čtvrtek 29. listopadu 2012

Být jako Ježíš

Být jako Ježíš

(biblický rozbor, úvaha)

   Co byste řekli tomu být jako Ježíš? Obvykle můžete z kazatelen slyšet, že jako Ježíš nemůže být nikdo, ale co na to říká Boží slovo? Samozřejmě nikdo nemůže přinést spasení lidem - o to už se postaral právě Ježíš. Ale co zbytek? Abychom mohli být podobni Ježíši, musíme nejprve vědět, jaký byl (a je), musíme poznat jeho charakter, jeho postoje k různým oblastem života. Pojďme tedy postupně projít všechna evangelia, včetně některých starozákonních proroctví vztahujících se k Ježíši, a několika míst z dopisů nové smlouvy. Věřím, že na konci tohoto rozboru uvidíme poměrně přesný obraz Ježíše, a budeme moci odpovědět i na otázku, zda můžeme být jako on, a případně i jak toho dosáhnout.

   Nejprve se pojďme podívat na to, jestli se můžeme nebo máme snažit podobat Ježíši! Odpověď je v každém ohledu ANO. Ježíš přišel na tuto zem cca. před 2000 roky jako ten, kdo zjevoval Boží charakter a přirozenost. Protože mezi Bohem Otcem, Ježíšem a Duchem svatým panuje soulad, je jedno, jestli Písmo říká, že se máme podobat Ježíši, našemu nebeskému Otci, nebo zda svých chováním a myšlením nemáme zarmucovat Ducha svatého. Jak můžeme vědět, že panuje soulad mezi Bohem Otcem, Ježíšem a Duchem svatým? Podívejte se např. na následující verš!

   Jan 14, 26: Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

   Jestliže jsme přijali Ježíše jako svého Pána a spasitele, Bůh nás přijal za své syny a dcery. Ano, Bůh nám dal obrovskou milost. Nejen že nám díky Ježíšově oběti odpustil každý hřích, ale stali jsme se syny a dcerami stvořitele celého vesmíru.

   Jan 1, 12: Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.

   A tento náš nebeský Otec touží spolu se svým synem Ježíšem a Duchem svatým po tom, abychom lidem na něj ukazovali stejně jako kdysi Ježíš, abychom odráželi jeho charakter, abychom mu prostě byli podobni. Každou úvahu budu dokládat nějakým veršem, případně několika verši z Písma:

   Matouš 5, 48: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

   Na místě překládaném jako „dokonalý“ je řecké slovo „teleios“ znamenající „dospělý (zejména ve smyslu morálního a charakterového vývoje), kompletní, nic nepostrádající, perfektní, dokonalý. Když si znovu přečtete výše uvedený verš z evangelia podle Matouš 5, 48, zjistíte, že se nejedná o nějaký návrh, nebo teoretickou možnost, ale o Ježíšův příkaz!

   Pojďme se podívat ještě alespoň na jedno místo, kde velice zřetelně stojí, že máme svých chováním a charakterem napodobovat charakter našeho nebeského Tatínka:

   Matouš 5, 44-45: Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

   Ježíš nám dal dokonalý příklad toho, jak se máme jako Boží děti chovat, a jaké postoje máme mít. Celý tento článek je vlastně „objevováním“ Ježíšova charakteru, postojů a priorit. Ježíš proměňování do jeho podoby nedal za úkol pouze nějaké vybrané skupině obzvláště „pomazaných“ služebníků, ale každému jeho učedníkovi (následovníkovi). Ježíš je ve svém postoji docela nenáročný smiley.Říká, že stačí, když budeme jako on smiley:

   Matouš 10, 24-25: Učedník není nad učitele ani otrok nad svého pána. Stačí, aby učedník byl jako jeho učitel a otrok jako jeho pán.

   1. Janův 2, 3-6: A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on.

   Na to, abychom pochopili hlavní principy, nepotřebujeme ani studovat Pavlovy dopisy, s jejichž výkladem mají problém i nynější „experti teologie“. To nejdůležitější myslím můžete najít v Ježíšově „kázání na hoře“ (5. - 7. kapitola evangelia Matouše (KMS) (ekumenický překlad). Jedná se o celé 3 kapitoly, nebudu je sem proto kopírovat. Přečtěte si to sami ve svých biblích, nebo klikněte na odkaz a můžete si jej přečíst v okně!

