pátek 12. října 2018

Chatrč - kontroverzní kniha, mám nebo nemám ji číst?




CHATRČ - kontroverzní kniha - číst ji nebo ne? Co některým křesťanům tak na ní vadí? A jaký by měl být pohled na tuto knihu?


možná by bylo dobré si tu knihu pročíst, vzít si i Písmo a bavit se s Bohem o tom, kvůli těmto kritikám byla tato kniha mnou přečtena několikrát (víc jak 4x), aby se mi tam zjevilo, to co je kritizováno a mám pár poznámek ke každému bodu:

1. Argument: 
Bůh je majestátní, nadpřirozená a slavná Bytost, ale Chatrč tuto Bytost hloupě a trapně snižuje v příjemnou mezinárodní skupinu lidí, jimž dominuje postavička (svým charakterem nikoliv nepodobná fousatému holohlavému dědečkovi na obláčku) tělnaté Afroameričanky, které se říká Taťka. To je rouhání! 

Je to skutečně tak? 
Bůh se zjevoval ve starém zákoně, jako obyčejný posel viz setkání z Abrahamem, proč by se nemohl s někým setkat jako 3 osoby? Nikdo netvrdí, že tak vypadá ... a pokud má někdo problém přijmout otce, protože mu otec ubližoval a má pokroucený pohled na roli otce, tak nevidím důvod, že svrchovaný Bůh se zjeví jako žena .... nikde netvrdí, že je žena ...

2. Argument: 
Kniha zobrazuje nezobrazitelnou Boží Trojici – to samo o sobě je rouhání. Boží slovo říká: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho (Ex 20,4; Dt 5,8). Mohli bychom připustit zobrazení Ježíše Krista – zde je odraz historické události Kristova vtělení –ale nemůžeme přistoupit na zobrazení Otce ani na zobrazení Ducha svatého, natož tím způsobem, jakým se toho dopouští autor.

Je to skutečně tak? 

však tato kniha Boha nezobrazuje, nechápu kdo s tím má problém, kdokoliv by jakkoliv popisoval Boha, tak Ho podle Vás zobrazí? V Bibli je Duch svatý zobrazen jako holubice, i jako oheň, Ježíš jako skála, která putovala po poušti s Izraelity, Otec jako ohnivý sloup, nebo jako posel, nebo mu bylo vidět záda či dlaň, dokonce bojoval s Jákobem, Bůh je popisován jak zobrazitelný Bůh, nezobrazíš si znamená, neuděláš si modlu, které se budeš klanět. A nemyslím si, že by tato kniha či její autor vedl, abychom si dali tuto knihu na pedestrial a uctívali ji jako zobrazení Boha a ani nevedl hrdinu knihy k tomu, aby uctíval to co viděl ale to v co věřil.

3. 
Argument: 
Kniha zobrazuje Boha Otce jako ženu – navzdory jasnému svědectví Písma – i to je rouhání se Bohu. Bůh se nám dává poznat v Písmu vždy „mužským“ (Otcovským) způsobem. Bůh není ani muž ani žena, ale rozhodl se, že se nám dá poznat jako „ON“, nikoliv jako „ONA“. Pokud to převracíme, mluvíme o jiném bohu, než jakého nám zjevuje Boží slovo. Finálním Božím zjevením je muž jménem Ježíš – Bůh se rozhodl, že se dá svému stvoření poznat tak, aby to nevyvolávalo genderový zmatek. 

Je to skutečně tak? 
tak jako u bodu 1) Bůh stvořil člověka jako muže a ženu k obrazu svému, tedy i Bůh má v sobě tato pohlaví ... nebo snad není žena člověkem a není stvořena k obrazu Božímu?

4.  Argument: 
Kniha mění obraz Boží Trojice. Na s. 122 vidíme popření hierarchie v Trojici. Podle autora je každá hierarchie špatná – podle autora Písma je hierarchie stvořená Bohem k Jeho oslavě a je odrazem hierarchie v Bohu samotném.

Je to skutečně tak? 
"vidíme popření hierarchie v Trojici" vy snad věříte, že někdo nad někým v Trojici vládne a vede to? Pro mne je jeden Bůh a neexistuje krom vztahu lásky mezi nimi žádná hierarchie, pokud ano dokažte to Písmem


Pár věcí, které se týkají učení o spasení – které přímo popírají učení Písma a jsou tedy rouháním:

5. Argument: 
Bůh odpustil všem lidem, a tedy všichni budou nakonec spaseni (s. 226). 

Je to skutečně tak? 
Ano Bůh odpustil všem lidem, ale spaseni jsou jen ti, co přijali toto odpuštění v pokání, a to je i v Chatrči, každý může být spasen, ale jediné co nás dělí od Boží spásy je náš hřích ...


6. Argument: 
Bůh nikdy nebude soudit lidi kvůli jejich hříchům (s. 120).

Je to skutečně tak? 
je to na str. 119 ne 120, a cituji Bůh říká "Já nemusím trestat lidi za jejich hříchy. Hřích je sám o sobě trestem a užírá vás zevnitř. Mým záměrem není ho trestat, je mou radostí ho léčit.!" Copak Ježíš neříkal že Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní a ten kdo si uvědomuje svoji hříšnost a chce být vyléčen toho On přece uzdraví, nebo máte jiný názor??? Hřích je trest za naši neposlušnost, a Ježíšova oběť je lékem. Bůh nás bude soudit podle toho, zda Mu náležíme, a kdo ne, ten kdo je zapsán v knize života nebude souzen. Kdo v Něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího. J 3,18

7. Argument: 
Bůh se chce podřídit člověku (s. 145–146).

Je to skutečně tak? 

ale vždyť to tak je, kdyby Bůh přistupoval ke mně takový jaký skutečně a využíval svoji autoritu Krále a Pána tak by to již nebylo založené na vztahu, cituji jak to bylo myšleno
"V pokoře nejde o autoritu a není to ani poslušnost, jde v ní jen o vztah plný lásky a úcty. Ve skutečnosti se úplně stejně podřizujeme tobě" 
Je Tvůj vztah s Bohem založen na lásce a úctě? Pokud ano, jde o přátelský vztah, kdy Bůh se přiblížil natolik jak jen to šlo v Ježíši, aby šlo o vztah, kde On není nadřazený, i když ve své svatosti a slávě stále je, podřídil se nám, abychom mohli mít tento vztah. Jinak by šlo vždy jen o nadřazenost a podřízenost ne o vztah.

8. Argument: 
Bůh po nikom nic nepožaduje ani nic neočekává (s. 207).

Je to skutečně tak? 

možná by bylo dobré nevytrhávat věty z kontextu knihy: cituji
"Smyslem očekávání je, že neznáme budoucnost, nevíme, jak něco dopadne a pokoušíme se řídit něčí chování, abychom dosáhli požadovaného výsledku. Lidé se často snaží ovládat chování druhých prostřednictvím očekávání. Já vás znám a vím o vás všechno. Proč bych měla očekávat něco jiného, než to co už vím? To by bylo nesmyslné." 
Bohu jde o vztah a z toho vztahu pak vše vychází.


9. Argument: 
Člověk soudí Boha (s. 160nn)!

Je to skutečně tak? 
neexistuje na světě člověk, který by Boha nesoudil, už jen pouhou otázkou Proč? to je velmi pokrytecké tvrdit, že to je problém této knihy, právě soud nad Bohem ukázal Mackovi, jak byl pošetilý a jaký je vlastně Bůh ... a co pro nás udělal ...


