Oheň našeho Pána Ježíše - 2

Pánův oheň - 2

Napsal uživatel Reinhard Bonnke

... , sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. ... 2. Paralipomenon 7:1 Boží oheň nikdy nevyhasíná. To bylo to první, čeho si Mojžíš všiml při setkání s hořícím keřem - keř nikdy neshořel a plameny neslábly. Starozákonní zápalné oběti přinášené na chrámový oltář a kadidelnici také nikdy nepohasínaly. Byl to svatý oheň. Letnice nebyly zážitkem z mládí, na který by učedníci celý život nostalgicky vzpomínali. Oheň, který o Letnicích přijali, jim vydržel po celé jejich životy. Kniha Skutků píše o Letnicích a o tom, jak je učedníci prožili, jen krátce. Celý zbytek knihy Skutků ale popisuje jeho důsledky. Mocné Boží dílo, které začalo Letnicemi, trvá dodnes! Boží oheň neztrácí po čase svůj lesk. Jeho zdroj je věčný a nevyčerpatelný. V Zacharjáši čteme o sedmi světlech na zlatém svícnu, které měly k dispozici nevyčerpatelný přísun oleje z olivovníků (Zacharjáš 4). Ve stejné době, kdy lidé v Jezuzalému slavili biblické Letnice, byla do Říma přiváděna voda z hor pomocí soustavy ohromných akvaduktů. Dnes zbyly z těchto architektonických skvostů jen trosky. Klenby se propadly a akvadukty vyschly. Platí to i o letniční zkušenosti? Je naplnění Duchem záležitostí dávno minulých dob, dvacet století starou zkušeností, která je dnes pouhou historií? Je pryč čas „horních místností“ ani „prudkého ohnivého větru“? Zbyla z původní vitality církve jen vzpomínka a historie zavřená do skleněné vitríny? Neuhasitelný oheň Všimněte si, co řekl sám Ježíš: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí“ ( Lukáš 11:11-13 ,Matouš 7:9,). Je zajímavé všimnout si příměru, který Ježíš používá. Syn v něm žádá otce o chléb, rybu a vejce - tedy o základní životní potřeby. Není řeč o kaviáru, drahých vínech, hedvábných šatech, zlatu, diamantech a dalších luxusních předmětech, ale o věcech každodenního života. Tím Ježíš jasně ukazuje, že dar Ducha Svatého patří do seznamu základních životních potřeb! Bůh nám neustále dává chléb, ryby a vejce a dělá to již tisíce let. Dává nám ale i svého Svatého Ducha. Nějakou dobu se dá bez chleba, ryby a vejce přežít. Není to ale Božím plánem a nerad bych to zkoušel. Proč bychom tedy měli žít bez Ducha Svatého? Naše osobní Letnice, během nichž každý z nás přijal plnost Ducha, nemají pro nás být vzpomínkou na hezký zážitek z minulosti. Není to vzpomínka, ze které žijeme, ale trvalá každodenní neuhasitelná zkušenost. To, že žijeme a dýcháme, si nemusíme pamatovat. Není to vzpomínka, ale fakt. Každý den se nemusíme „snažit“ žít nebo „pokoušet“ dýchat. To nás ani nenapadne. Jednoduše každý den žijeme a dýcháme! Podobně žijeme z trvale se obnovující moci Ducha Svatého. Naše fyzická těla se „obnovují“, když je používáme a napínáme svaly. Naše tělesná teplota má stále stejnou hodnotu, ať už se subjektivně cítíme tak, že je nám teplo nebo zima. Změna tělesné teploty je známkou nemoci. V Kristu Ježíši teplota nekolísá. Jeho oheň hoří a hoří! Minuly Letnice... Pavel řekl, že se Ježíš zjevil „více než pěti stům bratří najednou“ (1. Korintským 15:6). To bylo ještě před dnem Letnic. Říkám si: kde byli na den Letnic? Minuli je! Letnice - Festival týdnů - byl putovním festivalem, kterého se museli účastnit všichni Židé. Zřejmě na tento svátek tedy přišli. Lidé i v dnešní době míjejí své osobní Letnice - snad proto, že jsou příliš zaneprázdněni jinými záležitostmi. Někteří lidé mají