K pozadí církevních restitucí
V letech 1999 – 2003 jsem byl jmenován poradcem Úzké rady Apoštolské
církve v otázkách věrouky a následně v období 2003 – 2007 pak zmocněncem
biskupa v rámci ERC a na veřejnosti ve vztahu k ostatním církvím a
církvi římskokatolické. Obdržel jsem tehdy plnou moc biskupa AC k tomu
zastupovat jej v těchto záležitostech.
V té době byla AC trvale prakticky jedinou z členských církví sdružených v Ekumenické radě církví, která nesouhlasila s církevními restitucemi, podpořila odluku církví od státu a měla námitky proti ratifikaci Konkordátu (resp. mezistátní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČR, kterou pro stručnost v dalším textu nazývám Konkordátem).
Vysloužila si za to často ostrakizaci.
V té době ERC podléhala tlakům ze strany ČBK.
Například zde existoval tlak římskokatolických biskupů, aby se
představitelé církví aktivně podíleli v oblasti politického života tím,
že zahájí kampaň, ve které budou věřící nabádat jak hlasovat při
referendu vstupu do EU. Později měly církve přijmout na popud ministra
zahraničí smlouvy se státem, které by vzbudily zdání právní rovnosti
s římskokatolickou církví v případě uzavření Konkordátu mezi Vatikánem a
ČR.V té době byla AC trvale prakticky jedinou z členských církví sdružených v Ekumenické radě církví, která nesouhlasila s církevními restitucemi, podpořila odluku církví od státu a měla námitky proti ratifikaci Konkordátu (resp. mezistátní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČR, kterou pro stručnost v dalším textu nazývám Konkordátem).
Vysloužila si za to často ostrakizaci.
Ve všech uvedených případech se jednalo především o římskokatolické iniciativy, do různé míry podporované i představiteli členských církví ERC. Do roku 2007 Apoštolská církev tyto iniciativy, kde bylo obvykle podmínkou jednotné stanovisko členských církví, úspěšně blokovala řadou svých prohlášení. Některá z nich je možné dohledat na webových stránkách Ministerstva kultury, jiné na mých webových stránkách www.apologet.cz
Širší perspektiva církevních restitucí
Při popisu výčtu těchto událostí je třeba se ovšem na celou věc podívat z širší perspektivy. Proč k těmto jevům docházelo a jaké jsou politické cíle římskokatolické církve?Římskokatolická církev, jakkoliv se její úsilí jeví vůči nekatolickým církvím vstřícné, nepovažuje například protestantské církve za Kristovu církev.
Deklaroval to například současný papež ještě v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku a víru, když v deklaraci Dominus Jesus v roce 2000, kterou signoval papež Jan Pavel II, napsal, že navzdory rozdělení křesťanů se Kristova církev nadále plně uskutečňuje pouze v katolické církvi, i když „mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“
Dále pak uvedl, že se to týká církví, které „ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví.“ Katechismus římskokatolické církve proto radí, jak získat onu „plnost“: „Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“
Těmto snahám vychází vstříc i modely rozvíjené zejména v rámci Světové rady církví, které vidí budoucnost světového křesťanstva v tom, že nekatolické církve akceptují papeže jako svoji hlavu. Asi nejznámější variantou je tzv. konciliární společenství, rozvíjená i v rámci ERC.
Pouze pro informaci dodávám, že mnozí reformátoři, například Viklef, Hus nebo později Spurgeon, viděli v úřadu papeže samotného Antikrista.
Apoštolská církev rovněž obdržela nabídku, zda by při současném zachování svých věroučných specifik byla ochotná akceptovat zastřešení autoritou římského biskupa. Tuto nabídku tehdy jednoznačně odmítla.
Existují zde přesto specifika, která jsou ze strany římskokatolického dogmatu vůči protestantům nesmiřitelná. Římští katolíci se nesmí účastnit tzv. památky Večeře Páně v protestantských církvích, protože tato svátost má v římskokatolickém pojetí zásadně odlišný význam a je zde nazývána „svátostí oltářní“ neboli eucharistií.
