Náboženství,
nebo Ježíš? Je mezi tím nějaký rozdíl? Proč Ježíš ve své době představoval pro
náboženství hrozbu? Na co si dát pozor při uplatňování Písma? Náboženství je něco,
čemu věříme a co vykonáváme. Ale Ježíš je někdo, koho známe a komu
věříme.
Náboženství, nebo
Ježíš? Jaký je zde rozdíl?
Náboženství,
nebo Ježíš? Je mezi tím nějaký rozdíl? Nebo se jedná jen o hru se slovy?
Měli bychom kvitovat s povděkem, že 85 procent Američanů se podle jednoho
průzkumu veřejného mínění považuje za lidi, kteří inklinují k náboženství?
A jak se pak máme dívat na skutečnost, že přední náboženští činitelé měli
Ježíše v jeho době v nenávisti?
Tato
publikace vychází z přesvědčení, že je naprosto zásadní rozdíl mezi
Ježíšem a náboženstvím. Tento rozdíl snad bude zřetelnější, když se budeme
snažit vysledovat, jak v Ježíšově době jednali farizeové (náboženští
vůdci) a jak jednal sám Ježíš. Zároveň by nás to mohlo vést i
k určitému osobnímu zamyšlení. Martin R. De Haan II
V čem je
náboženství ošidné
Náboženství
je ošidné. Dlouho předtím, než japonská sekta Aum Šinrikjó zaútočila na lidi
v metru nervovým plynem, se věřící lidé navzájem zabíjeli ve jménu Boha.
Náboženská horlivost vedla během historie k bitvám, v nichž přišlo
o život opravdu mnoho lidí.
Ošidnost
náboženství vidíme již u prvního lidského páru. Adama a Eva se
dopustili své fatální chyby, když se snažili být jako Bůh. Jejich chyba
nespočívala v tom, že by přestali věřit v Boha, ale začali svou víru
projevovat způsobem, který jim byl předtím zakázán.
Jejich
první syn se také snažil věřit v Boha svým vlastním způsobem. Hospodin
odmítl Kainovu nekrvavou oběť, zatímco přijal beránka, jehož mu obětoval jeho
mladší bratr. Kain plný hněvu a žárlivosti Ábela zabil, čímž si zároveň
zhatil svůj vlastní život.
Největších chyb
se dopouštíme v oblasti náboženství.
Izraelité
si také přivodili těžkosti, když se pokoušeli Boha uctívat svým vlastním
způsobem. Když již byli na prahu zaslíbené země, někteří z Izraelitů
přijali pozvání od místních žen na pohanskou náboženskou slavnost. Vedlo to
k tomu, že nakonec zemřelo několik tisíc lidí (Nu 25).
Jiné
to nebylo ani v případě Saula, prvního izraelského krále. O trůn
přišel právě následkem svých chyb v oblasti náboženství. Když se kněz
Samuel nedostavil v době, kdy měl podle Saula předložit oběť Bohu před
určitou bitvou, Saul se rozhodl tuto oběť předložit sám - což mu nepříslušelo
a musel za to nést následky (1S 13,8-14; viz též 15. kapitolu).
Prohřešků
v oblasti náboženství se dopustil i král David. Když se stal králem
Izraele, chtěl nechat do Jeruzaléma převézt posvátnou truhlu, v níž bylo
Desatero přikázání. S nadšením vedl celé procesí. Když se ale vůz
s truhlou tažený volským spřežením nebezpečně naklonil, kněz Uza vztáhl
ruku, aby truhlu přidržel. Hospodin ale vzplanul proti Uzovi hněvem, protože
vztáhl ruku na truhlu, a zasáhl ho tak, že na místě zemřel. David se kvůli
tomu na Boha rozhněval. Jak by mohl žít s takovým Bohem? Když si David
posléze přečetl, co ohledně truhly stálo v Božím zákoně (truhla se nesměla
převážet, ale pouze přenášet), uvědomil si, že
usiloval o dobrou věc, ale nesprávným způsobem (1Pa 13;
15,12-15).
Ošidné je
náboženství těch, kteří věří v Boha svým vlastním způsobem.
Proč
je pro Boha tak zásadní, jakým způsobem mu sloužíme a jakým způsobem jej
uctíváme? Protože Bůh hledá ty, kteří jej chtějí uctívat v duchu
a pravdě (J 4,23-24), nikoli bez poznání a jen prostřednictvím
nějakých obřadů či rituálů. Bůh si přeje, abychom jej uctívali celým svým
srdcem, kdy reagujeme na pravdu, pokud jde o Boží lásku a milost.
Může
to vypadat složitě, ale vůbec tomu tak není. Bůh vlastně chce, abychom znali
jeho Syna Jažíše a milovali jej. Správné náboženství je pak prostě
výsledkem toho, že Božího Syna známe a že jej milujeme (Jk 1,26-27).
V čem je ten
skutečný rozdíl?
Náboženství
a Ježíš se navzájem nevylučují, ale je mezi nimi rozdíl. Jakub,
novozákonní pisatel a Kristův bratr, napsal: "Zbožnost [náboženství]
čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky
a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od
světa" (Jk 1,27). Náboženství může přinášet
mnoho dobrého a může mít mnoho různých a dobrých podob, ale nemůže
být náhradou za Ježíše.
Náboženství je něco,
čemu věříme a co vykonáváme
·
Chodíme na bohoslužby.
·
Dáváme děti do církevních škol.
·
Snažíme se jednat laskavě.
·
Vyhýbáme se nemravnosti.
·
Věříme v Boha.
·
Patříme do nějaké církve.
·
Jsme pokřtěni.
·
Chodíme na večeři Páně či ke svatému přijímání.
·
Studujeme doktríny.
·
Čteme Písmo.
·
Modlíme se.
·
Slavíme náboženské svátky.
·
Vyučujeme náboženství.
·
Pomáháme chudým.
·
Zpíváme chvalozpěvy.
·
Máme pověst zbožného člověka.
·
Jsou nám příkladem lidé.
Ježíš je někdo,
koho známe a komu věříme
·
Ježíš je někdo, kdo je nám velmi blízko.
·
Někdo, kdo má moc nám pomáhat.
·
Někdo, kdo nám může odpouštět.
·
Někdo, kdo nás může prohlásit za spravedlivé.
·
Někdo, kdo nás může oddělit pro Boha.
·
Někdo, kdo nás může přivádět k Bohu.
·
Někdo, kdo nás může zahrnout do své vůle.
·
Někdo, kdo nás může vést a vyučovat.
