Sobota z pohledu těch, co slavili sobotu jako den odpočinku

Sobota pro adventisty na základě Bible

Při nezaujaté četbě Nového zákona jsme zjistili, že nikde nepřikazuje svěcení sobotního dne. Apoštol Pavel chodil v sobotu do synagogy, protože chtěl oslovit Židy. Ale pokud se chtěl setkat s křesťany v Troadě a lámat s nimi chléb, sešli se první den v týdnu (Sk 20,7). 

První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci.

V Kol 2,16.17 apoštol Pavel mluví o svátcích, novoluních a sobotách, a všechny tyto svátky označuje jako pouhý stín toho, co přišlo v Kristu – to navíc mimo jiné také znamená, že všechny tyto sváteční dny mají stejný význam. 

Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. 

Světí adventisté novoluní nebo židovské svátky? Ne. Jsou to pro ně pouze židovské svátky. Stejným způsobem je tedy podle tohoto textu nezbytné přistupovat i k sobotě. Tento postoj zastává i Pavel v listě do Říma, kde píše: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení…“ (Ř 14,5,6). 

Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu.

Nebiblický je i důraz, který kladou adventisté na sobotu jako pečeť pravého Božího lidu. Boží slovo totiž říká, že pečetí pro den vykoupení je Duch svatý (Ef 1,13-14; 4,30).

V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým, jenž je závdavkem našeho dědictví až do vykoupení získaného vlastnictví k chvále jeho slávy. 

A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.

http://www.cestaviry.cz/?p=11 

Jan HUS - heretik a bludař - proto bylo nutné aby se ho církev zbavila!!!!

Rozhovor s katolickým historikem Radomírem Malým dne 6.2.2014 uvedl redaktor PL Lukáš Petřík titulkem „Hus byl bludař a husiti sadisté, říká historik hájící inkvizici, křížové výpravy i Bílou horu“. Provokativní nadpis splnil svůj účel beze zbytku, přitáhnul spoustu čtenářů a vyvolal bouřlivou diskusi. 
 http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Hus-byl-bludar-a-husiti-sadiste-rika-historik-hajici-inkvizici-krizove-vypravy-i-Bilou-horu-302488

http://www.ransdorfmiloslav.com/clanky/cirkevni-restituce/ktery-nazor-pana-maleho-plati
Takže církev čarodějnice neupalovala?
Ve skutečnosti církev neupalovala čarodějnice, naopak je hájila, tato pohanská, nikoli křesťanská pověra byla v prvních staletích středověku zcela vymýcena, opět ožila teprve v renesanci v souvislosti se znovuobjevováním pohanství. Čarodějnické procesy s upalováním nejsou fenoménem 12. a 13. století, tehdy to bylo neznámé, ale až 15. a 16. století. I když byli duchovní, kteří této pověře podléhali a na čarodějnických procesech se podíleli, tak církevní autority jako celek proti tomu vystupovaly, především démonizovaná římská inkvizice. Její generální představený kardinál Desiderio Scaglia na počátku 17. století vydal proti čarodějnickým procesům ostrý dokument, v církevním státě protičarodějnické běsnění vůbec neexistovalo.


Mistr Jan Hus hluboce zasáhl dějiny našeho národa a celé Evropy. Jan Hus (narozen kolem r. 1370  a zemřel 6. července 1415 v Kostnici) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a v roce 1411 ho exkomunikovala. Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a přesto, že mu císař Zikmund Lucemburský zaručil bezpečnost, byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem 6.července. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace.

Který den je pravý sobotní den, v sobotu či v něděli? Mají křesťané dodržovat sobotní den?

---

Otázka: Který den je pravý sobotní den, v sobotu či v něděli? Mají křesťané dodržovat sobotní den?

Odpověď: Často slýcháme, že „Bůh nařídil sobotní odpočinek už v Edenu“, a to kvůli spojitosti mezi stvořením a sobotou ve druhé knize Mojžíšově 20:11. Přestože Boží odpočinutí sedmého dne (Genesis 2:3) předznamenávalo budoucí předpisy o sobotě, nemáme žádný biblický záznam, dokazující to, že by Izraelci sobotní den slavili před vyjitím z Egypta. V Písmu nenajdeme jediný náznak toho, že od Adama po Mojžíše se zachovávala sobota.

