Odpověď na názor komentáře Rút

Co je církev, názor blogerky Rút(její komentář je bílý text)

28.10. 1:50

 komentář u článku eucharistie kapitola 3 biblicky pohled

Já děkuji za odpověď. Zatím odepisuji jen několika vyjádřeními, jak já chápu církev. Nemám zatím moc času na odpověď, i když bych toho měla hodně co říci.
Dostávám se velmi pozdě k odpovědi. tak snad příště. s pozdravem Rút

Moje odpovědi najdete vždy modře = autor tohoto blogu Kdohledanalezne
Počátky církve
Kořen církve nelze hledat jinde než ve společenství apoštolů a učedníků kolem Ježíše. Už samotné řecké označení – ekklesia (z toho pocházející lat. ecclesia, it. chiesa, fr. église) – znamená svolání, shromáždění. Ve Starém zákoně označuje shromáždění Izraele, které se sešlo před Bohem. V této tradici pokračovali první křesťané, když se scházeli k četbě z Božího slova a k „lámání chleba“ (což je starokřesťanský výraz pro eucharistii) podle Ježíšova přání při poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato společenství odlišili od židovských shromáždění, přidávali ekklesia kýriaké (shromáždění Páně), a tak specifikovali, že centrem jejich setkání je Pán – Ježíš Kristus. Z přízviska kýriaké pocházejí něm. Kirche, angl. Church a také i české církev. 

ἦσαν δὲ προσκαρτεροῦντες τῇ διδαχῇ τῶν ἀποστόλων καὶ τῇ κοινωνίᾳ καὶ τῇ κλάσει τοῦ ἄρτου καὶ ταῖς προσευχαῖς. Skutky 2,42  řecký originál

"Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se."  Sk 2,42

Ať se snažím, seč se snažím v originálním textu pro lámání chleba nevidím výraz "Euhcaristie" řecky se píše ευχαριστία

Ve Skutcích 20,7, kde se píše o lámání chleba výraz Eucharistie není, proto Eucharistie z originálních textů neznamená lámání chleba "První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci."


Církev jako společenství křesťanů nevznikla jako lidské přání vytvořit nějako instituci, ale svůj původ staví výhradně na Kristu. Pochopení jeho osoby a jeho poslání je klíčem k pochopení podstaty a poslání církve. Ježíš zcela záměrně vytváří společenství dvanácti apoštolů, které je jádrem mnohem širší skupiny učedníků a těch, kteří Ježíše provázeli. Těchto „Dvanáct“ se mělo stát základními kameny společenství, které shromáždí lidi ze všech národů (srv. Mt 28, 19-20). Ale původ církve má ještě druhý zdroj – je jí Ježíšova oběť na kříži za spásu světa. Ježíšova poslušnost Otci a láska k člověku až k sebeobětování vyvrcholily událostí kříže. „Až budu ze země povýšen, potáhnu všechny lidi k sobě“ (Jan 12, 32) – těmito slovy Ježíš předpovídá nejen okolnosti své smrti, ale i důsledek ukřižování: Kristovo ukřižování není zánik, ale vylití milosti, která člověku přináší vysvobození od hříchů a posilu pro uskutečnění požadavku lásky k Bohu a k člověku. Společenství apoštolů si je dobře vědomo, že právě jemu Ježíš svěřil pokračování svého úkolu a péči o všechny, kdo uvěří v něj uvěří.
Ježíš poslal i jiných 70 (Lukáš 10,1) a při vylití Ducha svatého tam bylo s 12 apoštoly dalších asi 108 lidí (Skutky 1,15) prvotní církev. Církev je postavená jak správně říkáš na jediném Bohu Ježíši Kristu, On je tou skálou i hlavou Jeho církve, s tím souhlasím.
 
Z Ježíšova poslání apoštolů „Jděte ke všem národům…Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 19-20) vysvítá univerzálnost misií: poslání se tedy netýká pouze Dvanácti, ale i jejich pokračovatelů.

