Je mariánská úcta biblická? Komentář ke článku z fatym.com

Je mariánská úcta biblická? Díl 2.

V tomto dílu bude řeč např. o uctívání soch, modlitbě růžence, zasvěcení se P.Marii a titulech Matka Boží, Matka církve a Matka křesťanů

Komentář ke článku od P. Pavol Hucík (odkaz v zápatí článku – VŠE TOUTO BARVOU JE CITACE AUTORA ČLÁNKU O TOM, PROČ JE MARIÁNSKÁ ÚCTA BIBLICKÁ) můj komentář a citace z Bible najdete vždy pod daným odstavcem (většinou Český Ekumenický Překlad kardinála Tomáška, pokud není uvedeno jinak)

zde je 1. díl: Je mariánska úcta biblická? 1/2

Díl 2.

Je pravda, že Panna Maria nám nemůže pomáhat ke spáse pro své zásluhy?

Kdyby nám Ježíš nezasloužil a nezískal spásu, ani ten nejsvětější život Panny Marie a všech lidí na zemi by nikomu nepomohl. Ale pokud jsme už vykoupeni a křtem ponořeni do Ježíše Krista, v něm naše skutky získávají záslužnou hodnotu před Bohem. Na více místech sv. Písma se říká, že Bůh nás bude hodnotit podle zásluh za své skutky: "nadělí jim podle jejich skutků a podle ničemnosti jejich výmyslů. Odplatí jim podle díla jejich rukou, financovaní je podle zásluhy "(Ž 28, 4).

"Odplať jim, Pane, podle zásluh, podle jejich činů!" (Nár. 3, 64). 

Římanům 4,2-18 nám vysvětluje jak je to s tím ospravedlněním ze skutků, bude nás Bůh hodnotit podle zásluh ze skutků?

"Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků:‚Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích.‘Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: ‚Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.‘Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena,i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama – víry, kterou měl ještě před obřízkou.Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno.Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech,jak je psáno: ‚ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.‘ Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo."

"Nezhromažďujte si poklady na zemi, kde je mol a rez ničí a kde je zloději dobývají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou "(Mt 6, 19-20). "Pokud chceš být dokonalý, jdi, prodej co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi" (Mt 19, 21).

"Prodejte, co máte, a rozdejte! Dělejte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kde se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce "(Lk 12, 33-34).

Pokud platí zejména poslední citát, že v nebi můžeme mít nevyčerpatelný poklad zásluh, čím spíše ho může mít Panna Maria, nejvěrnější Boží služebnice, která se vzdala všech svých plánů?! O co dříve může ona z tohoto pokladu ustavičně přidělovat jiným! 
 

Marie se vzdala všech svých plánů? Kdo znal její plány? Byla to mladá žena, byla zasnoubena, nic z toho co si v tu chvíli plínovala nemusela rušit, žila jako ostatní ženy, vychovávala své děti, a naplňovala zákon ohledně každoročních obětí za hřích, proto chodila na svátky do Jaruzaléma. 

Kromě toho, že porodila Ježíše, člověka, neloužila si žádný poklad v nebi, ale odléhala zákonu, až když Ho přijala za svého Zachránce svými skutky mohla naplňovat toto slovo. Dokonce projevila i svoji nevíru, když neočekávala, že Ježíš naplní své slovo a vstane z mrtvých, byla tak zdrcena Jeho smrtí, že Ho nepřišla k hrobu přivítat.

 
Je Modlitba k Panně Marii a skrze Ni rouháním?

Zeptám se takto: Můžeme se modlit jeden za druhého tady na zemi? Řeknete mi: "Ano!" A je to správně. Vždyť apoštol Pavel napsal: "Bratři, modlete se i za nás!" (1 Sol 5, 25). A apoštol Jakub povzbuzuje: "Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého "(Jk 5, 16). Mohou se modlit ti, kteří jsou v nebi? Sv. Jan ve Zjevení píše: "Čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo před Beránkem. Každý měl loutnu a zlatou číši plnou kadidla, což jsou modlitby svatých "(Zj 5, 8). "A každá z těchto čtyř bytostí ... ve dne v noci bez přestání volali: "Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí, který byl, který je a který přijde!" "(Zj 4, 8).

 
Můžeme poprosit člověka, aby se za nás modlil? Ano, a nejednou to děláme. Zvláště prosíme ty, kteří jsou zbožní před Bohem nebo kterým Bůh udělil zvláštní charisma, to znamená, že na jejich přímluvu jaksi spíše udělá některé věci, například pokud někdo má charisma přivádět lidi k obrácení, charisma uzdravování nebo poznání a pod.

Můžeme poprosit nějakého člověka, který odešel do věčnosti, aby se za nás modlil? Pokud vyznáváme společenství svatých, pokud jsme v Kristu jedno tělo, nic tomu nebrání. Snad Bůh bude bránit takové prosbě, když on chce, abychom se modlili jeden za druhého?

