Ježíš je Vykupitel, víš co to znamená?

V Něm máme vykoupení (Ef 1,7)

     

Jaroslav Kernal

 

Často si opakujeme, že nejsme spaseni učením, znalostí, informacemi, ale milostí skrze víru v dokončené Kristovo dílo. A je skutečně důležité, abychom si to opakovali a připomínali, abychom nezaměnili spasení za něco, co spasení není. Ale aby mohla růst naše víra, a abychom mohli růst v poznání Pána a Jeho milosti, potřebujeme učení, informace, znalosti. Nikdo nemůže v pravdě poznávat Pána, pokud se o Něm nedozví z Božího slova.

• Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami. (1Tm 4,1)

Stále totiž trvá nebezpečí, že nejenom že neporosteme v Kristu, ale dokonce Ho nebudeme vůbec znát, protože svou víru upneme k někomu, kdo nemá moc nás zachránit. Apoštol Jan napsal, že „do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“ (2J 7). Jan psal o těch, kteří vypadali jako křesťané, ale ve skutečnosti jimi nebyli. Psal o lidech z viditelné církve, kteří ale nepatřili do duchovní církve, do té skutečné Kristovy nevěsty. Tato slova nejsou řečena proto, abychom se báli o své spasení, ale proto, abychom byli bdělí a nenechali se ukolébat nějakými vnějšími, tělesnými věcmi. Text z listu Efezským říká:

• V něm jsme vykoupeni jeho obětí… (Ef 1,7)

V Něm, v Kristu, jsme vykoupeni, v Něm máme vykoupení. To jsou klíčová slova, kterými se musíme zabývat. V sedmém verši první kapitoly začíná oddíl, který se věnuje dílu Pána Ježíše Krista. V předchozích verších je popsané dílo Boha Otce: Vyvolil před stvořením světa, předurčil nás k adopci a určil nám cíl – být chválou slávy Jeho milosti. Tento cíl se opakuje také ve v. 12 a 14. Dílo Pána Ježíše Krista, dílo vykoupení i dílo Ducha svatého, zapečetění, vede křesťany k tomu, aby celým svým životem oslavovali Boha, aby byli chválou Boží milosti. A milost je opravdu to, co se jako nit táhne celým tímto textem. Podívejme se tedy na první věc:

I. Vykoupení – co to je a jak mu máme rozumět

• V Něm máme vykoupení… (Ef 1,7 ČSP)

Takto je to doslovně řečeno v řeckém textu. V Kristu máme vykoupení. Vykoupení je důležité slovo, které patří mezi nejfrekventovanější v křesťanském slovníku. Často mluvíme o tom, že jsme vykoupeni, že patříme k vykoupeným, zpíváme o tom v písních – například ve známé vánoční písni Narodil se Kristus Pán, kde v originále stojí: Beliáš (tedy ďábel) oloupen, veselme se, člověk jest vykoupen, radujme se. Nebo: Jsem vykoupen, toť radost má. Nebo: Svatý, svatý, svatý! Tebe v každé době v nebi množství vykoupených ctí a velebí. Oslavujeme v písních Boha, který nás vykoupil, a v modlitbách Mu za vykoupení děkujeme. Víme ale skutečně, co zpíváme? Víme, za co děkujeme, o čem svědčíme? Víme, co vykoupení opravdu znamená?

A. Význam slova vykoupení

 Řecké slovo vykoupení má velice zajímavou historii. Mnohé se můžete dočíst například v knize Jamese Boice Základy křesťanské víry, kniha 2, kap. 14. Na počátku tam bylo slovo, které se používalo pro vykoupení válečných zajatců. Z něj vzniklo slovo, které označovalo výkupné, cenu za zaplacení válečného zajatce, tedy otroka. A z tohoto slova vzniklo slovo výkupné a sloveso vykoupit, které máme v našem textu. V tom nejpřesnějším slova smyslu se jedná o slovo, které přímo označuje zaplacení ceny za otroka. Takto to najdeme ve starověkých zápisech z trhu s otroky. Za otroka bylo zaplaceno – výkupné – a on byl propuštěn na svobodu.

V Novém zákoně nacházíme verše, které přímo ukazují právě na toto vykoupení – často je součástí také cena, která byla zaplacena:

• [Kristus] dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14 ČSP)
• Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20,28)

Vykoupení znamená především zaplacení ceny. To není jenom věc Nového zákona, ale najdeme to na mnoha místech Starého zákona. V knize Rút je příběh Boaze, prapředka Pána Ježíše Krista. Boaz patřil k nejbližším příbuzným Rút, vdovy po Kiljónovi, a jako takový měl povinnost vyplatit pole, o které otec jejího zemřelého manžela přišel v důsledku hladomoru. Jeho povinností bylo koupit to pole zpátky a vrátit ho rodině. Tato povinnost se vztahovala také na vyplacení nějakého člena rodiny z otroctví.

Jiný příklad vykoupení je vyplacení prvorozených. Hospodin vyhladil všechno provorozené v Egyptě. Aby si to Izraelci připomínali, tak všechno prvorozené – člověk i zvíře – mělo být zasvěceno Hospodinu. Ale Hospodin určil, že ve stánku budou sloužit jenom lévijci, takže provorození tam nesměli sloužit. Proto muselo být za každého provorozeného zaplaceno výkupné, které bylo odvedeno svatyni. Cena za provorozeného člověka byla natolik přijatelná, že ji mohl zaplatit každý. Pokud někdo nemohl zaplatit za provorozené zvíře, musel mu zlomit vaz – patřilo Hospodinu. To je výkupné. Toto výkupné ukazovalo na Toho Prvorozeného – jednorozeného Božího syna, který dal svůj život jako výkupné za nás.

Ještě jiným příkladem může být vyplacení života. V Ex 21,28–30 čteme o situaci, kdy někoho potrká něčí býk, takže ten člověk zemře. V případě, že bylo známé, že jde o trkavého býka a majitel ho nehlídal, měl kromě býka zemřít také jeho majitel – byl varován, ale nedbal na varování. Ovšem příbuzní zemřelého mohli přijít s nabídkou výkupného a majitel mohl vykoupit svůj život za cenu, která mu byla určena. To je vykoupení. V našem případě je touto cenou samotný Boží syn. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Kdo může dát výkupné za svůj život?

• Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho, že by natrvalo, neustále žil a nedočkal se zkázy. (Ž 49,9–10)

Nikdo nemůže vykoupit sám sebe a zůstat živ. Důvodem je velikost lidského hříchu. Naše vina je tak veliká, že nás nemůže zachránit nikdo jiný než Bůh sám. Proto mluvíme o tom, že člověk je cele, naprosto, zcela propadlý hříchu. Není to o kvalitě, ale o rozsahu. Mluvíme o tom, že člověk je propadlý hříchu ve všech oblastech svého života – není nic, co by nebylo hříchem zasaženo, neexistuje žádné dobré nebo neutrální území, které by bylo v nás nebo by z nás nějak vycházelo. Proto Písmo říká, že jsme mrtví v hříchu (Ef 2,1). Neznamená to, že jsme všichni stejně hříšní – jsou hříšníci, kteří jsou horší než my a jsou hříšníci, kteří jsou lepší než my, ale všichni jsme hříšníci a jsme daleko od Boží slávy (Ř 3,23). Všichni jsme duchovně mrtví – a nelze být mrtvý více nebo méně.

Vykoupení potom předpokládá návrat do stavu, který tu byl předtím. Bůh stvořil člověka, který byl dobrý. Ale nezůstal v tomto stavu dlouho. Člověk padl a padl tak hluboko, že se sám nemůže nikdy zachránit. Potřebuje vykupitele!

B. Předobraz vykoupení ve Starém zákoně

Podívejme se teď na jednu z nejpůsobivějších ilustraci vykoupení ve Starém zákoně, kterou je život proroka Ozeáše. Ozeáš měl svým životem ukazovat na Boží lásku k Božímu lidu. Jakou roli tady hrálo vykoupení? Ohromnou!

Bůh řekl Ozeášovi, aby si vzal za ženu nevěstku, žil s ní a měl s ní děti. Ozeáš vyhledal Gomeru, vzal si ji a měl s ní tři děti. Gomera nebyla moc dobrá žena. V tomto příběhu, který je živoucím podobenstvím, je Gomera obrazem nás, hříšníků. Byla to nevěstka a vedle Ozeáše měla také další muže. Je docela možné, že druhá dcera, která dostala jméno „Neomilostněná“, a třetí dítě, syn, který dostal jméno „Nejste můj lid“, ani nebyly Ozeášovými dětmi.

• Ani její děti nebudu milovat, protože jsou to děti ze smilstva. (Oz 2,6 B21)

Gomera byla nevěstka a vedle Ozeáše si hledala různé další milence a nakonec Ozeáše úplně opustila.

V další fázi nacházíme Gomeru v otroctví. Její život se změnil v peklo a my jí vidíme na trhu s otroky. Nejčastěji se člověk stal otrokem proto, že byl válečným zajatcem nebo proto, že se zadlužil. To byl pravděpodobně případ Gomery. Obchod s otroky byl rozšířený po celém tehdejším světě. Vypadalo to tak, že otroci byli přivedeni na tržiště, na tržišti pak byli nazí vystaveni, a dražili se. Mezi těmito otroky byla na prodej také Ozeášova žena, která od něj odešla a smilnila s mnoha jinými muži. Toto její chování ji odsuzovalo k smrti. Ale stalo se něco, co asi nikdo nečekal.

Bůh v této chvíli promluvil k Ozeášovi. Bůh mu řekl – Ozeáši běž a kup ji. „Cože? To je moje žena, která ode mě utekla, která smilnila, asi se zadlužila a teď je z ní otrokyně! Mám jí koupit jako otrokyni? Mám si dělat takovou ostudu?“ „Přesně tak. Zaplať za ní cenu.“

Na trhu se smlouvalo. „Tady je Gomera, krásná žena, kdo za ní dá deset šekelů. Támhle se hlásí jeden muž. Dá někdo víc?“ Ozeáš dává dvanáct. Další muž čtrnáct – to už je docela vysoká cena. Ozeáš dává patnáct. Nízké nabídky už jsou mimo hru. Někdo přihazuje k patnácti šekelům stříbra také chomér ječmene. „Patnáct šekelů stříbra a půldruhého choméru ječmene,“ říká Ozeáš. „Dá někdo víc?“

Není nikdo. Ozeáš zaplatil cenu a otrokyně Gomera patří Ozeášovi. Může s ní naložit, jak bude chtít. Je jeho. Už mu patřila předtím, protože byla jeho manželkou, nyní ji vykoupil, zaplatil za ni cenu a patří mu jako otrokyně. Mohl by ji potrestat, jak by chtěl – jako cizoložnou ženu, jako nevěrnou ženu, která od něj odešla, jako matku, která opustila své děti. Dokonce měl právo nechat ji ukamenovat.