S tímto nemohu zcela souhlasit, protože Písmo praví, že nás všechny Ježíš vysílá ke všem národům uzdravovat nemocné, vyhánět démony a to bez vyjímky: "A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ Marek 16,15-18

 Tak také bylo v prvotní církvi pochopeno. Apoštolové si po Mistrově příkladu vybírají své nástupce a „vkládají na ně ruce“ (srv. 2Tim 1,6). Písemná svědectví z prvních křesťanských staletí dále popisují předávání „apoštolské moci“ vkládáním rukou na své nástupce. Tento obřad bychom dnes označili jako biskupské svěcení. „Episkopoi“ – biskupové, čili „ti kdo dohlížejí a jsou představenými“ jsou pokračováním apoštolského sboru a vykonávají úkol kázání evangelia po celém světě. Biskup spolu s křesťany na určitém území tvoří místní církev. O tom svědčí i list sv. Ignáce, biskupa z Antiochie, který píše kolem roku 107 křesťanům do Efezu: „Sluší se, abyste byli jednoho smýšlení s biskupe, jak to i děláte. Vždyť vaše slovutné kněžstvo, hodné Boha, žije s biskupem v takové harmonii jako struny na kytaře. Vaše jednomyslnost láskyplný soulad opěvuje Krista. Jestliže já jsem se v krátké době spřátelil s vaším biskupem, tím spíše blahořečím vám, kteří jste s nim spojeni jako církev s Ježíšem Kristem a jako Ježíš Kristus s Otcem, aby vše bylo v harmonické jednotě. Nikdo se nedej na bludnou cestu! Kdo se nedrží oltáře, připravuje se o Boží chléb. Má-li totiž takovou moc modlitba jednoho či dvou lidí, čím spíše modlitba biskupa s celou křesťanskou obcí!“

Pokud máš pravdu, tak by biskupové neměli neposlouchat Boží Slovo a to co řekl apoštol Pavel, který předával své následovnictví dál, přesto dělají pravý opak, proč?

"Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný.Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu.Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."1.Timoteova 3,1-13
 

Anonymní 28. října 2012 1:52

Co je církev
Počátek Ježíšova veřejného působení provází hlásání o příchodu Božího království. „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. ´Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu´." (Mk 1,14-15). Když se ho později Židé ptali, kdy Boží království přijde, odpovídá: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat, ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!" (srv. Lk 17,20-21). Můžeme tedy v duchu evangelijní zprávy mluvit o Božím království jako o společenství lidí, kteří přijali za své principy Božího zjevení, vyjádřené přikázáním lásky k Bohu a k člověku.
Jde hlavně o to být a žít jako Ježíš, to je pravý následovník Ježíše a člen Jeho církve, to je to Boží království, když činíme co činil On "Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on" 1 Jan 2,3-6
Jan 14,12 "Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci."


Církev jako Boží království je samozřejmě na jedné straně společenstvím povolaných samotným Bohem, na druhé straně ovšem zůstává společenstvím hříšných a chybujících lidí. Tento paradox je samozřejmě pro člověka stojícího vně církve dosti obtížně pochopitelný.
Tady s Tebou nemohu souhlasit, protože Písmo praví o těch, co patří do Ježíšové církve, že nejsou hříšníci a to tajemnství Jeho církve, jsou to lidé spravedliví, kteří s hříchem bojují, ale nejsou to hříšníci, protože Jeho milsotí jsou očištěni, Písmo to praví skze apoštola Jana, toho učedníka, kterého Ježíš nejvíce miloval: "
• "Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona. A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal. Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý. Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali".1 Jan 3,1-11

Církev jako „Putující lid Boží“
Označení církve jako „putující Boží lid“ má svůj předobraz v izraelském národě Starého zákona. Bůh povolal člověka ke spáse ne jako jedince, ale jako národ a to tím, že s ním uzavřel smlouvu. Smlouva s Abrahámem, Izákem a Jakubem, a nakonec i smlouva s Mojžíšem na Sinaji byla dovršena a uzavřena v Kristu, když zemřel za naše hříchy.
Tento Boží lid má výrazné rysy, které ho oddělují od všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních se skupení. Jako Boží lid nepatří žádnému národu, členem se člověk nestává tělesným zplozením, ale křtem, hlavou a vůdcem lidu je Ježíš Kristus a zákonem je přikázání lásky. Posláním Božího lidu je být pro celé lidstvo zárodkem jednoty, naděje a spásy, cílem je uskutečnění Božího království.