Je zajímavé, že právě z iniciativy ERC a ČBK byla českým církvím nabídnuta tzv. Ekumenická charta, vycházející historicky právě z konciliárního procesu, a protestantské církve se v této chartě zavazují jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství. Tento cíl představuje zásadní odchýlení od reformačního pojetí památky Večeře Páně. Právě z tohoto důvodu některé členské církve odmítly tento závazek podepsat. Apoštolská církev byla jednou z nich.
Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet i na politiku římskokatolické církve vzhledem k ostatním, nekatolickým církvím. Zejména k těm, které se hlásí k odkazu reformace z 16. století.
V historii českého protestantismu, který je dnes podrobován revizím zejména ze strany římskokatolicky smýšlejících historiků, můžeme nalézt mnoho poučného.
Jestliže římskokatolická církev prohlašuje, že je „semper idem“, tedy neměnná, můžeme očekávat, že bude i stále stejně jednat směrem do budoucnosti. To znamená, že bude usilovat o rekatolizaci protestantských církví.
Vždyť ty, kdo vyznávají klasická protestantská učení, jako je výlučné postavení Písma ve formování církevní nauky a praxe nebo spasení pouhou Kristovou milostí skrze pouhou víru, římskokatolická církev jednou provždy na Tridentském koncilu v 16. století neodvolatelně proklela.
Z podobného důvodu i Mistr Jan Hus zůstává nadále „odsvěceným“ heretikem, který to jen myslel dobře. K jeho rehabilitaci tudíž nemůže dojít, neboť tato rehabilitace by byla v rozporu s právem i věroukou katolické církve.
Úloha ekumenismu v církevních restitucích
Jak to ale souvisí s církevními restitucemi? K tomu, aby mohla římskokatolická církev účelněji vystupovat vůči ČR, potřebuje jednotu s ostatními církvemi. Vždyť například Konkordát byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou z důvodu, že by mezinárodní smlouva mezi cizí zemí a jednou z registrovaných církví v ČR vytvořila právní nerovnost.Právě z tohoto důvodu nabízel ministr Svoboda ostatním církvím jakési kvazikonkordáty mezi nimi a ČR, které by ovšem neměly právní povahu mezinárodní smlouvy.
Konkordát byl ovšem často podmiňován církevními restitucemi a měl být uzavřen až po tzv. „vyrovnání“ s církvemi nebo jim měl těsně předcházet, což politici naklonění římskému katolicismu tvrdí dodnes.
Samotné „vyrovnání s církvemi“ pak má předcházet návštěvě papeže v ČR, která je naplánovaná na rok 2013.
Ve stejném roce dojde i k oslavě christianizace naší země příchodem Cyrila a Metoděje a na stejný rok je naplánováno i tzv. pozvání národa na večeři, kdy má být nabídnuto evangelium českému národu za součinnosti prakticky všech registrovaných církví v ČR prostřednictvím tzv. Kurzů Alfa. Tyto kurzy se těší papežskému požehnání a mají demonstrovat viditelnou jednotu církví v ČR.
Vývoj po roce 1989
Vraťme se však ještě do nedávné minulosti. Po přijetí výčtového zákona ohledně církevních restitucí v roce 1991 někteří představitelé římskokatolické církve, včetně pana kardinála Tomáška, prohlašovali, že nic dalšího nárokovat nebudou.Blízká budoucnost však měla zjevit jiné záměry.
Některé návrhy začaly vyplouvat a římskokatoličtí představitelé se tehdy objevovali ve veřejnoprávní televizi a účastnili se i mnoha politických jednání.
V roce 1993, kdy za úřadu pana kardinála Vlka mělo dojít k zasvěcení národa Panně Marii, došla již tehdejšímu, do té doby vstřícnému premiérovi Klausovi, trpělivost a tento akt v podstatě odmítl respektovat.
Dále prohlásil, že Katolická církev začíná hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v této zemi. Několikahodinové televizní přenosy z Velehradu byly tou poslední kapkou v celé věci.
Od té doby začalo eskalovat napětí zejména mezi ODS a římskokatolickou církví. ODS odmítala podporovat další církevní restituce a pan kardinál Vlk neopomenul snad jediné vhodné příležitosti, aby veřejně nekritizoval Václava Klause s tvrzením, že na úkor duchovních hodnot preferuje ekonomické zájmy.