rádi mluvení v jazycích asi tak, jako rybí tuk. Nemyslím si, že by měl někdo právo na to nemít rád jeden z darů Ducha Svatého. Bůh nám své dary dává podle své vůle a ne podle našich preferencí. Bratři, kteří žili v samých počátcích církve možná pojali podezření, že horní místnost bude místem ohnivých jazyků, a proto se raději rozhodli zůstat v pohodlí chrámu a rituálů, které dobře znali. Bůh ohně zřejmě každému nesedí. Ať už se to ale lidem líbí nebo ne, Bůh je takový a žádný jiný Bůh není. Před určitou dobou byl jeden můj přítel z Anglie na návštěvě New Yorku. Jeho společník se ho otázal, jestli by si dal něco k pití a odvedl ho k pultu s občerstvením a objednal čaj. V té době v Anglii neznali „ledový čaj“ a i v současnosti je „pravými angličany“ tento nápoj považován téměř za svatokrádež! Můj přítel George dostal šálek ledového čaje. Jemně uskrl a s rozhořčením vrátil svůj šálek zpět na pult. „Tahle věc je studená jako led!“, řekl. Jeho společník se neudržel a rozesmál se nad tím, jak se angličan seznámil s ledovým čajem. Stejně reaguji na křesťanství bez ohně. Chladné rituální náboženství je pro mě stejně nepřitažlivé jako chladná planeta. Studené církevní shromáždění chutná stejně, jako včerejší studené brambory. Pravý oheň zapaluje Pán, stejně jako jej zapaloval na izrealských oltářích. Leviticus 9:24 popisuje Mojžíšův původní oltář. Oheň na něm nebyl zapalován třením dřeva, jak se to tehdy obvykle dělávalo. V tomto verši stojí: „Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář.“ Když před mnoha staletími Šalamoun zasvěcoval v Jeruzalémě první chrám, modlil se za to, aby sestoupil oheň. „Když Šalomoun dokončil svou modlitbu, sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. Kněží nemohli do Hospodinova domu vstoupit, neboť Hospodinova sláva naplnila Hospodinův dům. A všichni Izraelci viděli sestupující oheň i Hospodinovu slávu nad domem, klesli na dlažbu tváří k zemi, klaněli se a vzdávali chválu Hospodinu, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věční” (2. Paralipomenon 7:1-3). Zbožnost Izraele byla prodchnuta ohněm a slávou. Kněží museli původní oheň udržovat a nesměl nikdy vyhasnout. Oheň byl v samém srdci chrámového uctívání. Když se Šalamoun modlil a sestoupil Boží oheň, nikdo proti tomu nic nenamítal. Shromážděné zástupy reagovaly tak, že silným hlasem chválily a oslavovaly Boha. Nikdo nenamítl: „Na těchto shromážděních je nějak příliš moc nadšení. Půjdu raději někam, kde je to tišší a důstojnější.“ Ideálním místem pro ty, kdo takto mluví, je hřbitov. Faktem je, že víra bez ohně je falešná víra. Neodpovídá totiž skutečnému Božímu charakteru. Bůh je stravující oheň! Nedokážu se smířit s vírou, která se nevztahuje k takovému Bohu, jakým skutečně je. Nedokážu si představit Boha o teplotě 0° C. Bůh se vždy podobá polednímu slunci v plné záři. Kdyby byla naše zbožnost zbavena citů, vášně, vnitřního zápalu a energie, která nás žene vpřed, podobala by se temnotě hrobu. Jen při myšlence na to mám zimnici! Když někdo uhasí oheň, uhasí Boha a zarmucuje Ducha. Někteří lidé tvrdí, že Bůh je plný soucitu, ale ne vášně. S tím nesouhlasím. Je věčnou fontánou vášně. Je pravdou, že své vášně nevyjadřuje stejně, jako to občas děláme my. Je stálý a neměnný. Malachiáš řekl, že nás oheň jeho vášně stráví: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno ." (Malachiáš 3:1-2) Reinhard Bonnke (http://www.bonnke.net/cfan/cs/resourcen/bibelstudien)