10. Argument: 
Bůh všechny miluje a nikoho neodsoudí do pekla (s. 161–165).

Je to skutečně tak? 
Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího. J 3,18 
Člověk se odsuzuje do pekla sám, říká to i Bible, rozhodnutí, kde budu trávit věčnost je na každém člověku zvlášť, to nerozhoduje Bůh, ale člověk, kde chce tu věčnost trávit. 
Bůh pro naši záchranu už udělal vše! Teď je to na nás.


11. Argument: 
Ježíš není jedinou, výlučnou, cestou k Bohu, jak prohlašuje (J 14,6), ale Bůh zachraňuje lidi z různých náboženských systémů, aniž by z nich musel udělat křesťany (s. 182–183).

Celá kniha popisuje Boha a tím si dělá nárok na pravdu – nicméně nepopisuje Boha podle pravdy, kterou nám zjevil Bůh, ale podle fantazie autora. Už tímto samotným způsobem kniha popírá Boží slovo. Zde je několik přímých prohlášení týkajících se Božího slova (bod 13-18):

Je to skutečně tak? 
Ježíš zde říká "Netoužím po tom udělat z lidí křesťany, ale chci se podílet na jejich přerodu v syny a dcery mého Taťky, v mé bratry a sestry, v mé milované." ... copak toto není poselství Bible? A to že půjde hledat ztracenou ovci znamená, že Ježíš půjde po jakékoliv cestě, aby nás našel a zachránil, neznamená to, že existuje více cest k Bohu.


12. Argument: 
Pravda je v emocích, nikoliv v Bibli (s. 198).

13. Argument:
Bible nás neučí řídit se pravidly (s. 200). 

Je to skutečně tak? 
Zase vytrženo z kontextu celého textu, zde tvrdí, že Bible nás neučí, abychom se řídili pravidly. Je obrazem Ježíše a bez Ducha svatého jde jen o pouhá Slova bez Boha nelze prožívat Boží spravedlnost Život je žití v Ježíši a v ničem jiném.... "čím víc budeš žít v pravdě, tím víc ti tvoje emoce pomohou vidět jasně. Ale ani potom bys jim neměl důvěřovat více než mně" říká v knize Bůh. 


14. Argument: 
Bible není pravdivým zjevením Boha (s. 65–66). 

Je to skutečně tak? 
nic takového v knížce na těchto stranách není (ještě ani nedošlo setkání s Bohem)


Nakonec se podívejme na pár věcí týkajících se toho, jak se člověk chová v Boží přítomnosti. Přečtěte si prosím Izajáše 6,1–7, to je moc dobrý popis toho, jak reaguje člověk na Boží přítomnost (a není v Písmu jediný). Způsob, jakým se vyjadřuje Young, je ale rouhavý a ukazuje na to, jak velký člověk má malého boha.

15. Argument: 
Člověk vyjadřuje svůj (nespravedlivý, sobecký) hněv proti Bohu a Bůh pláče lítostí (s. 92).

Je to skutečně tak? 
Mojžíš měl s Bohem také rozhovory kde neležel tváří k zemi a někdy velmi odvážné, kdy Bůh i litoval že se chtěl někdy zachovat tvrdě Ex 32,14 "A Hospodin litoval zla, které promluvil, že učiní svému lidu."  (a to bylo setkání se skutečným Bohem nejen co prožil člověk mimo časoprostor") nebo jak licitoval Abraham s Bohem o lidech v Sodomě ... setkání s Bohem může být velmi různorodé, velmi důležité je jaké neseme ovoce z tohoto setkání, zda jsme v pýše, či v pokoře proměňování 

16. Argument: 
Člověk v hněvu vyštěkne na Boha a Bůh mu dává čas, aby se uklidnil (s. 97).

Je to skutečně tak? 
copak se vám to v životě nestalo, že jste na Boha vyštěkli, byli jste rozčílení a chyběla vám pokora? Kdyby měl Bůh zabít každého, kdo tak učinil, asi by tu nezůstalo moc "křesťanů" To jste tak svatí a nehřešíte??????


17. Argument:
Rouhavé mluvení v přítomnosti Krista (s. 140). 

18. Argument:
Rouhavé mluvení v přítomnosti Otce (s. 225). Argument: 

Je to skutečně tak? 
pokrytci jedni, copak si neuvědomujete že Ježíš je s námi 24/7 a 365 dní v roce, tedy jakékoliv nevhodné slovo vynesené před Ním může býti bráno jako rouhání .... jsme jen lidé a někdy z našich úst opravdu vyjde co nemá a to vždy v přítomnosti svatého Boha!!!!
Než cokoliv kdokoliv z vás odsoudí aniž by si to skutečně prostudoval a s Bohem probral každou výtku, měl by raději mlčet a neprezentovat něco co je vlastně lží (polopravdou) 


Celá kniha je o vztahu Boha k člověku a narovnání vztahu člověka s Bohem!!!!



http://www.reformace.cz/zod/chatrc-neni-jedno-co-cteme-cislo-118 


http://ziveslovo.blogspot.cz/2017/04/chatrc-pozehnani-z-nebe-nebo-kletba-z.html

Existuje Trojjedinost Boha, nebo má Bůh Otec skutečně Syna?

Ježíš nejdříve vystoupil na nebesa a pak sestoupil


Jak mohl Ježíš Boží Syn nejdříve a nebesa vystoupit a pak teprve sestoupit? Písmo totiž praví: 

"Kdo vystoupil na nebesa a sestoupil? Kdo sebral vítr do svých hrstí? Kdo svázal vodu do pláště? Kdo ustanovil všechny končiny země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna, jestlipak víš?" Přísloví 30,4 (Starý Zákon)

Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi. Jan 3,13 (Nový Zákon)

Zkusím to trochu znázornit kde je Bůh a kde jsme my, jak On vidí nás a náš čas:







Znázornění našeho omezení časem a prostorem
Bůh který je neomezený a sleduje náš svět


To nám dává prostor k přemýšlení - pokud Ježíš nejdříve vystoupil, byl by to důkaz že byl skutečným Synem Božím, nejen vtělení Boha Otce (jedné z osob trojjedinného Boha), ale byl to skutečný zplozený Boží Syn svým Otcem Bohem. 

Žd 1:5: Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘? (ČSP)
Jan 1, 14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (ČEP)
Jan 1, 18 Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.(ČEP)

Potom nám dává smysl vztah mezi Synem a Otcem, kdy to nemohl být Bůh sám ve své jedné z osob, ale jedná se o Jeho Syna, kterého zaslíbil.

Proto mohl Ježíš říci na kříži, že Ho Bůh opustil, nelze totiž zabít nesmrtelného Boha, ale lze zabít Božího Syna, který je podstatou Boží slávy

Žd 1:3: On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech. (ČSP)

I ukázal mi řeku vody života, čirou jako křišťál, která vycházela z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí toho města, z obou stran řeky je strom života, nesoucí dvanáctero ovoce; každý měsíc vydává své ovoce a listí toho stromu slouží k léčení národů. Zj 22,1-2 (ČSP)

Jsou tam 2 trůny, jeden Boží trůn a jeden je Beránkův trůn a tím Beránkem je Ježíš Boží Syn.

J 1:36: Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ (ČSP)

L 22:69: Od této chvíle však bude ‚Syn člověka sedět na pravici Moci Boží‘. “

Křesťanské (katolické protestanty převzaté) dogma o trojjedinosti, o třech božských osobách, totiž Bohu Otci (Bůh, stvořitel světa), Bohu Synu (Ježíš Kristus, vykupitel světa) a Bohu Duchu Svatém (posvětitel světa), které sdílejí jediné božství v tomto případě ve světle Písma ztrácí svoji pravdivost

Podpořeno následujícím výrokem: 
Výslovná zmínka o Bohu coby Trojici se ve Starém zákoně nikde nevyskytuje. Křestní formuli přikazující křtění ve třech jménech, ne nutně osobách, nacházíme v Matoušově evangeliu (28,19–20):

„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“
— Mt 28,19–20

Podívejme se blíže jak to přesně plnili učedníci: 

Sk 2:38: Petr jim řekl: „ Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého.