Někdo zde může namítnout: "Ale Bůh ve Starém zákoně zakázal vyvolávání mrtvých" (např. v Dt 18, 10-12). To je pravda, ale my při modlitbě neusilujeme, aby se nám zjevili mrtví nebo aby k nám promluvili. A nakonec nevzývame ani mrtvé. Bratr Efraim to vyjádřil takto: "Četl jsem:" Bůh není Bohem mrtvých, ale živých "(Mk 12, 27) Abraham žije, Mojžíš žije ... Pochopil jsem ... že kdo dostal život, ten víc nemůže zemřít. A z tohoto důležitého Božího zjevení vyplynulo ostatní. Štěpán nezemřel, když ho ukamenovali, pouze usnul. Maria nezemřela, odešla k Synu. Tak, jako lotr z pravé strany: "Dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23, 43)

My živí se můžeme modlit za své živé přátelé, to je správné, ale mohou se za nás přimlouvat mrtví?

Ž 115,17

Mrtví již nechválí Hospodina, ani nikdo z těch, kdo sestupují do říše ticha. 

KAZ 9,5 Neboť živí vědí, že zemřou; mrtví, ti však nevědí nic, ani už nemají odměnu, protože jejich památka by

„Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. 1 Koritským 15,51-52 (ČSP)

MARIE zemřela, proto není možné se obracet na ni, aby se za nás přimlouvala, nesmí se se obracet na mrtvé

"Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel. Skutky 7,59-60

... Maria tedy žije a já jsem se rozhodl, že k ní promluvím. "

Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. 1Tim 2,5-6

 Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. 1. Janův  2,1 

Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!  Římanům 8,34  

Najdi mi v Písmu, že to má být Marie a já tak budu činit, ale nebudu obcházet jediného přímluvce a zastánce a to Ježíše

Většina křesťanských církví se ve Vyznání víry modlí: "věřím ve společenství svatých." A svatí nejsou jen na zemi. Jsou především v nebi, neboť jsou již dokonale očištěni Boží milostí. Pokud mám mít s někým společenství, musím s ním v první řadě komunikovat. A to se vztahuje i na prosby o přímluvu.

Vrátím se k Mariinu proroctví v Magnificat: "Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení ..." (Lk 1, 48). Toto slovo zahrnuje nejen úctu v srdci, ale i vyjádřené velebení Ježíšovy Matky, což je v podstatě modlitbou. Samozřejmě nesměřuje to k Marii jako k poslednímu cíli, ale k Bohu, který v ní udělal takové velké věci.

A jak mocný je Mariin proslov! Lukáš píše: "Jen co Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě v jejím lůně se zachvělo a Alžbětu naplnil Duch Svatý. Zvolala velikým hlasem "(Lk 1, 41-42).
Později když na svatbě v Káně řekla Synovi: "Nemají vína" (Jan 2, 3), Ježíš vyhověl její prosbě, ačkoliv ještě "nepřišla jeho hodina" (Jan 2, 4). Ježíš udělal na Mariinu prosbu výjimku! To je něco úžasného! A proto křesťané od prvních dob nacházejí odvahu a prosí ji o přímluvu u Syna.

Když v starozákonních časech Bůh chtěl potrestat nevěrné Izraelce, prosil Mojžíše, aby mu nebránil potrestat je: "Teď mě nech, ať zahoří můj hněv proti nim a skoncuji s nimi! Z tebe však udělám velký národ.

"Mojžíš se pokoušel uklidnit Hospodina, svého Boha, a říkal:" Proč by měl, Pane, vzplanout tvůj hněv proti lidu, který jsi mohutnou silou a mocnou rukou vyvedl z egyptské země?! Proč by měli Egypťané říkat: "V zlobě je vyvedl, aby je zahubil na horách a nadobro je smetl ze zemského povrchu?!" Odlož svůj prudký hněv a měj slitování nad neštěstím svého lidu! Vzpomeň si na své služebníky Abrahama, Izáka a Izraele, kterým jsi na sebe samého přísahal a přislíbil: "Rozmnožím vaše potomstvo jako hvězdy na nebi a celou tuto zemi, o níž jsem mluvil, dám vašemu potomstvu, aby ji vlastnilo na věčné věky!" A Pán litoval neštěstí, kterým chtěl navštívit svůj lid "(Ex 32, 10-11.14). Tedy udělal výjimku ve svých záměrech.

A přesně toto dělá i Panna Maria. Nejednou stojí jako kdysi Mojžíš před Bohem a prosí, aby Bůh zadržel svůj spravedlivý hněv pro hříchy a nevěrnost svého lidu. A Bůh znovu, pohnutý Mariinou láskou, dobrotou a věrností "lituje neštěstí, kterým chtěl navštívit svůj lid" (Ex 32, 14)

Martin Luther v komentáři k Magnificat napsal: "Maria si nepřeje, abychom si z ní udělali modlu. Ne ona koná, nýbrž Bůh uskutečňuje všechno. Pokud vzýváme Marii, děláme tak proto, aby nám Bůh s ohledem na ni dal to, o co prosíme. Ostatně, se stejným úmyslem vzýváme všechny svaté, s vědomím, že vše se děje prostřednictvím Boha. "[19]

Hned v první kapitole Skutků apoštolů se píše o církvi shromážděné ve večeřadle: "Tito všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14).