Ale Ozeáš zaplatil cenu, vykoupil svou ženu. Odvedl ji stranou od všeho ruchu, oblékl ji, aby zakryl její nahotu a řekl jí:

• Po mnoho dní zůstaneš se mnou, nebudeš smilnit, nebudeš patřit jinému; také já budu jen s tebou. (Oz 3,3)

„Budeš mojí ženou, jak to má být. Zaplatil jsem za tebe cenu. Vracím ti zpátky tvé místo po mém boku, místo v mém domě, místo u našich dětí.“ To je vykoupení. To je jeden z nejlepších obrazů vykoupení, jaký můžeme najít v Písmu. Je to obraz, který mluví také o nás.

C. Vykoupení Kristem

Vykoupení je asi to nejdůležitější, co Ježíš Kristus udělal pro nás a ve vztahu k nám. Kristovo dílo ve vztahu k Otci je dílem smíření – smířil nás s Otcem. V Něm máme smíření – jako dokonalý člověk přinesl pokoj do vztahu mezi Bohem a člověkem. Jako dokonalý člověk zaplatil cenu za lidský hřích. Smíření je Kristovým dílem ve vztahu k Otci a díky tomuto dílu jsme my smířeni s Bohem. V předchozích verších jsme viděli dílo Otce ve vztahu k nám – směrem k Němu je to adopce, tedy přijetí za syny a směrem k nám je to ospravedlnění.

Kristovo dílo ve vztahu k nám je vykoupení. Obrázek, který nám předkládá Nový zákon, se skoro v ničem neliší od obrázku, který jsme viděli u Ozeáše. Tak jako on koupil Gomeru, byli jsme koupeni i my. I my jsme byli jako otroci:

• Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. (J 8,34)
• Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř 6,6)

Často si lidé myslí, že lidstvo je v jakémsi neutrálním stavu. Lidé slyší zvěst evangelia a mohou se svobodně a nezávisle rozhodnout, zda evangelium přijmou nebo odmítnou. Ale to je naprosto zásadní, fundamentální nepochopení stavu, ve kterém se my, lidé, nacházíme. Jde o zásadní nepochopení hříchu. Jestli si vzpomínáte, mluvili jsme o tom už v souvislosti s adopcí: Jsou jenom dva druhy dětí – děti Boží a děti ďábla. Neexistuje nic mezi. Podobně jsou jenom dva druhy otroctví: Otroctví hříchu a otroctví spravedlnosti.

• Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. (Ř 6,17-18 ČSP)

Je důležité, abychom si uvědomili, že otrok se prostě a jednoduše nemůže rozhodnout, že změní svého pána nebo že se dokonce stane svobodným. Je otrok. Takovou možnost nemá. Možná se může rozhodnout, ale nemá žádnou moc ani možnost něco takového udělat. Jediný způsob, jak může něčeho takového dosáhnout, je vykoupení. Někdo přijde a zaplatí za něj výkupné. Právě tak to platí také v duchovní oblasti. Abychom mohli přestat být otroky hříchu, potřebujeme vykoupit z tohoto otroctví, potřebujeme vykupitele, který za nás zaplatí výkupné. Tím výkupným je smrt. Abychom my mohli žít, musí někdo jiný položit svůj život. Přesně to se stalo na kříži. Ježíš o tom mluví a říká:

• Já jsem přišel, aby [mé ovce] měly život a měly ho v hojnosti. (J 10,10)

Přišel, aby nás vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Přišel, aby za své ovce zaplatil výkupné a vysvobodil je.

• … který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. (Ga 1,4)
• On nás vysvobodil z moci tmy… (Ko 1,13)
• … abychom očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,10)

Zaplatil za nás sám sebou, aby nás vykoupil a učinil nás svobodnými!

Ano, rozhodujeme se následovat Krista, ale teprve potom, co jsme dostali milost, a bylo za nás zaplaceno. Potom následujeme Krista s radostí a s ochotným srdcem.

Naše spasení je zadarmo. Jsme spaseni milostí skrze víru. Nemusíme dělat nějaké skutky, abychom byli spaseni. Nemusíme se nejprve polepšit, stát se spasitelnými, abychom mohli být spaseni. Nemusíme platit vůbec nic, protože někdo jiný už zaplatil. Cena, která byla zaplacena za naše spasení, je cena, jejíž hodnotu si nedovedeme ani představit. Tou cenou je samotný Pán Ježíš Kristus, Bůh, který přišel v těle.

II. Vykoupení je v Božím Nejmilejším

Šestý verš první kapitoly mluví o tom, že Bůh svým vyvoleným, které předurčil k tomu, aby se z nich stali synové Boží, udělil milost, slavnou milost. A dále říká, že všechna sláva a plnost této milosti nám byla udělena v Božím Nejmilejším. Tak je nazván Pán Ježíš Kristus – Boží Nejmilejší – a právě v Něm máme vykoupení (Ef 1,7).

Musíme pamatovat na to, že verše 3–14 jsou v originále jedno dlouhé souvětím. Je to souvětí, které je velice pečlivě sestavené. A na tomto místě Boží slovo zdůrazňuje, že vykoupení, které máme, máme v Božím Nejmilejším. To nám ukazuje velikost ceny, která byla zaplacena. Tou cenou nebyl nikdo jiný než Boží Nejmilejší, jednorozený Boží Syn, který je v náruči Otce. To je ten, kterého Otec miloval již před založením světa (J 17,24), ten, který jediný zná Otce, a který kdy hleděl na Jeho slávu (J 1,18), ten jediný, který byl od počátku, ve kterém je život, ve kterém je světlo. On je jediný, který je Pravda s velkým P. Celou věčnost před stvořením světa zde nebylo nic jiného než dokonalý a naplněný vztah lásky mezi Otcem a Synem a Duchem svatým. Také proto Ho Duch svatý na tomto místě nazývá Božím Nejmilejším. On se stal výkupní cenou, výkupní obětí, On sám sebou zaplatil za nás. Jeho jedinečnost znamená, že:

A. Vykoupení je výlučné

Vykoupení je natolik spojené s Kristovou osobou, že ho nelze od Krista nijak oddělit. A to znamená, že mimo Krista nikdy nebylo, není a nikdy nebude žádné vykoupení. Nikdy nebyl zachráněn žádný člověk, za kterého by Kristus nezaplatil. Kde není Kristus, není vykoupení! A úplně stejně to platí opačně – nikdy nebyl a nebude ztracen a uvržen do zatracení žádný člověk, za kterého Kristus zaplatil. V pekle nebude nikdo, za koho Kristus zaplatil. Ježíš říká:

• Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6)

To je vyhlášení naprosté výlučnosti. Jedná se o totéž, co čteme v našem textu – v Něm máme vykoupení. Mimo Krista není spasení. Dnes stále více populární synkretistická teologie říká, že všechny cesty vedou k Bohu. „Každý se přece dívá na pravdu svýma očima, ze svého úhlu pohledu a nemůžeme přece soudit druhé, jestli budou nebo nebudou spaseni…“ Moji milí, podobná slova zní dokonce z kazatelen církví, které se označují za evangelikální, tedy věrné evangeliu! Ale Pavel napsal: „V Něm, v Kristu, máme vykoupení!“ Není v Krišnovi, není v Buddhovi, není v Mohamedovi, není v Marii ani nikde jinde. Je jenom v Kristu.

To je velký kámen úrazu pro moderního člověka. Nechce být závislý na jediné výlučné pravdě. Nechce následovat jenom jednu cestu. Chce výběr, chce se rozhodovat, on sám chce určit, co je pro něj dobré. A to je pýcha! Totéž se stalo v ráji. Je to stejné pokušení, stejná touha, které podlehli Adam s Evou: „Budete jako Bůh!“ (Gn 3,5). Člověk chce být mírou a měřítkem všech věcí, člověk chce mít poslední slovo. To jenom ukazuje, jak vážný je hřích, jak hluboko jsme padli, jak mocně jsme hříchem spoutáni, zotročeni. Místo, abychom se radovali z toho, že je tady jenom jedna jediná cesta ke spasení, jedna cesta, kterou nám Bůh zjevil, takže nemusíme tápat a bloudit, tak se zlobíme a uráží nás to – protože je to „jenom“ jedna cesta.

Jenom v Kristu máme vykoupení. Někdy si křesťané myslí, že v době Starého zákona mohli Izraelci obětovat zvíře, aby zaplatili za své provinění. Ano, zákon to tak nařizoval (když se někdo proviní, přinese…), ale list Židům vysvětluje:

• V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. (Žd 10,1–4)

Jenom jedna jediná oběť byla přijatelná a dostatečná, jenom jedna jediná oběť mohla vykoupit otroky hříchu z jejich otroctví: Pán Ježíš Kristus, Boží Nejmilejší. Vykoupení, které je v Kristu, je nejenom výlučné, ale:

B. Vykoupení je adresné

To znamená, že vykoupení se týká konkrétních lidí. Nejedná se tedy o paušální záležitost. To je nesmírně důležitá věc, které potřebujeme dobře porozumět. Podívejme se na to ze dvou úhlů pohledu, které nám dohromady dají velmi dobrý obrázek.

1. Vykoupen je jenom ten, kdo věří v Krista. Myslím, že toto tvrzení je dostatečně pochopitelné. Každý, kdo věří v Krista, je vykoupen. Znamená to, že je vysvobozen z moci hříchu a smrti, už není otrokem hříchu, ale je otrokem spravedlnosti. Víra v Krista nese ovoce v životě takového člověka. V tomto smyslu máme rozumět známému textu z Jakuba:

• Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2,17)

Víra, která nenese ovoce, není skutečná spasitelná víra. Člověk, který sice vyznává Krista svými ústy, ale svým jednáním nebo svým učením Krista zapírá, není opravdový křesťan, nebyl Kristem vykoupen z otroctví hříchu. Ale kdo je vykoupen, kdo má živou víru v Krista, která se projevuje v jeho životě, za toho bylo skutečně Kristem zaplaceno.

