Kdo přijde do nebe?

Kdo se vlastně dostane do nebe?

 

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ 

Janovo evangelium 3 kapitola 16-21 verš 

"Milostí tedy jste spaseni (zachráněni) skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit."

Efezským 2,8-9

"‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (zachráněn). Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘." 

Římanům 10,8-13

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha."

Jan 1,12-13

"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života."

 Jan 5,23-24

Ježíše můžeš přijmout vírou v modlitbě, třeba hned teď. (Modlitba je rozhovor s Bohem). Bůh tě zná. Není důležité, jak krásná volíš slova, ale záleží na jejich upřímnosti. Zde je příklad, jak se můžeš modlit:

„Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy. Odpusť mi prosím, že jsem Tě celý život ignoroval/a, a že jsem učinil/a mnoho špatných věcí. Nejsem dokonalý člověk a upřímně lituji svých vin. Otvírám ti proto dveře svého života a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána. Já už nemůžu - ty však můžeš...Prosím pomoz mi a veď me na cestě životem - dej mi sílu jít naplno za Tebou. Děkuji ti, že mi odpouštíš všechny mé hříchy. Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl takovým, jakým mě chceš mít.“

 

Vyjadřuje tato modlitba to, co by sis přál? Jestli ano, můžeš se tak teď modlit a Ježíš, jak zaslíbil, vstoupí do tvého života.

 

 Jak navázat vztah s Bohem

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Pokání - proces dennodenního návratu k Bohu...

Osobně se domnívám, že neexistuje vakuovaná víra, víra, která se vznáší někde na obláčku, čímž  je izolovaná od našeho dennodenního světa. Naopak, naše víra se v dennodenním světě nějak projevuje, projevuje se skutky. Každý náš skutek, vše co kdy vykonáme, totiž pramení v tom, komu či čemu v té dané chvíli věříme. Zhřešíme - li, pak zhřešíme proto, že něčemu či někomu důvěřujeme více, než Ježíši Kristu, protože kdybychom věřili a důvěřovali Ježíši více než tomu něčemu či někomu, pak bychom nezhřešili. V okamžiku hříchu tedy není naším pánem, králem, vlastníkem a panovníkem Ježíš Kristus, ale někdo zcela jiný. Pak ovšem Ježíš není naším spasitelem, protože mzdou hříchu je smrt - a když jsme ve smrti, pak nemůžeme říkat, že jsme v Ježíši Kristu, neboť Ježíš Kristus je Život a Život je protiklad smrti. Pak se musíme ke Ježíši Kristu vrátit  - a proces návratu nazýváme pokání. Čímž se dostáváme k postoji celníka - Pane, slituj se nade mnou, hříšným.
Neboť jsme - li ve smrti, protože jsme zhřešili, pak se musíme k Ježíši Kristu vrátit. Pak se musíme ze smrti opět vrátit do života. A proces návratu nazýváme pokáním - čímž se opět dostáváme k postoji celníka: Smiluj se nade mnou, hříšným. Neboť pokání, to není jenom jakási změna smýšlení. To učí učitelé pozitivního myšlení - negativní myšlení ti komplikuje život, míjíš se  se svým cílem, a tak své negativní smýšlení změň na pozitivní a od té chvíli bude všechno OK. Nikoliv. Pokání sice je také změnou smýšlení, změnou postoje k hříchu, ale né pouze to. Změna postoje znamená, že zvracíme z hříchu, který nám před obrácením chutnal. Je nám odporný, nepříjemný, smrdí nám jako pozvracené a pokaděné šaty, které toužíme ze sebe svléci. Když už si nelibujeme ve všelikém smilstvu sexu, alkoholu, okultismu, adrenalinu, násilí, peněz, sobectví, ale naopak, je nám toto vše odporné. Jsme jako neplavci ve vodě - voda (hřích)je pro nás nepřátelský živel a my toužíme dostat se na břeh.  Tento postoj Bible podle mého názoru nazývá: vyznáním hříchu. Vyznávat hřích znamená pojmenovávat tento hřích stejně jako Bůh. Mít k němu stejný postoj, být stejně zhnusený, šokovaný, znechucený, jako má postoj Bůh. Vidět hřích stejně jako jej vidí Bůh. Vyznávat hřích, to neznamená zajistit si alibi, jak si to představují ateisté, nebo třeba i onen "dobrý křesťan" MUDR Barták, že si budu žít jak chci a jednou za určitou dobu se z toho vyzpovídám knězi a všechno bude OK.  Ale vyznávat hříchy v pokání znamená změnit postoj k tomu, to, v čem jsme si před obrácením libovali, dnes abychom z toho zvraceli.

Jenomže my nejsme schopni vyznat všechny naše hříchy. Jednoduše proto, že je  ani neznáme. Třeba proto, že ze špatného pochopení Bible činíme něco, co Bůh odsuzuje. Nejsme - li schopni vyznávat hříchy, pak máme velký problém. Ono je sice pravda, že nám Bůh odpouští všechny hříchy, ale Bible sama toto podmiňuje právě vyznáním hříchů. Jestliže nejsme schopni vyznat všechny hříchy, pak nevyznané hříchy by zůstali na nás a my bychom byli stále pod smrti. Říká se, že když osvěcuje Duch Svatý, že ukazuje jednotlivé hříchy, když však nás obviňuje satan, že prý nám říká obecné věci . jsi hříšník, nic nedokážeš, nestojíš za nic. Já osobně nevím, kde to ten dotyčný vzal, osobně jsem to v Bibli nenašel. Naopak, celník v podobenství o farizeovi a celníkovi mluví obecně. Tvoří kontrast k farizeovi, který hovoří konkrétně - udělal jsem to, to, to, to a nejsem  takový a onaký. Celník mluví obecně: Odpusť mi Pane, slituj se nade mnou, hříšným. Přesto, nebo právě proto, je celník přijímán, je celník veden Duchem Svatým. Ano, ono je důležité vyznávat své hříchy konkrétně, ale je smrtelně, smrtelně důležité vyznávat i svou obecnou hříšnost.
Pokání znamená plný prožitek hrůzy smrti a ztracení i zatracení - když si člověk uvědomí hloubku svého pádu, lituje svých hříchů, přijímá za nich plnou zodpovědnost (t.j. nevymlouvá se na osud, nebo na druhého, který za to či ono podle nás může). Pokání znamená poznání, že v okamžiku hříchu nejsme spasení, že v okamžiku hříchu Ježíš Kristus není náš Pán, Vlastník a Spasitel a uvědomění si celé strašlivé závažnosti této skutečnosti. Pane, slituj se nade mnou, hříšným, a to ne proto, že mám na to nějaký smluvní nárok, ale pouze pro Své Milosrdenství. A máme zaslíbení, že přes takovýto postoj se navracíme zpět k Bohu. Pokání znamená lítost nad svými hříchy,   ale také odhodlání se svou hříšnosti bojovat, nespokojovat se svou situací, byť tento boj může připomínat útok dona Quichota proti větrným mlýnům.

Když píšu či mluvím o pokání, nemohu nezmínit slavnou hru od Shakespeara - Hamlet. Připomínám scénu, kde se král marně snaží činit pokání. Říká tam: Copak mohu říkat - pane odpusť mi mou sprostou vraždu, když si držím stále to, pro co jsem vraždil? Svou korunu, svou ženu? Tady na světě snad mohu lidi oklamat, ale toho nahoře, toho nahoře neoklamu...

 http://bohu-a.svetu.cz/993-pokani-proces-denodenniho-navratu-k-bohu.html

Může se křesťan modlit k někomu jinému než Bohu?

Leviticus 19:31 "Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh."

Vztah k Bohu - modlitba? Jak na to?

Jak je to s modlitbami k Marii a k tisícům svatým? Dostáváme se nyní k velmi kontroverznímu tématu, které bylo již v minulosti mnohokrát řešeno a rozebíráno nepřeberným počtem nejrůznějších lidí. Pravdou je, že největší křesťanská církev v ČR (katolická) oficiálně tento druh modlitby doporučuje a snaží se jí nejrůznějšími způsoby a cestami propagovat a rozšiřovat tak tuto formu "zbožnosti" mezi široké lidové vrstvy.

Naneštěstí znám jen velmi málo aktivních křesťanů z této církve, kteří by tomuto tlaku odolali a nepoddali se mu. Osobně si reálné a opravdové - (biblické) Marie velmi vážím a mám ji rád - její čistota, poslušnost, pokora a vydanost Bohu může být nám všem vzorem - na tomto světě určitě nebylo svatější ženy než jí, o čemž nám svědčí např. i její odpověď andělovi na jím zvěstované poselství: "Jsem služebnice Páně. At se mi stane podle tvého slova."

Ve Starém zákoně i v celých dějinách židovského národa nenajdeme ani jednu zmínku o tom, že by starozákonní proroci, kněží či normální a obyčejní pravověrní Židé, vytvářeli obecenství (modlitby, chvály, prosby, díky atd). - s někým jiným než s Hospodinem - s naším Bohem. A když už k nějakému modlářství u určité části tehdejšího židovského obyvatelstva došlo, jednalo se o odpadnutí od Boha, které mělo pro Židy a jejich pospolitost zpravidla fatální dopad a v podstatě celý starý zákon (dále jen SZ) je prošpikovaný pasážemi o takových nevěrnostech vyvoleného národa. Naprosto stejný postoj k modlářství plyne i z Nového zákona (dále jen NZ) - kdy Ježíš jako Boží syn pro svou nekonečnou lásku k nám přišel, aby nás vykoupil z hříchu. K tomu je dobré pro začátek připomenout i provázanost SZ s NZ ->

Jedním z velmi důležitých poselství, se kterým Pán Ježíš přichází je, když prohlašuje (Mat. 5:17-18):

"Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane."

Je bláhové domnívat se, že by princip uplatňovaný po tisíciletí v SZ - byl najednou zcela překroucen a zpřevrácen a všemocný a nekonečně milující Bůh by měl zájem, aby lidé najednou volali více k matce jeho Syna než k Němu samotnému, nebo k tisícům "svatým" přímluvcům. Nikde v celém Novém zákoně (dále už jen NZ) nenajdeme ani náznak toho, že by někdo z tehdejších apoštolů nebo dokonce sám Pán Ježíš doporučoval modlit se či eufemisticky, jak někteří prohlašují, "přimlouvat se" k již zemřelým osobám (a zcela nepochopitelně tak navíc odmítají označovat toto "modlení se" modlením).