Sk 8:16: neboť ještě na nikoho z nich nepadl; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. 

Sk 19:5: Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše.

Ani jednou není použito to co Ježíš řekl v Mt 28,19-20, proč? Snad protože pochopili kdo je Boží Syn a proč křtít v Jeho jméno

Sk 11:16: Vzpomněl jsem si na Pánův výrok, jak říkal: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni v Duchu Svatém.‘
Sk 19:4: Pavel řekl: „Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to jest v Ježíše.“


Ř 6:3-11
Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. Neboť jestliže jsme se stali s ním srostlými tím, že jsme mu byli podobni ve smrti, jistě mu budeme podobni i v zmrtvýchvstání. A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je zproštěn hříchu. Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. A víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá; smrt nad ním už nepanuje. Neboť smrtí, kterou zemřel, zemřel hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije Bohu. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu. 

Závěr: Ježíš je Boží Syn, je podstatou Bůh, ale Otec Bůh JHVH je jen Jeho Otcem - Ježíš je zaslíbený Mesiáš, který měl přijít, není to Bůh Otec vtělený do lidského těla, ale jde o Jeho Syna Ježíše, který je 100% člověk po své matce a 100% Bůh po svém Otci 

A Duch Boží? To je sám Bůh Otec ve své všedepřítomnosti nevíte snad, že Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“ J 4,24

pondělí 25. dubna 2016

Můžete se modlit k Marii a jít do nebe?



 Můžete se modlit k Marii a jít do nebe?  






  Ř 8:34 :
Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

1Tm 2:5-6 : Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas.





sobota 9. dubna 2016

Proč odcházím z Církve Adventistů Sedmého Dne - svědectví jednoho člena CASD

Církvi adventistů s.d.
Londýnská 30
Praha 2 Vinohrady
120 00
2012


Milé sestry a bratři,


Obracím se na vás ve věci, o které jsem si nikdy nemyslel, že by mohla nastat. Vstupoval jsem před lety do církve adventistů s. d. s vědomím, že má to nejlepší biblické poznání, jaké může být. Věděl jsem, že je to lidské společenství s lidskými chybami, ale nepovažoval jsem to (a stále nepovažuji) za problém. Vždyť jsme jenom lidé, spasení milostí.

Opravdový problém nastal cca před několika lety, kdy jsem ke svému naprostému úžasu a nesmírnému překvapení zjistil, že „biblická pravda“ adventistů má ve skutečnosti k pravdě velice daleko. Někdy dokonce stojí přímo proti bibli. A nejedná se přitom o žádná podružná témata.


Pokusím se je zde nastínit:


1. Vyšetřující soud.
Zjistil jsem, že v nebi v r. 1844 nezačal probíhat žádný vyšetřující soud. Dan 8,14 nemá souvislost se Dnem smíření (a tedy ani s vyšetřovacím soudem), protože neexistuje žádné prokazatelné teologické propojení mezi Lv 16. kap a Dan 8,14. Dále: v knize Daniel je vždy jedno zvíře či prvek (stříbro, zlato) symbolem jednoho království. V 8. kapitole knihy Daniel se mluví o beranu a kozlu, jsou zde pouze dvě zvířata, dvě království, Médo-Persie a Řecko. Není zde žádné další zvíře, které by symbolizovalo následující (římskou) říši a maličký roh nevyrůstá z římské říše, jak adventisté učí, nýbrž z řecké. Jedná se o proroctví o Antiochu IV. Epifanovi, který se v obrovském rozsahu pokusil zničit židovský národ, ne o pohanský a posléze katolický Řím.

V Novém zákoně vidíme, že Kristus vešel do svatyně svatých ihned po svém nanebevstoupení a ne až v r. 1844. (Žd 6,19-20) a naše hříchy jsou nám definitivně odpuštěny a smazány již nyní, když je vyznáváme, a ne až v průběhu nějakého vyšetřovacího soudu (1J 1,9; Ef 2,13.14; Žd 8,12).
Toto učení navzdory zvětšujícímu se nátlaku v periodikách CASD většina členů nevnímá, jako důležité-viz.např.výsledky ankety „Sborový řád a církevní praxe“,na tož ,aby je členové znali.

2. Sobota
Při nezaujaté četbě Nového zákona jsem zjistil, že nikde nepřikazuje svěcení sobotního dne. Apoštol Pavel chodil v sobotu do synagogy, protože chtěl oslovit Židy. Ale pokud se chtěl setkat s křesťany v Troadě a lámat s nimi chléb, sešli se první den v týdnu (Sk 20,7). V Kol 2,16.17 apoštol Pavel mluví o svátcích, novoluních a sobotách, a všechny tyto svátky označuje jako pouhý stín toho, co přišlo v Kristu – to navíc mimo jiné také znamená, že všechny tyto sváteční dny mají stejný význam. Světí
adventisté novoluní nebo židovské svátky? Ne. Jsou to pro ně pouze židovské svátky. Stejným způsobem je tedy podle tohoto textu nezbytné přistupovat i k sobotě. Tento postoj zastává i Pavel v listě do Říma, kde píše: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení…“ (Ř 14,5,6). Nebiblický je i důraz, který kladou adventisté na sobotu jako pečeť pravého Božího lidu. Boží slovo totiž říká, že pečetí pro den vykoupení je Duch svatý (Ef 1,13-14; 4,30).

Okázalost ze sobotou vzbuzuje mezi lidmi pouze pýchu ve vztahu k jinověrcům.


3. Zákon – Desatero
Jedná se o nesmírně složité a důležité téma. Ve stručnosti řeknu pouze toto: křesťan už není pod zákonem, zákonem je pro něj Kristus (1 Kor 9,21). Křesťan umírá zákonu a žije Kristu (Ř 7,4). A Kristus svůj zákon, svá přikázání lásky (1J 3,21- 24), vyhlásil v kázání na hoře, vyhlásil ho svým životem a svou obětí. Starý zákon, zákon Mojžíšův, byl přidán jen do příchodu Krista (Gal 3,19), s Kristem skončil, a s ním i Desatero, které je nedílnou součástí Mojžíšova zákona. Nastala nová doba, kdy jsme inspirováni Kristovým životem, jeho slovem a Duchem svatým.

4. Ellen Gould Whiteová
Po studiích necenzurovaných materiálů z mnoha pramenů ohledně historie naší církve a osoby Ellen Gould Whiteové nemohu věřit v její prorocké pověření. Pokud pod její jménem vyšlo pěkné vyjádření ve většině případů se ukázalo,že bylo opsané od autorů její doby a to i celé odstavce.Docházelo tak a stále dochází k plagiátorství.Církev o tom ví-odůvodnění,že v její době nebyl zákon na ochranu autorských děl mi připadá nepoctivé.Dále nemohu souhlasit s ohledem na poctivou biblickou exegezi s mnoha jejími výklady bible.

Byla nemocná, trpěla epilepsií, která u ní probouzela záchvaty, mylně považované za prorocká vytržení. Četl jsem vyjádření lékařů, kteří ji ošetřovali. Trpěla i jinými problémy: Dále, ačkoli dnes adventisté tvrdí, že její rady přinášely církvi vždy pouze užitek, mám k dispozici materiály o škodách ve výši desítek tisíc dolarů, které její rozhodnutí přinesly. Nebudu zde popisovat, jak se podepsali lidé na duších těch, kteří již v církvi nejsou tím,jak „mlátili“ostatní okolo jejími citáty.


