Historici zkoumající Husa říkají: Budete překvapeni
Po pěti letech studia děl mistra Jana Husa vydají ještě letos
historici, teologové a filozofové dokument, o němž už nyní tvrdí, že pro
laiky i odborníky přinese překvapující poznatky. Podle prvního dílu
této studie dovedly obavy z blížícího se konce světa Jana Husa k
postojům a činům, za něž byl v roce 1415 upálen. "Ukazuje se, že Jan Hus
očekával konec světa, a z toho vyplynulo i jeho jednání," řekl kněz
František J. Holeček, sekretář ekumenické komise, která vznikla na popud
papeže Jana Pavla II. Papež chystá ještě do konce tisíciletí omluvu za
upalování, do níž má být zahrnut i mistr Jan Hus. Katolická církev se
zároveň omluví za křižácké výpravy do Čech v době husitství. Nekatolické
křesťanské církve dosavadní výsledky bádání i chystané omluvy papeže
vítají. Přesto upozorňují, že projevy lítosti nad Husovým skonem měly
přijít mnohem dříve. Na Jana Husa a jeho spolupracovníky silně
zapůsobilo zejména spálení spisů anglického církevního reformátora Johna
Viklefa v létě roku 1410. Tento čin podle Holečka považovali za znamení
blížícího se skonání věků a očekávali zásah Antikrista. "Jan Hus v té
době definitivně opouští roli biskupů v církvi jako nástupců apoštolů.
Vyděluje se tak z tradiční římskokatolické nauky a směřuje k
reformačnímu vývoji," vysvětlil Holeček, který se osobností Husa zabývá
sedmadvacet let. Vedle vyjádření lítosti nad upálením Jana Husa však
nelze podle mínění Holečka uvažovat o jeho dogmatické rehabilitaci.
"Vyslovovat soudy o mysliteli 15. století není jednoduché. Když čteme
jeho spisy, nejsme si někdy jisti, co tím vlastně míní," poznamenal
Holeček k otázce, zda byl Hus kacíř či nikoli. O tom, že katolická
církev vyjádří lítost nad Husovou smrtí, je přesvědčen také mluvčí České
biskupské konference Daniel Herman. Jan Hus by podle něho měl přestat
být kamenem rozdělení, ale měl by být inspiračním zdrojem. "Úkolem
komise je demytizovat osobnost mistra Jana Husa. Měl by v našich
dějinách dostat místo, které mu náleží, očištětné od mytologizovaných,
sociálních a nacionálních nánosů. Má to souvislost s rokem 2000 a se
snahou katolické církve vyrovnat se se svou minulostí, především s
minulostí tohoto druhého tisíciletí," dodal Herman. Dosavadní práci
komise hodnotí jak katolíci, tak zástupci dalších církví velmi dobře.
"Myslím, že její členové odvádějí velmi poctivou práci. Jejím výsledkem
musí být objektivní posouzení a prozkoumání celého díla, jaké bude
defintivní stanovsko nedovedu odhadnout," řekl předseda Ekumenické rady
církví a evangelický církevní synod Pavel Smetana. Zároveň upozornil, že
pro evangelíky nebyla Husova osobnost nikdy problém. "Byl to velký
reformátor, který začal refromační dílo uprostřed českých zemí. Vznik
komise jsme ale přivítali, je třeba, aby se prokázalo, že Hus je
skutečně velkým svědkem pro všechny křesťany v této zemi. Omluva měla
přijít už dávno. Hus je jedním z tisíců, kteří zemřeli na hranicích,"
dodal Smetana. První závěr komise o Husově očekávání konce světa však
Smetana nepovažuje za tak veliké převapení. "Konec světa se v té době
očekával všeobecně. Karel IV., jak ukázaly poslední výzkumy, také
předpokládal příchod Kristova království a zjevit se mělo právě v Praze.
Mistr Jan nebyl výjimkou, pro něho mnozí tehdejší představitelé
katolíků byli mravně zkažení, a to bylo výmluvným znamením, že nastává
konec věků," poznamenal Smetana.
JOHANNA GROHOVÁ
zde odkaz na článek
Paulánský řeholník, P. PhDr. ThLic. František J. Holeček, O.M.