Nyní bych chtěl jen velmi stručně připomenout některé pasáže z Božího slova, které jsou v příkrém rozporu s touto modlitební praxí. Ač můžeme tzv. kristocentrismus (tedy plné zaměření se na osobu Ježíše Krista) vypozorovat z celého kontextu NZ, snad nejzřetelněji se tato tendence projevuje v listech apoštola národů, nebo někdy také pohanů - Pavla. Opravdu si naprosto nedokážu představit, že by se tento člověk snad nejvíce oddaný Kristu sám modlil nebo dokonce ještě vybízel ostatní věřící k modlitbám k Marii či ke svatým, nebo by dokonce chtěl a toužil po tom, aby se věřící po jeho smrti modlili namísto k Pánu, k vykupiteli - k němu samému.

"Život, to je pro mne Ježíš Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Ježíšem Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu." (Filipským 1:21-26)

Apoštol Pavel ale rozhodně nebyl jediným, kdo by horlil pro Pána a vedl JEN ke vztahu s Ním. I apoštol Petr jasně vyzývá k tomu, abychom šli čistě za Kristem. Např. 1. Petrův 5:7 - 8 Petr v jednom ze svých dvou biblických listů křesťanům jasně nařizuje, abychom veškerou svou starost vložili na Něj a navrch přidává varování, abychom byli ostražití, protože ví, že se ďábel bude pokoušet křestany nejrůzněji svést ze správné cesty a od Pána.

"VŠECHNU 'svou starost vložte na něj', neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil."

Stejně tak i sám Ježíš po otázce učedníků, jak se modlit, vybízí učedníky, aby se modlili k Otci. Nikde tedy v Božím slově nenajdeme nějakou jeho výzvu k tomu, abychom se modlili k mrtvým lidem, protože sám Pan Ježíš věděl, komu na nás nejvíce záleží a kdo je jediný a všemohoucí Bůh. Proto i z tohoto kontextu vyplývá - Modleme se k Bohu, k stvořiteli, který stvořil vše - co je na této Zemi i na Nebi - tedy i ostatní lidi - ať už byli sebevíc svatí, vždy zůstali hříšnými a podléhali Božím zákonům.

Stejně tak Pavel praví (1 Korintským 3:7) ..."a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.". Jinými slovy i zde je ukazováno na tendenci nepřisuzovat nikomu žádné extra velebení...

Lukáš 11,1-2 "Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království...atd. Nebo Matouš 6:9 Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno"..atd...

Proč jsou potom někteří lidé vedeni k tomu, aby převážnou většinu svého času (a jsou i takoví, kteří téměř všechen čas!!!) vyhrazeného pro Pána, věnovali modlitbě k někomu jinému, když je to proti a v rozporu s Božím slovem? Všimněme si, že v Lukášovi říká jeden z  dvanácti učedníků - Pane, nauč nás modlit se... - modlitba není zcela nejsnazší záležitostí k naučení - je totiž hlavně o tom, jaký máme vztah s Bohem a jak na tom s Ním zrovna jsme. Než se člověk naučí modlit správně a dlouho, tak aby prohluboval svůj vztah k Bohu a mohl v Něm růst, může to dát pořádně zabrat, ale stojí to za to. Zažívat, jak Bůh jedná, jak se nás dotýká a jak nás i ostatní proměnuje je totiž to nejlepší a nejkrásnější, co člověk v životě může zažívat.

Pokud se ale nemodlíme k Pánu, nemůže nás ani proměňovat, ani se nás dotýkat a už vůbec s ním nemůžeme rozvíjet vztah, který je pro zmíněné záležitosti nezbytný. Slovy Jana Zlatoústého:

"Modlitba je světlem duše, je to pravé poznání Boha, prostřednice mezi Bohem a lidmi. Duch, modlitbou povznesený k nebesům, objímá Pána nevýslovnými objetími. Jako nemluvně křičí s pláčem ke své matce, tak si duch žádá božské mléko. Domáhá se splnění vlastních přání a dostává dary, lepší než je celá viditelná příroda. Neboť modlitba stojí před Bohem jako  úctyhodná vyjednavatelka. Obveseluje ducha, uklidňuje jeho city. Ale když říkám "MODLITBA", nemysli, že to jsou slova. Je to touha po Bohu,  nevýslovná zbožná oddanost nezískaná od lidí, nýbrž vyvolaná Boží milostí. Apoštol o ní říká: "Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit." Jestliže Pán uštědří někomu takovou snažnou modlitbu, je to nezcizitelné bohatství a nebeský pokrm, nasycující ducha. Kdo jej ochutnal, vzplane věčnou touhou po Pánu jako nejžhavějším ohněm, který rozplameňuje ducha."

Ježíš nám dal příslib, že každý, kdo bude hledat, ten najde, kdo bude tlouci, tomu bude otevřeno - proto se ptám, proč rozmělňovat a nerozvíjet svůj vztah s Bohem, aby nás Pán mohl proměňovat a my v Něm mohli růst? Proč se nevydat tímto směrem? To ale nejde jinak než skrze Něj (viz. např. Koloským 2). Modlitby k Marii, svatým a v podstatě ke komukoliv jinému, totiž vedou k tomu, že dotyčný/a duchovně zakrňuje, ve skutečnosti takové "modlení" odvádí od Pána.

I když sám moc dobře vím, že modlení se růžence způsobuje příjemné pocity a člověk se pak cítí mnohem lépe, tak je stejně duchovně otupělý - bez zápalu pro Krista, pro Ježíše...Naopak se v člověku prohlubuje sounáležitost s daným náboženstvím, se všemi úkony, obřadností, rituály a formalismem, které je díky tomu ( že se najednou cítí lépe, zdánlivě dokonce i blíže Bohu) ochotný často hájit i do krve -> vlastní zkušenost. Také se dokonce do určité míry zvýší odhodlanost dodržovat nejrůznější nařízení a regule spjaté s náboženstvím a s křesťanstvím (v prvé řadě ale ne proto, že chci a proto, že mi Bůh proměnil srdce..., ale proto, že by se to mělo a dodržování těchto nařízení je spjato s daným náboženstvím.

Tímto vším je pravý Bůh a Ježíš zanesený něčím nepodstatným a nedůležitým - není již 100% cílem. Při takovém způsobu zbožnosti však nadále zůstává jeho účastníkům mnoho dobrého - schopnost obětovat se, věrnost nebo konání dobrých skutků...toto všechno je jistě dobré - Bůh však chce v první řadě něco jiného.

Praktikanti modliteb k někomu jinému, než k Bohu,  již nejsou schopni rozlišit (nemají možnost srovnání), zda-li je něco takového opravdu zdravým projevem zbožnosti. Problémem totiž je, že jediný způsob, jak se opravdu proměňovat dle Pánovy vůle, je - trávit s NÍM s Ježíšem co nejvíce času (v modlitbě, ve chválách, ve společenství, při četbě Bible, při svědectvích atd...) prostě v obecenství s Ním, kdy je dotyčný duchem přítomný. Velmi důležitou složkou je také pokání, lítost, pokora... - "malost ducha" před Bohem.

Pravděpodobně zcela nejjasnější a nejpřesvědčivější pasáží, která se staví proti vyhledávání model a ubírání spirituality jiným směrem než k Ježíši Kristu je list Koloským, konkrétně 2. - 10. verš 2. kapitoly. Apoštol Pavel v něm deklaruje, že Ježíš Kristus je hlavou všech mocností a sil. Opět tu tedy vyvstává otázka - proč bych se měl vlastně modlit k jeho matce či komukoliv jinému, když on je Pánem a hlavou všeho a jsou v něm skryty všechny poklady moudrosti a poznání, je v něm vtělena všechna plnost Božství? Navíc nás apoštol Pavel vybízí, abychom plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus. Jak bychom ho mohli poznávat jinak než časem stráveným v modlitbě právě s Ním? Snad modlením se k Marii, svatým?

Ve 4. a 8. verši nás Pavel navíc dokonce důsledně varuje před těmi, kteří se nás snaží přesvědčit, že je tomu jinak - před těmi, kteří se nás snaží svést jen lidskými bájemi, klamným filosofováním či líbivými řečmi a neřídí se důsledně Božím slovem.

"Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Ježíš Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Ježíše  Krista. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil."

Závěr

Celá Bible zcela zřetelně ukazuje, že jediný, komu má patřit náš čas, modlitby, chvály...a prostě všechno naše soustředění - je Bůh a Ježíš Kristus. Naopak jakékoliv ostatní snahy o vyvyšování kohokoliv jiného je odsuzováno a potíráno.

Sami si tedy odpovězte na otázku "můžu se modlit k někomu jinému, než k Bohu?". Zdůrazňuji ,že jakékoliv snahy obhajobu ve stylu "tímto se modlíme vlastně k Bohu", nebo "prosíme o přímluvy k Bohu", podle našeho názoru nemohou obstát.

Více zde: http://www.buh-krestanstvi.cz/news/muze-se-krestan-modlit-k-nekomu-jinemu-nez-bohu-/

Svědectví Římskokatolického kněze - 23 let ve službách církve - Znovu narozen v Ježíši

Od tradice k pravdě - Svědectví znovuzrozeného kněze Richarda Petra Bennetta

Narodil jsem se v Irsku v osmičlenné rodině a mé dětství bylo naplněno štěstím. Rádi jsme si hráli, zpívali a dělali představení na území vojenského tábora v Dublinu. Můj otec, plukovník irské armády, odešel do důchodu, když mi bylo devět let. Byli jsme typická římskokatolická rodina. Otec si čas od času slavnostně klekl k lůžku, aby se pomodlil; matka rozmlouvala s Ježíšem, když šila, myla nádobí, dokonce i při kouření cigaret. Většinou jsme každý večer poklekli v obývacím pokoji, abychom se společně pomodlili růženec. Nikdo z nás nechyběl na nedělní mši, pokud nebyl opravdu vážně nemocný. Již v přibližně pěti, šesti letech pro mě byl Kristus velmi reálnou osobou, stejně jako Marie a další svatí. Mohli jsme se tak ztotožnit spolu s dalšími tradičně katolickými národy v Evropě, Latinské Americe a na Filipínách, které házely Ježíše, Marii, Josefa a další svaté do jednoho velkého pytle víry.