   Takže pojďme se vrátit k Ježíšově charakteru a postojům, a pokusme se je alespoň trochu seřadit podle jejich důležitosti. Vlastně se mi nyní zdá, že vše by se opravdu nechalo shrnout do jediného postoje, a to: „Na prvním místě v každém okamžiku života je láska k Bohu, poznávání a plnění Jeho vůle.“ Pojďme se však na Ježíšovy postoje, charakter a praktické ukázky jeho chování podívat poněkud podrobněji!

  

1) Bůh a Jeho vůle je na prvním místě

   Matouš 4, 8-11: Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: „Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.

   Ježíš při testu své věrnosti a připravenosti mimo jiné odmítl přijmout slávu všech království světa za cenu, že by se poklonil před Satanem (a tak jej uctíval), a vyznal, že jedině Bohu patří klanění a uctívání. Ježíš mohl mít cca. ve 30 letech všechna království světa, ale věřím, že nezaváhal ani na jedinou sekundu. Je mi do pláče, když si uvědomím, kolikrát my lidé přistupujeme na nesrovnatelně menší nabídky „světa“, a kvůli nějakému chvilkovému požitku, uznání od lidí apod. odmítáme a urážíme Boha – náš skutečný zdroj života.

   Matouš 16, 22-23: Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“ Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“

   Ježíš nikdy nedělal kompromisy. V každém okamžiku byl zaměřený na hledání a plnění Boží vůle. Petrovi, kterému řekl, že je blahoslavený, protože mu pravdu o tom, že je Mesiáš, zjevil Bůh sám, nyní „o pouhých 6 veršů dál“ říká: „odejdi ode mě, Satane...!“, protože Petr pro tu chvíli dal přednost té „přirozené, duševní“ lidské moudrosti. Ani přátelství s Petrem Ježíšovi nemohlo zabránit v hledání a naplňování Boží vůle pro jeho život. Boží vůle zůstala vždy na prvním místě v jeho životě.

  Matouš 22, 36-40: „Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého.‘ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“

   Láska k Bohu - Otci - byla vlastně hlavním motorem celé Ježíšovy služby na zemi. Bláhová lidská představa si plete lásku se zamilovaností, z Písma však můžeme poznat, jaká (nikoli co) je láska. Nejpodrobnější popis lásky najdete v 13. kapitole 1. dopisu do Korintu. Velmi zajímavým místem však je i 14. a 15. kapitola Janova evangelia. Ježíš nemluví o lásce k Němu nebo ke svému Otci jako o nějakém pocitu, ale vysvětluje jednoduše, že kdo Boha miluje, bude zachovávat Jeho přikázání.

   Matouš 6, 24: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

   Ano, tak prosté to je. Na prvním místě v našem životě může být pouze jedna „věc“. Může to být téměř cokoli. A to, co dáme na první místo v našem životě, to se stává naším Bohem. Nemůže tam být zároveň získávání a hromadění majetku (mamon), hledání slávy a uznání od lidí, manželský partner, děti, drogy, sex, jídlo, sport, televize apod., a zároveň pravý Bůh. To není možné. O výsledku takového „pokusu“ mluví velice jasně i výše uvedený verš. Je jedno, co říkáme. Pokud ve skutečnosti bude na prvním místě v našem životě něco jiného než pravý Bůh, bude se v našem nitru odehrávat souboj. Bez ohledu na to, jak se budeme snažit, vždy tam bude nevyslovená „nenávist“ vůči Bohu, který nás chce „okrádat o požitky“, kterých bychom si mohli užívat, kdybychom jej neznali. Ježíš jednoznačně odmítl prosazování svých chutí a plánů ve prospěch Otcovy vůle.

   Lukáš 12, 29-31: Ani vy nehledejte, co byste jedli a co byste pili, a nezneklidňujte se tím. Toto všechno horlivě hledají národy tohoto světa. Váš Otec ví, že to potřebujete. Hledejte však jeho království, a toto vám bude přidáno.

   Bůh zná každou naši potřebu, a Ježíš nám dává úžasné zaslíbení. Můžeme (a máme) pustit z hlavy všechny své běžné starosti, máme hledat na prvním místě Boží vůli, a Bůh sám se postará o naplnění našich potřeb. Buď můžeme veškeré své síly vynakládat na zabezpečení svých potřeb, a na nic jiného už nám nezbydou síly a ani čas, nebo můžeme hledat a naplňovat Boží záměry s naším životem, a Bůh nám daruje zabezpečení jeho způsobem – jako bonus :-).


