Katolík nebo protestant?
V prvé řadě, co znamená slovo PROTESTANT? Nejde o protestování vůči katolíkům, jak si 99% lidí myslí, ale jde o dvě slova a to PRO TESTAMENT (pro a jen Písmo Svaté). Určuje to, že lidé, kteří se hlásí k protestantům (jak se začalo používat) jsou lidé, kteří mají Boží Slovo za svou jedinou autoritu, věří Písmu svatému a staví na něm svoji víru v Ježíše, zkoumá vše na základě Písma Božího. PROTESTANT = milovat a žít Písmo svaté (BIBLI = BOŽÍ SLOVO = JEŽÍŠE) Z Italštiny PRO TESTO (stát si za textem, nebo-li věřit tomu, co je psáno)
Většina lidí v Čechách a na Moravě zná
církev a křesťanství především v podobě katolické církve. Mnozí se
s protestanty ani nesetkali, neboť dnes tvoří asi pouze jedno procento
české populace, tedy
křesťan hlásící se k reformaci. Kdysi však byla naše země převážně
protestantská, milovala Boha a Jeho Slovo. Po Bílé Hoře se však museli protestanti buď vystěhovat,
nebo přijmout katolickou víru svého panovníka. Země tak přišla prakticky
téměř o všechny své intelektuální a kulturní elity (například Jan Amos
Komenský). Poddaní přitom neměli na vybranou a museli přijmout
katolickou víru. Přesto mnozí dál tajně a pod hrozbou přísných trestů
vychovávali své děti ve víře svých otců. Protestantské církve byly opět
povoleny teprve vydáním tolerančního patentu v roce 1781, ale ještě
dlouho potom to byly církve pouze trpěné a potlačované. Například děti
ze smíšeného manželství byly ze zákona považovány za katolíky, pouze syn
evangelického otce se směl stát evangelíkem. Evangelické modlitebny
nesměly mít věže, zvony ani klenutá okna atd. Teprve po roce 1861 se
stali evangelíci plnoprávnými občany, ale již nikdy u nás nezískaly
protestantské církve takový vliv na veřejné dění, jaké měly v 15. a 16.
století. Ke skutečnému zrovnoprávnění církví došlo až se vznikem
samostatného Československa v roce 1918.
V čem je odlišnost protestantského křesťanství ve srovnání s katolickou vírou? Nejprve je třeba říci, že obě tradice představují dva základní modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily (vynecháme-li pro zjednodušení model východní - pravoslavný). Je třeba předestřít, že v rámci obou tradic lze být křesťanem dobrým i špatným. Část křesťanů je v té či druhé církvi proto, že se v ní narodila a přijala tento způsob zbožnosti za vlastní. Část si svou církevní příslušnost během svého života zvolila sama. V řadě věcí jsou katolická a protestantská víra shodné či podobné. Pokusme se stručně a zjednodušeně naznačit, z čeho pramení jejich rozdíly.
Katolická zbožnost se opírá o autoritu
církve. Církev je garancí pravdivosti a správnosti toho, čemu věříme.
Když člověk věří tomu, co učí biskupové v čele s papežem, má naději na
spasení a život věčný. Církev tak stojí ve značné míře jako prostředník
mezi člověkem a Bohem. Zprostředkovává lidem prostřednictvím sedmi
svátostí Boží milost a učí je, jak mají podle Boží vůle žít. Protože
slovo katolický znamená obecný, měli bychom přesněji mluvit o církvi
římsko-katolické.
Protestantská zbožnost buduje víru především na osobním vztahu k Bohu. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Člověk není spasen svou poslušností církvi, ale vlastní osobní vírou v Boží milost. Když uvěřím dobré zprávě o Ježíši Kristu – evangeliu, otevírá se mi možnost z moci tohoto evangelia působením Božího Ducha žít ve svém každodenním životě. Církev lidem radí a vede je k tomu, aby důvěru, kterou jim Bůh dal, mohli naplnit co nejlépe a nepromarnili tak příležitost, která jim byla dána. Prostředníkem mezi Bohem a člověkem tak není církev, ale samotný Ježíš.
"Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas." 1.Tim 2,5-6
Dalším rozdílem je autorita bible. Katolická církev se opírá o bibli ale současně také o starou církevní tradici, jak se vytvořila v průběhu staletí. K této tradici, která není v bibli zachycena, patří například úcta ke svatým, k Panně Marii, autorita biskupů, způsob slavení večeře Páně a vznik ostatních svátostí atd. Všechny tyto věci, které nejsou v bibli výslovně ustanoveny, evangelické církve nepovažují za důležité a většinou je odmítají. Protestantská církev si netroufá k bibli už nic přidávat, ale považuje ji za jediný a postačující základ víry. Katolická církev obsah víry dále rozvijí a ještě dnes vytváří a formuluje nová dogmata (např. dogma o nanebevzetí Panny Marie).
V čem je odlišnost protestantského křesťanství ve srovnání s katolickou vírou? Nejprve je třeba říci, že obě tradice představují dva základní modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily (vynecháme-li pro zjednodušení model východní - pravoslavný). Je třeba předestřít, že v rámci obou tradic lze být křesťanem dobrým i špatným. Část křesťanů je v té či druhé církvi proto, že se v ní narodila a přijala tento způsob zbožnosti za vlastní. Část si svou církevní příslušnost během svého života zvolila sama. V řadě věcí jsou katolická a protestantská víra shodné či podobné. Pokusme se stručně a zjednodušeně naznačit, z čeho pramení jejich rozdíly.
Protestantská zbožnost buduje víru především na osobním vztahu k Bohu. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Člověk není spasen svou poslušností církvi, ale vlastní osobní vírou v Boží milost. Když uvěřím dobré zprávě o Ježíši Kristu – evangeliu, otevírá se mi možnost z moci tohoto evangelia působením Božího Ducha žít ve svém každodenním životě. Církev lidem radí a vede je k tomu, aby důvěru, kterou jim Bůh dal, mohli naplnit co nejlépe a nepromarnili tak příležitost, která jim byla dána. Prostředníkem mezi Bohem a člověkem tak není církev, ale samotný Ježíš.
"Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas." 1.Tim 2,5-6
Dalším rozdílem je autorita bible. Katolická církev se opírá o bibli ale současně také o starou církevní tradici, jak se vytvořila v průběhu staletí. K této tradici, která není v bibli zachycena, patří například úcta ke svatým, k Panně Marii, autorita biskupů, způsob slavení večeře Páně a vznik ostatních svátostí atd. Všechny tyto věci, které nejsou v bibli výslovně ustanoveny, evangelické církve nepovažují za důležité a většinou je odmítají. Protestantská církev si netroufá k bibli už nic přidávat, ale považuje ji za jediný a postačující základ víry. Katolická církev obsah víry dále rozvijí a ještě dnes vytváří a formuluje nová dogmata (např. dogma o nanebevzetí Panny Marie).
Řada rozdílů je i v oblasti etické.
V protestantských církvích je každá situace vnímána jako jedinečná
a člověk se musí rozhodovat především podle svého svědomí. Protestantské
církve většinou nestanoví přesně daná pravidla chování, ale vydávají
obecná doporučení na základě Písma, zohledňující i současné odborné
poznatky. Katolická morálka vychází více z pevně daných etických norem,
které jsou konkrétně rozpracovány v tzv. církevním právu, které stanoví,
jaké jednání je přípustné a co je považováno za hřích. Například protestantské církve manželům nepřikazují, zda a jakou mohou či nemohou
používat antikoncepci (je to vždy na rozhodnutí manželů na základě Písma a svědomí v Ježíši, nevyberou si antikoncepci, která zabíjí již oplodněné vajíčko, ale tu, která zabraňuje početí) zda se duchovní ožení nebo dobrovolně zůstane
svobodným apod.
Dalším rozdílem je pojetí církve. V katolické tradici vzniká církev shora, od apoštolů a jejich nástupců - biskupů. Ti jsou zárukou pravosti a neomylnosti církve. Pouze oni mají právo světit kněze a zakládat církevní společenství. V protestantské tradici je tomu naopak. Církev očekává především působení Ducha svatého "zdola" a vzniká tam, kde se věřící lidé shromáždí a společně žijí ze zvěsti evangelia. Ze svého středu si pak volí své kazatele a pastýře. Nejvyšší autoritu má Boží slovo, nikoli nějaký úřad. Představitelé protestantských církví mají pouze správní úlohu, ale nemohou rozhodovat o obsahu a důsledcích víry. O praktických věcech církve protestanti rozhodují ve shromáždění volených zástupců z jednotlivých sborů. Ti se ve svém hlasování řídí svým svědomím a poznáním Boží vůle.