V roce 1996 navštívil Václav Klaus Řím, kde ovšem podle jeho interpretace nemluvil s papežem o restitucích. Kardinál Vlk, který zřejmě obdržel z Vatikánu jiné informace, tvrdil opak.
Jana Řepová, Klausova spolupracovnice, která se ujala církevní problematiky, byla pak ze strany římskokatolické církve obviňována, jako ostatně i pozdější odpůrci restitucí, z kryptokomunismu. O intervenci byl poté kardinálem Vlkem požádán ministr vnitra Jan Ruml. K tomu v roce 1997 přistoupil tzv. „Sarajevský atentát“.
Tehdy Ivan Pilip, původně Křesťanský demokrat, a ministr vnitra, praktikující římský katolík Jan Ruml, přičiněním předsedy lidovců pana Josefa Luxe a za mediální podpory pana kardinála Vlka nastartovali pád kabinetu v době, kdy byl premiér služebně v Sarajevu. První podali demisi ministři KDU-ČSL.
Rumlovi poté telefonoval Miloslav Vlk a požádal ho o podporu vzniku „středolevé koalice“.
Na přechodnou dobu byla ustavena úřednická vláda Josefa Tošovského. Ministr kultury úřednické vlády Martin Stropnický, který se stal později velvyslancem ve Vatikánu, začal jednat samostatně s církvemi.
Tošovského vláda pak začala vydávat, bez schválení Poslaneckou sněmovnou, majetek římskokatolické církvi.
Již tenkrát, dnes mediálně známá spisovatelka Lenka Procházková, za toto počínání na premiéra Tošovského podala trestní oznámení. V této době se začala projevovat i kritika Václava Klause ze strany protestanta, synodního seniora CČE Pavla Smetany, která byla mediálně podporována kardinálem Vlkem.
Nicméně k odstranění Václava Klause z politického života „Sarajevským atentátem“ nedošlo. Nová vláda vznikla pod vedením Miloše Zemana a byla poprvé od roku 1990 sestavena bez lidovců. Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny.
Není divu, že toto „vyšachování lidovců“ zapříčinilo i eskalaci napětí mezi římskokatolickou církví a ČSSD. Resort církví přešel do odpovědnosti tehdejšího ministra za ČSSD, Pavla Dostála, který udržoval rovnováhu mezi registrovanými církvemi a byl v podstatě jediným politickým, „nekatolickým“ ministrem kultury a stal se rovněž předmětem vytrvalé mediální kritiky od kardinála Miloslava Vlka.
Římskokatolická církev projevovala o svůj bývalý majetek nadále zájem.
Po vzájemném jednání mezi premiérem Zemanem a kardinálem Vlkem byla v roce 1998 ustavena vládní komise, kterou ovšem pro její personální složení římskokatolická církev bojkotovala a celou situaci urovnával prezident Václav Havel, velký kritik Václava Klause a příznivec církevních restitucí.
Pavel Dostál chtěl řešit celou věc napříč politickým spektrem a na rozdíl od současné vlády se obracel i na opoziční poslance.
Jeho pokus o sestavení komise napříč politickými stranami ovšem ztroskotal.
Tentokrát zde římskokatolické církvi vadili členové ODS, Aleš Pejchal a Jan Zahradil a zástupce KSČM.
Přitom například JUDr. Pejchal je renomovaný právník a odborník na danou problematiku. Římskokatolická církev tím dala najevo, že bude akceptovat jen takovou komisi, která bude sestavena z jí vyhovujících členů. Zeman pak přesto vyšel katolíkům vstříc a nabídl komisi smíšenou.
V důsledku těchto sporů vypracovali někteří učitelé z Právnické fakulty UK v Praze právní analýzu, která zpochybnila restituční nároky římskokatolické církve s ohledem na to, že římskokatolická církev neměla k majetku do roku 1992 dispoziční právo.
Tito právníci byli kardinálem Vlkem označeni jako „komunističtí právníci“, a to zřejmě jen proto, že jejich názory byly odlišné od názorů římskokatolických představitelů.
O zprávě se negativně vyjádřil i prezident Václav Havel, a to bez jakýchkoli věcných protiargumentů.
