „v Něm není hříchu". (1 Jan 3:5) Absolutní bezhříšnost byla nezbytná, jinak by Ježíš Kristus za naše hříchy zemřít nemohl, protože by sám byl pod trestem smrti za hříchy vlastní! A tak Petr mohl říci, že „On, spravedlivý, trpěl za nespravedlivé, aby nás mohl přivést k Bohu,"

což znamená do nebe a ne do očistce! (1 Petr 3:18)

Dodává k tomu (2 Petr 1:9), že ti, kterým tato jistota schází, zapomněli, že „byli očištěni od svých hříchů".

Jestliže jsme uvěřili v Ježíše Nazaretského jako svého Spasitele, máme také vírou přijmout skutečnost, že Bůh nás očistil skrze Kristovo dokonané dílo.

- PŮVOD, VÝVOJ A ÚČEL TÉTO DOKTRÍNY (platná od roku 1439, ne od učení Ježíše) -----------------------

Idea očistce, smyšleného místa konečného očištění, byla „objevena" papežem Řehořem Velikým v roce 593. Odpor proti přijetí této doktríny (jelikož šla přímo proti Písmu!) byl takový, že to trvalo téměř 850 let, než se stala katolickou doktrínou! Přijal ji teprve Florentinský sněm v r. 1439. 

Žádná jiná doktrína nezvětšila tolik moc církve a také žádná ji nepřidala tolik příjmu! Do dnešního dne visí hrozba očistce nad katolíky, kteří proto dávají a dávají dary církvi, aby jim pomohla co nerychleji opustit toto místo utrpení.

Řím slibuje, že člověk eventuálně bude z očistce propuštěn a vejde do nebe, pokud všechna nařízení církve budou dodržená. 

Přesto však církev nebyla nikdy schopná definovat, kolik času ten či ta musí v očistci strávit a o kolik se doba muk zkracuje tím či oním darem, mší či modlitbou za duši v očistci.

Je totální pošetilostí uvěřit v nějaké propuštění z utrpení církvi, která není ani schopná definovat, jak dlouho tam musí člověk být za každý hřích, nebo o kolik se pobyt zkracuje tím či oním rituálem nebo sumou peněz darovanou církvi.

Přesto všechno jsou církvi nabízeny dary a lidé v posledních vůlích odkazují velké částky (vzpomeňte si na Jindřicha VIII.) na mše, sloužené v jejich prospěch. Tento proces se nikdy nezastaví - stále nové a nové mše je zapotřebí odsloužit.

Sněm Trentský, Vatikán II a následný „Kód kanonického zákona“ obsahují mnoho složitých předpisů, jak uplatnit zásluhy živých - a hlavně mše - na mrtvé k očistě jejich hříchů a ke zkrácení jejich doby pobytu v očistci:

„Církev nabídne Nejsvětější svátost (oběť) za mrtvé tak, aby mrtví dostali pomoc modlitbami, a živí útěchu v naději. Mezi mšemi za mrtvé je pohřební mše ta nejdůležitější. Mše za mrtvé může být sloužena v té chvíli, kdy je zpráva o smrti přijata.“ (Flannery)

Hlavním architektem této hrůzně falešné - ale nesmírně ziskové doktríny, byl augustiánský mnich jménem Augostino Trionfo. V době jeho života (14. století) papežové vládli jako absolutní vládci nad nebem i zemí. Svou mocí odmítnout či přijmout (Matouš 18:18)

nejenom že dosazovali a sesazovali krále, ale lidé věřili, že mohou - z vlastní vůle - otevřít či zavřít vstup do nebe.

Genius Trionfův tuto autoritu ještě zvětšil o další, třetí oblast, na příkaz papeže Jana XXII. Von Dolliger vysvětluje:

„Bylo již řečeno dříve, že moc „náměstka Božího“ se vztahuje na dvě říše, pozemskou a nebeskou. Od konce třináctého století byla přidána říše třetí, která byla přiřknuta papežovi teology kurie: Očistec.“

- PROBLÉM S PODPOROU Z 2 MAKABEJSKÝCH -----------------------------------------------

Gavin píše, jak se v jeho dnech (počátek 18. století) všeobecně učilo, že očistec má sedm podlaží. Chudí byli v tom nejnižším, kde byl oheň nejchladnější, králové v nejvyšším, kde oheň pálil nejvíce. Prý Bůh ve své dobrotě to tak naplánoval, protože králové a vladaři měli prostředky platit církvi více, aby dostali své duše ven, kdežto chudí méně. Gavin píše o tom, jak chudí lidé, když slyšeli, že jejich příbuzný, který právě zemřel, je mezi žebráky v očistci, sebrali dostatek peněz na mše, aby svého příbuzného dostali o něco výše, na hořejší poschodí. Pravda, utrpení tam bude větší, ale také bude mít lepší společnost! A tak kněží vybírali peníze, aby na jedné straně zvýšili utrpení, a na straně druhé, aby dostali chudé příbuzné z očistce ven!

Slovo „očistec", ani jakákoliv podobná myšlenka, se v Bibli nevyskytuje! Ani Ježíš Kristus neučinil jednu jedinou narážku v tomto směru! Katolický obhájce Keating přiznává, že tato doktrína „není výslovně v Písmu vyjádřena".

 (Karl Keating, „Catholicism and Fundamentalism: The Attack on „Romanism" by „Bible Christians," 1988) Jediný verš, který je na obranu očistce vždy citovaný, je z apokryfní literatury: „Je svatá a záslužná myšlenka modlit se za mrtvé, aby mohli být uvolněni ze svých hříchů.“ (2 Makabejští 12:46)

Máme tři základní problémy s tímto veršem.

1) v Bibli není ani jeden příklad modlitby za mrtvé! Písmo jasně říká, že „je souzeno člověku jednou zemřít a potom bude soud." (Židům 9:27) Po smrti je na modlitbu pozdě - vše co následuje, je soud. Proto tento verš je v rozporu s Biblí.