Co se týká jejích proroctví, za všechny jmenuji jedno: proroctví v Camdenu, které potvrdilo v r. 1851 tehdejší nauku adventistů sedmého dne o zavřených dveřích. Adventisté té doby tvrdili, že v r. 1844 byly navždy zavřeny dveře milosti všem neadventistům. Této teorie se později v tichosti vzdali, ale alarmující je, že Ellen Whiteová tvrdila, že Bůh jí ve vidění ukázal, že svět je totálně zkažený, propadlý zkáze a nikdo už nemá nikdy šanci být obrácen a zachráněn. Nevěřím, že Bůh bible by dal svému lidu takové poselství.


Při různých rozhodnutích v církvi,ale i v církevním řádu jsem poznal,že není pravdou,že E.G.W. neměla a nemá rozhodující vliv na učení církve. Opak je pravdou. Její glorifikace způsobuje rozkol v mnoha dnešních sborech.


5. Čisté a nečisté
Ve Sk 15,29 je psáno: „Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva…“ Nikde se zde nemluví o čistém a nečistém mase, nikde jinde na jiných místech Nového zákona se nedočteme o praktických radách pro křesťanské hospodyňky z pohanů, z čeho mají vařit. Čisté maso se v Novém zákoně neřeší. Předpisy o čistém a nečistém jsou součástí zákona, který skončil smrtí Ježíše Krista. Zdůvodnění církve,proč jsme si z výčtu příkazů knih SZ vybrali pouze čisté a nečisté považuji za hloupé. Nemluvě o tom, že v konečném důsledku není nikdo z členů to schopen dodržovat.


6. Desátek
Desátek byl předepsán ve Starém zákoně na podporu kněží. V Novém zákoně se nemluví o desetině příjmu, ale o dobrovolných darech. Nikde není definována přesná výše dobrovolných darů. To neznamená, že by členové církve neměli svoji společenství podporovat, jsme k tomu vyzývání Božím slovem a je to správné. Ale z Božího slova se nedá odvodit desátkový systém pro křesťany.
Dalo by se dál psát o nebiblických přihlouplých dogmatech (jazz, kultura, tanec, podmiňování křtu atd.)



To všechno jsou nesmírně důležité otázky, které mají přímý vliv na praktický křesťanský život. Jako příklad mohu uvést učení o očišťování v nebeské svatyni a otázku, kterou položilo už mnoho kazatelů: „Máte jistotu spasení?“ Proč se nikdy nezvednou všechny ruce? Proč tolik adventistů váhá? Protože nikdo neví, kdy jeho jméno přijde na řadu. Učení o vyšetřovacím soudu olupuje adventisty o klid, pokoj a radost ze spasení o přirozenou motivaci dělat něco z vděčnosti.


Paradoxem vzhledem k tomuto váhání je postoj adventistů k ostatním církvím. Vědomí toho jediného správného poznání a biblických zásad, poslušnost zákonu, zachovávání pravé soboty a přítomnost prorockého ducha vede adventisty k pocitu výlučnosti a nadřazenosti vůči ostatním církvím. Stále se zdá být daleko stav, kdy pro nás křesťané z jiných denominací budou bratry a sestrami. Spíše to jsou pro nás lidé, které musíme evangelizovat a předat jim pravé poznání, protože jinak budou ztracení.

Velkou bolestí církve adventistů je víra a nevíra v Ellen Whiteovou, která rozděluje sbory. Někteří lidé tuší, že s Ellen Whiteovou a jejími knihami není něco v pořádku, jiní v ní vidí Boží prorokyni. Tyto dvě skupiny nikdy nenajdou společnou řeč, budou vždy stát proti sobě a generovat spory, které budou ničit církev. Stačí se zamyslet nad tím, jak se v církvi řeší aktuální téma nařízeného rozdávání Velkého sporu Ellen Whiteové.


Přes nadějnost dobrých teologů v naší církvi a jejich ujišťování, že jsme církví reformovanou a reformující se jsem v CASD zjistil, že církvi není ochota se posunout byť i o krok. Pod nástupem nového vedení GK a týmu řídících církev se naopak přitvrzuje k silnému fundamentalismu a sektářství.

Mnozí ve vedení církve na Evropském kontinentu,ale i zejména v Českém sdružení jsou si vědomi této závažné situace,žel fungující systém řízení z hora nedovoluje mnohým“kteří vědí“,aby si“ vypustili sami rybník.“


V Církvi adventistů s. d. už proběhlo několik pokusů napravit její teologii a posunout ji blíž bibli. Asi nejznámější je vystoupení Dr. Desmonda Forda a spolu s ním 100 kazatelů, které vyvrcholilo v Glacier View v Koloradu v r. 1980. Dr. Ford připravil rozsáhlou kritickou studii o vyšetřujícím soudu. Jeho pohled přijat nebyl a církev se rozhodla dále pokračovat v nastoupených kolejích.
V Českém sdružení proběhla teologická konference, jejímž tématem mělo být „Teologické napětí v Církvi adventistů s. d.“ Doufal jsem a spolu se mnou i více lidí, že to snad bude cesta, jak se může malinko pohnout nebiblická teologie Církve adventistů. Jenže církev zdá se odmítla reagovat na příspěvky lidí ke konferenci zaslaných dopředu. Přes velkou odvážnost většiny řečníků,poctivý přístup stále nejsme schopni vystoupit ze stínu spisů E.G.W. a teologii určuje ve sborech selský výklad“bible se všemi jeho negativními důsledky. Přes velkou snahu poctivých teologů církve, zůstává většina extrémistických členů v klidu, protože jsou si vědomi toho, že myšlenky konference jen stěží překročí hranice sborů a jejich moc v podobě strašení je den ode dne silnější.


V našem prostředí díky nátlaku radikálů je slovo teolog divné vnímáno, jako sprosté slovo a to je velká škoda. Potvrdilo se mi tušení, které jsem do té doby měl: církve se nemění a nereformuje. Luther nezměnil církev – církev ho exkomunikovala a on přivedl na svět reformaci. Wesley nezměnil anglikánskou církev – musel odejít a s ním vznikli metodisté.

Tento dopis zasílám, jako otevřený, protože bych se tak rád vyhnul pokud možno všem spekulacím a diskreditaci, které zažili mnohé osoby, které v tichosti opustili církev.

Adventisté mají ve svých řadách mnoho upřímných, poctivých, laskavých, milosrdných a milujících lidí. Poznal jsem a určitě budu mít mezi nimi mnoho dobrých přátel, kteří jsou ochotni přemýšlet, nedívat se skrz prsty na jiné věřící, žel píší teď o učení CASD. Služba některých adventistů tomuto světu je určitě dobrá a pokud není hnacím motorem pouze apokalypsa,tak je i užitečná a věřím, že přesahuje na věčnost.

Přesto všechno jsem zjistil, že nadále nemůžu být poctivým adventistou sedmého dne. Nemá to nic společného s žádnými vztahy, s porozuměním nebo neporozuměním, které je mezi adventisty, nic takového. Patřím k malému procentu těch, kteří nesouhlasí s učením církve. Učení je problém, ne lidé, ti si zasluhují úctu za svoji víru, poslušnost, vytrvalost a věrnost. Jednoduše jsem poznal, že pravda je jinde, je mnohem prostší a jednodušší a přináší do života radost a pokoj. Učení církve vede k zaměření se na náboženské povinnosti, vedoucí k vyčerpání, dále vede k pýše a nadřazenosti a olupuje o radost ze spasení. Pravda v Ježíši Kristu přináší plné a okamžité odpuštění a vědomí Božího přijetí. Děkuji Bohu za toto poznání, chválím ho, že jsem ho mohl hlouběji poznat a najít svobodu v Kristu.

