Duchovní člověk - John G.Lake (2.kapitola)

KAPITOLA 2 (DUCHOVNÍ HLAD A JINÁ KÁZÁNÍ dr. John G. Lake)

DUCHOVNÍ ČLOVĚK

„Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?  Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením? První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám”

(Žid. 1:14, 2:1-3).

Pojďme se podívat na slovo „spasení“. To je nejobsažnější slovo evangelia. Zahrnuje všechno to,

co Bůh koná pro duši. Do větší míry jsme to pokroutili a udělali jsme z toho spasení od hříchu a

někdy od nějakého lehčího provinění. Ve skutečnosti to, ale znamená mnohem víc než to. Je to

všeobsažné slovo, ve kterém je začleněno všechno, co Bůh koná pro ducha, duši a tělo člověka a dá se použít do každé části jeho přirozenosti; nejen aby zničil vědomí hříchu, které je čistě negativní, ale

aby způsobil vědomí spravedlnosti, které je pozitivní. Spasení je destruktivní a tvořivé zároveň.

Lidé ztratili mnohé požehnání proto, protože vymezili Bohu jeho dílo pouze na jeden prostý čin

nebo řadu činů, namísto toho, aby si uvědomili všechno to, co Bůh dělá pro člověka. Proto abyste

poznali Boží záměr pro váš život, je nutné, abyste věděli, kdo jste, čím jste a proč jste zde, aby celý

duch, duše a tělo zakusilo úplné „vy-kou-pe-ní“ u Boha.

V Božím slově jsou určitá přehlédnutelná prohlášení, která by jinak rozšířila pojem člověka o Božím slově a záměru, pokud bychom jim jen trochu věnovali pozornost. Zde je jedno z nich: “kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: ‚Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš? Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou,”  (Žid. 2:6-7).

Okraj moji Bible praví, že to znamená „Učinil jsi jej na chvíli o málo menším než anděly.“ V některých překladech se zde čte „Učinil jsi jej o málo menším než Boha.“ Věřím, že to znamená stejnou kvalitu a podstatu, ale do určité míry je člověk omezen ve svém porozumění. Tak se na tento verš dívám a věřím, že to souhlasí s obrazem člověka v celé Bibli. Jsem přesvědčen o tom, že největší proměna u lidí nastane, až si uvědomí, že Bůh nezamýšlel, aby byli Jeho nepřátelé a nepřátelé jeden vůči sobě navzájem, ale aby byli bohy (Jan 10:34).

Velké procitnutí, které je potřeba, aby přišlo do našich srdcí a které tak pozvolna přišlo na svět spočívá v Boží moci a duševní moci v přirozenosti člověka, o kterou Bůh usiluje, aby se zrodila. Způsobuje probuzení v duši, aby si uvědomila, že člověk uvnitř sebe je skutečný člověk. Vnitřní člověk je tím skutečným vládcem – ten pravý člověk o kterém Ježíš řekl, že je bůh. Na tuto věc mně byla položena otázka nesčetněkrát. Jednoho dne farizeové vyzvali Ježíše, protože o sobě řekl, že je Boží syn. Nazvali Ho rouhačem. Dodržovali literu zákona, ale ne Jeho ducha. Byli a stali se pouhými otroky litery, proto není divu, že se protivili zřetelnější Kristově vizi. Rozhněvali se tak, že sebrali kameny a začali Ho kamenovat. Ježíš se k nim obrátil a řekl; citoval slova, které Bůh řekl skrze Davida: „Ve vašem zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové.‘“ (Jan 10:34).

Tito lidé nebyli křesťané. Nebyli ještě proměněni duchovním osvícením. Byli to lidé, jako bychom řekli, kteří žijí v hříchu. Přesto jim Ježíš řekl: „bohové jste.“ Pokud je toto pravda, pokud tito lidé, jenž byli hříšníky v běžném slova smyslu, o nichž bylo řečeno samotným Bohem prostřednictvím proroka a bylo potvrzeno Ježíšem, že jsou bohové, potom muselo být něco dědičného v jejich přirozenosti, co z nich učinilo bohy. Když procházíme Písmo od začátku až do konce, nacházíme úžasnou pravdu o tom, že člověk není samostatné stvoření oddělené od Boha, ale je součástí Boha samotného. Bůh vdechl Svoji vlastní bytost, Svoji osobu do přirozenosti a bytosti člověka „…i byl člověk v duši živou“ (1. Moj. 2:7). Bůh vdechl do člověka nebeskou hmotu, ze které je složen Bůh osobně. Někdo by snad mohl říct. „Myslel jsem si, že člověk je smrtelný.“ Je to asi tak, jak rozumím lidskému organismu: naše fyzické tělo má pět smyslových orgánů a jejich prostřednictvím se dostáváme do kontaktu s určitým rozsahem činností, které jsou pouze fyzické. Avšak, to není celý člověk! Bez ohledu na jeho tělo, existuje zde vnitřní člověk, duchovní člověk, který obývá a proniká vnějšího fyzického člověka. To je ten člověk, který přišel od Boha; ten člověk, který byl vdechnut do jeho těla; je součástí Boha a je nesmrtelný. To je ten člověk, kterého nemůžete zničit. To je ten, člověk, který se sám o sobě nemůže zničit. A nevěřím tomu, že bych nyní překrucoval ducha Slova a Boží pravdu, když řeknu, že je to člověk, kterého Bůh sám osobně nemůže zničit. Proč? Protože Bůh nemůže zničit Sám sebe a člověka, když je z Jeho podstaty. Tohle je to, co měl Ježíš na mysli, když se podíval do tváří farizeů a řekl: „Já jsem řekl: bohové jste.“