·
Někdo, kdo nám může být příkladem.
·
Někdo, kdo nás nikdy neponechá osamocené.
·
Někdo, komu můžeme věřit a důvěřovat.
·
Někdo, kdo nás může chránit.
·
Někdo, kdo se za nás může přimlouvat.
·
Někdo, kdo nás může uschopňovat.
·
Někdo, kdo může reagovat na naše emoce.
·
Někdo, kdo může cítit naši bolest.
·
Někdo, kdo nám může dávat radost.
·
Někdo, kdo nám může dávat pokoj.
·
Někdo, kdo nám může dávat naději.
·
Někdo, kdo nám může dávat lásku.
·
Někdo, kdo prokázal svou lásku vůči nám.
·
Někdo, kdo za nás zemřel.
·
Někdo, kdo kvůli nám vstal z mrtvých.
·
Někdo, kdo může žít svým životem skrze nás.
·
Někdo, kdo nás může vzít k sobě.
·
Někdo, kdo nás může ujistit, že budeme v nebi.
Jaké bylo
náboženství v Ježíšově době?
Ježíš
dobře věděl, jak ošidné může být náboženství. Vždyť jej nenáviděli někteří
z těch nejzbožnějších lidí v Jeruzalémě. Hříšnici a vyděděnci společnosti
byli k Ježíšovi přitahováni, ale náboženští předáci - farizeové, zákoníci,
saduceové a kněží - byli až na pár výjimek jeho zavilými nepřáteli.
Ježíš
těmto náboženským vůdcům rozhodně nijak nenadbíhal a nelichotil. Ani si
nemyslel, že to byli skutečně zbožní lidé, kteří se pouze ohledně jeho osoby
mýlili. Ježíš jasně řekl, že kdyby znali jeho Otce,
museli by znát i jeho. Tváří v tvář je označil za pokrytce
a slepé vůdce.
Jedná
se tedy o dosti překvapivý příběh. Asi bychom totiž spíše očekávali, že
Ježíšovi nepřátelé budou pocházet z řad ateistů, světských filozofů nebo
společenské spodiny. Ale tak tomu právě nebylo. Ti největší hříšníci
k němu byli přitahováni a patřili mezi jeho přátele. Dokonce
i Pilát, pohanský římský místodržitel v Judeji, byl zpočátku spíše na
straně Ježíše. Zbožní saduceové a farizeové v Jeruzalémě se však
neustále snažili Ježíše nějak zdiskreditovat a znevážit. Překážel jim
a byli přesvědčeni, že bez něj by na světě bylo lépe.
Kdo byli farizeové, zákoníci, saduceové a kněží
Farizeové: Židovská náboženská skupina,
která se snažila zachovat Izrael čistý od pohanství tím, že usilovně
prosazovali Písmo a zároveň obsáhlou ústní tradici, která se zaměřovala na
to, jak Boží zákon uplatňovat v každodenních životních situacích.
Zákoníci: Odborníci na biblický zákon,
kteří se často nacházeli mezi farizei. Farizeové byli na zákonících závislí
ohledně správného výkladu Písma.
Saduceové: Židovská náboženská skupina
z horní vrstvy. Odmítali ústní tradici farizeů a trvali na přísném výkladu
Mojžíšova zákona a na jeho uplatňování.
Kněží: Potomci kněze Árona, který
zdědil odpovědnost za obřadní službu v chrámu v Jeruzalémě. Kněží
často pocházeli z třídy saduceů.
Farizeové z blízka
Všichni
farizeové rozhodně nebyli špatní. Byli uznáváni jako velice zbožní, duchovně
zaměření Židé. Farizeové byli:
- Teisté. Věřili v Boha a prosazovali v Izraeli život zaměřený na Boha.
- Separatisté. Byli rozhodnuti chránit Izrael před kompromisy - aby se tento národ nenechal pohltit pohanstvím.
- Biblisté. Věřili, že budoucnost Izraele je závislá na tom, jak budou ctít a uplatňovat Boží zákon.
- Populisté. Mnozí z nich byli řemeslníci a obchodníci, takže se velmi dobře dokázali přiblížit běžným lidem.
- Pragmatici. Potýkali se nejen s ustanoveními Zákona, ale také se v životě snažili vše uplatňovat až do nejmenších detailů.
- Tradicionalisté. Byli pevně zakořeněni v tradici a způsobech svých předků; vše se učili nazpaměť a pečlivě se tím řídili.
Ale ve
snaze ukázat Izraeli, jak je Boží zákon stále aktuální a praktický, se
farizeové vydali špatným směrem. Snažili se ukazovat, jak to má podle Božího
slova "vypadat" v každodenním životě, ale cílem se nakonec stala
jejich vlastní nařízení. Netrvalo dlouho, než se úplně ztratili v přehršli
svých vlastních ustanovení, kdy vyučovali "nauky, jež jsou jen lidskými
příkazy" (Mt 15,9). Natolik se zaměřovali na jednotlivé detaily, že již
ztratili ze zřetele samotnou podstatu Zákona a lásku k lidem.
Proč Ježíš
představoval pro náboženství hrozbu?
Náboženští
fanatikové spatřovali v Ježíšovi nebezpečí. Ježíš totiž působil rozruch,
který následně mohl být hrozbou pro křehkou náboženskou a politickou
rovnováhu v Izraeli. Ježíš měl pověst, že dělá nevysvětlitelné věci. Vyučoval s autoritou a přesouval pozornost od
vnějších záležitostí náboženství k tomu, co má člověk v srdci. Učil,
že Bůh nehledá lidi, kteří jsou dobří ve svém náboženství, ale hledá:
- Chudé v duchu, kteří si uvědomují, jak jsou v každé oblasti svého života závislí na Bohu.
- Ty, kdo lkají a pláčí kvůli své hříšnosti i kvůli hříšnosti jiných.
- Mírné lidi, kteří jsou ochotni žít pod Boží autoritou.
- Ty, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti a kteří přijímají, co je správné z Božího hlediska.
- Milosrdné lidi, kteří poskytují nezaslouženou úlevu těm, již nějak strádají.
- Lidi čistého srdce, kteří jsou čistí uvnitř.
- Činitele pokoje, kteří se snaží lidem pomoci žít spolu v pokoji a k tomu, aby žili ve smíru s Bohem (Mt 5,1-9).
