Jak Jana Husa vnímá katolická církev

Historici zkoumající Husa říkají: Budete překvapeni

Po pěti letech studia děl mistra Jana Husa vydají ještě letos historici, teologové a filozofové dokument, o němž už nyní tvrdí, že pro laiky i odborníky přinese překvapující poznatky. Podle prvního dílu této studie dovedly obavy z blížícího se konce světa Jana Husa k postojům a činům, za něž byl v roce 1415 upálen. "Ukazuje se, že Jan Hus očekával konec světa, a z toho vyplynulo i jeho jednání," řekl kněz František J. Holeček, sekretář ekumenické komise, která vznikla na popud papeže Jana Pavla II. Papež chystá ještě do konce tisíciletí omluvu za upalování, do níž má být zahrnut i mistr Jan Hus. Katolická církev se zároveň omluví za křižácké výpravy do Čech v době husitství. Nekatolické křesťanské církve dosavadní výsledky bádání i chystané omluvy papeže vítají. Přesto upozorňují, že projevy lítosti nad Husovým skonem měly přijít mnohem dříve. Na Jana Husa a jeho spolupracovníky silně zapůsobilo zejména spálení spisů anglického církevního reformátora Johna Viklefa v létě roku 1410. Tento čin podle Holečka považovali za znamení blížícího se skonání věků a očekávali zásah Antikrista. "Jan Hus v té době definitivně opouští roli biskupů v církvi jako nástupců apoštolů. Vyděluje se tak z tradiční římskokatolické nauky a směřuje k reformačnímu vývoji," vysvětlil Holeček, který se osobností Husa zabývá sedmadvacet let. Vedle vyjádření lítosti nad upálením Jana Husa však nelze podle mínění Holečka uvažovat o jeho dogmatické rehabilitaci. "Vyslovovat soudy o mysliteli 15. století není jednoduché. Když čteme jeho spisy, nejsme si někdy jisti, co tím vlastně míní," poznamenal Holeček k otázce, zda byl Hus kacíř či nikoli. O tom, že katolická církev vyjádří lítost nad Husovou smrtí, je přesvědčen také mluvčí České biskupské konference Daniel Herman. Jan Hus by podle něho měl přestat být kamenem rozdělení, ale měl by být inspiračním zdrojem. "Úkolem komise je demytizovat osobnost mistra Jana Husa. Měl by v našich dějinách dostat místo, které mu náleží, očištětné od mytologizovaných, sociálních a nacionálních nánosů. Má to souvislost s rokem 2000 a se snahou katolické církve vyrovnat se se svou minulostí, především s minulostí tohoto druhého tisíciletí," dodal Herman. Dosavadní práci komise hodnotí jak katolíci, tak zástupci dalších církví velmi dobře. "Myslím, že její členové odvádějí velmi poctivou práci. Jejím výsledkem musí být objektivní posouzení a prozkoumání celého díla, jaké bude defintivní stanovsko nedovedu odhadnout," řekl předseda Ekumenické rady církví a evangelický církevní synod Pavel Smetana. Zároveň upozornil, že pro evangelíky nebyla Husova osobnost nikdy problém. "Byl to velký reformátor, který začal refromační dílo uprostřed českých zemí. Vznik komise jsme ale přivítali, je třeba, aby se prokázalo, že Hus je skutečně velkým svědkem pro všechny křesťany v této zemi. Omluva měla přijít už dávno. Hus je jedním z tisíců, kteří zemřeli na hranicích," dodal Smetana. První závěr komise o Husově očekávání konce světa však Smetana nepovažuje za tak veliké převapení. "Konec světa se v té době očekával všeobecně. Karel IV., jak ukázaly poslední výzkumy, také předpokládal příchod Kristova království a zjevit se mělo právě v Praze. Mistr Jan nebyl výjimkou, pro něho mnozí tehdejší představitelé katolíků byli mravně zkažení, a to bylo výmluvným znamením, že nastává konec věků," poznamenal Smetana.
JOHANNA GROHOVÁ
zde odkaz na článek