 

2) Proto jsem přišel (plnění Boží vůle)

   Ježíš věděl, k čemu byl povolán, a jaký je jeho úkol, a splnění tohoto povolání se naplno věnoval. Věřím, že když Bůh někoho povolá do služby, pak ten člověk skutečně ví, k čemu byl povolán. Ježíšova služba byla se službou ostatních lidí v některých bodech nesrovnatelná (takže si mohl přečíst proroctví o své osobě i službě přečíst v Tóře (část starého zákona)), nicméně naprostá většina znaků a principů se nikterak neliší od služby a postojů všech Božích služebníků.

   Jan 6, 38: Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.

   Ježíš nepřišel, aby se předváděl co dokáže, ale v lidském těle se všemi jeho omezeními, připravený neprosazovat sebe, ale naplnit plán (úkol od) svého Otce.

   Matouš 4, 17: Od té chvíle začal Ježíš hlásat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“

   Marek 1, 14-15: Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“

   Marek 1, 35-39: Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven; odešel na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon a ti, kteří byli s ním, se pustili spěšně za ním. Když ho našli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ Říká jim: „Pojďme jinam, do sousedních městeček, abych i tam hlásal evangelium, neboť kvůli tomu jsem vyšel.“ A hlásal evangelium v jejich synagogách po celé Galileji a vyháněl démony.

   Do doby, než byl Ježíš povolán do služby (než úspěšně složil „zkoušku dospělosti“ a věrnosti na poušti), žil Ježíš celkem běžným způsobem. Stloukal stoly a židle, a pravděpodobně byl pouze poněkud hodnější dítě, než je obvyklé. Jakmile však byl povolán do služby, začal ji naplňovat. V jeho případě to znamenalo kázání radostné zprávy o nebeském království, o nutnosti činit pokání (obrátit se od svých zlých skutků), povolávání učedníků, uzdravování nemocných, kříšení mrtvých, vymítání démonů, prorokování a vlastně vše, co bylo v danou chvíli potřeba.

   Všimněte si, že Ježíš skutečně nejednal podle sebe. Nedělal zázraky od malička, nekázal od malička, začal s tím teprve tehdy, když byl povolán, a dělal pouze to, o čem od svého Otce věděl, že to má dělat. My máme často velký problém s trpělivostí, obvykle mnohem větší než s neochotou něco udělat. Říkáme: „Bože, tak už nás konečně někam pošli! Dej nám úkol, dej nám práci, dej nám službu, dej nám zázračnou moc, dej nám v plnosti svého Ducha svatého, dej nám všechny dary Ducha svatého!“ A Bůh zatím pracuje na našem charakteru, učí nás trpělivosti, dává nám zahlédnout naše skutečné motivy, které nás ženou dopředu, …

   Jan 5, 19: Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí on, to činí stejně i Syn.

   Jan 5, 30: „Já sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli toho, kdo mne poslal.“

   Ježíš tady po zemi chodil jako plnohodnotný člověk, se všemi lidskými omezeními. Nepoužíval svou „Božskou moc“, ale plně se vydal plnění Boží vůle.

   Matouš 12, 47-50: Kdosi mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však tomu, kdo mu to říkal, odpověděl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratři. Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“

   Jak vidíte, nejen že Ježíš sám hledal a naplňoval Boží plán pro jeho život, ale také si velmi vážil těch, kteří jednali podobně.




3) Dát své tělo k dispozici

   Je hezké, že často říkáme: „Bože, vydávám se Ti, použij si mne k čemukoli. Ne má, ale Tvoje vůle se staň!“ Ale poté to ve skutečnosti často vypadá tak, že pokud bude Bůh chtít, aby se stala Jeho vůle, bude si to nejspíš muset udělat sám, nebo nás k tomu bude muset „dokopat“ podobně jako kdysi např. Jonáše. Dokud Bůh nezasahuje do našeho pohodlí, dokud nám žehná v oblasti financí, rodiny, zdraví, práce apod., pak je vše v klidu. Ale co se stane, když se objeví problémy, nebo když nás Bůh pošle dělat něco, co se nám nelíbí? Něco, co nás bude stát skutečně nějaké úsilí, něco, co nás skutečně omezí, pokoří, „okrade“ o spánek a naše pohodlí? Ještě budeme říkat: „Halelujah, ne má, Bože, ale Tvoje vůle se staň! Tady jsem, pošli mne!“? Jak to bylo v případě Ježíše?