Na jezuitské škole v Belvedere, kde jsem prošel jak základním, tak i středním stupněm vzdělání, jsem se naučil katechismus. Stejně jako každý kluk, který studoval pod vedením jezuitů, jsem v deseti letech uměl plynule recitovat pět důvodů, proč Bůh existuje, a vysvětlit, proč papež je hlavou jediné pravé církve. Závažnou činností bylo pomáhání trpícím duším v očistci. Často nám byla citována slova: „Je to svatá a prospěšná věc modlit se za zemřelé, aby byli uvolněni od hříchů,“ která jsme se stále učili nazpaměť, přestože nikdo z nás nevěděl, co znamenají. Říkali nám, že papež - jako hlava církve - je nejdůležitějším člověkem na zemi a to, co řekl, je zákonem a jezuité jsou jeho pravou rukou. Přestože se mše konala v latině, pokoušel jsem se jí účastnit denně, protože jsem byl fascinován hlubokým tajemstvím, které ji obklopovalo. Říkali nám, že to je nejdůležitější cesta, jak se zalíbit Bohu. Byli jsme povzbuzováni k modlitbám k svatým a každá stránka života měla svého svatého patrona. Tohle jsem nepraktikoval, až na jednu výjimku: svatého Antonína – patrona ztracených předmětů, od doby, co jsem si uvědomil, že ztrácím příliš mnoho věcí.

Když mi bylo čtrnáct let, pocítil jsem volání k misionářské službě. Nicméně toto volání nemělo vliv na cestu a způsob mého tehdejšího života. Když mi bylo mezi 16 a 18, prožíval jsem nejnaplněnější a nejradostnější dny, jaké může mladík prožít. Dobře se mi dařilo jak v učení, tak i ve sportu.
Často jsem musel vozit svou matku do nemocnice k ošetření. Když jsem na ni jednou čekal, našel jsem v jedné knize tyto verše z Markova evangelia 10:29-30: „Ježíš odpověděl: 'Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život.'“ Aniž bych měl sebemenší ponětí o pravdivém poselství evangelia vedoucího ke spasení, utvrdil jsem se v jistotě, že mám povolání k misionářské službě.

Pokusy o zasloužení si spasení

V roce 1956 jsem opustil svou rodinu a přátele a vstoupil jsem do dominikánského řádu. Strávil jsem osm let studiem mnišství, církevních tradic, filozofie a teologie Tomáše Akvinského a některých částí Bible z pohledu katolicismu. Jakákoli má osobní víra byla institucionalizována a ritualizována dominikánským náboženským systémem. Poslušnost zákonu církve i řádu mi byla předkládána jako prostředek posvěcení. Často jsem o zákonu jako prostředku posvěcení mluvil s naším duchovním otcem studentů – Ambrosem Duffym. Vedle touhy po svatosti jsem chtěl mít i jistotu věčného života. Zapamatoval jsem si střípek z učení Pia XII: „ Spasení velmi záleží na modlitbách a obětech tajemného těla Kristova nabízených s tímto záměrem.“ Tato myšlenka o získání si spasení skrze utrpení a modlitbu je také základní zprávou z Fatimy a Lourdes. Usiloval jsem získat spásu utrpením a modlitbou – jak pro sebe, tak i pro druhé. V dublinském klášteře dominikánů v Tallaght jsem pro vysvobozování duší dělal velmi mnoho zvláštních úkonů, uprostřed zimy jsem se sprchoval ledovou vodou, bičoval jsem se po zádech malým železným řetězem a podobně. Náš studentský duchovní otec o tom všem věděl a jeho vlastní asketický život byl částí příkladu, který jsem přijal z papežových slov. Odhodlaně a důsledně jsem studoval, modlil se, ukládal si pokání, snažil se dodržovat desatero přikázání i mnoho dalších pravidel a tradic dominikánského řádu.

Okázalost navenek - uvnitř prázdnota

V roce 1963 ve věku 25 let jsem byl vysvěcen na římskokatolického kněze a pokračoval jsem ve studiu Tomáše Akvinského na Andělské universitě v Římě. Nemohl jsem se však smířit s vnější okázalostí a vnitřní pustotou všude okolo. V průběhu předchozích let jsem si totiž z obrazů a knih vytvořil určitou představu Apoštolského stolce a Svatého Města. Mohl to snad být tentýž Řím? Na Andělské universitě mě velmi šokovalo, když se stovky studentů, kteří se nahrnuli ráno do učebny, nezajímaly o teologii, a na výkladech seminářů se věnovaly čtení deníků Time a Newsweek. A mnoho z těch, kdo se zajímali o učení, byly podle všeho pouze osoby se zájmem o vyšší stupeň postavení v rámci katolické církve ve svých zemích.

Jednou jsem se rozhodl jít na procházku do Kolosea, aby se má chodidla mohla dotknout země, kde byla prolévána krev tolika křesťanů. Postavil jsem se do arény, chtěje si představit muže a ženy, kteří znali Krista tak dobře, že pro Jeho přemocnou lásku chtěli s radostí položit svůj život upálením u kůlu nebo roztrháním šelmami. Radost z tak hlubokého zážitku se rozplynula na zpáteční cestě, když jsem byl urážen skupinkou mladých, kteří na mě pokřikovali slova znamenající „vyvrhel nebo špína“. Cítil jsem, že motivací pro takové urážky nebylo, že bych zastupoval Krista jako raní křesťané, ale protože ve mně viděli římskokatolický systém. Co nejdříve jsem tento rozpor vyhnal z mysli, ale navzdory tomu se mi celá nauka o chvále Říma zdála v tu chvíli bezvýznamná a prázdná.

Jeden večer brzy po této události jsem se dvě hodiny modlil před hlavním oltářem v kostele svatého Klementa. Vzpomněl jsem si na svou dávnou tužbu a volání k misionářské službě a „stonásobné“ zaslíbení z evangelia Marka 10:29-30. Rozhodl jsem se, že nebudu usilovat o doktorát, což byl, již od začátku studia teologie Tomáše Akvinského, můj cíl. Bylo to vážné rozhodnutí, ale po dlouhé modlitbě jsem nabyl jistoty, že je to rozhodnutí správné. Kněz, který vedl mou disertační práci, nechtěl toto mé rozhodnutí přijmout. Aby mi dopomohl k titulu, nabídl mi již hotovou cizí práci starou několik let. Řekl mi, že ji mohu použít za vlastní, dokáži-li ji obhájit při ústní argumentaci. Udělalo se mi špatně. Stejně tak, jako o několik týdnů dříve v parku, když jsem viděl elegantní prostitutky promenádující se v černých kožených botách. To, co mi nabízel, bylo stejně hříšné. Zůstal jsem u svého rozhodnutí ukončit univerzitu na běžné akademické úrovni bez titulu.

Po návratu do Irska jsem obdržel oficiální vyjádření, které mi přikazovalo účastnit se tříletého studia na univerzitě Cork. Úpěnlivě jsem se modlil ohledně misionářského povolání. K mému překvapení jsem koncem srpna 1964 obdržel příkaz jet do Trinidadu v Karibiku jako misionář.

Pýcha, pád a nový hlad

1. října 1964 jsem přijel do Trinidadu. Po celých sedm let jsem byl z katolického pohledu úspěšným knězem, plnil jsem všechny své povinnosti a přiváděl rostoucí zástupy lidí ke mši. V roce 1972 jsem se začal angažovat v katolickém charismatickém hnutí. 16. března toho roku jsem na jednom modlitebním setkání děkoval Bohu, že ze mne může být tak dobrý kněz, a prosil jsem, jestli to je Jeho vůlí, ať mě více vede k pokoře, abych mohl být ještě lepším. Toho večera jsem měl nešťastnou nehodu, kdy jsem utrpěl frakturu zadní části hlavy a četná poranění páteře. Pochybuji, že bych se bez tohoto setkání tváří v tvář smrti, vůbec někdy vytrhl ze stavu hluboké samolibosti. V této situaci, když jsem v bolestech volal k Bohu, se rutinní odříkávání modliteb ukázalo jako zcela prázdné.

V utrpení, kterým jsem procházel v týdnech po nehodě, jsem začal hledat úlevu v přímé osobní modlitbě. Odložil jsem breviář (oficiální modlitby pro kněží katolické církve) i růženec a začal jsem užívat v modlitbách úryvky z Písma Svatého. Byl to velmi pomalý proces. Bibli jsem moc dobře neznal a nevelké vědomosti nabyté na její téma při studiích byly směřovány spíše k její nedůvěryhodnosti, než k důvěřování. Známost filozofie a teologie Tomáše Akvinského mi nijak nepomohla, takže studium Bible a hledání Pána bylo jako vkročení do temného lesa bez mapy.

Když jsem byl koncem roku přemístěn do jiné farnosti, zjistil jsem, že mým spolupracovníkem se stal jeden dominikán, který pro mne byl jako bratr. Po více než dva roky jsme ve farnosti Ponte-Pierre spolupracovali a s velkým úsilím hledali Boha. Četli jsme, studovali, modlili se a činili to, co bylo učením církve. Založili jsme společenství v Gasparillo, Claxton Bay a Marrabela, což jsou jen hlavní z oněch vesnic. Z katolického pohledu jsme byli velmi úspěšní. Mši navštěvovalo mnoho lidí. Katechismus se učil na mnoha školách, včetně těch státních. Pokračoval jsem v osobním hledání v Bibli, ale nemělo to žádný vliv na naši práci. Spíše mi to celé ukazovalo, jak málo vím o Pánu a Jeho Slově. Toho času se verš z listu Filipským 3:10: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení“, stal voláním mého srdce.

Tehdy se rozrůstalo katolické charismatické hnutí a my jsme ho zaváděli i do většiny našich vesnic. V rámci hnutí přiletěla do Trinidadu skupina kanadských křesťanů, aby se s námi sdíleli. Z jejich poselství jsem se hodně naučil, zvláště o modlitbě za uzdravení. Důraz všeho, co říkali, spočíval v orientaci na zkušenost, ale bylo to pro mě vskutku požehnání, protože mě to vedlo hlouběji do Bible jako zdroje autority. Začal jsem úryvky z Písma srovnávat se sebou navzájem a dokonce jsem je citoval s odkazem na kapitolu a verš! Jedním z textů, kteří Kanaďané užívali byl Izajáš 53:5: „..a jeho ranami jsme uzdraveni“ Při prostudování Izajáše 53 jsem objevil, že Bible řeší problematiku hříchu skrze zástupnou oběť. Ježíš zemřel místo mne. Bylo chybou, že jsem se pokoušel zaplatit nebo spolupracovat na placení ceny za můj hřích: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost..“ „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

Jedním z mých hříchů byly sklony ke zlosti a hněvu. Přestože jsem prosil Boha o odpuštění, stále jsem si nebyl vědom své hříšné přirozenosti, kterou jsme všichni zdědili po Adamovi. Bible říká: „Jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.‘‘ (Řím 3,10) .. .„Neboť všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (řím 3,23) Nicméně mě katolická církev učila, že zkaženost člověka, která je nazývána „dědičný hřích“ byla smyta křtem, když jsem byl nemluvně. Rozumem jsem stále této nauce věřil, ale ve svém srdci jsem věděl, že má přirozená hříšnost stále ještě nebyla Ježíšem poražena. A tak mé srdce stále volalo: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení.“ Věděl jsem, že křesťanský život budu moci žít pouze skrze Jeho moc. Přilepil jsem si tento verš na palubní desku svého auta i na jiných místech. Stal se mottem mého života a Pán, který je věrný, začal odpovídat.