Sohlasím s tím, že jedinou hlavou a skálou své církve je Ježíě, nepleťme si však Ježíše s náboženstvím a členstvím k církvi, Důležité je členství v Ježíši, které je přietím Jeho daru Spásy, očištění svých hříchů Jeho krví a učinění Ježíše svým Pánem a žít jako žil On.

"Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek."  Jan 14,23
"Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on." 1Jan 2,3-6
 

Církev jako „Tělo Kristovo“
V listech sv. apoštola Pavla najdeme pojetí církve jako „Kristova mystického těla“ (1Kor 12,12-13 a Řím 12,4-5). Přirovnání církve ke Kristovu tělu osvětluje úzký vztah mezi církví a Kristem. I Ježíš mluví o těsném spojení mezi ním a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). 
Zůstat v Ježíši, On je ta církev, my jsme nevěsta...
 Ještě hlouběji je tato jednota zvýrazněna při eucharistii: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,36) a v té samé kapitole řekl Ježíš na své prohlášení o těle toto: "Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život" Jan 6,63. Tělo nic neznamená, Slova která k nám mluvil je Duch a život....

Jednota Kristova těla neznamená ovšem uniformitu, ale předpokládá rozmanitost, vždyť i tělo není tvořené z identických orgánů, ale jejich různost vytváří harmonickou jednotu. Tak jsou i v církvi různé specifické dary, různé služby a úkoly, které se projevují v různých povoláních, spiritualitách a posláních. Kritériem jejich pravosti je jednotící princip – Kristus jako hlava církve.
Církev – chrám Ducha svatého

Chrám Ducha svatého není církev je to naše tělo!!! "Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha" 1 Korintským 6,19-20

Pozor na to proohlášení, církev není chrám Ducha svatého!!! 
Třetí charakteristické označení církve je „chrám Ducha svatého“. Dar Božího ducha, který apoštolové obdrželi o Letnicích po Ježíšově zmrtvýchvstání je jednotící prvek věřících, kteří na apoštolském základě a s Kristem jako nárožním kamenem vytvářejí „duchovní příbytek Boží (srv. Ef 2,18-22). 
Stále se jedná o naše těla, ne o církev samotnou, jedná se o jednotlivé Boží děti, které patří do Boží rodiny "Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Ejezským 2,16-22 A znova je zdůrazněno, že Ježíš je tou církví, když jsme v Něm, budujeme sebe i druhé.
 

Boží Duch, který je počátkem každé spásonosné činnosti, sjednocuje prostřednictvím křtu, uzdravuje a posvěcuje svátostmi, posiluje v ctnostech a dává rozmanité dary (charizmata), které uschopňují k přijetí různých úkolů užitečných pro rozvoj Kristova těla.


To co má každý věřící dělat přikázal Ježíš v Markovi 16,15-18 "A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ 
 
Charakteristické známky církve
Už v nejstarších „Vyznáních víry“ (krátké shrnutí víry) jako je Apoštolské nebo Niceo-cařihradské najdeme formulaci „věřím v jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou církev“. Tyto čtyři „známky“ označují podstatné rysy církve, tak jak jí je Ježíš svěřil.




Anonymní28. října 2012 1:53
Věřím v jednu…
Jednota církve má svůj původ v jednotě Trojice osob Boha Otce a syna v Duchu svatém, je dílem jednoho zakladatele Ježíše Krista a prostoupena jedním Duchem. Ačkoli je jedna, přece se ukazuje veliká rozmanitost Božích darů, a to už tím že shromažďuje různé národy a kultury. Od prvních dob existovala společenství místních církví a vlastní liturgií a vlastní tradicí. Tato rozmanitost není na škodu jednotě, pokud věřící zůstávají mezi sebou spojeni „pouty pokoje“ (srv. Ef 4,3). Základním a nejdůležitějším poutem zůstává láska, vedle ní existují viditelná pouta jednoty: vyznání jedné víry přejaté od apoštolů, společné slavení bohoslužby a svátostí, apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství.
Protože se lidská slabost a hřích nevyhýbají ani společenství křesťanů, už od začátku vznikaly určité roztržky. V pozdějších staletí však dochází k větším sporům, které vedou, ne bez chyb na obou stranách, nakonec k odloučení jiných církví od katolické církve a k rozdělení mezi křesťany. I když je toto rozdělení bolestivě neseno, katolická církev vidí i v ostatních křesťanských společenstvích místo působení Božího ducha a přistupuje k nim s bratrskou úctou a láskou.

