Pýcha a Já, Pýcha a křesťan …
Říká se, že Pyšného
člověka poznáme podle jeho přehnaného sebevědomí; mívá o sobě vysoké, dokonce
přemrštěné mínění. Je pyšný na určité vlastnosti, majetek, na to, co dokázal,
nebo také na své postavení. 'Ten, kdo je příliš pyšný, zakouší pocit plnosti v
hrudi, jako by se jeho srdce zvětšilo. Vždyť také o pyšném člověku říkáme, že
"se mu prsa nadýmala pýchou".
Ale jak to
s tou pýchou skutečně je?
Pojďme se zamyslet nad tím, kde všude se skrývá
pýcha.
V prvé
řadě je to skutečně za arogancí a velkým sebevědomím, to je ta jasně viditelná
pýcha, velké sebevědomí může navenek znamenat vnitřní
nedostatek sebedůvěry.
Pak je tam,
kde zní nejčastěji slovíčko „JÁ“ pýcha je totiž sobecká.
„Sobecká pýcha a nadměrná
sebeláska bývají v běžné řeči spojovány s několika příbuznými vlastnostmi -
obzvláště s egoismem, samolibostí, marnivostí a arogancí. Egoismus ovlivňuje
myšlení, chování a také jazykové vyjadřování, egoističtí lidé jsou navíc krajně
dotěrní. Všeobecně se egoista snadno pozná - ve skupině lidí se dere dopředu,
nerad příliš dlouho naslouchá druhým, ustavičně se pokouší prosadit svůj
komentář, výrok nebo monolog. Jeho slova oplývají samým "já",
"můj", "mně". Někdy se však pýcha skrývá i za zdánlivě
skromným nebo pokorným jednáním člověka, který je v základu ostýchavý, ale svým
neúčastným chováním upoutává pozornost. Samolibost je přehnaná forma
sebeuspokojení, která na druhé působí často nepříjemně, zatímco troufalé
chování arogantního člověka vyvolává u druhých lidí hněv nebo nenávist. Marnivá
nebo také ješitná osoba chce vždy ukázat svou domnělou převahu a zároveň se
ustavičně domáhá přízně celého světa.
Pyšní lidé se na rozdíl od lidí marnivých izolují nebo stavějí na odiv vědomou nezávislost. Charakterizuje je svévole, a tak jsou jim názory ostatních lhostejné. Často utíkají před závazky a v protikladu k marnivým lidem se do soupeření s druhými nepouštějí. Nejpotměšilejší, druh pýchy je často zákon sám pro sebe, který žije z ohledů a pomoci druhých, svérázným způsobem však projevuje lhostejnost k výtkám a chvále. Jednou z nejopovrženíhodnějších vlastností pýchy je lhostejnost vůči utrpení druhých lidí.“
Pyšní lidé se na rozdíl od lidí marnivých izolují nebo stavějí na odiv vědomou nezávislost. Charakterizuje je svévole, a tak jsou jim názory ostatních lhostejné. Často utíkají před závazky a v protikladu k marnivým lidem se do soupeření s druhými nepouštějí. Nejpotměšilejší, druh pýchy je často zákon sám pro sebe, který žije z ohledů a pomoci druhých, svérázným způsobem však projevuje lhostejnost k výtkám a chvále. Jednou z nejopovrženíhodnějších vlastností pýchy je lhostejnost vůči utrpení druhých lidí.“
A jak se projevuje pýcha v našem křesťanském životě?
Židé byli pyšní, a proto nemohli přijmout Ježíše za svého Mesiáše a nechali
Ho ukřižovat, to způsobila pýcha.
Pak pýcha křesťanů, kteří zavrhli židy a postavili se na jejich místo, že
oni jsou tím duchovním Izraelem, tak touto pýchou byli zabíjeni židé a
gradovalo to až k HOLOCAUSTU. Holocaust zavinila pýcha křesťanů, těch,
kteří měli zvěstovat židům, že Ježíš je jejich Mesiáš, tak je jménem Ježíše
zabíjeli. Přitom apoštol Pavel říkal jak to je s námi pohany „křesťany ne
z židů“
„A tak i nyní je tu zbytek
lidu vyvolený z milosti. Když z milosti,
tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne?
Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní
zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ‚Bůh
otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do
dnešního dne.‘ A David praví: ‚Ať se jim jejich stůl stane
léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli,
a jejich šíje ať je navždy sehnutá.‘ Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby
nadobro padli? Naprosto ne! Ale
jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů.
Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co
teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já,
apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých
pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa
s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!
Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou
svaté i větve. Jestliže však některé
větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a
bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se
vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš
snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro
svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh
neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost
Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se
jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře,
budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. Jestliže tys byl vyťat
ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše
budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří! Abyste nespoléhali na svou vlastní
moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část
Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet
pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Siónu
vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu
jejich hříchy.‘ Pokud jde o evangelium,
stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení,
zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť
Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako
vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich
neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování,
jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby
se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho
moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho
cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco
dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je
všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.
Římanům 11,5-36
Kdyby si křesťané uvědomili, kdo jsou skutečně židé, nebyli by na sebe
pyšní a nemohli by nenávidět židy, či se nad ně povyšovat, toto je pýcha
v lidských srdcích. My křesťané z pohanů jsme naroubovaní na
Izraelský národ.
Pýcha nás obírá o vše co Bůh má pro nás ve své milosti
připravené
Pýcha je prapůvod každého pádu. Je prapůvodem každého
hříchu.
Pýcha způsobí, že se vymlouváme.
Pýcha je zbabělá.
Pýcha působí, že toužíme po věcech, po kterých nám nic není.
Pýcha působí, že jsme na místě, na kterém nemáme co dělat.
Pýcha způsobuje, že se Boží vůle nemůže naplnit v našich životech.
Pýcha způsobuje nezávislost na Bohu.
Pýcha způsobuje neschopnost přijímat Boží milost.
Pýcha způsobuje nevděčnost, neuvědomění si toho, že vše co máme od Boha. Nevděční lidé jsou pyšní.
Pýcha způsobuje netoleranci
Pýcha nám brání, abychom přijali dobré věci od Boha.
Pýcha je jedním z
hlavních problémů lidstva (i duchovního světa). Jsme pyšní na své schopnosti,
inteligenci, sílu, vzhled apod., ale to
hlavní je, že většina lidstva chce být sama sobě Bohem. Nechceme se nikomu podřizovat, nechceme se
nikomu zodpovídat, nechceme se nijak držet na uzdě. My sami víme, co je pro nás
nejlepší...
Pokud
budeme pyšní, Bůh nám dá nějaký čas na to, abychom se změnili, a pokud jej
nevyužijeme, nějakým způsobem nás nejspíše poníží (protože nás miluje - aby nás
zachránil od Geheny).
“Neboť zevnitř ze
srdce lidí vycházejí zlé myšlenky, smilstva, krádeže, vraždy, cizoložství, hrabivost, špatnosti, lest,
bezuzdnost, závist, urážky, pýcha, pošetilost.
Všechny tyto špatnosti vycházejí zevnitř a znečišťují člověka.“
Marek 7, 21-23
I Ježíš na tomto místě potvrzuje, že pýcha se týká našeho srdce.
„Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost,
nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo
ve tmě.“
Římanům 1, 21
„Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich
neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší: Jsou naplněni veškerou
nepravostí, smilstvem, ničemností, chamtivostí, špatností, jsou plni závisti,
vraždy, sváru, lsti, zlomyslnosti, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, domýšliví,
chlubiví. Vymýšlejí zlé věci,
neposlouchají rodiče, jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní. Ačkoliv
poznali Boží ustanovení, že ti, kdo dělají takové věci, jsou hodni smrti,
nejenže je sami činí, ale dokonce to schvalují i jiným, kteří je dělají.“
Římanům 1, 28-32
Jedině
závislost na Bohu, poslušnost jeho slovu a nepředstíraná vděčnost nás mohou
ochránit.