Vystupuji proto z Církve adventistů s. d. a žádám o vyškrtnutí ze seznamu členů sboru.


Mertlík Petr


zde originál dopisu

pondělí 1. února 2016

Multikulturalismus a křesťanská láska

Multikulturalismus a křesťanská láska


     
 

Boží prozřetelnost

Moje babička, selka, běžná katolička říkávala: „Vše, co se na světě děje, je Boží dopuštění.“ Znala růženec, Bibli nikoli. Jak by mohla, vždyť žádnou ani nevlastnila. V tom, že vše je Boží dopuštění, ale měla absolutní pravdu. I dnešní migrace z Blízkého východu a Afriky do Evropy je Boží, cílevědomé dopuštění, které se nám moc nemusí líbit. Hospodin, Bůh, totiž o sobě prohlašuje:
  • Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46:10)
Náš Bůh je ve všem svrchovaný. Je počátek i konec. Je alfa i omega všech fyzických věcí viditelných i duchovních skutečností neviditelných. Je to On, kdo stvořil věky, tedy historii, která se odvíjí v tomto prostoru a čase.:
  • … v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1:2)
Bůh není subjekt svého stvoření, přestože jej cele prostupuje (Jr 23:24). Je prozřetelný, protože prozírá „zvenku“ celou, časoprostorovou, minulou, přítomnou i budoucí, historii. Ta nemůže být změněna, nemůže probíhat jinak než tak, jak ji na věčnosti, na nebesích ustanovil. Nikdo ji nemůže změnit:
  • Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. (Jb 23:13)
Boží chtění je spravedlivé a milosrdné ve všech skutcích, proto vyústí v ten nejsvatější důsledek, jenž je v naprostém souladu s Jeho svatou vůlí (Ž 145:17).

Rozdělení národů

Do Jeho svaté vůle také spadá rozdělení padlého lidstva na početné kultury, vzájemně se lišící jazykem, zvyky, vzhledem, a pohledem na svět a bytí. Bůh prozřetelně rozčlenil celé padlé, hříšné lidstvo na odlišné národy, a určil jim ohraničená bydliště.
  • On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel [= katoikia, tj. bydliště]. (Skutky 17:26)
Důvod byl prostý. Urbanismus, městská aglomerace, shluk lidí, dav, se cítí anonymněji, soustředí se více na hřích, člověčinu, humanistickou spolupráci, technický pokrok a v důsledku zavrhne Boha. Na druhé straně izolovanější, venkovský, obzvláště horský člověk, více pociťuje svou závislost na „vyšší moci“. Proto bývá otevřenější k „nebeským věcem“, ať již v Božím, biblicky pravdivém nebo modlářském, falešném smyslu. Nikoli absolutně, ale obecně vzato směs, konglomerát lidí, má mnohem menší potřebu hledat Boha než zapadlejší, osamělejší lidé:
  • Bůh to učinil proto [= hranice lidských sídel], aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17:27)
Jak k rozčlenění lidstva na různé kmeny a národy došlo? Popotopní lidstvo neposlouchalo Boha stejně jako to předpotopní. Bůh výslovně Noemovi a jeho synům přikázal, aby naplnili zemi, tzn. aby se rozprostřeli po vší souši:
  • Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 9:1)
Noemovi potomci se jistě rádi množili, ale k naplňování země se vůbec neměli. Setrvávali pospolu, koncentrovali se na sebe, na své schopnosti a na svůj sebestředný humanismus, který vždy prchá od Boha:
  • Celá země [= všichni lidé] byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Na to řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11:1-4)
Lidé byli jednotní v řeči i činech. Byli pyšní na svůj technologický pokrok. Vynalezli levnější a použitelnější pálené cihly. Polní cesty nahradili asfaltovými, do kterých se již vozy nebořily. Jejich pyšná touha po bohorovnosti jen kopírovala antropocentrickou touhu Evy a Adama:
  • Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte [=ze stromu poznání], otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Genesis 3:5)
Snaha vyšachovat Boha ze hry byla původní příčinou pádu člověka, potažmo celého stvoření, které měl spravovat. Tato touha po bohorovnosti přetrvává dodnes pod škraboškou humanismu. Bůh předešel tuto sebezničující touhu lidstva následovně:
  • I sestoupil Hospodin, aby shlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. (Gn 11:5-9)
Rozehnáním sebezbožňujících „synů lidských“ Bůh diferencoval lidstvo do mnoha rozličných kultur. Tak prodloužil historii lidstva za tím jedinečným, svrchovaným účelem, aby projevil svou výsostnou dobrotu, aby se slitoval a smiloval, nad kým chce, tj. aby v každé generaci spasil část svého zaslíbeného lidu z Židů a pohanů (Ex 33:19). Rozčlenil lidstvo do různých plemen a jazykově odlišných kultur, aby minimalizoval sjednocení lidstva. Srocení lidských kultur ve jménu člověka, humanismu, antropocentrismu je vždy namířeno proti Bohu. Kromě toho koncentrace lidí napomáhá hříchu, protože hřích vždy hledá společníka. Se vzrůstající hustotou obyvatelstva zločinnost stoupá, se snižující hustotou klesá. Např. až dvanáctkrát více vražd je dokonáno na sto tisíc obyvatel ve městech než na venkově. Kulturní jednota postavená na základě hříšného humanismu Boha vylučuje, člověk se stává sám sobě bohem. Rozdrobenost a izolace kultur podporuje určitou touhu hledat Boha (Sk 17:27).

Písmo odmítá mísení kultur

Multikulturalismem myslíme ideologii, která hlásá, že na jednom geograficky a politicky vymezeném prostoru se může, ku prospěchu všech, souběžně vyskytovat více kultur, které si jsou jazykově anebo nábožensky výrazně vzdálené. Zastánci blahodárných vlivů multikulturalismu věří, že se tyto paralelní kultury mohou ve jménu lidství vzájemně láskyplně „opylovat“. Sjednocování vzdálených kultur, jak jsme si výše uvedli, je v přímém rozporu s Božím záměrem. Je to humanistický, nikoli Boží úmysl. Bůh dbá na oddělení kultur. To platí obzvlášť, když šlo o tělesný Boží lid, o „kulturu“, kterou ustanovil sám Bůh starozákonnímu Izraeli:
  • Jestliže však přece odpadnete [= od „kultury“, kterou jsem vám dal] a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi, tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh. (Joz 23:12,13)
Stejně exkluzivně to platí, když dnes jde o duchovní, zaslíbený Boží lid, novozákonní církev stvořenou z Židů a pohanů:
  • Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‘Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.’ (2K 6:14-16)
Jestliže vám výše uvedené verše navozují mísící se dnešek, kdy do církve pronikají častěji a ve větší míře světské hodnoty, není to čistě náhodná podobnost.