Opravdu nevím, co je nebiblické, když se modlíme k Bohu ve společenství s Pannou Marií. Je to spíše čest. V uvedeném textu se píše, že "setrvávali na modlitbách spolu s Marií". Pokud nechceme v tomto společenství modlitby setrvávat, v jistém smyslu se vzdalujeme i od církve. Neboť Maria je vždy tam, kde se církev modlí.




Proč si někteří křesťané myslí, že je vhodnější přicházet k Bohu přes Pannu Marii?

Neboť je to výraz pokory, v níž si přiznáváme, že i při všemožném snažení jsme stále hříšní a nehodní přistoupit k Bohu. Hřích v nás vzbuzuje Boží odpor. Modlitby vycházející z hříšného srdce nejsou důstojné a hodné vystoupit k Božímu trůnu. Proto je svěřujeme Panně Marii, která je bere za své a přednese je naším jménem.

Ti, kteří si myslí, že jsou dost dobří, neboť jsou bibličtí a zachovávají Ježíšovu vůli, se podobají farizeovi, který se vpředu modlil v chrámu. "Celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal:» Bože, buď milostiv mně hříšnému "(Lk 18, 13). Ježíš toto podobenství zakončil slovy: "Říkám vám: Tento odešel domů ospravedlněn, a ne tamten. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen "(Lk 18, 14). Pokud se tedy pokládáme za nehodné přistoupit k Ježíši a svěřujeme své potřeby a prosby čisté a svaté Panně, připodobňuje se celníkovi a najdeme milost u Boha. Už sv. Augustin, který žil ve čtvrtém století, napsal: "Svět byl nehodný přijmout Syna Božího z rukou Otce; dal ho Marii, aby ho svět přijal skrze ni." [20]


Modlitba růžence

Na tomto místě bych ještě chtěl něco říci o modlitbě sv. růžence. Při jeho vysvětlení si pomohu událostí z dob krále Davida. Víme, že v té době napadali Izraelce Pelištejci. Byli to silní a obratní bojovníci, kteří měli legendárního vůdce Goliáše. Vojákům při pohledu na něj mrzla krev v žilách. Nikdo se neodvážil proti němu bojovat. A tak si Pelištejci velmi dovolovali: brali Izraelcům úrodu, plenili jejich vesnice ... A Izraelité v bitvách s nimi neustále prohrávali.

Zde vnukl Bůh mladému zrzavému chlapci Davidovi, aby se postavil v boji proti němu. David nebyl cvičen v boji. Když řekl Izraelitům, že bude bojovat s Goliášem, vysmáli se mu. I král Saul ho odrazoval. Ale on odpověděl: "Pán, který mě vytrhl z moci lva a z moci medvěda, on mě vysvobodí i z moci tohoto Pelištejce" (1 Sam 17, 37).
Když mu dal obléci svůj pancíř a do ruky dal meč, nemohl v tom chodit. Svlékl si to, do ruky vzal hůl a odebral se na bojiště. V potoku si vzal pět kamenů a dal si je do kapsy. Když ho uviděl Goliáš i jeho vojáci, pukali smíchy a posmívali se mu. Ale on odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, kterého jsi hanobil" (1 Sam 17, 45).

David se nespoléhal na sebe, na své zbraně, na svůj trénink, dovednosti nebo zkušenosti, ale na moc jména Hospodina zástupů. Vybral z kapsy kámen, dal ho do praku a vystřelil. Goliáš se nenadál a kámen se mu vryl hluboko do čela. Zasažený padl na zem a David mu usekl hlavu. Izraelský národ zvítězil a Pelištejci se rozprchli.

Možná jste už viděli růžence, které namísto dřevěných zrníček mají kameny. Růženec je duchovní zbraní proti nepřátelským šikům, které vede už ne Goliáš, ale kníže temnot, vládce tohoto věku - ďábel. A moc této zbraně spočívá v důvěře v Boha, v jeho Slovo, v moc jeho jména a v mocnou přímluvu Panny Marie.

Co tvoří modlitbu růžence? Začíná se vyznáním víry, které je shrnutím biblické víry a toho, co Bůh udělal v dějinách spásy. Otče náš je čistě biblická modlitba, kterou nás naučil Ježíš.

I modlitba Zdrávas je biblická. Začíná andělovým pozdravem: "Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou" (Lk 1, 28). Pokračuje zvoláním Alžběty: "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého života" (Lk 1, 42).

Následuje jméno Ježíš, které je plně biblické. Anděl Páně řekl ve snu Josefovi: "Maria ... porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z hříchů "(Mt 1, 21). Neboť jméno Ježíš znamená "Bůh spasí", "Bůh je spása" "Bůh zachraňuje".

Druhá část modlitby Zdrávas: "Svatá Maria", vyplývá z toho, že Panna Maria je milosti plná a tedy svatá. Titul Matka Boží je také plně biblický, jak si to ještě podrobněji rozebereme v kapitole 3.9. Že Panna Maria může za nás prosit, už bylo rozebráno v této kapitole a je to také biblické. <br
Nakonec modlitba Sláva Otci je také v plném souladu se svatým Písmem.