Klíčová otázka

Za prvé jsem při návštěvě Seattlu a Vancouveru v Britské Kolumbii zjistil, že Boží Slovo v Bibli je zcela bez chyb a omylů. Předtím jsem byl vyučován, že Slovo je relativní a že jeho důvěryhodnost je na mnoha místech pochybná. Teď jsem ale porozuměl, že Bible je doopravdy možno věřit. Začal jsem studium Písma pomocí Strongovy konkordance, abych tak zjistil, co říká samo o sobě. Odhalil jsem, že Bible jasně učí, že pochází od Boha a v tom, co hlásá, je stoprocentně pravdivá. Je pravdivá v historických zmínkách, v zaslíbeních, která Bůh dal, v proroctvích, příkazech morálky a křesťanského života. „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu.“ 2.Tom 3,16

V průběhu této návštěvy jsem byl vyzván, abych promluvil k modlitební skupině v katolické farnosti sv. Štěpána. Vybral jsem si téma - absolutní autorita Božího Slova. Bylo to poprvé, co jsem této pravdě rozuměl, a poprvé jsem o ní mluvil. Po návratu ze Seattle do Vancouveru jsem kázal před čtyřmi sty lidmi na totéž téma. S Biblí v ruce jsem hlásal, že „Bible, jako Slovo samotného Boha, je absolutní a konečnou autoritou ve všech věcech víry a morálky.“ Po třech dnech si mě arcibiskup Vancouveru James Carney pozval do své kanceláře. Oficiálně mě umlčel a zabránil mi kázat na své arcidiecézi. Bylo mi také oznámeno, že mé potrestání by bylo značně ostřejší, kdyby nebylo písemného doporučení od mého vlastního arcibiskupa Antonyho Pantina. Brzy poté jsem se navrátil do Trinidadu.

Církev nebo Bible?

Zatímco jsem byl farním knězem Point-a-Pierre, přišel mi vypomáhat Ambrose Duffy, přísný duchovní otec z mého semináře. Karty se obrátily. Po několika úvodních problémech jsme se nakonec stali blízkými přáteli. Sdílel jsem se s ním o to, co jsem objevoval. Naslouchal a komentoval to s velkým zaujetím a chtěl zjistit, co mě tolik motivuje. Viděl jsem v něm most k mým bratrům dominikánům a dokonce k lidem v blízkosti arcibiskupa. Když náhle zemřel na zástavu srdce, zachvátil mne hluboký žal. V Ambrosovi jsem viděl někoho, kdo by mohl dát odpověď na mé tíživé dilema Bible versus církev, se kterým jsem tak bojoval. Doufal jsem, že by mně a poté i mým bratrům dominikánům mohl vysvětlit pravdy, s kterými jsem zápasil. Když jsem na jeho pohřbu kázal, byla má beznaděj nekonečná.

Stále jsem se modlil veršem z Filipským 3:10: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení..“ Abych se však mohl učit o Kristu, musel jsem nejprve v sobě poznat hříšníka. Z Písma Svatého (1Tim 2,5) mi bylo zcela zřejmé, že role kněžského prostředníka, kterou jsem zastával – tedy to, co učila římskokatolická církev a co zcela odporovalo učení Bible –, nebyla správná. Opravdu jsem měl rád, když ke mně lidé vzhlíželi a svým způsobem mě činili svým idolem. Tento hřích jsem ospravedlňoval argumentem, že přece pokud to hlásá největší církev světa, kým jsem já, abych pochyboval? Má vnitřní válka ale neustávala. Začal jsem vidět hříšnost kultu Marie, svatých a kněžství. Přestože jsem měl vůli ke zřeknutí se Marie a svatých, jako prostředníků, nebyl jsem schopen se zříci svého kněžství, protože to byla má životní investice.

Léta kolísání

Marie, svatí a kněžství představovaly jen malou část války, která se ve mně odehrávala. Kdo byl Pánem mého života? Ježíš Kristus ve svém Slově anebo Řím? Tato podstatná otázka mi bez přestání nedávala spát, zvláště v posledních šesti letech, co jsem byl farním knězem v Sangre Grande (1979-1985). Již od dětství mi bylo vrýváno do mysli, že katolická církev je nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů. Vyřešení dilematu se zdálo nemožné. Řím nebyl jen nejvyšší autoritou, ale i „svatou Matkou“. Jak bych mohl kdy jít proti „svaté Matce“, o to více, když jsem byl po celou dobu její oficiální součástí při udělování svátostí a přivádění věřících do jejího lůna?

V roce 1981 v New Orleans na farním semináři jsem se sice opět oddal službě římskokatolické církvi, ale po návratu do Trinidadu a v konfrontaci s každodenními problémy jsem se znovu obrátil k autoritě Slova Božího. Vnitřní napětí bylo jako přetahování lanem. Někdy jsem se díval na autoritu Říma, někdy na autoritu Bible. Během těchto roků můj žaludek hodně utrpěl a city byly rozervané. Měl jsem poznat jednoduchou pravdu, že člověk nemůže sloužit dvěma pánům. Má pracovní pozice vyžadovala umístění absolutní autority Božího Slova pod nadřazenou autoritu církve římskokatolické.

Tento rozpor znázorňuje mé počínání se čtyřmi sochami v kostele Sangre Grande. Odstranil a rozbil jsem sochy sv. Františka a sv. Martina, protože druhé přikázání Božího zákona v Exodu 20:4 prohlašuje: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Když někteří farníci protestovali proti odstranění obrazu Nejsvětějšího Srdce a sochy Marie, ustoupil jsem, protože „vyšší moc“,čili církev římská, ve svém kánonu č.1188 prohlašuje: „Praxe zobrazování a zpodobnění svatých v církvi k uctívání věřícím zůstává v platnosti“. Ani jsem si nevšiml, že jsem se pokoušel podřídit Boží Slovo slovu člověka.

Mé vlastní pochybení

Přestože jsem již dříve poznal nadřazenost Božího Slova, má agonie stále pokračovala, snažil jsem se pracovat, jakoby měla římskokatolická církev vyšší autoritu, než Boží Slovo, a to i ve věcech, kde katolická církev říkala přesný opak, než Písmo. Jak to je možné? Za prvé, nejvíce to byla má vlastní chyba. Kdybych přijal autoritu Bible – jak v teorii, tak praxi – jako nejvyšší, byl bych usvědčen Božím Slovem, abych se vzdal role kněze jako prostředníka. Tato pozice mi však byla příliš vzácná, než abych vůbec přemýšlel nad jejím ukončením, jelikož byla hlavní součástí mé identity a jediným zdrojem příjmů. Za druhé, nikdo se mě nikdy neptal, co jsem dělal jako kněz. Křesťané přicházející na mše z různých krajů viděli naše svaté oleje, svěcenou vodu, medaliony, sochy, liturgické oblečení, rituály a nikdy nezareagovali ani slovem! Nezvyklý přepych, symbolika, hudba a umění Římské církve byly velmi uchvacující. Tajemná vůně kadidla působila mocně nejen na čich, ale i na mysl.

Bod zvratu

Jednoho dne mě jedna žena konfrontovala (byla to za celých 22 let mého kněžství jediná křesťanka, která mě takto vyzvala): „Vy katolíci máte jen formu pobožnosti, ale popíráte její moc“. Tato slova mne nějaký čas trápila, protože jsem miloval tu krásu okolo - světla, nápisy, veselou lidovou hudbu, kytary a bubínky. Na celém Trinidadu nebylo jiného kněze, který by měl tak barevné ornáty roucha a prapory, jako já. Jednoduše jsem nebyl schopný aplikovat Písmo na svůj život v oblastech, na kterých nejvíc záleželo.

V říjnu 1985 se Boží milost ukázala být silnější než lež, se kterou jsem se pokoušel žít. Jel jsem na Barbados, abych se modlil znepokojen kompromisem, do kterého jsem se hnal. Cítil jsem se jako v pasti. Boží Slovo pro mne bylo skutečně nadřazené. Měl jsem být poslušný jen jemu samotnému. Ale témuž Bohu jsem přece také slíbil poslušnost vůči nejvyšší autoritě katolické církve. Na Barbadosu jsem četl knihu, která vysvětlovala biblický význam církve jako „společenství věřících“. V Novém Zákoně není ani náznak nějaké hierarchie – klérus panující nad laiky je zcela neznámý. Samotný Pán spíše prohlásil: „Máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři“ . Poznání a porozumění významu církve jako „společenství“ mne osvobodilo, mohl jsem tedy opustit římskokatolickou církev jako nejvyšší autoritu a spoléhat na Ježíše Krista jako Pána. Na základě Písma jsem objevil, že biskupové, které jsem znal, nejsou věřícími v biblickém slova smyslu. Většinou to byli pobožní muži, oddaní kultu Marie, věrní růženci, cele loajální Římu, ale neměli nejmenší tušení o dokončeném díle spasení – dokonalé práci Ježíše Krista a o tom, že spasení je osobní a kompletní. Všichni kázali pokání za hříchy, lidské utrpení, skutky zbožnosti – „cestu člověka“, nikoliv cestu Boží. Díky Boží milosti jsem poznal, že člověk nemůže být spasen ani skrze církev, ani díky skutkům. „Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.“ Efezským 2,8-9

Znovuzrození ve 48 letech

Když jsem viděl, že život v Kristu Ježíši nelze skloubit s věrností katolickým naukám, opustil jsem katolickou církev. Když jsem opustil v listopadu 1985 Trinidad, zůstal jsem na nedalekém Barbadosu. Pobýval jsem u staršího manželského páru a prosil Pána, aby mě zaopatřil základním oblečením a potřebnými penězi, abych mohl odjet do Kanady. Měl jsem totiž jen letní oblečení a pár set dolarů. Obě modlitby byly vyslyšeny, aniž bych komukoliv kromě Pána dával vědět.