2) Ti, o kterých je zde řeč, byli modloslužebníci:

"U každého z padlých našli pod šatem amulety bůžků z Jabny, které Zákon židům zakazuje. Všem bylo zřejmé, že to byla příčina, proč padli. (2 Makabejští 12:40)

 Modlářství bylo smrtelným hříchem a tak - podle katolické doktríny by skončili ne v očistci, ale v pekle, ze kterého není propuštění.

Tím celý návrh se za ně modlit byl rouháním a ztrátou času - těžko nějaký základ pro založení doktríny.

3) Sama kniha Makabejští prohlašuje, že v tom čase nebylo proroků a tak Boží inspirace skončila: „Nastalo veliké soužení v Izraeli, nejhorší ode dne, kdy se objevil poslední prorok." (1. Makabejská 9,27)  A opět: „a že se židé a jejich kněží usnesli, aby byl Šimeón natrvalo jejich vládcem a veleknězem, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok."(2.Makabejská 14,17)

Proto obě knihy „Makabejští" mohou být považovány v nejlepším za historický záznam - v žádném případě ne za Písmo! A tak nemůže nikdo podporovat žádnou doktrínu z takového zdroje. Není divu, že je v rozporu s Biblí!

- A CO PAVLOVO UTRPENÍ? -------------------------------------------------------------------------

Katoličtí obránci této doktríny, ve snaze držet se Bible, poukazují na dopis Koloským 1:24, kde Pavel říká: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za Jeho tělo, což je církev."

Že Pavlovo utrpení nemělo nic společného s očištěním od hříchů, je jasné z faktu, že Kristovo utrpení vykonalo celou tu práci. Pouze dokonale čistá, neposkvrněná oběť a vylitá krev mohla toto vykonat. Tak co tím Pavel myslí?

Spíše než aby trpěl za očištění své duše, či kohokoliv jiného, Pavel trpěl, aby mohl přinést evangelium k druhým. Poukazoval na pronásledování a utrpení „všech, kteří žijí zbožně v Ježíši Kristu." (2 Timoteovi 3:12) Ježíš řekl svým učedníkům, že budou nenáviděni a pronásledováni světem (Jan 15:18-19) V tom kříži je pohoršení, (Galatským 5:11) a Pavel říká, že musíme být ochotni trpět pronásledování pro kříž Ježíše Krista. (Galatským 6:12)

Není to tak, že by Pavel, jako Ježíš Kristus, trpěl za hříchy, aby dokončil to, co Ježíš Nazaretský neudělal - protože On udělal vše, co bylo zapotřebí.

Pavel procházel utrpením právě tak, jako jím procházejí všichni ostatní křesťané věrní Ježíši Kristu. Je to proto, že se ztotožňujeme s Ježíšem Kristem a žijeme životy, které odsuzují svět a jeho zlo. A proto nás svět nenávidí, jako nenáviděl Ježíše Krista.

Ježíš přece řekl, že Pavel musí velmi trpět pro Jeho jméno. (Skutky 9:16 „Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno.”) Ve Skutcích 5:40-41 se učedníci radovali, že mohou v Jeho jménu trpět. Utrpení, které praví křesťané mají, je z rukou těch, kteří nenávidí Krista a jsou Jeho křížem uraženi (zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno).

Filipským 1:29 říká, že trpět je výsadou, kvůli nenávisti, kterou svět pro Krista má. „Neboť vám je z milosti dáno nejenom v Krista věřit, ale také pro Něj trpět." 1 Timoteovi 4:10 říká, že „pracujeme a trpíme, protože věříme v živého Boha". Petr také poukázal na utrpení, které přichází na každého křesťana, který je věrný Kristu. (1 Petr 3:14, 4:13-14 „Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá” “·  ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě vice radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“)

Ve Filipským 3:10 Pavel vyjadřuje přání „znát Ježíše Krista a účast na Jeho utrpení".

Je jasné, že Pavel má na mysli utrpení zde na zemi z rukou hříšníků, ne utrpení v budoucím očistci, aby se očistil od hříchu.

Pavel píše v Římanům 8:18, že „utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena."

V žádném případě zde není myšlenka na očistec. My jdeme z útrap tohoto světa do přítomnosti a slávy Krista a Boha.

- DALŠÍ VÁŽNÝ PROBLÉM S OČISTCEM ------------------------------------------------------------

Doktrína očistce chybuje i v dalších směrech.

Zapomíná, že jsme urazili nekonečnou Boží spravedlnost.

Jakub říká, že i ten nejmenší hřích dělá hříšníka. Proč? Protože každý hřích je vzpourou proti Bohu, která odděluje člověka od Boha na věčnost.

My jsme konečné bytosti, které nemohou zaplatit nekonečnou pokutu, kterou Boží spravedlnost vyžaduje.

A proto není únik před peklem, kde hříšník musí navěky trpět. Vykoupit se z hříchů vlastním utrpením není tudíž možné.

Jistě, Bůh by mohl pokutu zaplatit - ale to by nebylo správné, protože není jedním z nás... A tak se Bůh stal člověkem.

Tím že byl a) člověkem bez hříchu a b) Bohem v jedné osobě,  Ježíš Kristus byl schopný uspokojit požadavky své vlastní spravedlnosti tak, „aby kdokoliv v Něho uvěří, nezahynul, ale měl věčný život." (Jan 3:16)

Jediné očištění od hříchu přichází jako dar z Boží milosti

- každý pokus si je zasloužit či odpracovat znamená odmítnutí Boží nabídky milosti nehodným hříšníkům.

Kromě toho myšlenka, že ještě nějaké utrpení zůstalo potom, co JEŽÍŠ zvolal na kříži „dokonáno jest,"

je rouhavým popřením vykoupení, které On dokonal a spásy, kterou nabízí.