2. Zaplaceno bylo jenom za toho, kdo je skutečně vykoupen. To je pohled na tutéž věc z trochu jiného úhlu. Pokud je tady otrok, který nadále zůstává v otroctví, můžeme o něm prohlásit, že za něj bylo zaplaceno výkupné a tak byl vysvobozen ze svého otroctví? Pokud by to tak mohlo být, tak je něco zásadního v nepořádku. Mohlo by to znamenat jenom jednu ze dvou věcí: Buď nebyla řádně, nebo dostatečně zaplacena cena za vysvobození tohoto otroka, nebo je otrokář natolik silný a mocný a vykupitel natolik slabý a bezmocný, že otrok zůstává dále v moci otrokáře. Není jiná možnost. Někdo by sice mohl namítnout, že se otrok rozhodne zůstat v moci otrokáře, ale taková možnost jednak nemá žádnou logiku – kdo by chtěl zůstat v moci otrokáře, když za něj bylo zaplaceno výkupné – ale především taková věc není možná. Mluvíme o vykoupení otroka a o osudu otroka rozhoduje jeho majitel, nikoliv otrok sám.

Proto čteme v příběhu o narození Ježíše Krista, jak anděl říká Josefovi:

• Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21; podobně Tt 2,14)

Toto je důvod, proč musíme trvat na tom, že bylo zaplaceno jenom za toho, kdo je vykoupen. Je to také smysl toho, co říká Pavel: V Kristu máme vykoupení. A to nás vede k poslední věci:

III. Vykoupení už v Kristu máme!

Ekumenický překlad říká, že jsme vykoupeni v Kristu. Ale doslovný překlad říká, že v Kristu máme vykoupení. Je tam sloveso mít v první osobě množného čísla přítomného času oznamovacího způsobu. Jedná se o vyhlášení slavné pravdy, která říká, že v Kristu máme vykoupení.

Vykoupení se nám v Kristu nenabízí. Ani to není tak, že by nám Kristus vykoupení umožnil nebo připravil. V Kristu toto vykoupení je. A ti, kdo v Kristu jsou, v Něm toto vykoupení už mají. Proto nám Boží slovo může říci:

• Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. (1K 6,19–20)

To je refrén, který se opakuje od prvního verše listu Efezským: ‚Svatým‘, ‚věřícím v Krista‘, ‚těm, kdo jsou v Kristu‘, ‚ti, kdo jsou obdařeni vším duchovním požehnáním nebeských věcí v Kristu‘, ‚kdo jsou vyvoleni v Kristu ke svatosti a bezúhonnosti, předurčeni k adopci a k oslavě Boží milosti‘. V Kristu máme vykoupení! Toto vykoupení bylo dokonáno na kříži Golgoty.

Naše spasení je hotové, zajištěné, dokončené. Už bylo zaplaceno. Výkupné bylo přineseno a v Kristu máte vykoupení. Už v Něm je. Otázka, kterou si musíme položit, zní: „Jsem v Kristu?“ V těch sedmi verších, které jsme už prošli, je celá řada věcí, které nám mohou pomoci ujistit se, zda doopravdy v Kristu jsme.

Jsme vysvobozeni, jsme svobodní, ale ne ke hříchu. Naše svoboda znamená, že máme nového Pána. Jsme vysvobozeni ke službě tomuto Králi, ke službě spravedlnosti.

A možná je tu ještě další otázka – možná se někdy cítíte jako otroci. Spoutaní, bezmocní, neschopní cokoliv udělat, zavalení břemeny, které nemůžete unést. Leží na vás hřích jako břemeno, se kterým nemůžete udělat vůbec nic. To znamená, že nyní je tady chvíle, kdy musíte jít k Vykupiteli, ke Kristu. V Něm máme vykoupení. V Něm máme vysvobození! Ať už se jedná o věci, které vás tíží jako věřící nebo jako nevěřící – u Krista je řešení. On volá všechny:

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

On nám může dát odpočinek, protože On zaplatil. On na sebe vzal všechnu tíhu našich břemen. V Něm můžete spočinout. Pojďte ke Kristu, moji milí. Vložte svá břemena na Něj. Není břemeno, které by bylo natolik velké, že by ho On nemohl nést a není břemeno, které by bylo natolik malé, že by pro Něj bylo bezvýznamné. Podívejte se na Kristův kříž – to je odpověď. Boží hněv tam byl vylit na Božího milovaného Syna. V Něm máme vykoupení. On vás zve, právě teď, nyní když slyšíte Jeho slovo, Jeho hlas.

• Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7)

Zápas o duši

bude Tě to stát všechno

Bible je pravdivá

Sobota z pohledu těch, co slavili sobotu jako den odpočinku

Sobota pro adventisty na základě Bible

Při nezaujaté četbě Nového zákona jsme zjistili, že nikde nepřikazuje svěcení sobotního dne. Apoštol Pavel chodil v sobotu do synagogy, protože chtěl oslovit Židy. Ale pokud se chtěl setkat s křesťany v Troadě a lámat s nimi chléb, sešli se první den v týdnu (Sk 20,7). 

První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci.

V Kol 2,16.17 apoštol Pavel mluví o svátcích, novoluních a sobotách, a všechny tyto svátky označuje jako pouhý stín toho, co přišlo v Kristu – to navíc mimo jiné také znamená, že všechny tyto sváteční dny mají stejný význam. 

Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. 

Světí adventisté novoluní nebo židovské svátky? Ne. Jsou to pro ně pouze židovské svátky. Stejným způsobem je tedy podle tohoto textu nezbytné přistupovat i k sobotě. Tento postoj zastává i Pavel v listě do Říma, kde píše: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení…“ (Ř 14,5,6). 

Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu.

Nebiblický je i důraz, který kladou adventisté na sobotu jako pečeť pravého Božího lidu. Boží slovo totiž říká, že pečetí pro den vykoupení je Duch svatý (Ef 1,13-14; 4,30).

V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým, jenž je závdavkem našeho dědictví až do vykoupení získaného vlastnictví k chvále jeho slávy. 

A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.

http://www.cestaviry.cz/?p=11 

Jan HUS - heretik a bludař - proto bylo nutné aby se ho církev zbavila!!!!

Rozhovor s katolickým historikem Radomírem Malým dne 6.2.2014 uvedl redaktor PL Lukáš Petřík titulkem „Hus byl bludař a husiti sadisté, říká historik hájící inkvizici, křížové výpravy i Bílou horu“. Provokativní nadpis splnil svůj účel beze zbytku, přitáhnul spoustu čtenářů a vyvolal bouřlivou diskusi. 
 http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Hus-byl-bludar-a-husiti-sadiste-rika-historik-hajici-inkvizici-krizove-vypravy-i-Bilou-horu-302488

http://www.ransdorfmiloslav.com/clanky/cirkevni-restituce/ktery-nazor-pana-maleho-plati
Takže církev čarodějnice neupalovala?
Ve skutečnosti církev neupalovala čarodějnice, naopak je hájila, tato pohanská, nikoli křesťanská pověra byla v prvních staletích středověku zcela vymýcena, opět ožila teprve v renesanci v souvislosti se znovuobjevováním pohanství. Čarodějnické procesy s upalováním nejsou fenoménem 12. a 13. století, tehdy to bylo neznámé, ale až 15. a 16. století. I když byli duchovní, kteří této pověře podléhali a na čarodějnických procesech se podíleli, tak církevní autority jako celek proti tomu vystupovaly, především démonizovaná římská inkvizice. Její generální představený kardinál Desiderio Scaglia na počátku 17. století vydal proti čarodějnickým procesům ostrý dokument, v církevním státě protičarodějnické běsnění vůbec neexistovalo.


Mistr Jan Hus hluboce zasáhl dějiny našeho národa a celé Evropy. Jan Hus (narozen kolem r. 1370  a zemřel 6. července 1415 v Kostnici) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a v roce 1411 ho exkomunikovala. Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a přesto, že mu císař Zikmund Lucemburský zaručil bezpečnost, byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem 6.července. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace.

Který den je pravý sobotní den, v sobotu či v něděli? Mají křesťané dodržovat sobotní den?

---

Otázka: Který den je pravý sobotní den, v sobotu či v něděli? Mají křesťané dodržovat sobotní den?

Odpověď: Často slýcháme, že „Bůh nařídil sobotní odpočinek už v Edenu“, a to kvůli spojitosti mezi stvořením a sobotou ve druhé knize Mojžíšově 20:11. Přestože Boží odpočinutí sedmého dne (Genesis 2:3) předznamenávalo budoucí předpisy o sobotě, nemáme žádný biblický záznam, dokazující to, že by Izraelci sobotní den slavili před vyjitím z Egypta. V Písmu nenajdeme jediný náznak toho, že od Adama po Mojžíše se zachovávala sobota.

Z Božího slova je jasně patrné, že dodržování soboty bylo zvláštní úmluvou mezi Bohem a Izraelem: „Ať synové Izraele zachovávají sobotu; ať sobotu dodržují jako věčnou smlouvu po všechna svá pokolení. Je to věčné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, ale sedmého dne odpočinul a nabral dech“ (Exodus 31:16-17).

V Deuteronomiu 5 Mojžíš znovu nastoluje desatero přikázání dalšímu pokolení Izraelitů. Poté, co ve verších 12-14 nařizuje dodržovat sobotu, Mojžíš připomíná, proč byl Izraelskému národu sobotní odpočinek dán: „Pamatuj, že jsi byl v egyptské zemi otrokem a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. To proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys dodržoval sobotní den“ (Deuteronomium 5:15).

Důvodem, proč Bůh Izraelcům nařídil ctít sobotu, nebylo připomínat si stvoření, ale připomínat si egyptské otroctví a Hospodinovo vysvobození z něj. Povšimněme si požadavků, které se měly v sobotu dodržovat: člověk nesměl vycházet z domu (Exodus 16:29), dělat si oheň (Exodus 35:3) a nesměl nikoho nutit k práci (Deuteronomium 5:14). Člověk, který by sobotní zákon porušil, měl být usmrcen (Exodus 31:15; Numeri 15:23-35).