Modlitbě "Ó, Ježíši, odpusť nám naše hříchy ..." z biblického hlediska skutečně nelze nic namítat. Kromě toho během jednotlivých desátků růžence rozjímáme o tajemstvích z Ježíšova života. Z dvaceti tajemství růžence se pouze dva poslední přímo zmíněny v Božím slovo, ale jako ještě uvidíme v kapitole 3. 12, jsou v souladu s Božím slovem a nijak mu neodporují.

Modlitba růžence je v podstatě kristocentrická modlitba - to znamená, že její centrem je Ježíš. My vlastně s Marií a Mariinýma očima uvažujeme o tom, co Ježíš udělal pro naši spásu. Skutečně nevím, co z toho může někoho odvést od Krista a od úcty, která mu patří. A kdo tuto modlitbu zavrhuje, dělá tak z pohnutek, které jsou plně nebiblické.

Je Zasvěcení nebo úplné svěření se Panně Marii v rozporu s veršem Listu Filipanům 2, 11?

Z Božího slova víme, že Nebeský Otec se nebál vložit svého Syna do Panny Marie. Nechal ho uvěznit v jejím mateřském lůně. Nebál se že tím nějak ztratí ze své nesmírnosti. A o co méně se to máme bát udělat my, bídně stvoření! Co tak velké ztratíme, když Nejvyšší Bůh nic neztratil v ní ze své velikosti?! Bůh se nebál spojit s naším lidstvím skrze Marii, žeby tím ztratil něco ze své velebnosti. Vzal si z Marie celé své tělo, ztotožnil se s ním a později, po svém narození, dobrovolně zůstal závislým na své Matce. [21]

Sv.. Pavel napsal o něm: "ponížil se, stal se poslušným až k smrti" (Flp 2, 8). A to se nevztahuje pouze na Ježíšův vztah k Otci, jak napsal Lukáš: "Pak se s nimi vrátil do Nazareta a byl jim poslušný" (Lk 2, 51).

Pokud se Ježíš nebál být podřízený a poslušný Panně Marii většinu svého života na zemi, není se co bát svěřit se jí, aby i nás učila a vychovávala, jako kdysi Ježíše. Sv. Pavel jednou napsal: "Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus" (Gal 2, 20). O co dříve to platí o Panně Marii?! Pokud se jí tedy zcela svěřím a platí, co řekl Pavel Korinťanům: "Všechno je vaše, ale vy jste Kristovi a Kristus Boží" (1 Kor 3, 22-23), pak se přes Marii dávám jedině Bohu. Ona si mě nenechá pro sebe, ale protože zcela patří Bohu, s ní, přes ni a v ní budu patřit Bohu.

Panna Maria je formou, v níž byl ztvárněn Boží Syn. Ti, kteří se jí svěří, jsou ztvárňovaní v Krista, připodobnění Kristu. Vždyť sv. Pavel napsal: "On ustanovil některé za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby připravovali svaté k dílu služby, k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, k zralosti muže , k míře Kristovy plnosti, abychom už nebyli malými dětmi, kterými sem tam hází a zmítá ledajaký vítr klamavého lidského učení, který podvodně strhává do bludu. Ale žijme podle pravdy v lásce, všestranně vrůstejme do toho, který je hlavou, do Krista. Z něj celé tělo, pevně spojené klouby navzájem podpírajícími, podle činnosti přiměřené každé části, roste a buduje se v lásce "(Ef 4, 11-16).

Panna Maria, v níž byl ztvárněn Ježíš, byla Bohem ustanovena, aby v nás budovala podobnost s Kristem v mnohem větší míře, než apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé. Pokud jí tuto úlohu odepřeme, stavíme se proti Božímu záměru.

Je Uctívání soch a obrazů Panny Marie modlářstvím?

Výrok, který vede mnohé křesťany k takovému přesvědčení pochází z knihy Exodus a zní: "Nezobrazíš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí!" (Ex 20, 4). O co tu jde?

Opravdu Bohu vadí, abychom zobrazili cokoli z toho, co udělal? To bychom nemohli mít žádné učebnice s nákresy rostlin, hvězd či zvířat, nemohli bychom se věnovat malířskému ani sochařského umění, nemohli bychom dělat fotografie, filmy a pohádky. Nemohli bychom si dělat žádné ornamenty s motivy čehokoliv co existuje ve vesmíru. Tento výrok by nebyl pouze proti náboženským sochám, ale proti jakémukoliv druhu zobrazování. A nakonec i napsané slovo je obraz. To bychom nemohli psát o ničem, co existuje. Nepřipadá vám to absolutně nelogické a absurdní?

Pokud se však podíváme blíže na zmíněný výrok, zjistíme, že tento zákaz má význam jedině kvůli verši, který hned za ním následuje: "Nebudeš se jim klaněti, ani jej uctívat, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý" (Ex 20, 4).

Mnohem zřetelněji je to vyjádřeno v knize Leviticus, kde se píše: "Nedělejte si modly, nestavte si vyřezávané podoby a pomníky a nestavte namalované kameny ve své zemi, abyste se před nimi klaněli, vždyť já jsem Hospodin, váš Bůh!" ( Lv 26, 1).