   Žalmy 40, 7-9: Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru.

   Žalmista na tomto místě píše proroctví o Ježíši. A Ježíš toto proroctví později naplňuje. Není toho mnoho, co můžeme Bohu dát nebo nabídnout. Bůh nemá zalíbení v nějakých našich rádoby zbožných obětech, půstech konaných z nesprávných důvodů a s nesprávnými postoji apod. Víte, co Božím srdcem dokáže skutečně pohnout? Bezpodmínečná láska k němu samému i k lidem okolo nás, která se projevuje tím, že Bohu vydáme k dispozici své životy, svá těla i s jejich sílou, a když odmítneme hledat a naplňovat svou vůli, ve prospěch Boží vůle.

   Hebrejům 10, 5-9: Když tedy vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi nechtěl, připravil jsi mi však tělo; nelíbily se ti celopaly a oběti za hřích. Tehdy jsem řekl: Hle, tu jsem -- v svitku knihy je napsáno o mně --, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘ Když napřed říká: ‚Oběti a obětní dary‘ a ‚celopaly a oběti za hřích jsi nechtěl ani se ti nelíbily‘ -- tedy ty, které se obětují podle Zákona --, potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal , Bože, tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé.

   Totéž potvrzoval později Pavel, když psal dopis do Říma:

   Římanům 12, 1-2: Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.

   Římanům 6, 12-13: Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti; ani hříchu nepropůjčujte své údy za nástroje nepravosti, ale vydejte sami sebe Bohu jako ti, kteří byli mrtví, a ožili, a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti.




4) Sloužit, ne si nechat sloužit

   Jednou z věcí, která Ježíše oddělovala od ostatních učitelů, bylo i to, že on si coby skutečný Mistr nenechával běžně sloužit, ale naopak sloužil všem kolem. Jak to vypadá dnes u „velkých Božích služebníků“? Nedovedu si na místě některých z nich představit Ježíše, jak požaduje ubytování v mnohahvězdičkovém hotelu, a letenky první třídy (Ani si nedovedu představit Ježíše s mnohamilionovým dolarovým kontem, jak káže hladovějícím o milosrdném a láskyplném Bohu). Spíše bych od Ježíše (i od jeho služebníků) očekával něco takového, co udělal např. v případě „Zachea“ (Lukáš 19, 5: Když Ježíš přišel na to místo, vzhlédl a řekl mu: „Zachee, slez rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“). Počítal bych, že Ježíš spíše přijme pohostinství v nějaké rodině, kde bude moci např. někomu přinést poučení, povzbuzení, vysvobození, uzdravení či spasení. Ano, pravidla Božího království jsou poněkud jiná, než jaká platí ve světě. Ježíš nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil on.

   Matouš 20, 25-28: Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládci národů panují nad nimi a velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Mezi vámi tomu tak nebude; ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem. Stejně jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

   Matouš 23, 11-12: Ale největší z vás bude vaším služebníkem. Kdo se bude povyšovat, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.




5) Hledat uznání od Boha, ne od lidí

   Tak tohle je skutečně častý problém u současných „Božích služebníků“. Touha po přijetí a uznání od lidí je doslova nutí vyřizovat jen příjemná poselství od Boha, a ta negativní nevyřizují. Tato touha jim zabraňuje říkat jasné a celé Boží slovo – jak nabídku odpuštění hříchů a záchrany, tak varování před nadcházejícím soudem. Jak tomu bylo s Ježíšem? Ježíš přišel hledat a plnit vůli svého nebeského Otce, a hledat tak uznání od Něho, nikoli od lidí. Ježíš přímo hořel pro Boží věci.