Z 35stupňových tropických teplot jsem přistál v Kanadském sněhu a ledu. Po měsíci ve Vancouveru jsem přijel do Spojených Států. Plně jsem důvěřoval, že se Pán postará o všechny mé potřeby. Ve 48 letech mi začal nový život. Neměl jsem peníze, kartu trvalého pobytu, řidičský průkaz, nebo jakékoli doporučení. Měl jsem jen Pána a Jeho Slovo.

Půl roku jsem strávil na farmě křesťanského páru ve státě Washington. Svým hostitelům jsem vysvětlil, že jsem opustil římskokatolickou církev a přijal Ježíše Krista a Jeho Slovo v Bibli jako plně dostačující. Oznámil jsem, že je to krok „bezpodmínečný, konečný, definitivní a rozhodný“. Moji hostitelé nebyli těmito čtyřmi příslovci nijak udivení, jen chtěli vědět, zda nemám v sobě hořkost nebo zranění. Sloužili mi, jak modlitbou, tak i moudrostí, protože sami takovouto změnou prošli a moc dobře věděli, jak jednoduché je zahořknout. Po čtyřech dnech, co jsem byl v jejich domě, jsem v pokání začal pozorovat ovoce spasení. Nejen, že jsem mohl prosit Pána o odpuštění dlouhodobého života v kompromisu, ale mohl jsem také přijmout Jeho uzdravení tam, kde jsem byl hluboce raněn. Nakonec jsem ve věku 48 let na základě jediné autority Slova Božího a ze samotné Boží milosti přijal Ježíšovou zástupnou oběť na kříži. Jen Jemu patří chvála.

Díky péči této rodiny jsem se mohl zotavit jak fyzicky tak i duchovně. Pán mi dal znovuzrozenou, milou a inteligentní ženu – Lynn. Odebrali jsme se společně do Atlanty v Georgii, kde jsme oba nalezli zaměstnání.

Pravý misionář a pravé poselství

V září 1988 jsme opustili Atlantu, abychom jeli do Asie jako misionáři. Ten rok byl, díky Pánu, tak plodný, že se mi o tom nikdy ani nesnilo. Mnoho mužů a žen poznalo autoritu Bible a sílu Kristovy smrti a vzkříšení. Byl jsem v úžasu, s jakou jednoduchostí pracovala v jejich srdcích Boží milost, když jsme prezentovali Ježíše Krista jen z Božího Slova. Jak moc se to lišilo od pavučiny církevní tradice, která 21 let zatemňovala mou misionářskou službu v Trinidadu – 21 let bez pravdivého poselství.

Požehnaný život, o kterém mluvil Ježíš a z kterého se dnes raduji, nejlépe vystihují slova z listu k Římanům 8:1-2: „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ Nejen, že jsem byl uvolněn z římskokatolického systému, ale také jsem se v Kristu Ježíši stal novým stvořením. Jen díky milosti Boží a ničemu jinému, než Jeho milosti, jsem přešel od mrtvých skutků k novému životu.

Evangelium milosti

Když mne v roce 1972 nějaký křesťan učil o Pánu, který uzdravuje tělo, měl mi před tím vším vysvětlit, co se stane s odpuštěným hříchem a jak mohu se svou hříšnou přirozeností dojít spravedlnosti před Bohem. Bible ukazuje, že Ježíš nás na kříži zastoupil. Nemohu to vysvětlit lépe, než je napsáno u Izajáše 53:5: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Ježíš Kristus za mě nesl trest, který jsem měl sám vytrpět. Před tváří Boha Otce věřím v Ježíše, který trpěl místo mě - zástupně za mě.) Tato slova byla napsána 750 let před Ježíšovým ukřižováním a zanedlouho po Jeho smrti a zmrtvýchvstání apoštol Petr prohlásil: On sám na svém těle vnesl naše hříchy na dřevo, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti - "jeho ranami jste byli uzdraveni." (1.Petrova 2:24)

Jako dědici Adamovy přirozené hříšnosti, jsme všichni zajisté zhřešili a nemáme slávy Boží. Jak tedy můžeme stanout před obličejem Svatého Boha, aniž bychom uznali, že záchrana je v Ježíši Kristu a že umřel zástupně za nás? Jenom skrze víru, kterou dává Bůh, můžeme být znovuzrozeni a přijmout skutečnost, že Ježíš Kristus je naší zástupnou obětí. Protože On tu cenu za naše hříchy zaplatil – i když sám byl bez hříchu, byl ukřižován. Toto je pravé poselství evangelia. Stačí k tomu jedině víra? Ano, víra člověka, který je znovu narozen, plně stačí. Tato pravá víra pochází od Boha a nevyhnutelně plodí dobré ovoce, z kterého první je znovuzrození. Jak se píše v Efezským 2:10: „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.“

Obracejíce se, odhazujeme díky Boží moci náš starý život a bývalé hříchy. To neznamená, že od té doby nehřešíme a naše postavení před Boží tváří se změní. Jsme nyní nazýváni dětmi Božími a opravdu jimi jsme. Jestliže hřešíme, máme problém ve vztahu s Bohem Otcem, který může být hned napraven. Nehrozí nám ztráta naší pozice Božího dítěte v Ježíši Kristu, protože naše postavení je neodvolatelné. V listě Židům 10:10 je psána úžasná pravda: „... jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni.“ Dokončené dílo Ježíše Krista na kříži je dostatečné a kompletní. Vírou v toto dokonalé dílo se stáváme účastníky nového života pocházejícího z Ducha - znovu se narodíme.

A dnes...

Mým současným úkolem a dobrým dílem, které mi Pán již dříve přichystal, je hlásání evangelia v místech nedaleko Austinu ve státě Texas v U.S.A. Všem milovaným katolíkům mohu povědět slova, která o židech v listu Římanům 10:1 napsal apoštol Pavel: „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ Z celého srdce toužím a také se modlím k Bohu za katolíky, aby mohli být spaseni. Mohu jím vydat svědectví o tom, že jsou zapáleni pro Boha, ale jejich horlivost není založena na Božím Slově, ale na jejich církevní tradici. Kdybyste jen věděli, s jakou oddanosti a trýzni praktikují své náboženství někteří bratři a sestry na Filipínách a v Jižní Americe, možná byste porozuměli, proč tak z hloubky srdce volám: „ Pane, dej nám soucit, abychom mohli porozumět bolesti a utrpení, se kterou se naši bratři a sestry k Tobě obracejí. S porozuměním bolesti uvnitř jejich srdcí, jim toužíme zvěstovat dobrou zprávu o Kristově dokončeném díle na kříži.“

Moje svědectví ukazuje, jak pro mě, jako katolíka, bylo těžké odhodit církevní tradici, ale když to Pán ve svém Slově vyžaduje, musíme to udělat. „Způsob zbožnosti“ v Římské církvi katolíkovi brání, aby viděl, kde leží skutečný problém. Každý se musí rozhodnout a vybrat si, skrze kterou autoritou bude poznávat pravdu. Podle papežského Říma leží konečná autorita v rozhodnutích a nařízeních vládnoucího papeže. Kodex kanonického práva (vyhlášeno v r.1983 Janem Pavlem II) říká: „Nejvyšší velekněz je na základě svého úřadu neomylný v učení, když jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících ... vyhlašuje učení víry nebo morálky za závazné.“ Ale podle Bible je autoritou samotné Boží Slovo a na jeho základě je možno rozpoznat pravdu. Byly to lidské tradice, které způsobily, že reformátoři požadovali: „Jedině Písmo, jedině víra, jedině milost, jedině Kristus a jedině Bůh, jemuž náleží chvála!“

Proč vám to říkám?

Sdílím se o tom, abys i Ty mohl poznat Boží cestu spasení. Naším základním problémem, jako katolíků, je přesvědčení, že jsme schopni samostatně zareagovat na pomoc, kterou nám Bůh dává, a chceme tím před ním dojít spravedlnosti. Katechismus tento předpoklad, který si mnoho z nás po celá léta nese, trefně popisuje: „Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se jeho adoptivními dětmi“

S tímto způsobem myšlení jsme se nevědomě drželi učení, které Bible nepřetržitě zavrhuje. Takováto definice milosti je důmyslným dílem člověka, protože Bible jednotně deklaruje, že věřící má právo stát před Bohem „bez skutků,“ „bez skutků Zákona,“ „ne na základě skutků,“ „je to dar Boží.“ Připisování podílu na zásluze o spasení věřícímu a pohled na milost jako na „pomoc“ zcela popírají biblickou pravdu: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost. Jestliže však na základě skutků, již to není milost…“ Efezkým 2,8-9

Prosté poselství Bible hlásá, že „dar spravedlnosti“ v Ježíši je dar, vyplývající z Jeho dokonalé oběti na kříži: „Jestliže totiž kvůli provinění jednoho člověka kralovala skrze toho jednoho smrt, mnohem spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a daru spravedlnosti, budou kralovat v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista!“ Je to tak, jak řekl sám Pán Ježíš Kristus, zemřel na místě věřícího, Jediný za mnohé, dal svůj život jako výkupné pro mnohé. Stejně jako oznámil: „...neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ Totéž zvěstoval i apoštol Petr: „Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ Pavlovo kázání je shrnuto na konci 2. Korintským 5:21: „Vždyť Toho, který nepoznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ Tento fakt, drahý čtenáři, je i pro Tebe napsán v Písmu Svatém. Jeho přijetí je Božím příkazem: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“

Pro nás, skalní katolíky, je na pokání nejobtížnější změna způsobu smýšlení: přechod od „zásluh“, „dopracovávání se k něčemu“ a „bytí dostatečně dobrým“ k pokornému přijetí daru spravedlnosti v Kristu Ježíši s prázdnýma rukama. Když někdo odmítá přijmout to, co Bůh nařizuje, činí stejný hřích, jako pobožní židé v časech apoštola Pavla: „Nepoddali se totiž Boží spravedlnosti, protože Boží spravedlnost neznají a snaží se ustanovit svou vlastní spravedlnost.“

Obraťte se a uvěřte dobré zprávě!