Prostudování novozákonních pasáží nám ukazuje čtyři důležité body:
1) vždy, když se ve své vzkříšené podobě objevil Ježíš a zmiňuje se den v týdnu, je to vždy první den týdne (Matouš 28:1, 9, 10; Marek 16:9; Lukáš 24:1, 13, 15; Jan 20:19, 26).
2) Jediná příležitost, kdy je od knihy Skutků až po Zjevení zmíněna sobota, je při zvěstování evangelia židům, což se navíc odehrává většinou v synagoze (Skutky, kapitoly 13-18). Pavel napsal: „Židům jsem se stal židem, abych židy získal“ (1. Korintským 9:20). Pavel nechodil do synagogy proto, aby měl společenství s věřícími a aby je povzbuzoval, ale aby usvědčoval ztracené a přivedl je ke spasení. 
3) Od chvíle, kdy Pavel prohlásil „od teď půjdu k pohanům“ (Skutky 18:6), se už sobotní den nezmiňuje. 
A 4) místo dodržování sobotního dne nám zbytek Nového zákona naznačuje spíše opak (včetně jediné výjimky, zmíněné v bodě 3, viz Koloským 2:16).

Podíváme-li se blíže na bod 4, zjistíme, že pro novozákonního věřícího neexistuje závazek dodržovat sobotní den, a také vidíme, že koncept neděle jako „křesťanského sobotního (sedmého) dne“ je rovněž nebiblický. Jak bylo uvedeno, od chvíle, kdy se Pavel začal zaměřovat na pohany, je sobota zmíněna pouze jednou: „Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu.“ (Koloským 2:16-17). Židovská sobota byla naplněna na kříži, kde Ježíš Kristus „zrušil nepřátelský úpis a jeho předpisy“ (Koloským 2:14).

Tato myšlenka je v Novém zákoně opakována více než jednou: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. Kdo drží svátek, drží ho Pánu“ (Římanům 14:5-6a). „Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Dbáte na dny, měsíce, období a roky!“ (Galatským 4:9-10).

Někteří lidé se domnívají, že mandát císaře Konstantina z r. 321 „změnil“ sobotní den ze soboty na neděli. Kterého dne se k uctívání scházela raná církev? Písmo se nikde nezmiňuje o sobotních shromážděních věřících, ať už ke společenství nebo k uctívání. Jsou zde ale některé pasáže, které se jasně zmiňují o prvním dnu týdne. Ve Skutcích 20:7 se například píše, že „prvního dne týdne (prvního dne po sobotě) jsme se sešli k lámání chleba.“ V 1. Korintským 16:2 píše Pavel korintským věřícím: „Prvního dne v týdnu ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit.“ Protože Pavel o sbírce mluví v 2. Korintským 9:12 jako o „službě“, musela se sbírka týkat nedělní bohoslužby v křesťanském shromáždění. Historicky to byla neděle, a ne sobota, kdy se křesťané běžně shromažďovali v církvi – a tato praxe se datuje už od prvního století našeho letopočtu.

Sobotní den byl dán Izraeli, ne církvi. Sobotní den (odpočinek) nebyl změněn, je v sobotu a ne v neděli. Ale je součástí starozákonních předpisů, a křesťané jsou od otroctví zákona svobodní (Galatským 4:1-26; (Římanům 6:14). Po křesťanech se dodržování soboty – ať už ji chápeme jako sobotu či neděli – nevyžaduje. První den týdne, neděle, Pánův den (Zjevení 1:10) je oslavou nového stvoření, spolu s Kristem jako naší vzkříšenou hlavou. Nejsme zavázáni dodržovat starozákonní sobotu – odpočívat, ale jsme osvobozeni, abychom mohli následovat vzkříšeného Krista – sloužit. Apoštol Pavel řekl, že je na každém křesťanovi, zda bude dodržovat sobotní odpočinek: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru“ (Římanům 14:5). Boha máme uctívat každý den, nejen v sobotu či neděli.

 čerpáno z  http://www.gotquestions.org/Cesky/sabes-sabat-sobota.html 

Proč Sobota není závazná pro Kristovu církev?

Proč sobota není závazná pro Kristovu církev

Pavel Škoda, B.Th.

Pokusím se zde shrnout velmi stručně důvody, které vidím jako zásadní pro odmítnutí závaznosti
zachovávání soboty v křesťanské církvi.

Prvním důležitým poznatkem je zjištění, že až do Exodu se v Písmu, konkrétně v knize Genesis, o sobotě jako předepsaném dni odpočinku pro člověka vůbec nemluví. Zastánci soboty jako hlavní argument pro její univerzální platnost uvádí Boží odpočinutí sedmý den po stvoření (Gn 2,2.3). V tomto textu se však podstatné jméno šabbat (sobota) vůbec nevyskytuje. Je zde pouze sloveso šabat, které znamená odpočinout. Dále je třeba si všimnout, že sedmý den po stvoření, kdy Bůh začal odpočívat, není zakončen jako předchozích šest dní frází „byl večer a bylo jitro den...“, a to znamená, že toto Boží odpočinutí stále trvá a není tedy omezeno na 24 hodin.

Vzhledem k tomuto Božímu odpočinku pak nenacházíme žádný příkaz ba ani náznak o tom, že by zde existovala nějaká jeho souvislost s činností, resp. nečinností člověka (Adama a Evy).

Sobota dále není zmíněna ve spojitosti s žádným z patriarchů a není zmíněna ani při ustanovení
smlouvy Hospodina s Noem, ani později s Abrahamem. Události knihy Genesis zahrnují minimálně období 2500 let, a proto je zřejmé, že zachovávání soboty sedmého dne nemůže mít univerzální platnost pro celé lidstvo.

První zmínku o sobotě nacházíme až v Ex 16. kapitole, kde je na praktickém příkladě s manou Izraelcům vysvětlen princip zachovávání soboty. To byl nezbytný krok před samotným přijetím smlouvy na hoře Sinaj, protože, jak si ukážeme dále, sobota (a její správné pochopení) má v konceptu této smlouvy klíčový význam. Celá otázka soboty souvisí totiž především s pochopením konceptu starozákonních smluv.

Každá starozákonní smlouva dodržovala jistou formu, která byla tvořena 

1) slibem od silnější strany vůči straně slabší,
2) závazkem, který má plnit slabší strana,
3) ve středu smlouvy se pak nacházelo její znamení, které určila silnější strana, a které bylo pro danou smlouvu vždy unikátní. Nakonec ve smlouvě vždy nacházíme
4) výčet pozitivních konsekvencí, když bude smlouva dodržena (požehnání), a
5) negativních, pokud bude porušena (zlořečení).

Sobota měla pro uzavření Sinajské smlouvy takový význam právě proto, že byla ustanovena jako její znamení:
Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku [soboty]; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít. Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. (Ex 31,13-17)

Podobně jako znamením smlouvy s Noem byla duha, znamením smlouvy s Abrahamem obřízka
a znamením Nové smlouvy je křest a večeře Páně, byla za znamení Sinajské smlouvy ustanovena sobota.  

Znamení pak má jednu důležitou vlastnost: váže se výhradně k dané smlouvě a nemá smysl ani platnost pro nikoho, na koho se smlouva nevztahuje. Sinajská smlouva se vztahuje právě a pouze na Izraelský národ, na potomky Abrahama, které Bůh vyvedl z Egypta. Proto v opakování Desatera v knize Deuteronomium čteme:Tuto smlouvu Hospodin neuzavřel s našimi otci, ale s námi, kteří tu dnes jsme, s námi všemi, kteří žijeme. (Dt 5,3)

Sinajská smlouva tedy nebyla uzavřena s otci (Abrahamem, Izákem a Jákobem), ale až s generací jejich potomků, které Bůh zachránil z Egypta. V Písmu se pak o této smlouvě dočteme, že vstoupit do ní smí jen ten, kdo je potomkem Abrahama, a tedy patří do smlouvy, kterou s ním Bůh uzavřel. Znamením této smlouvy byla, jak víme, obřízka. Nelze tedy oddělit obřízku a sobotu, protože sobotu má povinnost (dokonce pod trestem smrti) zachovávat pouze a právě ten, kdo je obřezán (a je tedy pokrevním Abrahamovým potomkem).

Kdo obřezán není, stojí mimo Sinajskou smlouvu, a nevztahuje se na něj proto ani povinnost zachovávat sobotu. Proto také novozákonní církev na Jeruzalémském sněmu (Sk 15. kap.) řešila vzhledem ke konvertitům z pohanům především otázku obřízky, protože z odpovědi plynul automaticky vztah křesťanů k celému zákonu včetně zachovávání soboty. Jak sněm rozhodl je také známé, obřízka nebyla pro křesťany z pohanů stanovena jako závazná, a tedy logicky v rozhodnutí koncilu ani žádnou zmínku o sobotě nenacházíme.

Sobota je umístěna uprostřed Desatera, jako jeho čtvrté přikázání, a Desatero samotné je jádrem či
základem celé Tóry (většina, ne-li všechny ostatní zákony Tóry, jsou vlastně rozvedením principů Desatera do praxe Izraelského národa). Jako znamení smlouvy je tedy sobota umístěna přesně tam, kde bychom ji dle známých konceptů starozákonních smluv měli čekat, ve středu smlouvy samotné. Proto, jak již bylo ukázáno výše, je se smlouvou a její platností neoddělitelně spjata. I když je Sinajská smlouva ve Starém zákoně označena jako věčná, apoštol Pavel uvádí její platnost na
pravou míru, když poukazuje na nesmyslnost jejího zachovávání po příchodu Mesiáše (Krista):
Písmo tu neříká v množném čísle: „a semenům,“ ale v jednotném: „a tvému semeni,“ čímž je míněn Kristus. Chci tím říci toto: Zákon zavedený po 430 letech... Byl přidán kvůli proviněním až do příchodu toho zaslíbeného semene. (Gal 3,16-19)

Další námitkou zastánců soboty je poukázání na skutečnost, že sobota je součástí Desatera, a tedy by se mělo jednat o morální zákon, který proto musí mít univerzální platnost (na rozdíl od zákonů ceremoniálních). Především je třeba si uvědomit, že biblický text nikde nerozlišuje mezi zákony morálními a ceremoniálními, obětními, civilními aj. Jako čtenáři (a tedy vykladači) Písma můžeme tyto kategorie podle jistých charakteristik rozpoznávat, ale tyto námi rozpoznané kategorie nejsou vlastními kategoriemi samotných zákonů. Každý zákon napsaný v Tóře, bez ohledu na to jaké má charakteristiky, je nedílnou součástí Mojžíšova zákona.

Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3) Dále je třeba poznamenat, že Desatero, i když bylo samotným Bohem napsáno na kamenné desky, bylo následně z kamenných desek přepsáno do Tóry a tvoří její nedílnou součást. Celá Tóra byla tedy sepsána Mojžíšem a byla nazvána "Kniha zákona". Byla to tato Kniha zákona, ze které Mojžíš předčítal lidu při kodifikaci a uzavření smlouvy (Ex 24,3-8).
Když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh. (Žd 9,18-20)

Proto židé dodnes rozpoznávají Tóru a všech jejích 613 zákonů jako stejně závazné. I kdybychom však chtěli uvažovat o dělení zákonů Tóry na morální a ceremoniální, je zřejmé, že z principu sobota morálním zákonem být nemůže, protože v případě porušení morálního zákona zůstává vždy jedna strana poškozena (nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš apod.). Na příkladu Krista a jeho učedníků však můžeme vidět, že pokud například člověk poruší sobotu, aby činil dobré, není zde žádná poškozená strana,a tedy se nejedná o nemorální čin. Vlastně se jedná o pravý opak, tedy o morálně kladné jednání. Zákon o dodržování soboty tak je paradoxně možné naplnit i jeho porušením.

Je třeba také upozornit, že sobota je uvedena spolu s morálními zákony pouze jednou (na obou místech, kde je zapsána formulace Desatera), ale ve spojení s ceremoniálními zákony je uváděna mnohokrát (Lv 23. kap., kde je uvedena mezi vyjmenovanými svátky Hospodina; Lv 24,8; Nu 15,32; 28,19; 2.Kr 4,23; 1.Par 9,32; Iz 66,23; Ez 46,1.4.12; Oz 2,11; Am 5,8; Kol 2,16).

Dostáváme se však k další otázce, a sice k platnosti Desatera v době Nové smlouvy. Pro mnohé to je zřejmě překvapení, ale z výše uvedeného jednoznačně plyne, že Desatero v Nové smlouvě již závazné není. Znamená to tedy, že je dovoleno zabíjet, smilnit, loupit atd.? Naprosto ne! Nová smlouva přichází s mnohem náročnějším konceptem, protože Desatero neanuluje, ale naopak ho naplňuje, rozvádí, a tím klade na Kristovy následovníky mnohem větší zodpovědnost a nároky, než jaké měla Tóra. 

Kristus říká:
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5,17) Výraz "naplnit" nemůžeme vykládat jako "zachovat platnost", protože v prorocích nejsou kodifikovány žádné zákony, a tedy není co zachovávat. "Naplnit" je tedy třeba chápat ve významu jednak završení všeho, co v prorocích i zákoně ukazuje na Krista, v jeho díle, smrti a zmrtvýchvstání, a jednak ve významu reinterpretace všeho, co se nachází v zákoně a prorocích, skrze Kristovo učení a osobu do podmínek Nové smlouvy.

Pisatelé Nového zákona zmiňují na mnoha místech přikázání Desatera, avšak nikoli jako závazné příkazy, ale jako didaktické pomůcky, které křesťanům osvětlují, co to znamená následovat v plnosti Krista. Apoštol Pavel přirovnává zákon k učiteli (pedagogovi, řecky paidagogos), který vede člověka ke Kristu: Zákon byl naším vychovatelem [paidagogos] ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Ale když přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. Skrze víru jste všichni Božími syny v Kristu Ježíši. (Ga 3,24-26)

Stejně tak jako vychovatel či pedagog učí dítě, pouze dokud nedospěje a není schopno samostatného života, je i zákon zbytečný tam, kde působí Boží Duch na svědomí a srdce obráceného křesťana. Takový člověk se pak řídí dobrovolně a svědomitě mnohem náročnějším Kristovým zákonem lásky:
A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.
Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. (1J 3,21- 24)

To, co bylo výše řečeno o platnosti zákona, a tedy i Desatera v době Nové smlouvy, se proto týká i platnosti čtvrtého přikázání o zachovávání soboty. Proto Kristus říká: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,28-30) Pravý odpočinek již křesťan nenachází v povinném zachovávání sobotního dne od západu do západu slunce, ale v plném spočinutí v Kristu.

Neděle tak v Novém zákoně a křesťanské praxi neplní úlohu nějaké "nové soboty", ale stává se pouze vhodným dnem bohoslužebných shromáždění křesťanské církve, jako upomínka na Kristovo vzkříšení první den v týdnu. Pro tuto skutečnost svědčí několik zmínek o neděli v Novém zákoně (Sk 2,1; Sk 20,7; 1.Kor 16,2; Zj 1,10)


Zájemce o detailnější rozbor diskutované problematiky odkazuji na svoji studii "Sobota nebo neděle?"

http://biblickestudie.cz/studie/sobota_nedele.pdf
Další články a studie k tématu jsou dostupné na www.biblickestudie.cz

Rabin Yitzhak Kaduri, Mesiašom je Ježiš

Naplňuje se proroctví posledních dnů?

VIDEO OD PAPEŽE NAPLŇUJE PROROCTVÍ, České titulky (CZ)

Antikristova agenda za jednotu - Doug Batchelor, HD

MAJÍ SVĚDKOVÉ JEHOVOVI DOVOLENO STUDOVAT SAMOTNOU BIBLI?

MAJÍ SVĚDKOVÉ JEHOVOVI DOVOLENO STUDOVAT SAMOTNOU BIBLI?

„Studuji se svědky Jehovovými a přečetl jsem si na vašich webových stránkách, že svědkové  Jehovovi nemají dovoleno studovat Bibli sami bez literatury Strážné věže. Ale bratři od svědků Jehovových, se kterými studuji, mě často povzbuzují, abych Bibli studoval a četl, kdykoli mám možnost, i kdybych byl sám. A tak proč by mě povzbuzovali, abych studoval a četl Bibli sám, kdyby něco skrývali? Dokonce i na shromážděních nemluvíme jen o Písmu, jsme nabádáni bratrem, který nás vyučuje, abychom si vyhledali biblické texty, a ten bratr prochází biblické texty dopodrobna, aby se nic nevynechalo. Všichni jsme povzbuzováni, abychom sami četli Bibli, a to celou, od Genesis až po Zjevení, rád bych věděl, kdo vám dal o svědcích Jehovových tu mylnou informaci, kterou máte na svých webových stránkách.“

NAŠE ODPOVĚĎ:
Milý příteli,

Chápeme vaše rozpaky nad naším tvrzením, že svědkové Jehovovi nemají dovoleno studovat Bibli sami bez literatury Strážné věže. Je pravdou, že jsou často povzbuzováni, aby si četli Bibli sami, avšak „čtení“ Bible není totéž jako „studování“ a „vykládání“ si Bible bez pomoci. Uvažujme o tom, co o nezávislém čtení, studiu a zkoumání Bible řekla organizace Strážná věž:

„Tudíž Bible je knihou organizace a náleží křesťanskému sboru jakožto organizaci, nikoli jednotlivcům, bez ohledu na to, jak upřímně snad věří, že dokáží Bibli vykládat. Z tohoto důvodu nemůžeme Bibli řádně porozumět, pokud nemáme na paměti Jehovovu viditelnou organizaci.“ —Strážná věž, 1. října 1967, str. 587 (angl.)

Jestliže svědkové Jehovovi věří, že Bible nenáleží „jednotlivcům,“ ale pouze organizaci Strážná věž, a že „Bibli nemůžeme řádně porozumět, pokud nemáme na paměti Jehovovu viditelnou organizaci,“ jak potom mohou věřit, že mohou „studovat“ a „vykládat“ Bibli sami bez literatury Strážné věže?

„Všichni potřebujeme pomoc, abychom porozuměli Bibli, a biblické vedení, které potřebujeme, nemůžeme nalézt mimo organizaci ‘věrného a rozvážného otroka.’“—Strážná věž, 15. února 1981, str. 19 (angl.)

Proč by Strážná věž říkala, že „potřebujeme pomoc, abychom porozuměli Bibli“ a že „biblické vedení, které potřebujeme, nemůžeme nalézt mimo“ její organizaci, kdyby svědkové Jehovovi věřili, že si můžete „studovat“ a „vykládat“ Bibli sám bez literatury Strážné věže?

„Schvaluje ‘věrný a rozvážný otrok’ [organizace Strážná věž], aby se skupiny svědků Jehovových scházely k nezávislému zkoumání Písma a společně o něm diskutovaly?—Mat. 24:45, 47. Ne, neschvaluje. Přesto v různých částech světa někteří členové naší organizace vytvořili skupiny, kde nezávisle zkoumají biblické náměty. Někteří se společně věnují nezávislému studiu biblické hebrejštiny a řečtiny, aby ověřovali přesnost Překladu nového světa. …Pořádají také konference a vydávají literaturu, v níž uvádějí své poznatky, a doplňují to, co je předkládáno na našich křesťanských shromážděních a v naší literatuře. …‘Věrný a rozvážný otrok’ tedy neschvaluje žádnou literaturu, shromáždění ani webové stránky, které nejsou připravovány nebo organizovány pod jeho vedením…Těm, kteří chtějí ještě více prohloubit své znalosti Bible, doporučujeme využít knihy Hlubší pochopení Písma, „Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné“ a další naše publikace….“—Naše služba Království, září 2007, str. 3

Když jsou svědkové Jehovovi odrazováni od „nezávislého zkoumání biblických námětů,“ není to snad totéž, jako by byli odrazováni od studia samotné Bible? Proč by Strážná věž odrazovala svědky Jehovovy od „literatury, shromáždění a webových stránek, které nejsou připravovány“ jejími vůdci, kdyby neměla co skrývat?

„Říkají, že stačí jen číst Bibli, buď sami nebo v malých skupinkách doma. Je však zvláštní, že se na základě tohoto „čtení Bible“ přiklonili k mylným naukám, které duchovenstvo křesťanstva zaujímalo ve svých komentářích před 100 lety.“—Strážná věž, 1. září 1982, str. 27 

Proč by Strážná věž varovala před čtením „jen…Bible…sami nebo v malých skupinkách doma,“ kdyby svědkové Jehovovi věřili, že je v pořádku číst samotnou Bibli bez používání literatury Strážné věže? Kdyby Společnost Strážná věž poctivě vykládala Bibli v kontextu, proč by varovala své čtenáře, že ti, kdo čtou samotnou Bibli, skončí u toho, že budou věřit tzv. „odpadlickým“ naukám křesťanstva? Nedává to do vaší mysli varovný signál, že Strážná věž překrucuje Písmo, aby vyhovovalo jejímu učení?

