Jak evangelizoval Ježíš?
Ne každý, kdo si říká křesťan, je
křesťanem. I nevěřící se často klamně hlásí k víře v Boha a jméno Ježíš
Kristus patří do jejich slovníku. Lidé, kteří ve skutečnosti nejsou
křesťané, mohou sejít snadno na scestí, domnívaje se, že věřícími
skutečně jsou.
Levná milost a snadná víra překrouceného
evangelia rozvrací čistotu biblické noviny. Rozmělnění a zmírnění
novozákonního poselství přineslo do církve hnilobné zevšeobecnění, že
v podstatě každý, kdo nějakým způsobem přátelsky reaguje na Ježíše, je
spasen. Téměř vše, snad kromě zlobného a výslovného odmítnutí Ježíše, se
dnes počítá za křesťanskou spásonosnou víru. Avšak evangelium, které
hlásal sám Ježíš, tuto možnost vůbec nepřipouští. Naším zdrojem pravdy
bude pouze biblický záznam. Podle bible je spaseno jenom malé stádečko,
mikrostádečko, protože originální řečtina zde používá slovo mikron.
Od samého počátku své služby se Ježíš
vystříhal tomu, aby nevzbudil v lidech falešné naděje skrze povrchní
a snadnou víru. Ježíš propustil více nespasených uchazečů o víru než
těch, které vyhrál na svou stranu. Ježíš nechtěl a nemohl dát uchazečům
o spásu falešnou naději! Ježíšova slova byla vždy šita na míru tak, aby
se dotkla duchovní potřeby, tedy duchovní slabosti jednotlivců. Ježíš
nikdy neopominul obnažit uchazečovo sebeospravedlňování nebo zvrácené
motivace či lehkověrné sklony. Podívejme se na jeden klasický příklad
v Janově evangeliu, kde se dočteme o první Ježíšově evangelizaci z očí
do očí. Jeden z předních židovských náboženských vůdců, farizej Nikodém,
přišel v noci za Ježíšem a řekl: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. (J 3,2)
Takové ujištění by snad v každém z nás
vyvolalo smělou jistotu, že Nikodém je věřící. Nikodém věřil, že Ježíš
přišel od Boha. Vidíte, a přesto ironií zůstává, že Ježíš Nikodéma
neuvítal jako svého, ale naopak s ním od prvního slova jednal jako
s nevěřícím. Ježíš věděl o Nikodémově sebespravedlnosti, o jeho
pseudovíře. Ježíš Nikodéma nepovzbudil k lehkověrnosti, naopak
zpochybnil vše, za čím Nikodém stál. Ježíš se postavil tváří v tvář jeho
kvazidobrotě, skutkařskému náboženství, jeho farizejské spravedlnosti
a nepochopení biblického písma.
Uvědomme si, že Ježíš evangelizoval
předního náboženského v Boha věřícího vůdce Izraele. Spasitel, Ježíš
Kristus, nepožadoval od Nikodéma nic méně než totální regeneraci,
obrození, znovuzrození. Bez duchovní obrody, řekl Ježíš Nikodémovi, nemá
nikdo naději na věčný život s Bohem. Nikodém byl zdrcen Ježíšovými
slovy a Bible nepodává žádný důkaz, že by Nikodémova reakce byla kladná
a směřující ke spáse.
Je zajímavé, že Nikodémův příklad je
v Janově evangeliu, které začíná a končí Kristovým Božstvím. Téměř
všechno v Janově evangeliu je rozpracováno na základě Božství Ježíše.
Setkání Ježíše Krista s Nikodémem není výjimkou. Ze širší souvislosti
textu vyplývá, že Ježíš:
- ... nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2,25)
Nikodémův příběh jen potvrzuje Kristovo
Božství, protože Ježíš Kristus dobře věděl, co je v hlubinách
Nikodémova srdce. Nikodém byl jeden z těch, kdo věřili, protože viděli
Ježíšovy zázraky. Kolik lidí dnes věří v Boha stejným způsobem jako
Nikodém?
