Život v šedé zóně
Zdeněk Vojtíšek, (Rozhovor vyšel v časopise Dingir, č.3, 2007)
Michal
M. Malý je svědek Jehovův, který se angažuje ve Spojenectví svědků
Jehovových za reformu v otázce krve (AJWRB). Používá pseudonym, neboť
kvůli postoji Spojenectví vůči doktríně o odmítání krevní transfúze by
mu hrozilo vyloučení z Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. O
vývoji této doktríny publikuje články na Internetu i v časopise Dingir.
|
(Ilustrační obrázek převzat z filmu The Wall) |
Pokud jim něco nezapadá do jejich naukového systému, který si postupně osvojili, a který má důkladně propracovanou logiku, tak to vytěsní. Jsou naučeni raději vůbec neuvažovat o věcech, které se jim do onoho systému nehodí.
A na vnější straně té zdi?
Společnost okolo také nevidí, jací svědkové ve skutečnosti jsou. Svědkové mají mnoho kladných vlastností. Stát se svědkem je pro mnoho lidí záchrana. Přijdou k Bibli, začnou žít slušně a mravně, a to jistě znamená mnoho pozitiv pro jejich život. Okolní společnost ale vidí těmi pomyslnými okénky spíše extrémy: to, že svědkové odmítají transfúze, že neslaví vánoce, že mají aféru s pedofily, že stále zvoní na dveře... Ale ve skutečnosti jsou v této organizaci mnohem záludnější a veřejnosti většinou skryté věci.
Co máte na mysli?
Extrémní případy smrti kvůli odmítnutí transfúze a podobně se týkají jen malé části lidí. To samozřejmě nesnižuje jejich závažnost. Závažné je působení, které se týká životů téměř všech svědků, například tlak na to, aby se vzdali dětí, vyššího vzdělání či přátelství s lidmi, kteří nejsou svědky. Takové zcela normální věci pak člověku nutně chybí, i když si stokrát denně namlouvá, že je spokojený a šťastný průkopník anebo třeba šťastná manželka vysoko postaveného krajského dozorce. Z těchto osobních a vlastně vynucených obětí vznikají dlouhodobé konflikty mezi podvědomím a vědomím, mezi tím, co podvědomí a svědomí cítí, a mezi nároky, které jsou na ně kladeny. Navenek se pak takový konflikt projeví například různými nevysvětlitelnými psychosomatickými obtížemi.
Jak může organizace kontrolovat tak osobní volby, jako jsou děti nebo vzdělání?
Oficiálně a prvoplánově si samozřejmě organizace svědků něco takového dovolit nemůže. Nezákonně by omezovala osobní svobodu. Používaná taktika je jednoduchá a po desetiletí fungující. Svědkům je neustále zdůrazňováno, že svět stojí na pokraji Armagedonu, po kterém nastane pro svědky věčný život v pozemském ráji. Je tedy přirozené, že by měli veškeré úsilí věnovat kázání a varování lidí před tímto koncem, a že na rození dětí a další vzdělávání budou mít spoustu času v novém světě. Již v roce 1920 vyhlásil druhý prezident svědků J.F.Rutherford, že „miliony nyní žijících nikdy nezemřou“, protože Armagedon je za dveřmi. A tak mnozí svědkové zemřeli bezdětní, a jejich celoživotní profesí byla kolportáž publikací společnosti Strážná věž.
Viz článek: Svědkové Jehovovi proti vysokoškolskému vzdělání
Moje první otázka se týkala jakéhosi pomezí. Vy se tedy snažíte tuto zeď ignorovat nebo ta okénka aspoň trochu zvětšovat. Ano. Snažíme se zprostředkovat vzájemnou výměnu informací na obě strany. Mezi svědky jsou lidé, kteří si uvědomují, že svět není černobílý, a že to, co je za zdí, není vše jen špatné. Žijeme v jakési šedé zóně. Jakmile však je takový svědek odhalen, je exkomunikován. Je vyvržen za onu zeď – svědkové přestanou od něj poslouchat i to málo, co nyní poslouchají, a on také přestaneme být tak vnímavý na to, jaká je za zdí atmosféra.
Je v této šedé zóně hodně svědků?
Svědků, kteří si uvědomují, že ne všechno je v jejich organizaci v pořádku, je pravděpodobně docela dost. Ale chováme se podobně, jako to bývalo za komunismu: hovoříme o tom jenom doma nebo mezi nejbližšími. Určitě takových není většina svědků, ale znám mnoho lidí, kteří už léta vědí, že něco mohou říci v Sále království (v modlitebně svědků), něco jenom doma, a něco si dokonce mohou jenom myslet. Je zajímavé, že někteří jsou i „starými kozáky“, dlouholetí starší ve sborech. Mnozí však stále čekají, že nesprávné věci, které v organizaci vidí, vyřeší Bůh. Někteří si však uvědomí svoji osobní odpovědnost, a začnou jednat podle svého svědomí. To pak obvykle také znamená, že již dále nechtějí být představiteli sborů – staršími.
Také tento postoj musí přece po určité době vést k psychosomatickým potížím.