Z Božího slova je jasně patrné, že dodržování soboty bylo zvláštní úmluvou mezi Bohem a Izraelem: „Ať synové Izraele zachovávají sobotu; ať sobotu dodržují jako věčnou smlouvu po všechna svá pokolení. Je to věčné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, ale sedmého dne odpočinul a nabral dech“ (Exodus 31:16-17).

V Deuteronomiu 5 Mojžíš znovu nastoluje desatero přikázání dalšímu pokolení Izraelitů. Poté, co ve verších 12-14 nařizuje dodržovat sobotu, Mojžíš připomíná, proč byl Izraelskému národu sobotní odpočinek dán: „Pamatuj, že jsi byl v egyptské zemi otrokem a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. To proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys dodržoval sobotní den“ (Deuteronomium 5:15).

Důvodem, proč Bůh Izraelcům nařídil ctít sobotu, nebylo připomínat si stvoření, ale připomínat si egyptské otroctví a Hospodinovo vysvobození z něj. Povšimněme si požadavků, které se měly v sobotu dodržovat: člověk nesměl vycházet z domu (Exodus 16:29), dělat si oheň (Exodus 35:3) a nesměl nikoho nutit k práci (Deuteronomium 5:14). Člověk, který by sobotní zákon porušil, měl být usmrcen (Exodus 31:15; Numeri 15:23-35).

Prostudování novozákonních pasáží nám ukazuje čtyři důležité body:
1) vždy, když se ve své vzkříšené podobě objevil Ježíš a zmiňuje se den v týdnu, je to vždy první den týdne (Matouš 28:1, 9, 10; Marek 16:9; Lukáš 24:1, 13, 15; Jan 20:19, 26).
2) Jediná příležitost, kdy je od knihy Skutků až po Zjevení zmíněna sobota, je při zvěstování evangelia židům, což se navíc odehrává většinou v synagoze (Skutky, kapitoly 13-18). Pavel napsal: „Židům jsem se stal židem, abych židy získal“ (1. Korintským 9:20). Pavel nechodil do synagogy proto, aby měl společenství s věřícími a aby je povzbuzoval, ale aby usvědčoval ztracené a přivedl je ke spasení. 
3) Od chvíle, kdy Pavel prohlásil „od teď půjdu k pohanům“ (Skutky 18:6), se už sobotní den nezmiňuje. 
A 4) místo dodržování sobotního dne nám zbytek Nového zákona naznačuje spíše opak (včetně jediné výjimky, zmíněné v bodě 3, viz Koloským 2:16).

Podíváme-li se blíže na bod 4, zjistíme, že pro novozákonního věřícího neexistuje závazek dodržovat sobotní den, a také vidíme, že koncept neděle jako „křesťanského sobotního (sedmého) dne“ je rovněž nebiblický. Jak bylo uvedeno, od chvíle, kdy se Pavel začal zaměřovat na pohany, je sobota zmíněna pouze jednou: „Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu.“ (Koloským 2:16-17). Židovská sobota byla naplněna na kříži, kde Ježíš Kristus „zrušil nepřátelský úpis a jeho předpisy“ (Koloským 2:14).

Tato myšlenka je v Novém zákoně opakována více než jednou: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. Kdo drží svátek, drží ho Pánu“ (Římanům 14:5-6a). „Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Dbáte na dny, měsíce, období a roky!“ (Galatským 4:9-10).

Někteří lidé se domnívají, že mandát císaře Konstantina z r. 321 „změnil“ sobotní den ze soboty na neděli. Kterého dne se k uctívání scházela raná církev? Písmo se nikde nezmiňuje o sobotních shromážděních věřících, ať už ke společenství nebo k uctívání. Jsou zde ale některé pasáže, které se jasně zmiňují o prvním dnu týdne. Ve Skutcích 20:7 se například píše, že „prvního dne týdne (prvního dne po sobotě) jsme se sešli k lámání chleba.“ V 1. Korintským 16:2 píše Pavel korintským věřícím: „Prvního dne v týdnu ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit.“ Protože Pavel o sbírce mluví v 2. Korintským 9:12 jako o „službě“, musela se sbírka týkat nedělní bohoslužby v křesťanském shromáždění. Historicky to byla neděle, a ne sobota, kdy se křesťané běžně shromažďovali v církvi – a tato praxe se datuje už od prvního století našeho letopočtu.