K situaci se vyjádřil i nynější předseda Ústavního soudu a tehdejší vicepremiér Pavel Rychetský, který sdělil, že církev nemá na restituce právní nárok a záleží pouze na vládě, jaký majetek jí dá do užívání.
Nakonec byl vypracován návrh na dvě komise, kdy by jedna byla sestavená ze zástupců politických stran a druhá, odborná, i ze zástupců církví.
Ovšem současný restituční zákon pochází z církevní komise a algoritmus, podle kterého se mají vyplácet náhrady, dokonce nezná ani předkladatel tohoto zákona, současná ministryně kultury Alena Hanáková.
V roce 2000 se pak začal objevovat i návrh na vypracování Konkordátu. Podle zprávy ČBK z roku 2001 mělo řešení spočívat v tom, že nejprve dojde k majetkovému narovnání, a pak dojde k vyřešení otázek financování.
Scénář nejprve restituce a poté Konkordát se v podstatě v různých obdobách opakuje dodnes.
Restituce měly být vymáhány i na základě nového církevního zákona. 3. července 2000 se na Velehradě proto diskutovala i podoba připravované novely zákona 308/1991 Sb., dle níž by se měla stát prioritou otázka majetkového vyrovnání a následně financování.
Koncem roku 2000 poprvé vykrystalizoval návrh, že bude vytvořen společný fond zejména z majetku, nárokovaném římskokatolickou církví (včetně různých právnických osob římskokatolické církve), a ze kterého by byly financovány i ostatní církve.
Velmi aktivně ve prospěch tohoto návrhu vystupoval tehdejší předseda ERC, synodní senior CČE Pavel Smetana.
Tento návrh opět potřeboval souhlas ostatních členských církví.
Jasně však proti němu vystoupil biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik a k němu se přidali představitelé dalších církví, jmenovitě husitů, pravoslavných a starokatolíků, což činilo zhruba 40 % členské základny účastnických církví.
Návrh tak nenašel podporu a Pavel Smetana na protest odstoupil z funkce.
Následkem mediálních útoků byly v AC vyhlášeny společné modlitby, aby Bůh Apoštolskou církev chránil, neboť média tuto skutečnost někdy interpretovala tak, že Apoštolská církev se nechce vzdát státních dotací.
Nicméně hlavní důvod byl ten, že si její biskup zřetelně uvědomoval nebezpečí následného Konkordátu (a tím vzniku právní nerovnosti církví a privilegovanému postavení římskokatolické církve) i závislosti na římskokatolické církvi, a to zejména proto, že tato opakovaně usilovala o to, aby se ostatní církve staly její součástí tím, že by přijaly úřad římského biskupa. AC pak na půdě ERC opakovaně vystupovala proti novelizaci církevního zákona, proti restitucím i proti Konkordátu.
Není bez zajímavosti, že v této době Apoštolská církev o svého prozíravého biskupa málem přišla, protože na něho po těchto událostech někdo dvakrát vystřelil, když seděl ve své pracovně. Našly se jen dvě kulky, z nichž jedna byla odražená od skla, a jejichž dráha mířila do horní oblasti křesla za jeho pracovním stolem. Pokud je mi známo, vyšetřování nic nezjistilo.
Politické tlaky ze strany představitelů římskokatolické církve a potažmo KDU-ČSL pak byly vedeny i na ministra Pavla Dostála, který jen neochotně ustupoval dalším požadavkům ve prospěch restitučních nároků římskokatolické církve.
Zřejmě i to nakonec vedlo k tomu, že kardinál Vlk v roce 2003, jménem ČBK i církví zastoupených v ERC, zmínil v Radiofóru požadavek, aby resort církví byl přesunut do pole působnosti vicepremiéra pro lidské zdroje, vědu a výzkum Pavla Mareše, který měl být zřejmě římskokatolickým nárokům vstřícnější.
Byla to pak opět Apoštolská církev, která se otevřeně vyslovila proti takovéto manipulaci s veřejným míněním a biskup Rudolf Bubik napsal otevřený dopis ministru Pavlu Dostálovi, kde mu poděkoval za jeho nestrannost v postupu ke všem církvím, od prohlášení kardinála Vlka se distancoval a naopak žádal setrvání resortu v odpovědnosti ministra Dostála.