Ježíš spíše přijímal zdrcené srdce než hrdé
náboženství
Ježíš byl pro náboženské fanatiky nebezpečný - jakmile
totiž lidé přijali Ježíše, už nepotřebovali náboženství farizeů. Farizeové byli odborníky
na to, jak vymezovat poslušnost vůči Božímu zákonu až do těch nejmenších
detailů. Ale Ježíš učil, že Bůh odpustí i tomu
nejhoršímu hříšníkovi. Apoštol Pavel, následovník Ježíše, ale
někdejší farizeus, ukazoval, že náboženský zákon nikdy nikoho nezachránil od
hříchu a ani to nemělo být jeho účelem. Pavel v několika svých
novozákonních spisech vysvětluje, že účelem zákona bylo ukázat nám, jak
potřebujeme Spasitele, který v každém možném ohledu převyšuje jakékoli
náboženství.
Ježíš je nadřazen náboženství v každém ohledu
- Při pohledu zpět: Ježíš je Stvořitel a věčné Slovo, jež nejen bylo s Bohem od počátku, ale jež je skutečným Bohem (J 1,1-3).
- Při pohledu dopředu: Ježíš je naším Králem a bude naším Soudcem. Jednoho dne bude vládnout nad zemí a soudit každého jednotlivce (Sk 1,6-11; Ř 14,7-12).
- Při pohledu vzhůru: Ježíš je náš Spasitel a Pán; jedině on nás může spasit a zároveň být naším milujícím a moudrým Pánem (J 3,13-16; Fp 2,9-11).
- Při pohledu dolů: Ježíš nás drží ve svých rukou, pečuje o nás a dává nám podporu (Ko 1,16).
- Při pohledu do prava: Ježíš je naším Učitelem a Příkladem, když se podíváme do prava - na to, co je mravně správné (1Pt 2,21; 1J 2,6).
- Při pohledu do leva: Ježíš je naším Přímluvcem a Zastáncem, když se odvracíme od toho, co je pravé, správné, a jdeme za něčím nesprávným (1J 2,1-2).
- Při pohledu dovnitř: Ježíš je naším Životem, Pokojem a naší Silou (Ga 2,20; Ko 1,27).
- Při pohledu ven: Ježíš nám dává to pravé nasměrování; je "Cesta, Pravda i Život" (J 14,6).
Takového
Ježíše si tedy farizeové nechali ujít. Jak je to možné? Jak mohli s celým Izraelem očekávat zaslíbeného
Mesiáše, a když konečně přišel, jak jej mohli zabít? Podívejme se nyní blíže na to, co řekl sám Pán
Ježíš.
V čem se
farizeové dopustili chyb?
V 11.
kapitole Lukášova evangelia Ježíš poukazuje farizeům na několik zásadních
problémů jejich náboženství. Pokusme se v následujícím rozboru vidět nejen
chyby na straně farizeů, ale zkusme zároveň přemýšlet sami o sobě.
Farizeové chtěli hlavně dobře vypadat
Jedna
firma vyrábějící chemikálie nedávno používala určitou reklamu s cílem
přesvědčit veřejnost, že firmě záleží na životním prostředí. V televizi
však byly brzy nato zprávy o skupině, která proti této firmě vyvolala
protesty. Jeden z protestujících držel plakát se jménem této firmy a
s nápisem: Neoklamete nás. Je třeba čisté jednání. Image nestačí.
U této
protestní akce se nám může připomenout výrok, který řekl Ježíš farizeům.
U Lukáše 11,39 jsou farizeové připodobňováni k lidem, kteří
umývají nádoby jen zevně, ale uvnitř je ponechají špinavé. Ježíš jim řekl:
Nyní vy, farizeové, očišťujete povrch číše a mísy, ale váš vnitřek je
plný chamtivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který učinil zevnějšek,
neučinil také vnitřek? Raději dejte to, co je uvnitř, jako almužnu, a hle,
všechno vám bude čisté. (Lk 11,39-41)
Ježíš
zde má na mysli obřad rituálního umývání rukou, který farizeové praktikovali
před každým jídlem. Ruce si pečlivě umývali před jídlem i mezi
jednotlivými chody nikoli kvůli čistotě, ale aby se mohli pyšnit tím, jak
důkladně naplňují svůj obřadní zákon. Ježíš ale dobře věděl, jak povrchní
vlastně bylo ono "rituálně čisté" náboženství farizeů. Působili
dobrým dojmem, měli "dobrou image", ale jejich jednání bylo špatné.
Náboženstvím se nikdy
nezmění jádro problému. Náboženství se věcmi zabývá jen z vnějšku. Proto Ježíš při jiné
příležitosti řekl jednomu farizeovi a židovskému předákovi, že se musí znovu narodit (že tedy musí zakusit vnitřní duchovní přerod), má-li někdy vidět Boží království (J
3)
Náboženstvím se
může změnit zevnějšek, ale jen Ježíš může změnit naše srdce.
Modlitby,
večeře Páně, svaté přijímání, biřmování, křest či dobrovolná služba
v církvi - to vše může vypadat dobře. Budeme-li
ale klást důraz na formu, určitě tím Boha neobelstíme. Ježíš řekl:
"Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je
duch" (J 3,6). Ježíš dokáže v našem životě
více než všechna náboženství na celém světě (J 3,16). Ježíš může měnit naše
srdce, samotný Zdroj lásky může být přímo v nás. Jedná se o proces,
který nás vede k pokoře. Je totiž třeba si přiznat, jak bezcenné jsou naše
snahy o nepatrné vnější úpravy naší osobnosti, a dát se cele do rukou
Boha, jeho milosrdenství, důvěřovat mu, že skrze Ducha Ježíše vykoná to, co my
bychom sami nikdy vykonat nedokázali.
Farizeové dělali z komára velblouda
Závidím
lidem, kteří jsou dobří ve vědomostních soutěžích. Pamatují si mnoho
podrobností, což je v životě určitě výhodou. Osobně si někdy nemohu ani
vybavit, kam jsem si dal brýle nebo klíče.
Schopnost
pojmout hodně vědomostí se ale může stát osidlem, pokud si nedáme pozor. Ježíš
na takové nebezpečí upozorňoval farizee, kteří měli sklon dělat i
z nepatrných záležitostí velký problém.
Běda vám farizeům, protože odevzdáváte desátky z máty, routy a ze
všech zahradních bylin, ale nedbáte na právo a lásku Boží. Toto jste měli
činit a ono neopomíjet. (Lk 11,42)
Jinými
slovy, i na malých detailech může záležet, pokud jimi ovšem nejsou
zastíněny věci skutečně důležité. Farizeové šli na své náboženství
s logikou. Zákon pojímali jako vědu, která musí mít své logické důsledky.