V učení o očistci opět vidíme římský katolicismus. Nepřijímá Boží nabídku spásy, ale trvá na tom, že musí přidat lidskou snahu k tomu, co udělal Ježíš Kristus. Přestože katolicismus potvrzuje, že spása je finálně skrze víru, přitom učí, že dobré skutky (které řídí v člověku Bůh) jsou nezbytné pro spásu. Znovu citujeme Vatikán II:

„Od nejdávnějších časů církve, byly dobré skutky nabízeny Bohu za spásu hříšníků, modlitbami a dobrými činy svatého lidu byl kajícný hříšník omyt, očištěn a vykoupen. Následujíce v Kristových šlépějích, ti, kteří v Něj vždy věřili - nesli své kříže, aby zaplatili za své vlastní hříchy a za hříchy jiných, aby pomohli svým bratrům získat Boží spásu.“ (Flannery)

- SMRTELNÝ ROZPOR --------------------------------------------------------------------------------

Jenom slepá poslušnost vůči jejich církvi, zabraňuje římským katolíkům, aby viděli, že doktrína očistce obsahuje zřejmé a smrtelné rozpory!

Na jedné straně je řečeno, že Ježíšova oběť není dostatečná, aby dostala kohokoliv do nebe, ale jako dodatek k Jeho utrpení na kříži musí hříšník, kterému bylo odpuštěno, sám projít utrpením, aby se od svého hříchu očistil.

Na druhé straně v jasném rozporu je řečeno, že mše, která je opakovanou reprezentací Ježíšovy oběti, krátí - jakousi neznámou mocí - bolest a utrpení očistce. To znamená, že kdyby byl odsloužen dostatečný počet mší, hříšník by byl očištěn ode všech hříchů - bez jakékoliv bolesti a utrpení!

To znamená, že vlastně nemusíme vůbec trpět, aby naše hříchy byly odpuštěny!

Kdyby skutečně člověk musel trpět, než se mu otevře brána nebes - potom by církev neměla co nabídnout a ztratila by hlavní zdroj svých příjmů. To stejné by bylo pravdou, kdyby  Ježíšova oběť za hřích, jak učí Bible, postačila k očištění hříchů člověka, církev by opět byla bez příjmů.

A tak proto, aby církevní truhlice zůstaly stále plné, Řím učí, že hříšník musí být očištěn od hříchu pomocí určitých prostředků, které může zajistit pouze církev.

Ježíšova oběť na kříži musela být nepostačující pro očištění hříchů, aby mše, za kterou církev dostává peníze, mohla být označena jako prostředek, který krátí dobu v očistci a otevírá dveře do nebe.

Jak neuvěřitelné:

To, co nemohlo uskutečnit Ježíšovo utrpení na kříži, má dokončit údajné opakování tohoto utrpení na katolických oltářích!

Kromě toho je nám řečeno, že i utrpení jiných snižuje čas, potřebný k očištění. A tak stigmata Padre Pia a utrpení „svatých" může dokončit to, co  Ježíš Kristus na kříži dokončit nemohl!

Zamyslete se opět nad tímto:

 „Následují v Kristových šlépějích ti, kteří v Něj věřili. Oni vždy nesli své kříže, aby odčinili své hříchy i hříchy druhých."

Závěr:

Ježíšův kříž mohl pouze odpustit - ne očistit, ale kříže jiných mohou hříchy očistit a tak vykonat víc než kříž Ježíše Krista! Toť učení katechismu ŘK

A tak doktrína očistce má v sobě osudný rozpor: Prohlašuje, že jeden musí trpět, aby mohl být očištěn od svých hříchů, a v tom stejném čase tvrdí, že hříšník trpět nemusí, jestliže jsou prováděna určitá nařízení. Hlavním prostředkem ke snížení utrpení je opakování mše, ale je mnoho jiných. Snížení, nebo dokonce vyloučení utrpení, jsou také ovlivněny „odpustky".                                              Dave Hunt "Žena jedoucí na šelmě

Jan  5:24   “Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.”

Přísloví  13:13   “Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby, kdežto kdo se bojí přikázání, dochází odplaty.”

Izajáš  55:11   “Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“

Jeremjáš  1:12   “Hospodin mi řekl: „Viděl jsi dobře. Bdím nad svým slovem, aby se uskutečnilo.“

Matouš  4:4   “On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“

2. Korintským  2:17   “My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu”

Židům  16,8-9

“Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost,”

Žalmy  86:5   “ neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.”

Žalmy  130:4   “Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.”

Matouš  26:28   “Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.”

Marek  3:29   “Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“

Skutky apoštolů  2:38   “ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého”

Skutky apoštolů  13:38   “Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon.”

Skutky apoštolů  26:18   “abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.‘

Koloským  1:14   “V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů:”

Židům  9:22   “Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.”

·  1. Janův  1:7   Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

·  1. Janův  1:9   Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Žalmy  103:3   “On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje”

Římskokatolická církev proklíná ty, kdo věří Bibli 100% (Písmu svatému), říká budiž proklet - Anathema sit.!

Nebezpečná učení: ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV OPUSTILA EVANGELIUM; TRIDENTSKÝ KONCIL V ČEŠTINĚ

Římský katolicismus se zrodil počátkem čtvrtého století, když císař Konstantin zasnoubil křesťanství s pohanstvím. Tak se otevřela široká cesta pro invazi pohanských praktik a pověr. Abychom však byli fér, musíme přiznat, že k fatálnímu zpohanštění římskokatolického učení nedošlo najednou, ale jednalo se spíše o postupný proces hromadění bludů. Zajímavou vlastností římského katolicismu je totiž princip kumulace bludů v čase. Tento princip spočívá ve skutečnosti, že Římskokatolická církev nikdy neruší bludy, které se již jednou staly součástí jejího oficiálního učení, ale naopak další bludy přijímá. Z tohoto principu kumulace bludů vyplývá, že stav učení dnešní Římskokatolické církve je mnohem horší, než jaký byl například v době Karla IV.