Jestliže je pro nás možnost poznávat Boha „nezajímavá“, Bůh nás nechá, ať tedy
děláme to, k čemu nás táhne naše srdce. A to opravdu není nic pěkného...
„Vždyť kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi
to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?“
1. Korintským 4, 7
Pavel upozorňuje, že se nemáme chlubit ničím z toho, co umíme, co známe, co
jsme dokázali, jak vypadáme apod. , protože nemáme nic, co bychom nedostali od
Boha.
„Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání činí člověka domýšlivým, ale
láska buduje. Jestliže se někdo domnívá, že
něco poznal, nepoznal ještě tak, jak je třeba poznat.“
1. Korintským 8, 1-2
Poznání
je nejčastější příčina Pýchy.
V dnešní době se to projevuje jak snahou oslňovat znalostmi, tak zejména
ohánění se tituly z vysokých škol.
„Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je
to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“
Efezským 2, 8-9
Protože
Bůh zná naši neschopnost naplnit Jeho přikázání, i náš sklon k pýše, vymyslel
řešení naší záchrany takovým způsobem, který jakoukoli pýchu vylučuje.
„Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v
nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku;“
1. Timoteovi 6, 17
Znovu zde vidíme Pavlovo varování před pýchou a spoléháním na cokoli jiného než
Boha.
„Neboť biskup musí být bez úhony jako Boží správce; ne samolibý, ne popudlivý, ne pijan, ne rváč, ne zištný“
Titovi 1, 7
Jak
vidíte, jeden z požadavků na správce Božího lidu je absence samolibosti
(zalíbení v sobě), což je pýcha.
„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města
a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ -- nevíte, co bude zítra!
Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí.
Místo toho byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to
nebo ono.“ Vy
se však chlubíte ve své chvástavosti. Každé takové chlubení je zlé.“
Jakubův 4, 13-16
Pýcha je i v tom rozhodovat si o svém životě, a
nečekat na Boha.
„Stejně se vy mladší podřiďte starším. A všichni se oblečte v pokoru jeden
vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘
Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas. Všechnu
svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.“
1. Petrův 5, 5-7
Petr nám připomíná Boží princip, že kdo se povyšuje, bude ponížen. Nevím, jak
vy, ale já opravdu nechci mít Boha jako svého protivníka...
Žijme
v plnosti Ducha svatého, plnost znamená vztah s naším nebeským
Tatínkem, vztah s Ježíšem.
Každý
z nás má v sobě pýchu, ať se skrývá nebo je viditelná, přesto jde o
pýchu, nejhorší je pýcha převlečená za pokoru.
Prosme
Boha ať nám dá nahlédnout do našich myslí, do našich postojů, do našeho srdce a
zbavme se pýchy, vyznejme Mu své postoje, své smýšlen, ať nám odpustí a obnoví
nás v Ježíši, ať máme mysl našeho Pána Ježíše.
Pýcha
nám brání poznat Boha takového jaký skutečně je, místo toho si dělá své vlastní
obrázky o Bohu, překrucuje pravdu, které tak jednoduše věříme.
Pokořme
své srdce před Bohem a On se k nám přiblíží.
„Mocnější však je milost, kterou (Bůh)
dává. Proto je řečeno: ‚Bůh se staví
proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘“
List Jakubův 4,6
Čerpáno z následujících webů
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatJsme pyšní na svou Církev, do které chodíme, ale už nejsme pyšní na našeho Boha a na to, co pro nás udělal... My se Ním dokonce máme chlubit, nikoli sami sebou! Jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘ (1. Kor 1:31)
OdpovědětVymazatPřesně tak, pokud jsme pyšní na svoji "církev" do které chodíme, již jsme sešli z cesty, protože na co skutečně můžeme být zdravě pyšní je jen a pouze na Ježíše a to co v Něm máme.
Vymazat