Pyšnili se, že jsou schopni věci promýšlet až do toho nejmenšího detailu. Když
například dávali desátky, dávali desetinu ze všeho. Pokud měli Bohu dát
desetinu ze své úrody, pak dávali deset procent ze všeho, tedy ze všech
bylin a rostlin, které sklidili, přestože v zákoně bylo uvedeno, že
to není nutné takto dělat.
Na
samotné ochotě farizeů dělat více, než bylo požadováno, jistě nebylo nic
špatného. Zádrhel byl v tom, že se na
jednotlivé detaily zaměřovali natolik, až zcela zapomněli na lásku.
A podle Ježíše tím opomíjeli to naprosto nejdůležitější z celého
zákona (Mt 22,37-40).
Farizeové
byli jako onen muž, který si šel koupit nové auto. V autoprodejně mu ihned
padlo do oka nějaké zajímavé příslušenství, kterým by svůj budoucí nový vůz mohl
patřičně vyšperkovat. A tak si nakonec s velkým úsměvem na rtech
odnáší držák na kávu, držák na mapu, držák a nabíječku na mobilní telefon,
kompas na přístrojovou desku, speciální širokoúhlé zrcátko, přívěšek na klíče
a ozdobné kryty na disky kol. Podobně jako farizeové si odnáší více
jednotlivostí, než pro kolik původně šel - ale vlastně si odnáší méně.
S rukama plnýma zbytečných drobností totiž nasedá do svého starého vozu
a odjíždí zpátky tam, odkud přijel.
Náboženství
sice může být dobré a potřebné, ale může nás zaměstnat méně důležitými
malichernostmi, které však snadno spotřebují téměř všechnu naši pozornost.
Problémem je toto vše vůbec odhalit. Když se totiž snažíme zlepšovat ve studiu
Bible, modlitbě a dávání, můžeme mít pocit, že děláme to skutečně zásadní.
Nic však nemůže být náhradou za srdce plné lásky
a spravedlnosti, za srdce žijící z plného vztahu se samotným Bohem.
Náboženství nás
může zaměstnat malichernostmi, které však snadno spotřebují téměř všechnu naši
pozornost. Problémem je toto vše vůbec odhalit.
Několik
let po Ježíšově smrti a vzkříšení opakoval apoštol Pavel Ježíšovo učení
křesťanům v Korintu. Jasně jim uvedl, že veškeré duchovní dary, poznání,
víra a sebeobětavost jsou bez lásky naprosto ničím (1K 13).
Farizeové prahli po schválení od druhých lidí
Náboženství se může stát usilovnou cestou za svým vlastním egem. Kdy se vám dostane většího
uznání, než když se o vás mluví jako o zbožném člověku? Jak to lahodí
našemu pocitu vlastní důležitosti a pýchy, když se o nás mluví jako
o člověku, který má jistě Boží schválení!
Je
jistě lepší, když se o nás mluví jako o zbožných než
o bezbožných lidech. A není snad lepší být znám jako kněz či pastor
než jako producent či prodejce pornografie? Možná ne. Ježíš farizeům řekl, že pokud se nezmění, přijdou nakonec do
téhož pekla jako bezbožníci. Určitý
rozdíl zde ale přece je. Ježíš si totiž vyhradil tu nejtvrdší kritiku právě pro
náboženské vůdce, kteří využívali svého duchovního postavení k tomu, aby
si získávali kýženou pozornost a úctu. Ježíš jim řekl:
Běda vám farizeům, protože milujete přední sedadla v synagogách
a pozdravy na tržištích. (Lk 11,43)
Každý
z nás je rád, když cítí ze strany druhých ocenění. Jsme rádi, když na nás
lidé vidí něco chvályhodného. Na tom není nic špatného. Špatné ovšem je,
jakmile se pro nás názory druhých stanou důležitějšími než to, co říká Bůh.
Opravdovým osidlem pak je, když se nám lichotky a pozornost druhých stanou
jakousi drogou, která otupuje naši schopnost projevovat lidem skutečnou lásku,
jež otupuje naši schopnost vnímat Boha, která otupuje naši schopnost přiznat
si, že máme u lidí mnohem lepší pověst, než jací jsme ve skutečnosti.
Když
dobře uplatňujeme náboženská pravidla, dává nám to možnost získat si chválu od
lidí. Jedinou možností, jak ale získat Boží
přízeň, je podřizovat se Ježíši. A platí to i poté, co
člověk přijme Ježíše a vstoupí do určité církve. Celý život si musíme
klást otázku, zda nám jde o publikum, anebo o Boha.
Apoštol
Pavel velmi dobře věděl, co znamená potýkat se s kritikou a
s nepřijetím ze strany členů vlastní duchovní rodiny. Proto určitým
kritikům v Korintu napsal:
Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani
já sám sebe neposuzuji. Ničeho, co by svědčilo proti mně, si sice nejsem vědom,
ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán. (1K 4,3-4)
Později
Pavel napsal:
Netroufáme se totiž zařadit mezi ty, kteří doporučují sami sebe, nebo se
k některým z nich přirovnat; vždyť oni se měří sami sebou
a přirovnávají se k sobě samým, a nechápou, oč jde. (2K 10,12)
Pavel
se naučil nahlížet na kritiku z pohledu Boží milosti. Ne, že by ho to
nebolelo, ale zjistil, že lidské uznání nemá žádnou trvalou hodnotu (Fp
3,1-10). Zásadní je, aby nám Ježíš nakonec řekl: "Výborně, dobrý
a věrný služebníku!" Pavel byl kdysi farizeus. Velmi dobře tedy
věděl, jaký velký rozdíl je, když je člověk uznáván na základě svého
náboženství, anebo když má Ježíšovo schválení.
Farizeové - raději s maskou než bez masky
"Jmenuji
se Marek a jsem alkoholik." To je naprostý základ na cestě
k uzdravení v rámci organizace Anonymní alkoholici. Člověk musí jednat na rovinu, musí se pokořit, ale pokora
bohužel v náboženství často schází.
Návštěvníci, kteří si zajdou na bohoslužbu, mají velmi často pocit, že
jsou mezi lidmi, kteří jsou naprosto nereální. Ramenem se téměř dotýkají
člověka vedle sebe, ale přitom necítí vůbec žádnou blízkost. Vidí jen někoho,
kdo je úhledně oblečen, má na tváři oduševnělý výraz a bez zaujetí se
zcela mechanicky účastní právě probíhající bohoslužby. Některým to tak
vyhovuje, ale jiným z toho krvácí srdce. "Počkat, takhle to přece
nejde. Takhle to v životě není. Vždyť všichni máme nějaké problémy. Proč
si to nepřiznat? Náš hněv, obavy, závist, zahořklost, chtíč a pocit studu?
