Leo Lehmann, obrácený kněz
Duše kněze
Viděl jsem praxi katolicismu na třech
kontinentech. Mnohokrát jsem jel spolu s kardinály v jejich luxusních
limuzínách okolo švýcarské gardy, která hlídala papežské apartmány.
Viděl jsem umírajícího papeže a byl při jeho pohřbu. Taktéž jsem byl při
jmenování jeho nástupce. Byl jsem blízkým přítelem budoucího papeže Pia
XI v době, kdy současný papež Benedikt XV jej jmenoval kardinálem a
kladl mu na hlavu čepec, jak malému chlapci. Tehdy jsem směl držet
dlouhý purpurový plášť nového kardinála. Plnil jsem kněžské povinnosti
nejen v předepsaných farnostech, ale také v Nizozemí, na rozlehlých
planinách afrických savan a na pobřeží Floridy.
Domov
Narodil
jsem se v roce 1895 v Dublinu. Neměl jsem příjemné vzpomínky na
dětství. Pamatuji si z té doby jen neustálý strach. Strach provázel
každého věřícího, který byl vázán se svým knězem zpovědí, účastí na
nedělní mši, zřeknutím se masa, postem, peklem, nebem, očistcem, smrtí a
soudem rozhněvaného Boha.
Ve škole, v kostele, doma - Bible byla
nedostupnou knihou. Neměli jsme dostatek peněz, abychom si koupili
katolickou verzi, která byla o dost dražší, než Bible, kterou
protestanti poskytovali zdarma. Neměli jsme odvahu jejich Bibli
přijmout. O mé volbě stát se knězem ve velké míře rozhodoval strach,
který mě vesměs tlačil do všeho, co se týkalo římskokatolického
náboženství. Ucházel jsem se o přijetí do misionářské školy Mungret
nedaleko Limericku, kde jsem nakonec byl přijat.
Řím
V semináři v Římě přicházely první
pochybnosti a nejistota ohledně papežské verze křesťanství. Přemýšlel
jsem například o tom: Jestliže Řím je jediným centrem pravdivé víry,
proč jeho obyvatelé vykazují tak nízkou úroveň víry? Odkud se bere tolik
ateismu, nenávisti a bezpráví? Římská společnost přede mnou neskryla
žádné tajemství. Když jsme procházeli ulicemi, obcházely nás hloučky
římských dětí. Zatímco mnoho kněží bylo verbováno k misii do Číny, Indie
a Afriky s úkolem propagace papežství, tak tady v Římě, kde se zástupy
tisíců kněží lenivě loudaly po Vatikánu, stěží našly mezi 400 římskými
kostely nějaký volný oltář, kde by mohli vysluhovat mši. Ptal jsem se
sebe: Katolická církev v současnosti má přes 300 milionů katolíků. Proč
mají být tito věřící reprezentováni velkým množstvím kardinálů, přičemž
jich jen z Itálie pochází dvě třetiny? 40 miliónů Italů bylo katolíky
podle názvu, nikoliv podle srdce. Toho času například 20 miliónů
amerických katolíků se ne vždy věrně účastnilo mše, ale zásobovali
tučnými peněžními dary vatikánskou pokladnici. Přesto se mezi kardinály
objevili pouze tři Američani, kteří ne vždy byli loajální vůči Římu, a
ne vždy brali jeho výroky vážně. Směl jsem poznat intriky římského
duchovenstva, které si především cenilo svůj vliv ve Vatikánu. Viděl
jsem lačnění po oblíbenosti u papeže a poznal tak taktiky "nejvyšších
důstojníků církve". Každý den jsem narážel na různé projevy chtíče,
ambice papežských vůdců a jejich špinavé politiky. Viděl jsem Andělský
hrad, což je Hadriánovo mauzoleum, kde byly na zdech otisky nohou
jednoho z papežů zamknutého ve své vatikánské tvrzi, kde byl hlídán
druhým papežem, který na něj uvalil kletbu.