Sobotní den byl dán Izraeli, ne církvi. Sobotní den (odpočinek) nebyl změněn, je v sobotu a ne v neděli. Ale je součástí starozákonních předpisů, a křesťané jsou od otroctví zákona svobodní (Galatským 4:1-26; (Římanům 6:14). Po křesťanech se dodržování soboty – ať už ji chápeme jako sobotu či neděli – nevyžaduje. První den týdne, neděle, Pánův den (Zjevení 1:10) je oslavou nového stvoření, spolu s Kristem jako naší vzkříšenou hlavou. Nejsme zavázáni dodržovat starozákonní sobotu – odpočívat, ale jsme osvobozeni, abychom mohli následovat vzkříšeného Krista – sloužit. Apoštol Pavel řekl, že je na každém křesťanovi, zda bude dodržovat sobotní odpočinek: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru“ (Římanům 14:5). Boha máme uctívat každý den, nejen v sobotu či neděli.

 čerpáno z  http://www.gotquestions.org/Cesky/sabes-sabat-sobota.html 

Proč Sobota není závazná pro Kristovu církev?

Proč sobota není závazná pro Kristovu církev

Pavel Škoda, B.Th.

Pokusím se zde shrnout velmi stručně důvody, které vidím jako zásadní pro odmítnutí závaznosti
zachovávání soboty v křesťanské církvi.

Prvním důležitým poznatkem je zjištění, že až do Exodu se v Písmu, konkrétně v knize Genesis, o sobotě jako předepsaném dni odpočinku pro člověka vůbec nemluví. Zastánci soboty jako hlavní argument pro její univerzální platnost uvádí Boží odpočinutí sedmý den po stvoření (Gn 2,2.3). V tomto textu se však podstatné jméno šabbat (sobota) vůbec nevyskytuje. Je zde pouze sloveso šabat, které znamená odpočinout. Dále je třeba si všimnout, že sedmý den po stvoření, kdy Bůh začal odpočívat, není zakončen jako předchozích šest dní frází „byl večer a bylo jitro den...“, a to znamená, že toto Boží odpočinutí stále trvá a není tedy omezeno na 24 hodin.

Vzhledem k tomuto Božímu odpočinku pak nenacházíme žádný příkaz ba ani náznak o tom, že by zde existovala nějaká jeho souvislost s činností, resp. nečinností člověka (Adama a Evy).

Sobota dále není zmíněna ve spojitosti s žádným z patriarchů a není zmíněna ani při ustanovení
smlouvy Hospodina s Noem, ani později s Abrahamem. Události knihy Genesis zahrnují minimálně období 2500 let, a proto je zřejmé, že zachovávání soboty sedmého dne nemůže mít univerzální platnost pro celé lidstvo.

První zmínku o sobotě nacházíme až v Ex 16. kapitole, kde je na praktickém příkladě s manou Izraelcům vysvětlen princip zachovávání soboty. To byl nezbytný krok před samotným přijetím smlouvy na hoře Sinaj, protože, jak si ukážeme dále, sobota (a její správné pochopení) má v konceptu této smlouvy klíčový význam. Celá otázka soboty souvisí totiž především s pochopením konceptu starozákonních smluv.

Každá starozákonní smlouva dodržovala jistou formu, která byla tvořena 

1) slibem od silnější strany vůči straně slabší,
2) závazkem, který má plnit slabší strana,
3) ve středu smlouvy se pak nacházelo její znamení, které určila silnější strana, a které bylo pro danou smlouvu vždy unikátní. Nakonec ve smlouvě vždy nacházíme
4) výčet pozitivních konsekvencí, když bude smlouva dodržena (požehnání), a
5) negativních, pokud bude porušena (zlořečení).

Sobota měla pro uzavření Sinajské smlouvy takový význam právě proto, že byla ustanovena jako její znamení:
Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku [soboty]; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít. Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. (Ex 31,13-17)

Podobně jako znamením smlouvy s Noem byla duha, znamením smlouvy s Abrahamem obřízka
a znamením Nové smlouvy je křest a večeře Páně, byla za znamení Sinajské smlouvy ustanovena sobota.  