Pak bychom se mohli navzájem povzbuzovat, být si navzájem útěchou a mohli
bychom se sobě i navzájem zodpovídat."
Ježíš
by s tím jen souhlasil. Farizeům a zákoníkům totiž řekl:
Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o
nich. (Lk
11,44)
Ve
druhém díle publikace The People's Almanac je doložen podobný problém
nečestného jednání:
Když
pruský král Fridrich II. navštívil věznici v Potsdamu, každý odsouzený,
s nímž zde mluvil, mu tvrdil, že je nevinný. Nakonec přišel k jednomu
muži, který čekal na popravu za velkou krádež. Onen muž mu zkroušeně řekl:
"Vaše Výsosti, jsem vinen a oprávněně si zasluhuji svůj trest."
Král Fridrich se obrátil na správce věznice a řekl mu: "Okamžitě toho
ničemu propusťte z vězení, než se mu podaří zkazit všechny ty ostatní
charakterní a nevinné lidi."
Z Božího hlediska na tom mohou být nábožní lidé podobně jako ti lidé ve
vězení. Náboženská víra, obřady a společenství často lidem skýtají
možnost, jak zlehčovat či úplně popírat svou vinu a hanebné chování
a jak nesmírně potřebují Spasitele. Místo aby nás náboženství
povzbuzovalo, abychom se hlásili k tomu, jak jsme neschopni sami sebe
zachránit, sami sebe spasit, nám dává možnost nosit jakousi fasádu
a masku, kterou zakrýváme své nevyřešené problémy.
Snaha
vytěsňovat skutečné problémy nějakou horlivou náboženskou činností je ochrannou
reakcí, jejíž počátek můžeme vysledovat až k prvnímu lidskému páru. Když
Adam s Evou zhřešili, byli zděšeni tím, že přišli o svou nevinnost.
Zakryli se pomocí fíkových listů a schovali se před Hospodinem mezi
stromy. Když Hospodin přišel do zahrady Eden, Adam připustil, že se schoval,
protože se bál.
Od té
doby se lidé i nadále schovávají mezi stromy horečnaté náboženské činnosti
a svou hanebnost zakrývají pomocí fíkových listů klopotného lidského
úsilí. Místo abychom se pokořili a přiznali si,
jak nesmírně potřebujeme Ježíšovu pomoc a spásu, snažíme se co nejvíce
nasazovat ve svém náboženství, což má být odpovídající kompenzací za naše
hříchy. Přitom se ale schováváme před Ježíšem, který nabízí své milosrdenství
pouze těm, kteří se před ním upřímně pokoří.
Farizeové jen lidem nakládali další břemena
Představte
si, že by na světě byli jen dva druhy lidí - jedni by vám při každém setkání
naložili na vaše bedra cihlu a druzí by vám cihlu odebrali. Podle toho,
s kým z nich byste se potkali, by vám náklad cihel buď přibýval, nebo
ubýval. Ježíš by byl mezi těmi, kteří by vám cihly odebírali. Farizeové by vám
je nakládali. Tento rys náboženství se jasně projevil, když Ježíš odpovídal na
otázku, kterou mu položil jeden farizeus a zákoník. Ježíš mu řekl:
I vám zákoníkům běda, neboť zatěžujete lidi neúnosnými břemeny a sami
se těch břemen ani jedním svým prstem nedotýkáte. (Lk 11,46)
Ježíš
lidi velmi dobře znal. Tito náboženští odborníci
přidávali k Božímu zákonu stovky dalších závazků. A přitom
sami byli hotovými odborníky na to, jak zákon šikovně obcházet. Dokonce přišli
i na způsob, jak obejít zákon, kterým byl stanoven zákaz nosit
o sobotě jakékoli břemeno.
William
Barclay cituje následující farizejskou tradici, v níž se uvádí:
Kdo
nese cokoli, ať ve své pravé či levé ruce, na hrudi či na rameni, je vinen; ale
kdo nese cokoli na hřbetu ruky nebo na své noze nebo v ústech nebo na
loktu či na vlasech anebo ve svém váčku na peníze obráceném naruby anebo mezi
váčkem a košilí anebo v záhybu košile či ve své botě nebo sandálu je
nevinen, protože věc nenese žádným obvyklým způsobem.
Mnozí
kazatelé a církevní představitelé i dnes nakládají lidem břemena, ale
přitom si sami nacházejí "pádné" důvody, proč to v jejich
případě neplatí. Například vyučují, že v každé rodině musí denně probíhat
nějaké společné duchovní ztišení či zamyšlení, ale protože oni sami pracují
v duchovní oblasti celý den, údajně se to na ně nevztahuje. Nebo učí, že
křesťané jsou nyní pod Boží milostí, nikoli pod zákonem, a přesto požadují
desátky. Jiní trvají na tom, že Bůh nenávidí rozvod a zakazuje jej
naprosto za všech okolností, přestože vědí, že sám Bůh se vlastně rozvedl
s Izraelem kvůli jeho soustavnému duchovnímu cizoložství, a přestože
vědí, že Mojžíš v zákoně kvůli tvrdosti lidského srdce rozvod dovoluje (Dt
24,1-4; Mt 19,1-9).
Naproti tomu Ježíš soustavně prosazoval vysoké ideály
Zákona, ale zároveň bral milosrdně ohled na hříšníky, kteří činili pokání.
Ježíš chápal, že mezi Boží svatostí a láskou existuje určité zdravé pnutí, a proto řekl:
Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi,
a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne,
neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým
duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké. (Mt 11,28-30)
Farizeové klamali sami sebe
Rádoby
vtipem se říká: "Všechny miluji, jen lidi nemohu vystát." Farizeové
jednali podobně, aniž by se ovšem snažili být vtipní. Ježíš řekl, že farizeové
si dávali záležet na tom, jak ctili proroky a stavěli jim pomníky. Ironií
je, že stávající proroky pronásledovali a zabíjeli je. William Barclay
k tomu uvádí:
Obdivovali
jen zesnulé proroky; živým prorokům usilovali o smrt. Zesnulým prorokům
prokazovali čest, stavěli jim náhrobky a pomníky, ale stávající proroky
znevažovali tím, že je pronásledovali a usilovali o jejich smrt.