(1954) vystudoval obor archivnictví-historie na Filozofické fakultě
Karlovy univerzity v Praze (1973-78) a filozofii a teologii se
specializací na eklesiologii na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
(1982-1988), kde působil jako asistent katedry církevních dějin. Roku
1992 obnovil po 208 létech od josefínských rušení klášterů řádovou komunitu na Vranově u Brna. V letech 1993-2000 působil
jako vědecký sekretář práci Komise pro studium problematiky, spojené s
osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci, v
jejímž rámci spolupořádal mezinárodního sympozium „Jan Hus mezi
epochami, národy a konfesemi“ v Bayreuthu (22.-26. 9. 1993) a řídil
mezinárodní sympozium o M. Janu Husovi na Papežské Lateránské univerzitě
v Římě (15.-18.12. 1999). Akademie věd České republiky ocenila tuto
práci udělením pamětní medaile Jana Patočky (11.4. 2000).
V letech 1993-97 vyučoval církevní dějiny na Biskupském gymnáziu v
Brně, v letech 1995-98 přednášel religionistiku na katedře filozofie
Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, od roku 1997 přednášel
jako externista Historického ústavu na Filozofické fakultě Masarykovy
univerzity v Brně (dvousemestrální výběrové přednášky: Sacco di Roma
1527, Pád svatého města - pád "Babylonu"; Soukolí revolučního Teroru
1792-1794; Fra Girolamo Savonarola, O.P. - Kulturní, náboženský a
politický život Florencie v 15. století; Pád Neapolské republiky 1799;
Proces Ludvíka XVI.). Od roku 1997 působí jako odborný asistent na
katedře církevních dějin a křesťanského umění Cyrilometodějské
teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a řídí Centrum pro
církevní dějiny České biskupské konference ve Vranově u Brna (2000). V současnosti pracuje v historickém týmu Projektu Austerlitz 2005.
Hus - chybující zastánce pravdy a lásky
Katolický týdeník 28/2004
Rozhovor s P. Františkem J. Holečkem OM
Když se řekne Jan Hus,
většině křesťanů se vybaví kněz, kazatel v Betlémské kapli, upálení v Kostnici.
Málokdo však ví, že Hus svým učením v podstatě navazoval na předchozí generaci
českých reformátorů církve. V jeho pojetí však toto učení nabylo revolučního
charakteru a složitá společenská situace následně umožnila, aby sociální krize
explodovala.
Jaká byla vlastně doba, do které
vstupujeme při hledání tváře Mistra Jana Husa?
Pro středověkého
křesťana nemohlo být nic strašlivějšího než porušení základních, jasných a
přesných orientačních souřadnic jeho civilního i náboženského života. Středověké
kroniky jsou plné zlověstných mimořádných jevů (krvavý déšť, padající žáby a
podobně). Ty středověkého křesťana velmi znepokojí jako znamení, že se blíží
nějaká hrozná eschatologická katastrofa, která uvrhne celou společnost do zkázy.
A když k tomu ještě vypukne těžký konflikt na úrovni špiček pyramidy církevní
hierarchie a vládní moci, je vědomí těchto lidí otřeseno. Západní společnost už
navíc prošla celou sérií těchto otřesů, a to od sklonku jedenáctého století až
po děsivou pandemii dýmějového moru. Obrovská vlna této nemoci v polovině
čtrnáctého století prakticky vylidnila nejbohatší a nejslavnější obchodní města
západní Evropy. To všechno vede člověka konce 14. století k přesvědčení, že
nastala „novisima tempora“, poslední věk (tento pojem užívá i Hus) - blížící se
zápas s Antikristem před druhým příchodem Páně.
Křesťané proto začínají
hledat ve svém středu rozkladné živly, které skrytě a zákeřně podrývají církev a
společnost přemírou svých hříchů. Ty, kteří přivolávají Boží hněv a trest, je
třeba v očích křesťanů za každou cenu odstranit.
Dá se tedy
říci, že to bylo vypjaté kazatelství té doby, které v sobě neslo náboj možného
revolučního výbuchu?