Richard Bennett (obrácený kněz)

Na fotce je Richard, kdy ještě jako
kněz sloužil v poslední farnosti 

Z kláštera k volnosti v Ježíši Kristu - aneb můj život za klášterní zdí

Z kláštera k volnosti v Ježíši Kristu

„A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši - pro ty,
kdo nežijí podle těla, ale podle Ducha.“ (Římanům 8:1)

Zbožné touhy

Poté, co jsem velmi toužil žít s Kristem, rozhodl jsem se, že se stanu knězem. Jako dítě katolických rodičů jsem věřil, že má církev je jediná pravá a mimo ni není žádná šance na spasení. Dogma o jedinečnosti spásy v katolické církvi hlásali papežové: Inoncent III., Bonifác VIII. v bule 'Unam Sanctam', Klement VI., Benedikt XIV., Leo XIII., Pius XII. a taky Pius IX: „…existuje jenom jediná, katolická a apoštolská církev, mimo níž není spása ani odpuštění hříchů.“ A tak mi nepřišlo, že bych mohl hledat spásu mimo ni.

Od mladých let jsem se chtěl stát knězem. Narodil jsem se 2. května 1911 v Denveru (Colorado, USA). V naší obci bydlely rodiny z Irska, skotové i slované, většinou katolíci. V takovémto místě bylo mnoho místních kněžími a bylo jim dáno patřičné úcty a respektu. Avšak nejen důstojnost a úcta byly důvodem pro mé rozhodnutí. O povolání ke kněžské službě mě především vedly myšlenky, o kterých se kázalo římskokatolickou církví.

Nadto kněz církve Římské - kdy modlící se modlitbu posvěcení během Eucharistie - má moc proměnit chléb a víno v pravé tělo a krev, duši a božství Ježíše Krista. A poněvadž není možné oddělit lidskou přirozenost Ježíše od Jeho božství, tak chléb i víno po proměnění v tělo a krev Ježíše Krista mají být objektém božského uctívání.

Katolíci rovněž vědí, že když vyznávají své hříchy před knězem, má moc jejich odpouštění. Trentský koncil, který byl reakcí na období reformace, vyhlásil roku 1545 následující: „Jestliže někdo tvrdí že kněží nejsou správci rozhřešení,…“ A když jsem od sedmi let začal chodit do zpovědnice, záhy jsem zjistil, že tato duchovní moc dává kněžím ohromnou nadvládu nad životem věřících. Tato duchovní moc je pro ně mnohem důležitější, než světská moc na této zemi.

Řídila mě nejen touha po moci a váženosti kněze, ale upřímné touhy za spásu duší. Z učení kněží a řeholních sester vyplývalo, že jestliže nenám šanci dojít do nebe po smrti, katechismem vysvětlovali, že je zapotřebí odčinit časný trest za hříchy. Řím káže, aby věřící věřili, že jestliže duše „upřímně litujících, kteří zemřeli v Boží milosti, ještě před vykonáním skutků pokání za všední hříchy, budou po smrti očišťováni trestem v očistci.“ Pochopil jsem, že když konám každodenní hříchy a nezřídka hřích smrtelný, budu muset v očistci strávit hodně dlouho.

V oficiálním učení církve katolické je mnoho o utrpení v očistci. Avšak bujá fantazie irských kněží a řeholníků vyobrazovali takové mučení a bolesti, kterých jsme se jako děti velmi bály a byli rozhodnuti, že jsme schopni podstoupit vše, jen ne očistec. V mládí jsem pochopil, že má-li kněz duchovní moc skrze eucharistickou oběť k vysvobozování duší trpících v očistci, tak chci být knězem, abych taky mohl pomoci vlastní duši - protože po smrtí duše smířené mšemi budou mít malý závazek postavit se za mě před trůnem Královny nebes - Nejsvětější Marie Panny, a ona se bude přimlouvat za mne u svého Syna. Bylo to v souladu s učením církve: „K zmírnění trestů (duším v očistci) pomáhá oběť Mše svaté“. A tak jsem se rozhodl, že se stanu knězem, a o tomto rozhodnutí dám na vědomí představeným.

Bible v církvi římskokatolické

Trvalo by mnoho času, než bych zde vypověděl o všem, co se dělo za čas mých příprav ke kněžství, avšak zmíním zde body zvratu v mém životě. Cesta k jistotě spásy byla dlouhá, plná protivenství a pokušení. Mnoho lidí se ptá, jestli jsem znal Bibli, anebo ta kniha byla pro mne zakázanou. V nižším duchovním semináři mě provázely tři knížky: O pravém náboženství Nejsvětější Panny Marie od Alfonse Liguori, O následování Krista od Tomáše Kempisa a k tomu Nový Zákon v římskokatolickém vydání. Na něm byl napsán nápis: „Tříletý odpustek se uděluje všem věrným, kteří čtou Písmo Svaté, nejméně čtvrt hodiny a věnují tak náležitou úctu Božímu Slovu.“ Proč si tedy katolíci více nevšímají Bible, zvláště když jim záleží na odpustcích (čili mimosvátostnímu odpuštění časného trestu, který zbývá po odpuštění daného hříchu)? Uvažujme nad tím, že odpustek se uděluje jen tehdy, když je Bible čtena jako duchovní čtení, čili ne za cílem zkoumání a interpretace. A jelikož věřící vědí, že odpustky lze získat jinými, jednoduššími prostředky, například pokřižováním se (sedm let odpustku v případě přežehnání se posvěcenou vodou) atd., málokdo čerpá z čtení Písma, zvláště je-li v obavách, že by správně neporozuměli textu v souladu interpretace církve.

Když jsem po letech opouštěl klášter, měl jsem sebou jen tři vspomínané knížky. Ta knížka o pravdivém náboženství neměla už desky – tak často byla používána. Desky z knížky o následování Krista se držely na posledních nitkách. Nový Zákon byl přesto jako nový. Podíval jsem se do něj jen tehdy, když jsem chtěl porovnávat latinský překlad s anglickým.

Indoktrinace

Časová náplň v semináři byla uzpůsobena tak, aby bylo co nejméně na upřímnou reflexi. Ovšem, každé ráno je čas vyhrazen na meditace, ale body k rozjímání jsou předem hlasitě stanoveny a jejich vypouštěním by se člověk dostal do hříchu.

Každodenní program je vymyšlen tak mistrně, že vlastní myšlenky pod tíhou vytíženosti unikají, a osobnost je směřována tak, aby plně zapadala do vzoru, který byl nalinkován církví. Cílem tak bylo: naprosté oproštění od vlastního uvažování. Kromě laiků je v církevní moci kněz takovým pěšákem v strategii dobývání světa. Jestliže má být součástí této strategie a významně pomáhat, musí projít naprostou změnou smýšlení. Těchto cílů se dosahuje podobnými metodami, jako mají komunisté: málo spánku, častý půst a indoktrinace.

Bylo nám vtloukáno, že ve chvíli kdy se v myšlenkách rodí pochybnosti vůči kterékoliv ze závažnějších římských doktrín, okamžitě se musí odhodit a zapomenout na ně. Vědomé zahrávání si s takovouto pochybností je příznakem toho, že Bůh dotyčného k povolání kněze nevede a to má i konečný dopad na spásu.

Volba řádu

Na konci nižšího duchovního semináře jsem si měl vybrat, zda-li budu knězem diecézním (podléhajícím biskupu, jako pracovník ve farnosti, nebo jako kaplan nějaké instituce), anebo řádovým knězem (který skládá tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti, který žije v klášteře či v domě řádu). Chápal jsem, že jako diecézní kněz, můžu být často pokoušen, což je pak těžší si vysloužit spasení. Rovněž jsem věděl, jak doposud církev kanonizovala za svatého (oficiálně prohlásila, že něčí duše je v nebi) jen jediného diecézního kněze: Probošta z Ars Jana Maria Vianney. V podstatě jsem si myslel, že je těžké získat spasení diecéznímu knězi – bezpečnější tedy bude stát se mnichem nebo řádovým knězem.

Poslední rok nižšího semináře jsem přemýšlel nad nejvhodnějším řádem. Dobře jsem znal známé řády: Benediktíni, Dominikáni, Bernardini, Františkáni, Trapisté, Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuité). Žáden mě z nich však nepřitahoval. Hledal jsem řád o velmi přísných pravidlech, kde bych mohl získat plnou záruku spasení. Zdálo se mi, že to vše, co hledám, najdu v řádu Matky Boží z hory Karmel, čili obecně známém řádu bosých karmelitánů.

Řád založili křižáci a jiní poutníci do Svaté Země. Po odjezdu křižáků, mniši zůstali a obývali jeskyně Synů proroků na hoře Karmel. Jeruzálemský patriarcha jim dal velmi jednoduché pravidlo, které zachovávali do poloviny 18. století, kdy je muslimové vyháněli z jejich Svaté Země. Část vyhnanců se usídlila v italské Mantui, část v anglické vesnici u Cambridge. Prvním představeným generálním v Anglii byl Simon Stock. Jemu se měla zjevit Marie a předat zaslíbení Škapulíře.

Hnědý škapulíř

V knížce Irského Společenství Katolické Pravdy, s titulem „Hnědý škapulíř“, napsal kněz E.R.Elliot (OCD) „vize tohoto zaslíbení je na straně 5: (Marie) ukázala se s ohromujícím průvodem, a držela v dlaních hábit (škapulíř). Řádu pověděla: Bude to pro Tebe i všechny karmelitány zvláštní milost. Kdokoliv bude nosit tento hábit (škapulíř), nebude trpět věčným ohněm.“ Škapulíř může vyrobit kdokoliv, ale je zapotřebí mít kousek tmavohnědé tkaniny z vlny ve tvaru dvou čtverců a spojit je šňůrkami. První náš škapulíř musí požehnat kněz, který je oprávněn k udělování takového požehnání.

S nošením karmelitánského škapulíře se váže i další zaslíbení: privilej škapulíře. Obdržet ji měl papež Jan XXII, když se mu zjevila Marie. Cituji ze vzpomínané knížky: „Svatý Jan od Kříže (um.1591), důležitý svatý karmelitánů a učitel církve, horlivě věřil v privilej škapulíře. Na krátký čas před smrtí pro své dobro i svých přátel, si připomněl, že Matka Boží Karmelská sestupuje v sobotu do očistce s milostí a pomocí a vysvobozuje z něj duše zbožných, kteří nosili její Svatý Škapulíř.“

Katolíci, kteří mívají škapulíř, často jej nahrazují medailonkou. Medailonka musí mít z jedné strany obrázek Krista a z druhé strany Marii. Musí být rovněž posvěcen knězem.