Právě
o tom mluví Ježíš u Lukáše 11,37-51 a v paralelní pasáži
u Matouše 23, kde říká:
Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte
náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte:
'Kdybychom žili ve dnech svých otců, neměli bychom s nimi na prolévání
krve proroků podíl.' Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří
proroky zavraždili. I vy naplňte míru svých otců! (Mt 23,29-32)
Farizeové
vlastně klamali sami sebe. Rozhodně na sebe nepohlíželi jak na vrahy proroků
a Mesiáše. Neuvědomovali si, že se svým prázdným náboženstvím vlastně
stali Božími nepřáteli. Tělo vždy bojuje proti
Duchu. Náboženství je bezmocné, protože nedokáže zabránit našim padlým tělesným
sklonům. Lidské srdce totiž může změnit
jedině živý Ježíš.
Když
se lidé oddají náboženství spíše než Ježíši, jen se historie opakuje stále
dokola, takže dochází k podobným projevům jako u náboženských předáků
za dnů Ježíše. Svými rty ctí Boha a Písmo, ale jakmile někdo vyzná Ježíše
jako svého Spasitele, jsou najednou vztekem celí bez sebe.
Rodiče, kterým
vadí skutečnost, že jejich děti chtějí následovat Ježíše, by se měli velmi
vážně zamyslet.
Rodičům,
kteří si velmi dávají záležet na svém náboženství, často vadí skutečnost, když
jejich dospívající děti najednou začnou na takovém náboženství vidět
i různé negativní stránky. Takoví rodiče třeba celý svůj život chodili
pravidelně na bohoslužby a najednou mají poslouchat, jak syn nebo dcera
říkají, že jsou "znovuzrození". Přičemž totéž ale říkal Ježíš
farizeovi jménem Nikodém (J 3,1-16). Rodiče, kterým vadí skutečnost, že jejich
děti chtějí následovat Ježíše, by se ale měli velmi vážně zamyslet. Negativní reakce vůči tomu, že jejich dítě přijalo Ježíše,
je poměrně silným indikátorem, že rodiče žijí v podobném sebeklamu jako
farizeové, proti nimž se stavěl sám Pán Ježíš.
Farizeové lidem vzali "klíč k poznání"
Náboženství
je ošidné také v tom, že na jeho základě můžeme ohrožovat nejen sebe ale
i další. Ježíš náboženským předákům své doby řekl:
Běda vám znalcům Zákona, že jste vzali klíč k poznání! Sami jste nevešli a
těm, kdo vcházeli, jste zabránili. Když pak odešel, začali ho znalci Písma a
farizeové zle napadat. Stále znovu se vraceli k jeho výrokům a snažili se
vymyslet, jak by ho chytili za slovo. (Lk 11,52-54 B21)
Náboženští
vůdci vzali lidem "klíč k poznání". Jaký klíč měl zde Ježíš na mysli?
Vysvětlení může být hned několik. Farizeové například mohli běžným lidem vzít
klíč k poznání tím, že
1) na
místo Božího slova dali svou tradici a svá ustanovení,
2)
pokoušeli se znevážit Ježíše (J 14,6) a 3) odváděli druhé od
"správného postoje srdce" (srov. Lk 11,33-35).
Klíčem k poznání je jistě Písmo a Ježíš, proto
se domnívám, že Ježíš měl patrně na mysli postoj, kdy je člověk zaměřen na
Písmo a na Ježíše. Naší pasáži z 11. kapitoly Lukáše předchází verše 33-35, kde Ježíš
řekl:
Nikdo, když rozsvítí lampu, ji nestaví do skrýše ani pod nádobu, ale na
svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. Lampou těla je tvé oko. Je-li tvé
oko čisté, i celé tvé tělo je plné světla. Je-li však špatné, i tvé
tělo je temné. Hleď tedy, ať světlo, které je v tobě, není tmou.
Jinými
slovy, jestliže je vaše "lampa" (tedy oko nebo postoj srdce) čistá,
budete plní poznání Boha. Je-li ale tato "lampa" nějak zastřená či
zakrytá, bude takový člověk plný temnoty (nebude v něm světlo
a poznání Boha).
Když
Ježíš vyučoval o klíči k poznání, a jak je naše tělo jako lampa, byl
pozván k jednomu farizeovi domů na hostinu. Ježíš své vyučování ukončil
u stolu, kde poukázal na to, že farizeům cosi brání ve světle. Ve svém náboženství kladli velký důraz na vnější věci,
na mnohé maličkosti, usilovali o schválení ze strany druhých, sobecky se
přetvařovali, žili v sebeklamu a nakládali druhým břemena, která ani
sami nebyli ochotni nosit. Tak vzali lidem klíč k poznání.
Farizeové činili z lidí syny pekla
Představte
si, že vám nějaký důvěryhodný náboženský vůdce dá klíč. Vložíte je do zámku
u dveří s nápisem "věčný úděl", a jakmile dveře
otevřete, ocitnete se tváří v tvář pekelným plamenům. Farizeové získávali
lidi, které vlastně čekalo právě takové hrozné překvapení. Ježíš v pasáži
podobné jako u Lukáše 11 řekl:
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi,
abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho
syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. (Mt 23,15 ČEP)
Podle
Ježíše byl takový novověrec 'synem pekla, dvakrát horším' možná proto, že
konvertité jsou často ve své nové víře ještě horlivější než ti, kteří
v takové víře vyrůstali. Konvertité museli ve svém životě udělat zásadní
změnu, kterou byli připraveni obhajovat a prosazovat s tím největším
zanícením. Nemají sice na všechny své otázky ještě odpovědi, ale důvěřují svým
vůdcům, kteří údajně vědí mnohem více než oni sami.
Konvertité
tedy byli následkem své nemístné důvěry ve skutečném nebezpečí. Podle Ježíše
byli farizeové slepými "vůdci slepých" (Mt 15,14). Nejen že tedy nový
konvertita byl dosud duchovně slepý, ale ještě se ve své nevědomosti svěřil do
vedení slepému náboženskému učiteli, který oba mohl dovést jen ke klopýtnutí.
U náboženství je problém v tom, že nabízí naději,
i když naděje v samotném náboženství žádná není. Z tohoto hlediska je
na tom patrně lépe ateista či agnostik než člověk, který se obrátil
k určitému náboženství. Ateista či agnostik totiž alespoň nebude mít sklon
si myslet, že dosáhl pokoje s Bohem. Konvertita se však mylně domnívá, že
už v podstatě ví, co je třeba dělat, aby se dostal do nebe nebo aby chodil
s Bohem.