„Kromě toho, jsme skutečně zjistili nejen, že lidé nemohou chápat Boží plán, když čtou samotnou Bibli, ale také vidíme, že když kdokoli odloží BIBLICKÉ STUDIE, poté, co je používal, poté, co byl s nimi obeznámen, poté, co je po dobu 10 let četl—když je tedy odloží a bude ignorovat a přidrží se samotné Bible, ačkoli již rozuměl Bibli po dobu 10 let, naše zkušenost ukazuje, že během 2 let bude v temnotě.“ —Strážná věž, 15. září 1910, str. 298, (angl.)

Nežasnete nad tím, že Strážná věž nejenže musela varovat své čtenáře před čtením „samotné“ Bible bez jejího vedení ve svých nedávných publikacích z let 1981 – 2007, ale že varování před přidržením se „samotné Bible“ se táhne již od jejích publikací z roku 1910?  

„Odpůrci příležitostně zpochybňují různé nauky, které přijal Jehovův lid všeobecně za své… Budou hlásat, že člověk nepotřebuje víc než číst Bibli. Ale křesťanstvo čte Bibli už po staletí.“  —Strážná věž, 1. prosince 1983. str. 16

„Nesmíme nikdy ztrácet se zřetele skutečnost, že Bůh vede svou organizaci… Kdyby se někdo odvrátil od Jehovy a od jeho organizace, s opovržením odmítl vedení ‚věrným a rozvážným otrokem‘ a spolehl se jen na osobní čtení a výklad Bible, stal by se podobným osamělému stromu ve vyprahlé zemi.“—Strážná věž, 1. února 1986, str. 27

„Nejsme-li ve styku s tímto sdělovacím prostředkem, kterého používá Bůh, nebudeme činit pokroky na cestě k životu, ať čteme Bibli sebevíc.“—Strážná věž, 1. října 1982, str. 27

Kdyby svědkové Jehovovi věřili, že mohou rozumět samotné Bibli, proč by potom Strážná věž odrazovala svědky Jehovovy od „spoléhání se jen na osobní čtení a výklad Bible“ a říkala jim, že nemohou „činit pokroky“ bez literatury Strážné věže, ať „čtou Bibli“ sebevíc?

Jak vidíme z výše uvedených citací Strážné věže, svědkové Jehovovi mají dovoleno číst si Bibli sami, avšak nemají přitom raději opouštět své studování publikací Strážné věže; ani nemají dovoleno se spoléhat „jen na osobní čtení a výklad“ či být částí skupiny, která „nezávisle zkoumá biblické náměty,“ pokud chtějí zůstat v učení Strážné věže, v takzvané „pravdě.“

Vskutku, dokonce i Strážná věž připouští, že pokud se svědek Jehovův přidrží „samotné Bible,“ skončí u toho, že bude věřit učení takzvaného „odpadlého“ křesťanstva! Chápete, proč vás povzbuzují ke „čtení“ biblických odkazů na shromážděních, dokud pokračujete ve svém „studiu“ s vašimi učiteli od svědků Jehovových ze sálu Království, kteří jsou oprávnění, aby S vámi probírali biblické verše, abyste získal jejich překroucený pohled na biblické učení?

******************* Reakce člověka, který studuje se svědky Jehovovými *******************

„Děkuji vám za odpověď na můj dopis, ALE stále jste neodpověděli na mou otázku. Prosím, řekněte mi vlastními slovy: proč by mě svědkové Jehovovi povzbuzovali, abych si četl a studoval Bibli sám, kdyby měli co skrývat? Rád bych věděl, kdo vám řekl o svědcích Jehovových takové věci. Svědkové Jehovovi jsou jediní, kteří se drží Bible. Káží dobrou zprávu dveře ode dveří. V Bibli je řečeno, že krev patří Bohu. Proto odmítají transfuze krve.  Pouze 144 000 půjde do nebe. V Bibli není řečeno, že každý půjde do nebe anebo do pekla. Pokud to tam je, prosím, řekněte mi, kde se o tom Bible zmiňuje…“

NAŠE DRUHÁ ODPOVĚĎ:
Milý příteli,

povzbuzují vás, abyste studoval Bibli sám, PROTOŽE také studujete S nimi a pomocí jejich publikací—tudíž získáváte jejich PŘEKROUCENÝ názor na to, co Bible učí. Váš e-mail je toho příkladem:

Uvedl jste: „pouze 144 000 půjde do nebe.“ Kde Bible říká, že půjde do nebe POUZE 144 000? Můžeme vám ukázat mnoho veršů, které říkají, že VŠICHNI, kteří věří v Ježíše, jsou „adoptováni“ do Boží rodiny (Jan 1:12; 1. Jan 5:1; Galaťanům 4:4-6), mají Božího Ducha (Římanům 8:14) a jsou znovuzrozeni, aby byli v Božím nebeském království (Jan 3:3; Zjevení 19:1). Přece nám NEMŮŽETE ukázat JEDINÝ biblický verš, který by říkal, že v nebi bude POUZE 144 000.

Nepochybně to vypadá, že odvedli dobrou práci při překrucování vašeho porozumění Bibli. Nyní můžete klidně číst Bibli sám, protože ji čtete skrze jejich růžové brýle Strážné věže!

„Tyto věci jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí. Ale ve vás zůstává to pomazání, které jste přijali od něho, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; ale jak vás to pomazání učí o všech věcech (a je pravdivé a není lež) a jak vás naučilo, tak zůstávejte v něm.“—1. Jan 2:26-27, Nová Bible kralická

http://4jehovah.org/cs/1a-otazka-mohu-slouzit-jehovovi-bez-noveho-svetla-od-strazne-veze/#more-2201 