Otázkou ovšem je, kdy se vlastně učení Římskokatolické církve dostalo do zásadního konfliktu s pravdou Božího Slova - Bible. Věřím, že se milníkem, kdy se oficiální učení Římskokatolické církve dostalo do zásadního rozporu se samotným jádrem křesťanství - tedy Evangeliem, stal Tridentský koncil, který se konal v letech 1545-1563. Tridentský koncil totiž, ve svých článcích o ospravedlnění, přijal falešné evangelium a křesťany věřící pravému Evangeliu proklel.

Níže je jako příklad uvedeno několik kánonů (článků) Tridentského koncilu, které se týkají ospravedlnění. Kurzívou jsou pod každým článkem uvedeny verše z Bible, které kánonům Tridentského koncilu odporují. Takových veršů lze nalézt mnohem více než je zde uvedeno. Proto bych rád čtenáře povzbudil k samostatnému studiu Bible.

Tridentský koncil; Kánon 9:
Jestliže kdokoliv říká, že hříšník je ospravedlněn pouhou vírou v tom smyslu, že nic dalšího není požadováno ke spolupráci, aby se získala ospravedlňující milost a že není žádným způsobem třeba, aby byl nakloněn aktivitou své vůle; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Ř 3,20
Vždyť ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn', neboť ze zákona pochází poznání hříchu.
Ř 3,24
jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Ř 3,28
Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,
Ef 2,8
Milostí tedy jste spaseni skrze víru.
Tt 3,5
On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.

Tridentský koncil; Kánon 12:
Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra je pouhou důvěrou v Boží milost odpouštějící hříchy pro Kristovu zásluhu, nebo že jsme ospravedlněni pouze vírou. AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
J 1,12
Těm pak kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
J 3,36
Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.
1 J 5,13
Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.
Ř 3,28
Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.
Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'
Žd 7,25-27
Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.
2 Tm 1,12
Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.

Tridentský koncil; Kánon 14:Jestliže kdokoliv říká, že člověk je opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn, protože pevně věří, že jich je zproštěn a je ospravedlněn nebo, že nikdo není opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn nežli ten, který věří, že je ospravedlněn; a že ospravedlnění je provedeno pouhou důvěrou; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Sk 16,31a
Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen"
Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,

Tridentský koncil; Kánon 24: Jestliže kdokoliv říká, že obdržená spravedlnost není chráněna a zvyšována před Bohem skrze dobré skutky, ale říká, že dobré skutky jsou pouze ovocem a znamením, že bylo získáno ospravedlnění, ale nikoliv příčinou jeho zvýšení; AŤ JE PROKLET

Slova Bible:
Ga 3,1-3
Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?
Ga 5,1-4
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Tridentský koncil; Kánon 30:
Jestliže kdokoliv říká, že po té, co byla obdržena ospravedlňující milost je každému kajícímu se hříšníku odpuštěna vina a dluh věčného trestu je vymazán v tom smyslu, že nezůstává žádný dluh časného trestu ani na tomto světě ani potom v Očistci, předtím než se otevře (pro něj) vstup do nebeského království; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,
Ko 2,13
Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.
Ko 2,14
Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Tridentský koncil; Kánon 33:
Jestliže kdokoliv hovoří v tom smyslu, že katolické učení o ospravedlnění přijaté tímto svatým koncilem v tomto výnosu, sláva Boží, nebo zásluhy Pána Ježíše Krista jsou jakýmkoliv způsobem zlehčovány a nikoliv tak, že pravda naší víry a sláva Boží a Ježíše Krista jsou slavně ukázány; AŤ JE PROKLET.

Zde Tridentský koncil proklíná všechny, kteří s ním vyjadřují nesouhlas. Zajímavé je ovšem použití slova pro prokletí "anathema"(v latinském textu). Stejným slovem totiž Boží Slovo (v řečtině) proklíná hlasatele falešného evangelia, takového, jaké hlásá Tridentský koncil!

Slova Bible:
Ga 1,6-9
Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

To ovšem znamená, že zde neexistuje žádná střední cesta! Každý si musí vybrat, zda bude věřit falešnému evangeliu, které oficiálně učí Římskokatolická církev, nebo zda bude věřit pravému Evangeliu Bible, které zaslibuje záchranu od věčného zavržení!

Na tomto místě se hodí připomenout, že křesťanské/reformované učení v žádném případě neodtrhává spasitelnou víru od skutků. Existují totiž římští katolíci, kteří se snaží vytrhnout z kontextu Bible několik veršů z Jakubova listu a postavit je jakoby proti celé Bibli. Takto manipulovat s Božím Slovem nelze. Jakubova epištola samozřejmě nepopírá ospravedlnění z pouhého rozhodnutí Boží milosti. Naopak nás učí, že spasitelná víra se projevuje dříve či později skutky a ve skutcích dochází dokonalosti.

Jk 2,18:
Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.

Učí nás tedy, že skutky jsou projevem živé, tedy spasitelné víry. To je v souladu s ostatním biblickým učením podle kterého je spasitelná víra projevující se skutky pouhým důsledkem Boží spasitelné milosti. Je to v souladu i s obyčejnou lidskou zkušeností. Pokud uvěříte informaci, že vaše banka zítra zkrachuje, tak to vyvolá skutek - poběžíte si rychle vyzvednout své úspory. Pokud nic neuděláte, tak jste informaci o krachu banky neuvěřili. Vlastností spasitelné víry tedy je, že se projevuje skutky. Naopak nikde v Bibli nenajdeme tvrzení, že bychom si spasení, byť jen z nepatrné části, mohli svými skutky odpracovat nebo odspolupracovat. To by pak totiž spása již nebyla pouhou Boží milostí, ale byla by mzdou. Spásu by bylo možné si zčásti koupit, ať už za peníze nebo za skutky, v duchu hesla: "Když zazvoní pokladnička, letí duše do nebíčka." Ježíšův kříž by tak pozbyl významu!