Neslučitelnost vzdálených kultur

Hospodin také slovy proroka Daniela předpověděl neslučitelnost vzdálených kultur. Babylonský král Nebúkadnesar měl sen, který zapomněl. Byl z něho ale tak rozrušen, že si na něj chtěl nejen stůj co stůj vzpomenout, ale i znát jeho výklad. Mudrcové a hvězdopravci nebyli sto mu sen připomenout, tím méně vyložit. Proto byli rozsekáni na kusy a z jejich domů se stalo hnojiště (Da 2:5,12,13). Sen byl veledůležitý, protože jeho výklad je Boží prozřetelné proroctví, které se vztahuje až k dnešním dnům, a dále, k druhému příchodu Pána Ježíše Krista.
Před Nebúkadnesara byl nakonec předveden Daniel, jemuž Bůh sen zjevil v nočním vidění. Daniel proto mohl králi sen nejen připomenout, ale i vyložit. Dále jen ve zkratce, zvídavější čtenář si jistě přečte celou 2. kapitolu knihy Daniel. Tedy, král Nebúkadnesar ve snu viděl velikou sochu:
  • Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. (Da 2:32,33)
Socha zobrazuje posloupnost lidských království, potažmo závažnou historii, tak jak byla ustanovena Bohem (Da 2:21a). Hlava reprezentuje Babylon, paže Medo-Persii, boky Řecko, nohy a prsty Řím. Významnost království, cena kovu, klesá od hlavy k patě. Daniel vyložil závěrečnou část snu, týkající se Římské říše, následovně.
  • Prsty nohou dílem ze železa a dílem z hlíny znamenají, že království bude zčásti tvrdé a dílem křehké. Že jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou, znamená, že se bude lidské pokolení mísit [= bude snaha mísit různé kultury ve jménu člověka], avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou [= tomu zamezí Bůh]. (Da 2:42-43)
Dědicem a pokračovatelem Římské říše, v nejširším slova smyslu, je evropská civilizace, která svou kulturou, kolonizací, technologií, filozofií, uměním a právem ovlivnila do jisté míry všechny části světa. Římská říše je v Nebúkadnesarově snu zobrazena křehkými nohami ze směsi železa a hlíny. Celá socha, všechna historická království světa, ať jsou ze zlata, stříbra, mědi nebo železa, ve skutečnosti stojí na křehoučkých železno-hliněných prstech multikulturalismu. Bůh nedopustí rebabylonizaci, nedopustí, aby se různé kultury plně sjednotily v uniformní, humanistické, bohorovné lidstvo. Tam, kde se člověk snaží, z pyšné „lásky“ k lidstvu, smíchat železo s hlínou v jedno, tam je vždy nakonec z Boží vůle pád.

Bůh již zmařil humanistickou touhu po sjednocení

V antropocentrických, bohorovných královstvích ze zlata, stříbra, mědi, železa a hlíny je slučování kultur zakódováno z mocensko-politických důvodů. Dnešní padlé, zbožštěné lidství věří, že je možné míchat různé kultury, protože jsou údajně rovnocenné. Nejsou. Mnoho důvěřivých a upřímných lidí propaguje multikulturalismus. Věří, že jednoho krásného dne se všechny kultury sjednotí v jedinečnou, humanistickou, pacifistickou, altruistickou, globální, všeobjímající, láskyplnou kulturu. Kdyby tomu tak bylo, lidstvo by se navrátilo ke stavbě další babylonské věže bohorovnosti, namířené proti Nebesům. To Bůh nepřipustil a nepřipustí. Ježíš Kristus svým prvním a budoucím druhým příchodem již navždy vyloučil sjednocení lidstva.

Kristův první příchod

Ježíš Kristus se narodil na území Římské říše. Když přišel poprvé, stal se člověkem, aby nesl hříchy svého lidu, který Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý znovuzrodil. Tak ustanovil výjimečnou, nemísitelnou „kulturu“ svého lidu v Kristu, která je ve své příčinné podstatě naprostý protiklad všem zbývajícím lidským kulturám, uvězněných v Adamovi. Bůh si stvořil, jak slíbil Mojžíšovi (Ex 19:5,6), pro svou slávu, pro své království, své podané, kteří již dnes přebývají jak na zemi v tělech, tak v nebesích dočasně bez těl.
  • Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy [= satana] do svého podivuhodného světla [= Krista]. (1Pt 2:9)
Všechny minulé i dnešní pokusy sjednotit lidstvo, veškeré úsilí přetrumfnout Boha mísením kultur bylo navždy odsouzeno k zániku již prvním příchodem Ježíše Krista. Bůh to zjevil králi Nebúkadnesarovi v závěru jeho snu, který mu připomněl Daniel.
  • Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen [= Ježíš Kristus] a udeřil do železných a hliněných nohou sochy [= do mísení kultur] a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou [= Královstvím Ježíše Krista] a zaplnil celou zemi. (Da 2:34,35)
Ježíš Kristus je ten drtící kámen, který tříští humanistické snahy po sjednocení všech kultur ve jménu antropocentrismu, který je nepřátelský Bohu. Sám Ježíš Kristus je ta obrovská skála a kámen, na níž buduje svou církev, která zaplňuje celou zemi a kterou nepřemohou ani brány pekel, tj. lidská sebestřednost.
  • A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále [= která rozdrtila všechna zlatá, stříbrná, měděná i železno-hliněná království] zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Mt 16:18)
Kristus je ta skála, nikoli Petr. Argument v kontextu přece pátrá po totožnosti Krista, nikoli Petra (Mt 16:13-18). Kristus a Jeho tělo, Jeho lid je ta síla, která maří na celém světě sjednocování kultur nepřátelských Bohu. Proto Evropská unie, aniž by si to uvědomovala, nechce o svých židovsko-křesťanských základech ani slyšet.

Kristův druhý příchod

Daniel dále vyložil králi Nebúkadnesarovi závěr jeho snu takto.
  • Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu [= konečné, věčné, kralování Ježíše Krista na nové zemi a nebi, žádné další antropocentrické vlády]. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato [= Kristus při svém druhém příchodu rozdrtí všechny lidské vlády a multikulturalismy]. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane [= první i druhý příchod Ježíše Krista]. (Da 2:44,45a)
Všechna současná i historická antropocentrická království a vlády budou s konečnou platností provždy rozmetány druhým příchodem Ježíše Krista. Přestane existovat možnost stavět další, humanistické, člověka oslavující babylonské věže, které by sjednocovaly bezbožné kultury, nutně namířené proti pravému Bohu.
  • Raduj se, nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo nad vámi. A jeden silný anděl pozvedl balvan, těžký jako mlýnský kámen, vrhl jej do moře [= bezbožné národy] a zvolal: „Tak rázem bude svržen Babylón [= světový systém], to veliké město, a nebude po něm ani památky.…“ (Zj 18:20,21)