Paulánský řeholník, P. PhDr. ThLic. František J. Holeček, O.M. (1954) vystudoval obor archivnictví-historie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (1973-78) a filozofii a teologii se specializací na eklesiologii na Papežské Lateránské univerzitě v Římě (1982-1988), kde působil jako asistent katedry církevních dějin. Roku 1992 obnovil po 208 létech od josefínských rušení klášterů řádovou komunitu na Vranově u Brna. V letech 1993-2000 působil jako vědecký sekretář práci Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci, v jejímž rámci spolupořádal mezinárodního sympozium „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi“ v Bayreuthu (22.-26. 9. 1993) a řídil mezinárodní sympozium o M. Janu Husovi na Papežské Lateránské univerzitě v Římě (15.-18.12. 1999). Akademie věd České republiky ocenila tuto práci udělením pamětní medaile Jana Patočky (11.4. 2000). V letech 1993-97 vyučoval církevní dějiny na Biskupském gymnáziu v Brně, v letech 1995-98 přednášel religionistiku na katedře filozofie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, od roku 1997 přednášel jako externista Historického ústavu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (dvousemestrální výběrové přednášky: Sacco di Roma 1527, Pád svatého města - pád "Babylonu"; Soukolí revolučního Teroru 1792-1794; Fra Girolamo Savonarola, O.P. - Kulturní, náboženský a politický život Florencie v 15. století; Pád Neapolské republiky 1799; Proces Ludvíka XVI.). Od roku 1997 působí jako odborný asistent na katedře církevních dějin a křesťanského umění Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a řídí Centrum pro církevní dějiny České biskupské konference ve Vranově u Brna (2000). V současnosti pracuje v historickém týmu Projektu Austerlitz 2005.

Hus - chybující zastánce pravdy a lásky
Katolický týdeník 28/2004

---

Rozhovor s P. Františkem J. Holečkem OM
Když se řekne Jan Hus, většině křesťanů se vybaví kněz, kazatel v Betlémské kapli, upálení v Kostnici. Málokdo však ví, že Hus svým učením v podstatě navazoval na předchozí generaci českých reformátorů církve. V jeho pojetí však toto učení nabylo revolučního charakteru a složitá společenská situace následně umožnila, aby sociální krize explodovala.

Jaká byla vlastně doba, do které vstupujeme při hledání tváře Mistra Jana Husa?
Pro středověkého křesťana nemohlo být nic strašlivějšího než porušení základních, jasných a přesných orientačních souřadnic jeho civilního i náboženského života. Středověké kroniky jsou plné zlověstných mimořádných jevů (krvavý déšť, padající žáby a podobně). Ty středověkého křesťana velmi znepokojí jako znamení, že se blíží nějaká hrozná eschatologická katastrofa, která uvrhne celou společnost do zkázy. A když k tomu ještě vypukne těžký konflikt na úrovni špiček pyramidy církevní hierarchie a vládní moci, je vědomí těchto lidí otřeseno. Západní společnost už navíc prošla celou sérií těchto otřesů, a to od sklonku jedenáctého století až po děsivou pandemii dýmějového moru. Obrovská vlna této nemoci v polovině čtrnáctého století prakticky vylidnila nejbohatší a nejslavnější obchodní města západní Evropy. To všechno vede člověka konce 14. století k přesvědčení, že nastala „novisima tempora“, poslední věk (tento pojem užívá i Hus) - blížící se zápas s Antikristem před druhým příchodem Páně.

Křesťané proto začínají hledat ve svém středu rozkladné živly, které skrytě a zákeřně podrývají církev a společnost přemírou svých hříchů. Ty, kteří přivolávají Boží hněv a trest, je třeba v očích křesťanů za každou cenu odstranit.

Dá se tedy říci, že to bylo vypjaté kazatelství té doby, které v sobě neslo náboj možného revolučního výbuchu?
Je až šokujícím zjištěním, že tento typ kritického kazatelství se nevyskytuje v méně rozvinutých společnostech, ale je typický pro nejvyspělejší obce Západu. Právě tam, kde bylo nasazeno největší úsilí o dokonalost, vypuknou velké krize.