Každodenní život v klášteře

První rok jsem strávil v noviciátu u bosých Karmelitánů, kde jsem se připravoval na první sliby. Oddával jsem se především modlitbě a meditaci. K běžnému dennímu programu jako novici jsme měli vyhrazený čas navíc k modlitbě s důrazem k pokání a sebeumrtvování. Důrazně se kontrolovala tichost. Denně to vycházelo na přibližně 30 minut času, kdy novicové si mohou spolu povídat. Během Velkého půstu a adventu jsme měli zcela zákaz komunikace – tj. ve chvílích odpočinku novici musí mezi sebou mlčet a tiše recitovat růženec, modlitby pokání atd. V noviciátu začíná den o půlnoci. Celé společenství, svolané zvonkem, shromažďuje se v kapli. Poslední cinknutí hodin znamená začátek Liturgie hodin: Zpívá se, nebo recituje jitřní liturgie, která je složena z devíti žalmů a devíti pasáží ze Starého i Nového zákona, spolu s komentářem někoho z raných otců církve. Poté následují zpěvy chvalozpěvů a žalmů, stejně jako Benedictus – tato část bohoslužby se nazývá Hymnami. Nakonec lidé v řádu se vracejí do svých lůžek, kde čekají na podobné svolávání zvonem, které je za rozbřesku o třičtvrtě na pět.

Postel by neměla být spojována s luxusem s peřinami z prachového peří, ale vhodným místem k odpočinku. Lůžko karmelitána se skládá ze tří desek, které jsou položeny na dvou podstavcích a potaženy tenkým suknem. Zbývající zařízení mnišské cely tvoří malý stolek.

Hodiny modliteb

Po ranním budíčku skupinka noviciátů se odebírá k zpěvu, kdy se recituje se prima a tercie, které jsou složeny z třech žalmů nebo krátké modlitby. Nakonec této části liturgie, skupina tráví čas při tiché modlitbě na kolenou. Po tiché modlitbě se začíná den mší. Jestliže řeholník je knězem, vysluhuje soukromou mši při jednom z klášterních oltářů obvykle za asistence spolubratra jako ministranta. Jestliže se teprve chystá ke kněžství, jde na mši společnou, kterou vysluhuje kněz určený k službě na daný týden. Na mši chodí i další bratří, kteří jsou zaměstnáni v klášteře. Ti, kdo se účastní mše, musí přicházet k přijímání. Jelikož liturgie hodin, tichá modlitba a mše trvají celkem přibližně tři hodiny, řeholníci chodí na snídani teprve okolo osmé hodiny. Je to chléb a káva, která se jí ve stoje, protože v celých pravidlech řádu není žádného pravidla o snídani. (Možnosti snídaně byly nedávno umožněny vzhledem k slabosti současného člověka)

Dopoledne se většinou tráví samostudiem a individuálními modlitbami. V noviciátu je možno studovat pouze ty duchovní předměty, které odpovídají pravidlům řádu karmelitánů. Po absolvování slibů řeholník pak studuje teologii a další předměty, které jsou nezbytné k získání kněžského svěcení.

A tak před polednem noviciáti jdou zpívat se sborem, kde mají poslední dvě hodiny ranního náboženství: sextu a nonu, které jsou složeny podobně jako prima a tercie z třech žalmů, krátkého zamyšlení se nad Písmem a kolektů na daný den. Od konce náboženství až do Anděla Páně, následuje zpytování svědomí: Je zapotřebí si připomenout hříchy, které jsme udělali od posledního večera a prosit Boha o jejich odpuštění. Jesltiže by se spáchal hřích smrtelný, při nejbližší příležitosti je nutno jít ke zpovědi. V případě hříchů všedních, vystačí si řeholník skutky lítosti a pokání. Po modlitbě ‚Anděl Páně‘ řeholníci jdou do jídelny na hlavní jídlo dne.

Klášterní výživa

Jídlo se jí za přísného mlčení. Vyjímkou jsou dny jako Velikonoce, Letnice, nebo den Svaté Matky Boží Karmelské, svaté Terezy z Avily, sv. Jana od kříže, všech svatých, Neposkvrněného početí, Boží narození apod… Během jídla není zas tak úplně ticho, protože v dané chvíli řeholník určen na daný týden čte nějaký úryvek duchovní literatury podle pravidel řádu.

Jídlo není nijak extra. Skládá se obvykle z polévky, na druhé jídlo jsou většinou ryby nebo vejce, nějaké přílohy a ovoce. Řád bosých karmelitánů zakazuje maso. Maso mohou jíst jen ti, kteří to mají jen na doporučení lékaře. Podle znalců medicíny ryby a vejce jsou naprosto dostatečné. Jestliže některý z bratří má jíst maso, musí si sednout do jiného oddělení jídelny. Dotyčná část jídelny se nazývá ‚peklem‘.

Po jídelně se každý pak rozhlíží, zdali v jídelně není zapotřebí s něčím pomoci. Časem může řeholník tak zastoupit čtoucího bratra, nebo toho, který roznáší jídlo, aby i oni se mohli najíst. Další konají veřejné pokání: „Leží s rozloženými rameny ve znamení kříže, líbají v sandály nohy druhých, leží na prahu jídelny, aby všichni chodili nad nimi. Tyto i jiné praktiky pokání mají za účel zlepšení našeho stavu duchovního konta.“ Po odpoledním jídle ve většině karmelitánských klášterů přichází čas pro odpočinek, který má sloužit k sdílení se s bratry o duchovních věcech a povzbuzování k zásadám duchovního života. V praxi tento čas není příliš příjemným, a během tohoto času se dějí ty nejhnusnější věci. Je složité zamknout v nepřirozeném prostředí kláštera dvěstě či více mladých kluků, zdravých mužů, a nepočítat s psychologickými dopady. Proto řeholníci obvykle s úlevou vnímají konec odpočinku a vracejí se pak do cel.

Neustálé čtení žalmů

Při setkání je čas na nešpory a kompletář. Nešpory obsahují pět žalmů, Magnificat a kolektu na daný den. Kompleta obsahuje tři žalmy, odpolední žalm a závěrečnou modlitbu (kolektu). Zakončuje se každodenní Liturgií hodin, tak jak je v žalmu napsáno: „Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“

Je velkou otázkou, proč jsme při každodenním čtení a zpěvů okolo 30ti žalmů (týdne všechny žalmy) při modlitbách a náboženstvích nepoznali Božího plánu spasení, které je ukázáno v Slově Božím. Pro katolíka je odpověď následující: Když jsme četli pasáže z Písma, které jsou v protikladu s učením církve, museli jsme jej interpretovat jinak. Když jsme slyšeli žalm 18:3 „Bože můj, má skálo…“ museli jsme ignorovat jasný výklad toho, že když je skálou Bůh, tak skálou není Petr, nebo jsme mohli říci, že naše znalost Písma není dostatečná k tomu, abychom této pasáži rozuměli. Stejně tomu bylo s úryvky Písma Starého i Nového Zákona, které jsme četli při Liturgii hodin. A tak verš Pavlova listu k Římanům 5:1 „Když jsme tedy ospravedlněni z víry…“ jsme chápali jako: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry v církev římskokatolickou…“

Zbytek večera po nešporách jsme obvykle trávili v celách, kde jsme o samotě měli dospívat k ‚jednotě‘ s Bohem skrze duchovní čtení, meditaci a modlitby. Pravidla karmelitánů kladou důraz na uvažování řeholníka: „Vytrvej v celi den a noc, rozvažujíc o Božích nařízeních“. Ve skutečnosti velké množství času protéká mezi prsty v nečinnosti a nudě.

A pak v obvyklou hodinu tichá meditace. Klášterní den se zakončuje večeři: chleb s čajem. Poté mohou následovat případně večerní modlitby a bičování.

Umrtvování těla

Když po návratu mniši stáli před dveřmi své cely, přicházel čas bičování. Na signál představeného zhaslo světlo a řeholníci sundávali část svého oblečení a bičovali se po nahém těle a zpívali u toho v latině žalm 51. Bič je tvořen z trojitého provazu a je protáhnut přes tkané držadlo, které mělo šest koncovek, z kterých každá byla dlouhá 40 centimetrů. Koncovky byly polévány včelím voskem, aby byly tvrdší. Intenzita ran se odvíjela od horlivosti řeholníka. Bylo normálním, když u toho tekla krev. Po konci žalmu otec představený odrecitoval několik modliteb a řeholníci se oblékli. Když se opět rozsvítilo, klečeli při celách. Otec představený pak procházel chodbou a žehnal každému. Oni líbali jeho škapulíř (dva kousky kůže okolo krku – na prsou a na zádech), po čemž se pak vraceli do cel. Tak se končil klášterní den.

Kdyby skutky mohly člověka spasit, karmelitán by mohl mít jistotu spasení, protože jeho život je plný umrtvování. Avšak Pavlův list k Římanům 3:20 říká, že „ze skutků zákona `nebude před ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ Velmi mě rmoutí vědomí, že každý den tisíce řeholníků, řeholnic a miliónů katolíků po světě koná nespočet skutků ve víře, že jim to bude počítáno za zásluhu. Nevědí, „že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Římanům 3:28). Bez poznání Slova Božího jsem také věřil, že si spasení musím zasloužit. Setrvával jsem v temnotě.

Sliby

Před koncem noviciátu (1935) jsem složil první sliby a v roce 1938 na svátek Nanebevstoupení jsem složil věčné sliby. Hovořím o nich, abych ukázal, jak závazný charakter mají pro katolíka.

Ego, Fr. Hugo a Sancta Teresa Margarita, facio meam Professionem votorum solemnium, et promitto obedientiam, castitatem, et paupertatem Deo, ac beatissimae Virgini Mariae de Monte Carmelo, et Reverendo patri Nostro, Fratri Petro Thomas a Virgine Carmeli, Praeposito Generali Ordinis Fratrum Carmelitarum primitivam praedicti Ordinis usque ad mortem.