Vyplývá
z toho něco opravdu závažného. Zastánce určitého náboženství, podobně jako
farizee a jejich konvertity, nakonec čeká děsivé procitnutí. Ježíš nás
o tom ujišťuje v následujících slovech:
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat
spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě
nevstoupíte. (Mt 5,20)
Pokuste
se nyní představit si, jak byste se jako nový konvertita asi cítil: Rozhodl
jste se být dobrým člověkem. Uvědomujete si, jak se mýlí všichni ti, kteří ve
svém srdci nemají místo pro Boha. Soucítíte s těmi, kteří svým chováním
dávají najevo, že jsou ochotni vzdát se věčnosti jen pro pár chvil prchavého
potěšení. Domníváte se, že jste si zvolili lepší cestu. Našli jste si nějakého
vychvalovaného pastora, kněze, teologa či rabína. Věříte, že je to dobrý
člověk, který by nemohl být Božím nepřítelem. Líbí se vám, jak vede určitý
náboženský obřad, protože máte pocit, že právě takto se cítíte Bohu blíže. Ale
pak nadejde chvíle, kdy ony dveře s nápisem "věčný úděl"
otevíráte klíčem, který vám takový náboženský vůdce dal - ale to už může být
pozdě.
Poučení od Saula
Uvádí
se, že v Ježíšově době bylo přibližně 6000 farizeů. Jak jsme již viděli,
farizeové měli pověst, že sáhodlouze rozebírali i ty nejmenší detaily,
například zda bylo zákonné jíst vejce snesené v sobotu.
Saul
z Tarsu (který byl později znám jako apoštol Pavel) svou náboženskou
tradici dostal jako dědictví. Říká o sobě: "Jsem farizeus, syn
farizeů" (Sk 23,6). Než se jeho život změnil po setkání s Ježíšem (Sk
9), pevně věřil, že jeho postavení před Bohem záleží na tom, jak bude plnit
Zákon.
Pavel úplně změnil svůj náhled: od Zákona k Ježíši,
od podružných detailů k samotným základům, od toho, jak člověk působí
zevně, k tomu, jaký je uvnitř.
Ale po
svém setkání s Ježíšem mluví Pavel o postavení před Bohem zcela
jinak. Nyní vše záleží na jen vztahu
s Ježíšem. Pavlovi jde o víru
v Ježíše, o to, abychom Ježíšovu lásku projevovali druhým
a abychom spoluvěřícím připomínali, že jednoho dne se každý z nás
budeme osobně odpovídat Pánu Ježíši.
Když
došlo na nějaké sporné otázky ohledně uplatnění Písma, Pavel už se
nezaměstnával závěry a ustanoveními zákoníků. Místo toho další členy Boží
rodiny vybízel k tomu, aby se v diskutabilních záležitostech navzájem
nijak neposuzovali. V dopise Římanům napsal:
Kdo jsi ty, že soudíš cizího sluhu? ... Každý z nás tedy sám za sebe
vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak si
počínat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu nebo svod. (Ř 14,4.12-13)
Mnozí
z nás se potřebujeme naučit smýšlet podobně jako Pavel - tedy smýšlet vždy
s ohledem na Ježíše. Ve snaze vyvarovat se kompromisu se nám ale může
stát, že na Ježíše nakonec nějak pozapomeneme. Jako farizeové si pak můžeme
vytvořit svůj vlastní soupis toho, co Kristův následovník má a nemá dělat.
Potíž je ale v tom, že někdo pak může dodržet třeba každý bod
z našeho soupisu, a přesto Bohu nijak blíže nebude. Člověk se může
"zbožně" zdržovat alkoholu, tabáku, hazardu, vyhýbat se určité hudbě
a filmům, a přesto může být bezbožný. Člověk může chodit na
bohoslužby, dávat finanční dary, modlit se, číst Bibli, a přesto může být
i nadále plný hněvu, kritičnosti a ničemnosti.
Soupis úkonů
místo Ježíšovy lásky je jistou cestou k farizejství.
Záleží
tedy na tom, co je z Ducha, nikoli na tom, co je z těla. Ježíšův postoj lásky je natolik odlišný od našich
vlastních přirozených sklonů, že pro tu pravou moudrost a sílu musíme jít
právě a jedině k Ježíši. Je
lepší, když ve svém boji se zásadami, jež se nám nedaří dodržovat, jdeme k
Ježíši, než když se snažíme zaměstnat se náboženstvím natolik, že nám pro
Ježíše nakonec nezbude žádné místo.
Na co si dát pozor
při uplatňování Písma?
Mnozí
z nás jsme byli vedeni k tomu, že při studiu Bible si musíme klást
otázky typu, "Co to má konkrétně znamenat?" a "Jak to mám
uplatnit ve svém životě?" Možná jsme si jako děti všimly, jak se třeba
naši věřící rodiče zaměstnávali studiem knihy Zjevení, Daniel či Malých
proroků, aniž by se ale třeba jakkoli posunuli kupředu v otázkách své
úzkostlivosti, soutěživosti, kritičnosti, netolerance, nebo aby třeba uvažovali
o tom, jak slevit ze svých malicherných požadavků nebo jak ubrat ze svých
projevů nadřazenosti.
Určitě
je dobré si klást otázku, "Jak se má tato pravda projevovat v mém
životě?" Ale zároveň je dobré mít na mysli, že právě s tímto
přístupem předchozí generace docházely ke svému soupisu toho, jak má
"vypadat" život křesťana: Křesťan nemá užívat tabák (cigarety
v podobě žvýkaček ale nevadí), nemá pít (nalévat se kávou nevadí)
a má se vyvarovat pochybné zábavy (tlachání se považuje za povolenou
výjimku).
Jakmile se nám
z pravidel stanou zásady a místo postojů v srdci nám začne jít
o vnější projevy, možná náboženství v našem životě již zaujalo místo,
které má patřit pouze Ježíši.
Proč je zásadní
zaměřovat se na Ježíše?
Ježíš pro nás dělá to, co žádné náboženství nikdy
dokázat nemůže. Níže uvedený výčet rozhodně není vyčerpávající:
- Ježíš nás miluje (J 15,13; Ř 8,35).
- Přivádí nás k Bohu (1Tm 2,5).
- Přivádí Boha k nám (Ko 1,15).
- Vykoupil nás Bohu (Ef 1,7).
- Je naším Zastáncem před Bohem (1J 2,1).
- Prohlašuje nás za nevinné (Ř 3,24; 5,1).