Tedy Božím záměrem bylo, aby Izraelité, podle vzoru pohanů, nepovažovali sochy, obrazy a předměyt za bohy nebo za božské nástroje, aby se jim neklaněli a nevzdávali jim úctu, jaká náleží jedině Bohu. Riziko modlářství bylo v starozákonních časech skutečné velké.

Ale přesto sám Bůh přikázal, aby Izraelité zhotovili některé obrazy a sochy:
Uděláš z tepaného zlata dva cheruby, uděláš je k oběma konům slitovnice. Jednoho z cherubů udělej k jednomu konci a druhého cheruba k druhému konci: uděláš cheruby tak, aby tvořili celek se slitovnicí na obou jejich koncích. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru a čelem k sobě budou svými křídly chránit slitovnici. Tváře cherubů budou obráceny ke slitovnici. Slitovnici položíš na vrch na archu a do archy vložíš Svědectví, které ti dám. Tam se s tebou budu setkávat. Z místa nad slitovnicí mezi dvěma cheruby, kteří jsou na Arše svědectví, odtud ti budu dávat svá nařízení pro Izraelity" (Ex 25, 18-22).

Čili Bůh přislíbil, což později i splnil, že bude mluvit "právě z prostoru mezi oběma postavami, zhotovenými lidskou rukou. Čili to nejsvětější, nejposvátnější místo má být uprostřed dvou soch! Navíc Archa smlouvy představuje opravdový relikviář, vždyť obsahuje Mojžíšovu hůl, tabule se zákonem a snad hlavně manu, takže ji lze považovat za první monstranci v našich dějinách. Marii proto nazvali Archou Úmluvy, neboť v životě nosila toho, který je Chlebem života.

Dále v následující kapitole knihy Exodus Bůh žádá, aby obrazy archandělů byly vetkané do opony oddělující svatyni od svatyně. (...) Dnes její roli splňuje ikonostas ve východní tradici, která je věrná duchovní struktuře jeruzalémského chrámu. Copak si Bůh protiřečí? "[22]

A to ještě není všechno. O něco později Bůh řekl Mojžíšovi: "Udělej měděného hada a vyvěs ho na kůl! Pak každý kdo se na něj podívá, zůstane naživu. Mojžíš tedy udělal bronzového hada a vyvěsil ho na kůl. A když někoho hadi uštknuli a on pohlédl na měděného hada, zůstal naživu "(Num 21, 8, 9).

Had zavěšený na kůlu byl vlastně předobrazem Ježíše Krista, visel na dřevě, stal "se stal prokletím za nás, neboť je psáno:" Proklet je každý, kdo visí na dřevě, "" (Gal 3, 13). To proto, že "on nesl naše nemoci a našimi bolestmi byl obtížen ..." (Iz 53, 4). Neměl "podoby ani krásy, abychom hleděli na něj, a nemá vzhledu, abychom po něm toužili. Opovržený a poslední z lidí ... "(Iz 53, 2-3). To je ten největší obraz Toho, který je na nebi, a kterého Bůh dal lidem, aby na něj hleděli, jak píše sv. Pavel: "On je obraz neviditelného Boha ..." (Kol 1, 15). Nebo sv. Jan napsal: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života" (1 Jan 1, 1).

A tak Bůh sám ukázal, že zákaz zobrazovat stvořené věci, byl pouze dočasný, ale zákaz klanět se stvořeným věcem a dávat je na úroveň Boha, je trvalý.

Ale zde mohou někteří namítat. Vždyť Bůh přece zakázal sochy i uctívat (Ex 20, 4).
Ale i stupně a formy úcty jsou různé. Vždyť sám Bůh přikázal v Desateru: "Cti svého otce a svou matku" (Dt 5, 16) a nikdo to nepovažuje za modloslužbu. Každému patří úcta podle stavu a hodnosti. Bohu šlo při zákazu klanění se lidským výtvorům o to, aby se sochám a obrazem nevzdávala taková úcta, jaká patří jedině jemu. Proto řekl: "Nebudeš se jim klaněti, ani je uctívat, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý" (Ex 20, 4). Takže pouze tehdy jde o modlářství, pokud by se něčemu na tomto světě vzdávala taková čest, úcta a zvelebení, jaká se má vzdávat Pánu Bohu.

"Od vzniku křesťanství se synagogy stále více vyzdobují, zákaz zobrazování se nedodržuje tak striktně. A skutečně, už nemá opodstatnění. Rabínskému židovství více nehrozí pokušení splynutí s okolním světem, ani pokušení modlářství. Tento problém je historicky překonán. "[23]

Spíše je třeba jednat, jak píše sv. Pavel: "Cokoliv děláte, všechno dělejte k Boží slávě" (1 Kor 10, 31). A pokud prokazujeme úctu Panně Marii, svatým nebo jejich obrazům, vše má být nasměrováno na toho, koho jsou obrazem, na Ježíše Krista, jak píše na jiném místě sv. Pavel: "Cokoliv děláte, dělejte z té duše jako Pánu, a ne jako lidem!" (Kol 3, 23).


Je pravdou, že Panna Maria byla pouze obyčejná hříšná žena a potřebovala být spasena?

