čtvrtek 12. ledna 2012

Ježíš můj Bůh

Ježíš 

   
Slávou a ctí jsi ho ověnčil, všechno jsi poddal pod jeho
nohy. … Slušelo se na toho, pro něhož je všechno a
skrze něhož je všechno, když mnoho synů přivedl do
slávy, aby skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich
záchrany.
Židům 2:7-10
Ježíš – původce záchrany

Velikonoce jsou oslavou vykoupení. Ježíš zvítězil nad mocí nepřítele svou smrtí a vzkříšením. Porazil hřích, smrt i ďábla, odsoudil mocnosti temnoty k věčné porážce. Poselství velikonoc zní: Ježíš je vítěz! Nebýt jeho, nezbyla by nám žádná jiná možnost, jak bychom mohli být vykoupeni. Avšak skrze jeho oběť a triumfální vzkříšení z mrtvých nám Bůh otevřel dveře spásy. Díky utrpení, které nesl, se stal původcem naší záchrany.

Hovoříme-li o spasení, musíme říct, že zachrána je jen v jeho přítomnosti. Spasení nepřijde jako doporučený dopis z nebe. Ježíš záchranu jen nepřináší. Ježíš JE záchranou. Spasení je celé o živém vztahu s ním. Je třeba, abychom byli “v Kristu”. “A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši” (Římanům 8:1). “Kristus ve vás, ta naděje slávy” (Koloským 1:27). Ježíš nezaložil náboženský systém s přísnými a jen obtížně naplnitelnými pravidly. Je Bohem našeho spasení, není šéfem, pro kterého musíme tvrdě pracovat, abychom si tím své spasení vysloužili. “Vždyť ten, kdo ve vás podle své dobré vůle působí, je Bůh!” (Filipským 2:13). Jde jen o Ježíše! On sám řekl: “Pojďte ke mně a já vám dám odpočinout” (Matouš 11:28).

Jen přijďte! On sám vykoná práci spásy. Tak jednoduchý přístup se ale bohužel mnohým lidem nelíbí. Rádi se chlubí svým vlastním úsilím. Kristus nám nabízí pokoj, který nám chce dát ve chvíli, kdy se k němu obrátíme. Jsou však lidé, kteří přístup k Ježíši rádi komplikují. Některé církve vynalezly velice klikaté a křivolaké cestičky, po nichž se musíme vydat, chceme-li se přiblížit k Bohu. Chtějí totiž být uznáváni a oceňováni jako vážení svatí. Proto z obrácení k Ježíši udělali zdlouhavý proces plný tvrdých náboženských pravidel, těžké práce a disciplíny, modliteb, postů a sebezapírání, tvrdého kázání (a konec konců i tvrdých církevních lavic). Někteří z přiblížení se k Ježíši udělali celoživotní práci a domnívají se, že si jím nikdy nebudou moci být zcela jistí. To se mi zdá vzhledem k citovanému verši cynické. “Pojďte ke mně a já vám dám odpočinout.” Jsou lidé, kteří tento odpočinek očekávají až v hrobě.

Ježíš nikdy nehlásal potřebu podobně svízelných “přibližovacích” procesů. Jediné, čeho je třeba, je ho přijmout. Jeho přikázání jsou jednoduchá: ”Pojďtě ke mně!” ”Uvěřte mi!” ”Následujte mě!”

Ježíš – Slovo Boží
Bibličtí proroci přinášeli poselství od Boha. Ježíš od Boha žádné poselství nepřinesl. On sám byl prorockým poselstvím. Proroci říkali: “Toto říká Pán.” Ježíš prohlašoval: “Říkám vám”. Nepřijímal od Boha inspiraci. Byl autorem inspirace. On byl tím, kdo v dřívějších časech promlouval skrze proroky.

Mohamed sám sebe nazýval prorokem, poslem Aláhovým. Jeho první poselství, které přijal ve městě Mekka, je považováno za základ Koránu. Má sedm bodů. Bod číslo 5 je následující: “Ukaž nám přímou cestu”. Žádný křesťan se takhle modlit nemusí. Ježíš je Cesta. Stovky náboženství a sekt ukazují na své cesty, jak je psáno v Izajáši 53:6: “Každý jsme se obrátili na svou cestu.”