- Usmiřuje nás s Bohem (2K 5,19).
- Vyčleňuje nás pro Boha (1K 1,30).
- Dává nám pokoj s Bohem (Ř 5,1).
- Díky Ježíši jsme Bohu přijatelní (Ef 1,6).
- Odpouští nám (Ef 1,7).
- Osvobozuje nás z otroctví (Ř 8,2).
- Uzpůsobuje nás k přijetí za Boží děti (Ef 1,5).
- Díky Ježíši jsme dědici Boží (Ef 1,11).
- Dávám nám svého Ducha (J 14,16-17).
- Dává našemu životu nový směr (Ko 3,1-2).
- Žije v nás (Ko 1,27, J 14,23).
- Přivádí nás do Boží rodiny, jako Boží děti. (J 1,12).
- Přimlouvá se za nás (Ř 8,34).
- Vysvobozuje nás se Satanovy moci (Ko 1,13).
- Díky Ježíši jsme přeneseni do Božího království (Ko 1,13).
- Dává nám věčný život (Ř 6,23).
- Ukazuje nám, jak žít (1J 2,6).
Studie zaměřená na
protiklady
Mnohé
záležitosti uváděné v Písmu mají dvě stránky. A totéž platí
i ohledně náboženství. V zájmu vyváženosti je důležité mít na mysli,
že v životě se budeme muset neustále vypořádávat s následujícími
dvěma náhledy, které si zdánlivě odporují.
Náboženství je důležité
Bible
je plná náboženských postupů, které
1) nám
poukazují na Boha anebo
2)
jsou jakýmsi prostředkem, kdy můžeme nějak vyjádřit svůj vztah k Bohu.
Starý i Nový zákon je plný náboženských zákonů, zásad, doktrín
a obřadů.
Pakliže náboženství bereme jako jednání či chování, jímž dáváme najevo svou
víru v Boha, úctu k němu a touhu působit Bohu radost, je zřejmé,
že takové náboženství poskytuje:
- určitý model, systém či vzorec zdravého učení (Tt 2,1),
- možnost, jak s druhými sdílet své zkušenosti (Sk 2,37-47; Žd 10,25),
- možnost navenek projevovat víru, kterou chováme uvnitř (1J 3,17-18).
Náboženství je bezcenné
Náboženství
je bezcenné, pokud se domníváme, že správné postavení před Bohem získáme
prostřednictvím nějakého jednání. Poznání ani jednání nám nemůže zajistit
ani dát spásu. Poznání je jen prostředkem a jednáním pak můžeme dávat
najevo svou osobní víru v Ježíše. Z tohoto hlediska se tedy musíme
vyhýbat:
- všem snahám a pokusům zasloužit si spásu (Ef 2,8-10),
- jakékoli myšlence na sebezdokonalování (Ga 3,1-3),
- čemukoli, co zaujme místo Ježíše (Ko 2,6-8).
Náboženství je velice ošidné nikoli v tom, že by
bylo samo o sobě špatné, ale protože si s ním člověk může natolik
vystačit, že naději a spásu pak už nehledá u Ježíše. Máme totiž sklon
spoléhat sami na sebe a zapomínat na to, co může vykonat jedině
a pouze Ježíš.
Test náboženství
Představte
si, že máte vyplnit přihlášku před vstupem do nebe. Jaké skutečnosti zde
uvedete?
- Vždy jsem věřil v Boha.
- Jsem považován za zbožného člověka.
- Snažil jsem se žít dobrým životem.
- Jsem pokřtěn.
- Jsem členem církve.
- Pravidelně jsem chodil na bohoslužby.
- Nedopustil jsem se ničeho opravdu špatného.
- To vše mi mohou dosvědčit lidé z mého okolí.
Pokud jste dočetli až sem, patrně si nyní uvědomujete, že takovými výroky
byste na své přihlášce jen potvrdili smutnou skutečnost, že jste dosud
nepochopili, jak bezcenné je náboženství.
V nebi
by byla přijata jedině taková přihláška, kde by byly uvedeny následující
skutečnosti:
- Nemohu uvést žádnou svou zásluhu.
- Od chvíle svého narození jsem hříšníkem.
- Přicházím nikoli ve svém jménu, ale ve jménu Ježíše Krista.
- Věřím, že Ježíš je Syn Boží a že je mým Spasitelem.
- Přijal jsem Ježíšovu oběť za své hříchy.
- Věřím, že Ježíš vstal z mrtvých.
- Věřím, že Ježíš a jen Ježíš mi může dát spásu.
Právě
v tomto duchu se vyjadřoval apoštol Pavel, když poukazoval na rozdíl mezi
náboženstvím a Ježíšem:
Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není
z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.
Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům,
které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. (Ef 2,8-10)
Slovníček použitých termínů
Hřích: Jakékoli porušení Božích
mravních zákonů. Důsledkem hříchu je trest věčné smrti.
Ježíš: Druhá osoba trojjediného
Boha. Stal se člověkem, žil bezhříšným životem, byl ukřižován a vstal
z mrtvých, aby dal spásu všem, kteří v něj věří.
Křest: Obřad – ponořením do vody –
pohřeb starého člověka, jímž pokřtěný člověk veřejně vyznává svou osobní
víru v Ježíše.
Kříž: Způsob popravy; Ježíš takto
trpěl a zemřel místo nás, aby zaplatil za naše hříchy.
Náboženský fanatik: Člověk, který věří, že
náboženství pro něj může vykonat to, co však může vykonat jedině Ježíš.
Náboženství: Systém myšlení a chování,
jímž se vyjadřuje víra v Boha.
Ospravedlnění: Prohlášení za
"spravedlivé". Bůh prohlašuje z právního hlediska za spravedlivé
ty, kteří věří v Ježíše.
Pokání: Změna myšlení, která se
projevuje změnou chování.
Spása: Boží láskyplná nabídka spasit
(zachránit) od minulých, přítomných a budoucích účinků hříchu každého, kdo
věří v Ježíše.
Večeře Páně: Obřad, při němž se používá
chléb a víno (označuje se též jako "přijímání" či "svaté
přijímání"). Tyto symboly věřícím připomínají Ježíšovu smrt v jejich
prospěch.
Vzkříšení: Skutečnost, že Ježíš vstal
v těle z mrtvých, čímž ukázal hodnotu své oběti a svou schopnost
žít svým životem v těch, kteří v Něj věří.
Víra: Osobní důvěra. Jedná-li se
o víru v osobu Ježíše, je taková víra základem pravého náboženství.