- ...mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení (tj. zázraky), které činil. (J 2,24)
Znepokojující pravdou však zůstává, že
pouhá víra v Ježíšovo jméno, přestože činil viditelné zázraky, nemá nic
společného se spásnou vírou. Verš totiž pokračuje:
- Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)
Žádný zázrak totiž nezaručuje, že by
jako svědek měl okamžitou víru, která spasí. Tato pravda se objevuje od
začátku Starého až do konce Nového zákona na důkaz naší hříšné lidské
zdegenerovanosti. Nikodém je obraz nepravé víry. Jeho mysl přijala
pravdu o Kristu jen do určité míry, ale jeho srdce zůstalo netknuté.
Neprošlo obrodou, regenerací, znovuzrozením.
Nikodém byl Ježíšem znepokojen. Jeho srdce nebylo obřezané, jak to krásně vystihuje Starý zákon. Jako náboženský vůdce měl vážný zájem o každého, kdo by přišel od Boha. Po čtyři sta let nebylo v Izraeli proroka a Nikodém věřil, že právě teď jednoho nalezl. Proto řekl:
- Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. (J 3,2)
Nikodém snad i věřil, že Ježíš je prorok
nebo i Mesiáš, který přišel osvobodit židovský národ. Avšak v těchto
verších ještě nepřijal Krista jako vtěleného Boha. Ježíš přešel
Nikodémovo vyznání a odpověděl otázku, na kterou se Nikodém ani neptal.
Ježíš Nikodémovi potvrdil, že je od Boha, ale svou vševědoucností
Nikodémovi odhalil jeho srdce a krutou skutečnost, že je daleko od
spásy. Nikodém nejednal s učitelem, jak Ježíše nazval, ale stál
před Bohem v těle. Slova našeho Spasitele a Boha Nikodéma šokovala.
Nezmenšujme Ježíšovy odpovědi. Strategie Ježíšovy evangelizace se
nevyznačovala sladkými řečmi o lásce, míru, štěstí a všeobecné sociální
spravedlnosti. Jeho strategií bylo přímé svědectví, svědectví
bez okolků, svědectví, že běží o hrdlo. Ježíš předložil Nikodémovi čtyři
rozhodující pravdy. Přečtěte si první polovinu třetí kapitoly Janova
evangelia, jak se rozhovor rozvíjel dál.
Jak vidíme, Nikodém byl celou rozmluvou
s Ježíšem šokován. Ježíš mu mimo jiné oznámil, že náboženství je
marnost. Osobně jsem byl také překvapen, když jsem poprvé zjistil, že
"náboženství" se v Bibli rovná marné víře. Farizejové byli zákonem
úplně spoutáni. Udělali z víry vnější náboženský rituál. Dodržování
pravidel a symbolická prostná bylo to, co je prý "dělalo svatějšími".
Kolik světových náboženství se dodnes utápí v duchovně symbolické
gymnastice, ať si říkají, jak si říkají. Příslušnost k denominaci ještě
nikoho nespasila. Druhý list Timoteovi říká:
- Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 Tm 3,5)
Farizejové, a že jich dnes po světě
chodí v každém náboženském systému, jsou nábožně horliví, ale v žádném
případě nejsou blíž Božímu království než kterákoliv nevěstka.
Farizejové přilnuli ke stovkám zákonů, z nichž mnohé byly jejich
vlastními výmysly. Věřili, že spolknout v sobotu ocet je v pořádku, ale
kloktat ocet v sobotu bylo zakázáno, protože to byla práce. Proto, když
Ježíš navracel zrak slepému, plivl do hlíny a udělal blátíčko, kterým
potřel nevidomému oči. Ježíš farizeje vyprovokoval, protože podle jejich
zákona Ježíš v sobotu pracoval. Ježíš nepotřeboval potírat slepci oči
blátem, aby mu vrátil zrak. Ježíš je mocnější než bláto. Ježíš ukázal
farizejům marnost jejich náboženské gymnastiky.