Pavel, apoštol, který měl úžasnou mysl a veliké srdce, prohlásil: “Neboť žít – to je pro mne Kristus” (Filipským 1:21). Ať už věříme jakýmkoliv doktrínám, naše jistota je jen v Ježíši samotném. Jsme souzení podle toho, kým je Ježíš, ne podle nějaké knihy pravidel. “Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu” (Římanům 3:23).

Evangelia jsou o Ježíši, nejsou manuálem pro spasení “urob si sám”. Ukazují nám, že s ním je možné cokoliv. Jedním z příkladů je Lukáš 5:17. Ježíš seděl uvnitř domu a “Pánova moc byla přítomna k uzdravení”. Nikdo uzdraven nebyl, moc k uzdravení byla přesto přítomná. Potom však ochrnutý muž a jeho přátelé pronikají dovnitř střechou k Ježíši, který se ho ani nedotkne, on je ale přesto uzdraven a jsou mu odpuštěny hříchy. Všude, kde byl Ježíš, bylo uzdravení a naděje. Lukáš 6:19 ho zachycuje v cizí oblasti Týru a Sidonu a vidíme, že “z něj vycházela moc a uzdravovala všechny”.

V dnešní době jsou křesťané bombardováni stovkou knih, CD a video materiálů, které přinášejí stále nové techniky modliteb a víry, nová zjevení a teorie a soukromá zjevení. Ježíš však o víře mluvil úplně jednoduše: “Budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu” (Jan 11:40). Velcí křesťané minulosti byli lidmi jednoduché víry – nebyli ale povrchní. Jejich příklad je pro nás vzorem. Jednali přímočaře na základě nekomplikovaného přesvědčení, že Bůh je s nimi.

Pán Bůh všemohoucí není podmíněn nějakou formulkou, aby mohl jednat. Lidé někdy mluví o tom, že bychom měli pohnout Bohem. Nejsme jeho hybateli, je to on, kdo hýbe věcmi. “A Hospodinův Duch jej začal ponoukat” (Soudců 13:25). “Lidé mluvili, jak byli unášeni Duchem Svatým” (2. Petrův 1:21). Když člověk touží po tom, aby si ho Bůh použil, nezačíná to zápasem a bojem. Začátek je v odpočinku v něm, který je vším ve všem. “Moje přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinek” (Exodus 33:14).

Ježíš – uzdravující přítomnost

Pojďme se podívat na událost z Lukáše 8:43-44, kde vidíme ženu uzdravenou z nemoci, která je zde nazvána “krvotokem”. Pointou je, že Ježíš vlastně vůbec nic neudělal. Žena se k němu přiblížila, vztáhla svůj prst a dotkla se lemu jeho oblečení. Pak byla okamžitě uzdravena. Objevila tajemství: moc a uzdravení přebývají v jeho přítomnosti. K tomu, abychom byli uzdravení nepotřebujeme žádnou speciální techniku nebo duchovní gymnastiku. Vidíme to i v Markovi 6:56: “Lidé pokládali nemocné na tržištích a prosili ho, aby se mohli dotknout aspoň cípu jeho roucha. A kdokoliv se ho dotkl, byl uzdraven”. Nebyli mezi nimi náboženští atleti. Jediné co udělali, bylo, že se přiblížili k Ježíši.

Uzdravení této ženy se nás velmi dotýká proto, že jejím problémem nebyla jen její nemoc. Byla také na okraji společnosti. Byla prohlášena za nečistou a nikdo s ní nechtěl mít nic do činění, protože ten, kdo by s ní byl v kontaktu by se také mohl stát nečistým. Stal se z ní vyvrhel. Leviticus 15:19 uvádí, že když žena trpí krvotokem, tak “každý, kdo se jí dotkne, bude nečistý”. Věděla tedy, že pokud se dotkne Ježíšových šatů, tak ho tím znečistí, myslela si ale, že si toho nikdo nevšimne. Ježíš to však okamžitě poznal. Vnímal, jak z něj vychází uzdravující moc a zeptal se: “Kdo se mě dotkl?” Ta drobná žena byla rozrušená a cítila se hrozně. S tím vůbec nepočítala. Když se Ježíš dozví, že se ho dotkla, uvědomí si, že ho poskvrnila. Proto se schovala v zástupu. Ježíš se však nepřestával vyptávat, kdo se ho dotkl. Nakonec ve strachu předstoupila a chvějícím se hlasem se přiznala a pověděla mu o své nemoci a o tom, proč se ho dotkla.