Do 4 století Ježíšovi následovnícik byli sektáři, až Konstantin uzákonil jejich společentví a vyznání jako státní náboženství, křesťané přestali být pronásleovaní a vzikla římskokatlocká církev, tu však nezaložil Ježíš, ale Konstantin Veliký ..... do té doby to byla sekta zvaná "kristovci"

Proto se dnes klade velký důraz na ekumenické úsilí, které touží po naplnění Kristovy velekněžské modlitby: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21).

Tato modlitba nejedná o jednotě s každým náboženstvím, nebo-li ekumeně, ale o jednotě v Ježíši, tak jak byl Ježíš v jedontě s Otcem, tak my máme být v jednotě s Ježíšem, aby svět poznal, že Ježíš byl poslán Otcem Bohem.
Ježíš přece říká a tím popírá ekumenu (jednoty nábožentví): "Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat,budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.Matouš" 10,16-18
"Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět;" Matouš 24,9-10


• "Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“Lukáš 12,51-53
 Jak může sjednocovat, když přišel přinést v Jeho jménu rozdělení?
 Snaha o sjednocení se musí opírat o několik podstatných bodů: stálé obnovování církve ve věrnosti svému poslání, obrácení srdce k životu podle evangelia, společná modlitba, vzájemné bratrské poznávání, ekumenická výchova věřících a kněží, dialog mezi teology různých církví, spolupráce křesťanů ve službě jiným lidem.

Ježíš nepřišel všechny sjednotit, ale trvá na jediné cestě skrze Něho, a to je to rozdělení, nelze si najít jinou cestu k Bohu, pokud nepřijmene Ježíše do svého života jako svého jedinného Páan nedostaneme se na tu cestu, jenž je Ježíš sám. Neexistuje žádná cesta k Bohu, ale existuje cesta od Boha k nám, a záleží zda ji přijmeme jako dar bepodmínečné lásky, nebo zda si chceme Jeho lásku zalsoužit svými skutky, a proto si jdeme svoji cestou.... nikam však nedojdeme, jen do věčného zatracení.
…svatou…
Tato známka církve je jednou z obtížněji pochopitelných. Pokud je církev opravdu „svatá“, jak se mohla v dějinách dopustit tolika omylů a chyb? Svatost má však dvojí význam: prvním je morální bezúhonnost (bezhříšnost), druhý význam je ve smyslu „vydělená pro Boha“. Svatost církve neznamená ani tak bezhříšnost, jako spíše „zvláštní prostor Božího působení“. Církev ustanovil Kristus a svěřil jí úkol posvěcování členů tím, že jí poskytl moc svátostí. Protože členové církve jsou jen hříšní lidé, je dokonalá morální svatost teprve předmětem snažení.


Lidé v církvi musí být svatí, jako je svatý On, protože je-li církve Ježíš, tak On je svatý a jme-li v Něm jsme také svatí. V Ježíši nejsme hříšníky, ale Boží děti: 
"Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve." Římanům 11,6
"Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý.‘ " 1Petr 1,13-16 


"Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. 1 Jan 2,1-6 

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není.Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý. Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali" .1 Jan 3,1-11



 
…všeobecnou…
Výraz „všeobecná“ nebo „univerzální“ je překladem řeckého slova „katholikos“. Smysl celistvosti vychází z pojetí církve jako „Těla Kristova“, a to ve spojení se svou hlavou – Kristem. Církev hlásá plnou víru a nese plnost prostředků ke spáse. Druhý smysl katolicity je poslání církve ke všem lidem všech dob na celém světě bez ohledu na rasu, postavení, národní příslušnost. Všichni lidé jsou volání k tomu, aby tvořili nový Boží lid.


Takže stále mluvíme o Ježíši, který je církví, jsme-li v Něm Poté mi dává slovo všeobecná smysl, nechápu však přívlastek Římskovšeobecná, to má s Ježíšem co společného? 

Katolická církev je přítomna v místních celcích (diecézích), čili ve společenství křesťanů shromážděných kolem svého biskupa. Co církevního společenství jsou plně začleněni ti, kdo jsou pokřtěni, přijímají dále svátosti a jsou spojeni s viditelnými nástupci apoštolů – papežem a biskupy. Původní jednotné a katolické společenství křesťanů se však v dějinách rozdělilo a dnes existuje velké množství křesťanských církví, které nevyznávají celou víru nebo nejsou spojeni s Petrovým nástupcem – papežem. Křesťané z nekatolických církví ovšem zůstávají v určitém společenství s katolickou církví, i když nedokonalém.