   Matouš 21, 12-13: Ježíš vstoupil do Božího chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků i sedadla prodavačů holubů a řekl jim: „Je napsáno: ‚Můj dům bude nazván domem modlitby‘, ale vy z něj děláte jeskyni lupičů.“

   Jan 2, 13-17: Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš vystoupil do Jeruzaléma. V chrámě našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce sedící za stoly. I udělal z provazů bič a všechny je z chrámu i s ovcemi a dobytkem vyhnal, mince penězoměnců vysypal a stoly převrátil. A prodavačům holubů řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je napsáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘

   Ano, Ježíš byl tak zaměřen na věci svého nebeského Otce, že nemohl snést „znesvěcování“ Jeho chrámu. Dnes by jej nejspíš mnoho lidí nazvalo fanatikem. A nebyli by daleko od pravdy. Jeho vášeň pro Boží věci nešla přehlédnout, vyzařovala z něho kamkoli šel. Nemusel to před sebou nikterak „vytrubovat“, nedalo se to nevidět. Pro něho bylo podstatné dělat radost jeho nebeskému Otci.

   Římanům 15, 1-3: My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro jeho budování. Vždyť i Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž jak je napsáno: ‚Urážky těch, kdo tebe tupili, padly na mne.‘

   Pokud vám skutečně o něco jde, bude se vás dotýkat cokoliv, co je „proti“. Když někdo jakýmkoli způsobem hanobil Jeho nebeského Otce, jako by ubližoval přímo jemu (Ježíši).

   Velmi mne pobavilo, když jsem se někde dočetl, že by Ježíš naprosto propadnul v testu asertivity smiley.

   Matouš 22, 16: A poslali k němu své učedníky spolu s herodiány, kteří řekli: „Učiteli, víme, že jsi pravdivý a Boží cestě učíš podle pravdy. A nedbáš na nikoho , neboť nebereš ohled na postavení člověka.

   Jak to mohli všichni vědět? Jednoduše. Bylo mu jedno, co o něm řeknou zákoníci a farizeové. Říkal jim natvrdo pravdu. Šlo mu o uznání od svého Otce. V každé situaci vyřizoval pravdivé slovo od Boha, bez ohledu na postavení těchto lidí.

   Jan 5, 41: Slávu od lidí nepřijímám.

   Jan 5, 44: Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte?

   Jan 7, 18: Kdo mluví ze sebe, hledá vlastní slávu. Ten však, kdo hledá slávu toho, který ho poslal, je pravdivý a není v něm nepravosti.

   Stejná pravidla jako pro Ježíše platí samozřejmě i pro všechny jeho učedníky a následovníky:

   Galatským 1, 10: Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok.

   Apoštol Pavel si byl velice jasně vědom toho, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – snažit se zalíbit lidem i Bohu. Správně poznamenává, že ten, komu jde o přijetí a uznání od lidí, nemůže být skutečným Ježíšovým služebníkem.

   1. Tesalonickým 2, 3-6: Vždyť naše povzbuzování není z poblouzení ani z nečistoty ani ve lsti; ale Bůh nás vyzkoušel, aby nám svěřil evangelium, proto mluvíme ne tak, jako bychom se chtěli zalíbit lidem, ale tak, abychom se zalíbili Bohu, který zkouší naše srdce. Jak víte, nikdy jsme nepoužili lichocení ani jsme nebyli chtiví zisku -- Bůh je svědek! Nehledáme ani slávu od lidí, od vás ani od jiných.




6) Zapřít sám sebe

   Tak tohle je opravdu „oříšek“ pro většinu Ježíšových učedníků. Ještě tak říci: „Bože, dej mi všechny dary Ducha svatého, a já půjdu kázat a modlit se za nemocné.“ Ale zapřít sám sebe? Co to má znamenat? Bože, co to po nás chceš?

   Ano, přesně to, co čtete. Zapřít sami sebe, přestat být zaměřeni na svoje věci, přestat se starat o uspokojování svých choutek. Přestat dělat věci pro svůj užitek, pro svou slávu a prospěch. Zapomenout a vymazat ze svého slovníku slovo „JÁ“, místo toho hledat a plnit Boží vůli. Považovat druhé za přednější sebe. Chtít svým životem oslavit Boha, ne sebe.

   Filipským 2, 3-11: nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých.  Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.