ODHALENÉ UČENÍ STRÁŽNÉ VĚŽE

ODHALENÉ UČENÍ STRÁŽNÉ VĚŽE
UČENÍ STRÁŽNÉ VĚ	BIBLICKÉ UČENÍ
TROJICE:  „Nikdy neexistovalo rozvinutější a více zavádějící  učení, než je trojice. Má původ pouze v jedné mysli, a to v mysli Satana Ďábla.“–Smíření, 1928, str. 101  (angl.)	TROJICE: Jeden Bůh, který se zjevuje ve třech osobách–Otec, Syn a Duch svatý; Trojice není Modalismus–názor, že Otec, Syn a Duch svatý jsou všichni jednou osobou; ani to není Triteismus–názor, že Otec, Syn a Duch svatý jsou tři oddělení Bohové.
	OTEC JE BŮH:  Filipanům 2:11
„Lidé, kteří uznávají, že Bible je Boží slovo, proto neuctívají Trojici, jež se skládá ze tří osob nebo bohů v jednom. Slovo „Trojice“ se v Bibli ani nevyskytuje.“ –POZNÁNÍ, které vede k věčnému životu, 1995, str. 31	SYN JE BŮH: Jan 20:28; Titus 2:13; 2. Petr 1:1; Hebrejcům 1:8; Matouš 1:23; Izajáš 9:6; Kolosanům 2:9, Jan 1:1, 18
	DUCH SVATÝ JE BŮH:  Skutky 5:3-4
	A přece nejsou tři „Bohové,“ ale pouze JEDEN BŮH: Izajáš 43:10-11; 44:6,8; 45:21-22; 46:9
	MATOUŠ 28:19: „…křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ 1.
JEŽÍŠ KRISTUS je stvořený anděl, který, ač je božský, je pouze „bohem,“ odděleným od pravého Boha.	JEŽÍŠ KRISTUS vždycky existoval a je jediným pravým Bohem.
„…Ježíš byl ve své předlidské existenci stvořená duchovní bytost, stejně jako byli duchovními bytostmi stvořenými Bohem andělé. Ani andělé ani Ježíš před svým stvořením neexistovali.“ -Měl bys věřit v Trojici?, str. 14	HEBREJCŮM 7:3: „…jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu….“
,„Dokazuje Jan 1:1, že Ježíš je Bůh?…Text tedy neříká, že Slovo (Ježíš) bylo totožné s Bohem, u něhož Ježíš byl, ale spíše, že to Slovo je podobné Bohu, božské, je bohem.“ -Rozmlouvat z Písma, 1993, str. 113	JAN 1:3: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ 2.
	1. JAN 5:20-21; 1:2:  „…A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život….život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.…“
	1. TIMOTEUS 1:17: „Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu, buď čest a sláva na věky věků. Amen.“
JEŽÍŠI KRISTU jakožto stvoření by se nemělo dostávat stejné pocty a stejného uctívání jako Otci.	JEŽÍŠI KRISTU se jakožto Bohu dostává stejné pocty a stejného uctívání jako Otci.
„Nečiňte mylné závěry, že křesťané mají uctívat Krista; to není jeho učení. Ano, je bohem, tím mocným, avšak sám sebe neuctíval a své učedníky neučil, aby ho uctívali.“ -Strážná věž, 15. června 1959, str. 421  (angl.)	ZJEVENÍ 5:13-14:  „…‚Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků.’ A ty čtyři bytosti řekly: ‘Amen.’ Starci padli na kolena a klaněli se.“
„Kdokoli používá při svém uctívání Ježíšovo jméno, ale nevzdává větší čest Jehovovi, neprojevuje opravdovou lásku k světlu.“ -Strážná věž, 1. srpna 1991, str. 9	HEBREJCŮM 1:6:  „A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: ‘Ať se mu pokloní všichni andělé Boží.’“
„I když někteří lidé tvrdí, že modlitba může být určena také jiným osobám, například Božímu Synovi, doklady jasně svědčí o opaku.“ -Hlubší pohled na Písma, sv. 1, 1998, str. 1234	JAN 5:23:  „aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.“
	JAN 14:14:  „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ 3.
	1. KORINŤANŮM 1:2, 9:  „posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, kteří vzývají na všech místech jejich i našeho Pána….který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.“
JEŽÍŠ KRISTUS byl před příchodem na zem archandělem Michaelem a nestal se nikým vyšším ani nižším než-li dokonalým člověkem, který zemřel, opustil své lidství a při svém vzkříšení se stal opět archandělem Michaelem.	JEŽÍŠ KRISTUS, i když existoval jakožto Bůh, vzal na sebe při vtělení další přirozenost; a tak se stal bohočlověkem.  Byl vzkříšen v oslaveném lidském těle. Ti, kdo v něho věří, dychtivě očekávají jeho druhý příchod v těle.
„Doklady tedy svědčí pro to, že Boží Syn byl znám jako Michael předtím, než přišel na zem, a je tím jménem znám i od svého návratu do nebe, kde přebývá jako oslavený duchovní Boží Syn.“-Rozmlouvat, 1993, str. 120	FILIPANŮM 2:5-11:  „…Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí….“ 4.
„V nebi vypukla válka: Michael [což je vzkříšený Ježíš Kristus] a jeho andělé vedli bitvu s drakem….“ -Můžeš žít navždy v pozemském ráji, 1990, str. 21	HEBREJCŮM 1:5, 13; 2:5, 8:  „Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!’….Kterému z andělů kdy řekl: ‘Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!’…Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme….Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno….“
„Při smrti odložil lidské tělo, ve kterém po dobu tři a půl roku konal službu jakožto nové stvoření; a při svém vzkříšení již nebyl člověkem.“ -Království je blízko, 1944, str. 258 (angl.)	JAN 2:18-22:  „Židé mu řekli: ‘Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?’ Ježíš jim odpověděl: ‘Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej vzkřísím.’…On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.“ 5.
„…neboť člověk Ježíš je mrtev, navždy mrtev….“ -Smíření mezi Bohem a člověkem, Studie sv. 5, str. 454 (angl.)	1. TIMOTEUS 2:5:  „Je totiž jeden Bůh, a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi,člověk Kristus Ježíš….“
„Lidské tělo z masa a kostí, které Ježíš Kristus navždy odložil jako výkupní oběť, bylo zbaveno Boží moci….“ -“Věci, v nichž Bůh nemůže lhát,“ 1965, str. 354 (angl.)	SKUTKY 17:31: „Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
„…Ježíš se prostě zhmotnil neboli přijal masité tělo….Aby přesvědčil Tomáše o tom, kdo je, použil těla, které mělo rány.“ -Můžeš žít navždy v pozemském ráji, 1990, str. 144
DUCH SVATÝ: Boží „činná síla“	DUCH SVATÝ: Třetí osoba Trojice, která je Bohem a má veškeré vlastnosti osoby.
„Biblické použití slova „svatý duch“ naznačuje, že je to ovládaná síla, kterou používá Jehova Bůh k uskutečnění rozmanitých cílů. Je ji možné…přirovnat k elektřině, síle, jež se dá použít ke konání velmi rozličných činností.“ -Měl bys věřit v Trojici?, str. 20	Svědčí o Kristu (Jan 15:26).
	Přimlouvá se za věřící (Římanům 8:26).
	Vyučuje věřící (Jan 14:26; Zjevení 2:7;
	1, Timoteus 4:1).
	Má „vůli“ a vydává příkazy (1. Kor. 12:11; Skutky 8:29; 13:2-4; 16:6).
	Vede věřící (Jan 16:13; Římanům 8:14).
	Má „úmysly“ a „zkoumá všechny věci“ Boží (Římanům 8:27; 1. Korinťanům 2:10-11).
	Má city a může se „zarmoutit“ (Efezanům 4:30; Izajáš 63:10).
	HeJe s ním jednáno jako s osobou a lze mu lhát (Skutky 5:3), rouhat se mu (Matouš 12:31) a pokoušet ho (Skutky 5:9).
EVANGELIUM:  Strážná věž připouští, že její „evangelium“ není totéž evangelium, které po celou historii káže křesťanstvo.	„Dar“ Boží, který je zdarma, je věčný život (Řím. 6:23) a nacházíme jej v důvěře v Krista, což stačí pro záchranu (Ef. 2:8-10). Skutky jsou pouze reakcí na spasení a dokazují, zda má člověk živou víru, která je ke spasení, anebo mrtvou víru, která není ke spasení (Jakub 2:14, 17).  Římanům 10:9 zjevuje, že jedinými požadavky pro spasení jsou tyto:
„…porovnat způsob, jak náboženské systémy křesťanstva během všech staletí kázaly evangelium o království, se způsobem, jak to dělají svědkové Jehovovi….Není to jedno a totéž.“ -Strážná věž, 1. dubna 1982, str. 23	1. Vyznávat, že Ježíš je Pán (Jehova).
„Evangelium“ Společnosti je evangeliem víry a skutků. Vyučuje, že ke spasení jsou nutné 4 podmínky:	2. Věřit, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých.
1. „…přijímat poznání….o Bohu a o Ježíši Kristu.“	JAN 6:28-29:  „Řekli mu: ‘Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?’ Ježíš jim odpověděl: ‘Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.’“
2. „…poslouchat Boží zákony, ano, přizpůsobit svůj život biblickým morálním požadavkům.“	ŘÍMANŮM 4:4-6:  „Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků.“ 6.
3. „…spojit se s Božím sdělovacím prostředkem, jeho organizací….musíme se s touto organizací ztotožnit a sloužit Bohu jako její součást.“	1. JAN 5:11-13:  „A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“
4. „…připojit se [k Boží organizaci] s věrností.“	FILIPANŮM 3:9:  „a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře….“
-Strážná věž, 15. února 1983, str. 12 (angl.)
	KOLOSANŮM 3:3:  „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.“ 7.
„Nyní svědectví ještě obsahuje pozvání, aby lidé přišli k Jehovově organizaci a získali záchranu.“—Strážná věž, 1. října 1982, str. 18
„Nyní by měl každičký člověk na zemi svými skutky usilovat o získání odměny věčného života. Usiluješ?” -Strážná věž, 15. srpna 1972, str. 492 (angl.)	Pavel varoval před těmi, kteří budou kázat jiné evangelium (Gal. 1:6-9; 2. Kor. 11:3-4). Ježíš prorokoval, že jeho církev neodpadne (Mat. 16:18), a proto se nebude muset evangelium znovu zavádět (Juda 3).  Efezanům 3:21 prohlašuje: „jemu samému buď sláva v církvi…po všecka pokolení na věky věků! Amen.“ Jak může odpadlá církev vzdávat Bohu slávu po „všecka pokolení“?
„Když přijmeme toto pozvání, musíme být připraveni činit to ‚stále’, ne snad proto, že by sebezapírání přinášelo nějakou zvláštní zásluhu, ale protože jediná chvilková nerozvážnost, jediné selhání zdravého úsudku může zmařit všechno, co se dosud vybudovalo, a může dokonce ohrozit naše věčné blaho. Duchovní pokrok obvykle postupuje dost pomalu, ale jak rychle může být zmařen, jestliže nejsme neustále ve střehu!“—Strážná věž, 1. srpna 1992, str. 17
SPASENÍ:  Strážná věž definuje spasení jako „zachránění ze zničení tohoto současného ničemného systému věcí a v důsledku toho i ze samotné smrti“ (WT, 8/15/97, str. 4-5)  Učí, že existují dvě třídy věřících.	SPASENÍ:  Biblické spasení zahrnuje mnohem více než pouhou záchranu od fyzického zničení a smrti. Jan 17:3 říká: „A život věčný je v tom, když POZNAJÍ tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Pravý věčný život nalezneme pouze ve vztahu se samotným Ježíšem Kristem! Když člověk vloží svou plnou důvěru v samotného Krista, v jeho spravedlnost (1. Jan 1:7-9), Ježíš skutečně přijde, aby v něm žil, a je to Kristus, kdo takového člověka proměňuje zevnitř.
SPASENÍ:  Strážná věž definuje spasení jako „zachránění ze zničení tohoto současného ničemného systému věcí a v důsledku toho i ze samotné smrti“ (WT, 8/15/97, str. 4-5)  Učí, že existují dvě třídy věřících.	2. KORINŤANŮM 13:5:  „Zkoušejte sami sebe, zda jste ve víře, sami sebe prověřujte. Neznáte snad sami sebe, že je ve vás Ježíš Kristus? (Pokud ovšem nejste zavrženi.)“ **
MALÉ STÁDO:	2. KORINŤANŮM 5:17:  „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“