Panna Maria byla skutečně obyčejnou ženou. Sv. Ludvík Maria Grignon, jeden z největších ctitelů Panny Marie, to vyjádřil slovy: "Uznávám s celou církví, že Maria je jen obyčejným tvorem, který vyšel z rukou Nejvyššího. Když se přirovná k jeho nekonečné Velebnosti, je méně, než prášek, nebo spíše není vůbec nic, protože on jediný je "Ten, který je" (Ex 3, 14). Tento velký Pán, vždy nezávislý a sám sobě dostačující, nepotřeboval a vůbec nepotřebuje svatou Pannu, aby se naplnila jeho vůle a ukázala jeho sláva. Stačí mu jen chtít, aby učinil vše. "[24]
Bůh konec konců ke své slávě nepotřeboval ani anděly. A přece je stvořil. Nepotřeboval k tomu ani lidí ... A přece nás stvořil. Nepotřeboval Matku. A přece si ji vybral a posvětil.

Panna Maria, podobně jako všichni lidé, potřebovala být spasena. Sama to přiznala v chvalozpěvu Magnificat: "Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli ..." (Lk 1, 46-47). Pro zásluhy svého Syna byla již při početí uchráněna od dědičného hříchu a Boží milostí byla po celý život chráněna, aby nespáchala žádný osobní hřích. Sv. Písmo ani tradice církve nemluví o tom, že by Panna Maria byla přijala křest na očištění od hříchů. Už dávno předtím, než Ježíš a jeho apoštolové začali křtít, anděl řekl o Panně Marii: "Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou." (Lk 1, 28). Řecký to zní: Chair, kecharitoméne, ho Kyrios meta jsou. doslovně: "Raduj se, těš se", nebo "buď pozdravena, plná milosti, Pán je uprostřed tebe", nebo "v Tobě." [25]
Kde je hřích, třeba i ten nejmenší, nebo nějaká náklonnost k hříchu, nemůže být plnost milosti . Anděl to vyslovil ve chvíli, kdy v Marii ještě tělesným způsobem nepřebýval Ježíš, o kterém Boží slovo říká, že je "jednorozený Syn, plný milosti a pravdy" (Jan 1, 14).

Nikomu jinému z lidí, kromě Panny Marie, Boží slovo tento titul nepřiznává. Na základě toho, církev vedená Duchem Svatým, podle Ježíšova příslibu, věří, že Panna Maria byla Boží milostí uchráněna od dědičného hříchu i od všech osobních hříchů.

Je nesprávné nazvat Pannu Marii Bohorodičkou?

Bratr Efraim, který byl původně protestantským pastorem a později se stal katolíkem, v knize Pozdní deště píše: "Pokud je Ježíš Bohem - a on jím je - tak Maria, Ježíšova matka, je Boží matka. (...) Nepovyšujeme stvoření nad Boha, ani ho nezbožšťujeme, ale tvrdíme, že Bůh udělil výjimečné místo u sebe jednomu stvoření, Marii, a že to místo jí přísluší navěky. "[26]

Martin Luther v komentáři k chvalozpěvu Magnificat říká: "Tyto" velké věci "nejsou ničím jiným než faktem, že se stala Matkou Boží. V této události dostala tak mnohá a tak velká dobra, že nikdo není schopen pochopit to. Hle, zde je skutečný pramen všech poct a každého štěstí. Proto je ona jedinou osobou z celé lidské rodiny, osobou povýšenou nad všechny a nikdo se jí nevyrovná. Ona, opravdu, má Dítě s Nebeským Otcem, a to jaké dítě! (...) To jsou ty velké věci, které nelze ani vyjádřit ani vyměřit. To je to, proč se celá úcta k ní sbíhá v jeden titul, nazývajíce ji "Matkou Boha". Nikdo, kdo o ní říká, nebo se k ní obrací, nemůže říct nic většího, i kdyby měl tolik jazyků, jako je listů na stromech, hvězd na nebi či písku v moři. Co znamená být Matkou Boha, třeba proniknout také srdcem. "[27]

Je označení Panny Marie jako Spoluvykupitelky rouháním?

Pokud bychom chápali Pannu Marii jako Spoluvykupitelku ve smyslu, že byla rovnocennou partnerkou Ježíši při vykoupení, nebo že ve stejné míře přispěla k vykoupení lidí, tak by to bylo skutečně v rozporu s Božím slovem a s úctou, která patří jedině Bohu.

Pokud bychom to však chápalive smyslu, že spolupracovala s Ježíšem na vykoupeni, ale ne z nutnosti, to znamená, že vykoupení by se uskutečnilo i bez ní, pak by to nebylo v rozporu s Božím slovem.

Vzpomeňme si, co řekl sv. Pavel: "Na vlastním těle doplňuje" to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho tělo, kterým je církev "(Kol 1, 24). Jelikož Panna Maria byla čistá od jakéhokoliv hříchu díky Ježíšovým zásluhám, její utrpení spojené s Ježíšovým utrpením mělo výkupnou hodnotu. Ale bez něj by nebylo ničím. Sama, bez Ježíše, by nevykoupila nikoho.