   Tento svět uznává jiné hodnoty a jiná pravidla, než platí v Božím království. Tento svět říká: „Urvi, co můžeš! Užij si! Zasloužíš si mít lepší auto, dům, ženu, práci ….. než Tvůj soused. Ukaž všem, co dovedeš! Ukaž, jak dokážeš být tvrdý! Měj tvrdší lokty, a získáš úspěch! Řekni lidem, co chtějí slyšet, a máš je v hrsti! Vykašli se na nějakou slušnost, nebo se nikam nedostaneš!“

   Bůh nás však učí pokoře, lásce, závislosti pouze na Něm samotném, učí nás považovat druhé za důležitější, než jsme my sami, …. Bůh chce, abychom mu byli podobni, abychom přestali myslet jen sami na sebe, svou slávu, své pohodlí apod., abychom sloužili lidem namísto toho, abychom ostatní nutili sloužit nám. Máme odrážet charakter našeho nebeského Tatínka - držet se příkladu jeho syna a našeho Pána – Ježíše. Jedním z hlavních postojů je přitom zapření sebe sama....

   Matouš 16, 24-25: Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji.




7) Následování Ježíše (aneb co tedy dělat?)

   Lukáš 14, 33: Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem.

   Marek 8, 33-38: Když se však Ježíš otočil a uviděl své učedníky, pokáral Petra a řekl: „Jdi ode mne, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“ A zavolal si zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Neboť co může dát člověk výměnou za svou duši? Kdo by se styděl za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, když přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“

   Lukáš 14, 26-27: Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem.

   Matouš 10, 37-39: Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.

   1. Petrův 4, 1-3: Když tedy Kristus za nás trpěl v těle, i vy se vyzbrojte týmž smýšlením, totiž že ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem, abyste po zbývající čas života v těle již nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle Boží vůle. Dost již zajisté na tom, že jste v uplynulém čase života vykonávali vůli pohanů, když jste žili v bezuzdnostech, v žádostech, v opilství,v hýření, v pitkách a v nedovoleném uctívání model.

   Lukáš 6, 35-38: Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ „Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“

   2. Korintským 6, 4-10: Ve všem se představujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v tlacích, v úzkostech, v ranách, ve vězeních, ve zmatcích, v těžkých pracích, ve bděních, v postech, v čistotě, v poznání, v trpělivosti, v dobrotě, v Duchu svatém, v lásce bez přetvářky, ve slovu pravdy, v moci Boží; skrze zbroj spravedlnosti v pravici i v levici,  skrze slávu i potupu, skrze pomluvu i pochvalu, jako svůdcové, a přece pravdiví, jako neznámí i uznávaní, jako umírající-- a hle, jsme naživu, jako trestaní, ale ne usmrcovaní, jako zarmucovaní, avšak stále se radující, jako chudí, avšak mnohé zbohacující, jako nic nemající, a přece všechno vlastnící.

   Koloským 3, 1-17: Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu. A když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte tedy své údy, které jsou na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost a lakomství, které je modloslužbou. Pro tyto věci přichází Boží hněv na syny neposlušnosti. I vy jste tak kdysi jednali, když jste v nich žili. Ale nyní odložte to všechno: hněv, vztek, špatnost, rouhání a nemístné řeči ze svých úst. Nelžete jedni druhým, když jste svlékli toho starého člověka s jeho skutky a oblékli toho nového, který se obnovuje k pravému poznání podle obrazu toho, který ho stvořil. Potom tu už není Řek a Žid, obřízka a neobřízka, barbar, Skytha, otrok a svobodný, ale všechno a ve všem Kristus. Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci.

   Abychom mohli obstát v následování Ježíše, musíme se obrnit vytrvalostí a trpělivostí! Potřebujeme se naučit poslušnosti, a to je možné pouze skrze zkoušky a utrpení, kterými procházíme. Nebylo tomu jinak ani u Ježíše, a nebude tomu jinak ani u nás!

   Hebrejům 5, 7-8: On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost. Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl.

   Hebrejům 10, 35-38: Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení. ‚Neboť ještě velmi, velmi krátký čas, a ten, který má přijít, přijde a nebude otálet; můj spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby ustoupil, nebude v něm mít moje duše zalíbení.‘

   Hebrejům 12, 1-3: Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, přeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu. Pomyslete na toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších.