Náboženství je totiž lidské úsilí
dosáhnout Boha. Biblická víra, Ježíšovo evangelium jsou přesný opak.
Biblická víra je Boží úsilí dosáhnout člověka. Spásná víra je oddání se
Božím námluvám a spojení do nejintimnějšího duchovního, manželského
svazku s Bohem.
Nikodém byl jedním z předních vůdců
židovského "náboženství." Proč přišel za Ježíšem v noci? Snad aby se
vyhnul nepříjemnostem, protože farizejové vylučovali ze synagog lidi,
kteří věřili v Ježíše. Jedno je jisté, Nikodém měl upřímnou touhu, aby
se dozvěděl od Ježíše něco bližšího.
Nikodém byl uvězněn v tomto strojeném
náboženství, vždyť jej sám šířil. Nemysleme si, že dnešní náboženský
svět je jiný než svět farizejů. Když jsem byl malý kluk, tak mi náš
soused řekl: "Když budeš hodný, půjdeš do nebe, a když budeš zlobit,
půjdeš do pekla." To je vnější náboženství, předpis, seznam
k "odfajfkování", co se smí a co se nesmí. Tím vůbec nesnižuji
přikázání, ta platí!
Ježíš Nikodémovi odpověděl, aniž by jej pochválil za jeho náboženskou horlivost:
- "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." (J 3,34)
Nikodém pochopil Ježíše velmi dobře.
Vždyť rabíni většinou učili duchovní zásady obrazným jazykem. Nikodém
nebyl prosťáček, který by s Ježíšem vážně diskutoval o tom, jak se stát
znovu novorozencem. Nikodém ve skutečnosti řekl:
"Nemohu začít úplně znovu, na to
jsem příliš starý. Už jsem příliš hluboko v náboženském systému, abych
se z něj vyprostil. Nemám naději, abych se stal znovu nemluvnětem."
Ježíš po Nikodémovi žádal, aby se zřekl
celého svého dosavadního náboženského života. A Nikodém to věděl. Ježíš
jej vyzval k nejtěžšímu rozhodnutí, jaké mohl Nikodém učinit. Nikodém by
zajisté rád zaplatil, postil se nebo s radostí zacvičil rituál
předepsaný Ježíšem, ale Ježíš mu předepsal duchovní obrodu,
znovuzrození. To potvrzovalo, že všechno je jinak. I to, čemu Nikodém
věřil doposud, je marné. Přesně tak! Ježíš to myslel vážně, a proto
Nikodémovi opakoval:
- "Amen, Amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího." (J 3,6)
Narodit se z vody neznamená vodu H2O.
Narodit se z vody neznamená křest. Dokažme si to biblicky. Spásu
nemůžeme obdržet ani koupelí ani pokropením. V Janově evangeliu ve
4. kapitole jasně stojí, že Ježíš sám nekřtil. Kdyby byl křest podmínkou
spásy, Ježíš by určitě křtil. Křest vodou je závazek, tedy účinek
spásy, nikdy ne příčina spásy. Voda, o které se Ježíš zmínil Nikodémovi,
byla symbolická, jak stojí ve Starém zákoně, a znamenala očistu.
Nikodém rozhodně rozuměl Ježíšovi lépe než mnoho křesťanů, protože znal
Starý zákon. V Ezechielovi se dočteme o slibu nové smlouvy.
- Pokropím vás čistou vodou (zde je narození z vody) a budete očištěni, očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha (a zde je narození z Ducha). Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)
Narození z vody a Ducha bylo prorokováno
Ezechielem proto, aby je mohl Ježíš předložit Nikodémovi, který velmi
dobře pochopil, o čem Ježíš hovořil. Okolnosti ukazují, že byl Nikodém
přece jenom spasen. Ježíš hovořil s Nikodémem o křtu Duchem svatým, ne
o křtu vodou.