Mezi svědky je velké množství lidí s psychickými problémy. Mnozí z nich si však odmítají připustit, že se nestanou šťastnými tím, že si o tom budou denně číst ve své literatuře. A tak navštěvují různé lékaře s různými jinými obtížemi – typický je pro svědky „únavový syndrom“ a samozřejmě další nemoci, kde psychika a podvědomí hrají výraznou roli: bolesti zad, bolesti hlavy, potíže se spánkem, žaludeční obtíže atd. Základem léčby je odhalit příčinu problému, v tomto případě již zmíněného konfliktu mezi podvědomím a nároky vědomě na sebe kladenými. Pokud se příčina najde a pojmenuje, je to první krok k uzdravení.
(Ilustrační obrázek převzat z filmu The Wall) |
To, že s touto naukou není něco v pořádku, si uvědomuje velké procento svědků. Tato nauka se totiž neustále mění, a hranice toho, co se z krve a jejích frakcí může přijmout, se stále rozšiřují. To je určitě dobře, ale pořád se dějí případy, kdy svědkové obětují svůj život kvůli neznalosti toho, co by už mohli přijmout, aniž by tím přestoupili aktuální verzi této nauky.
www.krev.info |
Proč lidé ze Spojenectví (AJWRB) zůstávají v anonymitě na „svědkovské“ straně zdi? Nebylo by snazší (a nakonec i poctivější), kdyby na špatnost nauky o odmítání transfúze poukazovali otevřeně z druhé strany barikády?
Myslím, že pohnutky k tomu jsou dvojí. Na jedné straně Spojenectví chce zprostředkovat nezávislé informace především svědkům, a kdybychom organizaci opustili (anebo vyšli z anonymity a nechali se vyloučit), svědkové by nás přestali poslouchat, protože bychom byli za zdí. Je úplně něco jiného, když si svědek přečte na internetu informace od jiného svědka, než kdyby mu úplně stejné informace chtěl poskytnout lékař nebo bývalý svědek. V těchto případech by fungovalo ono černobílé vidění, které by tyto informace prostě vytěsnilo. Naše Spojenectví naopak může jednotlivému svědkovi ukázat, že není sám se svými obavami z této nauky, a že i jiní svědkové uvažují podobně jako on. Díky tomu, že mu to říká bratr nebo sestra, může svědek začít uvažovat.
(Ilustrační obrázek převzat z filmu The Wall) |
Tím je to, že od svědků se velmi těžce odchází. Od svědků nelze jednoduše odejít do nějaké jiné církve nebo zůstat bez církve. Pro všechny svědky, a zvláště pro ty, kdo mezi svědky vyrůstali, znamená odchod totální sociální izolaci a někdy i velmi těžkou ekonomickou a emocionální ztrátu. Příbuzní a přátelé z řad svědků (a mnohdy to jsou jediní příbuzní či jediní přátelé, které „odpadlík“ doposud měl) ukončí ze dne na den s odpadlíkem jakýkoli kontakt. Podle učení svědků Jehovových není možné s odpadlíkem mluvit ani mu třeba podat ruku, aniž by sám svědek za to nebyl vyloučen a sám se nestal stejným odpadlíkem. Pokud se odpadlíkem stane někdo, kdo mezi svědky žil třeba čtyřicet let a za tu dobu obětoval své víře vzdělání, zaměstnání nebo rodinu, má to ohromně těžké.
Není tedy divu, že o svých pochybnostech svědkové raději veřejně nemluví, anebo si na ně dokonce zakazují myslet.
Ano. Navíc zbylí svědkové si musí odchod svého bratra nebo své sestry nějak vysvětlit. Od svědků by přece žádný zbožný a mravný člověk nemohl odejít, takže se odpadlíkům připisují nejrůznější poklesky, aby jejich odchod byl snáze vysvětlitelný. Odpadlík pak má na sobě i náklad pomluv a obvinění, jimž ani nemůže čelit. Nemůže nic vysvětlit, protože ho nikdo z jeho blízkých a milých, kteří mezi svědky zůstali, nechce ani slyšet.
Proto tedy uvažujete o poradenské práci pro ty, kdo společnost svědků Jehovových opustili. Jak si takovou práci představujete? S čím byste jim mohl pomoci?
To by bylo na další rozhovor … Zatím v plenkách je projekt Rozcestí (www.rozcesti.org), který má pomoci se zorientovat těm, kteří prošli zkušeností v totalitně vedené organizaci typu svědků či jiné podobné. Mluvili jsme o psychosomatických potížích mezi členy organizace, a proto bude potřeba kromě laických dobrovolníku navázat spolupráci i s odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie. Znalost zcela specifické svědkovské podoby „církevního práva“ zase může pomoci například ve sporech o děti, v případech zneužívání apod.
Pokud má společnost svědků Jehovových tak totalitní rysy, jak říkáte, můžete vůbec věřit v reformu? Vaše Spojenectví chce reformu v otázce krve. Ale je to vůbec představitelné?
Věřím, že to představitelné je. Od roku 1923 svědkové 30 let zakazovali očkování (např. proti neštovicím), a dělali to se stejnou vehemencí jako nyní se zákazem transfuzí. Tato nauka byla v padesátých letech minulého století odvolána a zapomenuta. To je historický precedens pro tvrzení, že stejným způsobem může dojít u svědků k opuštění nauky o krvi. Ale i kdyby ne, pokud by byl díky naší činnosti zachráněn jeden člověk, jeden jediný život, má to smysl.
Děkuji za rozhovor.
http://www.straznavez.cz/Zkusenosti/zivotvsedezone.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o respektování názorů ostatních diskutujících a dodržování pravidel slušného chování.
(Upozorňuji: tento blog neprezentuje učení žádné křesťanské denominace, ale Boží Slovo.)