Nastal den svěcení. Byla to výjimečně
dlouhá ceremonie - nemohl jsem vyjít z údivu nad množstvím úkonů, které
byly nade mnou vykonávány. To množství modliteb a zpěvů. Byly mi
posvěceny prsty, abych mohl vysluhovat mši. Byly ovinuty lněným plátnem.
Pomazali mi hlavu a také ji ovinuli lněnou bandáží. Poprvé jsem se
dotkl zlatého kalichu, získal jsem závazek vyslýchání zpovědí,
odpouštění hříchů, pomazání nemocných a pochovávání mrtvých. Poprvé jsem
ochutnal víno z mešního kalicha, které podle katolické víry, bylo díky
slov posvěcení přepodstatněno na Kristovu krev. Svěcení mi udělil
kardinál Basilio Pomplio v bazilice svatého Jana lateránského.
Radost, kterou jsem poznal toho dne, zastínila jistá událost, které jsem byl svědkem během večera. Jeden z mých učenců se pomátl. Napětí vyvolané mechanickým opakováním nezměrného počtu modliteb a formulí častokráte vede k změně stavu vědomí a vede k jistým náboženským zážitkům.
Radost, kterou jsem poznal toho dne, zastínila jistá událost, které jsem byl svědkem během večera. Jeden z mých učenců se pomátl. Napětí vyvolané mechanickým opakováním nezměrného počtu modliteb a formulí častokráte vede k změně stavu vědomí a vede k jistým náboženským zážitkům.
Pamatuji si další z podobných incidentů. Během
kněžské služby na Floridě jsem vedl čas od času kroužek pro mentálně
opožděné děti v Gainesville. Jednoho dne ke mně přivedl ordinář
čtrnáctiletou dívku, která se do změněného stavu vědomí dostala skrze
opakování a recitaci „Zdrávas Maria“. Jejím úmyslem bylo opakovat každý
den modlitbu stokrát, avšak aby se ujistila, že budou modlitby
vyslyšeny, měla na svém kontě toho dne víc než tisíc dalších kol. Podle
všeho ji některý z kněží při zpovědi zadal recitaci těchto „Zdrávasů“ za
pokání.
Po třech a půl letech dlouhé služby v jižní
Africe jsem byl pozván do Říma, abych pracoval ve Vatikánu. S postupem
času mě přemáhaly pochybnosti tématu papežství. Pochybnosti týkající se
katolické praxe, to co jsem viděl u mých kolegů kněží a beznadějné
situaci v nápravě církve pod nadvládou papeže, mně znepokojovaly. Z
duchovního, doktrinálního a osobního pohledu mě ničila vize římského
papežství, které údajně bylo vyvoleno Bohem k nadvládě nad křesťanstvím.
Byl jsem konfrontován s hořkou pravdou: Jestliže chci udržet svou
křesťanskou víru, budu s tím muset úplně skončit.
Amerika
Z Říma jsem byl přesunut do Ameriky. V
souvislosti s novým prostředím jsem se snažil ochránit před úplným
rozčarováním tím, že budu pokorně pracovat na duchovních potřebách
prostých lidí.
Chuť porážky se budu snažit nastínit
příkladem. Jednoho dne jsem musel splnit neobyčejně smutný úkol:
Posloužit mladému člověku, který byl odsouzen na smrt v elektrickém
křesle. Bylo to ve Floridské státní věznici v Raiford na území farnosti.
Chlapec pocházel z východu Spojených Států, byl narozen a vychováván v
katolické rodině, chodil rovněž do katolické školy. Od malička jej učili
všem katolickým praktikám, které jsou nezbytné pro život. Soud v Tampě
jej odsoudil za spoluvinu v zabití prvního stupně, kdy napadl majitele
restaurace a ten zemřel. Dělal jsem, co jsem mohl, abych jej připravil
na „poslední cestu“. Udělil jsem mu všechno, co v takovém případě nabízí
katolická církev, a díky čemuž se do něj má vlít Boží milost a síla. Ve
chvíli, kdy tam byl bezvládný a mrtev, chvíli poté, co křeslem prošel
smrtonosný proud, pomazal jeho čelo olejem, jak se má dělat během
udělování svátosti „posledního pomazání“. Přesto všechno jsem si kladl
otázku, proč jsem nedokázal dát hříšné a utrápené duši ubohého vězně
skutečné potěšení.