PŮSOBENÍ DUCHOVNÍHO ČLOVĚKA

Neumíme si ani rychle uvědomit k jaké proměně by došlo u lidí, kdyby porozuměli této skutečnosti. Když člověk poddává toho velkého Boha-člověka v srdci hanebným touhám toho vnějšího tělesného člověka, jak potom tento vnitřní člověk musí úpět. Jsem si jist, že kdyby Boží duch rozptýlil mlhu, která překáží naší vizi a obživil by naše vědomí, abychom došli k poznání této skutečnosti, život by byl proměněn. Bůh nikdy nezamýšlel, aby vnější člověk ovládal toho velkého člověka duše nebo ducha. Někdo by si mohl ihned povšimnout toho, že čím je pozoruhodnější přirozenost – sestavení člověka, nebeská hmota – ze které je složen duch, tím větší rozsah působnosti má duchovní člověk před tělesným. Tak jako vnější člověk přijímá vjem prostřednictvím kontaktu; věcí, které se s ním dějí

a jsou zaznamenány do duše, o co větší rozsah působnosti ducha (pomocí duchovních smyslů) umožňuje člověku se dotýkat samotného Boha. Apoštol Pavel „a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.…“ (2. Kor.12:4).

Působení duchovního člověka se shoduje s činností fyzického člověka. Oba dva zaznamenávají svoje fakta ve vědomí duše. Potom tedy, když si uvědomíme určité věci v duchu, které náš duch rozpoznal, děje se to proto, protože duch poznal toto vědomí své působnosti v duši. Proto o tom víme. Předmět, který se týká Boha-člověka se dá z větší míry shrnout do tohoto výroku: Namísto toho, aby člověk žil v poslušnosti k věcem, které přijímá z aktivní činnosti tělesného člověka, uvědomuje si, že existuje daleko větší život a činnost uvnitř sebe samého a začíná přicházet na některé své schopnosti a na to, co dluží vnitřnímu člověku: tomu člověku srdce, ve kterém je Bůh-člověk uvnitř.

Když si to takto uvědomí, odmítá pak, aby zvíře ovládalo jeho ducha. Na světě není člověka – jen někteří, kteří znají působení Božího ducha do určité míry –, který by znal dílo Ducha Božího. Nevěřím, že by existoval člověk, který by si do určité míry neuvědomoval Božího ducha a možná neslyšel hlas Ducha nebo si nebyl vědom působení Ducha v jeho srdci. Jak řekl Jan: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa“ (Jan 1:9).

V mém shromáždění v Jižní Africe byl jakýsi horník, který žil odporným, hříšným životem. Jednoho dne, když pracoval v dole se svým vrtacím strojem, měl dojem jako kdyby k němu uvnitř mluvil hlas; hlas v jeho duchu, který řekl: „Sestup dolů do poruby“ (což bylo stovky stop dolů) „a zavolej na Rakušana, aby vyšel ven.“ Jeden Rakušan pracoval sám v jedné ze slojí. Když mi to vyprávěl, řekl: „Bratře Lakeu, byl jsem tak zaměstnán, že jsem si pomyslel, že to byl jen nějaký potřeštěný nápad a pokračoval jsem dál ve své práci. Za chvíli hlas promluvil znovu a tentokrát důrazněji: ‚Sestup do poruby a zavolej na Rakušana, aby vyšel ven.‘ Stále jsem byl velmi zaměstnán a neposlechl jsem; měl jsem za to, že to byla jen moje představa.“ Pokračoval dál ve své práci, až k němu hlas promluvil potřetí a tentokrát velmi naléhavým způsobem. Řekl: ‚Věděl jsem, že to byl hlas Božího ducha. Všeho jsem nechal a sestoupil jsem do poruby. Když jsem nahlédl dolů, uviděl jsem světlo svíčky, tak jsem vzal svoji svíčku a naznačil jsem pohybem, aby vyšel ven. Když přišel, tak jsem mu nebyl  schopný vysvětlit, proč jsem ho zavolal nahoru. Avšak, když jsem čekal, nevěda co říct, tak najednou celá sloj spadla.“ Kdo to byl, kdo mluvil? Kdo to mohl předvídat? Odkud přicházel ten hlas? Byla to všudypřítomná Boží mysl. Přesto že tento horník nebyl křesťanem a třebaže vůbec nebyl poslušný Božímu zákonu či zákonu své vlastní existence – člověku, který žil ve větší míře v žádostech těla – přesto jeho duch měl v ten den vědomé spojení s Bohem.