Protestantské církve netvoří jednotnou organizaci jako církev katolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a římského papeže. Protestantské církve nedokázaly takovou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví. Rozdíly mezi jednotlivými protestantskými církvemi jsou ale často zcela minimální, ale přes řadu forem spolupráce neusilují tyto církve mezi sebou o sjednocení podobným způsobem jako církev katolická. Jednotu církve nevidí v jednotné organizaci, splynutí církví ani v návratu do církve římské, ale ve vzájemné spolupráci a důvěře, která panuje mezi jednotlivými církvemi a to vždy a pouze v jednou Bohu Ježíši Nazaretském.
Dalším rozdílem je pojetí církve. V katolické tradici vzniká církev shora, od apoštolů a jejich nástupců - biskupů. Ti jsou zárukou pravosti a neomylnosti církve. Pouze oni mají právo světit kněze a zakládat církevní společenství. V protestantské tradici je tomu naopak. Církev očekává především působení Ducha svatého "zdola" a vzniká tam, kde se věřící lidé shromáždí a společně žijí ze zvěsti evangelia. Ze svého středu si pak volí své kazatele a pastýře. Nejvyšší autoritu má Boží slovo, nikoli nějaký úřad. Představitelé protestantských církví mají pouze správní úlohu, ale nemohou rozhodovat o obsahu a důsledcích víry. O praktických věcech církve protestanti rozhodují ve shromáždění volených zástupců z jednotlivých sborů. Ti se ve svém hlasování řídí svým svědomím a poznáním Boží vůle.
Protestantské církve netvoří jednotnou organizaci jako církev katolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a římského papeže. Protestantské církve nedokázaly takovou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví. Rozdíly mezi jednotlivými protestantskými církvemi jsou ale často zcela minimální, ale přes řadu forem spolupráce neusilují tyto církve mezi sebou o sjednocení podobným způsobem jako církev katolická. Jednotu církve nevidí v jednotné organizaci, splynutí církví ani v návratu do církve římské, ale ve vzájemné spolupráci a důvěře, která panuje mezi jednotlivými církvemi a to vždy a pouze v jednou Bohu Ježíši Nazaretském.
Římsko - katolická církev sama sebe
chápe jako jedinou právoplatnou pokračovatelku Kristovy církve. Podobně
vidí sami sebe i církve východní. Ostatní křesťané jsou pro ně jen
odloučeným společenstvím, kterému nemůže být v plném slova smyslu
přiznán statut církve. Budoucí jednota je chápána jako obnova plného
společenství všech křesťanů v jedné katolické církvi v čele s papežem.
Ačkoliv to představitelé římské církve takto otevřeně neradi říkají, a i
řada upřímných katolíků to tak striktně nevnímá, ze samotného sebe
pojetí římsko-katolické církve a z řeči starších i nejnovějších
církevních dokumentů není pochyb, že by římskokatolický pohled byl jiný.
Protestanti sami sebe chápou jako součást Ježíšovy církve, ale nečiní si nárok na výlučnost. Stejný podíl
přiznávají i ostatním církvím, pokud se hlásí ke Ježíši Kristu jako jedinému Pánu, k Písmu a
nejstarším křesťanským vyznáním. Jednotu vnímají ve vzájemném uznání
jednotlivých církví a společným sdílení těch tradic, které mají oporu v
Písmu.
Rozdělení církve je nutno chápat jako
důsledek lidského hříchu. Přesto může přinášet i pozitivní prvky. Žádná
církev dnes nemá „monopol“ na podobu víry a mohou se tak vedle sebe
uplatnit různé důrazy, formy a bohatost života vyrůstajícího
z evangelia. Různá teologická pojetí a způsoby zbožnosti se nemusí
vylučovat, ale navzájem doplňovat a obohacovat. Jednotu církve, kterou
si Ježíš přál, není tedy třeba hledat v její uniformitě a organizačním
sjednocení. Jednotu není třeba nějak uměle vytvářet, ale především
zachovávat tu jednotu, která v duchovní rovině existuje mezi všemi,
kteří k Ježíši Kristu náleží a to jen v Ježíši samotném.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o respektování názorů ostatních diskutujících a dodržování pravidel slušného chování.
(Upozorňuji: tento blog neprezentuje učení žádné křesťanské denominace, ale Boží Slovo.)