Navštívil jsem jej v cele smrti a několikrát
jsem mu žehnal znamením kříže k odpuštění hříchů. Posledního rána jsem
se objevil u mříží spolu s celou výbavou liturgických předmětů k
vysluhování mše. Postavil jsem vše na stůl vedle jeho cely. Oblékl si
lesklý liturgický oděv a se vší snahou jsem začal „obětovat“ mši.
Chudák, chodil ve vězení sem a tam a odpaloval jednu cigaretu za druhou.
Odhodil cigaretu, aby přijal do úst oplatek svatého přijímání, který
jsem mu podal přes mříže. Nic nepomáhalo. Uklidnila jej až injekce
morfia, kterou mu vstříkl lékař deset minut před vykonáním rozsudku.
Napadla mě myšlenka: jedna injekce dá dotyčnému větší úlevu, než mnou
udělené svátosti, které přece mají upokojit tělo i duši. Mezitím jsme
odešli na popraviště.
Ve chvíli, kdy proud procházel tělem toho
muže, má ruka se pohnula odshora dolů ve znamení kříže a ústa šeptala
latinskou formuli rozhřešení, ve snaze abych mohl jeho odcházející duši
pomoci proudem odpouštějící milosti.
Ve chvíli, kdy byl proud přerušen a tělo
bezvládně padlo, přišel jsem k němu, s olejem v dlaních. Poprosil jsem
strážníka, aby sejmul z hlavy muže železnou pokrývku, a olejem
používaným k poslednímu pomazání jsem mu pomazal čelo, které bylo ještě
mokré od smrtelného potu. Poněvadž nebyl nikdo z příbuzných přítomen,
požádal jsem o vydání jeho těla a pochoval jej v katolické části
hřbitova – proti čemuž protestovali někteří pobožní farníci, kteří
nechtěli, aby v sousedství jejich blízkých odpočíval dotyčný vrah.
Připomněl jsem jim, že i Ježíš Kristus umíral mezi dvěma lotry.
Musím však učinit vyznání, že to, co mé
posvěcené prsty nejpečlivěji vykonaly, stejně jak moc všech svátostí,
cítil jsem, že jsem podvedl nešťastníka v jeho nejhorší hodině života.
Byla to ve skutečnosti má vina, protože to co jsem mu poskytl, bylo
plané. Navíc jsem dále musel poslouchat uznání od věřících, kteří mě
chválili za vysluhované kněžské mise v blízkosti bídného hříšníka.
Všechny ty rituály katoličtí teologové
vymysleli proto, aby zdůraznili své základní učení: že spasení je možno
získat skrze skutky, vykonávané knězem. Milost spasení je podle
katolické doktríny něčím, co se vlévá v lidské duše skrze speciálně
navržené „soukolí“ sedmi svátostí.
A ty zase plní úlohu „kanálů“
vycházející z pokladnice milosti, na kterou má výlučný monopol římský
papež. A na tom stojí celý systém katolické teologie – že duchovní mají
svou magickou moc, skrze kterou vyvolají duchovní skutek. Činnost
kněžských dlaní musí být v souladu s vírou organizace i její praxí. Ale
takto to nechodí v království nebeském. Apoštol Pavel prohlašuje moc
evangelia: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro
každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm
zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí
přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ. ´“ Římanům 1,16-17
Za Ježíšem
Pozbaven lidské útěchy a porozumění, jsem
procházel trpkou cestou, která mě vedla od církve mého dětství a daleko
od kněžství. Jediným mým mistrem a průvodcem byl Ježíš Kristus. Chytil
jsem se jeho natáhnuté dlaně a kráčel za Ním.