Tento dopis, přestože byl nabídnut médiím, zveřejnil pouze ekumenický portál Grano Salis. I to však zřejmě stačilo k tomu, aby k přesunu kompetencí nedošlo a byl jsem svědkem toho, jak na tento článek ostře v osobním rozhovoru s biskupem reagoval bývalý předseda ERC Pavel Smetana, který byl stoupencem římskokatolických iniciativ.
Politici, naklonění římskokatolickým požadavkům, se však nevzdávali. Tentokrát to byl ministr zahraničí Cyril Svoboda, který v roce 2003 přišel s dalším návrhem.
Protože chtěl prosadit Konkordát, který byl s restitucemi spojován, svolal na Pražský hrad představitele církví.
Tehdy jsem byl biskupem pověřen, abych se spolu s ním a jeho zástupcem tohoto setkání zúčastnil.
Nikdo z nás netušil, co se tentokrát bude dít. Spojil jsem se tehdy s Dr. Janou Řepovou, která byla vedoucí odboru církví, a která byla dříve blízkou spolupracovnicí prezidenta Klause a zeptal jsem se jí jménem biskupa, proč si pan ministr zve jednotlivé představitele církví.
O celé věci neměl ponětí ani pan ministr Dostál, nicméně jedna novinářka z Práva se pana ministra Svobody zeptala přímo a jejím prostřednictvím jsem se dozvěděl, že pan ministr chce církvím nabídnout jakési kvazikonkordáty, které by zřejmě vytvořily zdání právní rovnosti mezi církvemi.
Když jsme se pak dostavili na místo setkání, byli jsme již vyzbrojeni právní expertízou, na jejímž základě AC kvazikonkordát odmítla.
Představitelé některých církví se přidali. Pan ministr Svoboda, stejně jako pozdější ministr kultury Jehlička tehdy tvrdil, že Konkordát s římskokatolickou církví je již uzavřen a že jde zřejmě o jeho blahovůli směrem k ostatním církvím.
To samozřejmě nebyla pravda, protože Konkordát podléhá ratifikaci Parlamentem.
Poté jsme přečetli právní analýzu a pan ministr k mému údivu vyslovil pochvalu její exaktnosti.
Kvazikonkordáty, snad i díky této věci, dodnes nejsou uzavřeny, stejně jako Konkordát, který byl dokonce Poslaneckou sněmovnou odmítnut.
V roce 2004 zároveň probíhaly intenzivní diskuse ohledně formy odluky církve a státu. Prezident Klaus tehdy uspořádal konferenci CEP o této problematice, kde si vyžádal i text od biskupa Apoštolské církve, který byl publikován ve sborníku.
AC zde mimo jiné v podstatě kladně kvitovala i model USA, ve kterém existuje nejen mocenská, ale i ekonomická odluka státu a církve. Zatímco Dominik Duka preferoval tzv. „přátelskou odluku“, AC zde výslovně uvedla, že se obává tendencí k privilegování určitých náboženských směrů, tendence k prosazování kooperačních modelů, které vedou k omezení svobody, rovných podmínek a také omezují státní svrchovanost. Míněn byl samozřejmě římský katolicismus.
V podobném duchu pak prezident Klaus ve stejném roce kritizoval návrh znění Konkordátu, kde se nyní objevila i věta, že Česká republika bude usilovat způsobem co možná nejrychlejším a pro obě strany přijatelným o dořešení otázek týkajících se majetku katolické církve.
Prezident Klaus ve svém dopise Cyrilu Svobodovi uvedl, že by v této podobě nebyl ochoten Konkordát podepsat.
V roce 2005 Pavel Dostál zemřel a byl nahrazen dalším sociálně demokratickým ministrem, Vítězslavem Jandákem. Ve všech ostatních případech, kromě Martina Štěpánka, nestraníka, bylo ministerstvo kultury vstřícné římskokatolické církvi prostřednictvím ministrů z řad KDU-ČSL a později TOP 09. KDU-ČSL pak byla ochotná být jak v pravicových, tak v levicových vládách.
Na církevní půdě v podstatě v politice Pavla Smetany pokračovali představitelé Církve bratrské, zejména pak její tajemník Karel Fojtík, který je rovněž duchovním otcem současného zákona o církevních restitucích.