Krásně nám vztah spasitelné milosti, víry a skutků osvětluje následující biblická pasáž:

Ef 2,8-10
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Závěr

Dnešní oficiální učení Římskokatolické církve nám předkládá jiné evangelium, než Boží Slovo. Stojíme před volbou, zda věřit evangeliu podle Říma nebo Evangeliu podle Bible.

Spolehněme se tedy raději na Boží Slovo, které na otázku: "Co mám dělat abych byl spasen?", odpovídá (viz Sk 16,31a) slovy:

Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen

Spoléhejme se tedy v otázce naší spásy pouze a jedině na dílo Pána Ježíše Krista, buďme poslušni Božího Slova a s vděčností za své spasení čiňme dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Boží milost přeje čtenářům

reformovaný
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6147&mode=thread&order=0&thold=0

Vyhni se peklu a získej nebe - konec světa se blíží, Ježíš přijde velmi, velmi brzy ke svému soudu

 

(délka videa 14:57)

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
• Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
• Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
• Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.
• Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
• Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Jan 3,16-21

Jsme ospravedlněni vírou nebo skutky?

Ospravedlnění víra a skutky

• Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (Římanům 3,28)
• ...víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona 'nebude nikdo ospravedlněn'. (Galatským 2,16)
• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; (Efezským 2,8-9)

Není pochyb o tom, že tato tvrzení, tak často v Bibli opakovaná, se musí týkat něčeho zásadního. Co to je? Je to skutečnost, že jsme spaseni vírou, a to bez skutků zákona, které bychom sami vykonali. Bez pochopení této základní skutečnosti nemůžeme správně pochopit biblické verše hovořící o skutcích v životě nespaseného i spaseného člověka.

Katolická církev, na rozdíl od protestantských církví (stojících na Bibli), odmítá učení, že spasení je nezasloužený Boží dar, který se přijímá jen samotnou vírou v dokončenou a úplně postačující oběť Ježíše Krista na kříži. On sám udělal všechno, co bylo potřebné pro naši záchranu. Ale velmi často lidé, kteří odmítají spasení z milosti, argumentují veršem z Jakuba 2,24:

• Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!

Podívejme se nyní na tento a několik dalších veršů podrobněji. Chceme-li správně pochopit tento verš, musíme přijmout několik základních předpokladů o Bibli. Bible je neomylným Božím Slovem jako celek, a ne jako pouhá část. Ve své úplnosti - když ji přijmeme jako celek - představuje bezchybné Boží sdělení od Boha člověku. Musíme se však vyvarovat vytrhávání izolovaných veršů z kontextu, protože právě toto je skoro vždy zdrojem falešného učení a důvodem vzniku sekt a kultů. Musíme věřit celé a jen celé Bibli; toto je biblický přístup k Bibli. Tento výše citovaný verš z Jakubovy epištoly spolu s některými dalšími verši, jako např. Ř 2,6-7, Mt 16,27 nebo Jr 17,10, jako by na první pohled vytvářely protiklad a rozpor s učením o spasení ze samotné víry. Na pochopení toho, že tento rozpor je jen zdánlivý, stačí však jen trošku hlubší studium. Apoštol Jakub v 2. ka- pitole sleduje základní cíl, kterým je demonstrovat na životě starozákonních věřících, že víra, kterou daroval Bůh, jenž oživuje mrtvé (Ř 4,17), a která je darem Ducha Svatého (Ef 2,8), projeví svůj život (Ef 2,5) tím, že přinese viditelné ovoce skutků. Toto je jasný obsah celé této 2. kapitoly v Jakubově epištole, který sám Jakub shrnuje ve verši 26:

• Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.

V Bibli je smrt definovaná jako oddělení těla a ducha člověka (2 K 5,8). Tedy ne tak, jak se to někteří snaží tvrdit, že smrt je buď úplným koncem a tedy doslovně anihilací člověka, anebo že je to přechod do stavu bezvědomého spánku v očekávání soudu. Pokud by toto byla pravda, Pavel by nikdy nemohl v listu Filipským napsat:

• ... táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší... (Filipským 1,23)

Určitě stav bezvědomí není lepší jako služba Pánu, který nás vykoupil svou vlastní krví, abychom mohli mít odpuštěny všechny hříchy a být jako On. Jediné pochopení je potom to, že křesťan se v okamžiku své smrti setkává tváří v tvář se svým Pánem. Toto je to jediné, co je lepší, vidět tváří v tvář Toho, který se za nás obětoval tím, že vzal na sebe naši smrt i hřích a tak uspokojil Boží spravedlnost, aby nás přivedl svaté a bez vady do nebe. Co o tom říkají další místa v Bibli?

To, že jedině Bůh je tím, kdo dává život, je vlastně v pořadí druhá Boží vlastnost uvedená v Bibli, po tom, co se z verše 1,1 dovídáme, že Bůh je všemohoucí. Hned potom ve zprávě o stvoření Adama čteme ve verši Genesis 2,7:

• I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Musíme si být plně vědomi toho, že je to sám Bůh, kdo je jediným zdrojem života a kdo vdechuje Adamovi život. Právě tak, jako Adam začíná existovat od okamžiku, kdy mu Bůh vdechne Ducha, stejně tak i křesťan se znovu narodí v okamžiku, kdy mu Bůh dá svého Svatého Ducha (J 3,5). Neexistuje žádné křesťanství bez toho, že by nás Bůh vzkřísil svým Duchem (Ko 2,12, Ef 2,5-6). Je to tentýž Duch, o němž čteme v Genesis 1,2, a jenž stvořil s Otcem i Synem všechno viditelné i neviditelné z ničeho. Je to týž Duch, který dal Adamovi život. Bez tohoto Ducha neexistuje žádné skutečné křesťanství. A právě z tohoto Ducha se křesťan narodí a stává se adoptovaným Božím synem. Jakákoliv snaha stát se křesťanem skrze své vlastní snažení je předem odsouzena k neúspěchu. Tak, jako Adam nemohl oživnout sám od sebe a jako ani nebesa a zem se nemohly stvořit samy, ani člověk se nemůže sám znovuzrodit ze stavu duchovní smrti, v němž se všichni nalézáme už od narození. Příčina vzniku vesmíru je mimo vesmír, právě tak, jako je příčina stvoření Adama mimo Adama. Příčina nemůže být totožná s následkem. Tento jednoduchý zákon, který zná každé dítě už na základní škole, jasně ukazuje, že odpověď na základní problém člověka tj. odstranění jeho hříchu a viny, musí být mimo něho. Jinými slovy: člověk se nemůže zachránit sám. Potřebuje Spasitele. Stav člověka odděleného od Krista je tak zoufalý, že jediné, co ho může zachránit, je celá Boží neomezená moc, kterou Bůh použije na záchranu každého člověka, který mu dobrovolně odevzdá svůj život, protože se ho Bůh již dotkl.

To je ta moc vzkříšení Ježíše, o níž hovoří Pavel ve Filipským 3,10. Nic, co by bylo méně než moc vzkříšení Ježíše, by nestačilo na naše oživení a nic víc ani neexistuje. Jediná možnost, která zůstává, je to, že sám Bůh nám ve své nekonečné lásce a milosti udělí nový život. Toto Bible označuje jako znovuzrození.

Skutečně - Bůh Bible je Bůh, který dává život. Všichni, které znovuzrodil a zachránil od jejich hříchů, to dobře vědí. Rozdíl mezi stavem člověka před a po znovuzrození není o nic menší než rozdíl mezi světlem a tmou, o nic menší než rozdíl mezi mrtvým tělem a tělem na vrcholu svých fyzických sil. Tato skutečnost, kterou tak jasně vidíme ve Starém zákoně, je jasně zopakovaná Ježíšem i apoštoly také v Novém zákoně. Nový zákon také jasně říká, že to, co dává tělu život, je Duch. Ježíš ve svém rozhovoru s učedníky po tom, co vystoupil v synagoze v Kafarnaum, řekl:

• Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6,63)

Zjevně také Pavel sleduje tento princip, když ve svém prvním listě do Korintu píše:

• ... který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,6)

Tento život, který dává Bůh, se vždy musí nějak projevit navenek. Jinými slovy - život, který Bůh vdechl přírodě, se zjevně projevuje. Všechno to nesmírné množství energie ve vesmíru. A právě na tuto nepřetržitou demonstraci nekonečné Boží síly a moudrosti v přírodě myslí Pavel v listu Římanům 1,19-20. Ne, andělé, kteří jsou neustále v Boží přítomnosti, se nemýlí, když volají:

• Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, celá zem je plná jeho slávy. (Iz 6,3)

Není pochyb - celý vesmír bez přestání zjevuje Boží slávu. A sám Hospodin je ten, který všechno udržuje svým věčným slovem. Právě tak i život každého člověka se musí projevit navenek. Každý pohyb, schopnost komunikovat, stavět domy, skládat hudbu, smát se anebo plakat, to všecko jsou projevy života. Mrtvý člověk nesportuje a ani nenamaluje obraz.

Život křesťana je manifestován skutky víry. Nejdříve se člověk stává křesťanem tím, že ho Bůh znovuzrodí, a následkem toho přijímá to, co Bůh učinil na kříži pro jeho záchranu. Potom přináší ovoce dobrých skutků. Nikdy ne naopak. Musíme si uvědomit, že sami ze sebe nejsme schopni udělat žádný dobrý skutek. Zvrácenost našeho srdce (Jr 17,9) nakonec způsobí to, že i ta naše nejupřímnější snaha je podle Božího standardu kvality poskvrněné a špinavé roucho (Iz 64,6). Bible říká úplně jasně:

• Všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3,12, Ž 14,1)

Nemáme-li v našem životě Krále (Boha), potom zákonitě musíme dělat jen to, k čemu nás povede naše hříšné srdce (Sd 21,25). Bez toho, aby v našich srdcích vládl sám Ježíš Kristus, je naší jedinou životní aktivitou hřích. Každá snaha udělat něco dobrého jen znova a znova opakuje v našich životech zkušenost apoštola Pavla, o které hovoří v Ř 7,18-24. Zjišťujeme, že někde v nás je nepřetržitý zdroj hříchu a nepravosti (Mk 7,21-23). Jak potom může křesťan konat dobré skutky? Je jen jedna možnost. Ježíš Kristus se stane naším životem (Ko 3,4) a koná tyto skutky v nás. Žádná jiná možnost neexistuje, protože všechno, co je v nás a co je naše, je veskrze hříšné. To je téma, o němž hovoří Pavel, když píše do Efezu:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Bylo by úplně nesmyslné, aby Pavel psal v předcházejícím verši v Ef 2,9 o tom, že nejsme spaseni ze skutků, aby se nikdo nechlubil, a hned nato to popřel ve verši 10. Zjevně tedy musí být skutky z verše 10 jiné než skutky z verše 9. Jaké jsou to tedy skutky? Odpověď máme přímo ve verši 10:

• ...dobré skutky, které nám Bůh připravil.

A On je také ten, který je bude i konat. My sami toho nejsme schopni. Toto jsou ty skutky, které Bible označuje jako skutky víry (2 Te 1,11). Skutky, které jsou ovocem Ježíšovy přítomnosti v nás, a to je to, co Pavel označuje v listu Koloským jako tajemství (1,27).

Podívejme se však ještě na další neméně důležité důvody, proč Jakub ve své epištole nevytváří žádný rozpor s biblickým učením o spasení jen z pouhé víry. Stačí jen pozorněji studovat Jakubovu epištolu, aby bylo zjevné, že Jakub - právě tak jako všichni ostatní apoštolé - věří ve spasení ze samotné víry. Sám Jakub říká ve verši 2,14:

• Může ho snad ta víra spasit?