Znamení pak má jednu důležitou vlastnost: váže se výhradně k dané smlouvě a nemá smysl ani platnost pro nikoho, na koho se smlouva nevztahuje. Sinajská smlouva se vztahuje právě a pouze na Izraelský národ, na potomky Abrahama, které Bůh vyvedl z Egypta. Proto v opakování Desatera v knize Deuteronomium čteme:Tuto smlouvu Hospodin neuzavřel s našimi otci, ale s námi, kteří tu dnes jsme, s námi všemi, kteří žijeme. (Dt 5,3)

Sinajská smlouva tedy nebyla uzavřena s otci (Abrahamem, Izákem a Jákobem), ale až s generací jejich potomků, které Bůh zachránil z Egypta. V Písmu se pak o této smlouvě dočteme, že vstoupit do ní smí jen ten, kdo je potomkem Abrahama, a tedy patří do smlouvy, kterou s ním Bůh uzavřel. Znamením této smlouvy byla, jak víme, obřízka. Nelze tedy oddělit obřízku a sobotu, protože sobotu má povinnost (dokonce pod trestem smrti) zachovávat pouze a právě ten, kdo je obřezán (a je tedy pokrevním Abrahamovým potomkem).

Kdo obřezán není, stojí mimo Sinajskou smlouvu, a nevztahuje se na něj proto ani povinnost zachovávat sobotu. Proto také novozákonní církev na Jeruzalémském sněmu (Sk 15. kap.) řešila vzhledem ke konvertitům z pohanům především otázku obřízky, protože z odpovědi plynul automaticky vztah křesťanů k celému zákonu včetně zachovávání soboty. Jak sněm rozhodl je také známé, obřízka nebyla pro křesťany z pohanů stanovena jako závazná, a tedy logicky v rozhodnutí koncilu ani žádnou zmínku o sobotě nenacházíme.

Sobota je umístěna uprostřed Desatera, jako jeho čtvrté přikázání, a Desatero samotné je jádrem či
základem celé Tóry (většina, ne-li všechny ostatní zákony Tóry, jsou vlastně rozvedením principů Desatera do praxe Izraelského národa). Jako znamení smlouvy je tedy sobota umístěna přesně tam, kde bychom ji dle známých konceptů starozákonních smluv měli čekat, ve středu smlouvy samotné. Proto, jak již bylo ukázáno výše, je se smlouvou a její platností neoddělitelně spjata. I když je Sinajská smlouva ve Starém zákoně označena jako věčná, apoštol Pavel uvádí její platnost na
pravou míru, když poukazuje na nesmyslnost jejího zachovávání po příchodu Mesiáše (Krista):
Písmo tu neříká v množném čísle: „a semenům,“ ale v jednotném: „a tvému semeni,“ čímž je míněn Kristus. Chci tím říci toto: Zákon zavedený po 430 letech... Byl přidán kvůli proviněním až do příchodu toho zaslíbeného semene. (Gal 3,16-19)

Další námitkou zastánců soboty je poukázání na skutečnost, že sobota je součástí Desatera, a tedy by se mělo jednat o morální zákon, který proto musí mít univerzální platnost (na rozdíl od zákonů ceremoniálních). Především je třeba si uvědomit, že biblický text nikde nerozlišuje mezi zákony morálními a ceremoniálními, obětními, civilními aj. Jako čtenáři (a tedy vykladači) Písma můžeme tyto kategorie podle jistých charakteristik rozpoznávat, ale tyto námi rozpoznané kategorie nejsou vlastními kategoriemi samotných zákonů. Každý zákon napsaný v Tóře, bez ohledu na to jaké má charakteristiky, je nedílnou součástí Mojžíšova zákona.

Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3) Dále je třeba poznamenat, že Desatero, i když bylo samotným Bohem napsáno na kamenné desky, bylo následně z kamenných desek přepsáno do Tóry a tvoří její nedílnou součást. Celá Tóra byla tedy sepsána Mojžíšem a byla nazvána "Kniha zákona". Byla to tato Kniha zákona, ze které Mojžíš předčítal lidu při kodifikaci a uzavření smlouvy (Ex 24,3-8).
Když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh. (Žd 9,18-20)

Proto židé dodnes rozpoznávají Tóru a všech jejích 613 zákonů jako stejně závazné. I kdybychom však chtěli uvažovat o dělení zákonů Tóry na morální a ceremoniální, je zřejmé, že z principu sobota morálním zákonem být nemůže, protože v případě porušení morálního zákona zůstává vždy jedna strana poškozena (nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš apod.). Na příkladu Krista a jeho učedníků však můžeme vidět, že pokud například člověk poruší sobotu, aby činil dobré, není zde žádná poškozená strana,a tedy se nejedná o nemorální čin. Vlastně se jedná o pravý opak, tedy o morálně kladné jednání. Zákon o dodržování soboty tak je paradoxně možné naplnit i jeho porušením.