Vypjaté eschatologické kazatelství bylo charakteristické pro žebravé řády uvnitř měst. Tyto řády byly většinou velkými soupeři diecézních kněží. Šlo tedy o obecný problém. Teprve Tridentský koncil začal klérus výrazněji regulovat: jak z hlediska kvality, formace, přezkušování kandidátů, tak především z hlediska kazatelství.

Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi první a druhou generací českých reformátorů?
Jádro modelu obnovy se v českém prostředí ve svých hlavních složkách zformovalo už do sklonku osmdesátých let čtrnáctého století. Dělo se tak i díky Matěji z Janova, který kromě podpory častého svatého přijímání laiků vyslovil i názor, že Antikrist nepřijde odjinud než ze samotného středu křesťanů a takovýmito antikristy jsou především ti, kdo se svým životem staví proti Kristovu zákonu.

Druhá reformní generace, včetně Husa, na tento základ navázala přijetím podnětů anglického teologa Viklefa, od nějž převzala teorii predestinace (předurčení ke spáse) i ideu apoštolsky chudé církve. Tato generace dotvořila vlastní ucelený program reformy a získala pro něj přední muže české stavovské obce i králova dvora.

Jan Hus se zprvu těšil králově přízni, ale později mezi nimi došlo kvůli prodeji odpustků k roztržce...
V Husově díle opravdu chybí kritické výtky vůči selháním Václava IV. Například o násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se dokonce Hus přezíravě vyjádřil, že nechápe, proč by pro smrt jednoho „popa“ měly být interdiktem zastaveny bohoslužby v celé zemi. To mu ještě protivníci neopomenuli vytknout po letech v Kostnici. Václavův vztah k Husovi byl ovšem kontroverzní, Mistr neměl záštitu v dostatečně silném panovníkovi a sám nebyl dobrým politickým stratégem. Václav zase velmi těžce nesl sílící obviňování českých mistrů z kacířství, stejně jako Husovu neústupnost v následné bouři odporu proti prodeji odpustků. Ještě v roce 1413 chtěl král dosáhnout smíru na českobrodské generální synodě kléru, ale poté, co Mistr Jan tuto možnost počátkem června rázně odmítl, ztratil definitivně jeho podporu.

Byl Hus teolog, či spíše kazatel? Nakolik svá slova pronášel s rozmyslem, a nakolik byl ve víru doby?
Pro Husa je charakteristické, že musel teologicky pracovat pod obrovským tlakem jak ze strany svých odpůrců, tak ze strany stoupenců. Betlémská kaple byla halovým prostorem pro velký počet lidí, tedy prvořadě pro slyšení slova. A mnoho klíčových kroků, které pak přispěly k jeho odsouzení, učinil Hus pod tlakem publika, na které živě reagoval. Je to situace, kdy se mezi kazatelem a posluchačem vytvoří citový vztah, z něhož není možné ustoupit. Kazatel pociťuje duchovní zodpovědnost za ty, které získal na svou stranu.

Při obtížném pokusu charakterizovat Husa jednou větou bych řekl, že pro něj je klíčová živá víra formovaná láskou k Bohu, ke Kristu a k církvi. Ve své poslední Řeči o míru, kterou si přivezl do Kostnice, ale už mu nebylo dáno ji pronést, je jeho hlavní starostí, co dělat pro to, aby lidé začali opět žít intenzivním náboženským životem.

Pro Jana Husa stojí vlastní institucionální struktura církve až na druhém místě. To, co ji musí dotvořit, je zažitá láska. Hus je jedním z lidí, kteří trpí rozkolem, ale také zanedbáním hlásání Božího slova. Kněz, který nekáže, je pro něho pes, který neštěká. Hus se však dopouští jistě chyby, nebere-li ohled na kanonickou misi a nerespektuje arcibiskupův zákaz kázání, motivovaný potřebou zabránit dalším rozbrojům.