Třeba jste prožili stejnou zkušenost. Předtím než jste se stali křesťany a začali jste být poslušní Boží mysli a vůli, existovala u vás určitá doba, když Boží duch na vás začal působit a poprvé v životě jste si uvědomili, že nežijete v souladu s Bohem?

BOŽÍ ZÁMĚR

Pokud tyto věci jsou tak, jak tvrdí Boží slovo a zákon našeho bytí prohlašuje, že uvnitř v nás existuje větší Bůh-člověk, je něco lepšího v životě, než dát tomuto člověku šanci? Není všechno shrnuto v této větě? Bůh usiluje v člověku o to, aby rozvíjel duševní a vědomé porozumění toho, kým On je; jaké jsou jeho schopnosti, jaká je Jeho nekonečná existence a všechny další velké věci, které duch přirozeně vidí a cítí. Rozvoj duše v Kristovu podobu a vzrůst se pak stává nejdůležitějším prvkem a záměrem, který vstupuje do našich životů. Bůh sám toto klade na první místo, člověk by to neměl dávat na druhé. Uvědomujete si, když světlo Boží pravdy začíná znovu osvěcovat svět, že ta nová síla, která se zmocnila vašeho srdce si je vědomá toho, že Bůh má záměr pro váš život, že má záměr ve vaší existenci zde na zemi? To je součástí velkého vzdělávání duše. To je součástí toho, co je nutné proto, aby lidé mohli žít dál, mohli vítězit a vítězili.

Jsem přesvědčen o tom, že když se v tomto současném životě opona roztrhne, nemyslím si, že by se mělo sednout a hrát na zlatou harfu a zpívat písně po celý den, ačkoli mám za to, že to bude mít svůj smysl. Věřím, že život přejde do nové dimenze či do nového stavu, ve kterém budeme žít, proto se musíme dál rozvíjet. Boží slovo mluví o nebi nebes a říká, že Ježíš je vyšší nad všechna nebesa. Mám za to, že to zjistíme, jakmile tento vývoj přirozenosti bude pokračovat – to co jsme si do určité míry uvědomili v tomto životě – dál a dál až do dne, když se člověk objeví ve všech smyslech Boží  podoby a rozumu právě v takovém světle v jakém je On.

Myslím si, že existuje období ve vývoji života duše, kdy má větší hodnotu být „na druhé straně“ než tady. Pamatuji se na jednu osobu, kterou jsem velmi miloval a u které jsem si všiml této zvláštní věci. V jejím životě po několik měsíců probíhal proces zduchovnění až jednoho dne, když jsem sedě za mým stolem a hleděl jsem se do její tváře, jsem si všiml určitého druhu nebeské slávy, která byla všude kolem ní. Řekl jsem sám k sobě: „Pokud bude tento stav spiritualizace pokračovat po několik dalších měsíců, bude jí víc na druhé straně, než tady a budu ji postrádat, neboť bude pryč.“ Bylo to tak. Jednoho dne, když jsem se vrátil domů, jsem zjistil, že během moji nepřítomnosti její duch odešel. Odešla, aby byla s Bohem.

Když Bůh dostane duši do místa (rozvine ji), kde jí může důvěřovat a svěřit ji větší život a větší

misi, tato duše má větší hodnotu pro Boha na druhé straně než tady. Jsem přesvědčen o tom, že

přijde čas a ta doba by měla přijít, kdy bude zvykem, že duše projde proměnou do plnějšího života.

Pokud je to tak, jak dychtivě bychom měli toužit, aby všechno v nás ukazovalo k jedné věci: dát

člověku-srdce svoji příležitost, aby povstal do své vlastní Boží podoby a Boží velikosti. Pokud tedy

nedopustíme, aby nás ovládal tělesný člověk, budeme jako Boží syn na trůnu moci, kde je tělesný

člověk poddán vnitřnímu člověku. Toto je Boží záměr. Toto je Boží úmysl.

Ve 2. Korintským 10:3-5 vidíme, jak tuto skutečnost rozpoznal Pavel. Říká: „Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista,“ Není tohle cvičení duševní síly? Není toto prosazování duchovního člověka, který přebírá kontrolu a vládu v životě a uvádí každou sílu myšlenky a představy do zajetí, aby byla poslušná Kristu? Neboť Kristus jako život je tím nejlepším životem, na které lidé přišli.