 Budeme-li se dívat do Písma, jsou tam jen sbory, které se nazývali podle města, kde byly, žádná univerzální církev nazvaná řísmkokatolická zde nebyla, biskupové museli být ženatí, toto je učení apoštolů, které tato církev jaksi nedodržuje, tak na jakém učení apoštolů tedy staví?
"Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný.Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu.Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."1.Timoteova 3,1-13

Kdo určil, že hlavou církve má být papež? Kde v Písmu to najdu? Je-li skalou i hlavou církve Ježíš?  Šimoma Ježíš pojmenoval Kéfas, a ani Petr jak se toto jméno přkláda neznamená skála, nýbž oblázek, kamének. Řecký výraz pro skálu je petra, což není jistě Kéfas. Dokonce i Petr sám učil, že Ježíš je tou skálou: 
"Neboť v Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘, ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni." 1 Petr 2,6-8   Nemluví o sobě. jako o skále, ale o Ježíši, On je tou skálou pádu, pro Ty co Ho nepřijmou. Apoštol Pavel říkal, že Ježíš je tou duchovní skálou už od počátku: "a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus." 1 Korintským 10,4



Vymazat

Anonymní28. října 2012 1:54
…apoštolskou církev
Označení „apoštolská“ má trojí původ: církev je vybudována na společenství apoštolů kolem Ježíše, předává se v ní učení apoštolů, pod vedením jejich nástupců (biskupů) pokračuje v úkolu být apoštolem (poslem) radostné zvěsti evangelia všem národům. Biskupové jako nástupci apoštolů pod vedením římského biskupa dál vedou církev a vystupují v Kristovu jménu.


Apoštol je tedy evangelista? Pokud ano, neměli bi tito apoštolpvé chodit po světě a kázat evangelium a nežít ve svých sborech? Tam by přece měli být ustanovení starší, kteří budou sboru sloužit.... Nebo se mýlím?

Církev, jak ji vidíme
Všeobecné kněžství pokřtěných
Křtem byl každý křesťan připojen ke Kristu a tak se stal svým způsobem nositelem Kristova kněžského, prorockého a královského úřadu a tak jsou povoláni k poslání, které Bůh svěřil církvi. Křtem se každý věřící stává nositelem tzv. všeobecného kněžství. Povoláním laiků v církvi je apoštolát v profánním světě – nést poselství spásy lidem po celé zemi těm, se kterými se setkají v rodinách, na pracovišti, při odpočinku. Nemusí to být přímo formou hlásání, ale spíše osobního příkladu, protože ten patří mezi neúčinnější výchovné prostředky.
Ano pokud však před vlstním křtem bylo vyznání svých hříchů. apoštolové křtili až po tom co lidé uvěřili v Ježíše, vyznali své hřícha, ale nikdy to nečinli opačně:  "Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“  Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatéhoů Skutky 2,37-38 
"Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy" Skutky 3,19

Zvláštní účast laiků na Kristově kněžském úřadu je povolání manželů a rodičů, kteří svým životem svědčí o velikosti lásky, jako Bůh otec chová ke svým dětem. Dále se laikům svěřují služby lektorátu (pověření ke čtení Božího slova) a akolytátu (pomoc při rozdávání eucharistie a přinášení eucharistie nemocným) při liturgii nebo mohou být pověřeni řízením liturgických modliteb a udílením křtu.
Nezastupitelný úkol laiků je poslání katechety-učitele, který předává dětem nebo i dospělým pravdy víry. Podílejí se i na řízení místních církví v diecézních sněmech, pastoračních radách, spoluprací při řízení farnosti. Laici jsou často i těmi, kdo vnáší křesťanského ducha do světských institucí, pracují v charitních organizacích, vstupují do veřejného života a politiky.
Služebné kněžství hierarchie
Někteří věřící přijímají kromě obecného kněžství i svátost služebného kněžství. „Služebné“ kněžství proto, že je ve službě Kristu a všem věřícím laikům. Pravomocemi, které Pán udělil apoštolům, dál vedou Boží lid, vyučují ho a posvěcují svátostmi.