Je třeba také upozornit, že sobota je uvedena spolu s morálními zákony pouze jednou (na obou místech, kde je zapsána formulace Desatera), ale ve spojení s ceremoniálními zákony je uváděna mnohokrát (Lv 23. kap., kde je uvedena mezi vyjmenovanými svátky Hospodina; Lv 24,8; Nu 15,32; 28,19; 2.Kr 4,23; 1.Par 9,32; Iz 66,23; Ez 46,1.4.12; Oz 2,11; Am 5,8; Kol 2,16).

Dostáváme se však k další otázce, a sice k platnosti Desatera v době Nové smlouvy. Pro mnohé to je zřejmě překvapení, ale z výše uvedeného jednoznačně plyne, že Desatero v Nové smlouvě již závazné není. Znamená to tedy, že je dovoleno zabíjet, smilnit, loupit atd.? Naprosto ne! Nová smlouva přichází s mnohem náročnějším konceptem, protože Desatero neanuluje, ale naopak ho naplňuje, rozvádí, a tím klade na Kristovy následovníky mnohem větší zodpovědnost a nároky, než jaké měla Tóra. 

Kristus říká:
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5,17) Výraz "naplnit" nemůžeme vykládat jako "zachovat platnost", protože v prorocích nejsou kodifikovány žádné zákony, a tedy není co zachovávat. "Naplnit" je tedy třeba chápat ve významu jednak završení všeho, co v prorocích i zákoně ukazuje na Krista, v jeho díle, smrti a zmrtvýchvstání, a jednak ve významu reinterpretace všeho, co se nachází v zákoně a prorocích, skrze Kristovo učení a osobu do podmínek Nové smlouvy.

Pisatelé Nového zákona zmiňují na mnoha místech přikázání Desatera, avšak nikoli jako závazné příkazy, ale jako didaktické pomůcky, které křesťanům osvětlují, co to znamená následovat v plnosti Krista. Apoštol Pavel přirovnává zákon k učiteli (pedagogovi, řecky paidagogos), který vede člověka ke Kristu: Zákon byl naším vychovatelem [paidagogos] ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Ale když přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. Skrze víru jste všichni Božími syny v Kristu Ježíši. (Ga 3,24-26)

Stejně tak jako vychovatel či pedagog učí dítě, pouze dokud nedospěje a není schopno samostatného života, je i zákon zbytečný tam, kde působí Boží Duch na svědomí a srdce obráceného křesťana. Takový člověk se pak řídí dobrovolně a svědomitě mnohem náročnějším Kristovým zákonem lásky:
A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.
Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. (1J 3,21- 24)

To, co bylo výše řečeno o platnosti zákona, a tedy i Desatera v době Nové smlouvy, se proto týká i platnosti čtvrtého přikázání o zachovávání soboty. Proto Kristus říká: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,28-30) Pravý odpočinek již křesťan nenachází v povinném zachovávání sobotního dne od západu do západu slunce, ale v plném spočinutí v Kristu.

Neděle tak v Novém zákoně a křesťanské praxi neplní úlohu nějaké "nové soboty", ale stává se pouze vhodným dnem bohoslužebných shromáždění křesťanské církve, jako upomínka na Kristovo vzkříšení první den v týdnu. Pro tuto skutečnost svědčí několik zmínek o neděli v Novém zákoně (Sk 2,1; Sk 20,7; 1.Kor 16,2; Zj 1,10)


Zájemce o detailnější rozbor diskutované problematiky odkazuji na svoji studii "Sobota nebo neděle?"

http://biblickestudie.cz/studie/sobota_nedele.pdf
Další články a studie k tématu jsou dostupné na www.biblickestudie.cz

Rabin Yitzhak Kaduri, Mesiašom je Ježiš

Naplňuje se proroctví posledních dnů?

VIDEO OD PAPEŽE NAPLŇUJE PROROCTVÍ, České titulky (CZ)

Antikristova agenda za jednotu - Doug Batchelor, HD