„Malé stádo“ 144 000 křesťanů (kteří se budou těšit z věčného života v nebi) má zvláštní pomazání ducha svatého, které je uschopňuje správně vykládat Bibli. Privilegia Nové smlouvy, Kristus jako osobní prostředník, znovuzrození, přijetí za Boží děti a podíl na Večeři Páně patří pouze této skupině, jejíž počet se dovršil v roce 1935.	EZEKIEL 36:26-27: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“
JINÉ OVCE:	JEREMJÁŠ 31:33-34:  „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův. Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ 8.
„Jiné ovce“ (všichni věřící před příchodem Ježíše na zem a všichni SJ po roce 1935) tvoří „velký zástup“ jiných věřících, jejichž věčnou nadějí je „nový systém věcí“ v „pozemském ráji“. Nemají nebeskou naději, a jelikož nejsou v Nové smlouvě, nemohou mít účast na privilegiích Nové smlouvy, jež jsou popsána v Křesťanských řeckých písmech.	2. KORINŤANŮM 3:3-6:  „…vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.…naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“
„Kolik lidí Bůh vezme do nebe, aby tam vládli s Kristem? Podle Bible jich bude pouze 144 000. (Zjevení 7:4; 14:1)….Naprostá většina lidí, kteří zemřeli, bude vzkříšena na rajskou zemi.“ -Poznání, str. 88	KDO JSOU TĚMI „JINÝMI OVCEMI“ Z JAN 10:16?
„…žádný člověk za celých těch 4 000 let lidských dějin až do jeho [Ježíšovy] doby nešel do nebe. David, Job a Jan Křtitel obdrží vzkříšení k životu na zemi. Ve skutečnosti všichni věrní muži a ženy, kteří zemřeli před smrtí Ježíšovou, měli naději, že opět budou žít na zemi, nikoli v nebi.“ -Můžeš žít navždy v pozemském ráji, str. 122	Tato dvě „stáda“ věřících, o nichž se mluví v Jan 10:16, popisují Židy a pohany. Židé tradičně pohlíželi na pohany (na všechny, kdo nebyli Židé) jako na nižší a nečistou třídu lidí (Ef. 2:11-12).  Ježíš ukázal, že i když přišel ke „ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mat. 10:6), brzy přivede do svého stáda pohany a společně se (Židé a pohané) stanou „jedním stádem s jedním pastýřem.“
„V roce 1935…bylo oznámeno, že ‚velký zástup’ ze Zjevení 7:9–17 je skupina lidí, jejíž totožnost měla být jasně rozeznána „po“ shromáždění 144 000 a jež se těší na věčný život v pozemském ráji.“ -Strážná věž, 1. ledna 1997, str. 10	ŘÍMANŮM 1:16; 3:29:  „Nestydím se za evangelium; je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka….Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů!“
„Znovu se narodit…a tak se stát Božím synem s vyhlídkou na podíl na Božím Království. (Jan 3:3–5) To prožil Ježíš a stejně tak 144 000, kteří jsou s ním dědici nebeského Království.“ -Rozmlouvat, str. 415	EFEZANŮM 2:11-14:  „Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezáni na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, a bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje.“
„…kteří byli zplozeni duchem, důvěrnější synovský vztah k Bohu, než jaký měl tělesný Izrael.“ -Hlubší pohled, sv. 1, str. 244	JE V NOVÉ SMLOUVĚ POUZE 144000?
„Stejně tak Větší Mojžíš, Ježíš Kristus, není Prostředníkem mezi Jehovou Bohem a celým lidstvem. Je Prostředníkem mezi svým nebeským Otcem, Jehovou Bohem, a národem duchovního Izraele, jenž je omezen pouze na 144 000 členů.” -Celosvětová bezpečnost pod vládou „Knížete pokoje,“ 1986, str. 10 (angl.)	Bůh „NEROZLIŠUJE“ mezi věřícími (Řím. 3:22; Kol. 3:11).  Bůh nemá oblíbence, neboť „nikomu nestraní“ (Gal. 2:6).
„Takoví lidé tedy jsou při oslavě Pánovy večeře přítomni a pozorují ji; nejsou však spoludědici s Kristem a nejsou Božími duchovními syny, nejsou spoluúčastníky Kristovy smrti a nemají naději, že s ním budou vzkříšeni k nebeskému životu, a proto ze symbolů nepřijímají.“ -Hlubší pohled, sv. 2. str. 197	1. JAN 5:1 prohlašuje: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha“ (viz Jan 1:12). Protože se lidstvo rodí duchovně mrtvé (Řím. 5:12, 1. Kor. 2:14), tak se (ve své přirozenosti) „nemůže líbit Bohu“ (Řím. 8:8-9).  Znovuzrození je činnost, kdy nás Bůh očišťuje od veškerého hříchu a  vkládá do nás svého Ducha (Titus 3:5), tudíž nás oživuje, abychom viděli duchovní věci. Podle Bible každý, kdo touží vidět, jak přichází Boží Království, musí být znovuzrozený (Jan 3:3); jinak se „nemůže líbit Bohu“ a „není jeho“ (Římanům 8:8-9).  Ježíš prohlašuje, že každý, kdo se vyčleňuje z Nové smlouvy, se vyčleňuje z věčného života.
	JAN 6:53:  „Ježíš jim řekl: ‘Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“
	MUSEL BÝT JEŽÍŠ „ZNOVUZROZENÝ“?
	Ježíš (jenž je plně Bohem a přece plně člověkem) se narodil bez hříšné přirozenosti (Heb. 4:15; 7:26). Tudíž nikdy nebyl duchovně mrtvý, a proto nikdy nemusel být duchovně oživen „znovuzrozením.“ Kristus je Vykupitelem, který MÁ věčný život SÁM V SOBĚ (Jan 5:26) a tento život dává každému, kdo k němu přichází (Jan 10:28).
	JDE DO NEBE POUZE 144 000?
	Kontext Zjevení 7:4-9 a 14:1-5, kde se probírá  144 000, odhaluje, že tito lidé jsou židovští muži, kteří byli zapečetěni ze všech kmenů Izraele. Studium Zjevení 7:9-11 v kontextu jasně ukazuje, že „velký zástup“ věřících je také „v nebi“ a slouží Bohu „dnem i nocí“ v jeho chrámě (verš 15).  A proto mají tito věřící též nebeskou naději. 9. Písmo zjevuje nejen, že všichni věřící, kteří žili po Kristu, jsou v nebi, ale také že všichni starozákonní věřící jsou rovněž zahrnuti do nebeského království. 10.
	MATOUŠ 8:11:  „Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském….” 11.
	HEBREJCŮM 11:13-16:  „Ve víře zemřeli ti všichni [starozákonní svatí]….Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské….jim připravil své město.“
DUŠE (ŽIVOTNÍ SÍLA) přestává při smrti existovat  / PEKLO = neexistence.	DUŠE (DUCH) je částí člověka, která po smrti dál existuje a přebývá buď s Bohem v nebi anebo se satanem v pekle – hořícím jezeře (Zjevení 20:13-15).
„Bible mluví o ‚životní síle‘, která působí v pozemských živých tvorech….‚Duch’, který při smrti odchází z člověka, je životní síla, která pochází od našeho Stvořitele….Tato životní síla nemá žádné charakteristické rysy tvora, kterého oživuje….Když životní síla přestane lidské tělo udržovat naživu, člověk — duše — zemře….Kam jdou mrtví? Jdou do šeolu (hebrejsky še’ol), do společného hrobu lidstva. Naši milovaní, kteří zemřeli, si nejsou ničeho vědomi. Netrpí….	ZJEVENÍ 6:9-10:  „…viděl jsem pod oltářem duše zavražděných pro Boží slovo…a hlasitě volali: ‘Jak dlouho ještě, Hospodine, ty svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat obyvatele země za naši krev?’“ **
Náš všemohoucí Stvořitel tedy nepochybně dokáže zaznamenat podrobnosti o kterémkoli člověku, dokáže ho vzkřísit se stejnou osobností a zároveň mu vytvořit nové tělo….Všichni lidé, které má Jehova ve své paměti, budou vzkříšeni a budou poučováni o jeho cestách….	2. KORINŤANŮM 5:6, 8:  „Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána…V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.“
Apoštol Jan dostal vzrušující vidění, v němž viděl vzkříšené lidi, jak stojí před Božím trůnem. Jan tehdy napsal: ‘….A smrt a hádes byly uvrženy do ohnivého jezera. To znamená druhou smrt, ohnivé jezero.“ (Zjevení 20:12–14) Zkuste se nad tím zamyslet! Všichni mrtví, které má Bůh ve své paměti, mají naději na to, že budou vysvobozeni z hádu…ze společného hrobu lidstva….Budou mít příležitost, aby svými skutky prokázali, zda Bohu chtějí sloužit. ‚Smrt a hádes’ potom budou uvrženy na místo, které je označováno jako ‚ohnivé jezero’, jež je symbolem naprostého zničení stejně jako výraz ‚gehenna’…Je pro nás opravdu útěchou, když se z Bible dozvídáme, že Bůh nikoho netrápí!“–Poznání, 1995, str. 81-83, 85, 87-88	FILIPANŮM 1:21-23:  „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk….táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší.“
„Ve Zjevení 14:9–11 (KB) se říká o ctitelích symbolické ‚šelmy a obrazu jejího‘, že jsou ‚trápeni ohněm a sirou‘. To se nemůže vztahovat na vědomé trápení po smrti….Kouř související s jejich ohnivým zničením stoupá navždy, protože zničení bude věčné a nikdy nebude zapomenuto.“ –Rozmlouvat, str. 245	SMRT NÁS NEMŮŽE ODLOUČIT OD BOŽÍ LÁSKY–ŘÍMANŮM 8:38-39: “ani smrt…nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši….“
	ŽALM 116:15:  „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti.“ 12.
	DUŠE = VNITŘNÍ ČÁST ČLOVĚKA:
	2. KORINŤANŮM 4:16:  „Proto nepolevujeme, ale ačkoli ten náš vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje.“  **
	MATOUŠ 10:28:  „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“     13.
	KAZATEL 12:5, 7:  „…Člověk se vydá do svého věčného domu a ulici budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými….A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“   14.
	MATOUŠ 25:41, 46: „Potom řekne těm na levici: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně….a půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. “   15.
	MARK 9:43-44: “…it is better for you to enter life crippled, than having your two hands, to go into hell, into the unquenchable fire, where their worm does not die, and the fire is not quenched.”  **
	MATOUŠ 10:15; 11:21-24 POUKAZUJE, ŽE BUDOU EXISTOVAT RŮZNÉ MÍRY TRESTU; JAK BY MOHLY EXISTOVAT RŮZNÉ MÍRY NEEXISTENCE?
	HEBREJCŮM 10:29:  „Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna….“
„I když nějaké náboženství prohlašuje, že má Boží schválení, a jeho představitelé předčítají úryvky z Bible, neznamená to, že se takové uctívání Bohu skutečně líbí. Jeho vůdci mohou dokonce provádět působivé věci, a proto by se mohlo zdát, že Bůh tyto lidi používá. Přesto může být takové náboženství falešné a nemusí přinášet ovoce přijatelné Bohu.“–Strážná věž, 15. září 1996, str. 4
„Zjistíš-li o nějakém učení, že je to lež, měl bys je rychle opustit, nehledě na to, kdo je vyučuje nebo jak dlouho jsi věřil, že je to učení pravdivé.“ –Bohatí, 1936, str. 178 (angl.)
================
1. Pokud není uvedeno jinak, jsou veškeré biblické texty citovány z Ekumenického překladu.
2. Srovnej Izajáš 44:24.
3. Moderní překlady uvádějí, že Ježíš řekl „mne…prosit“, protože se zakládají na těch nejlepších řeckých rukopisech, které jsou dnes dostupné. To ukazuje na modlitby k Ježíši. Viz též Skutky 7:59 a 2. Korinťanům 12:8-9, kde Ježíš přijímá modlitbu, a srovnej s Exodus 23:13.
4. Srovnej verše 10-11 s Izajáš 45:23.
5. Viz též Lukáš 24:39 a Kolosanům 2:9.
6. Viz též Římanům 3:28; 11:6 a Galaťanům 5:4.
7. Viz též Zecharjáš 3:1-5.
** Nová Bible kralická
8. Odkaz na Hebrejcům 8:8-12.
9. Kontext ukazuje, že tento „velký zástup“ lidí jsou věřící, kteří zemřeli během Velkého soužení (verše 13-14).
10. Viz též 2. Král. 2:1-11.
11. Viz též Lukáš 13:28.
12. Použijeme-li definici smrti podle Společnosti, bude tento verš znít: „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k neexistenci.”
13. Viz též Lukáš 12:4-5.
14. Viz též Lukáš 23:46 a Skutky 7:59
15. Viz též Izajáš 66:24, Zjevení 14:11

čerpáno z webu svědků Jehovových http://4jehovah.org/cs/odhalene-uceni-strazne-veze/