Všichni máme sloužit Ježíši:  Markovi 16,15-18 "A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ 

A mám ečinit stejné skutky jako činil Ježíš, tak jak to řekl sám Ježíš: "

• Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.Jan 14,12-14

Sbor biskupů
I když bylo kolen Ježíše velké společenství učedníků, přece si vybral dvanáct nejbližších, aby byli s ním a učili se od něj, a pak aby je poslal jako hlasatele do celého světa. Tito apoštolové vkládáním rukou světili své nástupce. Tak vznik sbor biskupů jako nepřerušená řada nástupců apoštolů od prvních dob. Apoštolové i jejich nástupci vystupovali před ostatním křesťanským společenstvím ne ze své moci, ale z pověření Kristova. Proto si tento úkol nikdo nemůže vzít sám.
Biskupský sbor jako celek, zvláště na všeobecném církevním sněmu je nositelem nejvyšší a platné pravomoci nad celou církví. K tomuto úřadu mu dal Ježíš svého svatého Ducha, aby chránil církev před omyly v otázce víry a mravů. Jednotliví biskupové pak na svém území vykonávají pastýřskou službu nad Božím lidem. Jejich zástupci na menších celcích – farnostech – jsou kněží. Biskupu i kněžím jsou k pomoci jáhnové.
Římský biskup
Jako ve společenství Dvanácti měl apoštol Petr výsadní postavení a Ježíš mu věnoval zvláštní péči, tak ve sboru biskupů zaujímá výsadní postavení biskup Říma. Ten je podle tradice nástupcem apoštola, který „dostal moc klíčů“ (srv. Mt 16,18-19) a poslání pást Kristovy ovečky (srv. Jan 21,15-19). Římský biskup, nazývaný též papež, je viditelný symbol jednoty církve a vykonává službu Kristova náměstka na zemi a pastýře celé církve. I on dostává při svém zvolení dar neomylnosti ve věcech víry a mravů.


Vaši biskupové nespňují biblické biskupství, proč?
"Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný.Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu.Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."1.Timoteova 3,1-13
 

 
Vymazat

Anonymní28. října 2012 2:17

A ještě jednu připomínku:

Zásadní je prohlášení apoštola Pavla (1 Korinťanům 11,29) Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. To je dostatečně výmluvné, alespoň pro mě.

Tento veš je Písmu trochu jinak:


• "Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím! Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají." 1 Korintským 11,20-30
• Jan  6,63 " "Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život" že jde o Jeho život, který za nás vydal a krev, která očistila naše hříchy, ano toto hovoří, pokud v tom vidíme něco jiného, je to k našemu odsouzení


V Eucharistii ještě druhý příchod Ježíše nenastává, proto ji máme činit na památku.
Pokud je tělesně přítomen v Eucharistii, tak přišel na Zem a to je již Jeho příchod, sám tvrdil, že nemáme věřit, že je skrýších (svatostáncích, ukrat v Eucharistii), když bude tvrdit někdo, že je zde nebo tam, je lžimesiáš:  "Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam,‘ nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. Hle, řekl jsem vám to předem. Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti,‘ nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech,‘ nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka." Matouš 24,23-27 Pokud někdo tvrdí, že Ježíš, Mesiáš, Syn Boží je zde nebo onde, tak podle samotného Ježíše se mi musí stát lžimesiášem, to není můj výmyls. Proto nemohu tvrdit ani věřit, že v Eucharistii je zpřítomněn fyzicky můj Mesiáš Ježíš Nazaretský Boží Syn, ať nepopřu Jeho vlstní Slovo, kde mne před tím varuje.

To ovšem nemění nic na tom, že je to Tělo a Krev Kristova. To, co on řekl - platí. Táké mnozí se toho lekli, že budou jíst tělo a krev Kristovu a proto také odešli a již dál s ním nepobývali. Bylo to pro ně silné "kafe", ale Ježíš jim odpovídá - Ano - to je mé tělo a má krev. a v té samé kapitole řekl Ježíš na své prohlášení o těle toto: "Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život" Jan 6,63. Tělo nic neznamená, Slova která k nám mluvil je Duch a život....