Ježíš věděl, že by s ní lidé nechtěli mít nic do činění. Byla na první pohled odkrvená, bledá a zjevně nemocná. Všechny peníze utratila za lékaře a nemohla si ani dovolit řádnou anémickou dietu. Když tam před ním stála, třásla se a vyprávěla svůj příběh, Ježíš se na ní nehněval ani jí nenapomenul. Naopak, požehnal jí: “Tvá víra tě udravila. Jdi v pokoji!” (Lukáš 8:48). Ona ho poskvrnila, on jí však očistil. Takový je Ježíš! Vždycky je takový! Bere naší nečistotu a dává nám svou čistotu. ”Toho, který nepoznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se my v něm stali Boží spravedlností” (2. Korintským 5:21).

Římský učenec a encyklopedista Gaius Plinius II., který žil v Kristově době, zaznamenal postoje tehdejších lidí vůči ženám trpícím krvotokem. Byly považovány za hrozbu. Jejich stav byl považován za zdroj zla. Lidé věřili, že se díky němu může zkazit čerstvé víno, ovoce může popadat ze stromů, včelstva uhynout a psi onemocnět vzteklinou. Kdyby se žena podobná té z příběhu evangelia jen letmo podívala na dítě, uhranula by ho. Tato ubohá žena, která se dotkla Ježíše, toto všechno věděla. Můžeme si představit jak zle se cítila, když se dotkla Kristových šatů.

Ve chvíli, kdy jí Ježíš řekl: “Tvá víra tě udravila. Jdi v pokoji!”, obrátil tím naruby veškeré tehdejší představy lidí o Bohu. Pro Židy byl Hospodin hrůzu nahánějící nadpřirozenou bytostí. Nebylo možné se k němu přiblížit jinak než velice opatrně a po dlouhé přípravě. Kněží museli dodržovat zdlouhavé rituály sebezdokonalování. Pak přišel Ježíš a uzdravující moc z něj jednoduše vyšla, dokonce i k těm, kterých se nikdo neměl dotýkat.

Pohané měli ještě menší ponětí o Bohu. Domnívali se, že je nějakým neznámým oblakem moci, bez emocí, nepopsatelný a neměnný. Toto “něco” bylo pro ně tak čisté, že by se smrtelníky a s materiálním světem nemohlo nikdy mít nic do činění. Bylo to bez vášně a nedosažitelné. Boží Syn však přichází a ačkoliv byl sám Bohem, bere na sebe lidské tělo a objímá se i s malomocnými. Vidíme v něm Boha takového jakým ve skutečnosti byl vždycky, už od věčnosti, plného soucitu, lásky a moci. Když se ho dotkla třesoucí se ruka ženy vyvržené ze společnosti, jeho reakcí byla pravda, která měla změnit svět: Bůh je láska.

Když se zamyslíme nad tímto příběhem, můžeme si na něm uvědomit, že tím nejúžasnějším momentem nebyl zázrak samotný, ale to, že Ježíš tuto ženu přijal takovou, jaká byla, a celou svou božskou bytostí se zaměřil na to, aby pomohl někomu, kdo byl odpadem lidstva. Princ Slávy usiloval o rozhovor s jednou zapomenutou duší.

Když mluvíme o Boží přítomnosti, máme na mysli přítomnost Boha při nás, ne jeho přítomnost, která naplňuje nebe. Jeho přítomnost je nebe. Bůh přináší nebe do životů nás, obyčejných lidí.

CfaN pořádá evangelizační tažení v nejchudších zemích světa, ve kterých žijí lidé, jejichž jediným majetkem je mnohdy jen jedna jediná deka. V zástupech bývá sto tisíc i více nejchudších z chudých, Bůh se jich však znovu a znovu dotýká a přichází k nim s neobyčejnými požehnáními. Zajímá se o každého jednotlivce, pozvedá je z bláta a dává smysl jejich životům. Ježíš řekl: “Chudým se káže evangelium” (Matouš 11:5).

Ať už stojíme před nemocnou ženou nebo před vzdělaným Pavlem, Augustinem, králem nebo venkovanem, jádrem křesťanství je vždy přítomnost a blízkost Ježíše, který chce mít s vámi i se mnou společenství.

Reinhard Bonnke

Žádné komentáře:

Okomentovat

Prosíme o respektování názorů ostatních diskutujících a dodržování pravidel slušného chování.
(Upozorňuji: tento blog neprezentuje učení žádné křesťanské denominace, ale Boží Slovo.)