Ve chvíli, kdy jsem se odtrhl od Říma, Pán
Ježíš se mi ukázal jako můj Spasitel – skrze lekce Božího Slova. Uviděl
jsem, jak vážné jsou bludy římského katolicismu. Od výšin kněžství jsem
se snížil, padl na kolena, abych Bohu vyznal, že stejně jako ostatní
lidé jsem hříšníkem a potřebuji spasení skrze Pána Ježíše Krista.
Na cestě, která mě vedla čím dál tím více od
Říma, jsem se setkal s takovými, kteří kráčeli na opačnou stranu, jiné,
kteří byli v jeho spárech a hlasitě opěvovali jeho falešnou chválu.
Vzhlíželi k tomu, od čeho jsem se distancoval a náboženský systém, z
kterého jsem byl rozčarován nejen jako jeho člen, ale jeho pracovník, se
jim stal iluzí. To, že jsem odešel, by mnohému přišlo jako zrádcovství,
ale pro mě to bylo vítězstvím. Neváhal jsem ani chvíli a nečekal, až se
mnozí stanou skrze propagandu Říma hrdiny víry a budu muset z jejich
rukou trpět pronásledování a útisk.
Po reakcích kardinála Newmana, Chestertona a
mnoha dalších, mé obrácení nebylo útěkem z blázince, ale zkouškou
duchovní vytrvalosti. Mezi spekulacemi římského dogmatismu a oblastí
náboženského liberalismu jsem nalezl pravdu v Ježíši. Neměl jsem
pochybnosti, proč Ježíš jasně potupil všechny církevní systémy typu
římského papežství, i když se tehdy v Jeho době jednalo o židovskou
„církev“.
Pro mě mezi papežskou církví a tím, co bez
lítosti odsuzoval Ježíš, byl rozdíl jen v názvu. Byla to přece
organizace pontifikálních arcikněží, plna blahobytu, organizace
krátkozrakých učených v Písmu a obílených farizeů. Byla to „církev“,
která kladla těžká břemena lidem na ramena, a která ustanovovala
množství předpisů týkajících se půstů a vnějších zvyků, podle kterého
bylo jedení masa v určité dny hříchem, a který věnoval malou pozornost
hříchu, který vychází denně z lidského srdce. Kdyby mi nebylo dáno
následovat Ježíše v Jeho hlasitém, nelítostném tupení takové církve,
věděl bych, že budu zajedno spolu s Ním ve svém tichém protestu,
odkládaje svůj kněžský úřad.
Nad odstrašující „podmínky spásy“ arogantně
ustanovené skrze papežství stavím prosté pozvání, které řekl Pán Ježíš
Kristus, a které je zapsáno v evangeliu Matouše 11:28-30: „Pojďte ke
mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám
odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a
pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho
netlačí a břemeno netíží.“
A toto je zvěst, kterou jsme od něho
slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.
Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a
nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle,
máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od
každého hříchu. (1 Janův 1:5-7)
Leo Lehmann, obrácený kněz
Ir Leo Lehmann obrátil se na začátku 20.
století. Pracoval jako kazatel, evangelista a písař, po většinu času
během 2. světové války, tak i po ní, pracoval v New Yorku v „Kristově
misii“. K jeho nejznámějším knihám patří Out of the Labyrinth (Z
labyrintu), porovnávající katolicismus s Biblí, stejně jako svědectví
The Soul of the Priest (Duše kněze). Po mnoho let byl redaktorem
časopisu The Converted Catholic Magazine (časopis obrácených katolíků).
Mnoho jeho článků je aktuálních až do současnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o respektování názorů ostatních diskutujících a dodržování pravidel slušného chování.
(Upozorňuji: tento blog neprezentuje učení žádné křesťanské denominace, ale Boží Slovo.)