 Kdyby to byl jen symbol vysvětlil by jim, že je to jen symbol(jako), že se nemají čeho obávat a nenechal by je kvůli nepravdě odejít. ale on je nechal, ještě jim potvrdil, že to tak je a pak se zeptel učedníků, i vy chcete také odejít. A oni mu odpovídají, ke komu bychom šli, Ty máš slova věčného života. Uznali a potvrzují, že to jeho slovo je pravdivé a přijmuli ho.  a v té samé kapitole řekl Ježíš na své prohlášení o těle toto: "Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život" Jan 6,63. Tělo nic neznamená, Slova která k nám mluvil je Duch a život....

To je víra, že mnohdy nerozíme, ale přijmeme, to co Bůh říká. Kdybychom všemu rozumněli, už bychom nepotřebovali věřit, už bychom věděli. To, že po zemi nechodil jen člověk Ježíš, ale zároveň i Bůh je lidskému myšlení nepochopitelné. Ale přesto je to tak. Proto potřebujeme víru. Svědci Jehovovi zase jen připustí, že Ježíš byl člověk, dobrý prorok, ale nikoliv již Bůh. Prostě něco nelogického a dnešnímu světu nepochopitelného. tak to odříznou a říkají jen to, čemu svou lidskostí rozumí.I tak vznikají hereze, ale stále je to lidská pýcha, která nechce připustiti Boží tajemství. Nebo i jinou cestou, jako u anglikánů. Anglickému králi se nelíbilo, že se nemůže rozvést, tak si založil svoji anglikánskou církev, a v ní umožnil rozvod. tady zase k herezi vedl lidský hřích a pýcha, která si troufla založit novou církev a tak Bohu "fušovat do jeho řemesla".
Ježíš povolil 1 důvod k rozvodu a apoštol Pabel přidal ještě druhý důvod, Římskokatolická církev je zakázala, kdo tedy má pravdu Ježíš či církev, podřízena Ježíši? "Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží" Matouš 5,31 

"Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji. Víš snad, ženo, zda se ti podaří přivést muže ke spáse? Víš snad, muži, zda se ti podaří přivést ženu ke spáse?" 1 Korintským 7,12-16
Proč se tedy církev, která tvrdí, že se drřží apoštolského učení, toto učení ignoruje?
 všechny hereze mají původ ve hříchu a ničím se nedají ospravedlnit. ani tím, že v katolické církvi jsou lidé hříšní stejně jako v jiných církvích. Hříšní lidé jsou i v církvi, kterou založil Ježíš. Hned na začátku to bylo jasné. Jidáš - čili jedna dvanáctnina prvotní církve byla nejen hříšná, ale přímo odpadla od víry. Tam kde je církev Kristova, tam nejvíce útočí satan. ale nakonec ji stejně pekelné brány nepřemohou. To je zaslíbení Ježíše a tomu také věřím, jako všemu ostatnímu, co řekl. dobrou noc Rút

Milá Rút, mé komentáře již znáš, jsou většinou potvrzené Písmem svatým, které je učení apoštolů, kterého se zuby nehty držím. Je na zvážení si uvědomit, zda poslouchat Boha je lepší než lidi? Protože Bůh k nám hovoří jasně skrze své Písmo, a nelze ignorovat některé verše, jen protože by se to nehodilo do vyznání, které vyznávám. Tady nejde o mne, tady jde o Ježíše a o Tebe, jde o to, zda mu uvěříš, stačí Ho požádat, ať On sám Ti zjeví svoji pravdu skrze svého Ducha svatého, ne co Ti říká tento blog, ne co Tě učí římskokatolická církev, ale to co Ti chce říci Pán Ježíš, Synu Boží. Zkus zapomenout to, co jsi napsala, co jsi četla odemne, a zkus zavřít oči, a zašeptej, či nahlas vyzvi Ježíše, ať Tě uvede do veškeré pravdy. A je-li pravda v Písmu, tak Ti to dosvědčí. "Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko"Izajáš 55,6

"Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí" Matouš 7,7-11 


Nechť Ti Bůh našeho Pána Ježíše, Božího Syna mocně žehná, a Ty ho budeš hledat skutečně celým srdcem, pak se Ti dá nalézt ve své pravdě. 
Ježíš Tě miluje bezpodmínečně, a i já k Tobě cítím Jeho lásku, jsi převzácná v Jeho očích, tak jsi převzácná i pro mne.