Husovi je ale hlavně vyčítáno, že přebíral některé názory od anglického reformátora Johna Viklefa, zejména jeho predestinační teorii...
Hus rozhodně není radikální stoupenec předurčenosti ke spáse jako Viklef. Na mnoha místech zastává jen takovou předurčenost, jež nijak nepopírá lidskou svobodu.

S jakými představami jel vůbec Hus na Kostnický koncil?
Do Kostnice odjíždí se smíšenými pocity úzkosti i naděje. Na jedné straně si nečiní iluze o charakteru koncilu, který má ve skrytu duše za antikristovský; na druhé straně vkládá velkou naději do veřejného slyšení, v němž chce obhájit svou vizi. Po velkém vnitřním zápase nakonec odmítne odvolat své učení a přijímá martyrium.

Na koncilu šlo vlastně oběma stranám o stejnou věc, o obnovu církve, a přitom obě už neočekávaly řešení od papežské moci...
Prioritní otázkou koncilu bylo ukončení papežského rozkolu a obnovení církevní jednoty. Tento úkol dokázal na politické úrovni dovést k cíli římský král Zikmund Lucemburský. Konciliaristé současně podrobili instituci papežství stálé kontrole koncilu dvěma zásadními dekrety Haec Sancta a Frequens. Husova představa reformy církve mířila přes jisté shody s konciliaristy ke zcela jiným výhledům - k výrazně duchovní církvi. Podceňoval nutnost a význam obnovy církevních institucí. Koncil poskytl Husovi plná tři veřejná slyšení – pro zajímavost je třeba uvést, že sesazenému papeži Janu XXIII. se nedostalo ani jednoho.

V jistém slova smyslu lze říci, že koncilním prelátům došla s Husem trpělivost. Nemohli totiž věnovat tak velký prostor diskusi o otázkách, jež pro ně byly v oné chvíli odtažité. Koncilní Otcové vzali za svůj náhled, že Husovo učení má škodlivý vliv na lid, stát i zachování společenského řádu.

Mistr Jan odmítal jakoukoli legitimní autoritu mimo té, jež svůj obsah bezprostředně odvozuje z pravdy, a která navíc předpokládá mravní obrat (stav milosti a absenci smrtelného hříchu). Církev by tedy měla spočívat výlučně na pravdě, její autoritě a mravně čistém životě. Toto pojetí církve pak přenášel i na ostatní lidské autoritativní struktury, například na stát.

Čím byl tedy Hus pro koncilní Otce nejvíc nepřijatelný?
Koncil bezesporu potřeboval i svůj věroučný odsudek (causa fidei), aby zdůvodnil svou oprávněnost. Vzhledem k tlaku britských prelátů na odsouzení Viklefa bylo nasnadě, že se Hus ocitne ve velmi obtížné situaci. Mistr Jan se bezesporu dostával do tíživého postavení i kvůli neúnavné aktivitě svých protivníků, kterým na jeho odsouzení záleželo. Především mu však přitížila celá řada dřívějších dostatečně neuvážených kroků.

Přesně myslící právníky též pobuřovalo, že si kánony církevního práva posluhoval velmi volně s odvoláním na jedinou a nejvyšší normu Božího zákona. Navíc tato právní ustanovení vykládal na základě morálky, nikoli práva. Tato jeho jakási „teologie práva“ však nemohla řeč zákona a jeho obecnou závaznost nahradit.

Nakolik je dnes legitimní hovořit o Husovi jako o heretikovi?
Některé z jeho tezí zjevně překročily hranice pravověrnosti a jeho představa církve postrádala dostatečně realistický ohled k její institucionální struktuře a funkci. Neopomínejme rovněž, že už od Jana XXII. byla sama neposlušnost vůči papežské autoritě nahlížena jako heretická. Bylo by však bezesporu chybou nahlížet na Husa jen jako na rozvratníka.

Spíše bychom tomuto prvnímu vzepětí českého ducha mezinárodního dosahu měli dát přesné místo v tradici našeho teologického myšlení.

zde odkaz na článek