V té době v ERC převládal étos, že je třeba pomoci vydobýt římskokatolické církvi její majetek zpět a věřilo se, že majetkové a právní zajištění římskokatolické církve bude zárukou i pro ostatní církve.
Zdálo se, že představitelé ERC jsou výkonnou mocí ČBK.
Kritizovali vládní liknavost v otázce restitucí, ale stále zde neexistovala jednota.
Apoštolská církev se v podstatě jako jediná od tohoto postoje veřejně distancovala.
Její biskup ještě v roce 2005 deklaroval nepřijatelnost tehdejšího tzv. návrhu „restituční tečky”, který byl podle ní spojován i s otázkou prosazení Konkordátu, či individuálních smluv jednotlivých církví se státem.
Obě možnosti viděla AC jako jasné, či potenciální porušení právní rovnosti církví před státem.
Nicméně na rozdíl od otázky restitucí nebyl postoj AC nezúčastněný, ale AC deklarovala, že bude vždy „aktivně proti těmto, či podobným snahám.“
Prosazení církevních restitucí se poté opakovaně domáhala skupina římskokatolických aktivistů z Moravskoslezské křesťanské akademie, Společnosti pro dialog církve a státu za podpory Konfederace politických vězňů a Matice cyrilometodějské. Ta v roce 2006 vydala Memorandum za nápravu vztahu státu a církví v České republice, v němž apelovala na urychlenou úpravu vztahů státu a církví formou „přátelské spolupráce“.
To v praxi znamenalo žádost o restituce, ratifikaci Konkordátu a revizi církevního zákona. Prezident republiky Václav Klaus ve své odpovědí z roku 2007 uvedl, že nikdo, ani stát, nemůže tomuto požadavku dostát v plném rozsahu. Tím spíše to platí ve společnosti, jejíž všechny součásti byly ve větší či menší míře v komunistickém režimu postiženy.
Zvrat na církevní a politické scéně
Do roku 2007 stály proti restitucím v podobě návrhů předkládaných církvemi resp. římskokatolickou církví za vydatné podpory ERC, dva faktory. Jedním z nich byl prezident Václav Klaus a stále ještě, alespoň z části, opoziční, či vládnoucí ODS a druhým – na straně církví – byl biskup Rudolf Bubik, resp. Apoštolská církev.Nicméně již v roce 2008 byla cesta k přijetí zákona volná.
Církve byly náhle jednotné a Václav Klaus přislíbil nestát požadavkům římskokatolické církve v cestě.
Oba zmíněné muže spojovala zajímavá věc. Václavu Klausovi končilo v roce 2008 volební období a Rudolf Bubik, který v podstatě v AC svojí autoritou vytvořil episkopální model, ve stejném roce odcházel do důchodu.
Následné období 2008–2012 a vládu Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, stejně jako volební propad KDU-ČSL pominu, protože karty byly podle mne již rozdány. Lidovecké požadavky poté prosazovala v podstatě římskokatolická TOP 09, která absorbovala i značnou část členů KDU-ČSL.
Co se ale skutečně stalo? O tom lze již jen spekulovat. Já sám jsem v roce 2007 zveřejnil na svých stránkách článek, v němž jsem upozorňoval na možné problémy ekumenické iniciativy Kurzů Alfa ve vztahu protestantů a římských katolíků i v pohledu na eucharistické pojetí Večeře Páně.
Za tento počin jsem byl se souhlasem biskupa Rudolfa Bubika v roce 2008 exkomunikován. V osobní krizi, která po tomto vývoji události u mne nastala, mi biskup zatelefonoval a ujistil mne, že si je vědom nebezpečí Kurzů Alfa, nicméně mé účinkování na poli AC a tedy i církevních restitucích skončilo, protože jsem nyní dle ústavy církve pro AC „de iure“ jako „pohan a publikán“.
V té době se opět projednávaly církevní restituce a k jejich prosazení bylo třeba souhlasu všech církví v ERC. Biskup Rudolf Bubik však prý, podle informací biskupova spolupracovníka, byl přesvědčen, že mu Bůh ukázal, že již nemá osamoceně stát proti restitucím.