- Neboť my všichni ... byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo (tj. Ježíšovo tělo, neboli církev). (1 K 12,13)
A tento křest Duchem svatým, ne vodou,
je absolutní nutnost ke spáse. Křest Duchem svatým je nutný, protože to
je vnitřní záležitost. Křest vodou, kterému se má podrobit každý spasený
křesťan, symbolizuje ztotožnění se s Ježíšem a je vnější záležitostí,
která sama o sobě spasit nemůže.
Jak je to tedy s narozením z vody? Ježíš očišťuje spasené vodou Božího slova, omývá spasené vodopádem biblických slov.
- A sám se za ni (tj. církev) obětoval (Ježíš), aby ji posvětil a očistil křtem vody skrze slovo. (Kral., Ef 5,25)
Tak tedy:
1. narození nového člověka z vody, očištění vodou od našich hnusných model,
ať jsou to sochy, obrazy, peníze, holky nebo vdolky, může být vykonáno
jenom Ježíšem, který nás omývá biblickým slovem. Jenom to nám zvěstuje
čistou pravdu. Tohle omytí, očištění, zrození z vody je nutné a Nikodém
je chápal.
2. narození nového člověka z Ducha může
přijít jenom tehdy, když nám Ježíš vymění naše kamenné srdce za srdce
z masa, když nás dosáhne skrze slovo Duchem svatým a umístí, pokřtí,
potopí do svého těla. Tohle je absolutní nutnost spásy.
Očištění vodou, slovem a obnova srdce Duchovním křtem v Krista jdou ruku v ruce a jsou vzájemně nevyloučitelné.
- "Amen, Amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže spatřit království Boží." (J 3:34)
Narození z vody (tj. porozumění slovu)
a Ducha (tj. uvěření slovu) je vnitřní, ne vnější záležitost. Vnější
náboženství je způsobeno člověkem, vnitřní víra Bohem. Nikodém byl
překvapen, když mu Ježíš řekl, že se musí zbavit všeho, na čem zakládá
svou spásu, a být znovuzrozen z vody a Ducha. Ježíš odpověděl:
- Nediv se, že jsem ti řekl: "Musíte se narodit znovu." (J 3,7)
Nikodém nemohl uvěřit, co slyší a zvolal:
- "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?" (J 3,9-10)
To Nikodémovi vyrazilo dech úplně. Dál
už neodporoval. Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Jen si představme,
že by tohle dnes řekl nějaký tesař teologovi nebo světoznámému kazateli.
Co však zaráží nejvíc, je, že Nikodém
měl znát učení o spáse. Starý zákon jasně učil způsob spasení. Nový
zákon nic na učení spásy nezměnil! Lidé byli, jsou a budou spaseni
stejným způsobem od Adama až po nový vesmír a Zemi. Písmo je jednotné.
Spása je stejná v každé době.
Nikodém byl vedle. Spása nikdy nebyla
odměnou za lidské snažení. Spása byla vždy, před i po Kristu, dar
milosti pro kající se hříšníky. Ježíšova smrt na kříži nás zastoupila
v potrestání. Kříž byl pro lidi před Kristem budoucností, pro nás je
minulostí. Pro všechny má však stejný význam. Ve starozákonné době,
před Kristem, spása nebyla mzdou za dodržování zákona, nýbrž dar
pro každého, kdo v pokoře a vírou toužil po vysvobození z osobního
otroctví hříchu. Spása vždy znamená nový začátek, obnovu, obrodu,
znovuzrození, odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu. Nikodém to
musel vědět a přesto nechápal:
- Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro a hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz,16-18) převzato z zápas o duši - odkaz zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o respektování názorů ostatních diskutujících a dodržování pravidel slušného chování.
(Upozorňuji: tento blog neprezentuje učení žádné křesťanské denominace, ale Boží Slovo.)