   Závěr:
   Je nemožné napsat několika větami shrnutí, protože celý tento článek je sám o sobě stručným shrnutím, jehož cílem je ukázat na biblický obraz Ježíše (a tím pádem i jeho služebníků). Celé poselství se odlišuje od učení posledních dnů, např. učení tzv. hnutí víry, resp. supervíry. Namísto učení o prosperitě nám Písmo předkládá učení o pokoře a skromnosti, namísto učení vyvyšujícího člověka do úrovně „malého Boha“ nám bible předkládá učení o službě druhým a zapření sebe sama, atd. Zamyslete se prosím nad tím, zda je vám ve vašich církvích předkládán skutečně biblický pohled na život a následování Ježíše! Být učedníkem Ježíše z Nazaretu znamená být mu podobný. To je něco jiného, než pohodlné „nedělní křesťanství“ - zajít jednou týdně do shromáždění, vyslechnout si pozitivně laděné kázání, zazpívat si HALELUJAH, a zpět do víru běžného života, nijak se neodlišujícího od života těch, kteří Boha neznají.

Pozn: zde je použit Studijní překlad Bible KMS



Libor Diviš - autor článku i stránek
 

sobota 24. listopadu 2012

Papež Benedikt XVI tvrdí, že Boží Slovo lže, tedy podle něj je Bůh lhář

Papež Benedikt XVI tvrdí, že Ježíš se nenarodil v jeslích





Podívejme se do Písma: 

Bible je Slovo Boží, Téměř 4000x v samotném Starém Zákoně, čteme fráze jako Hospodin promluvil“,“Hospodin přikázal“. Apoštol Petr řekl, „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ (2 Petrova 1:21) 
  
"Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli." Lukáš 2,1-18
V té době byly, kromě ovcí, všechny zvířata ve stájích, jejich vlastní osel, na kterém Marie přijela (těžko šla pěšky 160km z Nazareta do Betléma, když byla v 9-tém měsící těhotenství), tam byl také-asi těžko by ho nechali stát venku. Proto vím s jistotou, že ve stáji byl minimálně jeden osel. 
Jelikož bylo sčítání lidu, v ten okamžik, kdy nebylo ubytování ani pro pocestné Marii a Josefa, protože Jeruzalém byl plný lidí, taktéž i oslů a jiných zvířat, můžeme pochybovat o tom, že stáj ve kterém Marie porodila Ježíše,byla prázdná. Ledaže by se papež chystal na revoluční tvrzení, že se Ježíš nenarodil ve stáji, ale úplně jinde.... změna evangelia?
Apoštol Pavel to řekl jasně:
"Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet" Galatským 1,7-9 
Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2 Tm 4,1–4)
My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu. (2 K 2,17)

Co je Bible?




Odpověď:
Odpověď: Slovo "Bible" pochází z latinských a řeckých slov znamenajících "kniha" - trefné jméno, poněvadž Bible je kniha pro všechny lidi, pro všechny doby. Je to kniha jako žádná jiná, ve třídě samé o sobě.

Bible obsahuje šedesátšest rozdílných knih. Patří mezi ně knihy zákona - jako Leviviticus a Deuteronomium; historické knihy - jako Ezdráš a Skutky; knihy poezie - jako Žalmy a Kazatel; prorocké knihy - jako Izaiáš a Zjevení; biografie - jako Matouš a Jan; a epištoly (formální dopisy) - jako Titovi a Židům.

Autoři

Bibli psalo asi 40 různých lidí v rozpětí asi 1500 let. Autoři byli králové, rybáři, kněží, vládní úředníci, rolníci, pastýři a lékaři. Tato všechna různorodost dělá neuvěřitelnou jednotu, pletouc různé témata dohromady.

Jednota v Bibli je důsledkem té skutečnosti, že má vlastně jednoho Autora - samého Boha. Bible je "vdechnutá Bohem" (2 Timoteovi 3:16 "Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti"). Lidé - autoři psali přesně to, co Bůh chtěl aby psali; a výsledkem je perfektní a svaté Boží Slovo (Žalm 12:7 "Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené."; 2 Petrova 1:21 "Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.").

Členění

Bible je rozdělena na dvě hlavní části: Starý Zákon a Nový Zákon. Stručně řečeno: Starý Zákon je příběhem národa a Nový Zákon je příběhem Člověka. Národ byl Božím způsobem přinesení Člověka - Ježíše Krista - na svět.