Což se překládá: ‚Já, bratr Hugo od svaté Terezy Markéty, vyznávám smluvená ustanovení, a slibuji poslušnost, čistotu a chudobu Bohu, Nejsvětější Marii Panně Karmelské, i našemu ctihodnému otci Petrovi Tomáši od Panny Karmelské, generálnímu představenému řádu bratří blahoslavené Panny na hoře Karmel, stejně jeho nástupcům vzpomínaného řádu až do smrti.‘

V roce 1938 jsem skládal časné sliby a připravoval se ke kněžskému svěcení. Přijal jsem svěcení nižší svěcení a svěcení subdiakonátu z rukou biskupa Francise Clementa Kellyho z Oklahoma City. Nepamatuji si, že by mě jakkoliv trápily větší pochybnosti ohledně oficiální nauky církve. Vypadalo to, že pohled na tyto věci mám ustálený. Avšak Bůh měl jiné plány. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna…“ (Římanům 8:28-29)

Zapochybování během kněžství

Nacvičoval jsem tehdy vysluhování mše – pravidla obřadu. Kolikrát jsem se ptal sám sebe, jestli skutečně věřím, že můžu po vysvěcení přikázat Bohu, aby sestoupil na oltář. Věděl jsem, že podle nauky Římu kněz, i když nehodný (byť by zaprodal svou duši ďáblu), může proměnit substanci chleba a vína ve skutečné tělo a krev, duši a božství Ježíše Krista. Ve chvíli, co jsou vyřčena slova posvěcení a obřad je dokonán, Bůh musí sestoupit na oltář a v substancích chleba a vína setrvat. Čím déle jsem přemýšlel o moci kněze v katolickém pojetí, tím méně jsem v ni věřil. A tak jsem vyznával zpovědníkovi své pochybnosti a on měl se mnou trpělivost. Řekl mi, že i kdybych nevěřil v ani jednu věc hlásanou církí, přesto mohu být knězem, ovšem pod podmínkou, že budu kázat to, co se ode mě vyžaduje. Vysvětlil mi to takto: ‚Tvá osobní víra s tím nemá co do činění. Jsi nástrojem v rukou Matky církve, služebníkem v šíření víry. Buď loajální k víře římskokatolické a vše bude dobré.‘

Nakonec tomu tak být nemělo. Pochybnosti narůstaly ze dne na den. Představení zpozorovali mé postoje a řekli, že mám problémy. Nicméně nijak mi v té záležitosti nepomohli. Upřímně řečeno, můj nejvyšší představený, otec provinciál, mě skutečně nenáviděl. Dával mi stále na vědomí, že není nevzdělaným člověkem. Stále mluvil o velké moudrosti a svatosti a snažil se mě za každou cenu znejistit. Naštěstí mi byl nablízku můj místní představený, otec Edward, oddaný přítel, na kterém rovněž spočíval hněv provinciála. Nakonec jsem zcela ztratil víru v církev Římskou a její dogmata. Bylo mi úplně jedno, jak budou reagovat představení, až se to dozví.

V následujících měsících mnohokráte jsem přemýšlel nad tím, že odejdu z řádu, přestože věděl jsem, že pokud chci setrvat ve shodě se svým svědomím, budu muset také opustit celou římskokatolickou církev. Téměř vůbec jsem neznal protestanty, dovoleno mi bylo pouze číst katolické autory, a tito překroutili a znehodnotili Boží nauku. O učení protestantů bylo vyučováno jako o díle samotného satana. Nevěděl jsem, co si počít, ale důvěřoval jsem Bohu. Věděl jsem, že On mě neopustí v čase zkoušky.

Útěk

2.srpna 1940 jsem pochopil, že už vůbec nevěřím v některá podivná učení církve římskokatolické: Přepodstatnění, zpověď (před knězem udělujícím odpuštění hříchů) a neomylnost papeže (který se nemůže mýlit v oficiální nauce víry a mravů). Nemohl jsem setrvat v klášteře: Jestliže řeholník věří ve všechny nauky církve, jeho život je dost těžký, avšak když v ty nauky věřit přestane, jeho život na tom místě není možný. Poté, co jsem dokončil studium teologie, věděl jsem, že se nebudu moci vrátit k víře katolické. A tak jsem nikomu nic neřekl a rozhodl se opustit klášter ještě toho dne.

Postupoval jsem ostražitě. V klášteře byl právě provinciál, můj osobní nepřítel. Věděl jsem, že když bude vědět o mých záměrech, přinutí katolického lékaře k podepsání určitých papírů a vsadí mě do blázince. V uších těch, kdo se setkali pouze s dobročinnými katolíky, toto zní jako science-fiction. Avšak znovu podotýkám, že v mnoha psychiatrických léčebnách Ameriky, Irska a jiných zemí je mnoho kněží a řeholníků, kteří jsou tam uzavřeni z důvodu, že ztratili svou víru v papeže a církev římskokatolickou a toužili ji opustit.

Když otcové odpočívali během siesty po obědě, potichu jsem vyklouzul zadními vrátky. Útočiště jsem našel v YMCA nedaleko San Antonio. Věděl jsem, že provinciál a jeho pomocníci nebudou chtít řešit věci před texasanskými protestantskými pastory, a tak se přestanou o mně zajímat. Zkontaktoval jsem se s několika pastory a představil jim svou situaci. Později jsem jel do Houstonu, místa více protestantského než San Antonio – bydlelo tam jen okolo 60 procent latinskoamerických katolíků.

Kněz – bez Ježíše!

Nebyl jsem obrácen. Dosud jsem srdcem nepatřil Ježíši Kristu a myslel si, že abych zůstal duchovně zdravý, vystačím si s rozumovým uznáním teologie mé nové církve. Započal jsem práci jako protestantský kazatel a více jak 15 let jsem sloužil Bohu různými způsoby – a stále neměl jistoty spasení!

Není ani dostatek místa ani času, abych popsal vše, co mě za těch 15 let potkalo. Vedl jsem světský život a žil přesně tak jako lidé nevěřící. Jednoho dne, jestli Pán dovolí, chtěl bych napsat knížku o Jeho převelikém milosrdenství a trpělivosti během té doby ‚vyhnanství‘.

A tak dokonalá Láska konala své dílo v mém životě. „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. (…)Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (Jan 6:63,65). Nejprve mě čekala velká zkouška: Uznal jsem, že opuštění církve římskokatolické bylo chybou, a v roce 1955 jsem se vrátil do jejího lůna. Na pokání jsem byl vyslán do klášteru Trapistů. Jel jsem s chutí, připraven na všechno, ale jen abych měl zabezpečenou věčnost. Dosud jsem se ničeho, co mi bylo vštěpováno. Avšak vše se zdálo být zbytečným. Opětovně jsem viděl, že nevěřím v učení Římu. Pochopil jsem, že Řím nemůže učit pravdu, protože značná část tohoto učení je výmyslem člověka. Opět jsem opustil katolickou církev – opět jsem nedal nikomu vědět o svých záměrech. Odcestoval jsem na východní pobřeží Spojených států a prosil Boha, aby mi ukázal svou vůli. Modlitby byly vyslyšeny a to takovým způsobem, že jsem nemohl mít pochybnosti o Boží vůli.

K obrácení - k znovuzrození

Po přednášce skupině podnikatelů o politických činech katolíků, přišel ke mně jeden muž a gratuloval mi k dokonalé znalosti církve římskokatolické a jejího učení. Začal jsem přemýšlet nad odpovědí, ale on pokračoval: „Musím ti jednak, příteli, povědět, že máš nejnižší duchovní teplotu, s jakou jsem se kdy setkal“. Ťal do živého. Odvrátil jsem se od něj arogantním způsobem, a v myšlenkách jsem se na něj hněval. Avšak on, rybář duší z povolání, mě nespouštěl z hned z háčku. Náležel ke skupině zapálených lidí, kteří si říkali „Kristovi rybáři“, kteří vytrvale hledají ztracené duše, které potkají na ulici, bez ohledu na to, jaké nepříjemnosti je budou čekat. Ten člověk mi neustále šlapal na paty a to, co říkal, mi nedávalo klid, dokud jsem se neobrátil.

Z počátku jsem nechápal, co po mě chce. Oznámil mi novinku, že musím přijmout Ježíše Krista a v plnosti Mu důvěřovat, ‚uvěřit v Něj‘, a budu mít život věčný. Opětovně mi připomínal Pánova slova: „Amen, amen, pravím vám, kdo (ve Mně) věří, má život věčný.“ (Jan 6:47). Připadalo mi to tak prosté, ale mohlo by to být pravdivé. A co potom – zeptal jsem se sám sebe – tolik různých náboženství říká tolik učení, cožpak pravda může být tak jednoduchá?

Ale záhy jsem zjistil, že tento krok není tak jednoduchý. Je zapotřebí pokorně uznat, že jsem hříšníkem: „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23) a že spaseni můžeme být jen skrze krev Ježíše Krista, která byla prolita na Golgotě: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal“ (Římanům 8:32). Vyznal jsem, že jsem hříšný a spolu s žalmistou jsem připomněl: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Žalm 51:7). Přijal jsem Ježíše Krista jako svého Spasitele, nehleděl jsem na nikoho jiného, ani na Nejsvětější Marii Pannu.

Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Římanům 4:5)

Po obrácení - po znovuzrození

Neměl jsem už žádné pochybnosti o spasení. „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi“ (Matouš 10:32).

Od doby, co jsem skrze Boží milost byl spasen, pracuji v organizaci pomáhající kněžím poznat Evangelium. Velmi rychle jsem si uvědomil, jak Bůh mě pozývá do této služby: vyučování křesťanů, jak získávat pro Pána duše katolíků. Proto v roce 1959 jsem se plně spolehnul na Pána ve víře, že On se postará o všechny mé potřeby. On také tak činí. Vyhrazený prostor v tomto svědectví mi nedovoluje vyprávět o veškeré dobrotě a milosrdenství, které jsem od Pána přijal. Mnohokráte jsem procestoval Spojené státy i Kanadu, několikrát jsem kázal evangelium i v Evropě. Všude, kde v lásce a moci jsem zvěstoval Evangelium, přijímáno bylo s radostí.

Není mým záměrem rozsévat nenávist a rozhořčení, ale s pomocí Evangelií ukázat, jak získávat katolíky pro Ježíše  Krista. Vždy připomínám svým posluchačům o úžasných slovech z první kapitoly Janova evangelia, které se čte na konci každé příležitostní mše: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1:11-12) Nechť je Jeho jméno pochváleno na věky věků. Amen.

Hugh Farrell,
obrácený kněz

Po svém obrácení američan Hugh Farrell s oddaností učil a kázal Evangelium v Evropě, Spojených státech a Kanadě. Nedávno odešel k Pánu.

http://www.prokrestany.cz/svedectvi/5.htm