Mísení kultur v dnešní Evropě

Mísí se zde převážně vzdálené kultury, přičemž ani ta evropská, post-křesťanská, ani ty africké a asijské neznají biblického Boha zjeveného v Písmu. Z toho, co jsme si již řekli, vyplývá, že by bylo lépe, kdyby každá zůstala osamocena. Mísení těchto kultur jen urychlí a zesílí bolest nevyhnutelného a konečného pádu.
Každý normální, přirozený člověk, má v sobě Bohem vložený smysl pro slitování nad trpícími. Sám jsem byl uprchlíkem s manželkou a s dvěma velmi malými dětmi, s jediným majetkem – batohem plným plenek, bez centu, mobilu, s minimálními informacemi, a v tehdejších USA bez jakékoli státní podpory nebo jazykové výuky. Amerika nám tehdy (1969) hmotně nepomohla. Přijala nás podmíněně na dva roky a dala nám svobodu v rámci zákona, což jsme v ČSSR neměli. I peníze za letenku jsme do posledního centu spláceli. Pomohli ale Američané. Dodnes zadržuji slzy, když si na to vzpomenu.
Dnešní, převážně muslimská migrační tsunami do Evropy je ve všem jiná. Je to masivní, organizovaná, destruující invaze dožadující se pouze „práv“. Je to Boží dopuštění, je to Jeho soud. Při impotenci, přesněji sobectví Evropanů mít děti, a muslimské superporodnosti, je jen otázka několika desetiletí, kam se evropská postkřesťanská kultura z Božího dopuštění propadne. Obecnou paralelu vidíme v Izajášovi 10. Za Asýrii dosaďte současnou, převážně muslimskou invazi a za rouhavý pronárod dnešní postkřesťanskou, humanistickou Evropu:
  • „Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů. Říká: »Což nejsou mí velitelé zároveň králi? Což nedopadlo Kalno jako Karkemíš? Nebo Chamát jako Arpád a Samaří jako Damašek?« Jako sáhla moje ruka po královstvích bůžků - a jejich tesané modly byly nad jeruzalémské i nad samařské -, cožpak s Jeruzalémem a jeho modlářskými stvůrami nenaložím, jako jsem naložil se Samařím a jeho bůžky?“ (Iz 10:5-11)
Bůh však Asyřanům (muslimským nájezdníkům) v poslední den soudu medaile za zásluhy zničení rouhavého pronároda (humanistické, postkřesťanské Evropy) neudělí. Jejich konečné místo Bůh ustanovil v ohnivé lázni, přestože konají Jeho vůli, přestože je používá jako svou sekeru, pilu, metlu a hůl, aby projevil svůj hněv nad pronárody, které se klaní modlám humanismu:
  • Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: „Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené, neboť řekl: »Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí - vždyť se v tom vyznám. Zrušil jsem hranice národů, co nakupily, to jsem vydrancoval a jako býk jsem svrhl vládce z trůnu. Jako hnízdo nalezla má ruka bohatství národů; jako se vybírají opuštěná vejce, tak jsem vybral celou zemi. Nikdo ani křídlem nezamával, nikdo zobák neotevřel a nepípl.« Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká? A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže? Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá, nebo hůl se vynášet, že není dřevo.“ Proto pošle Pán, Hospodin zástupů, na asyrské vypasence úbytě a pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně. (Iz 10:12-16)

Humanistická láska

Všechen běh světa je udržován Boží obecnou milostí a láskou. Kdyby se Bůh ke svému stvoření obrátil zády (deismus), vše by se zhroutilo. Přesto nás nese a udržuje svým mocným slovem (Žd 1:3a), ačkoli si to hříšný člověk nezasluhuje.
  • … on dává svému slunci svítit na zlé [= lidé bez Krista] i dobré [= lidé v Kristu] a déšť posílá na spravedlivé [= ospravedlněné Kristem] i nespravedlivé [= neospravedlněné Kristem]. (Matouš 5:45)
Proto i ti, kteří Boha odmítají, mají často dostatek chleba, ošacení, střechu nad hlavou, zdraví, prožívají všemožná požehnání a potěšení. Bývají nadáni různými talenty, uměleckými sklony a zručností, žijí v pěkném prostředí a netrpí nouzí. Celý tento svět je obraz Boží obecné milosti a lásky. Jen díky ní mohou lidé prožívat příbuzenskou lásku (storgé, στοργή), bratrskou lásku mezi přáteli (filia, φιλια) i erotickou lásku (erós, ερως) mezi manžely. Mohou se těšit z rodiny, dětí, přátelství, umění, vědy, sportu, práce, a často i z toho, že žijí v míru a hojnosti. I ti kdo Bohu odporují, jsou víceméně k sobě navzájem soucitní, zdvořilí, ohleduplní, usměvaví, štědří, nápomocní atd. Nicméně ani jedna stránka obecné milosti a lásky však nezahrnuje Boží odvěkou, bezpodmíněnou, spásnou lásku a milost, kterou Bůh zahrnuje svůj lid, tj. církev.
Člověk stojící mimo Krista chápe lásku v tomto obecném smyslu, tzn. horizontálně, humanisticky, pseudokřesťansky. Neprávem se tedy bezvěrci a humanisté i v dnešní uprchlické krizi odvolávají na křesťanskou lásku a tradice. Jejich dobročinnost je motivována obecnou láskou, svědomím, které každému člověku do srdce vložil Bůh (Ř 2:15). Tento druh lásky je antropocentrický, miluje lidství, ale nemiluje Boha; nemiluje s ohledem na Boží slávu, miluje s ohledem na lidskou slávu, na lidské dobro – my to zvládneme. Pro mnohé dobrovolníky angažované v uprchlické krizi je Boží zájem o duši naprosto bezpředmětný. Jejich humanistická, horizontální láska je soustředěna na smrtelné tělo, nikoli na nesmrtelnou duši. Nicméně tato láska je pro běh světa naprosto nutná, bez ní by lidstvo záhy zaniklo. Jakkoli má původ v Bohu, je dočasná, člověk z ní má užitek jen pro tento vezdejší svět a život.

Boží láska – agapé

Znovuzrozený člověk v Kristu chápe lásku vertikálně, v Božím smyslu. Všeobecně, tedy i v dnešní uprchlické krizi, je jeho pomoc motivována tímto druhem lásky. Jak má milovat znovuzrozený křesťan?
  • … `Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´. (L 10:27)
S druhou částí přikázání se v dnešní postkřesťanské Evropě ohání kdekdo. Jestliže však z tohoto verše vypreparujeme jen toto přikázání, a nad prvním zavřeme oči, potom z nás tato polopravda vytržená z kontextu učiní pseudokřesťany. Z textu nad jakoukoli pochybnost vyplývá, že prvotní láska k Bohu je příčina a druhotná láska k bližnímu je důsledek. Milovat Boha a bližního je jeden, nerozdělitelný, láskyplný balíček. Je jasné, že zde Kristus vymezuje naprosto jinou kvalitu lásky, než tu, kterou lidé projevují ve vzájemné, horizontální pomoci. Opravdová, Bohem vložená láska (agape, αγάπη) k bližnímu je nemyslitelná bez lásky agape k Bohu. Milovat Hospodina je uschopněn jen ten, kdo je znovuzrozen z Ducha; a jen ten je také uschopněn milovat svého bližního opravdovou Boží láskou agape. Láska agape byla poprvé zjevena až příchodem Pána Ježíše Krista a přikázána pouze Božímu lidu.
  • Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali [= vy, kdo jste ve Mně]; jako já jsem miloval vás [= nad kterými jsem se slitoval], i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13:34-35)
Z předcházejících veršů (L 10:27; J 13:34-35) vyplývá, že láska agape má vždy příčinu a účinek. Je vyhrazena pouze Božímu lidu, protože jen ten je Bohem uschopněn milovat Boha a následně bratra nebo sestru v Kristu. Láska agape miluje teocentricky, kvůli Bohu, nikoli antropocentricky, kvůli člověku. Agape upřednostňuje nesmrtelnou duši před smrtelným tělem bližního.

Jak se projevuje křesťanská láska?