Starý Zákon popisuje založení a zachování Izraelského národa. Bůh slíbil použít Izrael k požehnání celého světa (Genesis 12:2-3). Když Izrael vznikl jako národ, Bůh mu vzbudil rodinu uvnitř toho národa skrze kterou přijde požehnání: rodinu Davida (Žalm 89:3-4). Potom, z Davidovy rodiny byl přislíben Člověk který měl přinést slíbené požehnání (Izaiáš 11:1-10).

Nový Zákon líčí příchod toho slíbeného Člověka. Jeho jméno bylo Ježíš, a On naplnil proroctví Starého Zákona,když žil svatý život, zemřel,aby se stal Spasitelem, a vstal z mrtvých.

Ústřední postava

Starý Zákon předpovídá Jeho příchod a připravuje půdu pro Jeho příchod na svět. Nový Zákon popisuje Jeho příchod a Jeho dílo - přinést spásu do našeho hříšného světa.

Ježíš je víc než jen historická postava; ve skutečnosti On je víc než jen člověk. On je Bůh v těle, a Jeho příchod byl nejdůležitější událostí v historii světa. Bůh sám se stal člověkem,aby nám dal čistý, srozumitelný obraz o tom, kdo On je. Jak Bůh vypadá? On je jako Ježíš; Ježíš je Bůh v lidské podobě (Jan 1:14 "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.", 14:10 "Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.").

Stručné shrnutí

Bůh stvořil člověka a umístil jej v dokonalém prostředí; avšak člověk se Bohu vzbouřil a padl z toho, co s ním měl v úmyslu Bůh. Kvůli hříchu Bůh postavil svět pod kletbu,ale hned rozhýbal plán obnovy lidstva a celého svoření k jeho původní slávě.

Jako součást Jeho plánu spásy Bůh povolal Abraháma z Babylonie do Kanaánu (2000 let př.Kr.). Bůh slíbyl Abrahámovi, jeho synovi Izákovi, a jeho vnuku Jakobovi (také se jmenoval Izrael) že On požehná svět skrze jejich potomka. Židovská rodina se vystěhovala z Kanaánu do Egypta, kde se z ní stal národ.

Kolem 1400 po Kristu vedl Bůh potomky Izraele z Egypta pod vedením Mojžíše a dal jim Zaslíbenou Zemi, Kanán, do vlastnictví. Skrze Mojžíše dal Bůh Izraelskému lidu Zákon a učinil s nimi Smlouvu (testament). Pokud by zůstali věrní Bohu a nenásledovali modlářství okolních národů, byli by prosperovali. Pokud by opustili Boha a následovali modly, pak by Bůh zničil jejich národ.

Asi 400 let později, za vlády Davida a jeho syna Šalamouna, Izrael byl zpevněn v slavné a mocné království. Bůh slíbil Davidovi a Šalamounovi,že jejich potomek bude vládnout jako věčný král.

Po panování Šalamouna byl národ Izrael rozdělen. Deset severních kmenů se nazývalo "Izrael", a trvalo asi 200 let před tím než je Bůh soudil pro jejich modlářství. Asýrie vzala Izraele do zajetí asi 721 př.Kr. Dva kmeny na jihu byly nazývány "Juda," a trvaly trochu déle, ale nakonec se oba dva od Boha odvrátili. Babylon je zajal okolo 600 roku př.Kr.

Asi 70 let později Bůh milostivě přinesl zbytek zajatých zpátky do jejich země. Hlavní město Jeruzalém bylo obnoveno asi 444 př.Kr., a Izrael znovu zřídil národní identitu. Takto končí Starý Zákon.

Nový Zákon začíná asi 400 let později narozením Ježíše Krista v Betlémě. Ježíš byl potomkem slíbeným Abrahamovi a Davidovi, tím kdo splnil Boží plán spasit lidstvo a obnovit stvoření. Ježíš věrně dokončil své dílo - On zemřel za hřích a vstal z mrtvých. Kristova smrt je základem Nové Smlouvy (testamentu) se světem. Každý kdo věří v Ježíše bude spasen z hříchu a bude žít věčně.

Po svém vzkříšení poslal Ježíš své učedníky aby všude hlásali zprávu o Jeho životě a o Jeho moci spasit. Ježíšovi učedníci šli na všechny strany hlásajíc dobré zprávy o Ježíši a spáse. Procestovali Malou Asii, Řecko a celou Římskou říši. Nový zákon končí předpovědí Ježíšova návratu aby soudil nevěřící svět a osvobodil stvoření z kletby.