Je až šokujícím zjištěním, že tento typ
kritického kazatelství se nevyskytuje v méně rozvinutých společnostech, ale je
typický pro nejvyspělejší obce Západu. Právě tam, kde bylo nasazeno největší
úsilí o dokonalost, vypuknou velké krize.
Vypjaté eschatologické
kazatelství bylo charakteristické pro žebravé řády uvnitř měst. Tyto řády byly
většinou velkými soupeři diecézních kněží. Šlo tedy o obecný problém. Teprve
Tridentský koncil začal klérus výrazněji regulovat: jak z hlediska kvality,
formace, přezkušování kandidátů, tak především z hlediska kazatelství.
Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi první a druhou generací
českých reformátorů?
Jádro modelu obnovy se v českém prostředí ve
svých hlavních složkách zformovalo už do sklonku osmdesátých let čtrnáctého
století. Dělo se tak i díky Matěji z Janova, který kromě podpory častého svatého
přijímání laiků vyslovil i názor, že Antikrist nepřijde odjinud než ze samotného
středu křesťanů a takovýmito antikristy jsou především ti, kdo se svým životem
staví proti Kristovu zákonu.
Druhá reformní generace, včetně Husa, na
tento základ navázala přijetím podnětů anglického teologa Viklefa, od nějž
převzala teorii predestinace (předurčení ke spáse) i ideu apoštolsky chudé
církve. Tato generace dotvořila vlastní ucelený program reformy a získala pro
něj přední muže české stavovské obce i králova dvora.
Jan Hus se
zprvu těšil králově přízni, ale později mezi nimi došlo kvůli prodeji odpustků k
roztržce...
V Husově díle opravdu chybí kritické výtky vůči selháním
Václava IV. Například o násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se
dokonce Hus přezíravě vyjádřil, že nechápe, proč by pro smrt jednoho „popa“ měly
být interdiktem zastaveny bohoslužby v celé zemi. To mu ještě protivníci
neopomenuli vytknout po letech v Kostnici. Václavův vztah k Husovi byl ovšem
kontroverzní, Mistr neměl záštitu v dostatečně silném panovníkovi a sám nebyl
dobrým politickým stratégem. Václav zase velmi těžce nesl sílící obviňování
českých mistrů z kacířství, stejně jako Husovu neústupnost v následné bouři
odporu proti prodeji odpustků. Ještě v roce 1413 chtěl král dosáhnout smíru na
českobrodské generální synodě kléru, ale poté, co Mistr Jan tuto možnost
počátkem června rázně odmítl, ztratil definitivně jeho podporu.
Byl Hus teolog, či spíše kazatel? Nakolik svá slova pronášel s
rozmyslem, a nakolik byl ve víru doby?
Pro Husa je charakteristické,
že musel teologicky pracovat pod obrovským tlakem jak ze strany svých odpůrců,
tak ze strany stoupenců. Betlémská kaple byla halovým prostorem pro velký počet
lidí, tedy prvořadě pro slyšení slova. A mnoho klíčových kroků, které pak
přispěly k jeho odsouzení, učinil Hus pod tlakem publika, na které živě
reagoval. Je to situace, kdy se mezi kazatelem a posluchačem vytvoří citový
vztah, z něhož není možné ustoupit. Kazatel pociťuje duchovní zodpovědnost za
ty, které získal na svou stranu.
Při obtížném pokusu charakterizovat
Husa jednou větou bych řekl, že pro něj je klíčová živá víra formovaná láskou k
Bohu, ke Kristu a k církvi. Ve své poslední Řeči o míru, kterou si přivezl do
Kostnice, ale už mu nebylo dáno ji pronést, je jeho hlavní starostí, co dělat
pro to, aby lidé začali opět žít intenzivním náboženským životem.
Pro
Jana Husa stojí vlastní institucionální struktura církve až na druhém místě. To,
co ji musí dotvořit, je zažitá láska. Hus je jedním z lidí, kteří trpí rozkolem,
ale také zanedbáním hlásání Božího slova. Kněz, který nekáže, je pro něho pes,
který neštěká. Hus se však dopouští jistě chyby, nebere-li ohled na kanonickou
misi a nerespektuje arcibiskupův zákaz kázání, motivovaný potřebou zabránit
dalším rozbrojům.