Boží člověk miluje láskou agape tak, jak ji vymezil Bůh. Zde jsou dvě zásadní definice.
  • Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. (1J 2:5)
  • V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká. (1J 5:3)
Láska agape koná, je činná, zachovává Boží slovo, Jeho přikázání. Láska agape je poslušnost. I humanistická, horizontální láska je činná, poslouchá však jen svědomí padlého člověka, nikoli přikázání Boha. Poslední přikázání vzkříšeného, oslaveného Pána Ježíše Krista apoštolům, respektive všem v Kristu, těsně před Jeho nanebevstoupením k Otci bylo:
  • Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28:18b-20)
Poslední slova Pána Ježíše Krista na zemi jsou jedna z nejzávažnějších, poněvadž byla Jeho poslední. Křesťan miluje Boha láskou agape, proto je schopen milovat tou nejvyšší láskou agape nejen svého bližního, ale i svého nepřítele. Tato láska není prvotně soustředěná na člověka. Je to láska, která koná Boží vůli – získávejte mi učedníky, proto maximálně oslavuje Boha. Vzkříšený Ježíš třikrát Petrovi připomněl v příčinné souvislosti definici agape, lásky k Bohu a bližnímu:
  • To se již [= Ježíš] potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: “Pas mé ovce!…” (J 21:14-17)

Duše je nesrovnatelně cennější než tělo

Láska agapé primárně živí bližního duchovní stravou, Kristovým tělem a krví, až sekundárně jej živí fyzickou stravou; pakliže nejde o kritickou, nutnou, naléhavou pomoc. Duchovní strava, trávení Božího slova, následování Krista, je nesrovnatelně důležitější než trávení jídla v žaludku. Duchovní strava udržuje věčný život, fyzická jen ten vezdejší.
  • I umřel ten chudák [= který žil na hranici vyhladovění] a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč [= který měl všeho dostatek] a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. (L 16:22-25)
Přirozený člověk svými pěti smysly „ohmatává“ jen tento pozemský svět. Proto je dobré bydlo, zdraví, uznání, zábava a břicho často smysl jeho bytí.
  • … jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. (Fp 3:19)
Následující verš stvrzuje tento princip:
  • Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět [= všechnu moc, oblibu a majetek světa], ale svůj život [= propojení s Kristem] ztratí? (Mt 16:26a)
Ani zrak není nejdražší. Je lepší vejít do Božího království jednooký, než být uvržen do ohnivého pekla (Mt 18:9). Je lepší vejít do věčného života zmrzačený nebo chromý, než být s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně (Mt 18:8). Prostě je lepší doplazit se do nebe po břiše než vjet cadillacem do ohnivého jezera. Křesťanská láska agape se tedy především obrací na chorou duši bližního, ať je to soused odnaproti nebo migrant, aby jí ukázala na Krista a Kristem ji pásla.

Kdo jsou Boží nepřátelé a přátelé?

Všichni v Adamovi, bez výjimky, ti, kdo neznají Krista, jsou Boží nepřátelé.
  • Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Ř 5:10)
Boží vyvolený lid byl vykoupen Ježíšem Kristem ještě v nepřátelském stavu. Přesto je Kristus po vykoupení již nazývá přáteli.
  • Už vás nenazývám služebníky [= otroky satana], protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15:15)
Všichni, kdo neznají Krista a nenávidí Ho, musí nutně také nenávidět církev, tj. všechny vyvolené v Kristu.
  • Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa [= jste ze Mne], ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15:19)
Všichni ze světa jsou tedy nepřátelé jak Krista, tak Božího lidu. Přesto každý křesťan v Kristu miluje hříšníky ze světa láskou agapé. To je ta činná láska, která Kristu získává z vyvolených nepřátel přátele pro Jeho slávu (Mt 28:18b-20).

Boží lid miluje své nepřátele

  • Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5:44)
Nyní je jasné, že podle Písma nejsou křesťanovi nepřátelé ti, kdo jej zbili, něco zlého o něm řekli, něco mu ukradli nebo mu jakkoli, i tím nejhrubším způsobem ublížili. Křesťanův nepřítel je ten, kdo není jeho sourozenec, bratr nebo sestra v Kristu; ačkoli může být jeho pokrevní příbuzný.
  • Myslíte, že jsem přišel [= Já, Ježíš Kristus] dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni. (Lukáš 12:51-53)
Bůh znovu a znovu způsobuje rozdělení. Nepřeje si jednotnou, antropocentrickou, Jemu nepřátelskou kulturu ani v rodině. Boží vůle je, aby Jeho lid pásl Jeho vyvolené ve všech rozdrobených lidských kulturách, a tak je sjednocoval v jeden lid v Kristu, v jednu Kristovu „kulturu“ Božího království, která není z tohoto světa. Jednoduše řečeno Bůh přirozené lidi v Adamovi rozdrobuje do mnoha kultur a podkultur, znovuzrozené v Kristu sjednocuje do jedné Kristovy církve.
Láska agapé miluje všechny nepřátele, kteří neznají Krista, ať jsou to pokrevní příbuzní, známí, cizinci nebo migranti. Přeje si, aby poznali Krista. Ježíš prosil láskou agapé Otce, aby odpustil Jeho vrahům.
  • Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23:34a)
Křesťan často nemiluje horizontální láskou. Má odpor k lidem, jako byli Herodes, Hitler, Stalin, Mao, zločinci, dnešní teroristé atd.; nebo je rozhněvaný na nevěřícího, který mu duševně, tělesně nebo hmotně ublížil. Přesto, protože neví, kdo patří k Božímu zaslíbenému lidu, miluje každého láskou agapéOtče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí. V tomto světle začínají dávat smysl i ty verše z Ježíšova kázání na hoře, kterým se nevěřící vysmívají a věřící často neví, jak jim rozumět.
  • Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým [= s nespaseným, přirozeným člověkem, který není v Kristu] nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5:38-42)
Vidíme, že Mojžíšovo Desatero nebylo a není nejvyšším mravním zákonem. Křesťan se přece řídí mnohem, mnohem vyšším zákonem Ježíše Krista, a vším, čím vyučil své učedníky. Kdybychom přikázání z kázání na hoře interpretovali z hlediska horizontální, humanistické lásky, antropocentricky, s ohledem na padlého, nenasytného člověka, kterému není nikdy dost, potom bychom byli velmi brzy na mizině, jestliže bychom vůbec takové rozdání se do roztrhání těla přežili. Tyto a jim podobné verše musíme nutně interpretovat z hlediska lásky agapé, se zřetelem na Boží slávu. Když nám někdo znásilní jednu dceru, Ježíš Kristus přece nechce, abychom mu z humanistické lásky přivedeme ještě druhou. Kristus po nás chce, když nás někdo uráží kvůli Němu, abychom kvůli Němu snášeli další a další duchovní rány, aniž bychom je vraceli. Jistě nechce, abychom nechali z humanistické lásky k vrahovi pobít svou rodinu. Svoji rodinu nám Bůh přikazuje milovat. Jestliže nás ale někdo soudí kvůli Kristu, nechme se ještě více obvinit. Není přece nic radostnějšího, než být ve všem „vinen“ vírou v našeho Spasitele. Jestliže nás někdo k něčemu nutí, opět kvůli a jenom kvůli Kristu, nechme si to líbit. Ale kvůli prospěchu vypočítavého, hamižného a zlého člověka se nenecháme nikdy a nikým zneužívat. Neúnavně, kvůli Kristu, pochodujme třeba tisíc mil se svými nepřáteli, kteří Ho nenávidí, jen aby Jej v nás uviděli. Když se nám vysmívají kvůli Kristu, ať se vysmívají, radujme se, že i pohané vidí kdo je náš Král. Rozdávejme Krista i těm, které „nemusíme“, kteří se proti nám hrubě provinili, od nichž bychom se nejraději odvrátili, které v bratrském slova smyslu ani nemilujeme. Pro Krista si od našich nepřátel, kteří nenávidí Krista, nechejme líbit mnoho duchovních urážek, nikoli fyzických. Kolik mého výsměchu trpělivě snášeli ti, kteří mi svědčili o Kristu! Víme přece, že někteří z našich nepřátel, kteří neznají Krista, kteří od věků patří k vyvolenému Božímu lidu, prohlédnou. Bůh jim stvoří oči, které Krista uvidí, dá jim víru. Buďme při tom. Křesťanova láska agapé k Bohu a bližnímu se projevuje zejména tím, že pase Boží ovečky, že nabízí chléb a plod vinné révy, že nabízí Ježíše Krista svým nepřátelům, kteří Ho neznají, ať jsou to blízcí rodinní příslušníci, soused nebo jakýkoli cizí migrant.
zdroj: Zápas o duši