Velmi výstižným příkladem je symbolika používaná při mši sv. Při přípravě darů pro eucharistii kněz přidává do vína několik kapek vody. Eucharistie by byla platná i bez této vody, ale přidány do vína a ve víně získávají podíl na eucharistii na spásu světa.

Avšak, jak vidíte, titul Spoluvykupiteľka, bez bližšího vysvětlení a vymezení, může skutečně vést k nesprávným závěrům. Proto nynější sv. Otec, ještě když byl prefektem Kongregace pro nauku víry, odpověděl na otázku, zda katolická církev vyhlásí Marii za Spoluvykupiteľku: "Nemyslím si, že by se tomuto požadavku ... v dohledné době mělo vyhovět. Odpověď Kongregace pro nauku víry zní, že to, co tento požadavek obsahuje, je už lépe vyjádřeno jinými tituly Panny Marie, zatímco formulace "Spoluvykupiteľka" je příliš vzdálená řeči svatého písma i řeči církevních Otců, a tedy vyvolává nedorozumění. Co je na tom správně? Nuž správně je to, že Kristus nestojí mimo nás nebo vedle nás, ale tvoří s námi hluboké, nové společenství. Vše, co je jeho, se stáva naším, a všechno, co je naše, přijal, aby bylo jeho: Tato velká výměna je skutečným obsahem vykoupení, odstraňuje bariéry našemu "já" a umožňuje pronikat do společenství s Bohem. Jelikož Maria předchází církev jako takovou a stává se jakousi církví v osobě, toto "spolu s ním" se příkladně uskutečňuje již v ní. Ale nesmíme zapomínat, že nad tímto "spolu" je Kristovo "nejprve". Vše pochází od něj, jak nám to říkají listy Kolosanům i Efesanům; i Maria je vším, čím je, jen přes něj. Slovo "Spoluvykupiteľka" by tento původ zatemňovalo. Správný záměr se vyjádřil nesprávným slovem. Ve věcech víry je podstatná právě kontinuita s řečí Písma a Otců; s jazykem nelze zacházet ľubovolně. [28]


Je Titul Matka církve a Matka křesťanů nesprávný?

"Když se v ní narodil Ježíš, Hlava lidí, vyplývá z toho nutně, že věřící, kteří jsou údy této Hlavy, také se musí narodit v ní. Tatáž matka nerodí na svět hlavu bez údů a údy bez hlavy ... Rovněž v řádu milosti se Hlava i údy rodí z téže matky ... "[29]

Ježíš je i nyní plodem Panny Marie, jak o něm řekla Alžběta, naplněná Duchem Svatým (srov. Lk 1, 42). Skrze něho a v něm jsme i my Mariiny děti, rodíme se v ní a připodobňujeme se Kristu. Ještě se vám to nezdá? Vzpomeňte si, co řekl sv. Pavel Galaťanům: "Děti moje, znovu vás v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus" (Gal 4, 19). O co dříve to může říct Panna Maria, která porodila Ježíše Krista, do kterého jsme byli ve křtu ponoření, nebo jak píše sv. Pavel: "Neboť všichni, co jste pokřtěni v Kristu, Krista jste oblékli" (Gal 3, 27).

Když Ježíš umíral, při jeho "kříži stála jeho Matka, sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl učedníkovi: "Hle, tvá matka!" A od té hodiny si ji učedník vzal k sobě "(Jan 19, 25-27). V tomto učedníkovi Ježíš říká každému svému učedníkovi, kterého miluje: "Hle, tvá matka!"

V knize Zjevení se o Panně Marii píše: "Drak se na ženu rozhněval a odešel bojovat s ostatními z jejího potomstva, kteří zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova" (Zj 12, 17). Kdo jsou ti, kteří zachovávají Boží přikázání? Kdo jsou ti, kteří mají Ježíšovo svědectví? Jsou to křesťané, je to církev. A Boží Slovo o nich říká, že oni jsou z "jejího potomstva". Panna Maria je tedy Matkou Církve.

Panna Maria, naplněná a zastíněna Duchem Svatým, počala největší a nejsvětější bytost - Bohočlověka. Ona nepřestala být jím naplněna a proto znovu, duchovním způsobem, rodí největší světce. Podívejte se na velké světce posledních století. Téměř každý z nich měl k ní mimořádně vřelý vztah. Ať to už byl Páter Pio, Jan Maria Vianney, papež Jan Pavel II., Matka Tereza ...

Ježíš se nebál říci Panně Marii: "Matko" v obavě, že by tím nějak urazil svého Otce. Pokud ji i my tak nazýváme a považujeme za svoji matku, stáváme se Ježíšovi ještě bližšími a podobnějšími. Oslovením "Matko" vzdáváme tak úctu Bohu, který si vybral a posvětil pro svého Syna takovou úžasnou bytost. V knize Siracha čteme: "Kdo si ctí matku, (počíná) si tak, jako kdyby si shromažďoval poklady" (Sir 3, 5). Ježíš si ji ctil. Pokud to já odmítám, přicházím o velké poklady v nebi.

Na závěr přidám ještě jeden biblický obraz, který nám může pomoci pochopit význam přicházení k Ježíši skrze Pannu Marii. Nacházíme ho v knize Genesis. Jakub chtěl získat požehnání od svého otce Izáka, které mu nepatřilo od přirozenosti, protože nebyl prvorozeným synem. Ale jeho matka udělala zajímavou věc.