Husovi je ale hlavně vyčítáno, že přebíral
některé názory od anglického reformátora Johna Viklefa, zejména jeho
predestinační teorii...
Hus rozhodně není radikální stoupenec
předurčenosti ke spáse jako Viklef. Na mnoha místech zastává jen takovou
předurčenost, jež nijak nepopírá lidskou svobodu.
S jakými
představami jel vůbec Hus na Kostnický koncil?
Do Kostnice odjíždí
se smíšenými pocity úzkosti i naděje. Na jedné straně si nečiní iluze o
charakteru koncilu, který má ve skrytu duše za antikristovský; na druhé straně
vkládá velkou naději do veřejného slyšení, v němž chce obhájit svou vizi. Po
velkém vnitřním zápase nakonec odmítne odvolat své učení a přijímá martyrium.
Na koncilu šlo vlastně oběma stranám o stejnou věc, o obnovu
církve, a přitom obě už neočekávaly řešení od papežské
moci...
Prioritní otázkou koncilu bylo ukončení papežského rozkolu a
obnovení církevní jednoty. Tento úkol dokázal na politické úrovni dovést k cíli
římský král Zikmund Lucemburský. Konciliaristé současně podrobili instituci
papežství stálé kontrole koncilu dvěma zásadními dekrety Haec Sancta a Frequens.
Husova představa reformy církve mířila přes jisté shody s konciliaristy ke zcela
jiným výhledům - k výrazně duchovní církvi. Podceňoval nutnost a význam obnovy
církevních institucí. Koncil poskytl Husovi plná tři veřejná slyšení – pro
zajímavost je třeba uvést, že sesazenému papeži Janu XXIII. se nedostalo ani
jednoho.
V jistém slova smyslu lze říci, že koncilním prelátům došla s
Husem trpělivost. Nemohli totiž věnovat tak velký prostor diskusi o otázkách,
jež pro ně byly v oné chvíli odtažité. Koncilní Otcové vzali za svůj náhled, že
Husovo učení má škodlivý vliv na lid, stát i zachování společenského řádu.
Mistr Jan odmítal jakoukoli legitimní autoritu mimo té, jež svůj obsah
bezprostředně odvozuje z pravdy, a která navíc předpokládá mravní obrat (stav
milosti a absenci smrtelného hříchu). Církev by tedy měla spočívat výlučně na
pravdě, její autoritě a mravně čistém životě. Toto pojetí církve pak přenášel i
na ostatní lidské autoritativní struktury, například na stát.
Čím byl tedy Hus pro koncilní Otce nejvíc
nepřijatelný?
Koncil bezesporu potřeboval i svůj věroučný odsudek
(causa fidei), aby zdůvodnil svou oprávněnost. Vzhledem k tlaku britských
prelátů na odsouzení Viklefa bylo nasnadě, že se Hus ocitne ve velmi obtížné
situaci. Mistr Jan se bezesporu dostával do tíživého postavení i kvůli neúnavné
aktivitě svých protivníků, kterým na jeho odsouzení záleželo. Především mu však
přitížila celá řada dřívějších dostatečně neuvážených kroků.
Přesně
myslící právníky též pobuřovalo, že si kánony církevního práva posluhoval velmi
volně s odvoláním na jedinou a nejvyšší normu Božího zákona. Navíc tato právní
ustanovení vykládal na základě morálky, nikoli práva. Tato jeho jakási „teologie
práva“ však nemohla řeč zákona a jeho obecnou závaznost nahradit.
Nakolik je dnes legitimní hovořit o Husovi jako o
heretikovi?
Některé z jeho tezí zjevně překročily hranice
pravověrnosti a jeho představa církve postrádala dostatečně realistický ohled k
její institucionální struktuře a funkci. Neopomínejme rovněž, že už od Jana
XXII. byla sama neposlušnost vůči papežské autoritě nahlížena jako heretická.
Bylo by však bezesporu chybou nahlížet na Husa jen jako na rozvratníka.
Spíše bychom tomuto prvnímu vzepětí českého ducha mezinárodního dosahu
měli dát přesné místo v tradici našeho teologického myšlení.
zde odkaz na článek