Apoštol tu neříká, že jsou to skutky, které přinášejí spasení. Kdyby tomu tak bylo, pak by on sám napsal celý verš úplně jinak. Uveďme si však celý verš dříve, než půjdeme dál a ukážeme další stejně zásadní důvody. Otázka, kterou Jakub klade ve verši 2,14, zní:

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?

Jakub adresuje tuto otázku lidem, kteří sice ústy vyznávají víru a svými slovy (Jakub doslovně uvádí "...když někdo říká...") se představují jako křesťané, ale v jejich životě není žádný vnější projev této víry. Víra těchto lidí zůstává jen v jejich intelektu, ale nepřináší žádnou změnu smýšlení, tedy pokání (řec. metanoia). Z celé kapitoly se zdá, že tito lidé věřili, že existuje jeden Bůh, ale jejich život nebyl podroben tomuto Bohu, protože Jakub argumentuje právě touto vírou v existenci jediného Boha ve verši 2,19. Vírou, kterou tito lidé sdílejí s démony. Zdá se, že celá kapitola jasně ukazuje, že tito lidé nejsou křesťané. Jakub ve 14. verši klade otázku těm, které oslovuje "moji bratří", ale hned nato říká: "...když někdo (tj. jiná skupina lidí než čtenáři jeho listu) říká..." Později v této kapitole ve verši 20 používá oslovení "ó, nechápavý člověče". Křesťan je člověk, kterého Bůh naplnil svou přítomností. V jeho životě už více není ono prázdné místo, protože ho zaplnil sám Bůh. Zachráněný člověk hned od okamžiku svého znovuzrození zakouší ve svém životě to, o čem hovoří Pavel v listu Koloským:

• ... v něm jste i vy dosáhli plnosti." (Koloským 2,10)

Není pochyb - Bůh je jediný, kdo může dokonale naplnit naše prázdné životy. Nic jiného a nikdo jiný nás nikdy nemůže skutečně a trvale uspokojit a nasytit. Toto je další důvod, proč lidé, o nichž hovoří Jakub v druhé kapitole, nejsou skuteční křesťané.

Kdyby to podle Jakuba byly skutky, které nás mají zachránit (jak se to někteří snaží tvrdit), musel by pak verš 14 končit takto: "Mohou ho snad takové skutky spasit?" Jenže v tomto verši to tak není. Jakub jednoznačně a v úplné shodě s ostatními apoštoly říká, že je to jen pouhá víra, která zaručuje spasení, a že tato skutečná víra přinese také vnější ovoce skutků. Jinými slovy - nejdříve spasení, potom skutky. Ve verších 2,10-20 apoštol Jakub říká, že ten, kdo poruší jen jedno jediné přikázání, proviní se proti všem. Toto tvrzení z nás všech dělá hříšníky, protože na světě není, nebyl a nebude ani jeden člověk (kromě Ježíše Krista), který by se nikdy v ničem neprovinil proti Bohu (1 Kr 8,46, 2 Pa 6,36). Stejně tak nestačí říci, že se tento text vztahuje pouze na Jakubův život před obrácením, tedy na dobu před tím, než mu Bůh dal přijmout Ježíše vírou, a že potom už člověk musí konat dobré skutky, aby si zachoval své spasení. Ve verši 3,2 Jakub říká: "Všichni (tedy i apoštol Jakub) přece mnoho chybujeme (přítomný čas)." Můžete přečíst celou Bibli a nikde nenajdete ani zmínku o tom, že by Bůh odpouštěl a očišťoval od hříchu skrze naše skutky. Hospodin ustanovil jen jeden jediný způsob pro očištění od hříchu:

• ... a bez vylití krve není odpuštění. (Žd 9,22)

Toto je jediný způsob v celém vesmíru, kterým se mohlo uskutečnit naše ospravedlnění a očištění. Protože však náš dluh Bohu je nekonečně velký a žádná zvířecí ani lidská oběť by nikdy nemohla stačit na jeho zaplacení ani jen za toho konkrétního člověka přinášejícího oběť, a už vůbec ne za celé lidstvo, Bůh sám ve své nekonečné lásce k nám se stal člověkem a nechal se ukřižovat hříšníky, aby nás zachránil před smrtí a peklem, které jsme si spravedlivě zasloužili. Tímto se dokázala Boží láska a zároveň zůstal Bůh naprosto spravedlivý. Tvrdit, že spasení se dosahuje skutky, anebo zčásti skutky a zčásti vírou, je popření toho, co Bůh určil jako jedinou cestu, a je to tedy jen další forma neposlušnosti a vzpoury člověka vůči jeho Stvořiteli. V celé Bibli tedy není ani jedna jediná zmínka o tom, že by se hříchy odpouštěly skrze konání dobrých skutků. Musíme mít úplně jasno v tom, že spasení přichází před dobrými skutky, a teprve skutečné spasení povede k ovoci dobrých skutků.

I když nám rozsah tohoto článku neumožňuje uvést všechny důvody a biblické argumenty, podívejme se ještě alespoň na dva. I člověk, který teprve jen krátkou dobu studuje Boží Slovo, už ví, že jeden a týž verš nemůže být v Bibli použit na obhajobu dvou rozporuplných tvrzení. Samozřejmě, konkrétní verš může mít svou hlavní a potom ještě vedlejší aplikaci, ale ani ony si nesmějí navzájem protiřečit. Pokud však z jednoho verše vyvodíme dvě úplně rozporná tvrzení, která navíc mají být stejně důležitá, znamená to, že aspoň jedno z nich musí být nepravdivé. Víme, že Bible je zcela konzistentní a nikdy si neprotiřečí. Bible je Boží Slovo a Boží Slovo je pravda. Apoštol Pavel používá v Ř 4,3 a v Ga 3,6 citát z Genesis 15,6 - "Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost" - k tomu, aby ve svých listech určených sborům v Římě a v Galácii obhájil to, že člověk se ospravedlňuje před Bohem jen samotnou vírou. Toto je nepochybně jasné poselství celého listu Římanům a také listu Galatským. Kdyby Jakub použil tentýž citát z knihy Genesis ve svém listu ve verši 2,23 k tomu, aby ukázal, že člověk se ospravedlňuje skrze skutky, potom by to byl zásadní rozpor v Bibli. Navíc, když čteme tento verš tak, jak je obsažen ve svém kontextu v knize Genesis, jediný závěr, který z něho můžeme vyvodit, je ten, že Abraham byl spasen z víry, a to je právě to jediné, o čem tento verš z knihy Genesis hovoří. Je úplně nelogické tvrdit, že člověk je ospravedlněn ze skutků, na základě verše, který říká:

• Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Jediný biblicky konzistentní závěr, který pak z toho musíme vyvodit, je ten, že Jakub ve druhé kapitole své epištoly hovoří o tom, že víra v životě ospravedlněného člověka povede ke konání skutků. To je přesně to, co vyplývá z kontextu celé kapitoly, a co jsme i výše ukázali na základě množství už uvedených důvodů.

Je tu však ještě jeden důvod, který vyplývá z toho, co se v Novém Zákoně dovídáme o vztazích mezi apoštoly v rané církvi. Otázka spasení, a tedy toho, jak Bůh ospravedlňuje člověka, jak může být člověk spasen, je nejdůležitější ze všech otázek. Jednotná odpověď na ni je absolutní podmínkou jednoty mezi křesťany. Kde není shoda v této otázce, tam není žádný základ pro jednotu. Na této odpovědi totiž závisí věčný život člověka. Omyl v této odpovědi znamená věčnou smrt pro ty, kteří se nechají svést učením lidí nebo tradicí.

Z listu Galatským se dovídáme, že Pavel by nikdy neustoupil od přesvědčení, že člověk se ospravedlňuje samotnou vírou, i kdyby to mělo znamenat jeho odtržení od ostatních apoštolů (Ga 2,5). Bylo to něco, kvůli čemu byl ochoten kdykoli třeba i zemřít, kdyby to bylo zapotřebí. Ano, Pavel dobře věděl, kým a jak byl zachráněn, a tato zkušenost a toto poznání úplně změnily jeho život. To, že Pavel věří ve spasení z pouhé milosti, musí být po přečtení jeho epištol zjevné. Právě proto i lidé, kteří toto popírají, používají na svou obhajobu obyčejně jen uvedený citát z epištoly Jakubovy. Neexistuje žádný způsob, jak zpochybnit to, že Pavel věřil ve spasení a ospravedlnění člověka jen ze samotné víry. Z knihy Skutků, 15. kapitoly, kde nacházíme záznam o tom, jak apoštolé vyřešili konflikt okolo obřízky, se dovídáme, že po svém příchodu do Jeruzaléma se Pavel nejdříve soukromě setkal s ostatními apoštoly, a tedy i s Jakubem, který vedl sbor v Jeruzalémě. O stejné události se z listu Galatským dovídáme toto:

• Když poznali milost, která mi byla dána - Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve - podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy (tj. "lid obřízky"). (Galatským 2,9)

Nepochybně tedy musela mezi apoštoly panovat v otázce spasení absolutní jednota. Bez ní by tento verš z epištoly Galatským nedával smysl. Navíc je to právě Jakub, který na závěr setkání v Jeruzalémě říká za všechny apoštoly, že pro spasení není nutné, aby se pohané dávali obřezat. První věc, kterou Bůh přikázal Abrahamovi udělat (a která měla být znamením smlouvy mezi ním a Hospodinem v předobrazu novozákonního křtu křesťana), bylo obřezat sebe a celý svůj dům (Gn 17,10-13). Všimněme si, že Jakub doslova říká:

• ... a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou." (Sk 15,9)

Bylo by to velmi divné a rozporuplné tvrzení ze strany Jakuba, pokud by on sám věřil, že člověk je ospravedlněn skrze skutky. Stejně tak v listu Galatským nacházíme ještě další zmínky o setkání s jinými apoštoly (Ga 1,18- 19). Nikde však nečteme, že by Jakub nebo ostatní kárali Pavla kvůli jeho víře ve spasení z milosti. Právě naopak - je to sám Pavel, který kárá Petra za to, že jeho chování bylo v rozporu s touto základní biblickou pravdou (Ga 2,11- 20). Nedá se pochybovat: Pavel, Jan, Jakub, Petr, Juda a všichni ostatní apoštolé úplně jednotně věřili, že člověk je ospravedlněn jen samotnou vírou.

Znamená tedy toto všechno, že Bible podporuje to, aby křesťané byli pasivní a nevšímaví a nekonali žádné dobré skutky? Spolu s Pavlem voláme: "Vůbec ne!" Ve verši 2,16 sám Jakub toto všechno aplikuje na křesťany, když říká: "A kdyby jim někdo z vás (křesťanů, kterým píše tento list) řekl..." Je to vůle Boží pro naše životy, abychom konali dobré skutky. Pavel ve svém druhém listě do Korintu říká, abychom sami sebe zkoušeli, zda stojíme ve víře (2 K 13,5). Křesťan má každý den zkoumat ovoce své víry a posuzovat, zda skutečně je zakotven v tom, k čemu ho povolal jeho Pán. Ať jsou naše životy naplněním těchto slov a ať můžeme z Boží milosti každý den růst v každém dobrém skutku, aby tím byl náš Pán - který se kvůli nám vzdal všeho - oslaven v našich životech i mezi lidmi okolo nás.

• ... a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. (1 P 2,12)

Ať nás Pán při svém příchodu najde jako poslušné a věrné služebníky.

- Ján Šichula - http://zod.reformace.cz/ospravedlneni-vira-skutky-cislo-61