Oblékla Jakuba do Ezauových šatů, které voněly lesem, na ruce a krk mu dala kozí kůže, aby byl chlupatý, jako Ezau a připravila jídlo, podobné těm, které dělal Ezau ze zvěřiny. Když to ucítil Izák, řekl: "Hle, vůně mého syna jako vůně nivy, kterou požehnal Pán" ... (Gn 27, 27)

Když přicházíme za Ježíšem, nehodní jeho požehnání, svěřeni Panně Marii, své Matce, poslušní jejím pokynům, jako kdysi Jakub, poslušný své Matce Rebece, Ježíš cítíc vůni Mariiny svatosti, kterou nás přikrývá, vidouce krásu jejích ctností a lásku, kterou nás objímá, znovu vyslovuje slova, která řekl Duch Svatý ústy Alžběty při navštívení: "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého života" (Lk 1, 42). A přestože slyší hlas hříšníka nehodného jeho požehnání, mluví jako kdysi Jákobovi: "Hlas je hlasem Jakubovým, ale ruce jsou ruce Ezauovy" (Gn 27, 22). "Budu jíst z úlovku svého syna, abych tě požehnal" (Gn 27, 25).

Je pravda, že Neposkvrněné početí a Nanebevzetí Panny Marie nemají ve svatém Písmu žádný základ?

Na první otázku jsem již odpověděl v kapitole 3.8 o tom, zda byla Panna Maria hříšná. O nanebevzatí Panny Marie skutečně ve svatém Písmu nemáme zmínku. S určitostí však víme, že Panna Maria je v nebi, jak to říká kniha Zjevení: "Pak se na nebi ukázalo veliké znamení: Žena oděná sluncem ..." (Zj 12, 1). Druhé místo ve Sv. Písmu, které podporuje toto přesvědčení, je v evangeliu sv. Jana, kde Ježíš říká: "Pokud mi někdo slouží, ať mě následuje! A kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo bude mně sloužit, toho poctí Otec "(Jan 12, 26).

Panna Maria, jako věrná Boží služebnice, která následovala Ježíše více než kdokoli jiný, byla poctěna Otcem tím, že ji přijal do své slávy a ona je mu podobná, neboť vidí Boha takového, jaký je "(srov. 1 Jan 3, 2) .

O tom, že je možné být vzat do nebe s tělem i s duší, říká samotné Boží slovo: "A jak šli v rozhovoru, najednou je oddělil od sebe ohnivý vůz s ohnivými koni a Eliáš vystoupil ve vichřici do nebe" (2 KRL 2, 11). Druhým člověkem, který byl vzat do nebe, byl Henoch, jak o tom čteme v knize Genesis: "Henoch chodil s Bohem a nebylo ho, neboť Bůh ho vzal" (5, 24). Sirach o něm napsal: "Henoch se líbil Bohu, a proto ho přenesl do ráje, aby dal národům (příklad) pokání" (Sir 44, 16). Vzpomíná ho i sv. Pavel: "Vírou byl Henoch přenesen, aby nespatřil smrt; nenašli ho, protože Bůh ho přenesl" (Žid 11, 5).

O Ježíšově nanebevstoupení píše sv. Marek v 16. kapitole, 19 verš. Když byl Ježíš vzat do nebe s tělem, které si vzal z Panny Marie, což je v rozporu se Svatým Písmem, když církev tvrdí, že Panna Maria, která byla Boží milostí uchráněna od dědičného hříchu a ani nepodlehla žádnému osobnímu hříchu, byla vzata s tělem i duší do nebe?!


Závěr

Po tom všem, co jsme řekli, se může někdo zeptat: "Takže v mariánské úctě a jejích projevech, jak to vidíme v katolické církvi, je vše v pořádku, protože tato úcta je biblická? Samozřejmě, že ne. A to není jen moje přesvědčení. V exhortaci o mariánské úctě papež Pavel VI. napsal: "Jak všichni vědí, zbožnost a úcta věřících k Matce Boží nabyla různé formy podle časových a místních okolností, podle rozmanité povahy a kulturní tradice národů. To má za následek, že způsoby, kterými se tato zbožnost projevuje a které se časem opotřebují, třeba důkladně prozkoumat a obnovit, aby se nahradily zastaralé a zhodnotily nehynoucí prvky a aby se patřičně obohatili o věroučné pravdy, nabyté teologickým výzkumem, který předkládá učitelský úřad církve. "[30]

Někteří věřící zase odmítají zjevení Panny Marie. Zde třeba říci, že žádný věřící není povinen věřit zjevením Panny Marie nebo jiným, byť by je církev i schválila. Papež Benedikt XIV (1740-1758) v této otázce prohlásil: "Je třeba vědět, že uznání nějakého soukromého zjevení není nic jiného, ​​než po pečlivém zkoumání vysloveno dovolení seznámit věřící s tímto zjevením k jejich poučení a k jejich prospěchu." [31]
</br

http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=je-marianska-ucta-biblicka-22&cisloclanku=2012080057