Sepsal jsem ještě studii, která dokumentovala vývoj událostí ohledně ekumenického směřování Apoštolské církve. Po jejím zveřejnění mi biskup zprostředkovaně vzkázal, že – nebyla-li informace zkreslena – neměl v podstatě jinou volbu a tímto aktem prý zabránil ještě horší variantě.
Co se však stalo s Václavem Klausem? Své kritické vyjádření k restitucím a Konkordátu před svojí druhou volbou prezidentem v roce 2008, kdy potřeboval podporu lidovců, zřejmě přehodnotil.
Při své inauguraci pak přijal i modlitbu kardinála Vlka k svatému Václavovi a poklonil se jeho ostatkům.
Tuto skutečnost ještě emeritní biskup AC pak ve svém kázání okomentoval jako modloslužbu a očekával přitom neblahé důsledky.
Nic takového Václav Klaus při své dřívější inauguraci neučinil.
Od toho dne prakticky ustala i jeho kritika ze strany představitelů římskokatolické církve (snad s výjimkou profesora Halíka).
Když přesto Václav Klaus v letošním roce vyslovil kritiku kýženého návrhu zákona o církevních restitucích a novináři jeho slova zveřejnili, v podstatě se za to kardinálu Dukovi omluvil.
Nejistá budoucnost
Co říci závěrem? V církevních restitucích jde samozřejmě o víc než o pár desítek miliard. Jde o budoucnost celé naší země. Vatikánu (resp. Apoštolskému stolci) budou podle kanonického práva patřit rozsáhlá území, ke kterým neměli římští katolíci v minulosti dispoziční právo.Protagonisté církevních restitucí se obvykle nezabývali ani otázkou legitimity nabytí majetku římskokatolické církve, například v období násilné rekatolizace.
Ostatně i historie sama nám nabízí mnoho zajímavých paralel, jak se římskokatolická církev chovala, pokud dosáhla svých cílů.
V Maďarsku například vlivem insolventnosti přechází některé školy pod správu církve, která potřebné finance má. Co mne osobně však mrzí nejvíce je, že zde mužové, kterých jsem si vážil pro jejich jasný postoj, možná (velmi nerad bych jim křivdil) jen účelově změnili názor.
Je to pan prezident Václav Klaus, kterého si osobně vážím. Stál za svým názorem, i když mu to přinášelo nemalé ústrky a v mnohých věcech tak činí dodnes.
A byl to Rudolf Bubik, který prokázal v minulosti své nezpochybnitelné morální a křesťanské kvality a prozíravost.
Nezalekl se dříve ani vězení, zato dnes opakovaně podpořil něco, co před časem vytrvale odmítal jako špatnou věc.
Je zvláštní, že kritik restitucí, jako byla AC, dnes dominuje i mezi „vítězi“ na žebříčku církevních restitucí, které má být z majetku římskokatolické církve vyplaceno 1, 056 miliardy, což činí 214 096 Kč na hlavu každého, kdo se k ní přihlásil při sčítání lidu.
Nepatrně více na člena nárokuje jen Federace židovských obcí, Náboženská společnost českých unitářů a Jednota bratrská, které však byly, na rozdíl od AC, registrovány již před rokem 1989. Závěrem bych chtěl všem čtenářům citovat slova
Ježíše Krista, Pána církve: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“
Podotýkám, že v tomto článku neřeším právní ani historické aspekty opodstatnění „tzv. církevních restitucí“. Snažil jsem se poskytnout jen zlomek toho, čeho jsem byl svědkem, co jsem slyšel a viděl. Navíc ani Apoštolské církvi, ale ani například baptistům nebo evangelíkům (podle slov jejich bývalých představitelů) nebylo odcizeno to, co je jim nyní nahrazováno.
Mohu-li tedy udělat to, co učinil kdysi prorok Daniel, rád bych konstatoval: „zhřešili jsme již se svými otci“. Vyjádřím to nyní trochu pateticky – Český národe, odpusť křesťanským církvím a nezanevři na jejich Boha! Pokud budou poslanci chtít potrestat české církve, mohou to udělat tím, že pro návrh zákona zvednou ruku. A pokud pan prezident bude chtít potrestat český národ, nechť zákon podepíše.
odkaz na originál článku
